Daniela – Šla jsem do tmy pro uzdravení a vylezla s uvědoměním

 

Je to rok, co jsem absolvovala týdenní pobyt ve tmě. Vlastně ani nevím, jestli se mi už podařilo zpracovat vše, co přinesl. I po všem, co jsem si před nástupem do tmy a samoty přečetla, jsem měla jen mlhavou představu o jeho průběhu. Realita byla stejně na hony vzdálená veškerým popisům i představám.

Proč jsem se rozhodla do tmy jít?

Chtěla jsem si “promluvit” se svou nemocí a pochopit, odkud přišla a co skrývá. Čeho jsem se obávala? Jsem trochu posera, tak tma byla výzva sama o sobě. Pak taky, čím naplním všechen ten čas. Dnes se mi tyhle obavy zdají legrační.

Největší “hrůza” byla potkat se se svými vnitřními démony, strachy a s hlubokou vnitřní bolestí. A to jsem jen nahlédla do některých tajemných komnat. Máme v sobě totiž nějaký filtr nebo ventil, který nedovolí překročit únosnou mez. Přesto jsem byla na pokraji zhroucení. Jen těžko se mi hledaly síly. A to jsem netušila, že to nejhorší mě teprve čeká…

Jaký byl průběh?

První tři dny byly celkem v pohodě. Mysl je totiž stačila “umyslet”. Koncem třetího dne však začaly dotírat pocity a tělo je ochotně zesilovalo fyzickými symptomy. Nepomáhalo cvičení ani meditace. Ještě nikdy jsem nevyplakala tolik slz, ještě nikdy jsem necítila takovou hrůzu z budoucnosti, strach ze smrti, bolest ze ztráty a očekávané ztráty, strach z umírání, pocit marnosti a nicotnosti.

Musím se ale pochválit, že mi nepřišlo na mysl, pobyt předčasně ukončit. Docela příjemné zjištění, neboť mým zvykem vždy bylo utíkat.

Jaký byl návrat na světlo?

Nejhorší zážitek z celého pobytu. Na konec jsem se těšila v domnění, že s prvními slunečními paprsky najdu znovu pevnou půdu pod nohama. Jenže přišlo něco, co mě dostalo na dno: ” Pane Bože, co já na tom světě vlastně chci? Co si na něm počnu?” To byla rána!

Šla jsem do tmy pro uzdravení, a vylezla s uvědoměním, že vlastně nevím proč ani jak žít, s poznáním, že života se bojím víc než smrti. Byla to taková hrůza, že jsem si dokonce cestou domů představovala (jen jsem se to bála přiznat), jak zemřu při dopravní nehodě. Jen jsem nechtěla, aby se něco stalo tatínkovi, který mě vezl.

No a jak to mám po roce?

Těžko říct, jestli si pořád něco nenamlouvám, ale, ač je nemoc stále tady, dokážu žít. Strach nezmizel a já vím, že tady bude vždycky. Stejně jako pocity marnosti, nicoty, lítosti. Ale jsou tady i jejich opaky. Pořád se bojím smrti, umírání, ztráty, bolesti i života, ale žiju a baví mě to. Ještě jsem se úplně nezbavila vnitřních omezení, ale je jich podstatně méně. Občas mívám pocit, že je všechno na nic, že dělám všechno špatně, ale vždycky se objeví něco, co mi dá pocítit, že to tak zlé není. Život mi stále klade do cesty překážky, ale já už se z nich tolik nehroutím, dokonce mám dost často odvahu a sílu jim čelit. Uviděla jsem sama sebe a zjistila, že to, kým jsem nezávisí na vzdělání, pohlaví, aktuálním zdravotním stavu, nýbrž na postoji k sobě, k životu. Tady mám ještě spoustu práce. A já chci pracovat a mým největším přáním je dílo dokončit.

Vám oběma, Tomáší a Lenko děkuji za všechno, přeju, ať se daří.

Daniela

Katka – Při pobytu ve tmě jsem objevila své světlo

Bože ten čas ale letí. Jakoby to bylo včera, co jsem učinila jedno z nejlepších rozhodnutí mého života, a to že jsem se rozhodla přijít k vám a vyzkoušet pobyt ve tmě. Musím říct, že ze všech těch nabídek pobytů ve tmě, jste mi byli vy a váš přístup k tomu, nejblíže k srdci.

Jak jsem se k tomu dostala

No ale jak to teda začalo. O léčbě tmou jsem se dozvěděla jak jinak, než přes mého „inspirátora“ Jaroslava Duška, který o tom veřejně mluvil již dávno a napsal o tom i knihu a velmi mě to zaujalo, nicméně na nějakou dobu mi to vyšumělo z hlavy. Tma se přihlásila v mé hlavě sama, když jsem prostě dostala z ničeho nic chuť to udělat. A netrvalo to tak dlouho, a už jsem balila baťoh na cestu.

Začalo to všechno příchodem vlaku do Bykáně a jelikož bylo krásně, tak jsem se rozhodla jít těch pár kilometrů pěšky přírodou, abych měla čas to všechno vstřebat a užít si to vzrušení před pobytem v chatce. Tak jsem zula botky a jelikož jsem nenapravitelný bosonožec, rozhodla jsem se projít si tu cestu holýma nohama. Jak se tak kochám přírodou, přidal se ke mně sympatický klučina, který shodou okolností šel tam kam já, tedy taky na pobyt ve tmě. Cesta nám uběhla velmi rychle a ani jsme si to neuvědomili a už jsme přicházeli k bráně domku, kde jsme měli strávit následující dny.

Musím říct, že prostředí mě úplně ohromilo, krásný domeček v okolí lesa, všude příroda a klid. Takhle nějak jsem si vždy představovala, že chci bydlet. V blízkosti 4 malé chatky, které čekaly na své nové hosty. Po chvíli rozkoukávání se kolem přišel Tomáš a ukázal nám, kde budeme bydlet a obeznámil nás s pravidly.

Nebylo nic, jenom tma.

Musím říct, že se mi dovnitř ještě moc nechtělo, tak jsem se potloukala ještě kolem chatky a užívala si krásu okolí. K večeru jsem se teda odhodlala, zavřela chatku a zhasla. Nedělala jsem s tím velké obstrukce, prostě jsem zhasla a čekala jsem co bude. Nebylo nic, jenom tma. Černočerná tma, která se rozprostírala všude. Začalo mě to bavit.

Pocítila jsem svobodu volnosti bytí

První co mě napadlo, byla myšlenka, že jsem se vrátila úplně na začátek, asi takhle nějak to vypadalo na počátku všeho. S touto myšlenkou přišel i nápad, svléknout se do naha, i když jsem měla nachystané věci na převléknutí, tato varianta se mi zdála daleko příznačnější a vhodnější, nebýt nikým a ničím omezována ani něčím tak obyčejným jako je oblečení. Rázem jsem pocítila tu svobodu a volnost bytí, být nahá uprostřed ničeho, kde nic nevidíte, nic neslyšíte a nikdo nevidí vás. Byl to tak osvobozující pocit. Nahá jsem nakonec zůstala po celou dobu mého pobytu. V chatce se dala regulovat teplota, takže tam bylo velmi příjemně.

Užívala jsem si ten přítomný okamžik, žádná minulost, žádná budoucnost, jenom teď a tady. To jsem potřebovala. Nebýt omezena ani časem ani prostorem. Hlava vůbec neřešila stupidity jako normálně. Zbyla jsem jenom já. V takovém stavu jsem byla snad hodiny, kdo ví. Mé první zjištění bylo to, že jsem asi mentálně naprosto v pořádku, protože u mě nenastoupily žádné návaly zoufalství ani pocity úzkosti, žádná panika ani stres či pocity klaustrofobie. Nevystoupaly na povrch žádné strachy, bloky ani negativní vzorce myšlení. Nic takové jsem necítila. Spíš naopak.

Cítila jsem se v bezpečí

Tmu jsem vnímala velmi příjemně, jako svoji kamarádku, ve které objetí jsem se cítila velmi dobře a bezpečně. Kupodivu tady v té tmě, sama daleko od domova jsem se cítila bezpečně. Mohla jsem dělat co chci, být v ten okamžik čím chci, prostě být sama sebou. Ten pocit bezpečí a klidu byl nenahraditelný.

Bylo to intenzivnější

Po nějaké době jsem usnula, vůbec nevím na jak dlouho, nebyla jsem nikým rušena, takže jsem nevěděla zdali je den či noc. A bylo mi to jedno. Popravdě mi to takhle naprosto vyhovovalo. Po probuzení jsem cítila, že mozek se už přepnul na režim čichu a hmatu, protože jsem všechno cítila daleko intenzivněji. Dotyky rukou byly intenzivnější, chuť jablíčka byla výraznější, prostě všechno bylo tak nějak jiné, opravdovější.

Co mě ale docela překvapilo bylo, že teď, víc než kdykoliv jindy, jsem tady vedle sebe chtěla mít někoho, s kým bych se mohla v té tmě objímat a hladit, jenom tak uprostřed tmy, kde cítiš jenom doteky a nevnímáš věci kolem a jenom se oddáš tomu pocitu splynutí. No musela jsem to ale velice rychle vytěsnit z hlavy, jinak bych se asi zbláznila. I když teda byl se mnou v místnosti i Orlando Bloom vytištěný na povlečení, chtělo to něco víc fyzického.

Nechala jsem se unášet okamžikem

Pak jsem zase usnula,, myslím že první dny jsem jenom spala. Další dny už se i oči přizpůsobily tmě, takže jsem čelem už nenarážela do stěn a začala se vcelku dobře orientovat v prostoru. Přes den jsem často meditovala, jelikož mi to šlo velmi lehce, snažila jsem se také ze sebe dostat odpovědi na otázky co mě poslední dobou trápily, ale nějak se nedostavovaly. Tak jsem to nechala být a opět se nechala unášet okamžikem.

Co to mělo znamenat?

Ani nevím který to byl den, kdy jsem si začala říkat, že to je asi vše, už nic jiného asi nezažiju. Seděla jsem na zemi opřená o zeď a dívala se do blba. Během několika okamžiků se ale něco začalo dít, začala vnímat své ruce jakoby zprůhledněly, i když jsem je fyzicky neviděla , zdi se začaly měnit, viděla jsem jak se přibližují a zase oddalují, dokonce měnily tvar i strukturu. To už jsem si myslela, že začínám bláznit. No ale pak to co přišlo pak, mě totálně smetlo.

Naprosto jasně jsem viděla na zdi jak se mi promítají obrazy. První obraz byl nějaké ženy v dlouhých bílých vlasech v tmavomodrém rouchu s čelenkou ve vlasech se symbolem hada. Věděla jsem, že to je nějaká kněžka. Nevím, kdo to byl nebo zdali to nebyl jeden z mých minulých životů, kdo ví. Následně na to se mi v živé formě objevil na zdi tygr, který jakoby se schovával ve vysoké trávě a viděla jsem jak na mně cení zuby a vedle něho levhart, který jen tak klidně ležel a díval se. Tento výjev jsem viděla tak živě, jako kdybych seděla v kině a koukala na plátno.

Musela jsem to dlouho vstřebávat a dodnes se marně snažím přijít na to, co mělo znamenat. Nicméně se mi stávalo, že jsem v té tmě viděla světlo, světlezelené světlo vycházející jakoby z jediného bodu. Když jsem se ale tím směrem snažila podívat, tak hned zmizlo. Věděla jsem že je to hloupost, že žádný reálný podklad pro to, aby tady někde bylo světlo, není. Ale bylo tam. Byla to hra mého mozku se mnou. Tak jsme spolu s mozkem rozehrávali partii kdo z koho, až do té doby, než nastal konec mého pobytu, který utekl velmi rychle.

Návrat do světla světa

Poslední den jsem měla nastavený budík na 3h ráno, ještě předtím než začalo svítat, aby si oči přivykly pomalu na světlo. Tahle fáze byla pro mne nejvtipnější. Můžu říct, že stav opilství jsem za střízliva nikdy neměla 😀 Motorika vůbec nefungovala a motala jsem se jak opilá. Když jsem vyšla z chatky všechno se se mnou hýbalo a svalila jsem se hned do trávy. Kdyby se na mne tehdy zvenčí někdo díval, určitě by si myslel, že mám v sobě přinejmenším 4 promile. Pak se to ale ustálilo a já se cítila klidná, spokojená a odpočinutá.

Po celou dobu jsem se tam cítila nádherně. Vysvobozená z vězení těla, času i prostoru. Byl to zážitek, na který do smrti nezapomenu. V té tmě jsem potkala sama sebe a dosáhla jsem daru sebe hodnoty. Přestala jsem porovnávat svůj život s ostatními a začala si vážit toho, co jsem sama dosáhla jak na fyzické tak i duševní úrovni. Takový dar je požehnání. Už vidím to, co jsem předtím neviděla, jak jsem vyjímečná.

V té tmě jsem objevila své světlo.

A za to vám, milá Lenko a Tomáši, nebudu moct nikdy dost dobře poděkovat.

S úctou a srdečným pozdravem Katka, Praha.

Veronika – Ve tmě jsem našla léčivou sílu

Můj pobyt ve tmě probíhal na přelomu května a června. Začal příjemně dlouhým spánkem s překvapivě živými a barevnými sny. Ty mě provázely celým pobytem. Po probuzení jsem si je dokázala velmi dobře vybavit a říkala jsem si, že by každý z nich vydal na zajímavou analýzu…

Co tady budu dělat celý týden sama? 

Po prvním probuzení, když jsem otevřela oči a uvědomila jsem si, že jsem tady ve tmě, přišla na mě úzkost s představou co tady budu dělat celý týden sama.… a venku tak krásně… Po chvíli jsem si na tmu zvykla, přišel pocit odevzdání se situaci, kterou jsem si taky sama zvolila a první 3 dny hooodně spala a snila. Situaci přijmout a jít krůček po krůčku. Netrápit se úvahami nad budoucností.

Do tmy jsem si sebou vzala šamanský buben, tibetskou mísu, jeden kámen, papír a pastelky.

Tma ale vůbec nebyla tmavá…

Po prvních dnech spánků jsem myslela, že jsem přirostlá k posteli. Ani na záchod se mi nechtělo vstávat. Když mi postel přestala být pohodlná, lehla jsem si na podložku na podlaze a jen tak hleděla do tmy. Tma ale vůbec nebyla tmavá, před očima se přehrávaly situace z minulého i současného života. Vybavovaly se mi v hloubce uložené zážitky z dětství. Mohla jsem to všechno sledovat jako film. Některé mi přinášely emoce radosti, některé smutku, některé jen neutrálně proplouvaly. Přinášely s sebou větší porozumění o sobě a mém životě.

Ve tmě jsem viděla tvary

To co mě postupně víc a víc odvádělo z mysli byly světla a někdy i tvary, které se mi ve tmě zobrazovaly. Nejvíce se mi opakoval útvar mozaiky ve tvaru květiny života prozařované barvami.
Světelné úkazy mě provázely stále a s postupem času se zintenzivňovaly. Vnímala jsem světlo vycházející z těla v hrudní oblasti a kolem hlavy. Začala jsem si z toho dělat srandu a říkala jsem si, že se mi postupně začalo rozsvěcovat. 🙂 Jako by někdo rozsvítil tlumené světýlko nad hlavou nebo po stranách.

Vnímala jsem…

Od 3-4 dne jsem začala ráno a večer cvičit pozdravy slunci, taichi a jiné cviky. Poté jsem meditovala, hrála na buben a mísu. Bylo krásné vnímat tóny takto nerušeně a plněji.
Všechny smysly kromě zraku (který si mohl odpočinout) jako by se ve tmě probouzely.
Meditace se mi dařila prohlubovat s pro mě významnou realizaci o důležitosti otevírání srdce. Síla která se v něm skrývá je léčivá jak pro mě, tak pro blízké i vzdálené okolí. Na to bych neměla v životě nikdy zapomenout a lěčivou sílu podporovat a rozvíjet.

Dočkala jsem se!

Poslední noc před budíčkem jsem už moc nespala a vzrušeně jsem se těšila na otevření dveří a vyjití ven. Dočkala jsem se a šla jsem pozorovat východ slunce 🙂 . Ptáci přitom krásně koncertovali a já si mohla užívat čerstvý vzduch a měnící se barvy až do rozbřesku a jasného letního dne.

Pokud bych to měla popsat jedním slovem, tak… vděčnost.

Děkuji…

Veronika

Luboš – Stejně jak těžké bylo zhasnout, bylo i rosvítit

Ahoj Tomáši  a Léňo,

posílám pár řádků, jako odezvu Vám, za to co děláte, a taky pro ty, co se rozhodují či hledají důvody, proč jít do tmy.

 Jaký jsem měl pobyt ve tmě?

Je to skoro měsíc co jsem opustil svatyni, ta krásná euforie z návratu je bohužel pryč, ale ne vše z terapie tmou pominulo. Naopak mnohé je nové. Nebo se mi to alespoň po pobytu ve tmě jako nové zdá.

Mnoho lidí se mě ptá, jaké to bylo. Moje odpověď se ustálila na konstatování, že: „Stejně jak těžké bylo zhasnout, bylo i rosvítit.”

Tak jako mnozí neumí definovat důvody proč chtěli jít do tmy, tak ani já jsem nevěděl přesně co to je, co mě tam táhne. Ted už to vím. Byl to neuvěřitelný klid ve všech podobách, jaký si člověk nezasvěcený tmou nedovede představit. To byl hlavní důvod proč jsem vyhledal tmu. Potřeboval jsem vypnout, odpočinout si, zastavit všechno kolem mě. Moje tělo a mysl už nevěděli jak mi dát najevo, že se něco uvnitř mě děje. Od nespavosti, přes žaludeční potíže, věčný neklid všech končetin, zapomínání, neúměrné reakce vůči okolí a rodině až po drobná a zbytečná zranění….. a tělo řvalo…. něco se s tebou děje, dělej s tím něco! No jo ale, co? Dovolená, kamarádi, koníčky, rodina, to vše pomohlo jen na chvíli a tak nějak povrchně, bez chuti, prožitků nebo radosti z čehokoli. Rozhodnutí jít na pobyt ve tmě bylo velice snadné. Byl to totiž poslední pokus jak z toho ven.

Mé obavy před tmou byly tak nějak na půl. Jak to dám ten týden ve tmě, ale hlavně, co když mi to nepomůže? Co dál?

Co dál po pobytu ve tmě?

Dal jsem si pár týdnů odstup, abych si to v hlavě trochu urovnal.

A dneska už vím, že můj pobyt ve tmě byl za minutu dvanáct a to nejlepší co jsem mohl udělat.

Jak se mi po pobytu ve tmě daří?

Je to zvláštní, ale buď se od mého návratu nic špatného nestalo, nebo vše kolem mě plyne dál jako před tím, jen já to vidím tak nějak jinak, v klidu, bez emocí, pozitivně, s čistou hlavou, klidným rozhodováním, bez nervů.

Do tmy jsem si šel odpočinout. To jsem si splnil na 100%. Co ale beru jako maximální bonus, je přítomnost Vás, průvodců tmou.

Sám jsem si odpočinul, ale Vám děkuji za to, že jste mi ukázali cestu jak dál.

Až k slzám sám nad sebou, mě dostalo uvědomění si, jak jednoduchá ta cesta může být a jak jsem se v tom zbytečně plácal.

Každý den ráno se zastavím, zavřu oči, zhluboka dýchám a vzpomínám na to „nepopsatelné klidné čisté bytí ve tmě“ a pomáhá to.

Takže díky.

Luboš

Honza – jsem více vědomý sebe sama

2015-02-08 09.31.23Vystupuji na vlakovém nádraží v Kutné Hoře a jako svůj dopravní prostředek pro dosažení Lomce, cíle své cesty, volím vlastní nohy. Rád se ještě projdu a podívám po krajině, říkám si, když teď týden nic neuvidím. Sněhové vločky mi vítr pálí rovnou do obličeje, ale to jen přidává cestě na zajímavosti.

První uvědomění si závažnosti mé situace vlastně přišlo již v předvečer odjezdu – to mi poprvé dochází, že týden terapie tmou, týden tmoucí samoty možná nebude jen tak.

A pobyt ve tmě začal

Druhé přichází pár minut poté, co si zhasnu. Ležím v posteli, vymrzlý z cesty, s nohama u topení a s myšlenkou v hlavě: „Tak tohle bude fakt marast“. Ticho a tma tmoucí mě objaly a já se cítil jak prostinké vědomí v nekonečně rozlehlé jeskyni, kde není nic jiného, než toto mé vědomí.

Pakliže existuje něco takového jako očistec, musí vypadat takto.

Postupně si však uvědomuji, že jsou mi k dispozici dva veliké dary, které můj úděl ulehčí – tělo a hlas. A tak začínám zpívat a radovat se z každého nadechnutí.

První dny se nesou v duchu spánku, zpěvu a hry na flétnu, kterou jsem si s sebou (a ukázalo se, že to byl čin velmi prozřetelný) také vzal, radosti z toho mála pohybu na který mám chuť a energii, z výborného jídla, jež je mi každý den překvapením, a z krátké společnosti Tomáše či Lenči, jejichž přítomnost je jiskrou v temnotě a samotě.

Až v polovině pobytu tmu přijímám, zvykám si a přestávám ji vnímat jako překážku a nepřítele, nýbrž jako přítele, který mi odhaluje věci, kterým člověk v běžném životě nemá ve zvyku věnovat pozornost.

Terapii tmou nechávám běžet

Na Tomášovo doporučení nic nevyvolávám a vše nechávám běžet samovolně. Čas ubíhá a já si začínám uvědomovat, že k žádnému zjevení a osvícení asi nedojde. Uvědomění, která přichází jsou menší, ale vždy potěšující.

Zde by bylo vhodné dodat, že motivací pro pobyt mi není řešení nějaké obtížné životní situace, jak tomu bývá u mnoha dalších. Přestože musím připustit, že i já jsem došel k nápadu pobyt ve tmě absolvovat vlivem životních dilemat. Do značné míry se však vyřešila samovolně ještě před samotným nástupem do tmy.

Nyní tedy do tmy vstupuji se vcelku jednoduchou otázkou na rtech: „Je možné být sám se sebou, jen se svou myslí/svým vědomím, bez jakýchkoli všedních rozptýlení celý týden?“ Říkám si, že by to měla být přeci ta nejzákladnější lidská přirozenost – dokázat být sám se sebou. Jak má být člověk schopen fungovat v rámci společnosti a celého světa, pokud není schopen fungovat v rámci sebe sama, ptám se.

Inu, lze to. A není natolik obtížné, jak by se mohlo zdát – alespoň mně to tak přišlo. Mé svědomí v této záležitosti však není tak docela čisté, jelikož přeci jen jsem se rozptyloval. Sám sebe, nicméně bych to rozptýlením nazval – ať už se jednalo o zpěv či o celé dlouhé chvíle strávené v představách a vzpomínkách naprosto jimi naplněn. Na druhou stranu mám za to, že toto vše k člověku také přirozeně patří a možná bych mohl být označen za člověka na sebe až přespříliš přísného, pokud bych zkombinoval svůj případný další pobyt ve tmě se silenciem, kterážto představa mě však momentálně láká.

Energie do života po léčbě tmou

V každém případě však vycházím ze tmy jednoho krásného sobotního rána naplněn energií, optimismem a chutí do života. Své rozhodně udělaly i rozhovory s Tomášem a Lenčou, kteří mi byli skvělými rádci, důvěrníky a průvodci, za což jim náleží můj upřímný dík.

A přestože jsem ke konci pobytu nabyl přesvědčení, že od jistého momentu mi tento pobyt už nemá co více dát, jsem rád, že jsem zůstal až do konce. Odměnou mi byl pocit, který se u mě projevil až předposlední večer – pocit, že je vnitřek chatky ozářen tím nejmatnější světlem, které si dokážete představit. Něco jako měsíční záře, deroucí se zpoza mračen, kerý dává tušit rysy okolí. Tedy pocit vskutku magický.

S odstupem jsem svůj názor (tedy ten, že tma mi již dala vše, co mohla) přehodnotil a až dozraje čas a budu opět cítit ono nutkání být několik dnů, ba týdnů sám se sebou, nebudu váhat pobyt zopakovat, možná i na delší dobu.

Jsem po pobytu ve tmě o rok moudřejší?

Na závěr, abych tomuto všemu dodal pomyslnou třešničku, se přiznám, že jsem ve tmě oslavil své narozeniny – dvaadvacáté (i když to byl vlastně Tomáš, kterého hned trklo, jak krásné by bylo napsat, že jsem vstoupil v jednadvaceti a vyšel ve dvaadvaceti).

Z chatky jsem tak vyšel zas o rok starší a věřím, že i o něco uvědomělejší

Děkuju za vše a každému mohu pobyt ve tmě jedině doporučit.

Honza