Léčba tmou

Terapie tmou, pobyty ve tmě

Archiv pro štítek: štěstí

Lenka – pobyt ve tmě je v pravdě světlem

Milá Lenčo, milý Tome,

moc vám oběma děkuju za možnost prožít u vás ten báječný týden, pobyt ve tmě, za skvělé jídlo a prozření, kterého se mi dostalo.

 

Tobě Leni děkuji za Tvou úžasnou dynamickou energii, která mi doslova vlila krev do žil a lásku, se kterou připravuješ jídlo, které je tak naprosto nezapomenutelné, Tobě Tome za Tvou jemnou, klidnou energii, která umocnila prožitek hlubokého klidu a míru, za hluboká slova, díky nimž jsem měla možnost podívat se na své prožitky a myšlenky z jiného úhlu a dojít tak smíření.
Není den, abych nevzpomněla na Tmu, na Vás…

Pobyt ve tmě = cesta k sobě, tak to vidím a cítím.

Jen těžko bych hledala slova, která by vyjádřila, co jsem při pobytu ve tmě prožila, viděla, cítila…
Nemám potřebu ani touhu popisovat, co mi pobyt ve tmě odhalil. Prožitky jsou nepřenosné a jsou jen mé. Jen těžko by někdo mohl pochopit…
O co se podělím ráda je fakt, že tma je v pravdě světlem a že to, co hledáme, máme v sobě samých.
Tma každému dá právě to, co je třeba. Je krásná, hebká přítelkyně, která Tě obklopí láskou a vyjeví Ti holou pravdu. Obnaží Tě a najednou stojíš nahý sám před sebou bez masek a postojů, které nasazuješ tam venku…

Tma každému dá právě to, co je třeba.

Tma mi dala zakusit to “nejhorší i nejlepší” ze mě samé, abych pochopila, že nic není ani špatné ani dobré. Srazila mě na kolena a dala mi pocítit pokoru, bezpodmínečnou lásku, jednotu a hluboký klid.

Poprvé ve svém životě se cítím být šťastná. Cítím hluboký klid a smíření po celou dobu od pobytu a je to nádherné a pro mě dosud nepoznané. Našla jsem ve tmě cestu k sobě, samu sebe. Jsem vděčná za to, že jsem měla možnost prožít každičký okamžik pobytu, i když byly dvě noci, které jsem v danou chvíli vnímala jako negativní prožitek. Dnes vím, že to byl dar a jsem za něj neskonale vděčná (za to díky i Tobě Tome, za Tvá slova…)

Strach jít na pobyt ve tmě?

Do tmy jsem se těšila mimo jiné na to, že se vyspím a smáznu tak svůj spánkový deficit. Z celého týdne jsem spala jednu noc. Další překvapení pro mě byla orientace ve tmě, se kterou jsem neměla nejmenší problém. A strach ze tmy? Cítila jsem se ve tmě v naprostém bezpečí a svobodná.
Prošla jsem tolika kurzy, semináři, přečetla tolik duchovních knih, stála jsem ale cítila rozpor, nenaplnění a silné nutkání, volání vyvěrající z hloubi mě samé. Až ve tmě jsem prožila to, o čem jsem jen tušila…našla cestu domů, k sobě.

Žila jsem jako otrok své mysli a ega. Že Já není mysl ani tělo jsem zacítila až ve tmě.

Je tolik slov a žádné nemůže vyjádřit můj dík za ten hluboký týden.

Děkuji.

S láskou, pokorou a úctou

Lenka

Tereza – s tmou přišlo hřejivé teplo

Asi před dvěma lety jsem si na internetu přečetla článek, kde byl zmíněn pobyt ve tmě. Tenkrát jsem si pomyslela, že to musí být zajímavý proces, kdy člověk v sobě leccos srovná a trochu se pročistí, ale pak jsem tuto myšlenku zcela opustila.

Uběhl nějaký čas a kolem mě i se mnou se stalo několik, pro mě dost důležitých, změn. A najednou se kolem stále častěji začaly objevovat zmínky o pobytu ve tmě. Pocit, že bych měla tímto procesem projít se stával den ode dne silnější.

Až jednoho dne mé rozhodnutí uzrálo a přihlásila jsem se.

Přihlásila jsem se na pobyt ve tmě

Cítila jsem, že proto, abych proces zvládla, musím být naprosto otevřená všem emocím, které ze mě v té tmě vylezou. Pro jistotu jsem se mentálně otevřela celému vesmíru a doufala, že mi pomůže.

Po příjezdu do místa pobytu jsem se krátce seznámila a velmi příjemnými majiteli, Lenčou a Tomášem. Krátce jsme pohovořili. Dozvěděla jsem se, že vše potřebné k pobytu mám v chatce k dispozici a  že jídlo se nosí jedenkrát denně mezi 13 a 15 hodinou. Domluvili jsme se, že se mnou mluvit nebudou a v případě, že bych potřebovala, řeknu si sama. Rozloučili jsme se a já zalezla do domku.

K dispozici jsem měla pokoj asi tak 2×2 metry s povlečenou postelí, karimatku a meditační polštářek na sezení a malou chodbičku s toaletou, umyvadlem a sprchovým koutem. Sama jsem si mohla ovládat klimatizaci.

Ubytovala jsem se ( bylo tak mezi 19 – 20 hod.), osprchovala, zklidnila se, odhodlala a zhasla.

Po zhasnutí …

Tma mě objala a na hrudi  se mi okamžitě usadilo zvláštní hřejivé teplo. Uvědomila jsem si s radostí, že nemám pocit strachu. Doufala jsem, že mi to vydrží.

Již první noc jsem zjistila, že mám obrovskou potřebu orientovat se v čase. Ale jak? Do domku nepronikaly téměř žádné zvuky. Uvědomila jsem si, že pravděpodobně jediný čas, který bude jistý, bude čas donášky jídla. Rozhodla jsem se tedy, že při každém jídle si dám do pytlíku pecku od nektarinky, které jsem si z domova přivezla. To se později ukázalo jako dobrý nápad neboť orientace v noční i denní době se ukázala téměř nemožná. Kromě toho, hned druhou noc jsem zjistila, že v rozšířeném stavu vědomí, který u mě při pobytu ve tmě brzy nastal, se téměř nedá spát.

Hned první den moje mysl začala pracovat na plné obrátky. Začaly mi hlavou probíhat myšlenky na události minulé i budoucí, na lidi se kterými mě pojily různé události. Začaly se dostavovat úzkosti a různé jiné pocity. Nebránila jsem se jim ( jak jsem si předsevzala ),  důkladně jsem je rozdýchávala a ony se po chvíli vždy rozplynuly. Má mysl však začala zacházet stále dál a dál k těm, kteří jsou nebo byli zavřeni v kobkách, celách, hladomornách. To už jsem věděla, že takové myšlenky musím  odstranit. Pokusila jsem se dostat do stavu “Tady a Teď. Pokud se mi to podařilo, nepříjemné  pocity  a obrazy zmizely  a byl tu zase ten hřejivý pocit na hrudi. Zjistila jsem, že jakmile se má mysl vychýlí z přítomného okamžiku, přijdou různé, většinou nepříjemné pocity a úzkosti.

Měla jsem pocit, že v noci spím vždy jen chvilku a nikdy jsem nevěděla jak dlouhou. Noci byly nekonečně dlouhé. Budila jsem se asi tak desetkrát za noc. Pokud se mi zdály sny, byly úzkostné a nepříjemné. Velmi jsem se potila. Snažila jsem se zorientovat, kdy je ráno nebo alespoň den. Ale jak? Jediné co jsem slyšela, bylo zakokrhání kohouta, přelet stíhaček a občasný zvuk motoru auta.

Snažila jsem se řídit podle těchto signálů, ale to jsem ještě netušila, jak ošklivě si má mysl se mnou pohraje. Bylo to přesně uprostřed týdne,  kdy už rozšířené vědomí bylo v plné síle a  já zjistila,  že tma se dokáže rozestupovat do velkých rozměrů a vytvářet různé, zajímavé obrazy hlavně tvaru místnosti ve které jsem přebývala. Tu jsem viděla velkou halu, tu krátkou uličku s věžičkou, tu indicky vyzdobený pokoj. Občas byly místnosti ozářeny jakoby tlumeným měsíčním světlem. To mě docela uklidňovalo.  Bylo zajímavé si obrazy prohlížet a nepřicházely pak úzkosti z jinak nepříjemně dotírajících myšlenek. K omezení úzkostí jsem si také pečlivě hlídala, abych vše dávala na přesné místo, všechny úkony jsem se snažila dělat pomalu a soustředěně. To mě uklidňovalo.

Středa mi pobyt ve tmě pěkně zamotala

A pak přišla ta středa. Už jsem měla naučeno, že den znamená kokrhání kohouta, občasný zvuk motoru  a hluk stíhaček. Jako vždy jsem se velmi těšila na jídlo, neboť bylo vždy velmi chutné, užívala jsem si ho téměř rituálním způsobem a také  pro mě znamenalo, že jsem zvládla zase další den. Pak už jsem se  jako vždy jen vysprchovala, vyčistila zuby, zazpívala pro dobrou náladu  zacvičila , uložila se ke spánku a modlila se, aby byl bez nočních můr. Celkem dobře jsem usnula a spánek mi připadal vcelku dlouhý. Probudím se, poslouchám zvuky zvenku, snažím se zorientovat. A tu slyším kokrhat kohouta! A za chvíli celkem jasný zvuk lidského hlasu a po nějaké době i stíhačka! Hurá, je čtvrtek ráno! To ta dnešní noc krásně uběhla. Teď ještě se dočkat jídla a můžu si odškrtnout zase jeden den peckou do pytlíčku!  Osprchovala  jsem se zacvičila, nasnídala a dala se do pravidelného denního umravňování mysli. Ale co to? Dnes to jídlo nějak dlouho nenesou. Nějakou dobu jsem ještě čekala, pak se dopátrala ke vchodovým dveřím a poslouchám zvuky, které by mi daly signál blížící se donášky jídla. Jenže venku bylo totální ticho. Ani hlásku. Ticho.

A  najednou  mi  došlo do jakého jsem se dostala omylu. Usnula jsem jen na chvilku a jsem tedy ve stále stejném dni! Nevím vůbec kolik je hodin, celá nepříjemná noc je přede mnou s probuzením do neurčitého rána a s dlouhým čekáním na jídlo! Měla jsem co dělat, abych toto zjištění rozdýchala. Ale jak to, že jsem slyšela kokrhat kohouta?

Celý další den jsem se soustředila na kohoutí kokrhání a zjistila jsem, že ten pacholek si kokrhá klidně celý den a ne jenom po ránu, jak jsem si celý život myslela. Ach jo.

Ve čtvrtek jsem už měla radost, že jsem ve svém procesu za půlkou, ale ani ty dva dny nebyly žádná brnkačka. Ale už jsem si zvykla. Musela jsem vždy ukáznit svou mysl a pak to jakžtakž šlo.

Na poslední noc jsem se vyloženě těšila. Při  jídle jsem dostala budíčka nařízeného na čtvrtou hodinu ranní s tím, že si mohu vychutnat východ slunce a pak mohu jet, neboť  Lenča s Tomášem vstávají až okolo osmé. Rozloučila jsem se s Lenčou, která si při donášce posledního jídla vlezla ke mně do tmy  a dala mi poslední instrukce. Šla jsem si brzy lehnout a modlila se, aby přišel spánek.

Poslední noc ve tmě byla nekonečně dlouhá

Ale jak už to tak bývá, co nejvíce chceme, nepřichází. Noc byla nekonečně dlouhá. Měla jsem pocit, že jsem v moci své mysli a že jenom na ní záleží, kdy se rozhodne, že je ráno. Ale nakonec jsem se přece jen dočkala a budík zazvonil. Ten nepříjemně pípající zvuk zněl pro mě jako rajská hudba! Nechala jsem ho vypípat až do vyčerpání a byla šťastná,  že i když jsem mnohokrát za týden chtěla pobyt ve tmě vzdát, že jsem to neudělala.

První otevření  dveří ze tmy vlastně ještě do tmy bylo báječné! Do nosu mě udeřila nádherná vůně přírody a  úžasný východ slunce na sebe nedal dlouho čekat. Trvalo mi asi tak dvě hodiny, než jsem si byla jistá, že mohu nasednout do auta a bezpečně odjet.

Cesta domů byla radostná. Prošla jsem sice nepříjemným procesem (vystřídaly se u mě snad všechny emoce), ale cítím, že smysluplným.

Jsem velmi vděčná Tomášovi a Lence, že mi poskytli tuto možnost očištění a že tuto terapii poskytují všem lidem, kteří o ni projeví zájem.

S láskou Tereza

Kamil – ve tmě jsem našel štěstí, klid a lásku

Abych to vzal úplně od začátku… O terapii tmou jsem se dozvěděl asi před 6 lety v jednom novinovém článku. Velmi mě to zaujalo a okamžitě jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že bych si tuto “očistnou“ metodu vyzkoušel na vlastní kůži. Očistnou píši proto, že Terapie tmou byla v tomto článku takhle interpretována. Během posledních 6 let jsem se čas od času setkal s nějakým dalším článkem a později i přečetl knihu o pobytu ve tmě. I po těchto dalších informacích jsem měl “TMU“  spojenou pouze s uspořádáním myšlenek a samozřejmě s netradičním zážitkem. Na začátku roku jsem se odhodlal a zamluvil si termín. Později jsem se pokoušel kvůli termínu dovolené, který se mi kryl s termínem pobytu ve tmě, o výměnu za nějaký uvolněný, což vyšlo a 18.června jsem měl nástup. Na pobyt ve tmě jsem se těšil a v den nástupu jsem byl od rána ve zvláštním stavu apatie.

Pobyt ve tmě pěkně po západu slunce

Po západu slunce jsem zavřel dveře chatky,  prožil jsem si poslední sprchu při světle, uspořádal věci a nakrokoval vzdálenosti. Nadechnul jsem se a byla tma… První noc jsem prospal a od rána jsem se snažil vytvořit si nějaký rozvrh, abych vyplnil předpokládaný týdenní pobyt ve tmě. Vstával jsem rozprouděním energií “ala“ tai chi, snídaně a hygiena, krátký odpočinek (který většinou přešel ve spánek), cvičení jógy, krátký odpočinek, pak většinou přišla Lenka s vynikajícím jídlem a nemohlo následovat nic jiného než zkoumání všech pochutin a konzumace části z nich (nejoblíbenější část dne), po jídle delší odpočinek, cvičení a sprcha a opět krátký odpočinek. Během dne jsem se pokoušel meditovat, ale většinou jsem usnul, což mě nijak nevyvádělo z míry a přijal jsem to. Další noc jsem spal o něco hůře, začaly mně pobolívat záda, možná z měkké postele možná to bylo způsobeno  čištěním organizmu, kdo ví… Další den jsem pokračoval v rozvrhu a přemístil se z postele na zem, kde jsem si vytvořil pohodlnější ležení.

Ve tmě jsem viděl světelné efekty

Druhý den utekl jako voda, nic zvláštního se nedělo a já jsem si na tu velmi příjemnou tmu zvykl a prožíval intimní až láskyplné pocity samoty (samozřejmě ve vší počestnosti :). Třetí den se od rána nezdál být ničím odlišný od předchozích, po ranní rozcvičce jsem však viděl blikající spáry mezi palubkama na zdi, pokračovalo to svítící čokoládou a během dne se mi začal zobrazovat nějaký světlý kruh s pravidelnou mřížkou. Po jídle už mi nad hlavou ubíhala oblaka z kamínků. Všechny tyhle “světelné efekty“ jsem bral jako reakci mozku na nedostatek světla, takže jsem se nadále věnoval dennímu rozvrhu. Během cvičení mi však už kolem hlavy létaly světla a neznámé obličeje… Dal  jsem si tedy sprchu, ulehnul na mé lože a jen jsem sledoval co mi tma dávala. Nevím jak dlouho to trvalo, ale na zrnitém plátnu před mýma očima se mi odehrával příběh nebo spíš konec životního příběhu člověka z doby dávno minulé. Třikrát dokola jsem sledoval čím si (nebo jsem si) prošel než se dostal do míst kam jednou dojdeme všichni. A kam jsem i já na pár vteřin nakouknul a pocítil bezbřehé štěstí, klid a takové množství lásky, že to slovy nelze ani přiblížit…

Celý tento příběh byl na černé plátno před mýma očima, jakoby vysílán z mnou nepoužívané části mozku a po třetím opakování už mě bolela hlava takovým způsobem, že jsem se snažil “projekci“ přerušit, ale ať jsem dělal co jsem chtěl, nedařilo se mi to.

Hvězdy po pobytu ve tměProto jsem se rozhodl pro opuštění chatky. Venku, ač bylo kolem 2. hodiny ranní, mě oslnilo měsíční světlo a pár minut trvalo než jsem byl schopen udělat pár kroků zpět do našeho světa.  Po chvíli rozkoukávání jsem si zašel pro karimatku a ulehnul pod hvězdným nebem. Takové hvězdy jsem ještě neviděl…

Do rána j sem nezamhouřil oči a s prvními slunečními paprsky, které jsem vítal se slzami v očích, jsem se znovu narodil.

Jsem jiný… …svět kolem mě je jiný… už vím kam mířím, co chci…

Ještě je stále hodně událostí v mém životě u kterých mi není jasný důvod, proč se staly. Ale nyní, už je víc těch, které zapadly do prázdných míst a jejich důvod jsem pochopil.

Každý den měním svůj život k lepšímu…  A věřím, že nejen svůj…

Díky za vše!

Kamil

Roman – půl roku na pobyt ve tmě uteklo jak voda

hodinyPobyt jsem měl zamluvený půl roku předem, půl roku uletělo jako voda a najednou už jsem byl u vašeho domu. Padal sníh s deštěm a Lenka mi dávala do roky gumáky, ať se přezuji, že je tam fakt bláto. 😀

Krátká prohlídka chatky, ještě rozhodnuti, že odevzdám mobil a info kdy budou probíhat návštěvy a povídání si. Pak jsem najdnou zůstal sám a zbylo už jen zhasnout světlo. 🙂

A byla tma

Takže jsem po pár minutách zhasnul a byla tma. První den utekl opravdu velice, velice rychle. Ani jsem se nenadál a Lenka zaklepala na dveře a přinesla mi vynikající jídlo (polévka, veganská čočka a ořechy se sušeným ovocem).

I druhý den utekl rychle, podobně jako ten první, bylo to tím, že jsem hodně spal.

Od třetího dne se ovšem začaly dít věci. Ponořil jsem se víc sám do sebe a tma mnou prostoupila úplně.

Téměř jsem nespal a prostupovali mnou obrazy důležitých věcí, o kterých jsem věděl, že je v sobě mám a potřebuji je ještě dořešit. Tma mi pomohla pochopit malé a obrovsky důležité detaily, uvědomil jsem si, že je nutné dořešit z minulosti konkrétní věci abych se opravdu posunul vpřed a teď během měsíce po pobytu ve tmě se mi to podařilo a daří na tom pracovat. Jsem za to opravdu velice vděčný a šťastný. Cítím se radostně a svobodně. 🙂 Osvobozený a nesvázaný minulosti.

Čtyři dny za sebou, mi od Lenky chodila ta jídla, na která jsem myslel vždy den předem. Nikdy nezapomenu na meruňkový nákyp, který jsem měl poslední den v pátek. Několik minut jsem jen seděl a nosem nasával tu vůni meruněk! Tak prostě a tak úžasné.

Ráno po pobytu ve tmě bylo kouzelné

Když jsem v sobotu ráno v 6h vyšel ven bylo to tak kouzelné! Ještě byla tma a naprosto jasná obloha před svítáním. Jedna z nejkrásnějších věcí, co jsem kdy viděl. Tak nádherný Měsíc a hvězdy. Nemohl jsem se na tu krásu vynadívat. Potom nás Tom přivítal “na světě” a šli jsme na snídani i s dalšími dvěma pány co byli v sousedních chatkách.

U snídaně bylo tolik legrace, stále jsem se musel usmívat, měl jsem takovou radost a pocit štěstí a lásky, že to nešlo jinak. 🙂 Bylo to úžasné. Seznámil jsme se dětmi, které Lenka a s Tomem mají báječně vychované a užíval jsem si při tom, že najednou všechno vidím a vnímám východ Slunce.

Ve tmě jsem potkal sám sebe

Mám pocit, že celý ten týden nakonec utekl velmi rychle. Člověk se potká se sebou samým, opravdu tam není nikdo a nic jiného než “já sám” a to je velká výzva. Ovšem když ji člověk zvládne, stává se někým, kdo zná sám sebe, a ví kdo je. A to je podle mě zásadní podmínka proto, aby byl člověk v životě dlouhodobě šťastný. Aby věděl kdo a co je a aby to v hloubi duše přijal.

Každému s kým se o tom bavím, to z celého srdce doporučuji a vám kdo čtete tyto řádky pobyt ve tmě doporučuji také.

Pokud toto čtete a nad pobytem ve tmě přemýšlíte, je to to nejelpší, co pro sebe a pro své okolí můžete udělat.

Já sám věřím, že se minimálně ještě jednou vrátím a rád bych to vyzkoušel někdy na jaře, kdy se celá příroda probouzí a její zvuky jsou slyšet trošku víc než na přelomu listopadu a prosince.

PS: Nevzpomínám si na jinou dovolenou, ze které bych měl tolik energie a ze které, když jsem se vracel domů, tak jsem nebyl v depresi, že se vracím.

Lení a Tome moc vám děkuji za tu možnost vás poznat a příležitost být u vás v chatce na pobyt ve tmě, sám se sebou a poznat sám sebe.

Pozdravujte doma a mějte se úžasně 🙂

Roman

© 2017 Léčba tmou

Theme by Anders NorenUp ↑

Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací

Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".

Zavřít