Ranier – Som ve Tme preto aby som sa prijal

objetí sebe sama ve tměVnutri je to vsetko relativne. Neplynie tam cas a nie je tam nik okrem vas samych. Myslim, ze je v uvodzovkach trosku jedno na aku dlhu dobu pobyt absolvujete, pokial teda presiahnete aspon prve tri-styri dni. Kedze vnutri cas nie je, tma si vas tam ponecha pocitovo pre vas tak dlho, ako uzna ona za vhodne.

Mne jeden den v tme trval pocitovo tak 3-4 dni. Cize som mal pocit, ze som tam zavrety aspon dva tyzdne.

Proces terapie tmou nezacina ked zhasnete v chatke svetlo.
Zacina uz vtedy ked sa odhodlate pre booking 2-3 mesiace vopred a poslete peniaze na ucet. Pretoze to su prve otazky a schyzy ked vstupite do tmy. “Preco som tu? Ved tu stracam cas a este aj peniaze.”

Proces zacina uz tam, ked si najdete tyzden cas, aby ste do tmy vstupili.
Pretoze prave toto mnoho ludi, ktorym som o tom rozpraval, odradilo.

Najtazsie bolo zhasnut svetlo

Este teraz som pocitil v kostiach ten tazobny pocit, ked som sa rozhodol zhasnut. Podarilo sa mi poriadne spat len prvu noc. Potom to uz bol velky boj.

Prve tri dni su naozaj o niecom inom ako tie dni potom. Docela rychlo som si nato vsetko tam zvykol.

Za prve tri dni

Za prve tri dni som mal pocit, ze som si uz vyriesil vsetko co som v tej tme mal a ze by som uz vlastne mohol ist domov. Presiel som si cely zivot, vsetkych ludi, vsetky zazitky. Mnoho ludom som odpustil, niektorym podakoval a taktiez som sa snazil odpustit sebe samemu.

Na terapiu som ale prisiel s mojou priatelkou, ktora bola v chatke vedla, tak som si povedal, ze to vydrzim do konca pobytu aspon kvoli nej.
Vsetko mi sice hovorilo, ze mam ist odtial von, ale to vasa mysel presne chce. Chce vam pomoct z neprijemnej situacie a z kratkodobeho hladiska to je dobre, ale z dlhodobeho by vas ten predcasny unik pravdepodobne len zacyklil.

Stvrty den bol o ociste

Chodil som na zachod asi kazdych 15 minut niekolko hodin (casovy odhad hodnotim len pocitovo). Nechapal som co sa to so mnou deje. Bol som cely spoteny. Nedalo sa mi spat, nemal som chut jest a nemohol som uz ani lezat,
pretoze postel mi uz prisla strasne neprijemna, tvrda a moj chrbat trpel.
Snazil som sa trosku cvicit, lezat na zemi, sediet, kricat, valat sa, nerobit vobec nic a aj tak to bolo stale narocnejsie.

Kazdou chvilou mi prichadzali nove uvedomenia, ktore mi ukazali, aky som bol naivny, ked som si myslel ze za prve tri dni som dostal vsetko co som mal.
Pocitil som aj ze sa mi otvorilo nieco, co by sa dalo nazvat tretim okom a dostal som velke poznanie, ale toto by som si nechal este zatial pre seba.

Snazil som sa cele tie dni si nepripustit, ze je v tej chatke aj niekto alebo nieco ine okrem mna. Cloveka tam napadnu rozne veci a dokaze sa namotat na hocico. Vedel som, ze ak by som to co i len z casti dovolil, tak by som sa od strachu asi zblaznil. Takze nie, nic ine a nikto iny tam okrem mna nebol. Bol som to len ja sam proti sebe.

Nikto z toho tyzdna to nevydrzal do konca

Pred poslednou nocou sli tie minuty a sekundy pomalsie ako kedykolvek predtym. Ten nepojem o case a ta nekonecnost casu v tej tme je nieco, co ani nedokazem opisat. S poslednym prinesenym jedlom som sa dozvedel, ze rano ked vyjdem z chatky, budem tam sam.

Nikto z toho tyzdna to nevydrzal do konca. Neviem ci tam bola tie dni nejaka ina narocnejsia energia, alebo ako to nazvat, ale bol pre mna sok, ked som sa dozvedel, ze rano tam budem sam, a ze ani moja priatelka uz nevydrzala a sla este pred par dnami domov. V ten moment som plne pochopil, ze tam nie som kvoli nej a ani kvoli nikomu inemu, ale len kvoli sebe.

Som vo tme len kvoli sebe

Bol to moment, kedy mi zacalo vsetko dochadzat. Predsa len, ostava vam poslednych par hodin, vsetko zacina byt este intenzivnejsie. Ak som bol dost zniceny psychicky a fyzicky bez spanku dovtedy, tak som vlastne este vobec nebol. Posledny vecer bol nieco, co mi parkrat polozilo ruku na klucku vonkajsich dveri.

Rozsvietit som ale z nejakeho dovodu nedokazal. Vzdy som sa vratil naspat do postele. Cele uvedomenie toho pobytu prislo prave vtedy

Som tu preto aby som sa prijal

Som tu preto aby som prijal sameho seba presne takeho aky som. So vsetkym chybami a vecami, ktore na sebe nemam rad, pretoze len tak to mozem byt skutocne ja.

Az mam slzy v ociach ked o tom pisem. Lenka a Tomas boli uzasni radcovia a pomocnici v tej tme, ked mi venovali par svojich minut casu na rozhovor.

Prislo este par narocnych chvil

Ked som nadranom rozvalil dvere chatky von a naivne si myslel, ze uz to bude len lepsie, pretoze som to cele zvladol, prislo este par narocnych chvil.
Vonku bolo asi -15 stupnov, zacinalo svitat a co bolo najhorsie, sneh ktory inak milujem, bol to rano uplne vsade.

Co je pre vase oci uplne najhorsie, pretoze je to strasne vela svetla, ktore sa vam zo snehu odraza.

A tak som tri nekonecne hodiny trcal z chatky polkou tela von a polkou dnu.
Bola mi neopisatelna zima, ale musel som tam byt, aby si moje oci zvykli na svetlo skor nez vyjde uplne slnko.

Kym si oci zvyknu

Na internete ludia pisali nieco o polhodine kym si oci zvyknu, mne to trvalo tri hodiny, pocas ktorych mi bolo na vracanie a motala sa mi cela hlava, takze som len dokazal lezat, pit obcas vodu a zvladnut tu zimu a ukoncit pobyt ve tme.

Sadnut po tom vsetko este do auta a dostat sa do Prahy v pocasi ked je vsade sneh a musite ist obzvlast obozretne a opatrne bolo tym poslednym bonbonikom celeho tyzdna.

Je to cele konecne za mnou

Ako som uz nabehol na dialnicu do Prahy, prislo zrazu nieco neopisatelne, ked som sa zrazu zacal smiat a kricat tak, ze z toho este teraz mam zimomriavky.
Vedel som ze az v tento moment to je cele konecne za mnou. Cele telo bolo nabite euforiou a dusa chcela vyletiet von od stastia.

Myslel som, ze ked som posledne 3 noci a dni skoro vobec nic nespal, ze len pridem domov a padnem od unavy. No to naval energie co do mna v aute prisiel ma dobil na cely den a vladal som este cely den fungovat a uzivat si kazdy moment.

Mnoho veci a uvedomeni prichadza este aj teraz

Citim ako som si posilnil, ludovo povedane, ducha. Je toho mnoho a pobyt v tme bolo to najnarocnejsie, co som v zivote zazil. Ked si nato cele spomeniem, som stastny. Neopisatelne.

Naozaj,

Rainer

Víťa – pobyt ve tmě přináší dary

Na pobyt ve tmě jsem se přihlásil jelikož mě zaujala knížka TvaryTmy od pana Duška. Neměl jsem žádné konkrétní očekávání, počítal jsem s tím, že si dost možná jen odpočinu. Ale i jsem doufal, že se mi objeví nějaká rada do života, popřípadě uleví se mým bolavým zádům. A rada do života se skutečně objevila jako hluboký zážitek (který popisuju v kapitole Hlavní zážitek), ale to bych předbíhal… Začněme popořadě…

 

Praktické rady

Předně musím potvrdit, že 3 noci jsou málo. Já měl 6 nocí a pro mě to bylo tak akorát. Rozhodně bych doporučoval alespoň 6 nocí. Myslím, že dobrý nápad je vzít si s sebou několik tužek a blok. Neberte si propisky – ty můžou dopsat. Moc poznámek jsem si nedělal, ale po skončení jsem byl za každou poznámku rád. Příště bych si zkusil dělat víc poznámek. Přece jen ve tmě po probuzení se člověku vše pamatuje snadno a je vše jasné, ale pořád je to maličko sen a může se časem zapomenout… Taky jsem byl rád, že jsem si spoustu věcí zkusil hned po zhasnutí a pak si ještě rozsvítil a doladil věci, které mi potmě nebyly úplně jasné… Poslední praktická poznámka je, že jsem byl rád, že jsem si vzal teplé ponožky a papuče – klimatizace totiž nahoře fouká teplý vzduch, ale ten se také nahoře drží a u podlahy je chladněji.

Takže své věci mám vybalené a hezky rozložené pod postelí. Blok s tužkami u hlavy a teď již vše může začít…

První dojmy – jak se vypořádat s horory

První 3 dny si člověk zvyká. Dotáčí se mu v hlavě kolo myšlenek běžného života a práce… Naštěstí si člověk může říct, že tady není od toho, aby mlel své všední životní situace. Nemusí. Taky po pár otočkách jasně vidí, že intelekt se točí v kruhu, což je další důvod ty myšlenky pustit. Minimálně pro teď. Nastává chvíle, kdy je člověk sám se sebou. Nemůže se na nikoho a na nic vymlouvat. Je tu jen ON. Shodou okolností mamka i taťka byly ve tmě v podobnou dobu. A zajímavé bylo, že taťka se spíš nudil a měl ze tmy blbou náladu, mamka zase si to užívala a prý se nádherně uvolnila. U mě byly oba stavy. Spíše to bylo pozitivní, ale přicházely i ty negativní pocity. Pro mě osobně bylo nejhorší, když se objevila myšlenka toho, že přestože jsem ve tmě, nejsem vůbec o nic blíž žádné životní pravdě. Že vlastně netuším, jak mám vést svůj život a co má v životě smysl. Takový nepříjemný pocit bezradnosti, zmaru, zbytečnosti. Jak jsem již napsal – ve tmě jste jen VY a VY si to můžete dát pěkně sežrat. Není kam uniknout. Není se čím rozptýlit. Tma může být intenzivní a může být dost nesnesitelná. Ale abych jen nestrašil – některé strachy, kterých jsem se před tmou bál, se ukázaly lepší než jsem čekal. Možná jsem strašpytel, ale když se koukám na nějaký horor a pak zhasnu, tak se dokážu dost vyděsit nějakým stínem a jsem rád, že si tam můžu posvítit. Naštěstí jsem se před tmou na žádný horor aspoň půl roku nedíval a doufal jsem, že si ve tmě na žádný nevzpomenu. No tak to ani náhodou :). Samozřejmě že jsem si vzpomněl na všechny horory, které jsem kdy viděl. Ale kupodivu mě už tak neděsily. Jednak v absolutní tmě nejsou stíny, které by dráždily představivost. A jednak když je člověk klidný, může včas a v klidu si hned říct, že to jsou jen myšlenky a nemůžou mu ublížit. V podstatě s nimi může i člověk trénovat odevzdání. Říct si, že fyzicky je v bezpečí a mentálně to tu teď je a nemá smysl tomu unikat. Řekl jsem  myšlenkám „tak si mě sežerte“. Pak tam ty hororové postavičky stály trošku udiveně. Zkoušely přicházet blíž a dál a pak už to byla nuda, tak je mysl pustila :). Další dobrá rada, kterou mi Tomáš (hostitel) dal, je zhluboka dýchat. Na hororové postavičky to nebylo ještě úplně potřeba. Ale neuškodilo při první představě se párkrát zhluboka nadechnout a vydechnout, než je člověk pozval k hostině na sobě :). Další mocný nástroj na strach je důvěra v boha. Když si člověk řekne a uvědomí, jak komplikovaný a úžasný je život, a že jej nedokážeme uměle vytvořit – pak je zřejmé, že síly (či bůh), které toto vše vytvořili, dalece přesahují náš intelekt a můžeme se jim s důvěrou odevzdat. Důvěra a odevzdání se je mocný nástroj a jeho síla závisí jen na tom jak upřímně to člověk myslí. Smyšlené hororové postavy před tímhle kanónem nemůžou obstát. Takže dohromady: vědomé rozlišení, že mi myšlenky nemohou ublížit, dýchání, klidné pozorování, důvěra v boha a odevzdanost jemu mi byly více než dostatečnou ochranou.

 

Postřehy z bdění a sny v noci

Po krátké hororové odbočce k zajímavějším věcem. Jak už jsem napsal – ve tmě jste jen Vy. Proto je dobré umět být sám se sebou. Myslím, že dobrá příprava je, když se člověk už o nějakou duchovní cestu snaží i v běžném životě. Pokud třeba umí nějaké jógové cviky a umí z nich mít radost, pak si ve tmě může krásně zacvičit. Je na to čas i prostor a může své tělo snadno procítit bez rušení z vnějšku. Dobré je se pokoušet i meditovat. Pokud člověk je zvyklý alespoň 15 minut denně sedět v tichu a sem tam si užívat klid mysli, je to skvělý trumf do tmy. Zde máte čas si to ticho užívat i mnohem déle 😉 Já si oboje ve tmě užíval. Hodně jsem spal. Moc mi chutnalo jídlo, na které se ve tmě člověk dobře soustředí a vychutnává každou jednotlivou chuť. Taky jsem si uvědomil, že když vychutnávám a jím pomalu, tak toho mnohem méně sním. A taky jsem po prvním dnu, kdy jsem ještě zhltal všechno, pocítil, jak náročné je pro tělo trávení. Další dny jsem jedl méně a cítil se lépe. Ale i přesto jsem si po jídle většinou chvilku schrupl :).

Velmi zajímavé byly sny. S otevřenýma očima člověk vidí jen černo, ale když usne vidí barevné sny :). (Tedy skoro jen černo – až na to, že i v absolutní tmě jsem měl pocit, že vidím své tělo a ruce jako stříbrný obrys. Možná jsem si to jen představoval – nevím. Ale nechtěl jsem se tím moc rozptylovat, tak jsem se na sebe moc nekoukal). Sny byly docela příjemné rozptýlení od tmy. Nejzajímavější mi to přišlo po probuzení. Zdál se mi barevný sen – otevřu oči

 

 – a černo. Zavřu oči a uvidím světlo. Jako by mi někdo zpoza očí zapnul starou promítačku se žlutým světlem. Světlo nabírá na intenzitě a vykreslí se barevný obraz snu. Znovu otevřu oči a blik-tma. Zavřu oči a promítačka se zase rozsvěcuje. Přišlo mi zajímavé, že se to otočilo – ve světě, který normálně nabízí spoustu obrazů, je absolutní tma a mysl dokáže po zavření očí vygenerovat živý věrohodný snový obraz. I když už jsem v podstatě vzbuzený a vnímám.

První sny byly takové normální. Nejdřív se mi zdálo, že jsem nějaký vědec, nebo kouzelník, nebo snad jen pomocník v nějaké vědecko-kouzelnické dílně 🙂 Protože jsem ještě mladý a sen byl zajímavý, tak jsem ještě pomáhal nějaké sexy slečně v koženém oblečku 🙂 Sen byl dlouhý a už si přesně nepamatuju, co vše jsem dělal (ale nic nemravného ;)). Pak se do snu vloudila informace, že bude konec světa. Snažili jsme se tomu nějak zabránit, ale brzo bylo jasné, že to je marné. Podařilo se nám ale zjistit, že lidi, co si rozříznou ruku určitým způsobem mezi prsty, to přežijí. Tak jsme to udělali. Pak si toho moc nepamatuju, ale přežili jsme to. Najednou jsme se ve snu probudili s nějakou partou mladých lidí, kteří říkali, že je super, že jsme to přežili. Ale nějak mi přišlo, že si neuvědomují velikost té události. Každopádně vše vypadalo normálně. A oni se rozhodli, že to půjdou zapít. Mně to přišlo nepatřičné nakládání s tím, že jsme měli tu možnost přežít. Ale co se dalo dělat – život šel dál a nemělo cenu jim to vymlouvat… Pak už jsem se asi nějak probudil. Pocit z toho snu po probuzení byl – že to byl zajímavý příběh. A taky, že lidi jsou docela lehkovážní…

Zajímavější byl další sen – myslím, že to bylo 3. den. Byl kratší a méně propracovaný. Taky mě trošku zklamalo, že nebyl barevný, ale tak nějak černobílý. Ale o to byl zajímavější obsahově. Byl jsem ve třídě, kde nás vyučovala nějaká stará paní. Ze začátku jsem ji viděl a měla hrozně svraštělou kůži. Pak jsem přestal vidět detaily a místo lidí jsem jen viděl taková šedá vajíčka. Bylo pro mě těžké rozlišovat co se děje. Ale pochopil jsem, že někdo říkal, že ta stará učitelka umřela při hodině. Na chvilku mi probliklo její ležící tělo na podlaze. Ale pak jsem zase viděl jen ty šedá vajíčka místo lidí. Bylo mi divné, že i když umřela, tak její šedé vajíčko existuje beze změny. Šedá vajíčka studentů se zvedaly a chodily k ní. Byly nervozní. Ale její vajíčko bylo klidné. Beze změny. Přišel nějaký lékař, něco jí píchl, položil ji na lehátko a odnesl ji z místnosti. Přišlo mi to zbytečné, když teda byla mrtvá a hlavně zbytečné, protože její vajíčko bylo klidné a nepotřebovalo žádnou intervenci. Pocit z toho snu byl takový, že to, že umřela, nebyla vůbec tak významná událost a vlastně to nic moc nezměnilo.

Další sny si už nevybavuju. Tady je možná maličko škoda, že jsem si je nezapisoval.

První úžasný zážitek

Místo snů přichází opravdu krásný bdělý zážitek. Po probuzení 4. dne jsem se probudil do úžasného klidu. Klidu, který těžko něčemu přirovnat. Snad jen pár povedeným meditacím. Nebo částečně možná klidu, kdy do Prahy přijel na přednášku/satsang pan Šrí Brahmam. (mimochodem pan Brahmam má přijet i letos – tak vřele doporučuji. Místo a datum viz: http://www.brahmam.cz ). Těžko ten klid srovnávat nebo vysvětlovat. Byl to krásný pocit hlubokého klidu. Klidu, kdy člověku vůbec nic nechybí a vůbec nic dalšího nepotřebuje. Vůbec nic nemá potřebu řešit a tudíž je vlastně šťastný, ale ani to, zda je nebo není šťastný, nemá potřebu řešit. Prostě klidu, kdy běžná slova a pojmy nemají význam.  Nevím jak dlouho to trvalo. Tipnul bych si, že tak 20 minut. Postupně se pomalu ten klid vytrácel. Ne že bych měl nějakou rušivou myšlenku. Jen ta hloubka klidu se ztenčovala. Bylo mi to docela líto, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Pořád jsem měl klid, ale už to nebylo tak úžasné. Zkoušel jsem ho znovu prohloubit, ale jednak jsem netušil jak, protože mysl byla pořád bez myšlenek, a jednak mi došlo, že to je dar a mysl nebo nějaké mé chtění nemá možnosti takového klidu dosáhnout. Zbytek dne byl fajn, ale hluboký klid zůstal jen ranním zážitkem.

 

Druhý den po probuzení tu byl klid znova :)! Byl jsem hrozně šťastný, že ho znovu zažívám. Ale vlastně to, že jsem byl šťastný, bylo jen na pozadí, protože ten klid byl úžasný sám o sobě. Hrozně jsem si to užíval. Možná že trval o trošku déle. Nevím jak dlouho. Snad jen o málo víc než 20 minut. Ale hned jak jsem viděl, že začíná ubývat, přál jsem si jej podržet co nejdéle. Ale ta snaha byla marná. Zdálo se, že když jsem se snažil klid udržet, tak se objevilo víc chtění a ten klid ucházel rychleji. Zjistil jsem,  že opět s tím nemůžu nic dělat a tak jsem si užil posledních pár krásných minut. Těžko to vysvětlovat. Sám tomu úplně nerozumím. Ale pokud to budu chtít nějak rozebrat, řekl bych, že ten klid je uvnitř neustále. Jen naše mysl není schopná jej normálně prožívat. Zdá se, že samo chtění je překážkou. Zdá se, že je potřeba se snažit mysl zklidnit a neuchopovat myšlenkové koncepty. Nezabředávat do názorů a myšlenek a chtění. Postupně se vyvázat ze silných tužeb obrácených do vnějšího světa. Pak možná se zase objeví klid… Nevím…

Hlavní zážitek z pobytu ve tmě

Po zážitku hlubokého klidu jsem si říkal, že jsem dostal víc, než jsem čekal. Snad i víc než si zasloužím… Ale ten nejsilnější zážitek na mě teprve čekal… Mám problémy se zádama a zrovna poslední večer mě začaly bolet nějak víc. Nevím už co bylo dřív, ale zároveň jsem se mučil myšlenkou, že venkovní svět je bezútěšný. Mechanický. Bez smyslu. A plný trápení – zvlášť, když člověka bolí záda. Říkal jsem si, že je zbytečné světu pomáhat a přivádět na něj další děti. Záda mě bolely čím dál víc. A myšlenky o světu bez smyslu a bez lásky byly snad chvílemi i horší než záda. Říkal jsem si, že takové dary jsem zde ve tmě dostal a nejsem o nic lepší, snad jsem i horší. Bylo mi špatně z mých myšlenek, z toho, že nevím kudy kam, z toho že nevím co se svými zády a z toho, že to bolí… Tady jsem využil Tomášovu radu. Bylo potřeba to rozdýchat. Zhluboka jsem dýchal a funěl tu marnost pryč. Odfukoval jsem jí ať ji nemám ani před sebou. Docela mi to hodně pomohlo. Vyfoukal jsem mučivé bezvýchodné myšlenky o ubohosti světa. Zbyla po nich jen pachuť. Říkal jsem si, že to teď zaspím. Ale záda se rozhodly, že ne. Ležel jsem na posteli a měl jsem pocit, že se mi drtí nerv mezi bederní páteří a pánevní kostí. Vždycky jsem se nějak převalil, chvilku to bylo lepší a pak zase bolest. Byl jsem rád, že už se mi nehoní v hlavě myšlenky na to, jak bezútěšný a mechanický je svět, ale bolest mi nedovolila usnout. Nevím jak dlouho jsem se převaloval, ale pak už jsem toho nechal. Ležel jsem a vzdal jsem převalování. Pozoroval jsem bolest. Říkal jsem si, zda na takovou silnou bolest můžu umřít. Při té bolesti, unavě a odevzdanosti už mě ta myšlenka smrti ani moc neděsila. Najednou jsem viděl, jak se prosvětluje můj hrudník světlem. Přišlo mi, jako kdyby má energie začala opouštět mé tělo. Napadlo mě, že umírám. Pak mě napadlo, že je mi líto, že tu přítelkyně bude sama. Abych byl upřímný, nevím přesně v jakém pořadí se následující věci odehrály. Lítost nad opuštěním přítelkyně se prohloubila a přerostla do obrovské lítosti nad tím, že jsem lidem kolem sebe nedával dost lásky. Nebylo už to konkrétním lidem z mého okolí. Bylo to myšleno všem lidem a ve všech situacích. Myslím, že mám relativně čisté svědomí, ale najednou mi myšlenka na to, že jsem lidem víceméně neškodil a spíš byl užitečný, přišla zoufale a nepopsatelně nedostatečná. Připadal jsem si jako bych do teď byl hrozně neznalý a slepý. Jako kdybych si doteď o sobě myslel, že mám maturitu lidství a po nadzvednutí závoje nevědomosti jsem zjistil, že jsem stěží prvňáček. Bylo mi hrozně líto, že jsem ve svém životě nezářil více lásky. Někdy při tomhle uvědomování jsem viděl, že se ta energie, která stoupala z trupu, pootočila a já pocítil úlevu v zádech. Pořád mě bolely, ale bolest začala ustupovat. Pak jsem cítil prostředek hrudníku. Jakoby mé srdce chtělo dohnat to, co zameškalo a zářilo kolem a tlačilo se z hrudníku. A já se hrozně rozbrečel. Jako už dlouho ne. Bylo mi líto mého promarněného dosavadního života. Cítil jsem obrovskou lásku a bylo mi hrozně líto, že jsem ji nedával. Obrovsky to kontrastovalo s tou zoufalostí a mechaničností světa, o které jsem přemýšlel večer. Bylo mi jasné, že to, co chybělo, bylo to, abych dával lásku. To bylo to, co mi v té mechaničnosti chybělo. Asi jsem se dřív bál dávat lásku, protože jsem žil v iluzi světa, kde věci můžou dojít, a neuvědomil jsem si, že láska není ten druh věcí. Taky možná jsem nedával dost lásky, protože jsem se narodil v kultuře, která si zvykla dávat lásku jen podmíněně za odměnu, za pochvalu. Ale teď jsem jasně viděl, že láska je něco, co září a září pořád. Že láska je spíš jako sval a čím víc jí člověk používá, tím víc jí má a může dát. Cítil jsem hroznou lítost, že jsem lásku schovával a bál se o ní. Bylo mi jasné, že každá bytost prahne právě po lásce. A že náš koncept dávat lásku jen podmíněně, je hrozné nepochopení řádu světa. Bylo mi jasné, že lásku je potřeba dávat všem a pořád. A snad těm lidem, kteří by dělali něco špatně, ještě více. Když jsem to druhý den cestou vlakem přebíral v hlavě, narážel jsem na náš kulturní koncept, že přece nejde dávat lidem lásku, když někomu škodí. Ale to je jen nějaký koncept, který jsme si v naší kultuře vypěstovali díky nepochopení lásky a jejímu zaměňování s pomocí a jiným konáním. Nejde vůbec o to někoho podporovat nebo schvalovat to, co dělá. Jediné o co jde, je vyzařovat kolem sebe všem lásku. Láska není to, že bych někomu sloužil nebo mu pomáhal. To je ta mechanická stránka věci. Láska je jen Láska. Hřejivý pocit náklonnosti a vřelosti, který chcete zářit do okolí. Podle mě nejvýstižněji se skrývá za úsměvem, který rozdáváme neznámým lidem, aniž bychom z toho něco mohli mít. Láska je to, když šíříte kolem sebe pohodu. Září vám oči. Když nad tím tak uvažuju, možná je tahle pohoda daleko prospěšnější k tomu, aby se lidé kolem změnili k lepšímu, než naše zažitá metoda lásky až za odměnu. Podle mě láska působí daleko příměji než se na někoho mračit za to, že udělal něco špatně. Každopádně tohle byl pro mě obrovský zážitek. Nyní, po 3 týdnech kdy to píšu, už je to jen vzpomínka. Ale pořád mě to dokáže zahřát uprostřed hrudníku a dojmout. Každopádně zážitek sám o sobě nedokáže změnit naše zvyky. Pořád nejsem věčně usměvavý člověk a spíš se usmívám málo. Ale pořád si tento zážitek připomínám a snažím se být vřelejší ke svému okolí. Jde to pomalu a bojím se, že přijdou chvíle, kdy na to pozapomenu. Ale pro mě osobně teď znám alespoň jeden velký smysl života. Už nemůžu dál předstírat, že nevím jak žít svůj život. Vnímám to jako dar i závazek. Zážitek hluboké lítosti při umírání je pro mě velká motivace. Ale doufám, že každý, kdo si tohle přečte, se pokusí být vřelejší a laskavější ke svému okolí. Věřím, že se nám všem bude lépe žít a lehčeji umírat. Tak nám všem přeju hodně štěstí v praxi a spoustu lásky ;).

 

 

Myšlenky z poznámek

Z mých málo poznámek mám ještě pár zajímavých. Jsou to myšlenky, které mě napadly, a které mi přišly důležité. Neváže se k nim tak silný prožitek jako v předchozí kapitole. Zčásti jsem si je mohl vymyslet, ale zde jsou:

Ze začátku, jak dojížděly myšlenky z běžného života, jsem si uvědomil, že: Mysl neumí být přítomná. Ze své podstaty analyzuje dříve prožité děje a z nich vymýšlí budoucnost. Můžeme to zkracovat, ale mysl bude vždy kousek vzadu nebo vpředu. V přesné přítomnosti mysl není potřeba. A ani ze své podstaty nemůže v přesné přítomnosti fungovat…

Tuším, že následující myšlenka mě napadla někdy v noci, když jsem volně nadhodil otázku, co dělat v životě. V noci je výhoda, že člověk je už dost unavený na to, aby svojí urputností plašil inspiraci. Každopádně poznamenal jsem si: „Vše je v pořádku. A nejlepší, co můžu dělat, je z klidu a bez připoutávání pozorovat svůj život.“ K tomu asi není moc co dodat než, že děkuji za tuhle poznámku. 

Další mnou nebo tmou vymyšlená rada byla: „Buď vděčný – toť tvá cesta.“. Takhle s odstupem je to asi složité dodržet v některých situacích. Ale přesto, když člověk není vděčný, dá se to brát jako kontrolka, že jeho mysl ho odvádí od reality. Je na čase zklidnit mysl a podívat se na situaci s odstupem. Tohle je situace, kterou je mi umožněno zažít. Co mě má naučit? Za co v ní můžu být vděčný? Možná tohle zamyšlení pomůže, aby člověk mohl být více vděčný – nevím… Jindy, když jde člověk hezkou přírodou, může mít dobrý pocit zcela přirozeně. Když si zároveň uvědomí, že je za to vděčný, pak je dobrý pocit umocněn a to mi přijde fajn…

 

Poslední praktická rada

Ještě se chci podělit o jednu překážku. Jeden den jsem se asi vzbudil dřív a Lenča s Tomášem se opozdili s jídlem. Mně už se samozřejmě v hlavě roztočil kolotoč myšlenek na to, co všechno se jim stalo. A už jsem uvažoval, že je půjdu ven zachránit. Naštěstí jsem to ještě posunoval a posunoval a pak přišli. Prostě když vám přijde, že dlouho nejdou, tak je daleko pravděpodobnější, že vy něco fabulujete než že se něco skutečně stalo. Nenechte se zlákat a nevycházejte dříve ze své tmy. Nikdy nevíte jaké zážitky vás ještě čekají a o co byste se mohli ochudit.

Závěr

Jsem moc rád, že jsem pobyt ve tmě vyzkoušel. Bylo to pro mě daleko intenzivnější než jsem si myslel. Rád bych šel znovu, ale nejdřív tak za 2 roky. Přece jen zážitek, kdy člověk umírá, si člověk nechce jen tak zopakovat. Vlastně trošku doufám, že to bude příště méně intenzivní i za cenu, že to pak bude méně poučné…

Víťa

Lenka – pobyt ve tmě je v pravdě světlem

Milá Lenčo, milý Tome,

moc vám oběma děkuju za možnost prožít u vás ten báječný týden, pobyt ve tmě, za skvělé jídlo a prozření, kterého se mi dostalo.

 

Tobě Leni děkuji za Tvou úžasnou dynamickou energii, která mi doslova vlila krev do žil a lásku, se kterou připravuješ jídlo, které je tak naprosto nezapomenutelné, Tobě Tome za Tvou jemnou, klidnou energii, která umocnila prožitek hlubokého klidu a míru, za hluboká slova, díky nimž jsem měla možnost podívat se na své prožitky a myšlenky z jiného úhlu a dojít tak smíření.
Není den, abych nevzpomněla na Tmu, na Vás…

Pobyt ve tmě = cesta k sobě, tak to vidím a cítím.

Jen těžko bych hledala slova, která by vyjádřila, co jsem při pobytu ve tmě prožila, viděla, cítila…
Nemám potřebu ani touhu popisovat, co mi pobyt ve tmě odhalil. Prožitky jsou nepřenosné a jsou jen mé. Jen těžko by někdo mohl pochopit…
O co se podělím ráda je fakt, že tma je v pravdě světlem a že to, co hledáme, máme v sobě samých.
Tma každému dá právě to, co je třeba. Je krásná, hebká přítelkyně, která Tě obklopí láskou a vyjeví Ti holou pravdu. Obnaží Tě a najednou stojíš nahý sám před sebou bez masek a postojů, které nasazuješ tam venku…

Tma každému dá právě to, co je třeba.

Tma mi dala zakusit to “nejhorší i nejlepší” ze mě samé, abych pochopila, že nic není ani špatné ani dobré. Srazila mě na kolena a dala mi pocítit pokoru, bezpodmínečnou lásku, jednotu a hluboký klid.

Poprvé ve svém životě se cítím být šťastná. Cítím hluboký klid a smíření po celou dobu od pobytu a je to nádherné a pro mě dosud nepoznané. Našla jsem ve tmě cestu k sobě, samu sebe. Jsem vděčná za to, že jsem měla možnost prožít každičký okamžik pobytu, i když byly dvě noci, které jsem v danou chvíli vnímala jako negativní prožitek. Dnes vím, že to byl dar a jsem za něj neskonale vděčná (za to díky i Tobě Tome, za Tvá slova…)

Strach jít na pobyt ve tmě?

Do tmy jsem se těšila mimo jiné na to, že se vyspím a smáznu tak svůj spánkový deficit. Z celého týdne jsem spala jednu noc. Další překvapení pro mě byla orientace ve tmě, se kterou jsem neměla nejmenší problém. A strach ze tmy? Cítila jsem se ve tmě v naprostém bezpečí a svobodná.
Prošla jsem tolika kurzy, semináři, přečetla tolik duchovních knih, stála jsem ale cítila rozpor, nenaplnění a silné nutkání, volání vyvěrající z hloubi mě samé. Až ve tmě jsem prožila to, o čem jsem jen tušila…našla cestu domů, k sobě.

Žila jsem jako otrok své mysli a ega. Že Já není mysl ani tělo jsem zacítila až ve tmě.

Je tolik slov a žádné nemůže vyjádřit můj dík za ten hluboký týden.

Děkuji.

S láskou, pokorou a úctou

Lenka

Tereza – s tmou přišlo hřejivé teplo

Asi před dvěma lety jsem si na internetu přečetla článek, kde byl zmíněn pobyt ve tmě. Tenkrát jsem si pomyslela, že to musí být zajímavý proces, kdy člověk v sobě leccos srovná a trochu se pročistí, ale pak jsem tuto myšlenku zcela opustila.

Uběhl nějaký čas a kolem mě i se mnou se stalo několik, pro mě dost důležitých, změn. A najednou se kolem stále častěji začaly objevovat zmínky o pobytu ve tmě. Pocit, že bych měla tímto procesem projít se stával den ode dne silnější.

Až jednoho dne mé rozhodnutí uzrálo a přihlásila jsem se.

Přihlásila jsem se na pobyt ve tmě

Cítila jsem, že proto, abych proces zvládla, musím být naprosto otevřená všem emocím, které ze mě v té tmě vylezou. Pro jistotu jsem se mentálně otevřela celému vesmíru a doufala, že mi pomůže.

Po příjezdu do místa pobytu jsem se krátce seznámila a velmi příjemnými majiteli, Lenčou a Tomášem. Krátce jsme pohovořili. Dozvěděla jsem se, že vše potřebné k pobytu mám v chatce k dispozici a  že jídlo se nosí jedenkrát denně mezi 13 a 15 hodinou. Domluvili jsme se, že se mnou mluvit nebudou a v případě, že bych potřebovala, řeknu si sama. Rozloučili jsme se a já zalezla do domku.

K dispozici jsem měla pokoj asi tak 2×2 metry s povlečenou postelí, karimatku a meditační polštářek na sezení a malou chodbičku s toaletou, umyvadlem a sprchovým koutem. Sama jsem si mohla ovládat klimatizaci.

Ubytovala jsem se ( bylo tak mezi 19 – 20 hod.), osprchovala, zklidnila se, odhodlala a zhasla.

Po zhasnutí …

Tma mě objala a na hrudi  se mi okamžitě usadilo zvláštní hřejivé teplo. Uvědomila jsem si s radostí, že nemám pocit strachu. Doufala jsem, že mi to vydrží.

Již první noc jsem zjistila, že mám obrovskou potřebu orientovat se v čase. Ale jak? Do domku nepronikaly téměř žádné zvuky. Uvědomila jsem si, že pravděpodobně jediný čas, který bude jistý, bude čas donášky jídla. Rozhodla jsem se tedy, že při každém jídle si dám do pytlíku pecku od nektarinky, které jsem si z domova přivezla. To se později ukázalo jako dobrý nápad neboť orientace v noční i denní době se ukázala téměř nemožná. Kromě toho, hned druhou noc jsem zjistila, že v rozšířeném stavu vědomí, který u mě při pobytu ve tmě brzy nastal, se téměř nedá spát.

Hned první den moje mysl začala pracovat na plné obrátky. Začaly mi hlavou probíhat myšlenky na události minulé i budoucí, na lidi se kterými mě pojily různé události. Začaly se dostavovat úzkosti a různé jiné pocity. Nebránila jsem se jim ( jak jsem si předsevzala ),  důkladně jsem je rozdýchávala a ony se po chvíli vždy rozplynuly. Má mysl však začala zacházet stále dál a dál k těm, kteří jsou nebo byli zavřeni v kobkách, celách, hladomornách. To už jsem věděla, že takové myšlenky musím  odstranit. Pokusila jsem se dostat do stavu “Tady a Teď. Pokud se mi to podařilo, nepříjemné  pocity  a obrazy zmizely  a byl tu zase ten hřejivý pocit na hrudi. Zjistila jsem, že jakmile se má mysl vychýlí z přítomného okamžiku, přijdou různé, většinou nepříjemné pocity a úzkosti.

Měla jsem pocit, že v noci spím vždy jen chvilku a nikdy jsem nevěděla jak dlouhou. Noci byly nekonečně dlouhé. Budila jsem se asi tak desetkrát za noc. Pokud se mi zdály sny, byly úzkostné a nepříjemné. Velmi jsem se potila. Snažila jsem se zorientovat, kdy je ráno nebo alespoň den. Ale jak? Jediné co jsem slyšela, bylo zakokrhání kohouta, přelet stíhaček a občasný zvuk motoru auta.

Snažila jsem se řídit podle těchto signálů, ale to jsem ještě netušila, jak ošklivě si má mysl se mnou pohraje. Bylo to přesně uprostřed týdne,  kdy už rozšířené vědomí bylo v plné síle a  já zjistila,  že tma se dokáže rozestupovat do velkých rozměrů a vytvářet různé, zajímavé obrazy hlavně tvaru místnosti ve které jsem přebývala. Tu jsem viděla velkou halu, tu krátkou uličku s věžičkou, tu indicky vyzdobený pokoj. Občas byly místnosti ozářeny jakoby tlumeným měsíčním světlem. To mě docela uklidňovalo.  Bylo zajímavé si obrazy prohlížet a nepřicházely pak úzkosti z jinak nepříjemně dotírajících myšlenek. K omezení úzkostí jsem si také pečlivě hlídala, abych vše dávala na přesné místo, všechny úkony jsem se snažila dělat pomalu a soustředěně. To mě uklidňovalo.

Středa mi pobyt ve tmě pěkně zamotala

A pak přišla ta středa. Už jsem měla naučeno, že den znamená kokrhání kohouta, občasný zvuk motoru  a hluk stíhaček. Jako vždy jsem se velmi těšila na jídlo, neboť bylo vždy velmi chutné, užívala jsem si ho téměř rituálním způsobem a také  pro mě znamenalo, že jsem zvládla zase další den. Pak už jsem se  jako vždy jen vysprchovala, vyčistila zuby, zazpívala pro dobrou náladu  zacvičila , uložila se ke spánku a modlila se, aby byl bez nočních můr. Celkem dobře jsem usnula a spánek mi připadal vcelku dlouhý. Probudím se, poslouchám zvuky zvenku, snažím se zorientovat. A tu slyším kokrhat kohouta! A za chvíli celkem jasný zvuk lidského hlasu a po nějaké době i stíhačka! Hurá, je čtvrtek ráno! To ta dnešní noc krásně uběhla. Teď ještě se dočkat jídla a můžu si odškrtnout zase jeden den peckou do pytlíčku!  Osprchovala  jsem se zacvičila, nasnídala a dala se do pravidelného denního umravňování mysli. Ale co to? Dnes to jídlo nějak dlouho nenesou. Nějakou dobu jsem ještě čekala, pak se dopátrala ke vchodovým dveřím a poslouchám zvuky, které by mi daly signál blížící se donášky jídla. Jenže venku bylo totální ticho. Ani hlásku. Ticho.

A  najednou  mi  došlo do jakého jsem se dostala omylu. Usnula jsem jen na chvilku a jsem tedy ve stále stejném dni! Nevím vůbec kolik je hodin, celá nepříjemná noc je přede mnou s probuzením do neurčitého rána a s dlouhým čekáním na jídlo! Měla jsem co dělat, abych toto zjištění rozdýchala. Ale jak to, že jsem slyšela kokrhat kohouta?

Celý další den jsem se soustředila na kohoutí kokrhání a zjistila jsem, že ten pacholek si kokrhá klidně celý den a ne jenom po ránu, jak jsem si celý život myslela. Ach jo.

Ve čtvrtek jsem už měla radost, že jsem ve svém procesu za půlkou, ale ani ty dva dny nebyly žádná brnkačka. Ale už jsem si zvykla. Musela jsem vždy ukáznit svou mysl a pak to jakžtakž šlo.

Na poslední noc jsem se vyloženě těšila. Při  jídle jsem dostala budíčka nařízeného na čtvrtou hodinu ranní s tím, že si mohu vychutnat východ slunce a pak mohu jet, neboť  Lenča s Tomášem vstávají až okolo osmé. Rozloučila jsem se s Lenčou, která si při donášce posledního jídla vlezla ke mně do tmy  a dala mi poslední instrukce. Šla jsem si brzy lehnout a modlila se, aby přišel spánek.

Poslední noc ve tmě byla nekonečně dlouhá

Ale jak už to tak bývá, co nejvíce chceme, nepřichází. Noc byla nekonečně dlouhá. Měla jsem pocit, že jsem v moci své mysli a že jenom na ní záleží, kdy se rozhodne, že je ráno. Ale nakonec jsem se přece jen dočkala a budík zazvonil. Ten nepříjemně pípající zvuk zněl pro mě jako rajská hudba! Nechala jsem ho vypípat až do vyčerpání a byla šťastná,  že i když jsem mnohokrát za týden chtěla pobyt ve tmě vzdát, že jsem to neudělala.

První otevření  dveří ze tmy vlastně ještě do tmy bylo báječné! Do nosu mě udeřila nádherná vůně přírody a  úžasný východ slunce na sebe nedal dlouho čekat. Trvalo mi asi tak dvě hodiny, než jsem si byla jistá, že mohu nasednout do auta a bezpečně odjet.

Cesta domů byla radostná. Prošla jsem sice nepříjemným procesem (vystřídaly se u mě snad všechny emoce), ale cítím, že smysluplným.

Jsem velmi vděčná Tomášovi a Lence, že mi poskytli tuto možnost očištění a že tuto terapii poskytují všem lidem, kteří o ni projeví zájem.

S láskou Tereza

Kamil – ve tmě jsem našel štěstí, klid a lásku

Abych to vzal úplně od začátku… O terapii tmou jsem se dozvěděl asi před 6 lety v jednom novinovém článku. Velmi mě to zaujalo a okamžitě jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že bych si tuto “očistnou“ metodu vyzkoušel na vlastní kůži. Očistnou píši proto, že Terapie tmou byla v tomto článku takhle interpretována. Během posledních 6 let jsem se čas od času setkal s nějakým dalším článkem a později i přečetl knihu o pobytu ve tmě. I po těchto dalších informacích jsem měl “TMU“  spojenou pouze s uspořádáním myšlenek a samozřejmě s netradičním zážitkem. Na začátku roku jsem se odhodlal a zamluvil si termín. Později jsem se pokoušel kvůli termínu dovolené, který se mi kryl s termínem pobytu ve tmě, o výměnu za nějaký uvolněný, což vyšlo a 18.června jsem měl nástup. Na pobyt ve tmě jsem se těšil a v den nástupu jsem byl od rána ve zvláštním stavu apatie.

Pobyt ve tmě pěkně po západu slunce

Po západu slunce jsem zavřel dveře chatky,  prožil jsem si poslední sprchu při světle, uspořádal věci a nakrokoval vzdálenosti. Nadechnul jsem se a byla tma… První noc jsem prospal a od rána jsem se snažil vytvořit si nějaký rozvrh, abych vyplnil předpokládaný týdenní pobyt ve tmě. Vstával jsem rozprouděním energií “ala“ tai chi, snídaně a hygiena, krátký odpočinek (který většinou přešel ve spánek), cvičení jógy, krátký odpočinek, pak většinou přišla Lenka s vynikajícím jídlem a nemohlo následovat nic jiného než zkoumání všech pochutin a konzumace části z nich (nejoblíbenější část dne), po jídle delší odpočinek, cvičení a sprcha a opět krátký odpočinek. Během dne jsem se pokoušel meditovat, ale většinou jsem usnul, což mě nijak nevyvádělo z míry a přijal jsem to. Další noc jsem spal o něco hůře, začaly mně pobolívat záda, možná z měkké postele možná to bylo způsobeno  čištěním organizmu, kdo ví… Další den jsem pokračoval v rozvrhu a přemístil se z postele na zem, kde jsem si vytvořil pohodlnější ležení.

Ve tmě jsem viděl světelné efekty

Druhý den utekl jako voda, nic zvláštního se nedělo a já jsem si na tu velmi příjemnou tmu zvykl a prožíval intimní až láskyplné pocity samoty (samozřejmě ve vší počestnosti :). Třetí den se od rána nezdál být ničím odlišný od předchozích, po ranní rozcvičce jsem však viděl blikající spáry mezi palubkama na zdi, pokračovalo to svítící čokoládou a během dne se mi začal zobrazovat nějaký světlý kruh s pravidelnou mřížkou. Po jídle už mi nad hlavou ubíhala oblaka z kamínků. Všechny tyhle “světelné efekty“ jsem bral jako reakci mozku na nedostatek světla, takže jsem se nadále věnoval dennímu rozvrhu. Během cvičení mi však už kolem hlavy létaly světla a neznámé obličeje… Dal  jsem si tedy sprchu, ulehnul na mé lože a jen jsem sledoval co mi tma dávala. Nevím jak dlouho to trvalo, ale na zrnitém plátnu před mýma očima se mi odehrával příběh nebo spíš konec životního příběhu člověka z doby dávno minulé. Třikrát dokola jsem sledoval čím si (nebo jsem si) prošel než se dostal do míst kam jednou dojdeme všichni. A kam jsem i já na pár vteřin nakouknul a pocítil bezbřehé štěstí, klid a takové množství lásky, že to slovy nelze ani přiblížit…

Celý tento příběh byl na černé plátno před mýma očima, jakoby vysílán z mnou nepoužívané části mozku a po třetím opakování už mě bolela hlava takovým způsobem, že jsem se snažil “projekci“ přerušit, ale ať jsem dělal co jsem chtěl, nedařilo se mi to.

Hvězdy po pobytu ve tměProto jsem se rozhodl pro opuštění chatky. Venku, ač bylo kolem 2. hodiny ranní, mě oslnilo měsíční světlo a pár minut trvalo než jsem byl schopen udělat pár kroků zpět do našeho světa.  Po chvíli rozkoukávání jsem si zašel pro karimatku a ulehnul pod hvězdným nebem. Takové hvězdy jsem ještě neviděl…

Do rána j sem nezamhouřil oči a s prvními slunečními paprsky, které jsem vítal se slzami v očích, jsem se znovu narodil.

Jsem jiný… …svět kolem mě je jiný… už vím kam mířím, co chci…

Ještě je stále hodně událostí v mém životě u kterých mi není jasný důvod, proč se staly. Ale nyní, už je víc těch, které zapadly do prázdných míst a jejich důvod jsem pochopil.

Každý den měním svůj život k lepšímu…  A věřím, že nejen svůj…

Díky za vše!

Kamil

Roman – půl roku na pobyt ve tmě uteklo jak voda

hodinyPobyt jsem měl zamluvený půl roku předem, půl roku uletělo jako voda a najednou už jsem byl u vašeho domu. Padal sníh s deštěm a Lenka mi dávala do roky gumáky, ať se přezuji, že je tam fakt bláto. 😀

Krátká prohlídka chatky, ještě rozhodnuti, že odevzdám mobil a info kdy budou probíhat návštěvy a povídání si. Pak jsem najdnou zůstal sám a zbylo už jen zhasnout světlo. 🙂

A byla tma

Takže jsem po pár minutách zhasnul a byla tma. První den utekl opravdu velice, velice rychle. Ani jsem se nenadál a Lenka zaklepala na dveře a přinesla mi vynikající jídlo (polévka, veganská čočka a ořechy se sušeným ovocem).

I druhý den utekl rychle, podobně jako ten první, bylo to tím, že jsem hodně spal.

Od třetího dne se ovšem začaly dít věci. Ponořil jsem se víc sám do sebe a tma mnou prostoupila úplně.

Téměř jsem nespal a prostupovali mnou obrazy důležitých věcí, o kterých jsem věděl, že je v sobě mám a potřebuji je ještě dořešit. Tma mi pomohla pochopit malé a obrovsky důležité detaily, uvědomil jsem si, že je nutné dořešit z minulosti konkrétní věci abych se opravdu posunul vpřed a teď během měsíce po pobytu ve tmě se mi to podařilo a daří na tom pracovat. Jsem za to opravdu velice vděčný a šťastný. Cítím se radostně a svobodně. 🙂 Osvobozený a nesvázaný minulosti.

Čtyři dny za sebou, mi od Lenky chodila ta jídla, na která jsem myslel vždy den předem. Nikdy nezapomenu na meruňkový nákyp, který jsem měl poslední den v pátek. Několik minut jsem jen seděl a nosem nasával tu vůni meruněk! Tak prostě a tak úžasné.

Ráno po pobytu ve tmě bylo kouzelné

Když jsem v sobotu ráno v 6h vyšel ven bylo to tak kouzelné! Ještě byla tma a naprosto jasná obloha před svítáním. Jedna z nejkrásnějších věcí, co jsem kdy viděl. Tak nádherný Měsíc a hvězdy. Nemohl jsem se na tu krásu vynadívat. Potom nás Tom přivítal “na světě” a šli jsme na snídani i s dalšími dvěma pány co byli v sousedních chatkách.

U snídaně bylo tolik legrace, stále jsem se musel usmívat, měl jsem takovou radost a pocit štěstí a lásky, že to nešlo jinak. 🙂 Bylo to úžasné. Seznámil jsme se dětmi, které Lenka a s Tomem mají báječně vychované a užíval jsem si při tom, že najednou všechno vidím a vnímám východ Slunce.

Ve tmě jsem potkal sám sebe

Mám pocit, že celý ten týden nakonec utekl velmi rychle. Člověk se potká se sebou samým, opravdu tam není nikdo a nic jiného než “já sám” a to je velká výzva. Ovšem když ji člověk zvládne, stává se někým, kdo zná sám sebe, a ví kdo je. A to je podle mě zásadní podmínka proto, aby byl člověk v životě dlouhodobě šťastný. Aby věděl kdo a co je a aby to v hloubi duše přijal.

Každému s kým se o tom bavím, to z celého srdce doporučuji a vám kdo čtete tyto řádky pobyt ve tmě doporučuji také.

Pokud toto čtete a nad pobytem ve tmě přemýšlíte, je to to nejelpší, co pro sebe a pro své okolí můžete udělat.

Já sám věřím, že se minimálně ještě jednou vrátím a rád bych to vyzkoušel někdy na jaře, kdy se celá příroda probouzí a její zvuky jsou slyšet trošku víc než na přelomu listopadu a prosince.

PS: Nevzpomínám si na jinou dovolenou, ze které bych měl tolik energie a ze které, když jsem se vracel domů, tak jsem nebyl v depresi, že se vracím.

Lení a Tome moc vám děkuji za tu možnost vás poznat a příležitost být u vás v chatce na pobyt ve tmě, sám se sebou a poznat sám sebe.

Pozdravujte doma a mějte se úžasně 🙂

Roman

Rezervace

Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací

Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".

Zavřít