Ahoj Lenčo a Tomáši,

měsíc dospěl od úplňku k úplňku a já si vzpomněla, jak jsem vycházela za jeho svitu ze svatyně.

Stále v sobě nosím pocit vděčnosti za vše, co jsem při pobytu ve tmě získala a našla i za to, čeho mě tma zbavila.

Po pobytu ve tmě se cítím tak, jako nikdy dřív.

Na mých pocitech se za ten měsíc nic nezměnilo.

Obyčejná tma, která dříve mohla být někdy v minulosti i zlověstná a nevyzpytatelná, je teď sametová. Stala se přítelkyní.

Už navždy budou sluneční paprsky svítit trochu jinak, protože ne jen na povrch těla, ale i do jeho nitra.

Tak, jako to ráno nad Lomcem.

Zajímavé je i to, co se projevilo po návratu. Moje okolí si všimlo změny.

Pátrají v čem jsem jiná. Říkají, že se nějak jinak usmívám, jakoby z nitra. Že je znát pohoda, kterou se mnou mohou sdílet.

Prostě jen tak. Jak je to možné? Nevědí.

Já vím a neříkám.

Zdravím vás a ještě jednou děkuji

Týna