Pepa – Světlo při pobytu tmě

O pobytu ve tmě jsem se poprvé dozvěděl před třemi lety. Až okolnosti v mém životě mě zavedli do Lomce u Kutné Hory. Za což jsem opravdu vděčný. Příjemnější a útulnější prostředí jsem si vybrat nemohl.

Příprava na pobyt ve tmě

Dva měsíce před pobytem jsem intenzivně sbíral zkušenosti a rady jak se připravit na pobyt ve tmě. Ačkoliv jsem se dočetl že absolutní většině praktikujících týdenní pobyt stačí. Rozhodl jsem se pro třídenní půst před pobytem, abych podpořil své vnímání a citlivost.

Průběh a nástup na pobyt ve tmě

Kdybych to měl vyjádřit jedním slovem tak je to úžasný!!!

Nejde to vyjádřit slovy. Během jedno týdne jsem zažil tolik věcí a okolností. Pro normálního „konzumního” člověka je to neuchopitelné. Tma dá každému to co potřebuje, to proč do ní přišel. Jsem přesvědčený o tom, že tma nic nedá, ale umožní nám najít to co máme v sobě . Mně to umožnila a jsem zato upřímně vděčný. Umožnilo mi to si uvědomit význam bytí. Nebudu psát jak můj pobyt probíhal, příkladů je zde mnoho. Byla by to jen slova, ale jedna z nejlepších věcí které mě při pobytu opravdu bavily, bylo pozorování „výzdoby na stropě”. 🙂 Tolik pestrosti, a rozmanitosti jsem nikdy v životě nezažil.

Co říci na závěr?

Pobyt ve tmě bych doporučil každému kdo o to má zájem. Nedoporučuji to nikomu kdo o tom nic neví. Nebo ho to neláká či dokonce děsí. Pobyt ve tmě není o tmě, je o vás! Sám jsem zažil smích i pláč… Viděl jsem to, co na světle ani v šeru nevidím.

Rád bych ze srdce poděkoval Tomášovi a celé jeho rodině za to co jste pro mě udělali. Zkušenosti z pouhého týdne prožitého ve vaší přítomnosti, mě budou provázet celí život.

Děkuji Pepa

Radka – Tma mi umožnila být k sobě zcela upřímná

Jak jsem se k pobytu ve tmě dostala?

O existenci pobytu ve tmě jsem se poprvé doslechla asi rok před tím, než jsem se rozhodla ho absolvovat. Od první chvíle mi ta myšlenka byla sympatická. Vyhledávala jsem si rozličné informace a nakonec vyzkoušela několikahodinovou lekci jógy ve tmě, kterou si lektorka vymyslela právě na základě své zkušenosti z pobytu ve tmě. Postupem času nabývalo mé odhodlání pobyt realizovat na jasných obrysech až do momentu, kdy jsem seděla v kanceláři s hlavou v dlaních a říkala si, že ho skutečně potřebuji. O pár minut později zaklepala na dveře sekretářka s formulářem k příspěvku zaměstnavatele na rekreaci. Přijala jsem to jako znamení a rovnou si pobyt zarezervovala.

Stálo za to si počkat

Ačkoli jsem si na svůj termín musela počkat tři a půl měsíce, rozhodně to stálo za to. S pobavením jsem sledovala reakce okolí, když jsem jim oznámila svůj záměr se na týden zcela sama octnout ve tmě. Většině osob ta představa byla nelibá a bezprostředně mi oznámily, že „by to nedali“, mnoha lidem se také zdály peníze za pobyt vyhozené z okna.

Dostala jsem několik nabídek „zavření do sklepa“ za poloviční cenu. Nesčetněkrát jsem vysvětlovala, že mě nikdo nikam nezavírá, nýbrž tak činím dobrovolně a mohu kdykoli odejít nebo si rozsvítit.

„A co tam budeš dělat?“

Některým lidem byla myšlenka na tak hříšně promrhaný čas natolik cizí, že vymýšleli způsoby, jak pobyt absolvovat a zároveň ho “očůrat” například audioknihami. Myslím, že odezvy hezky rezonují s tím, nakolik je česká společnost zvyklá pečovat o své psychické zdraví a kolik z nás umí být skutečně sama se sebou.

Šla jsem raději pěšky

I přes možnost spolucestování autem s dalším účastníkem jsem se rozhodla do Bykáně přijet vlakem a zbylých 6 km dojít. Ve vlaku jsem se zamyslela a zastávku projela a cestu si tak prodloužila o další dva kilometry. Rozhodnutí jít pěšky a strávit tak sama se sebou za světla hodinu a půl chůze mezi poli a osamělých cestách bylo vynikající. Měla jsem tak čas zklidnit nitro a postupně se odprostit od ruchu civilizace. Na zpáteční cestě mi cesta naopak pomohla vpravit se pomalu zpět.

Do chatky jsem vešla psychicky připravená a s nezbytnou pokorou

Po osprchování, vybalení a snězení něčeho k večeři jsem si zhasla tak, jako každý večer před spaním. Odpadl tak stres ze započetí pobytu. Ráno jsem už nerozsvítila. I když byla tma v chatce naprostá, většinu času jsem měla pocit, že je šero laděné do zelené barvy. Pak jsem obrátila hlavu a byla překvapena, jaká je tma. Stejně tak pohyb po chatce byl nad očekávání jednoduchý a neměla jsem potíže se pocitově orientovat a nenarážet do vybavení. Mnohokrát jsem se natáhla pro lžíci nebo lahev a hned na první pokus ji nahmatala.

Zachování řádu

Postupem dní jsem si vypěstovala každodenní návyky, které jsem dodržovala bez většího vynucování, a jenž mi pomáhaly zcela si nerozházet pojem času (na což jsem se při prvním pokusném pobytu necítila) a zachovat alespoň zdání uklidňujícího řádu. Zvenku jsem ráno slyšela zpěv ptáků, večer zase kvákání žab od rybníka, což byly společně s přinesením jídla mezi 11. a 15. hodinou hlavní ukazatelé dne.

Během pobytu se mi jakousi antimantrou stal rým z básně v knize Nespavost od Stephena Kinga: Všechno, co dělám, rychle odbydu, abych se už mohl věnovat něčemu jinému.

Antimantra bezpečně dokázala vrátit mé bloudící myšlenky zpět do přítomnosti k tomu, co jsem automaticky prováděla, ať se jednalo o pojídání snídaně nebo provádění cviku. Dala jsem si předsevzetí antimantru ctít i po návratu.

Očekávala jsem, že zejména první dny takřka celé prospím kvůli dlouhodobému spánkovému deficitu. Přesto prospaný čas nebyl tak obsáhlý a s každým dnem se jeho množství snižovalo. Poslední tři dny jsem přes den již nespala takřka vůbec.

Bylo těžké oddělit se od světa

Zejména první čtyři dny bylo velice těžké zůstat mimo svět a nepodívat se, jak reaguje na mou nepřítomnost. Nezapnutí telefonu a rychlou kontrolu stavu jsem si vymlouvala pouze neúprosnou logikou říkající, že ani v jedné možné variantě, která nastane po zapnutí a (ne)načtení zpráv, mi tento úkon nepřinese v tuto chvíli nic přínosného. Stejně jako nezapnout telefon bylo náročné neotevřít dveře, abych se v noci prošla po zahradě a znovu se vrátila.

Poslouhala jsem dění mimo svatyni

Část každého dne jsem seděla u venkovních dveří, kde bylo spojení se světem nejsilnější, a poslouchala zvuky plynoucího života. Jak jsem byla vděčná za zvuk sekačky na trávu nebo zřídkavého křiku dětí! Obvykle jsem u dveří jedla, opřená o zárubeň, seděla na meditačním polštářku a zpívala si. Je zajímavé, že se mi vybavovaly jiné písně, než jaké si běžně často zpívávám. Na některé jsem si nevzpomněla roky.

Poslední dva dny jsem se pak bavila songem současného písničkáře Pokáče, Sám doma.

Beze světla se mi přemýšlelo odlišně

Kromě toho, že myšlenky byly hlubší a ostřejší, fungoval celý proces jinak. Jako bych byla v polospánku. Celou dobu jsem si uvědomovala situaci, v níž se nacházím (ležím potmě na posteli), ale zároveň jsem měla daleko lepší napojení imaginace. Jistě pomohla také absence rušivých elementů, které by odváděly mou pozornost a dovolily mi prokrastinovat.

Čtvrtý den u mě nastala další změna v rovině uvažování. Začala jsem na stejnou věc nahlížet z jiného úhlu, prožitky s ní spojené se více uvolnily a lépe se s nimi pracovalo. Měla jsem náhle přístup tam, kam ještě nikdy.

Sedmý den opět došlo k prohloubení na niternější úroveň. I proto mě trochu mrzelo, že je můj pobyt ve tmě u konce a nemám tak čas nový rozměr prozkoumat. Z tohoto hlediska souhlasím s dalšími absolventy – pobyt kratší týdne nemá příliš smysl.

Někteří praktikující popisují rozličné halucinační zážitky, které zde zakusili. Nemyslela jsem si, že jsem nějaký takový zažila až do momentu, kdy jsem na otázku stran halucinací odpověděla, že žádné nenastaly. Pouze mi občas připadalo, že se mé lůžko nachází uvnitř starobylého chrámu s tesanými růžicemi na zdech nebo že se dívám na kamennou stěnu s velkou prasklinou.

Vždy šlo o představu osvětlenou zeleným světlem, jehož původ byl za mými zády. Z reakcí mi došlo, že i takový vjem asi nebude zcela běžný a dal by se za halucinaci považovat. Mimo zrakové halucinace jsem zažila značné množství neuvěřitelně živých představ či vizí. Stejně tak sny byly velice zhmotněné.

Myslela jsem si, že vím co chci ve tmě řešit

Do tmy jsem šla s poměrně jasnou představou, co si chci v sobě dořešit a na co se zaměřím. Byla to naivní představa. U některých záležitostí, nad kterými jsem v předchozích týdnech dumala, jsem zjistila, že je mám dávno uzavřeny.

Naopak jsem odhalila, že mě některé věci trápí více, než jsem si za světla ochotna připustit. Tma mi umožnila být k sobě zcela upřímná.

Největší obavou, s níž jsem do tmy přicházela, bylo, jaký vliv bude mít rýpání se v bolestivých místech na mou psychiku. Budu v hluboké depresi? Čekají mě velké výkyvy nálad? Budu zažívat strach? Naprostou většinu času jsem měla vynikající náladu a užívala si jak tmu, tak i samotu. I přes občasné chvilky s těžkými tématy, se mi dařilo zachovat si pozitivní náhled a nejednou se sama sobě zasmát.

Hojnost jídla

Jak popisují ostatní, také já jsem vnímala chuť jídla odlišně a zejména úžasné bylinné čaje mi neskutečně chutnaly. Sušené plody jsem měla možnost zažít jak za tmy, tak i ráno za světla. Co chutnalo zajímavě a nevšedně, mi ráno po shledání, o jaký plod vlastně šlo, nechutnalo ani trochu. Těstoviny mi nechutnaly ani v nejmenším. Stejně tak tempeh pro mě byl nepoživatelný. Zato manu zeleniny jsem si vychutnávala s nadšením do posledního kousku. Po celou dobu pobytu jsem měla pocit, že mám jídla hojnost a jím dosytosti. Až po ohlédnutí se jsem si uvědomila, že jsem toho zase tolik nejedla. Však jsem také měla minimální výdej energie.

Ve tmě toho potřebujete strašně málo

Veškeré oblečení, něco málo vlastních zásob ořechů a ovoce a poměrně velký plyšový freťák se mi pohodlně vešly do batohu. Na doporučení vzít si s sebou “dobrou náladu, dobrou náladu, dobrou náladu a přezůvky” jsem se na bod čtyři bohužel vykašlala a hořce své pohodlnosti litovala. Přibalila jsem si s sebou ale teplé ponožky, takže situace nebyla ztracena. Dvě nejdůležitější věci, které jsem s sebou měla, byl zmiňovaný plyšový terapeutický freťák, ke kterému jsem se mohla po celý čas tulit, a skleněná lahev na vodu. Do lahve jsem si v průběhu celého dne z termosky napouštěla horký čaj, který jsem tak nikde nevycintala a mohla ho popíjet i v posteli dle uvážení.

Takhle jsem si konec pobytu nepředstavovala…

Když přišel den odchodu, nemohla jsem již dospat a bála se, že propásnu východ slunce, na který jsem se neuvěřitelně těšila. Nakonec budík přeci jen začal zvonit a já se dle instrukcí připravila na otevření dveří ven. Jenže ouha, ať jsem za kliku brala jakkoli, nedařilo se mi je otevřít. Vzpomněla jsem si na to, jak mi Lenča při nástupu říkala cosi o tom, že se mohu v chatce zamknout. Předpokládala jsem tedy existenci nějakého klíče. Který ovšem v zámku nebyl a nakolik jsem si vybavovala, nebyl tam ani při nástupu. Zuřivě jsem tedy začala klíč po chodbě hledat. Marně. Nakonec jsem to vzdala a rozhodla se rozsvítit ve vedlejší místnosti. Takhle jsem si svůj báječný závěr pobytu nepředstavovala.

Seděla jsem na podlaze u umyvadla v pološeru, vše se se mnou točilo a čekala jsem, až si na světlo zvyknu. Po několika desítkách minut jsem se vydala klíč hledat znovu. Marně. Představě, jak čekám další tři hodiny na to, až mi někdo odemkne, jsem se musela smát tak, až mi tekly slzy. Nakonec jsem zkusila vzít za kliku po xté znovu a dveře se otevřely. Nejspíše jsem dosud táhla na opačnou stranu. Úplně jsem zapomněla na existenci dalších, vnějších dveřích. Na těch byl onen zmiňovaný zámek.

Vyrazila jsem vstříc světu venku

Dveře jsem rozrazila a zůstala v ohromení zírat. Celá zahrada, ba celý svět přenádherně voněly! Přímo před vchodem se na třešni tvořily pupence zelených třešní a po větvích poskakovali a štěbetali ptáci.

Sedla jsem si mezi futra a fascinovaně pozorovala scénu před sebou. To ráno byla velká mlha, takže z východu slunce bych tak jako tak příliš neměla.

Nasnídala jsem se, sbalila to málo, co jsem s sebou měla, a vyrazila na cestu. Procházet probouzejícím se ránem v sobě mělo cosi magického.

Návrat ze tmy pro mě byl poučný

Byl poučný i z hlediska posouzení povahy vztahů s blízkými. Zejména ze zpráv, které se mi po zapnutí telefonu začaly načítat, bylo jasně viditelné, jak mě druhý vnímá. Moc mě pak potěšily takové, ve kterých bylo psáno, že se dotyčné osobě stýská a ať si to užiji, nebo prostě jen ať vítám zpět.

Protože jsem na pobyt odešla uprostřed značných životních převratů, veškeré záležitosti k řešení se během mé nepřítomnosti naakumulovaly a po návratu mě hrozily zavalit. Týden mimo byl pouze jakousi hypotékou s hodně vysokým úrokem. Načerpanou energii, vnitřní klid a pohodu jsem tak velice rychle vydala.

Měla jsem si po všem oddychnout

Dnes již vím, že jsem si po návratu měla vzít ještě den, dva dny oddechu na slunci ode všeho a všech na zpracování zážitků. Takto jsem se násilně musela přepnout do běžného modu a na otázku, jak na pobytu bylo a co jsem si z něj odnesla (a zda jsem našla smysl života) jsem nedokázala odpovědět ani sama sobě, natož komukoli jinému.

Život venku mi prvních několik dní přišel neskutečně zrychlený a vjemy jsem naprosto nestíhala zpracovávat. Dokola jsem si pokládala otázku, proč tomu tak je, za čím se všichni tolik honíme, aniž bychom v tom častokrát viděli smysl?

I přesto vnímám zážitek týdenní tmy jako velice přínosnou zkušenost, která mě zase o trochu posunula. Byť jsem potenciál pobytu ani zdaleka nenaplnila.

 

Ráda bych se napřesrok vrátila

Tento způsob napojení se na sebe rozhodně není pro každého. Pokud člověk necítí potřebu, touhu se do tmy odebrat, nejspíše tam nevydrží. Já jsem si užila každou jeho vteřinu a ráda bych se napřesrok v zimě vrátila zpět a tentokrát na osm či devět dní, abych měla možnost se ponořit hlouběji.

Velice děkuji Tomovi a Lenče za možnost u nich pobyt zažít. Pečovali o mě perfektně a mají můj neskonalý vděk, že vyšli vstříc mým dietetickým nárokům. Dávali na mě pozor a vždy přicházeli s dobrou náladou, takže ani každodenní kontakt při podávání jídla nebyl pro terapii rušivý.

Ráda se znovu vrátím

Radka

Milan – občas se mi po Tmě stýská

Ahoj Tomáši a Lenko,

Jak jsem se o pobytu ve tmě dozvěděl? 

O pobytu ve tmě jsem se z nějakého článku dozvěděl už před lety a bylo to pro mě zajímavé čtení . Vůbec mi v té době nenapadlo, že se toho i já osobně zůčastním. Teď to beru tak, že to ve mně zaselo semínko, který muselo vyklíčit v hlavě a uzrát, aby se vydralo do popředí myšlení , při všech těch denních starostech atd.

Uteklo to jako voda… a byl jsem ve Tmě 

Když už jsem se pro pobyt rozhodl, tak jsem byl rád, že ta čekací doba byla dlouhá a já se mezitím budu moct na to připravit a popřemýšlet do čeho jsem se to uvrtal. No najednou to bylo tady a já stejně nic nevymyslel. Doma jsem měl plnou podporu, tak mi to usnadnilo konečné rozhodnutí, jestli to nevzdat…

Příjezd 

Po příjezdu jste mě uvedli do chatky, vysvětlili pár organizačních nezbytností a nechali na mě, kdy tedy zhasnu. Bylo tam připraveno nějaké musli a ovoce. A v tom jsem se zamyslel nad tím pomerančem. Jak já tě vlastně sním po tmě? Tak jsem ho pro jistotu ještě snědl za světla 🙂 .

Stiskl jsem vypínač… a bylo to tady

Po zhasnutí jsem si začal všechno zkoušet. Ze začátku jsem chodil víc podél stěn, ale netrvalo to moc dlouho a člověk se začal orientovat celkem bez problémů – najít jídlo, záchod, vysprchovat se . Dokonce jsem měl i takovou malou trhačku, kam jsem si psal poznámky, nálady, myšlenky atp. Dá se to úplně v pohodě přečíst. Takhle hezky skoro nepíšu ani když vidím…

Proč jsem vlastně tu? 

První přibližně tři dny se mi opravdu honily hlavou otázky proč jsem tu, když je doma tolik práce, kterou bych mohl dělat, proč jsem si kvůli tomu (vyplácal) dovolenou v práci na začatku roku atd. Takže jsem to chtěl několikrát vzdát a rozsvítit si a odjet. Naštěstí jsem to ale neudělal.

Pojem o čase jsem opravdu neměl ani trochu, protože v té době řádil venku velký vítr a já neměl nic čeho bych se chytil alespoň přibližně. Sice jsem věděl, že může být odpoledne nebo těsně po obědě, když jsem dostal jídlo, ale pak jsem třeba šel spát a netušil jsem vůbec, jestli jsem spal 2 nebo 8 hodin…

Lepší je úplně se izolovat

Největší chybu jsem udělal, že jsem na začátku Tomášovi dovolil, že mi může předat zprávu z domova jestli moje jedna dcera udělala státnice a druhá jestli v pořádku doletěla do Irska. Teď už bych to nechtěl a počkal bych, až rozsvítím…

Kdo mě tam posunul?

Nevím přesně dobu, kdy mi pobyt ve tmě začal opravdu bavit, ale to je asi jedno. Pravidelně jsem si cvičil jako jsem zvyklý i doma a na trénicích (taekwondo) . Stejně ale přišel čas, kdy už nebylo ani co jíst ani co dělat jiného a v té době začaly proudit myšlenky. Vybavila se mi spousta lidí i z dětství na který už jsem dávno zapomněl a uvědomil jsem si, jak a kam mě kdo nasměroval nebo ovlivnil během života

Co mi to dalo? 

Hlavně jsem se srovnal sám se sebou a věděl jsem co je v životě důležitý, jak já ho chci vnímat… Není to ale teď po delší době tak, že jsem se ve tmě všechno dozvěděl a teď už je všechno ok. Není, ale vím, jak s tím pracovat…

Dalo mi to strašně moc a byla to moje jedna dlouhá dovolená kolem světa, i když jsem byl v jedné chatce. Ve tmě se mi před očima zobrazovaly různé barevné ornamenty, klenby, obrazce… Dělaly tak kolem mě prostředí asi abych se neztratil v nekonečné tmě.

Už to nebyla ta stejná tma 

Po tom co jsem se dozvěděl, že po rozsvícení mi může být špatně a točit se hlava, tak jsem si po svém uvážení pro jistotu rozsvítil již v pátek odpoledne – potřeboval jsem odjet už brzy ráno v sobotu, tak aby ta dlouhá cesta byla v klidu. Zvláštní na tom bylo to, že když jsem pak znovu zhasnul, abych se do rána ještě prospal, tak už tam nebyla ta MOJE tma se kterou jsem tam byl téměř týden. Byla jiná, byla neosobní, cizí a naštěstí jen krátká. Asi to chce čas než si navzájem na sebe zvykneme… třeba někdy příště… 🙂

Už teď mám chvíle, kdy se mi po tmě stýská. Po tom klidu a času na všechno bez vnějších vlivů…

Ještě jednou díky za všechno!!!
Milan

Jirka – pobyt ve tmě je užitečně strávený čas

Už dlouhou dobu jsem cítil, že potřebuji na nějakou dobu vypnout. Někam se uklidit, být sám se sebou a srovnat si myšlenky nebo jim umožnit přicházet, na což si v běžném životě bohužel zpravidla vůbec neudělám čas.

Vzhledem k zimnímu období a možnosti jen cca týdenní dovolené se tak pobyt ve tmě jevil jako nejlepší varianta.

Vzhledem k mému blízkému vztahu ke Kutnohorsku a předpokladu, že by v odlehlejší vísce mohl být větší klid, než na jiných místech (který se naplnil) jsem stěží mohl zvolit jiné, lepší místo, než je Lomec u Úmonína.

Jak to na místě vypadalo?

I samotné místo se mi líbilo, velký pozemek, profil terénu a stromy opticky i zvukově oddělují boudičky svatyň od – nepříliš frekventované – hlavní silnice. Už exteriér na mě tedy zapůsobil pozitivně, stejně jako Tomáš, který dorazivší zavedl do jejich boudiček a vysvětlil, co a jak.

Vnitřek boudiček je funkční, prostor je tak akorát, ještě pořád voní dřevem. Akorát postel pro mě byla moc měkká. Trochu jsem se bál, jak to v zimním období bude s topením, ale přímotop funguje perfektně.

Záleží to na vás

Pozitivní je, že si sami rozhodnete, kdy si zhasnete, nejste zamčení, atp. Takže je to jen na vás. Jídlo bylo taky fajn, porce veliké – jsem relativně velký chlap, ale všechno jsem to ani nemohl snít.

Pobyt mi ukázal, co je třeba řešit

Přiznám se, že dopředu jsem si o pobytu ve tmě nic moc nezjišťoval a nijak na něj netrénoval. A všechno bylo v pohodě. No, popravdě, až na to, že byl pro mě každý den delší a delší – týden tak byl pro mě právě tak akorát. Každý den jsem si zacvičil fyzicky a snažil se i meditovat. To mi ale moc nešlo.

Celý týden myšlenky ubíhaly jen k jednomu tématu – ale , jak jsem si uvědomil až s odstupem – právě toto téma jsem opravdu potřeboval řešit.

Takže když to shrnu, pobyt se mi líbil a byl pro mě užitečný.

Děkuji Lenko a Tomáši, děláte dobrou věc a děláte ji dobře!

 

Ondřej – Ve tmě jsem se setkal se svou vlastní duší

Šel jsem poznat své hranice 

Když jsem se rozhodl pro pobyt ve tmě u Tomáše a Lenky, k čemuž mi velikou měrou přispěla i zázračná shoda okolností, snažil jsem se připravit na všechny možné varianty toho, co by mohlo nastat. Jelikož jsem si uvědomoval, že se také mohou dít věci, které by mě ani nenapadly, již dopředu jsem si stanovil jedinou zásadní podmínku. Řekl jsem si, že i kdybych se snad měl sám ze sebe zbláznit, i kdybych toužil pobyt přerušit, neudělám to. Tolik jsem byl odhodlaný, poznat své hranice a zažít se skutečně takový, jaký jsem. A takto vybaven jsem se vydal na cestu.

Před samotným nástupem do tmy se mi samozřejmě dostalo velmi milého přijetí, ale přiznám se, že jsem události spojené s venkovním světem vnímal spíš okrajově. Byl jsem zvědavý a těšil jsem se na své veliké vnitřní dobrodružství. Po seznámení se a zrakovém ohmatání si prostoru chatičky, které jsem měl strávit následujících sedm dní, jsem se rozloučil s Tomášem a ačkoli jsem měl v plánu dočíst zhruba pět stran knihy, než se ponořím do tmy, v samém očekávání a pln nedočkavosti jsem si zhasl.

A tak začal můj pobyt ve tmě

To bylo ono. Hned z počátku bylo nejspíš vědomí, že mi tma bude po několik následujících dní dělat jedinou společnost, spouštěčem k tomu, že jsem ji nevnímal jako tmu, do které jsem ponořen, nebo v níž jsem ztracen, ale jako živoucí entitu, jako by byla jedinou další bytostí, která se mnou sdílela prostor. A zrovna tak ke mně přistupovala i sama tma. První krůčky našeho seznamování byly vlídné, něžné. A mě překvapily hnedle dvě věci.

Byl jsem připravden

Za prvé jsem byl připraven na strach, sklíčenost, na obavy, na to, jak budu čelit sám sobě, jak společně s tím, že ztratím ze zřetele celý svůj okolní svět ztratím i smysl. Byl jsem připraven čelit svým nejhorším vnitřním démonům a strachům. Protože s tím míváme tmu spojenu. Strašidla, běsy, bubáci pod postelí, kostlivci ve skříních, nepředstavitelno, prázdnota. A představe si, po dobu prvních dvou, až tří dnů se nic takového nedělo.

Byl jsem, nic víc

Seděl jsem tam připraven čelit všemu strašlivému, co na mě z té tmy mohlo přijít, seděl, a čekal, a ono se nedělo vůbec nic. Jen jsem byl. Což později nabylo na intenzitě a právě tato skutečnost byla jednou z nejkrásnějších věcí, co jsem si ze tmy přivezl. Najednou nebylo nic. Nebylo z čeho mít strach, nebylo z čeho mít obavy. Byl jsem jen já. A navíc hned zpočátku zbaven svých představ, myšlenek a očekávání.

Tma nebyla prázdná.

Nebyla tam jen ona. Byla plná mnou. Nemohlo z ní přijít nic, co by nepřišlo ze mě. A cokoli, co by přišlo ze mě, jsem byl odhodlán poznat, pochopit a přijmout. Především však jsem začal poznávat, co ono „ze mě“ vlastně skutečně je.

Mám pocit, že tak započala jistá hra na to, aby se postupně a pomalu uvolnila a opadla veškerá má očekávání. Ačkoli se dostavovala některá témata (jiná, než která jsem si naplánoval) a práce na sobě byla velice zajímavá, až zhruba po třech dnech přišel jistý znatelný zlom.

Tma mě vzala do nitra

Jako kdyby si mě tma nejprve uklidnila, počkala až strhnu své ochranné bariéry, a až teprve v pocitu naprostého bezpečí mě začala brát na odvážnější cesty. Všechny ty cesty vedly do mého nitra, někam za mě, za tu fyzickou bytost jevící se nějak druhým, kterou jsem doposud znal. Z nedostatku vnějších věmů se má mysl začala nudit, zklidnila se, až se mé myšlenky téměř vyply.

Pak začala cesta do nitra. Lidské vědomí se potřebuje dívat, vnímat, poznávat. A nemáte-li nic, co by šlo poznávat kolem; bez záplavy jevů, tlaků, představ a potřeb vašeho okolí, se zklidníte, a najednou se otevřou dveře do vašeho vnitřního bytí.

Bylo to metafyzické a nádherné. Až ve tmě jsem měl, možná poprvé od chvíle, kdy jsem se nadechl na tomto světě, skutečný prostor být sám sebou. Do té doby jsem sám sebe potkával, poznával, ale nikdy jsem se nemohl poznat doopravdy. Chyběla mi jedna veliká část, ta část, která se mnou byla vždy, ta veliká část v níž jsem ponořen každý den, tak automaticky, že jsem ji téměř přestal jasně vnímat, a ač jsem si jí byl vědom. Prostě jsem o ní tak nějak automaticky věděl, už jsem jí ale tolik neprožíval.

Ve tmě jsem se setkal se svou vlastní duší

a zjistil, jaké mnohé poklady pro mě ukrývá, kdybych jí více naslouchal a kdybych se více věnoval momentům, jako byl tento. Jako by tma umožnila mou rozlétanou pozornost navrátit zpět k sobě. Nikoli k té bytosti, která funguje v různých vztazích a vzorcích, nýbrž k podstatě mne samotného. K čistému bytí zde.

Je lepší si to zažít “na vlastní kůži” 

Mohl bych tu popsat celý pobyt, se všemi prožitky a věcmi, které se mi odhalily. Je možné, že tento svůj krátký popis ještě doplním. Ale věřím, že je mnohem lepší zažít si to na vlastní kůži. Ano, dostavily se i dva složité, či těžší momenty. Na vše ale vždy pomáhala přítomnost. Člověk se do ní prostě musel nějak vrátit, a to byl velice dobrý trénink. Ty momenty vycházely z toho, že se má mysl, nebo duše, zdržovaly jinde, než kde jsem byl právě já. Právě ono ukotvení v přítomnosti bylo jedním z největších přínosů, ačkoli zdaleka ne tím nejhlubíším a nejkrásnějším. Ty momenty se dostavily přesně v tu správnou chvíli, až když jsem získal v přítomost, i v sebe naprostou důvěru.

Zopakoval bych si to

Rád bych si tmu někdy zopakoval, třeba i na dva týdny. Záleží asi na jednotlivci, ale chcete-li poznat sami sebe, tak vězte, že ten vnější svět skrze nějž se poznáváme je tu pořád. Je dobré poznat i ten vnitřní a uvědomit si, kdo že to vlastně ten vnější svět poznává. Chcete-li si vyřešit nějaké téma, může vás tma překvapit. Bez vnější podpory vaší představivosti vás totiž nevezme tam, kde si myslíte, že je problém, ale ukáže vám místo, kde problém skutečně je, a vy náhle naprosto jistě víte, že byl skutečně v něčem jiném, než jste se domnívali.

Chcete-li poznat odkud pramení vaše inspirace, můžete zažít napojení na nekonečný zdroj, s nímž jste ve své vlastní podstatě jedním, což je úžasné, jste-li tvůrčí.

Co je na tmě nejtěžší?

Co je na tmě asi nejtěžší, je návrat na světlo. Tma, pobyt se sebou samým a v sobě samém, je snažší, než světlo, než čelit tomu světu tam venku. Ve tmě jste to skutečně vy. Neschováte se za žádnou roli. Venku pak vnímáte, jak jste vstoupili zpět na jeviště, kde jen někteří si jsou vědomi toho, že vlastně hrají.

Tak jako se střídá den a noc, je dobré zažít si sám sebe na světle, i ve tmě. Poznat se z obou stran, a spatřit, že tam uvnitř je jeden celý veliký vesmír k poznávání a objevování. Jsem za tu zkušenost velice rád. Možná bych snad jen teď v „reálném životě“ uvítal více příležitostí a prostoru hledět do sebe, a nemuset všechnu svou energii téměř neustále soustředit na věci kolem. Jelikož při jakémkoli pobytu, i v tom ve tmě, by si měl člověk uvědomit, že jde především o pobyt v sobě. Že všechno to kolem i uvnitř je pobyt „ve mně“.

Z hloubi duše Vám přeji krásný pobyt 🙂

Ondřej

Vít – po pobytu ve Tmě vím, že mám být spokojený s malými pokroky

Zavřel jsem dveře a ležérně se opřel o dřevěnou zeď. Neměl jsem kam spěchat. Pohlédl jsem do tmy kolem sebe a ověřil si, že nic nevidím. V hlavě mi začala znít známá píseň The Sound of Silence.

“Paráda, jsem tady… A co teď?”

Pobyty ve tmě mají dlouhou tradici a jsou organizovány po celém světě. Na rozdíl od tibetských mnichů jsem však ve tmě nestrávil týdny čtyři, ale jeden. I tak se těch sedm dní táhlo minimálně měsíc.

Poprvé jsem o těchto pobytech četl v nějakém časopise, možná to byl Forbes. Ihned jsem věděl, že to někdy zkusím, tak nějak jsem to cítil. A to byste nevěřili mému překvapení, když jsem o dva roky později našel pod vánočním stromem obálku s poukazem začínajícím tajemnými slovy “Dávám ti světlo, dávám ti tmu.”

Podstata tmy

15. dubna jsem vlakem dorazil do Kutné Hory. O dvě hodiny pěšího pochodu později jsem dorazil do malé vesničky, kde jsem se potkal s Tomášem mým průvodcem tmou.

Vlezl jsem do chatky, vybalil si věci, zapamatoval si, kde co je a zhasl. Ani po deseti minutách jsem nedokázal rozpoznat prsty své ruky vzdálené pouhých 15 centimetrů od očí a musel se smířit s podstatou tmy je v ní tma.

Na mysli mi vytanula první otázka co tu vlastně budu celou dobu dělat? Přestože jsem v červnu 2017 absolvoval náročný desetidenní meditační kurz, díky kterému jsem se téměř odnaučil nudit, tohle bylo jiné. Žádný řád, který následovat, žádný přesně stanovený čas večeře, na kterou se těšit.

Nightlife

Význam průvodců tmou je ten, že každý den nosí do tmy jídlo a jsou k dispozici, když chce člověk sdílet své zážitky nebo problémy, které ho ve tmě mohou potkat. Jídlo na celý den nosili Tom nebo Lenka nepravidelně mezi jedenáctou a třetí hodinou odpoledne. To proto, aby člověk opravdu ztratil pojem o čase.

Prvních 24 hodin se neskutečně táhlo

Čekal jsem, že začátek pobytu strávím doháněním spánkového deficitu, ale mé tělo se rozhodlo dělat naschvály a zůstat vzhůru. Musel jsem proto vymyslet náhradní program.

Meditoval jsem, dojídal svačinu z vlaku, cvičil a zaznamenával si ty nejzajímavější myšlenky. (Ano, i potmě se dá psát stačí si vždy natrhnout okraj stránky tam, kde jste skončili.)1 

Konečně se ozvalo bušení na dveře chatky jídlo dorazilo! Kromě prvního dne jsem vždy bezpečně poznal, co dlabu, a užíval si chutné hodování. Velkým dobrodružstvím bylo sprchování a čištění zubů. Nejlepší způsob, jak potmě použít pastu, je vymáčknout si ji rovnou do pusy!

Jak jsem trávil čas ve Tmě?

Mezi mé aktivity, kterými jsem trávil čas, se vmísilo i vzpomínání na dětství a na to, jak jsem byl na základce plný nadšení a naopak jak mi gympl vysával energii. Promýšlel jsem nové podnikatelské strategie a své vize a plány.

Učil jsem se také lucidně snít a vystupovat z těla, ale to je kapitola sama pro sebe. Sny, které se mi zdály, byly neuvěřitelně barevné a jasné, jak kdyby můj mozek kompenzoval absenci světla při bdění.

Nicnedělání

Uvědomil jsem si, že přemýšlení o čase a o tom, kolik mi ještě zbývá do konce dne či pobytu, mě stresuje. Nejlépe jsem se cítil v meditacích nebo kdykoliv jindy, kdy jsem nepřemýšlel o minulosti či budoucnosti.

V praxi se mi tak potvrdilo pravidlo, že všechno utrpení je způsobeno myšlenkami. Připomněl jsem si, jak moc jsme vázáni našimi budíky a deadliny a jak málo si užíváme toho, co zrovna je.

Mým oblíbeným cvičením se ve tmě stalo nicnedělání. Prostě si sednete a neděláte nic žádné přemýšlení, žádné fyzické cvičení, nic, jen jste a zíráte před sebe. Nezdá se to, ale není to nic jednoduchého. Pokud toto cvičení vydržíte třeba jen 20 minut bez toho, abyste vyskočili s pocitem, že něco musíte dělat, můžete se poplácat po zádech.

Tak moc jsme si navykli na neustálý proud myšlenek a aktivit. V posledních stoletích jsme si hýčkali a zdokonalovali naši schopnost kriticky přemýšlet a analyzovat a nedochází nám, že je v pořádku a ku prospěchu občas nedělat nic.

Viděl jsem světlo

Po vytěsnění myšlenek na čas a opravdovém ponoření se do tmy mi zbytek pobytu utekl poměrně rychle.

Na základě vyprávění jiných lidí, které jsem před pobytem četl, jsem očekával všechny možné halucinace. Dostavilo se však jen chvílemi otravné, chvílemi příjemné blikání v očích, které v průběhu pobytu gradovalo.

Nejprve jsem kolem očí začal vidět bílé světlo, které blikalo intenzivně, jako stroboskop. V dalších dnech světlo zežloutlo a ke konci pobytu zčervenalo a ustálilo se, již neblikalo. Když jsem si tedy lehl na postel a zapisoval něco do sešitu, připadalo mi, jako kdyby ze všech stran svítila červená lampička.

Někdy se mi také zdálo, že rozeznávám obrysy objektů v chatce. Na to jsem několikrát doplatil, když jsem uprostřed kroku, očekávajíc ještě dobrý metr místa, holení narazil do rámu postele.

Znovuzrození

Týden ve tmě je podle mě velmi přínosný, ale rozhodně ne krásný – jednoduše proto, že ve tmě nic nevidíte. Vaše dávka krásy a žasnutí vám ale nebude odepřena, jen si na ni musíte sedm dní počkat.

Poslední den jsem dostal od Lenky budíka nařízeného na 4:30 ráno. Budík zazvonil, já vstal, oblékl se a plný nadšení a nedočkavosti jsem otevřel dvojité dveře vedoucí ven z chatky.

Přestože slunce ještě nevyšlo, po týdnu v absolutní tmě mi venkovní noc připadala nesmírně jasná. Vanul svěží vzduch a hvězdy, nezakryté smogem velkoměsta, nádherně svítily. Byl to překrásný pocit, takové znovuzrození.

Z ostatních tří chatek postupně vyšli i ostatní a dali jsme se do řeči. Společně jsme poté usedli na kraj nedalekého pole a pozorovali východ slunce. Takové okamžiky opravdu stojí za to.

Moje lekce ze tmy

Pobyt ve tmě je intenzivní zážitek. Nevím, zda vám ho mám doporučit, nebo ne. Myslím si, že k vám přijde sám, nastane-li správná chvíle. A když nastane ta správná chvíle, dá vám strašně moc.

Být sedm dní jen sami se svými myšlenkami není něco, co zažijete v “běžném” životě. Uvědomíte si věci, které jste o sobě netušili. Máte čas projít si a vyřešit své vnitřní konflikty. Zresetujete si svůj biorytmus spíte, když na vás přijde spánek a jíte, když máte hlad nebo chuť. Dobijete si svůj kýbl energie a utřídíte priority.

Ať už jste právník, uklízečka, cestovatel nebo pilot, všichni si ze tmy něco odnesete tomu věřím.

Do tmy s přáním? 

Lidé do tmy často chodí s konkrétním přáním a možná i vy máte něco, co ve svém životě chcete vyřešit. Já nic konkrétního k řešení neměl a možná proto se ani nic konkrétního nestalo, nenastal žádný zásadní průlom. A právě to je ta lekce, kterou jsem si asi měl ze tmy odnést že mám být spokojený s malými pokroky a neočekávat zážitky, které mi převrátí život naruby.

No a jestli půjdu znovu?

To se ještě uvidí, zatím to neplánuji, ale třeba se mi po hlubokém klidu tmy zasteskne… Děkuji ti, mami, za tuto neobyčejnou zkušenost…

Lenka – Ve tmě není nikdo sám

Krásný den i vám Tome a Lenčo,

moc ráda vám napíši zpětnou vazbu k mému pobytu. 

Věci v životě přicházejí v ten pravý čas

Pokud k nám má přijít pobyt ve tmě, ozve se sám. ,,Volalo” mě to skoro dva roky. Nechala jsem se inspirovat Jardou Duškem a pro svůj pobyt jsem zvolila Velikonoce.

Týdenní pobyt od soboty do soboty pro mě začal v den silného úplňku. Měla jsem strach z toho, že se budu ve tmě bát, vylezou zlí bubáci a nedám to. Dále jsem nemohla uvěřit tomu, že se tam nebudu celý týden nudit. Jsem hodně aktivní člověk a když mě zavřete na více než den doma, tak uteču oknem 🙂 .

Naštěstí se žádné z těchto strachů nepotvrdily. Svatyni jsem si prošla, zabydlela se a sama si zhasla. Najednou jsem cítila obrovskou úlevu, klid a radost. Došlo k zastavení. Jen já, ticho a milosrdná tma. Padla jsem do postele a během chvíle usnula. Paradoxně tma nepřinášela žádné strachy a démony. Dávala pocit bezpečí, uklidnění a dobrodružství.

Bála jsem se, že mi z toho přeskočí

První dny jsem si zvykala na nový režim, hodně spala a užívala si úžasná jídla, která Tomáš nosil. Když se vypne jeden smysl, zesílí se ty ostatní a tedy jídlo byla neskutečná rozkoš. Třetí den začaly silnější bolesti hlavy a záblesky před očima. Obávala jsem se, že skutečně přichází to, čeho jsem se bála a definitivně mi přeskočí. Naštěstí mě Tomáš uklidnil, že bolesti hlavy jsou normální, dokonce žádoucí. Hlava dostala konečně možnost se očistit, vypustit přebytečný balast a uklidit si. Úklid jak víme bolí. Záblesky se dějí z důvodu regenerace rohovky. Uklidněná zjištěním, že zbláznění se tedy ve tmě pravděpodobně nestane jsem vyšla vstříc dalším dnům.

Na terapii tmou s sebou…

K praktickým věcem, které bych doporučila do tmy patří sešit, tužka, pravítko a meditační mala. Každý den jsem si psala zápisky. Orientaci na papíře jsem si určovala pravítkem, které mi Tomáš po mé prosbě pořídil. Vypsala jsem se ze svých pocitů a ty zápisky jsou velmi silné. Na mnoho věcí ze tmy jsem již zapomněla, ale díky těmto poznámkám s tím mohu znovu pracovat. Ikdyž se přiznám, že jsem je po pobytu otevřela jen jednou… cítím k tomu velký respekt.

Vím však, že se k nim mohu kdykoliv vrátit. Dále mi velmi pomáhala meditační mala. Jak na odříkávání manter tak ke zpívání písniček, přemýšlení nad lidmi, které znám, co mi kdo přinesl… Každý korálek něco znamená a pomůže se krásně ukotvit ve tmě. Je dobré si cvičit i nesobeckou, čistou a krásnou sebelásku. U každého kamínku se zastavíte a nacházíte dohromady 108 důvodů, proč jste úžasní. Věřte, nevěřte, každý je najde, protože každý je úžasný svým jedinečným a originálním způsobem.

Není dobré mít očekávání

Někdy tomu ale nejde zabránit. Ano i já jsem je měla. Očekávala jsem, jak mi přijdou neuvěřitelné vize, obrazy z minulosti/budoucnosti se mi prolnou a řeknou svá tajemství. Nic z toho se nekonalo. Žádné vize ani hlasy ke mně nepřišly, ale poselství přicházelo ve formě snů, které mi pomáhal Tomáš rozklíčovat. Díky těmto diskusím jsem objevila úžasné věci. Tome, děkuji. Jsi správný člověk na správném místě.

Po pobytu ve tmě cítím větší klid

Je to již přes měsíc, co jsem uskutečnila pouť do hlubin své duše. Mohu říct, že cítím změnu. Je to malá změna, která není na první pohled znát, ale uvnitř hraje obrovskou roli. Cítím větší vnitřní klid. Dokáži se lépe vracet sama k sobě. Mám ráda tmu (dřív jsem se jí trochu bála). Postupně uklízím nejen sama v sobě, ale přerovnávám také celý byt. Dělám věci, ke kterým jsem se nutila roky… Umím vypnout v práci počítač a jít žít. Čas sama se sebou si užívám. Už necítím osamělost, vždyť žádný z nás není nikdy sám. Vždy máme uvnitř sebe svého nejlepšího kamaráda 🙂 .

Jsem vděčná za možnost tento týden prožít. Mohu to za sebe jen doporučit. Až si mě tma zavolá znovu, ráda se za ní opět vydám.

Přeji krásné dny, nevšední zážitky, lásku a radost 🙂 .

Lenka

Jiří – Pobyt ve tmě je osvobozující

Život přináší spousty situací a chvilek, kdy v sobě jasně a přesně vnímáte, co bude následovat.

V mém případě je to dnešní sobotní večer kdy signál z „nitra“ vyslal informaci, abych napsal něco k mému pobytu ve tmě, (který ještě malinko doplním o myšlenky, které jsem si při pobytu psal tužkou do bloku, tak jak to tu radili někteří přede mnou). 

Už jsou to čtyři měsíce, kdy jsem odjel z týdenního pobytu ve tmě a rozhodně nechci psát jen o tom, jak jsem se změnil, nebo jak to změnilo můj život.

Tato životní cesta je natolik individuální a osobní, že je vlastně nepřenosná a těžko popsatelná.

„Každý máme na počátku zrození jasně dáno, jakým směrem se bude náš život ubírat. nMyslet si snad, že můžeme vše ovlivnit, … Tak tím se dopouštíme proti vesmíru zcela nesmyslného pokusu změnit proud energií, manipulovat s přítomností a být zcela odpojen od zdroje všeho“.

Jak to tak bývá, jedno dopoledne v práci mi můj vnitřní hlas jasně řekl – je čas, teď je ten čas.

Pobyt ve tmě pro mne nebyl ničím neznámým

O pobytu ve tmě jsem věděl již řadu let, ale zřejmě až teď mi proud života přinesl do cesty jasnou informaci.

Byl duben a termín jsem dostal na 18. listopad. Již nějakou dobu jsem zvyklý být v tichosti a sám, navíc podle indiánů je 52 rok života tím zlomovým, takže jsem ze tmy obavu neměl, spíše jsem cítil nějaký respekt, nebo tak něco a těšil se úplně nejvíc nato, že nebudu konečně vnímat čas a neustálé hranice odněkud někam apod… To jsem ještě vůbec netušil, jaká nádhera to bude a co tím v sobě zažiji.

ČAS NENÍ NUTNÝ – když se s ním plyne, je všeho akorát. Jen je potřeba se vnímat a s tím i okolí. Pak je rovnováha a harmonie.

Pobyt mne naprosto uchvátil. Mám pro něj pouze jediné slovo – osvobozující.

A k pobytu?

Vidiny nebo obrazce v prostoru okolo mne jako mívají jiní, kteří zažili pobyty ve tmě jsem neměl. – Tomáš mi řekl, že je to prý individuální. Samozřejmě vizualizace v sobě jsem vnímal naprosto zřetelně, včetně některých aktérů…

JEN POZORUJ!
Je jedno, kdo a jak hraje. Jaké jsou role. Je jedno, jestli je to drama, nebo komedie.

TY JSI TO DIVADLO
Jen pozoruj!
Buď nezúčastněný!
Pozoruj a nehodnoť

JSI DIVADLEM

VNÍMEJ VELIKOST VELIKÉHO
Vše je jedno, jakmile se mysl oddělí od těla – není v jednotě
Vše je vším – veliké, nekonečné

(na to jsem dostal vysvětlení hned druhý den – velmi osobní J )

Všechno vnímám…

Přímé hlasy jsem také neslyšel, ale například hluboké sténání starého stromu vedle chatky, (domnívám se, že to byl strom) tak s ním jsem mluvil možná celý den, všechno mi to řekl, postěžoval si a tak. 

Ovšem to vnímání všeho, že já jsem vším, že vše je mnou, že si mohu veškeré myšlenky prohlédnou jako ve 3D, uvidět vše zcela jinak, překulit se z postele do prostoru vedle mne, do hmoty, která vůbec není černá, plavat v ní, užívat si že jsem – ano, to je ono, že jsem!

Tak na tenhle popis stavu slova prostě nestačí a hlavně nejsou.

Dostal jsem odpovědi i na věci, o kterých jsem vůbec netušil, že jsou v hloubce mé duše tak silně zakořeněny a nedořešeny.

Jít po společné cestě je nesmysl.

Lze jít pouze vedle sebe, každý máme cestu svou a hlavně naše děti. Nesnažit se nikoho nutit jít po naší cestě. Jedině to je svoboda, to je poskytnutí lásky, volnosti a svobody. Každý vesmír jednotlivce pluje společným vesmírem…

Celý týden jsem si navíc náramně užil za zvuku tibetských misek, cvičení Jin jógy a meditací.

Vaše cesta, Vaše rozhodnutí

Takže pokud se někdo cítí „vnitřně“ prázdný (byť má ženu, děti, milenku, majetek a další bla, bla), a poslouchá svoje vnitřní dítě, které mu jasně sděluje, co chce a je tam i zmínka o tom, že tma může být cesta, pak věřte a jděte.

Je to Vaše cesta, Vaše rozhodnutí a rozhodně si do toho nenechte mluvit od druhých, hlavně těch, kteří to nezkusili, ale rozhodně ví, že je to blbost, za kterou si ještě platíte.

Co jsem řekl na otázky svým kolegům po návratu ze tmy?

„Pokud o tom budete přemýšlet, nebo pochybovat, bude Vám chybět mobil, internet a další naprosto zbytečné věci, které vás odvádějí od přítomnosti, očekávat že Vám to něco dá … pak to nepodstupujte. Cesta do tmy, je cestou Vašeho osobního rozvoje… Cesta vědomí, na jejímž konci Vás čeká překrásné světlo a pochopení té hry, která se okolo Vás hraje“.

Poslední poznámka před opuštěním svatyně

Na závěr jedna z posledních poznámek před opuštěním svatyně. Ve tmě děláš vše vědomě. I věci odkládáš naprosto vědomě a v přítomnosti. Vše má své místo (myslím předměty), i když klika mi někdy odjede o ½ metru sem a tam.

Jsou tady úžasné vůně – Dřevo, čaje… je tu obrovský klid a pocit hojnosti a bezpečí. Zpomal tempo – uvolníš tlak, tím vzniká větší prostor a čas pro řešení, nebo vyplynutí stavu věcí. Pořád sleduj, pozoruj a volni tlak a napětí. Nenaléháš, nezávodíš, nepoměřuješ – plyneš a užíváš si to. Nikomu do ničeho nevstupuj. Nech ho dělat věci svým způsobem a jen pozoruj. Můžeš být součástí všeho, ale zároveň můžeš kdykoliv odejít. Kamkoliv, bez důvodu a vysvětlování.

Závěrem…

Mé velké osobní poděkování patří Tomášovi a Lence, kteří se postarali o to, že jsem se ve svém životě mohl zastavit a uvědomit si, co je důležité a hlavně, HLAVNĚ se osvobodit od programů mysli a nesmyslných scénářů mých domněnek.

Pochopit své rodiče, své děti, své nefunkční vztahy a proč se vše děje a opakuje tak, jak se to děje…a hlavně proč!

Děkuji za skvělé jídlo, které jsem sice neviděl, ale chuť byla úžasná a dodnes mi chybí 🙂 . Lenka je skvělá kuchařka. Tomáši, tobě pak zvláště za velmi přínosné rozhovory!

Tome, určitě se přijedu ještě někdy odpojit z tohoto „Matrixu“ kolem mne 😀 a budu zase chvíli doma, v sobě.

Jirka

 

Lucie – Pobyt ve tmě mohu jen doporučit

Ahoj Lenko a Tomáši

přestože už jsem z pobytu ve tmě zpátky už víc než měsíc, ještě jsem se nedostala k sepsání alespoň něco málo postřehů, které jsou ale jen okrajové.

Vlastní zkušennost je nepopsatelná a kdo by někdy váhal, zda pobyt absolvovat, mohu jen doporučit.

Bála jsem se toho… 

Nejvíc vyděšená jsem byla v den, kdy jsem nastupovala, tedy v sobotu. Příjezd byl mezi 16:00 a 17:00 hodinou a já jsem byla od rána nervózní a několikrát mě i napadlo, že to ještě na poslední chvíli zruším a co teprve, když jsem viděla chatku bez oken 😉 .

Trochu mě uklidnil Tomáš (poskytovatel a ubytovatel), když jsem se mu tam téměř rozplakala a pověděla, že mám strach, řekl, že je to naprosto v pořádku, naopak, ten kdo je příliš namyšlený a má pocit, že si pobytem ve tmě splní dalšího Bobříka do sbírky, většinou druhý den balí kufry. Pro jistotu jsem si ale ověřila, kde si mohu rozsvítit, a že si i sama mohu odemknout a odejít. Bála jsem se, že bych mohla začít panikařit a nutně bych potřebovala na vzduch, nebo že se unudím, a že bez pohybu se to tam zvládnout nedá ap. NIC Z TOHO SE NESTALO!

Co mi to přineslo? 

Tak abych se dostala k tomu, co mi to vlastně přineslo. Kupodivu mě asi po 2 hodinách, od chvíle, co jsem si zhasla začalo to temno uklidňovat. Přemýšlela jsem o věcech, které jsem měla nevyřešené nebo potlačené, litovala jsem chyb, které jsem udělala a moc se mi ulevilo, když jsem se vybrečela.

Přicházely i pěkné vzpomínky a dokonce i takové, o kterých jsem nepřemýšlela už asi 100 let, třeba jak jsem si ve školce strčila korálek do nosu a nemohla ho vyndat a tak… Přišlo mi, že si moc nemůžu vybírat, o čem budu přemýšlet a tak jsem to nechala plynout, tak jak to přicházelo a pak zase odcházelo.

Jednou denně mi Tomáš nebo jeho žena nosili jídlo a když jsem chtěla, mohla jsem si s nimi povídat o tom, co prožívám. To mi vyhovovalo a taky jsem věděla kolikátý den a kolik přibližně je. Samozřejmě jsem se těšila, až to skončí a já zase uvidím přírodu, ale zároveň jsem už tam věděla a vím to i teď, že si to ještě ráda zopakuju.

Moc za všechno děkuju a těším se zase někdy na viděnou.
Lucka

Ondra – Až budu potřebovat mentální detox, určitě se do tmy vrátím

Dobrý den, Tomáši

Pobyt ve tmě jsem si užil z několika důvodů. Co se týče komfortu, chatka poskytuje ideální prostředí. Není tam nic navíc, vše je nové a čisté a i přes jednoduchost dává pocit pohodlí a bezpečí.

Podpora od Toma a Lenky je výborná, spousta hotelů by se mohla učit od jejich úrovně zákaznického servisu. 🙂

Léčba tmou jako taková splnila očekávání. Člověk se opravdu vyklidní, naladí se sám na sebe a získá nové úhly pohledu. Musí nicméně chtít, protože ten reálný posun se děje až v samém závěru (4. den a dál). To je samozřejmě taky doba, kdy už si na život ve tmě zvyknete a mozku dojdou vjemy, které Vám do té doby sám od sebe zprostředkovával. V tu chvíli pro mě osobně začalo to, proč jsem přijel.

I když jsem v průběhu pobytu několikrát pochyboval, jestli to zvládnu, ten pocit, když vylezete ven si budu dlouho pamatovat. Jestli budu někdy v budoucnu potřebovat mentální detox, určitě se vrátím.

Stačí tak? 😉

Ještě jednou děkuji,

Ondra

 

Rezervace

Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací

Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".

Zavřít