Léčba tmou

Terapie tmou, pobyty ve tmě

Archiv pro štítek: uvědomění

Luboš – Stejně jak těžké bylo zhasnout, bylo i rosvítit

Ahoj Tomáši  a Léňo,

posílám pár řádků, jako odezvu Vám, za to co děláte, a taky pro ty, co se rozhodují či hledají důvody, proč jít do tmy.

 Jaký jsem měl pobyt ve tmě?

Je to skoro měsíc co jsem opustil svatyni, ta krásná euforie z návratu je bohužel pryč, ale ne vše z terapie tmou pominulo. Naopak mnohé je nové. Nebo se mi to alespoň po pobytu ve tmě jako nové zdá.

Mnoho lidí se mě ptá, jaké to bylo. Moje odpověď se ustálila na konstatování, že: „Stejně jak těžké bylo zhasnout, bylo i rosvítit.”

Tak jako mnozí neumí definovat důvody proč chtěli jít do tmy, tak ani já jsem nevěděl přesně co to je, co mě tam táhne. Ted už to vím. Byl to neuvěřitelný klid ve všech podobách, jaký si člověk nezasvěcený tmou nedovede představit. To byl hlavní důvod proč jsem vyhledal tmu. Potřeboval jsem vypnout, odpočinout si, zastavit všechno kolem mě. Moje tělo a mysl už nevěděli jak mi dát najevo, že se něco uvnitř mě děje. Od nespavosti, přes žaludeční potíže, věčný neklid všech končetin, zapomínání, neúměrné reakce vůči okolí a rodině až po drobná a zbytečná zranění….. a tělo řvalo…. něco se s tebou děje, dělej s tím něco! No jo ale, co? Dovolená, kamarádi, koníčky, rodina, to vše pomohlo jen na chvíli a tak nějak povrchně, bez chuti, prožitků nebo radosti z čehokoli. Rozhodnutí jít na pobyt ve tmě bylo velice snadné. Byl to totiž poslední pokus jak z toho ven.

Mé obavy před tmou byly tak nějak na půl. Jak to dám ten týden ve tmě, ale hlavně, co když mi to nepomůže? Co dál?

Co dál po pobytu ve tmě?

Dal jsem si pár týdnů odstup, abych si to v hlavě trochu urovnal.

A dneska už vím, že můj pobyt ve tmě byl za minutu dvanáct a to nejlepší co jsem mohl udělat.

Jak se mi po pobytu ve tmě daří?

Je to zvláštní, ale buď se od mého návratu nic špatného nestalo, nebo vše kolem mě plyne dál jako před tím, jen já to vidím tak nějak jinak, v klidu, bez emocí, pozitivně, s čistou hlavou, klidným rozhodováním, bez nervů.

Do tmy jsem si šel odpočinout. To jsem si splnil na 100%. Co ale beru jako maximální bonus, je přítomnost Vás, průvodců tmou.

Sám jsem si odpočinul, ale Vám děkuji za to, že jste mi ukázali cestu jak dál.

Až k slzám sám nad sebou, mě dostalo uvědomění si, jak jednoduchá ta cesta může být a jak jsem se v tom zbytečně plácal.

Každý den ráno se zastavím, zavřu oči, zhluboka dýchám a vzpomínám na to „nepopsatelné klidné čisté bytí ve tmě“ a pomáhá to.

Takže díky.

Luboš

Honza – jsem více vědomý sebe sama

2015-02-08 09.31.23Vystupuji na vlakovém nádraží v Kutné Hoře a jako svůj dopravní prostředek pro dosažení Lomce, cíle své cesty, volím vlastní nohy. Rád se ještě projdu a podívám po krajině, říkám si, když teď týden nic neuvidím. Sněhové vločky mi vítr pálí rovnou do obličeje, ale to jen přidává cestě na zajímavosti.

První uvědomění si závažnosti mé situace vlastně přišlo již v předvečer odjezdu – to mi poprvé dochází, že týden terapie tmou, týden tmoucí samoty možná nebude jen tak.

A pobyt ve tmě začal

Druhé přichází pár minut poté, co si zhasnu. Ležím v posteli, vymrzlý z cesty, s nohama u topení a s myšlenkou v hlavě: „Tak tohle bude fakt marast“. Ticho a tma tmoucí mě objaly a já se cítil jak prostinké vědomí v nekonečně rozlehlé jeskyni, kde není nic jiného, než toto mé vědomí.

Pakliže existuje něco takového jako očistec, musí vypadat takto.

Postupně si však uvědomuji, že jsou mi k dispozici dva veliké dary, které můj úděl ulehčí – tělo a hlas. A tak začínám zpívat a radovat se z každého nadechnutí.

První dny se nesou v duchu spánku, zpěvu a hry na flétnu, kterou jsem si s sebou (a ukázalo se, že to byl čin velmi prozřetelný) také vzal, radosti z toho mála pohybu na který mám chuť a energii, z výborného jídla, jež je mi každý den překvapením, a z krátké společnosti Tomáše či Lenči, jejichž přítomnost je jiskrou v temnotě a samotě.

Až v polovině pobytu tmu přijímám, zvykám si a přestávám ji vnímat jako překážku a nepřítele, nýbrž jako přítele, který mi odhaluje věci, kterým člověk v běžném životě nemá ve zvyku věnovat pozornost.

Terapii tmou nechávám běžet

Na Tomášovo doporučení nic nevyvolávám a vše nechávám běžet samovolně. Čas ubíhá a já si začínám uvědomovat, že k žádnému zjevení a osvícení asi nedojde. Uvědomění, která přichází jsou menší, ale vždy potěšující.

Zde by bylo vhodné dodat, že motivací pro pobyt mi není řešení nějaké obtížné životní situace, jak tomu bývá u mnoha dalších. Přestože musím připustit, že i já jsem došel k nápadu pobyt ve tmě absolvovat vlivem životních dilemat. Do značné míry se však vyřešila samovolně ještě před samotným nástupem do tmy.

Nyní tedy do tmy vstupuji se vcelku jednoduchou otázkou na rtech: „Je možné být sám se sebou, jen se svou myslí/svým vědomím, bez jakýchkoli všedních rozptýlení celý týden?“ Říkám si, že by to měla být přeci ta nejzákladnější lidská přirozenost – dokázat být sám se sebou. Jak má být člověk schopen fungovat v rámci společnosti a celého světa, pokud není schopen fungovat v rámci sebe sama, ptám se.

Inu, lze to. A není natolik obtížné, jak by se mohlo zdát – alespoň mně to tak přišlo. Mé svědomí v této záležitosti však není tak docela čisté, jelikož přeci jen jsem se rozptyloval. Sám sebe, nicméně bych to rozptýlením nazval – ať už se jednalo o zpěv či o celé dlouhé chvíle strávené v představách a vzpomínkách naprosto jimi naplněn. Na druhou stranu mám za to, že toto vše k člověku také přirozeně patří a možná bych mohl být označen za člověka na sebe až přespříliš přísného, pokud bych zkombinoval svůj případný další pobyt ve tmě se silenciem, kterážto představa mě však momentálně láká.

Energie do života po léčbě tmou

V každém případě však vycházím ze tmy jednoho krásného sobotního rána naplněn energií, optimismem a chutí do života. Své rozhodně udělaly i rozhovory s Tomášem a Lenčou, kteří mi byli skvělými rádci, důvěrníky a průvodci, za což jim náleží můj upřímný dík.

A přestože jsem ke konci pobytu nabyl přesvědčení, že od jistého momentu mi tento pobyt už nemá co více dát, jsem rád, že jsem zůstal až do konce. Odměnou mi byl pocit, který se u mě projevil až předposlední večer – pocit, že je vnitřek chatky ozářen tím nejmatnější světlem, které si dokážete představit. Něco jako měsíční záře, deroucí se zpoza mračen, kerý dává tušit rysy okolí. Tedy pocit vskutku magický.

S odstupem jsem svůj názor (tedy ten, že tma mi již dala vše, co mohla) přehodnotil a až dozraje čas a budu opět cítit ono nutkání být několik dnů, ba týdnů sám se sebou, nebudu váhat pobyt zopakovat, možná i na delší dobu.

Jsem po pobytu ve tmě o rok moudřejší?

Na závěr, abych tomuto všemu dodal pomyslnou třešničku, se přiznám, že jsem ve tmě oslavil své narozeniny – dvaadvacáté (i když to byl vlastně Tomáš, kterého hned trklo, jak krásné by bylo napsat, že jsem vstoupil v jednadvaceti a vyšel ve dvaadvaceti).

Z chatky jsem tak vyšel zas o rok starší a věřím, že i o něco uvědomělejší

Děkuju za vše a každému mohu pobyt ve tmě jedině doporučit.

Honza

© 2017 Léčba tmou

Theme by Anders NorenUp ↑

Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací

Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".

Zavřít