Daniela – Tma vše v jednom týdnu odkryla

Děkuji Lenko a Tomáši ,

ta tma byla pro mne velmi přínosná, skryté aspekty na světlo vynesla.
I když více než tmu jsem poustevnu hledala, ta tma mne pochybností zbavila. Vzala mne pod černá křídla noci, ukázala skryté jádro věci, kterými jsem se víc než pár měsíců trápila, tma vše v jednom týdnu odkryla.

Ukázala mi světlo mé, tak hluboko v sobě ukryté a schované. Světlo co svítí na lidi a pomáhá jim uzdravovat životy. Ukázala mi jakou moc v sobě mám, a nastínila jak naložit s ní mám.

Děkuji Vám i jižní svatyni, za ten týden tmy jediný. Za Vaši péči i podporu ,co vynesla mne k jiným obzorům.

Zážitky, které jsem tam měla, však pro sebe si ponechám, jsou osobní a jako takové je zatím v sobě uschovám.

Ještě jednou díky za cestu tmou, co byla víc než jednotýdenní dovolenou .

S láskou a úctou Vám přeji spoustu krásných dní

Daniela

 

Ještě Lence recept na rychle měkké perníčky posílám, doufám, že Vám budou chutnat ,tak jako nám 🙂 . Pečeme je na Vánoce i Velikonoce

PERNÍČKY, které jsou hned měkké

400 g hladké mouky
140 g moučkového cukru
50 g másla
2 vejce
2 lžíce dobrého tekutého medu ( může být i více )
1 lžíce kakaa
2 lžíce rumu
1 lžička perníkového koření ,nebo vlastní namíchané směsi
1 lžička jedlé sody

všechny sypké přísady smícháme v misce ,přidáme ostatní ingredience a vypracujeme těsto ,které je měkké a poddajné jako pružná plastelína

zabalíme do folie a přes noc dáme do lednice.Druhý den necháme povolit při pokojové teplotě ,vyválíme ,vykrájíme tvary a pečeme na 160°C 8-10 minut,ještě teplé potřeme žloutkem rozmíchaným v trošce vody .Po vychladnutí zdobíme .

Ranier – Som ve Tme preto aby som sa prijal

Vnutri je to vsetko relativne. Neplynie tam cas a nie je tam nik okrem vas samych. Myslim, ze je v uvodzovkach trosku jedno na aku dlhu dobu pobyt absolvujete, pokial teda presiahnete aspon prve tri-styri dni. Kedze vnutri cas nie je, tma si vas tam ponecha pocitovo pre vas tak dlho, ako uzna ona za vhodne.

Mne jeden den v tme trval pocitovo tak 3-4 dni. Cize som mal pocit, ze som tam zavrety aspon dva tyzdne.

Proces terapie tmou nezacina ked zhasnete v chatke svetlo.
Zacina uz vtedy ked sa odhodlate pre booking 2-3 mesiace vopred a poslete peniaze na ucet. Pretoze to su prve otazky a schyzy ked vstupite do tmy. “Preco som tu? Ved tu stracam cas a este aj peniaze.”

Proces zacina uz tam, ked si najdete tyzden cas, aby ste do tmy vstupili.
Pretoze prave toto mnoho ludi, ktorym som o tom rozpraval, odradilo.

Najtazsie bolo zhasnut svetlo

Este teraz som pocitil v kostiach ten tazobny pocit, ked som sa rozhodol zhasnut. Podarilo sa mi poriadne spat len prvu noc. Potom to uz bol velky boj.

Prve tri dni su naozaj o niecom inom ako tie dni potom. Docela rychlo som si nato vsetko tam zvykol.

Za prve tri dni

Za prve tri dni som mal pocit, ze som si uz vyriesil vsetko co som v tej tme mal a ze by som uz vlastne mohol ist domov. Presiel som si cely zivot, vsetkych ludi, vsetky zazitky. Mnoho ludom som odpustil, niektorym podakoval a taktiez som sa snazil odpustit sebe samemu.

Na terapiu som ale prisiel s mojou priatelkou, ktora bola v chatke vedla, tak som si povedal, ze to vydrzim do konca pobytu aspon kvoli nej.
Vsetko mi sice hovorilo, ze mam ist odtial von, ale to vasa mysel presne chce. Chce vam pomoct z neprijemnej situacie a z kratkodobeho hladiska to je dobre, ale z dlhodobeho by vas ten predcasny unik pravdepodobne len zacyklil.

Stvrty den bol o ociste

Chodil som na zachod asi kazdych 15 minut niekolko hodin (casovy odhad hodnotim len pocitovo). Nechapal som co sa to so mnou deje. Bol som cely spoteny. Nedalo sa mi spat, nemal som chut jest a nemohol som uz ani lezat,
pretoze postel mi uz prisla strasne neprijemna, tvrda a moj chrbat trpel.
Snazil som sa trosku cvicit, lezat na zemi, sediet, kricat, valat sa, nerobit vobec nic a aj tak to bolo stale narocnejsie.

Kazdou chvilou mi prichadzali nove uvedomenia, ktore mi ukazali, aky som bol naivny, ked som si myslel ze za prve tri dni som dostal vsetko co som mal.
Pocitil som aj ze sa mi otvorilo nieco, co by sa dalo nazvat tretim okom a dostal som velke poznanie, ale toto by som si nechal este zatial pre seba.

Snazil som sa cele tie dni si nepripustit, ze je v tej chatke aj niekto alebo nieco ine okrem mna. Cloveka tam napadnu rozne veci a dokaze sa namotat na hocico. Vedel som, ze ak by som to co i len z casti dovolil, tak by som sa od strachu asi zblaznil. Takze nie, nic ine a nikto iny tam okrem mna nebol. Bol som to len ja sam proti sebe.

Nikto z toho tyzdna to nevydrzal do konca

Pred poslednou nocou sli tie minuty a sekundy pomalsie ako kedykolvek predtym. Ten nepojem o case a ta nekonecnost casu v tej tme je nieco, co ani nedokazem opisat. S poslednym prinesenym jedlom som sa dozvedel, ze rano ked vyjdem z chatky, budem tam sam.

Nikto z toho tyzdna to nevydrzal do konca. Neviem ci tam bola tie dni nejaka ina narocnejsia energia, alebo ako to nazvat, ale bol pre mna sok, ked som sa dozvedel, ze rano tam budem sam, a ze ani moja priatelka uz nevydrzala a sla este pred par dnami domov. V ten moment som plne pochopil, ze tam nie som kvoli nej a ani kvoli nikomu inemu, ale len kvoli sebe.

Som vo tme len kvoli sebe

Bol to moment, kedy mi zacalo vsetko dochadzat. Predsa len, ostava vam poslednych par hodin, vsetko zacina byt este intenzivnejsie. Ak som bol dost zniceny psychicky a fyzicky bez spanku dovtedy, tak som vlastne este vobec nebol. Posledny vecer bol nieco, co mi parkrat polozilo ruku na klucku vonkajsich dveri.

Rozsvietit som ale z nejakeho dovodu nedokazal. Vzdy som sa vratil naspat do postele. Cele uvedomenie toho pobytu prislo prave vtedy

Som tu preto aby som sa prijal

Som tu preto aby som prijal sameho seba presne takeho aky som. So vsetkym chybami a vecami, ktore na sebe nemam rad, pretoze len tak to mozem byt skutocne ja.

Az mam slzy v ociach ked o tom pisem. Lenka a Tomas boli uzasni radcovia a pomocnici v tej tme, ked mi venovali par svojich minut casu na rozhovor.

Prislo este par narocnych chvil

Ked som nadranom rozvalil dvere chatky von a naivne si myslel, ze uz to bude len lepsie, pretoze som to cele zvladol, prislo este par narocnych chvil.
Vonku bolo asi -15 stupnov, zacinalo svitat a co bolo najhorsie, sneh ktory inak milujem, bol to rano uplne vsade.

Co je pre vase oci uplne najhorsie, pretoze je to strasne vela svetla, ktore sa vam zo snehu odraza.

A tak som tri nekonecne hodiny trcal z chatky polkou tela von a polkou dnu.
Bola mi neopisatelna zima, ale musel som tam byt, aby si moje oci zvykli na svetlo skor nez vyjde uplne slnko.

Kym si oci zvyknu

Na internete ludia pisali nieco o polhodine kym si oci zvyknu, mne to trvalo tri hodiny, pocas ktorych mi bolo na vracanie a motala sa mi cela hlava, takze som len dokazal lezat, pit obcas vodu a zvladnut tu zimu a ukoncit pobyt ve tme.

Sadnut po tom vsetko este do auta a dostat sa do Prahy v pocasi ked je vsade sneh a musite ist obzvlast obozretne a opatrne bolo tym poslednym bonbonikom celeho tyzdna.

Je to cele konecne za mnou

Ako som uz nabehol na dialnicu do Prahy, prislo zrazu nieco neopisatelne, ked som sa zrazu zacal smiat a kricat tak, ze z toho este teraz mam zimomriavky.
Vedel som ze az v tento moment to je cele konecne za mnou. Cele telo bolo nabite euforiou a dusa chcela vyletiet von od stastia.

Myslel som, ze ked som posledne 3 noci a dni skoro vobec nic nespal, ze len pridem domov a padnem od unavy. No to naval energie co do mna v aute prisiel ma dobil na cely den a vladal som este cely den fungovat a uzivat si kazdy moment.

Mnoho veci a uvedomeni prichadza este aj teraz

Citim ako som si posilnil, ludovo povedane, ducha. Je toho mnoho a pobyt v tme bolo to najnarocnejsie, co som v zivote zazil. Ked si nato cele spomeniem, som stastny. Neopisatelne.

Naozaj,

Rainer

Darinka – Dovolila som si dôverovať a veriť ľuďom i sama sebe

Môj týždeň v tme

Bolo mi nad slnko jasné, že sama by som sa do takejto aktivity nikdy nedala. Netajím sa tým, že bola vyprovokovaná iným človekom, ktorý vedel to, čo som ja ani netušila, alebo som si to nechcela priznať. Ten človek je pre mňa vzácnou bytosťou a nepripadalo do úvahy odporovať mu.

Nemalo význam odkladať to na zajtra

Ak som teda bola poverená absolvovaním týždňa v tme, vedela som, že pre to aj niečo musím urobiť. Nemalo význam odkladať to na zajtra, pozajtra, o týždeň, či mesiac. Nuž som si „vygúglila“ Týždeň v tme. Klasika. Počítač na mňa „vypľul“ stranu linkov. Klikla som hneď na prvý. Vysvietilo sa mi: lecba-tmou.cz. Prezrela som to, ako možnú alternatívu. Jasné, išla som hľadať ďalej. Druhú, tretiu alternatívu… Hm, tá druhá bola na mňa príliš sofistikovaná. Tiež ponúkali úplnú tmu v izbe s príslušenstvom, ale… Bolo treba lekárske vyšetrenie, či je adept zdravý. Plus k tomu ponúkali neustálu lekársku starostlivosť pre prípad potreby. Samozrejme, cena už bola v úplne iných číslach. Vysokých na môj vkus. Tá tretia na Slovensku ma nenadchla.

Že by tie moje české korene?

Jedno mi bolo jasné, túžim, ak mám niečo také zažiť, malo by to byť čisto prírodné a spontánne a bez lekárskeho dozoru. Kde inde si mám zažiť niečo tak delikátne ako v lone čistej prírody? Tak som sa pekne vrátila na začiatok a išla som za hlbšími informáciami. Miesto? Lomec. Hm, kde to asi je? Pozerám… Čáslav. No nie je to koniec sveta, dákych 300 kilometrov. Ponuka: „Tři svatyně: východní, jižní, západní. Severní zatím nemáme, stavíme.“ Jedná sa o samostatné chatičky s plochou 22 m2. S možnosťou kúrenia i chladenia. Príslušenstvo sprcha a splachovací záchod. „Strava 1-krát denne, prinášame sami.“ A bolo rozhodnuté. 

Našla som aj voľný týždeň v čase od 2. do 9. septembra. A niečo ma priviedlo k voľbe Západnej svätyne. Vyplnila som formulár, a poslala. Obratom prišla odpoveď s predbežnou rezerváciou.

Život plynul ďalej

Život plynul ďalej svojim tempom a dianie malo vlastný scénár. Prišlo obdobie, kedy ma začal naozaj obracať a lámať moje odhodlanie ísť do tmy. Vždy je to tak: Ak máme NIEČO ZÁSADNÉ a ZMYSLUPLNÉ vo svojom živote NAOZAJ VYRIEŠIŤ, vyskytne sa VŽDY mnoho komplikácií, ktoré nám „bránia“ ísť za svojim cieľom. Samozrejme, že som nebola výnimkou. Moja „pračka“ sa krútila na plné obrátky. Áno – nie, áno – nie!

Začala som sa tešiť na pobyt v tme.

Nakoniec svitla sobota 2.septembra a po raňajkách som vyrazila na cestu. Keď už ÁNO zvíťazilo, nič som viac neriešila a len som si užívala cestu. Doslova všetko. To čo sa dialo pre mňa začalo mať akýsi nový rozmer. Farby boli farebnejšie, vône boli voňavejšie, ľudia boli láskavejší. 

Cesta ubehla ako nič

Zrazu som už len bola na mieste a registrovala vo svojich obavách Tomášov hlas: „Neboj! To dáš! To nic není. Jenom zhasneš, až budeš připravena. Není to vězení. Kdykoliv můžeš vyjít ven, kdykoliv můžeš zažnout. Záleží jenom na tobě.“ Nakoniec som zhasla.

Nastala Tma

Bolo mi zima a spočiatku sa nič nedialo. Čas sa vliekol a mimovoľne začali v hlave bežať spomienky. Rôzne, z rôznych životných etáp, zdanlivo spolu nesúvisiacich. Niekedy som sa musela smiať, inokedy som opäť cítila svoju vnútornú bolesť. Bolesť v srdci. Tá ma sprevádza vlastne celý život… Od ranného detstva.

Prišli sny a temný hluk

Chatička vibrovala a ja vytrhnutá zo sna som si opäť pripadala prepadnutá temnými silami. Hrôza. Počúvam, hodnotím. Čo s tým? Ešte to zosilnelo. Zatajil sa mi dych. A potom… Jasné! Veď to je nejaký kultivátor! Dnes je predsa pondelok a je skoré ráno. Veď sú tu polia navôkol. A ľudia potrebujú obrobiť pôdu! S úsmevom mi odľahlo. Žiadny nájazd negatívnych energií sa nekoná!

Niedialo sa nič mimoriadne ani nadprirodzené

Načítaného som mala až-až, takže ťažko sa od toho bolo odosobniť. V tom rozpoložení som uvítala Tomášovu návštevu a rozhovor s ním. Bol vskutku inšpiratívny a posunul ma kus ďalej. Došlo mi, že problém si nosím stále vo svojom srdci a záleží len na mne, ako sa s ním vysporiadam. Že na to musím ísť trošku iným spôsobom.

Potom sa to celé pohlo

Ležím na chrbte a pred sebou vidím obraz. Prekrásny. Farebný, jasný. Ostro vykreslená každá podrobnosť. Kochám sa pohľadom. Vtedy prichádza poznanie. Veď je to len sen. Veď ja vskutku spím a ono sa mi to len sníva. Hm tak otváram oči, a… Obraz nezmizol. Zieram v úžase na to. Oči dokorán otvorené, obraz bez zmeny. Je tam! BOŽE! Ty si čarodejník! Veď ja nespím a vidím ten tvoj výtvor. Je úplne reálny! Ďakujem ti BOŽE!!!

 

Zajtra svitne sobota

Čas sa napĺňal deň, po dni a uvedomila som si, že je piatok. Zajtra svitne sobota a ja pôjdem domov. Konečne! Konečne? Chcem to vlastne? Ani nie. Usmiala som sa. Vedela som, že je to nezmysel. Chcela som ísť predsa domov!
Takže, keď svitla sobota ráno, otvorila som vstupné dvere – a… Zhlboka som sa nadýchla a užívala som si. Úsvit, čerstvý vzduch a neskutočný pôžitok z otvoreného priestoru čistej prírody.

Potom už bolo len: „Tak ešte raz za všetko ďakujem, Tomáš a Lenka! “, a odjazd domov. Moja misia bola splnená. Dovolila som si DÔVEROVAŤ A VERIŤ ĽUĎOM I SAMA SEBE!

Tereza – jste tam jen Tma a vy

Ahoj Tomáši a Lenčo!

Moc ráda posílám zpětnou vazbu i povzbuzení všem, kdo o pobytu ve tmě uvažují.

Návrat k sobě samé

Pro mě byl pobyt ve tmě doslova návrat k sobě samé. Dostala jsem konečně možnost zpomalit svůj proud myšlenek a zůstat dostatečně dlouho s těmi, které si už tak dlouho říkaly o pozornost. Ne, že by to bylo to, pro co jsem si do tmy přišla – myslela jsem si, že si potřebuji promyslet co chci dál v životě dělat, jak chci, aby můj život vypadal, ale stalo se něco úplně jiného, a bylo to přesně to pravé.

Bez rozptýlení okolního světa 

Pobyt ve tmě bylo překvapivě obyčejné, prosté bytí sama se sebou tak, jak se důvěrně znám, se všemi otázkami, které si některé pokládám už dlouho a odpoveďmi, které si na ně už dlouho dávám. Žádní démoni na mě z temných koutů mé mysli nevyskákali. Tedy žádní noví, které bych neznala 🙂 . Žádné otázky, které bych si nikdy nepoložila, žádné odpovědi, které bych nikdy neslyšela. Všechna zásadní dilemata a otazníky, které jsem si do tmy přinesla, jsem podvědomě znala, a “věděla”, co bych s nimi měla nebo mohla dělat, ale rozptýlení okolního světa mi vždycky dávaly možnost je na chvíli odsunout na někdy jindy, potom, až to nebude tolik nepříjemné nebo tolik bolet, tak složité, únavné atd…

Čas a klid

Co se oproti žití “venku” změniloi? Byl to právě čas a klid, který mi tma umožnila se všemi odsouvanými tématy strávit.  Naplno a do hloubky si je uvědomit… Dostatečně je prožít a procítit, abych je mohla nechat odejít nebo s nimi dál zůstávat v míru.

Zkušenost

Tato obyčejná zkušenost se v čase proměňuje v hluboký spirituální zážitek, který se víc a víc rozprostírá do hloubky a šířky, a zkušenosti a zážitky z něj se uplatňují prakticky ve všech oblastech mého života.

Děkuju za to Tomáši a Lenko i vám. Starali jste se o mě opravdu jako o vlastní a bylo to úžasné i díky vám!

Každému, kdo o pobytu ve tmě uvažuje ho doporučuji – je to akt úcty a lásky sám k sobě a udělá pro vás přesně to a jen to, co potřebujete. Nemějte obavy, nejde to jinak, jste tam jen tma a vy. 🙂

S láskou Tereza

Radka – Tma mi umožnila být k sobě zcela upřímná

Jak jsem se k pobytu ve tmě dostala?

O existenci pobytu ve tmě jsem se poprvé doslechla asi rok před tím, než jsem se rozhodla ho absolvovat. Od první chvíle mi ta myšlenka byla sympatická. Vyhledávala jsem si rozličné informace a nakonec vyzkoušela několikahodinovou lekci jógy ve tmě, kterou si lektorka vymyslela právě na základě své zkušenosti z pobytu ve tmě. Postupem času nabývalo mé odhodlání pobyt realizovat na jasných obrysech až do momentu, kdy jsem seděla v kanceláři s hlavou v dlaních a říkala si, že ho skutečně potřebuji. O pár minut později zaklepala na dveře sekretářka s formulářem k příspěvku zaměstnavatele na rekreaci. Přijala jsem to jako znamení a rovnou si pobyt zarezervovala.

Stálo za to si počkat

Ačkoli jsem si na svůj termín musela počkat tři a půl měsíce, rozhodně to stálo za to. S pobavením jsem sledovala reakce okolí, když jsem jim oznámila svůj záměr se na týden zcela sama octnout ve tmě. Většině osob ta představa byla nelibá a bezprostředně mi oznámily, že „by to nedali“, mnoha lidem se také zdály peníze za pobyt vyhozené z okna.

Dostala jsem několik nabídek „zavření do sklepa“ za poloviční cenu. Nesčetněkrát jsem vysvětlovala, že mě nikdo nikam nezavírá, nýbrž tak činím dobrovolně a mohu kdykoli odejít nebo si rozsvítit.

„A co tam budeš dělat?“

Některým lidem byla myšlenka na tak hříšně promrhaný čas natolik cizí, že vymýšleli způsoby, jak pobyt absolvovat a zároveň ho “očůrat” například audioknihami. Myslím, že odezvy hezky rezonují s tím, nakolik je česká společnost zvyklá pečovat o své psychické zdraví a kolik z nás umí být skutečně sama se sebou.

Šla jsem raději pěšky

I přes možnost spolucestování autem s dalším účastníkem jsem se rozhodla do Bykáně přijet vlakem a zbylých 6 km dojít. Ve vlaku jsem se zamyslela a zastávku projela a cestu si tak prodloužila o další dva kilometry. Rozhodnutí jít pěšky a strávit tak sama se sebou za světla hodinu a půl chůze mezi poli a osamělých cestách bylo vynikající. Měla jsem tak čas zklidnit nitro a postupně se odprostit od ruchu civilizace. Na zpáteční cestě mi cesta naopak pomohla vpravit se pomalu zpět.

Do chatky jsem vešla psychicky připravená a s nezbytnou pokorou

Po osprchování, vybalení a snězení něčeho k večeři jsem si zhasla tak, jako každý večer před spaním. Odpadl tak stres ze započetí pobytu. Ráno jsem už nerozsvítila. I když byla tma v chatce naprostá, většinu času jsem měla pocit, že je šero laděné do zelené barvy. Pak jsem obrátila hlavu a byla překvapena, jaká je tma. Stejně tak pohyb po chatce byl nad očekávání jednoduchý a neměla jsem potíže se pocitově orientovat a nenarážet do vybavení. Mnohokrát jsem se natáhla pro lžíci nebo lahev a hned na první pokus ji nahmatala.

Zachování řádu

Postupem dní jsem si vypěstovala každodenní návyky, které jsem dodržovala bez většího vynucování, a jenž mi pomáhaly zcela si nerozházet pojem času (na což jsem se při prvním pokusném pobytu necítila) a zachovat alespoň zdání uklidňujícího řádu. Zvenku jsem ráno slyšela zpěv ptáků, večer zase kvákání žab od rybníka, což byly společně s přinesením jídla mezi 11. a 15. hodinou hlavní ukazatelé dne.

Během pobytu se mi jakousi antimantrou stal rým z básně v knize Nespavost od Stephena Kinga: Všechno, co dělám, rychle odbydu, abych se už mohl věnovat něčemu jinému.

Antimantra bezpečně dokázala vrátit mé bloudící myšlenky zpět do přítomnosti k tomu, co jsem automaticky prováděla, ať se jednalo o pojídání snídaně nebo provádění cviku. Dala jsem si předsevzetí antimantru ctít i po návratu.

Očekávala jsem, že zejména první dny takřka celé prospím kvůli dlouhodobému spánkovému deficitu. Přesto prospaný čas nebyl tak obsáhlý a s každým dnem se jeho množství snižovalo. Poslední tři dny jsem přes den již nespala takřka vůbec.

Bylo těžké oddělit se od světa

Zejména první čtyři dny bylo velice těžké zůstat mimo svět a nepodívat se, jak reaguje na mou nepřítomnost. Nezapnutí telefonu a rychlou kontrolu stavu jsem si vymlouvala pouze neúprosnou logikou říkající, že ani v jedné možné variantě, která nastane po zapnutí a (ne)načtení zpráv, mi tento úkon nepřinese v tuto chvíli nic přínosného. Stejně jako nezapnout telefon bylo náročné neotevřít dveře, abych se v noci prošla po zahradě a znovu se vrátila.

Poslouhala jsem dění mimo svatyni

Část každého dne jsem seděla u venkovních dveří, kde bylo spojení se světem nejsilnější, a poslouchala zvuky plynoucího života. Jak jsem byla vděčná za zvuk sekačky na trávu nebo zřídkavého křiku dětí! Obvykle jsem u dveří jedla, opřená o zárubeň, seděla na meditačním polštářku a zpívala si. Je zajímavé, že se mi vybavovaly jiné písně, než jaké si běžně často zpívávám. Na některé jsem si nevzpomněla roky.

Poslední dva dny jsem se pak bavila songem současného písničkáře Pokáče, Sám doma.

Beze světla se mi přemýšlelo odlišně

Kromě toho, že myšlenky byly hlubší a ostřejší, fungoval celý proces jinak. Jako bych byla v polospánku. Celou dobu jsem si uvědomovala situaci, v níž se nacházím (ležím potmě na posteli), ale zároveň jsem měla daleko lepší napojení imaginace. Jistě pomohla také absence rušivých elementů, které by odváděly mou pozornost a dovolily mi prokrastinovat.

Čtvrtý den u mě nastala další změna v rovině uvažování. Začala jsem na stejnou věc nahlížet z jiného úhlu, prožitky s ní spojené se více uvolnily a lépe se s nimi pracovalo. Měla jsem náhle přístup tam, kam ještě nikdy.

Sedmý den opět došlo k prohloubení na niternější úroveň. I proto mě trochu mrzelo, že je můj pobyt ve tmě u konce a nemám tak čas nový rozměr prozkoumat. Z tohoto hlediska souhlasím s dalšími absolventy – pobyt kratší týdne nemá příliš smysl.

Někteří praktikující popisují rozličné halucinační zážitky, které zde zakusili. Nemyslela jsem si, že jsem nějaký takový zažila až do momentu, kdy jsem na otázku stran halucinací odpověděla, že žádné nenastaly. Pouze mi občas připadalo, že se mé lůžko nachází uvnitř starobylého chrámu s tesanými růžicemi na zdech nebo že se dívám na kamennou stěnu s velkou prasklinou.

Vždy šlo o představu osvětlenou zeleným světlem, jehož původ byl za mými zády. Z reakcí mi došlo, že i takový vjem asi nebude zcela běžný a dal by se za halucinaci považovat. Mimo zrakové halucinace jsem zažila značné množství neuvěřitelně živých představ či vizí. Stejně tak sny byly velice zhmotněné.

Myslela jsem si, že vím co chci ve tmě řešit

Do tmy jsem šla s poměrně jasnou představou, co si chci v sobě dořešit a na co se zaměřím. Byla to naivní představa. U některých záležitostí, nad kterými jsem v předchozích týdnech dumala, jsem zjistila, že je mám dávno uzavřeny.

Naopak jsem odhalila, že mě některé věci trápí více, než jsem si za světla ochotna připustit. Tma mi umožnila být k sobě zcela upřímná.

Největší obavou, s níž jsem do tmy přicházela, bylo, jaký vliv bude mít rýpání se v bolestivých místech na mou psychiku. Budu v hluboké depresi? Čekají mě velké výkyvy nálad? Budu zažívat strach? Naprostou většinu času jsem měla vynikající náladu a užívala si jak tmu, tak i samotu. I přes občasné chvilky s těžkými tématy, se mi dařilo zachovat si pozitivní náhled a nejednou se sama sobě zasmát.

Hojnost jídla

Jak popisují ostatní, také já jsem vnímala chuť jídla odlišně a zejména úžasné bylinné čaje mi neskutečně chutnaly. Sušené plody jsem měla možnost zažít jak za tmy, tak i ráno za světla. Co chutnalo zajímavě a nevšedně, mi ráno po shledání, o jaký plod vlastně šlo, nechutnalo ani trochu. Těstoviny mi nechutnaly ani v nejmenším. Stejně tak tempeh pro mě byl nepoživatelný. Zato manu zeleniny jsem si vychutnávala s nadšením do posledního kousku. Po celou dobu pobytu jsem měla pocit, že mám jídla hojnost a jím dosytosti. Až po ohlédnutí se jsem si uvědomila, že jsem toho zase tolik nejedla. Však jsem také měla minimální výdej energie.

Ve tmě toho potřebujete strašně málo

Veškeré oblečení, něco málo vlastních zásob ořechů a ovoce a poměrně velký plyšový freťák se mi pohodlně vešly do batohu. Na doporučení vzít si s sebou “dobrou náladu, dobrou náladu, dobrou náladu a přezůvky” jsem se na bod čtyři bohužel vykašlala a hořce své pohodlnosti litovala. Přibalila jsem si s sebou ale teplé ponožky, takže situace nebyla ztracena. Dvě nejdůležitější věci, které jsem s sebou měla, byl zmiňovaný plyšový terapeutický freťák, ke kterému jsem se mohla po celý čas tulit, a skleněná lahev na vodu. Do lahve jsem si v průběhu celého dne z termosky napouštěla horký čaj, který jsem tak nikde nevycintala a mohla ho popíjet i v posteli dle uvážení.

Takhle jsem si konec pobytu nepředstavovala…

Když přišel den odchodu, nemohla jsem již dospat a bála se, že propásnu východ slunce, na který jsem se neuvěřitelně těšila. Nakonec budík přeci jen začal zvonit a já se dle instrukcí připravila na otevření dveří ven. Jenže ouha, ať jsem za kliku brala jakkoli, nedařilo se mi je otevřít. Vzpomněla jsem si na to, jak mi Lenča při nástupu říkala cosi o tom, že se mohu v chatce zamknout. Předpokládala jsem tedy existenci nějakého klíče. Který ovšem v zámku nebyl a nakolik jsem si vybavovala, nebyl tam ani při nástupu. Zuřivě jsem tedy začala klíč po chodbě hledat. Marně. Nakonec jsem to vzdala a rozhodla se rozsvítit ve vedlejší místnosti. Takhle jsem si svůj báječný závěr pobytu nepředstavovala.

Seděla jsem na podlaze u umyvadla v pološeru, vše se se mnou točilo a čekala jsem, až si na světlo zvyknu. Po několika desítkách minut jsem se vydala klíč hledat znovu. Marně. Představě, jak čekám další tři hodiny na to, až mi někdo odemkne, jsem se musela smát tak, až mi tekly slzy. Nakonec jsem zkusila vzít za kliku po xté znovu a dveře se otevřely. Nejspíše jsem dosud táhla na opačnou stranu. Úplně jsem zapomněla na existenci dalších, vnějších dveřích. Na těch byl onen zmiňovaný zámek.

Vyrazila jsem vstříc světu venku

Dveře jsem rozrazila a zůstala v ohromení zírat. Celá zahrada, ba celý svět přenádherně voněly! Přímo před vchodem se na třešni tvořily pupence zelených třešní a po větvích poskakovali a štěbetali ptáci.

Sedla jsem si mezi futra a fascinovaně pozorovala scénu před sebou. To ráno byla velká mlha, takže z východu slunce bych tak jako tak příliš neměla.

Nasnídala jsem se, sbalila to málo, co jsem s sebou měla, a vyrazila na cestu. Procházet probouzejícím se ránem v sobě mělo cosi magického.

Návrat ze tmy pro mě byl poučný

Byl poučný i z hlediska posouzení povahy vztahů s blízkými. Zejména ze zpráv, které se mi po zapnutí telefonu začaly načítat, bylo jasně viditelné, jak mě druhý vnímá. Moc mě pak potěšily takové, ve kterých bylo psáno, že se dotyčné osobě stýská a ať si to užiji, nebo prostě jen ať vítám zpět.

Protože jsem na pobyt odešla uprostřed značných životních převratů, veškeré záležitosti k řešení se během mé nepřítomnosti naakumulovaly a po návratu mě hrozily zavalit. Týden mimo byl pouze jakousi hypotékou s hodně vysokým úrokem. Načerpanou energii, vnitřní klid a pohodu jsem tak velice rychle vydala.

Měla jsem si po všem oddychnout

Dnes již vím, že jsem si po návratu měla vzít ještě den, dva dny oddechu na slunci ode všeho a všech na zpracování zážitků. Takto jsem se násilně musela přepnout do běžného modu a na otázku, jak na pobytu bylo a co jsem si z něj odnesla (a zda jsem našla smysl života) jsem nedokázala odpovědět ani sama sobě, natož komukoli jinému.

Život venku mi prvních několik dní přišel neskutečně zrychlený a vjemy jsem naprosto nestíhala zpracovávat. Dokola jsem si pokládala otázku, proč tomu tak je, za čím se všichni tolik honíme, aniž bychom v tom častokrát viděli smysl?

I přesto vnímám zážitek týdenní tmy jako velice přínosnou zkušenost, která mě zase o trochu posunula. Byť jsem potenciál pobytu ani zdaleka nenaplnila.

 

Ráda bych se napřesrok vrátila

Tento způsob napojení se na sebe rozhodně není pro každého. Pokud člověk necítí potřebu, touhu se do tmy odebrat, nejspíše tam nevydrží. Já jsem si užila každou jeho vteřinu a ráda bych se napřesrok v zimě vrátila zpět a tentokrát na osm či devět dní, abych měla možnost se ponořit hlouběji.

Velice děkuji Tomovi a Lenče za možnost u nich pobyt zažít. Pečovali o mě perfektně a mají můj neskonalý vděk, že vyšli vstříc mým dietetickým nárokům. Dávali na mě pozor a vždy přicházeli s dobrou náladou, takže ani každodenní kontakt při podávání jídla nebyl pro terapii rušivý.

Ráda se znovu vrátím

Radka

Honza – Můj druhý pobyt ve Tmě byl jiný

 pocccAhoj Tomáši a Lenko,

ještě jednou děkuji za vaši tmu a pravidelné návštěvy.

Má druhá tma byla jiná

Tentokrát jsem šel z Bykáně sám. V Úmoníně jsem dal na svůj orientační smysl a na konci vsi jsem pokračoval rovně po polní cestě ale do vedlejší vesničky 🙂 . Ale už se mi nechtělo se vracet tak jsem to vzal přes pole.

Nebyl jsem tak nervózní jako poprvé

Musím říct, že tu tmu jsem vnímal jinak, víc přátelsky. Přijal jsem ji a bylo to znát na vnitřním rozpoložení a vnitřním naladění… Koukal jsem do té tmy jinak a po fyzické stránce jsem nemusel mít zapnuté topení na tolik stupňů.

Po prvním pobytu ve Tmě kdy mi Tomáš dal tip ať přijímám i to nepříjemné, pozoruji to a neodvádím pozornost a nebojuji s tím to dělám a dělal jsem to i druhou tmu.
První tři a půl dne jsem si to užíval jako na dovolené. Měl jsem bezva náladu, jen malinké výkyvy, které jsem pozoroval.
Čtvrtý den po jídle jsem ležel na zádech, přišel menší nepříjemný pocit. Pocit, že mám málo kyslíku. I přesto, že jsem měl zkušenost, že mi stačí kyslík a můžu mít zapnuté topení místo klimatizace (větší klid a v první tmě tělo potřebovalo horko).

Přepadl mě chvilkový pocit

Poté jsem se přetočil na pravý bok a přišel hodně silný nepříjemný pocit, že půjdu zítra ven a možná už dnes. Chodily mi myšlenky, že se nemá nic přehánět, že jiní také šli dřív z druhé tmy, že už jsem si tam vše zkusil a užil a že nic nového nebude. Po pár vteřinách se to uklidňovalo a po pár hodinách jsem se cítil jako na začátku týdne zase fajn.

Uvědomil jsem si, že to bylo dost zajímavý. Že mě to vlastně chtělo dostat ven na základě jakýchsi důkazů a důvodů ale ve skutečnosti jsem byl OK. Nic jsem nepotřeboval, byl jsem v pořádku, jako kdybych nebyl jeden ale ty myšlenky a emoce bylo oddělené a chtělo to něco jiného.

Jinak na pobyt ve Tmě rád vzpomínám, také díky ní vím, že život je vlastně o přijetí a o tom kam směřujeme pozornost.

Mějte se krásně 🙂

Honza

Milan – občas se mi po Tmě stýská

Ahoj Tomáši a Lenko,

Jak jsem se o pobytu ve tmě dozvěděl? 

O pobytu ve tmě jsem se z nějakého článku dozvěděl už před lety a bylo to pro mě zajímavé čtení . Vůbec mi v té době nenapadlo, že se toho i já osobně zůčastním. Teď to beru tak, že to ve mně zaselo semínko, který muselo vyklíčit v hlavě a uzrát, aby se vydralo do popředí myšlení , při všech těch denních starostech atd.

Uteklo to jako voda… a byl jsem ve Tmě 

Když už jsem se pro pobyt rozhodl, tak jsem byl rád, že ta čekací doba byla dlouhá a já se mezitím budu moct na to připravit a popřemýšlet do čeho jsem se to uvrtal. No najednou to bylo tady a já stejně nic nevymyslel. Doma jsem měl plnou podporu, tak mi to usnadnilo konečné rozhodnutí, jestli to nevzdat…

Příjezd 

Po příjezdu jste mě uvedli do chatky, vysvětlili pár organizačních nezbytností a nechali na mě, kdy tedy zhasnu. Bylo tam připraveno nějaké musli a ovoce. A v tom jsem se zamyslel nad tím pomerančem. Jak já tě vlastně sním po tmě? Tak jsem ho pro jistotu ještě snědl za světla 🙂 .

Stiskl jsem vypínač… a bylo to tady

Po zhasnutí jsem si začal všechno zkoušet. Ze začátku jsem chodil víc podél stěn, ale netrvalo to moc dlouho a člověk se začal orientovat celkem bez problémů – najít jídlo, záchod, vysprchovat se . Dokonce jsem měl i takovou malou trhačku, kam jsem si psal poznámky, nálady, myšlenky atp. Dá se to úplně v pohodě přečíst. Takhle hezky skoro nepíšu ani když vidím…

Proč jsem vlastně tu? 

První přibližně tři dny se mi opravdu honily hlavou otázky proč jsem tu, když je doma tolik práce, kterou bych mohl dělat, proč jsem si kvůli tomu (vyplácal) dovolenou v práci na začatku roku atd. Takže jsem to chtěl několikrát vzdát a rozsvítit si a odjet. Naštěstí jsem to ale neudělal.

Pojem o čase jsem opravdu neměl ani trochu, protože v té době řádil venku velký vítr a já neměl nic čeho bych se chytil alespoň přibližně. Sice jsem věděl, že může být odpoledne nebo těsně po obědě, když jsem dostal jídlo, ale pak jsem třeba šel spát a netušil jsem vůbec, jestli jsem spal 2 nebo 8 hodin…

Lepší je úplně se izolovat

Největší chybu jsem udělal, že jsem na začátku Tomášovi dovolil, že mi může předat zprávu z domova jestli moje jedna dcera udělala státnice a druhá jestli v pořádku doletěla do Irska. Teď už bych to nechtěl a počkal bych, až rozsvítím…

Kdo mě tam posunul?

Nevím přesně dobu, kdy mi pobyt ve tmě začal opravdu bavit, ale to je asi jedno. Pravidelně jsem si cvičil jako jsem zvyklý i doma a na trénicích (taekwondo) . Stejně ale přišel čas, kdy už nebylo ani co jíst ani co dělat jiného a v té době začaly proudit myšlenky. Vybavila se mi spousta lidí i z dětství na který už jsem dávno zapomněl a uvědomil jsem si, jak a kam mě kdo nasměroval nebo ovlivnil během života

Co mi to dalo? 

Hlavně jsem se srovnal sám se sebou a věděl jsem co je v životě důležitý, jak já ho chci vnímat… Není to ale teď po delší době tak, že jsem se ve tmě všechno dozvěděl a teď už je všechno ok. Není, ale vím, jak s tím pracovat…

Dalo mi to strašně moc a byla to moje jedna dlouhá dovolená kolem světa, i když jsem byl v jedné chatce. Ve tmě se mi před očima zobrazovaly různé barevné ornamenty, klenby, obrazce… Dělaly tak kolem mě prostředí asi abych se neztratil v nekonečné tmě.

Už to nebyla ta stejná tma 

Po tom co jsem se dozvěděl, že po rozsvícení mi může být špatně a točit se hlava, tak jsem si po svém uvážení pro jistotu rozsvítil již v pátek odpoledne – potřeboval jsem odjet už brzy ráno v sobotu, tak aby ta dlouhá cesta byla v klidu. Zvláštní na tom bylo to, že když jsem pak znovu zhasnul, abych se do rána ještě prospal, tak už tam nebyla ta MOJE tma se kterou jsem tam byl téměř týden. Byla jiná, byla neosobní, cizí a naštěstí jen krátká. Asi to chce čas než si navzájem na sebe zvykneme… třeba někdy příště… 🙂

Už teď mám chvíle, kdy se mi po tmě stýská. Po tom klidu a času na všechno bez vnějších vlivů…

Ještě jednou díky za všechno!!!
Milan

Eliška – Tmě je důležité se nebránit

Pobyt tmou byl pro mě zajímavou zkušeností, příště bych volila místo 2 dnů týden. Tma byla příjemná, měkoučká, plně prostupující. Zvykla jsem si na ní překvapivě velmi rychle, nebránila se jí, ztratila pojem o čase. Bylo to pro mě osvobozující – za ničím se nehnat, prostě jen tak být a vnímat svoje tělo.

Když mi pobyt skončil, šla jsem se podívat na východ slunce. Byl nádherný a pocítila jsem hlubokou vděčnost. Na pobytu jsem si uvědomila, jak je důležité se tmě nebránit, když nás přijde navštívit a namísto toho ji poděkovat. Jak jinak bychom si pak mohli vážit světla? 🙂

Přeji vám krásné podzimní dny, plné pestrosti a lásky

Eliška

Ondřej – Ve tmě jsem se setkal se svou vlastní duší

Šel jsem poznat své hranice 

Když jsem se rozhodl pro pobyt ve tmě u Tomáše a Lenky, k čemuž mi velikou měrou přispěla i zázračná shoda okolností, snažil jsem se připravit na všechny možné varianty toho, co by mohlo nastat. Jelikož jsem si uvědomoval, že se také mohou dít věci, které by mě ani nenapadly, již dopředu jsem si stanovil jedinou zásadní podmínku. Řekl jsem si, že i kdybych se snad měl sám ze sebe zbláznit, i kdybych toužil pobyt přerušit, neudělám to. Tolik jsem byl odhodlaný, poznat své hranice a zažít se skutečně takový, jaký jsem. A takto vybaven jsem se vydal na cestu.

Před samotným nástupem do tmy se mi samozřejmě dostalo velmi milého přijetí, ale přiznám se, že jsem události spojené s venkovním světem vnímal spíš okrajově. Byl jsem zvědavý a těšil jsem se na své veliké vnitřní dobrodružství. Po seznámení se a zrakovém ohmatání si prostoru chatičky, které jsem měl strávit následujících sedm dní, jsem se rozloučil s Tomášem a ačkoli jsem měl v plánu dočíst zhruba pět stran knihy, než se ponořím do tmy, v samém očekávání a pln nedočkavosti jsem si zhasl.

A tak začal můj pobyt ve tmě

To bylo ono. Hned z počátku bylo nejspíš vědomí, že mi tma bude po několik následujících dní dělat jedinou společnost, spouštěčem k tomu, že jsem ji nevnímal jako tmu, do které jsem ponořen, nebo v níž jsem ztracen, ale jako živoucí entitu, jako by byla jedinou další bytostí, která se mnou sdílela prostor. A zrovna tak ke mně přistupovala i sama tma. První krůčky našeho seznamování byly vlídné, něžné. A mě překvapily hnedle dvě věci.

Byl jsem připravden

Za prvé jsem byl připraven na strach, sklíčenost, na obavy, na to, jak budu čelit sám sobě, jak společně s tím, že ztratím ze zřetele celý svůj okolní svět ztratím i smysl. Byl jsem připraven čelit svým nejhorším vnitřním démonům a strachům. Protože s tím míváme tmu spojenu. Strašidla, běsy, bubáci pod postelí, kostlivci ve skříních, nepředstavitelno, prázdnota. A představe si, po dobu prvních dvou, až tří dnů se nic takového nedělo.

Byl jsem, nic víc

Seděl jsem tam připraven čelit všemu strašlivému, co na mě z té tmy mohlo přijít, seděl, a čekal, a ono se nedělo vůbec nic. Jen jsem byl. Což později nabylo na intenzitě a právě tato skutečnost byla jednou z nejkrásnějších věcí, co jsem si ze tmy přivezl. Najednou nebylo nic. Nebylo z čeho mít strach, nebylo z čeho mít obavy. Byl jsem jen já. A navíc hned zpočátku zbaven svých představ, myšlenek a očekávání.

Tma nebyla prázdná.

Nebyla tam jen ona. Byla plná mnou. Nemohlo z ní přijít nic, co by nepřišlo ze mě. A cokoli, co by přišlo ze mě, jsem byl odhodlán poznat, pochopit a přijmout. Především však jsem začal poznávat, co ono „ze mě“ vlastně skutečně je.

Mám pocit, že tak započala jistá hra na to, aby se postupně a pomalu uvolnila a opadla veškerá má očekávání. Ačkoli se dostavovala některá témata (jiná, než která jsem si naplánoval) a práce na sobě byla velice zajímavá, až zhruba po třech dnech přišel jistý znatelný zlom.

Tma mě vzala do nitra

Jako kdyby si mě tma nejprve uklidnila, počkala až strhnu své ochranné bariéry, a až teprve v pocitu naprostého bezpečí mě začala brát na odvážnější cesty. Všechny ty cesty vedly do mého nitra, někam za mě, za tu fyzickou bytost jevící se nějak druhým, kterou jsem doposud znal. Z nedostatku vnějších věmů se má mysl začala nudit, zklidnila se, až se mé myšlenky téměř vyply.

Pak začala cesta do nitra. Lidské vědomí se potřebuje dívat, vnímat, poznávat. A nemáte-li nic, co by šlo poznávat kolem; bez záplavy jevů, tlaků, představ a potřeb vašeho okolí, se zklidníte, a najednou se otevřou dveře do vašeho vnitřního bytí.

Bylo to metafyzické a nádherné. Až ve tmě jsem měl, možná poprvé od chvíle, kdy jsem se nadechl na tomto světě, skutečný prostor být sám sebou. Do té doby jsem sám sebe potkával, poznával, ale nikdy jsem se nemohl poznat doopravdy. Chyběla mi jedna veliká část, ta část, která se mnou byla vždy, ta veliká část v níž jsem ponořen každý den, tak automaticky, že jsem ji téměř přestal jasně vnímat, a ač jsem si jí byl vědom. Prostě jsem o ní tak nějak automaticky věděl, už jsem jí ale tolik neprožíval.

Ve tmě jsem se setkal se svou vlastní duší

a zjistil, jaké mnohé poklady pro mě ukrývá, kdybych jí více naslouchal a kdybych se více věnoval momentům, jako byl tento. Jako by tma umožnila mou rozlétanou pozornost navrátit zpět k sobě. Nikoli k té bytosti, která funguje v různých vztazích a vzorcích, nýbrž k podstatě mne samotného. K čistému bytí zde.

Je lepší si to zažít “na vlastní kůži” 

Mohl bych tu popsat celý pobyt, se všemi prožitky a věcmi, které se mi odhalily. Je možné, že tento svůj krátký popis ještě doplním. Ale věřím, že je mnohem lepší zažít si to na vlastní kůži. Ano, dostavily se i dva složité, či těžší momenty. Na vše ale vždy pomáhala přítomnost. Člověk se do ní prostě musel nějak vrátit, a to byl velice dobrý trénink. Ty momenty vycházely z toho, že se má mysl, nebo duše, zdržovaly jinde, než kde jsem byl právě já. Právě ono ukotvení v přítomnosti bylo jedním z největších přínosů, ačkoli zdaleka ne tím nejhlubíším a nejkrásnějším. Ty momenty se dostavily přesně v tu správnou chvíli, až když jsem získal v přítomost, i v sebe naprostou důvěru.

Zopakoval bych si to

Rád bych si tmu někdy zopakoval, třeba i na dva týdny. Záleží asi na jednotlivci, ale chcete-li poznat sami sebe, tak vězte, že ten vnější svět skrze nějž se poznáváme je tu pořád. Je dobré poznat i ten vnitřní a uvědomit si, kdo že to vlastně ten vnější svět poznává. Chcete-li si vyřešit nějaké téma, může vás tma překvapit. Bez vnější podpory vaší představivosti vás totiž nevezme tam, kde si myslíte, že je problém, ale ukáže vám místo, kde problém skutečně je, a vy náhle naprosto jistě víte, že byl skutečně v něčem jiném, než jste se domnívali.

Chcete-li poznat odkud pramení vaše inspirace, můžete zažít napojení na nekonečný zdroj, s nímž jste ve své vlastní podstatě jedním, což je úžasné, jste-li tvůrčí.

Co je na tmě nejtěžší?

Co je na tmě asi nejtěžší, je návrat na světlo. Tma, pobyt se sebou samým a v sobě samém, je snažší, než světlo, než čelit tomu světu tam venku. Ve tmě jste to skutečně vy. Neschováte se za žádnou roli. Venku pak vnímáte, jak jste vstoupili zpět na jeviště, kde jen někteří si jsou vědomi toho, že vlastně hrají.

Tak jako se střídá den a noc, je dobré zažít si sám sebe na světle, i ve tmě. Poznat se z obou stran, a spatřit, že tam uvnitř je jeden celý veliký vesmír k poznávání a objevování. Jsem za tu zkušenost velice rád. Možná bych snad jen teď v „reálném životě“ uvítal více příležitostí a prostoru hledět do sebe, a nemuset všechnu svou energii téměř neustále soustředit na věci kolem. Jelikož při jakémkoli pobytu, i v tom ve tmě, by si měl člověk uvědomit, že jde především o pobyt v sobě. Že všechno to kolem i uvnitř je pobyt „ve mně“.

Z hloubi duše Vám přeji krásný pobyt 🙂

Ondřej

Ivana – Pobyt ve tmě: Mír, pokora, trpělivost

Proč jsem šla do Tmy? 

Do Tmy jsem si přišla , bude-li dovoleno, pro harmonii mezi mnou: Světlem a mým Tělem… Bohužel až od určité etapy mého života si uvědomuji důležitost mé tělesné schránky, a to, že to ona mi dovoluje tady a teď prožívat a učit se.

Ne vždy je mezi mojí Duší a Tělem pevná vazba, pohybují se občas každá na jiných úrovních, především ve stresu…, důsledkem toho je oslabení, nemoc….

Je to momentálně moje učební parketa. Věřím, že nahlas vyslovené, vejde do reality. Omlouvám se proto při té příležitosti svým sousedům ve Tmě, neboť jsem někdy musela pěkně od plic hulákat a plakat.  Taky se smát… bez ohledu na čas…

Stromy života 

Věděla jsem a také se stalo, že k tomu budu používat čistící techniku Bílého světla, energii, kdy se od prstů noh systematicky pokračuje vzhůru, nejdříve mechanicky. Soustředěna na dech, posléze převezme dění Univerzum a vede scénář tak, aby to bylo v souladu s vývojem všech…. je žádoucí se vědomě dobře zakořenit do Matky Země (jinak se může stát, že člověk ulítne a místo domů jede do Havlíčkova Brodu)

Jsem v souladu s faktem, že jsme Stromy života, vzájemně propojeny (proto nám okolí zrcadlí , co zrovna žijeme), naše kořeny souvisí s jádrem Země a naše koruna s Univerzem…

Strom Života má několik bran, chci zmínit Bránu Lidí v místě bránice a Bránu Bohů v místě krku… neproudí-li energie volně dolů a nahoru, nahoru a dolů, městná a zakládáme na nemoci.

Univerzum je pro mě přirozenost , teprve nedávno mi ale došlo, že opačný směr má rovnocennou důležitost… to je ta harmonie, která mi schází….

Úcta a obdiv

Hned po prvním dni stráveném ve Tmě  – obrovská úcta a obdiv k nevidomým.

Obdiv, úcta k síle a touze po životě lidí, kteří prošli koncentrákem…v jedné chvíli jsem najednou ležela na tvrdé pryčně v pruhovaném oblečku a bylo mi zima, měla jsem hlad, žmoulala v kapse svoji kůrčičku na ještě horší časy, ale tak nějak jsem byla obdivuhodně silná, beze strachu, s vírou v dobrý konec

O co jsem si řekla, to jsem ve finále dostala…

Moje pochopení šlo skrze tělo se všemi důsledky, které jsou lidské a netřeba jich jmenovat 🙂 . Plnou měrou nastoupily, když jsem otevřela dveře chatky, prožila jsem něco čemu se říká restart…

Naštěstí můj muž ví o co jde, zachoval klid a postaral se o mě. Teď už to bude pouze o mě, jestli profit z toho uvědomění uvedu do svého bytí tady a teď.

Jsem pesimista

Bylo celkem bolestivé a překvapivé zjištění, že nevidím sklenici polo-plnou, ale polo-prázdnou a jak to ovlivňuje celé moje bytí, plánování, reakce.

Myslela jsem, že toto mám již dávno zmáknuté…. jistě ano na určitých úrovních, ale všichni víme, že těch úrovní je nekonečno… 🙂 Přijímám tuto skutečnost a tím otvírám dveře k tomu, aby se to mohlo proměnit.

Uvědomení z mých prožitků

Vynořily se mi ve snech i ze Tmy při plném vědomí dávno zapomenuté vzpomínky, i nepříjemné zážitky, zásadní, životní. Respektovala jsem to a dovolila jsem si říct, co jsem tenkrát neudělala, pěkně od plic. Znovu je prožít…

Hodně jsem praktikovala Ho´ oponopono… cvičila pár cviků z Čchi kungu, což mi pomáhalo s bolestmi zad a hlavy. Příště si určitě nechám k jídlu nosit pouze ovoce, oříšky, čaj… a buchty 🙂

Děkuji za trpělivost a vstřícnost mému Tělu, teprve teď mohu láskyplně říct “přijímám tě”… Dovolit si pustit emoce a užít si to, v dobrém slova smyslu.

Děkuji za bohatství, kterého se mi, t.č. dostává v materiálním i duševním světě, radost z bytí, z maličkostí, z mateřství… svoboda, volnost, partnerství… příležitost učit se…

Mír Pokora a trpělivost, moudrost Matky rodu, Láska bez podmínek

objímám

Ivana