Mirek – Týden sám se sebou?

Jak dlouho? Proč? Ty jsi blázen? Co jsi tam dělal?… a další mnohé otázky od mého okolí mne nejspíš čekají po návratu domů. Z toho důvodu jsem se na své zpáteční cestě rozhodl napsat tuto krátkou retrospektivní úvahu, abych si tak ušetřil energii, zefektivnil odpovídání na pravděpodobně ty nejčastěji položené otázky, utříbil si myšlenky a pocity. Také, jelikož jsem člověk zapomětlivý, sepsal tyto řádky pro praktické archivování mých zážitků.

Kdy jsem se o pobytu ve tmě dozvěděl?

O pobytu ve tmě jsem se dozvěděl v posledním ročníku vysoké školy. Tenkrát se nám o tom charismatickým způsobem s moudrostí a uvědoměním v očích zmínila externí lektorka čchi kungu. Té bylo v tehdy 70 let, což by jí asi málo kdo hádal jak po fyzické, ale zejména duševní stránce. Pamatuji si, že mě tenkrát její povídání velmi zaujalo a fascinovalo, ale vnuknutí myšlenky zkusit to také mě tou dobou minulo.

Vzhledem ke své povaze a chuti vyzkoušet v životě vše, co jen je možné, se nyní ptám proč? Je skutečně pravdou, že některé věci v životě přicházejí v ten správný čas? Poslední dobou nabývám myšlení, že těch informací, impulzů, inspirativních příběhů kolem nás. Impulzů, které by nás mohly v životě rapidním způsobem změnit, ovlivnit, posunout dál, je každým dnem našeho života spousta. My je však jakoby nevidíme. Povrchně je vnímáme. Vstřebáváme je a tak nějak v duchu konzumního způsobu života plynule přecházíme k dalším a dalším, aniž by nás tyto podněty nějak hlouběji zasáhly.

Spousta z nás to rovnou zavrhne

To přeci není možné být týden, dva, sedm ve tmě. Chodit v zimě do ledové vody a neonemocnět. Nepřijímat fyzickou stravu. Osobně si myslím, že člověk dnešním typu, Homo Sapiens Domesticus, žijící prakticky neustále v blaženém pocitu své komfortní zóny, nemá a ani nemůže mít zdání, čeho je jeho tělo schopné, tudíž uvažování a stanovování limitů, jež často tak rád šíří do svého okolí, mu vůbec nenáleží.

Existuje jedno čínské přísloví, které praví: „Nechť ten, kdo tvrdí že něco nejde, nezdržuje toho kdo to dělá“. Ale bohužel běžná praxe naší společnosti je vzájemné si předávání strachu, obav a falešných domněnek, že je něco nemožné a špatné. Na jednu stranu je určitě dobré bedlivě třídit v životě informace, na druhou mám však pocit, že drtivá většina lidí, vlivem podvědomě působícího strachu, svůj život prožívá dřímajíce a nevědomky za mřížemi vytvořeného vězení, které symbolizuje jejich komfortní zónu, ze kterého se zdánlivě blaženým a spokojeným prožíváním přítomnosti pozorují, jak jim života doslova plyne před očima.

Ve všem tom blahobytu se navzájem utvrzujeme. Vytváříme kolektivní “vědomí“ o věcech, které jsou v životě možné a ty, které by pravděpodobně vyžadovaly špetku našeho úsilí a pevné vůle postupně zametáme ze stolu. Neuvědomujeme si, že tím blahobytem ve skutečnosti trpíme, ztrácíme své přirozené schopnosti a jako lidstvo postupně slábneme po všech stránkách, což je ovšem vodou na mlýn mnoha dnešních společností uctívajících ekonomické náboženství, jejichž cílem je právě nás v tomto pocitu blahobytu a dřímajíce udržet. Už bylo ale dosti filozofických slov.

Informaci o pobytu ve tmě jsem v hlavě nosil asi dva roky

Čas od času jsem postřehl v médiích rozhovor s lidmi, kteří sdělovali své zážitky, jež se často velmi lišily. Navíc, jak se říká, prožitá zkušenost je nepřenosná a způsobů vnímání je na světě 7,5 miliard. Zábavné je, že ono osudné vnuknutí myšlenky zažít tuto zkušenost také, přišlo při jednom z mých otužovacích pobytů ve vodě v lednu 2019. Aby jste mohli setrvat v ledové vodě po určitou dobu, je velmi přínosné a žádoucí odpojit hlavu a mysl od aktuálního vnímání subjektivních pocitů nepohody, diskomfortu a pokud možno zbavili se všech myšlenkových pochodů v hlavě, čili čistá hlava a klidná mysl .

Proč jsem to nezkusil už dávno? 

A tak v lednový večer trávíte čas v ledové vodě. Posloucháte meditační hudbu. Snažíte se na nic nemyslet a najednou přijde ona myšlenka a moment, vnuknutí, při kterém si říkáte: „Proč jsem to nezkusil už dávno?“

Věřte nebo ne, ještě ten večer jsem přišel domů a začal pátrat po lokalitě, na kterou bych se mohl obrátit, neboť těmto vnuknutím a intuici vkládám velkou důvěru.

Mým ideálem byla lokalita, kde to lidé provozují zejména srdcem, z vlastního přesvědčení a ne pouze jako snadný, nenákladný předmět podnikání. Velmi příjemným, mi blízkým vystupováním a komunikací na mne zapůsobil pár Tomáša Lenka z Lomce u Kutné Hory. Tam kromě vřelé a přátelské komunikace vynikali od konkurence také nízkou úrovní nákladů, které představovaly 1000Kč rezervační poplatek. Zbylá výše byla dobrovolná.

K porovnání, v negativním slova smyslu, uvádím například Čeladnou, kde si účtují 2000Kč za den. Má volba tedy padla na Lomec u Kutné Hory. Každý tento pobyt končí ranním východem slunce, jež symbolizuje myšlenku, že začíná opět něco nového. To představuje z pohledu ročních období také jaro. Zvolil jsem tedy jarní čas od 27. dubna do 4. května.

Ale proč jsem vůbec chtěl zkusit pobyt ve tmě jako takový?

Musím přiznat, že mou prvotní myšlenkou byla osobní výzva, zda li to zvládnu, neboť těch domněnek, jak je to šílené, skoro nemožné, jsem do té doby slyšel spoustu. Dále mne však také zajímalo, jestli tato zkušenost se mnou nějakým způsobem vnitřně zacloumá, zda mi nastaví jiné zrcadlo, než ve kterém jsem zvyklý se vidět, nebo zda li to změní, vyvrátí některé mé zásady, které tvoří v jistém slova smyslu také mou železnou košili.

Celý příběh bych začal od předchozího dne mého nástupu

Byl to pátek, kdy jsem začal ranní směnou na rehabilitaci v Holešově. Skončil v 15 hodin a na 16.hodinu jsem přejížděl do mé praxe ve Zlíně. Zde jsem pokračoval mými klienty. Domů jsem přijel kolem deváté hodiny večer, vyložil jsem věci a jel s autem za automechanikem. Chtěl jsem totiž dopřát také mému autu týdenní lázeňský odpočinek. Vrátil jsem se po desáté hodině, udělal si lehkou večeři, zahrál na kytaru, pustil Jana Krause. No prostě žádný spěch. I přes to, že jsem o půl 2 ráno vyjížděl směr Lysá hora, abych dodržel předsevzatý harmonogram svých aktivit.

Ráno jsem tedy vyrazil na Lysou, abych si udělal ještě trochu “hlad po odpočinku“ a také abych si cestou půjčil od kamarádky Barči (za což jí patří velký dík, pozn. red.) tibetskou meditační mísu, jež byla na skromném seznamu věcí, které jsem si chtěl vzít.

 

Domů z Lysé jsem přijel o půl 9 ráno. Dal jsem si vanu. Sbalil věci, pustil si ke snídani Simposny (abych měl v hlavě do zásoby…). A půl desáté mě nabírala kamarádka Radka. Ta mi poskytla odvoz do Kutné Hory, kde jsme oba k našemu zahanbení zjistili a s údivem ve tváři prvně poznali kulturně historické centrum spolu s chrámem sv. Barbory, který je údajně dokonce na seznamu památek UNESCO.

Dali jsme si oběd a popojeli do nedalekého Lomce, kde jsme dorazili zhruba v 16 hodin. Tady se naše cesty s Radkou rozešly a já šel skrze branku přes dlouhou zahradu směrem k domu, kde mě čekal Tomáš, aby mne přivítal.

Perníková chaloupka

Nutno říci, že onen dům, kde Tomáš s rodinou žijí, vypadá jako větší perníková chaloupka ze dřeva, lemovaná po bocích a kolem oken bílými linkami. S Tomášem jsme si podali ruce, rovnou nastolili tykání a pak mi šel ukázat mou chatku. Neustále byl pobavený, že jsem přijel o dvě hodiny dříve. Zároveň ale zároveň dodával, že můžu klidně trávit čas na zahradě. On se mezitím bude věnovat opravě sekačky a pak za mnou přijde a sdělí mi organizační informace. Já jsem však bez většího otálení počkal, až Tomáš domluví, hodil jsem batoh do kouta a padnul do postele s flegmatickým vědomím „však on zase přijde a vzbudí mě“.

Tomáš po asi 2 hodinách skutečně přišel za mnou na chatku. Popadal se smíchy za břicho, když mě už musel probouzet v posteli. Vysvětlil mi tedy základní organizační instrukce, jakým způsobem bude nosit jídlo, vybavení chatky, úniková nouzová hesla (vtip). No prostě vše, co by se mohlo hodit!

A tak tedy začal můj pobyt

 Po Tomášově odchodu jsem šel do předsíňky, kde se za bojlerem nacházel vypínač světla, bez váhání jsem zhasnul a šel spát.

Chatka se tedy skládala z jedné hlavní místnosti, o velikosti menšího pokoje, která disponovala postelí, klimatizací, karimatkou, meditačním polštářkem a klasickými traktorovými sluchátky pro potřebu absolutního ticha. Při prvním pohlédnutí na sluchátka jsem byl lehce pobavený. Na druhou stranu si myslím, že sluchátka jsou třeba zejména v případech, kdy jste na 14 a více denním pobytu. Letos už tam byla paní na 7 týdnů – 49 dní, což je údajně doba pro znovuzrození vaší duchovní podstaty. Při takových delších pobytech je asi potřeba chatku čas od času řádně vyvětrat, občas musí také Tomáš kolem chatky posekat trávu apod.

To jsou tedy situace, kdy se i sluchátka mohou pro absolutní klid a eliminaci rušivých faktorů hodit. Dále chatka disponovala malou předsíňkou, kde se nacházel sprchový kout, záchod a umyvadlo. Zde mi Tomáš nosil jídlo. Tomáš chodil s jídlem nahodile jak mu to během dne vyšlo, čímž vám trochu rozhodí vaše ponětí o čase. Pokaždé vždy třikrát hlasitě zaklepal, počkal na mé zaklepání, které signalizovalo mou připravenost – zavření dveří od hlavní místnosti a ideálně zakrytí oči, jelikož pod dveřmi od předsíňky pronikalo malé množství světla.

Jídlo jsem si užíval

Při této příležitosti musím vyzdvihnout kvalitu přinášeného jídla. Měl jsem přání přípravy vegetariánského jídla, které se skládalo z polévky, hlavního jídla, dezertu, ovoce a často také dózy s klasickým slazeným musli, které bych za normální situace s opovržením odmítl, ale za stávajících podmínek to pro mne byla velmi příjemná kratochvíle a chuťový požitek, takže jsem jej vždy s povděkem přijal.

K tomu jsem dostal termosku s bylinkovým čajem, který se každý den lišil. S tím jsem musel vystačit do dalšího dne. Musím říct, že “čas krmení“ v kombinaci s chuťovým požitkem a omezeným množstvím jídla pro mne představoval euforické vyvrcholení dne, na které jsem se pokaždé velmi těšil.

Při takových podmínkách, kdy vás od jídla nic nerozptyluje, máte jej určité omezené množství a veškerou pozornost věnujete aktuální přítomnosti a jídlu samotném, si takových okamžiků velmi vážíte a s výrazným chuťovým prožitkem jídlo konzumujete.

Vzpomínky na menzu

Asi vám nyní v hlavě naskakuje představa, jakým způsobem se stravujeme v našem běžném životě. Pamatuji si období stravování ve školní menze. Tam přicházeli mnozí studenti se sluchátky na uších, které si dokonce občas nesundali ani při komunikaci s ostatními. Jiní se často v kyfotickém sedu hrbili hledíce na své telefony položené na stole vedle talíře. Při tom do pusy strkali sousta div si vidličkou v samé nevědomosti nevypíchli oko…

Bohužel mám dojem, že u mladších generací tyto zlozvyky můžeme vidět ještě častěji. Nevědomé prožívání přítomného okamžiku v praxi. Nemám rád otázku, zda je něco správné, nebo špatné, neboť každý dokážeme v hlavě vymyslet spoustu výmluvných odpovědí, tudíž nepadne jasná odpověď a tak se raději ptám, je to přirozené?

Při upřímném zodpovězení na tuto otázku si mnohdy také odpovíme, zda je to pro naše tělo dobré či nikoliv. Jeden moudrý muž, tibetský mistr, na otázku mistře jak to děláte, že dokážete meditovat prakticky neustále celý den odpověděl, když spím tak spím, když jím tak jím. Jinak řečeno, nespočívá meditace a vědomé prožívání právě na tomto principu?

První dny jsem odpočíval

První dva dny probíhaly ryze odpočinkově a uplynuly velmi rychle. Pokaždé jsem byl překvapený, že je tady Tomáš opět s jídlem. Po prvních dnech odpočinku, které tvořil převážně spánek, se intervaly mezi jídly začaly prodlužovat a subjektivní plynutí času se velmi zpomalilo.

To je podle mě okamžik, kdy končí doba pasivního odpočívání a dospávání. Okamžik, kdy tma v kombinaci s tichem začíná na vaši mysl opravdu působit. Z mého pohledu hlavním účinkem pobytu ve tmě a tichu je zklidnění mysli, zbavení se veškerých odstředivých impulzů, které poutají naši pozornost od – středu, myšleno našeho nitra. Zde se nachází místo našeho autentického já, vědomí a zároveň také naše emocionální paměť.

Nevytěsněné vzpomínky, slyšeli jste někdy ten pojem?

Vytěsnit, no dobře a odkud? Možná právě to je ten důvod, proč nahání spoustě lidem pobyt ve tmě strach a obavy. Ať už je naše emocionální nitro zaplněné čímkoliv, ať za tím vším stojí naše pochybení, zlé úmysly, kterých nyní litujeme, pocity křivdy, zrady nebo cokoliv dalšího, přijde mi velmi zajímavá myšlenka, že paradoxně tím největším strašákem pro sebe sama, jsme ve skutečnosti my sami ve svém nitru.

Ať už máme finanční nezávislost a dopřáváme si veškeré tužby s většinou krátkodobým pocitem uspokojení, nebo řešíme existencionální problémy. Vždy se jedná o odstředivé situace. Neurofyziologové tvrdí, že kapacita našeho emocionální mozku je nekonečná. Proto je dobrý regresní psycholog schopný dostat se s vámi do kterékoli etapy vašeho života. Vybavit vám přesně ty pocity, které jste tenkrát měli a zde vzniklé emoce tzv. odblokovat.

Pokud si v životě vláčíme spoustu takových potlačených vzpomínek a s nimi spojených emocí, je to podle mne ten důvod, proč se spousta lidí bojí tohoto pobytu a podvědomě bojí sebe sama, což může také vyústit v nedostatek sebelásky, kterou pokud v sobě nemáme, těžko můžeme projevovat vůči ostatním lidem. Určitě jste slyšeli o všemožných prožitcích ve smyslu halucinací, živých snů a podobně, které lidé často zažívají při takovém pobytu.

Bílé světlo

Já musím říci, že zhruba od třetího dne jsem začínal občas mít vizuální vjemy, které vypadaly jako pulzující bílé světlo, které mělo určitou frekvenci, přicházelo někdy zprava, někdy zleva. Osobně bych to připodobnil blýskající se vodní hladině, na kterou dopadají sluneční paprsky. Zajímavé však bylo, že vnímaní tohoto světla nereagovalo na zavření ani otevření očí, ale dalo se velmi dobře vědomě rozdýchat.

Stačil jeden vědomý, plynulý a plný nádech ideálně s technikou dechové vlny z břicha postupně do hrudníku a světlo bylo pryč. Jiné esoterické prožitky jsem za celý týden neprožil.

Ku příkladu soused z vedlejší chatky, starší pán, před naším odjezdem popisoval velké množství živých snů. Poslední noc za ním údajně přišla také jeho dcera, opakovaně si zakrýval oči svýma rukama, ale ona tam stále byla.

Dle mého názoru, živé sny a různé halucinace jsou projevem vašeho emocionálního nitra, které se vám snaží tímto způsobem něco sdělit, komunikovat s vámi. Myslím si, že takové prožitky mohou být někdy velmi intenzivní. Také mohou mít významný praktický dopad na váš život i po ukončení pobytu.

Působí to na každého jinak

Pobyt ve tmě může tedy na člověka zapůsobit velmi individuálně, v závislosti na již výše zmíněném stavu vašeho emocionálního nitra, vašich dosavadních prožitcích, vaší vnímavosti a morálních vlastnostech. Nevytvářejte si prosím domněnky na základě mých zkušeností nebo na základě zkušeností druhých, neboť každý člověk je individualita s osobním životním příběhem a tudíž každý pravděpodobně tento pobyt prožije jinak.

V mém případě mi k pocitu dobré nálady a pohody velmi pomohly studené sprchy, které mohu jen doporučit. Můj denní program tedy spočíval ve studených sprchách, rozvrženém jednom jídle denně, troše jógy, hraní na kytaru a meditační mísu.

Vedle toho mi zbyla spousta času na prosté ležení a koukání do stropu, vědomé dýchání a také na mé vzpomínky. Velmi hezky a detailně jsem si například zavzpomínal na období mé střední školy, na což jsem do té doby jakoby “neměl čas“.

Častou domněnkou bývá také ztráta orientace v čase a prostoru. Osobně jsem chatku předem detailně nijak nezkoumal a problémy s orientací jsem neměl. Ovšem, pohyboval jsem se po stereotypních trasách a je dobré dávat si věci na totéž místo. Na druhou stranu byla mnohdy zábava hledat ponožku nebo trsátko od kytary.

S časovou orientací jsem měl do jisté míry problém

Vzhledem k cirkadiánnímu rytmu jsem měl v určitý čas větší potřebu spát nebo bdít. Také jsem byl schopný pocitově odhadnout, zda je tomu zhruba 24 hodin od posledního jídla. Samozřejmě jako podle hodinek tomu nebylo, ale na hodině, dvou nebo třech v daných podmínkách nesejde.

Výhodou v časové orientaci, jak jsem během pobytu zjistil, bylo jarní období. Když jsem se totiž absolutně ztišil, bylo možné přes den slyšet zpěv ptáků a v noci kuňkání žabek. Ke konci pobytu mi jídlo přinesla také Tomášova žena Lenka, se kterou jsem se dosud nesetkal. Požádala mne, jestli může vstoupit dovnitř, představila se a začala mi vysvětlovat instrukce k ukončení pobytu

Jak probíhal konec pobytu?

Bylo velmi zábavné uvědomit si odehrávající se setkání dvou lidí, kteří se vzájemně seznámili, komunikují spolu, ale absolutně chybí vzájemný vizuální obraz. Konec pobytu tedy probíhal tím způsobem, že Lenka mi přinesla přednastavený digitální budík, který nijak nesvítil a umístila jej do předsíňky.

Budík byl nastavený na 4 hodiny ráno a já jsem měl za úkol v tento čas vstát a pomalu otevřít dveře od chatky a sednout si do dveří. Účelem byla postupná adaptace oči během ranního svítání. Musím se přiznat, že jsem si i tyto pokyny opět trochu modifikoval.

Venku byla totiž docela zima. Já jsem tu noc poměrně málo naspal a tušil jsem, že nad ránem bych mohl ještě něco naspat. Neměl jsem však k dispozici žádný zdroj světla a potřeboval jsem přenastavit budík na 8 hodin ráno. Musel jsem tedy klepající se a popíjejíc čaj z termosky počkat alespoň na minimální rozbřesk, nastavit budík a šel si opět lehnout.

Do 8 hodin jsem nakonec krásně usnul. Ráno jsem již radostně vstal, pootevřel dveře od chatky a již za mírného světla jsem si šel dát poslední studenou sprchu. Poté jsem si postupně začal balit osobní věci, uklidil chatku… Radostně si zahrál na kytaru. Tou dobou jsem měl velmi oblíbenou písničku od Tomáše Kluse – Napojen, jejíž slova jsem vnímal velmi aktuálně a smysluplně.

Rozloučení

Poté jsem se rozloučil s chatkou a místním velmi pozitivním klimatem Tomášovy zahrady plné ovocných stromů, keřů, zahrádky, pobíhajících slepic. Následně jsem požádal Tomáše o odvoz na nedaleké vlakové nádraží do Kutné Hory. Odtud jsem pokračoval do Olomouce, kde mě čekal zase opačný, noční program, aby bylo tak říkajíc opět vše v rovnováze. O tom ale třeba někdy příště.

CARPE DIEM

Marie – Sice jsem ve Tmě nic nevyřešila, ale alespoň jsem žila přítomným okamžikem

Ahoj,

ráda bych se s vámi podělila o zajímavý zážitek při mém týdenním pobytu ve tmě týden po Velikonocích.

Připadala jsem si v jednom kole 

Rozhodně jsem cítila potřebu „vysadit“, protože jsem si připadala v jednom kole. A i když jsem jela sama na dovolenou, vždy mi přidělili spolubydlící nebo se ke mně přidal někdo další a já nemohla být ani minutu sama (když nepočítám spánek). Proto jsem potřebovala být týden sama se sebou, aby mě nic od sebe neodvádělo (hudba, TV, čtení, maily, telefony). Během celého týdne jsem nezažila žádné děsy, halucinace, hlasy, panika, strach, úzkost… Užívala jsem si přítomného okamžiku plnými doušky.

Neměla jsem žádná očekávání, což bylo jen dobře, protože jsem nemohla být zklamaná :

Většinu času jsem prospala

Asi dva a půl dne nostop a tím jsem dohnala spánkový deficit. Sny jsem měla barevné. Krátce před pobytem ve tmě jsem dočetla knihu se silným příběhem a viděla emotivní film. A o tom se mi hodně zdálo. Po vyčerpání těchto dvou témat jsem měla kontinuální sny na pokračování (což se mi běžně stává a z čehož jsem už jednou sepsala příběh).

„Ahoj medvěde“

První den při donášce jídla jsem Tomáše vůbec neslyšela, až když vešel dovnitř a volal mě, teprve pak jsem se s úlekem probudila a ozvala se. Prý za 4 roky se nestalo, že by někdo tak tak tvrdě spal, aniž by reagoval na zaklepání. Již od dalšího dne mě Tomáš oslovoval „Ahoj medvěde“…

Oči si pomaličku přivykaly tmě a již po 2 dnech jsem měla před očima hvězdičky i přesto, že jsem měla oči zavřené. Občas se zničehonic rozsvítil „reflektor“ v bílé či modré barvě nebo blikal jako maják upozorňující lodě na pobřežní útesy.

Nebylo tam absolutní ticho

Vzhledem k tomu, že chatka není odhlučněná, tak člověk dokázal odhadnout rytmus dne. Myslím si, že je důležité být v absolutním tichu, aby člověk nebyl odveden od okolního světa, což se vlastně děje, když slyší zvuky zvenčí a tím se vlastně zabaví člověk, který se bojí nudy. Nudu jde zabít i vytvořením režimu dne, který si vytvořili už váleční zajatci z důvodu neupadající morálky. Když se tělo nudí, tak to znamená, že tělo odpočívá a regeneruje se. Pobyt ve tmě v Čeladné u Aloise Urbiše, kde byl i Jaroslav Dušek a Kristýna Frejová, byli v absolutním tichu, což preferuji i já. Moje chyba byla ta, že jsem si to nepřečetla na internetu.

Ráno mě probouzel chlad

Měla jsem vypnutou klimatizaci, tak mě ráno probouzel chlad. Krátce po probuzení jsem slyšela zpěv ptáků, pak přelety letadel, k večeru zklidnění okolního „hluku“, a znovu zpěv ptáků a kvákání žab v nedalekém rybníce (je pár metrů od chatek). Jen mi trochu vadily přelety Gripenů v nedaleké Čáslavi, které probíhaly od rána až do večera, aby stihli letci nalétat určené hodiny než se setmí. Během pobytu jsem zažila 2x silný vítr a jednu bouřku. Naštěstí mi bouřka nevadí. Většinu času jsem používala špunty do uší. Snad jen při jídle, cvičení, sprchování a meditaci hodinu před spánkem jsem špunty do uší nepoužívala.

Přišla mi návštěva

Tomáš mi řekl, že kdysi se v chatkách používal koš na odpad, nyní, aby to tam „nesmrdělo, tak dávají odpad do uzaviratelné nádobky. Poslední den jsem vrátila dezert a tím pádem jsem neměla prázdnou nádobu na odpad. Slupku od snězeného banánu jsem nechala v plastové vaničce od hroznového vína. Když mi přinesla jídlo Lenka, tak mi řekla, že jsem neudělala dobře, když jsem nedala slupku do nádoby, protože mě navštíví mravenci, ale že už mi to může být jedno, když ráno končím pobyt ve tmě.

No, mravenci mě opravdu navštívili a pěkně mě poštípali. Rozhodně bych nenechala volně položenou slupku od banánu, kdyby mě na to hned na začátku pobytu upozornili. Klidně bych jí dala do jídlonosiče, kde je zip. Tak to je informace pro vás ostatní, pokud chcete zažít klidný pobyt bez mravenců.

Moc jsem toho nenajedla

Při pobytu ve tmě je potřeba jídla opravdu nižší. Snad jen jednou jsem snědla celé jídlo. Dezerty a sladké nemusím, těch jsem se snadno vzdala. Jen mi chyběla zelenina, kterou jím ke každému jídlu, byla jen jednou a to jako šopský salát. Občas bylo trochu zeleniny v jídle. Jelikož je strava vegetariánská, tak byla bílkovina nahrazena šmakounem, tofu.

Nejvíce mi chyběly luštěniny (čočka ať červená nebo hnědá, cizrna, fazole, hrách), které jsou rostlinnou bílkovinou a hodně zasytí. Myslela jsem si, že polévka byla z fazolí, ale mám podezření, že to bylo ze zeleného hrášku. Nejsem zastáncem obilí a produktů z něj (mám k tomu i zdravotní důvody – vyšší hladinu cukru ). Po produktech z obilí, mouky, bulguru, těstovin, rýže se zvedá glykemický index a velmi rychle nastupuje pocit hladu a chuť na sladké a zvedá se hladina cukru. Proto jím potraviny s vysokým glykemickým indexem a bílkovinou zastoupenou ve stravě (mléčné výrobky, luštěniny, semínka a ořechy) a hodně zeleniny. Klidně bych se vzdala ovoce, kterého bylo nadbytek (denně banán a jablka nebo broskve a pomeranč, případně ½ vaničky z 500 g hroznového vína) a které je navíc zdrojem přírodního jednoduchého sacharidu cukru – fruktózy s vyšší sladivostí. A i po něm se zvedá hladina cukru v krvi.

Postupně jsem si přívykala na denní světlo

Rozhodně jsem uvítala ukončení pobytu probuzením v 4:30 do tmy, kdy člověk viděl hvězdy a pomalu si přivykal na denní světlo a účastnil se východu slunce. Jak mi řekla Lenka, je důležité být po ukončení pobytu v klidu cca 2 hodiny, jít na malou procházku a až pak se sprchovat, oblékat, balit. Při rychlejším tempu se totiž stává, že někomu bývá zle a zvrací. Já jsem měla při otevření dveří z chatky pocit, že pode mnou plave podlaha a žaludek jsem měla jako na vodě. S tím žaludkem mi to vydrželo až do večera. Druhý den po probuzení pocit žaludku na vodě zmizel.

Teď k vybavení svatyně:

Postrádala jsem nějakou poličku (regál nebo skříňku) na odložení věcí. Člověk používá přece jen denně čisté spodní prádlo, ponožky, potřebuje se převléct na cvičení a pak se převléct do pyžama na spánek. Klidně by mohla být vedle postele, aby se člověk neporanil ve tmě. Polička na chodbě by mohla mít na konci vytaženou hranu směrem nahoru, aby věci nepadaly na zem, když po tmě šátrá a něco hledá.

Trošku jsem „zápasila“ s ručníky

U umyvadla i sprchového koutu nebyl žádný háček, ani madlo, kde by ručník šel pověsit. Bylo by to vhodné na případné odložení oblečení než vejdu do sprchového koutu. Vždyť u postele 2 háčky byly, tak by mohly být i u sprchového koutu, který je navíc až na konci chodbičky a frekvence pohybu je tak nízká, že tam není tak velké riziko úrazu. Měla jsem problém kam s mokrým ručníkem. Tomáš mi řekl, ať jej přehodím přes sprchový kout. To se hezky řekne, ale hůře provádí… Jelikož jsem menšího vzrůstu a sprchový kout je umístěn cca 30 cm od podlahy, tak jsem rozhodně nedosáhla na horní hranu sprchového koutu a pokud bych jej měla hodit do výšky, tak nevím, kam by dopadl…

Také se mi stávalo, že se mi někam zakutálel toaletní papír a nemohla jsem jej najít. Možná by bylo fajn tam mít tyčku/držák na které by byly naskládané ruličky papíru. Možná by nebylo špatné mít u umyvadla nebo vedle něj uchycený kelímek, kde bych si mohla odložit pastu a zubní kartáček.

Ještě mám takový poznatek, že mi chyběla miska, kam jsem si chtěla uložit umyté hrozny vína. Nechtěla jsem tím pokapat podlahu, poličku. Nakonec jsem si to odložila na svůj ručník.

Chyběl mi stůl

I kdyby byl malý a třeba skládací, tak i za něj bych byla moc ráda. Určitě by se tak zamezilo znečištění podlahy svatyně při jídle. Stůl by se omyl a podlaha by nebyla znečištěná. Postel je vysoko postavená, tak by se tam klidně malý stůl vešel.

Držák na hrníček

Musím dodržovat pitný režim, při jeho porušení mě bolí hlava a mívám silné migrény. Stále jsem řešila, kam odkládat hrníček s nápojem. 2x se mi stalo, že jsem obsah z něj vylila, při jeho hledání, naštěstí to vždy byla jen voda. Bylo mi líto té dřevěné podlahy, která se tím ničí. Vždyť by mohl být u postele malý úchyt na hrneček a tím by se zamezilo vylití obsahu z něj na podlahu.

Shrnutí

Ve výsledku jsem si pobyt ve tmě užila, odpočinula jsem si. Nikdo po mě nic nechtěl, nikdo mi nevolal, prostě jsem si užívala každé minuty, kdy jsem byla jen sama se sebou. Rozhodně jsem si zkusila, jak se žije nevidoucím spoluobčanům. A také jak je důležité říci, kam byly přemístěny věci (nalevo, napravo od čeho a kolik cm..). Ani já a ani praktikující ve vedlejší chatce jsme nic ve svém životě nevyřešily, jen jsme prostě žily přítomným okamžikem.
Marie (medvěd)

Radka – Tma mi umožnila být k sobě zcela upřímná

Jak jsem se k pobytu ve tmě dostala?

O existenci pobytu ve tmě jsem se poprvé doslechla asi rok před tím, než jsem se rozhodla ho absolvovat. Od první chvíle mi ta myšlenka byla sympatická. Vyhledávala jsem si rozličné informace a nakonec vyzkoušela několikahodinovou lekci jógy ve tmě, kterou si lektorka vymyslela právě na základě své zkušenosti z pobytu ve tmě. Postupem času nabývalo mé odhodlání pobyt realizovat na jasných obrysech až do momentu, kdy jsem seděla v kanceláři s hlavou v dlaních a říkala si, že ho skutečně potřebuji. O pár minut později zaklepala na dveře sekretářka s formulářem k příspěvku zaměstnavatele na rekreaci. Přijala jsem to jako znamení a rovnou si pobyt zarezervovala.

Stálo za to si počkat

Ačkoli jsem si na svůj termín musela počkat tři a půl měsíce, rozhodně to stálo za to. S pobavením jsem sledovala reakce okolí, když jsem jim oznámila svůj záměr se na týden zcela sama octnout ve tmě. Většině osob ta představa byla nelibá a bezprostředně mi oznámily, že „by to nedali“, mnoha lidem se také zdály peníze za pobyt vyhozené z okna.

Dostala jsem několik nabídek „zavření do sklepa“ za poloviční cenu. Nesčetněkrát jsem vysvětlovala, že mě nikdo nikam nezavírá, nýbrž tak činím dobrovolně a mohu kdykoli odejít nebo si rozsvítit.

„A co tam budeš dělat?“

Některým lidem byla myšlenka na tak hříšně promrhaný čas natolik cizí, že vymýšleli způsoby, jak pobyt absolvovat a zároveň ho “očůrat” například audioknihami. Myslím, že odezvy hezky rezonují s tím, nakolik je česká společnost zvyklá pečovat o své psychické zdraví a kolik z nás umí být skutečně sama se sebou.

Šla jsem raději pěšky

I přes možnost spolucestování autem s dalším účastníkem jsem se rozhodla do Bykáně přijet vlakem a zbylých 6 km dojít. Ve vlaku jsem se zamyslela a zastávku projela a cestu si tak prodloužila o další dva kilometry. Rozhodnutí jít pěšky a strávit tak sama se sebou za světla hodinu a půl chůze mezi poli a osamělých cestách bylo vynikající. Měla jsem tak čas zklidnit nitro a postupně se odprostit od ruchu civilizace. Na zpáteční cestě mi cesta naopak pomohla vpravit se pomalu zpět.

Do chatky jsem vešla psychicky připravená a s nezbytnou pokorou

Po osprchování, vybalení a snězení něčeho k večeři jsem si zhasla tak, jako každý večer před spaním. Odpadl tak stres ze započetí pobytu. Ráno jsem už nerozsvítila. I když byla tma v chatce naprostá, většinu času jsem měla pocit, že je šero laděné do zelené barvy. Pak jsem obrátila hlavu a byla překvapena, jaká je tma. Stejně tak pohyb po chatce byl nad očekávání jednoduchý a neměla jsem potíže se pocitově orientovat a nenarážet do vybavení. Mnohokrát jsem se natáhla pro lžíci nebo lahev a hned na první pokus ji nahmatala.

Zachování řádu

Postupem dní jsem si vypěstovala každodenní návyky, které jsem dodržovala bez většího vynucování, a jenž mi pomáhaly zcela si nerozházet pojem času (na což jsem se při prvním pokusném pobytu necítila) a zachovat alespoň zdání uklidňujícího řádu. Zvenku jsem ráno slyšela zpěv ptáků, večer zase kvákání žab od rybníka, což byly společně s přinesením jídla mezi 11. a 15. hodinou hlavní ukazatelé dne.

Během pobytu se mi jakousi antimantrou stal rým z básně v knize Nespavost od Stephena Kinga: Všechno, co dělám, rychle odbydu, abych se už mohl věnovat něčemu jinému.

Antimantra bezpečně dokázala vrátit mé bloudící myšlenky zpět do přítomnosti k tomu, co jsem automaticky prováděla, ať se jednalo o pojídání snídaně nebo provádění cviku. Dala jsem si předsevzetí antimantru ctít i po návratu.

Očekávala jsem, že zejména první dny takřka celé prospím kvůli dlouhodobému spánkovému deficitu. Přesto prospaný čas nebyl tak obsáhlý a s každým dnem se jeho množství snižovalo. Poslední tři dny jsem přes den již nespala takřka vůbec.

Bylo těžké oddělit se od světa

Zejména první čtyři dny bylo velice těžké zůstat mimo svět a nepodívat se, jak reaguje na mou nepřítomnost. Nezapnutí telefonu a rychlou kontrolu stavu jsem si vymlouvala pouze neúprosnou logikou říkající, že ani v jedné možné variantě, která nastane po zapnutí a (ne)načtení zpráv, mi tento úkon nepřinese v tuto chvíli nic přínosného. Stejně jako nezapnout telefon bylo náročné neotevřít dveře, abych se v noci prošla po zahradě a znovu se vrátila.

Poslouhala jsem dění mimo svatyni

Část každého dne jsem seděla u venkovních dveří, kde bylo spojení se světem nejsilnější, a poslouchala zvuky plynoucího života. Jak jsem byla vděčná za zvuk sekačky na trávu nebo zřídkavého křiku dětí! Obvykle jsem u dveří jedla, opřená o zárubeň, seděla na meditačním polštářku a zpívala si. Je zajímavé, že se mi vybavovaly jiné písně, než jaké si běžně často zpívávám. Na některé jsem si nevzpomněla roky.

Poslední dva dny jsem se pak bavila songem současného písničkáře Pokáče, Sám doma.

Beze světla se mi přemýšlelo odlišně

Kromě toho, že myšlenky byly hlubší a ostřejší, fungoval celý proces jinak. Jako bych byla v polospánku. Celou dobu jsem si uvědomovala situaci, v níž se nacházím (ležím potmě na posteli), ale zároveň jsem měla daleko lepší napojení imaginace. Jistě pomohla také absence rušivých elementů, které by odváděly mou pozornost a dovolily mi prokrastinovat.

Čtvrtý den u mě nastala další změna v rovině uvažování. Začala jsem na stejnou věc nahlížet z jiného úhlu, prožitky s ní spojené se více uvolnily a lépe se s nimi pracovalo. Měla jsem náhle přístup tam, kam ještě nikdy.

Sedmý den opět došlo k prohloubení na niternější úroveň. I proto mě trochu mrzelo, že je můj pobyt ve tmě u konce a nemám tak čas nový rozměr prozkoumat. Z tohoto hlediska souhlasím s dalšími absolventy – pobyt kratší týdne nemá příliš smysl.

Někteří praktikující popisují rozličné halucinační zážitky, které zde zakusili. Nemyslela jsem si, že jsem nějaký takový zažila až do momentu, kdy jsem na otázku stran halucinací odpověděla, že žádné nenastaly. Pouze mi občas připadalo, že se mé lůžko nachází uvnitř starobylého chrámu s tesanými růžicemi na zdech nebo že se dívám na kamennou stěnu s velkou prasklinou.

Vždy šlo o představu osvětlenou zeleným světlem, jehož původ byl za mými zády. Z reakcí mi došlo, že i takový vjem asi nebude zcela běžný a dal by se za halucinaci považovat. Mimo zrakové halucinace jsem zažila značné množství neuvěřitelně živých představ či vizí. Stejně tak sny byly velice zhmotněné.

Myslela jsem si, že vím co chci ve tmě řešit

Do tmy jsem šla s poměrně jasnou představou, co si chci v sobě dořešit a na co se zaměřím. Byla to naivní představa. U některých záležitostí, nad kterými jsem v předchozích týdnech dumala, jsem zjistila, že je mám dávno uzavřeny.

Naopak jsem odhalila, že mě některé věci trápí více, než jsem si za světla ochotna připustit. Tma mi umožnila být k sobě zcela upřímná.

Největší obavou, s níž jsem do tmy přicházela, bylo, jaký vliv bude mít rýpání se v bolestivých místech na mou psychiku. Budu v hluboké depresi? Čekají mě velké výkyvy nálad? Budu zažívat strach? Naprostou většinu času jsem měla vynikající náladu a užívala si jak tmu, tak i samotu. I přes občasné chvilky s těžkými tématy, se mi dařilo zachovat si pozitivní náhled a nejednou se sama sobě zasmát.

Hojnost jídla

Jak popisují ostatní, také já jsem vnímala chuť jídla odlišně a zejména úžasné bylinné čaje mi neskutečně chutnaly. Sušené plody jsem měla možnost zažít jak za tmy, tak i ráno za světla. Co chutnalo zajímavě a nevšedně, mi ráno po shledání, o jaký plod vlastně šlo, nechutnalo ani trochu. Těstoviny mi nechutnaly ani v nejmenším. Stejně tak tempeh pro mě byl nepoživatelný. Zato manu zeleniny jsem si vychutnávala s nadšením do posledního kousku. Po celou dobu pobytu jsem měla pocit, že mám jídla hojnost a jím dosytosti. Až po ohlédnutí se jsem si uvědomila, že jsem toho zase tolik nejedla. Však jsem také měla minimální výdej energie.

Ve tmě toho potřebujete strašně málo

Veškeré oblečení, něco málo vlastních zásob ořechů a ovoce a poměrně velký plyšový freťák se mi pohodlně vešly do batohu. Na doporučení vzít si s sebou “dobrou náladu, dobrou náladu, dobrou náladu a přezůvky” jsem se na bod čtyři bohužel vykašlala a hořce své pohodlnosti litovala. Přibalila jsem si s sebou ale teplé ponožky, takže situace nebyla ztracena. Dvě nejdůležitější věci, které jsem s sebou měla, byl zmiňovaný plyšový terapeutický freťák, ke kterému jsem se mohla po celý čas tulit, a skleněná lahev na vodu. Do lahve jsem si v průběhu celého dne z termosky napouštěla horký čaj, který jsem tak nikde nevycintala a mohla ho popíjet i v posteli dle uvážení.

Takhle jsem si konec pobytu nepředstavovala…

Když přišel den odchodu, nemohla jsem již dospat a bála se, že propásnu východ slunce, na který jsem se neuvěřitelně těšila. Nakonec budík přeci jen začal zvonit a já se dle instrukcí připravila na otevření dveří ven. Jenže ouha, ať jsem za kliku brala jakkoli, nedařilo se mi je otevřít. Vzpomněla jsem si na to, jak mi Lenča při nástupu říkala cosi o tom, že se mohu v chatce zamknout. Předpokládala jsem tedy existenci nějakého klíče. Který ovšem v zámku nebyl a nakolik jsem si vybavovala, nebyl tam ani při nástupu. Zuřivě jsem tedy začala klíč po chodbě hledat. Marně. Nakonec jsem to vzdala a rozhodla se rozsvítit ve vedlejší místnosti. Takhle jsem si svůj báječný závěr pobytu nepředstavovala.

Seděla jsem na podlaze u umyvadla v pološeru, vše se se mnou točilo a čekala jsem, až si na světlo zvyknu. Po několika desítkách minut jsem se vydala klíč hledat znovu. Marně. Představě, jak čekám další tři hodiny na to, až mi někdo odemkne, jsem se musela smát tak, až mi tekly slzy. Nakonec jsem zkusila vzít za kliku po xté znovu a dveře se otevřely. Nejspíše jsem dosud táhla na opačnou stranu. Úplně jsem zapomněla na existenci dalších, vnějších dveřích. Na těch byl onen zmiňovaný zámek.

Vyrazila jsem vstříc světu venku

Dveře jsem rozrazila a zůstala v ohromení zírat. Celá zahrada, ba celý svět přenádherně voněly! Přímo před vchodem se na třešni tvořily pupence zelených třešní a po větvích poskakovali a štěbetali ptáci.

Sedla jsem si mezi futra a fascinovaně pozorovala scénu před sebou. To ráno byla velká mlha, takže z východu slunce bych tak jako tak příliš neměla.

Nasnídala jsem se, sbalila to málo, co jsem s sebou měla, a vyrazila na cestu. Procházet probouzejícím se ránem v sobě mělo cosi magického.

Návrat ze tmy pro mě byl poučný

Byl poučný i z hlediska posouzení povahy vztahů s blízkými. Zejména ze zpráv, které se mi po zapnutí telefonu začaly načítat, bylo jasně viditelné, jak mě druhý vnímá. Moc mě pak potěšily takové, ve kterých bylo psáno, že se dotyčné osobě stýská a ať si to užiji, nebo prostě jen ať vítám zpět.

Protože jsem na pobyt odešla uprostřed značných životních převratů, veškeré záležitosti k řešení se během mé nepřítomnosti naakumulovaly a po návratu mě hrozily zavalit. Týden mimo byl pouze jakousi hypotékou s hodně vysokým úrokem. Načerpanou energii, vnitřní klid a pohodu jsem tak velice rychle vydala.

Měla jsem si po všem oddychnout

Dnes již vím, že jsem si po návratu měla vzít ještě den, dva dny oddechu na slunci ode všeho a všech na zpracování zážitků. Takto jsem se násilně musela přepnout do běžného modu a na otázku, jak na pobytu bylo a co jsem si z něj odnesla (a zda jsem našla smysl života) jsem nedokázala odpovědět ani sama sobě, natož komukoli jinému.

Život venku mi prvních několik dní přišel neskutečně zrychlený a vjemy jsem naprosto nestíhala zpracovávat. Dokola jsem si pokládala otázku, proč tomu tak je, za čím se všichni tolik honíme, aniž bychom v tom častokrát viděli smysl?

I přesto vnímám zážitek týdenní tmy jako velice přínosnou zkušenost, která mě zase o trochu posunula. Byť jsem potenciál pobytu ani zdaleka nenaplnila.

 

Ráda bych se napřesrok vrátila

Tento způsob napojení se na sebe rozhodně není pro každého. Pokud člověk necítí potřebu, touhu se do tmy odebrat, nejspíše tam nevydrží. Já jsem si užila každou jeho vteřinu a ráda bych se napřesrok v zimě vrátila zpět a tentokrát na osm či devět dní, abych měla možnost se ponořit hlouběji.

Velice děkuji Tomovi a Lenče za možnost u nich pobyt zažít. Pečovali o mě perfektně a mají můj neskonalý vděk, že vyšli vstříc mým dietetickým nárokům. Dávali na mě pozor a vždy přicházeli s dobrou náladou, takže ani každodenní kontakt při podávání jídla nebyl pro terapii rušivý.

Ráda se znovu vrátím

Radka

Martin – Tma si ke mně opět našla cestu

Ahoj,

Asi nejsem moc spisovatel a nemyslím si , že dokážu sepsat něco, co by jste si chtěli dát na stránky… 😉  Ale něco Vám sepíšu, naložte si s tím jak chcete… 😀

Byl jsem u Vás ve tmě už podruhé

Poprvé tomu bylo v říjnu 2016. Napoprvé jsem to měl jako takového bobříka, jestli to vůbec vydržím. Hodně jsem cvičil a bojoval hlavně s nudou. Nějaké vhledy do sebe jsem tam získal, ale uvést do praxe se mi je nepovedlo. Běžný život mě zase nějak semlel…

Nyní se hodně toho změnilo

Teď to bylo o hodně jinak. Od prosince 2017 jsem na své duchovní cestě, zajímám se o šamanismus, trochu medituji. Snažím se o život v přítomnosti (to jde dost ztuha 😀 ), pomalu opouštím konzumní způsob života. Hodně mě oslovuje permakultura a trvale udržitelný způsob života jako takový.

Věděl jsem přesně, pro co si do tmy jdu

Věděl pro co si do tmy jdu, co si chci vyřešit a rozmyslet, na co nemám v normálním životě v hlavě kapacitu. Dobral jsem se několika zásadních životních rozhodnutí a postupně se mi daří je naplňovat. Hodně se mi upevnil vztah s manželkou, pochopil jsem co ode mne očekává a nedostává, tak s tím hodně pracuji. A daří se!

Nelpím už tolik na věcech

Začal jsem si uklízet v sobě i okolo sebe, uvádím si do praxe nelpění na věcech.
Co se týká vlastního pobytu u Vás, tak největším rozdílem oproti roku 2016 bylo pro mě hlavně jídlo. Tenkrát jsem měl raw stravu, a dlouho po pobytu jsem na Lenču vzpomínal… Mňam 🙂

Jen jídlo mi teď moc nechutnalo…

Teď mi chutnalo asi jen v neděli a pak všechny dezertíky, asi vlastně všechno co dělala Léňa. Ten člověk, který pro Vás vaří si asi myslí, že vegetariánská kuchyně je cokoliv, kde není maso. Neřeší moc co s čím se může a nemá kombinovat. Občas mi to připadalo jako z té pohádky o pejskovi kočičce. Po jednom jídle jsem měl takový balvan v žaludku, že nebýt tma, šel bych to vyhodit. Takže jestli k Vám ještě někdy pojedu, dám si to určitě v rámci půstu, jen o vodě. (Pokud se k vaření nevrátí Lenča 😉 )

Po pár dnech jsem navíc zjistil, že mě dost ruší to, že hodně myslím na to, co Tomáš přinese a kdy přijde. Připadal jsem si jako zvířátko v chlívku, co vyhlíží hospodáře. 🙂

Tentokrát jsem dokonce viděl východ slunce

V chatce bylo fajn, byl jsem i rád, že v ní nefungovala ta klimatizace. Občasné cvaknutí v přímotopu mi bylo milejší. Dokonce se mi poštěstilo tentokrát vidět v sobotu východ slunce, i když jsem u toho docela vymrznul.

Tak asi tak. Mějte se tam všichni krásně. Přeji Vám hodně úspěchů a štěstí, možná i klidně ještě nějaké další děti? Jste přesně ten typ lidí, co je potřeba, aby se množili… 😀

S láskou Martin

Dana – Pobyt ve Tmě byl pro mně zlomovým okamžikem

Hezký večer, Leni a Tomáši.

Pobyt ve Tmě byl pro mně zlomovým okamžikem. Jakobych prošla totální proměnou. Nevnímala jsem to okamžitě, ale až nyní, s odstupem několika týdnů…

Před samotným nástupem

Léčbu Tmou jsem objednávala na konci května… netušila jsem,co bude předcházet před samotným nástupem…
Přicházely postupně myšlenky, aby mě odradily… je to pro tebe moc peněz, nezbude ti téměř žádná dovolená, přijede syn, žijící ve Skotsku, na dovolenou právě v tomto termínu… a další… až se vše vystupňovalo psychickým onemocněním staršího syna…

Měla jsem v sobě panický strach o něho a zvažovala zrušení pobytu ve Tmě. Teprve poslední den jsem se rozhodla. Synovi bych v tomto stavu nepomohla. Podpořila mě Tomášova slova: ,, Nejdřív musíš být v pořádku ty a pak můžeš pomoci synovi“.

Jak probíhaly mé první dny? 

První den jsem nepospíchala se zhasnutím. Mapovala jsem si prostředí, rozložila si věci, abych je potom snadno našla. Zhasla jsem až kolem deváté večer. Byla jsem hodně unavená uplynulými stresovými dny a okamžitě jsem usnula.

Probudila jsem se pravděpodobně brzy ráno, jak jsem zvyklá vstávat do práce (vstávám kolem páté) . Vím, jak fungují biologické hodiny a první dny jsem se podle nich přibližně orientovala. Když jsem se tedy poprvé probudila, usoudila jsem, že je ještě brzy a usnula jsem. Pak už jsem jen přibližně odhadovala čas.

To, že nevím, kolik je hodin, mě vůbec netrápilo.

První den jsem se nudila. Cvičila jsem, zpívala jsem si (uvědomila jsem si, jak málo znám písniček…), čekala na jídlo. A čekala se zvědavostí, co bude dál, co se bude dít… nedělo se nic… na prosbu zvědomění čehokoli jsem dostala odpověď : ,,Až se dostaneš za mysl, pak přijde odpověď“. A tak jsem nechala myškenky plynout a pouštěla je.

Druhá noc

2.noc, z neděle na pondělí se začalo projevovat fyzické čištění, i když jsem si to ještě neuvědomovala. Budila mě nepříjemná bolest zad. Myslela jsem, že je to způsobeno prvním dnem nečinnosti a tak jsem v pondělí dopoledne hodně cvičila a uvolňovala jsem si bolavá místa protahovacími cviky. Bolest během dne vymizela. Ale hned další den nad ránem mě vzbudila řezavá bolest břicha. Pracuji s Reiki, tak jsem s pomocí této energie opět bolest rozpustila. Postupně se začala rozvíjet úporná bolest hlavy a kolem oběda jsem cítila horečku. Zachumlala jsem se do spacáku a usnula jsem. Po probuzení už jsem nic nepociťovala. Ve středu ráno (tedy po probuzení) se čištění zakončilo lehkým průjmem. Od té chvíle už mě bylo dobře.

Odpovědi na mé otázky

Začala jsem víc meditovat. Přicházely odpovědi na moje otázky, někdy hned, někdy formou snu. Přišly vize z některých oblastí života i nasměrování jak dál v dosud nerozhodnutelných situacích. Když se objevila úzkost a přišla myšlenka na nemocného syna, pomáhalo mi dýchání… prodýchávala jsem slova
SVĚTLO – LÁSKA, prodýchávala jsem jimi jednotlivé čakry nebo používala prastarý trojzvuk AUM…

Co jsem si ze tmy odnesla? 

Během pobytu jsem silně procítila Lásku, Pokoru a Vděčnost za vše, co je… načerpala jsem klid a mír do duše, potrénovala trpělivost… to vše byly do této doby moje slabé stránky…
Pochopila jsem, co je být skutečně přítomná. Přenesla jsem svoje poznatky a zvědomění do každodennosti. Vypustila jsem obavy z toho, co ještě nenastalo a řeším situaci až když skutečně přichází.

Díky síle, klidu a rovnováze, kterou jsem načerpala a naučila se nacházet během pobytu ve Tmě, jsem byla schopná zvládnout velice těžké situace, které následovaly téměř okamžitě po návratu domů… snad ze všech oblastí… jako by mě zavalila lavina… tak moc těžké….

K provozu jen dodám: jídlo bylo dobré. Místo čaje jsem poprosila Lenču o horkou vodu. Měla jsem svůj čaj i směs kávy, hrnícek a lžičku a chystala jsem si čajít nebo caro sama.

Ve Tmě jsem se cítila dobře. Cítila jsem klid a bezpečí.

Leni a Tome, moc děkuji za možnost projít touto zkušeností…

S Láskou
Dana

Lenka – Ve tmě není nikdo sám

Krásný den i vám Tome a Lenčo,

moc ráda vám napíši zpětnou vazbu k mému pobytu. 

Věci v životě přicházejí v ten pravý čas

Pokud k nám má přijít pobyt ve tmě, ozve se sám. ,,Volalo“ mě to skoro dva roky. Nechala jsem se inspirovat Jardou Duškem a pro svůj pobyt jsem zvolila Velikonoce.

Týdenní pobyt od soboty do soboty pro mě začal v den silného úplňku. Měla jsem strach z toho, že se budu ve tmě bát, vylezou zlí bubáci a nedám to. Dále jsem nemohla uvěřit tomu, že se tam nebudu celý týden nudit. Jsem hodně aktivní člověk a když mě zavřete na více než den doma, tak uteču oknem 🙂 .

Naštěstí se žádné z těchto strachů nepotvrdily. Svatyni jsem si prošla, zabydlela se a sama si zhasla. Najednou jsem cítila obrovskou úlevu, klid a radost. Došlo k zastavení. Jen já, ticho a milosrdná tma. Padla jsem do postele a během chvíle usnula. Paradoxně tma nepřinášela žádné strachy a démony. Dávala pocit bezpečí, uklidnění a dobrodružství.

Bála jsem se, že mi z toho přeskočí

První dny jsem si zvykala na nový režim, hodně spala a užívala si úžasná jídla, která Tomáš nosil. Když se vypne jeden smysl, zesílí se ty ostatní a tedy jídlo byla neskutečná rozkoš. Třetí den začaly silnější bolesti hlavy a záblesky před očima. Obávala jsem se, že skutečně přichází to, čeho jsem se bála a definitivně mi přeskočí. Naštěstí mě Tomáš uklidnil, že bolesti hlavy jsou normální, dokonce žádoucí. Hlava dostala konečně možnost se očistit, vypustit přebytečný balast a uklidit si. Úklid jak víme bolí. Záblesky se dějí z důvodu regenerace rohovky. Uklidněná zjištěním, že zbláznění se tedy ve tmě pravděpodobně nestane jsem vyšla vstříc dalším dnům.

Na terapii tmou s sebou…

K praktickým věcem, které bych doporučila do tmy patří sešit, tužka, pravítko a meditační mala. Každý den jsem si psala zápisky. Orientaci na papíře jsem si určovala pravítkem, které mi Tomáš po mé prosbě pořídil. Vypsala jsem se ze svých pocitů a ty zápisky jsou velmi silné. Na mnoho věcí ze tmy jsem již zapomněla, ale díky těmto poznámkám s tím mohu znovu pracovat. Ikdyž se přiznám, že jsem je po pobytu otevřela jen jednou… cítím k tomu velký respekt.

Vím však, že se k nim mohu kdykoliv vrátit. Dále mi velmi pomáhala meditační mala. Jak na odříkávání manter tak ke zpívání písniček, přemýšlení nad lidmi, které znám, co mi kdo přinesl… Každý korálek něco znamená a pomůže se krásně ukotvit ve tmě. Je dobré si cvičit i nesobeckou, čistou a krásnou sebelásku. U každého kamínku se zastavíte a nacházíte dohromady 108 důvodů, proč jste úžasní. Věřte, nevěřte, každý je najde, protože každý je úžasný svým jedinečným a originálním způsobem.

Není dobré mít očekávání

Někdy tomu ale nejde zabránit. Ano i já jsem je měla. Očekávala jsem, jak mi přijdou neuvěřitelné vize, obrazy z minulosti/budoucnosti se mi prolnou a řeknou svá tajemství. Nic z toho se nekonalo. Žádné vize ani hlasy ke mně nepřišly, ale poselství přicházelo ve formě snů, které mi pomáhal Tomáš rozklíčovat. Díky těmto diskusím jsem objevila úžasné věci. Tome, děkuji. Jsi správný člověk na správném místě.

Po pobytu ve tmě cítím větší klid

Je to již přes měsíc, co jsem uskutečnila pouť do hlubin své duše. Mohu říct, že cítím změnu. Je to malá změna, která není na první pohled znát, ale uvnitř hraje obrovskou roli. Cítím větší vnitřní klid. Dokáži se lépe vracet sama k sobě. Mám ráda tmu (dřív jsem se jí trochu bála). Postupně uklízím nejen sama v sobě, ale přerovnávám také celý byt. Dělám věci, ke kterým jsem se nutila roky… Umím vypnout v práci počítač a jít žít. Čas sama se sebou si užívám. Už necítím osamělost, vždyť žádný z nás není nikdy sám. Vždy máme uvnitř sebe svého nejlepšího kamaráda 🙂 .

Jsem vděčná za možnost tento týden prožít. Mohu to za sebe jen doporučit. Až si mě tma zavolá znovu, ráda se za ní opět vydám.

Přeji krásné dny, nevšední zážitky, lásku a radost 🙂 .

Lenka

Jiří – Pobyt ve tmě je osvobozující

Život přináší spousty situací a chvilek, kdy v sobě jasně a přesně vnímáte, co bude následovat.

V mém případě je to dnešní sobotní večer kdy signál z „nitra“ vyslal informaci, abych napsal něco k mému pobytu ve tmě, (který ještě malinko doplním o myšlenky, které jsem si při pobytu psal tužkou do bloku, tak jak to tu radili někteří přede mnou). 

Už jsou to čtyři měsíce, kdy jsem odjel z týdenního pobytu ve tmě a rozhodně nechci psát jen o tom, jak jsem se změnil, nebo jak to změnilo můj život.

Tato životní cesta je natolik individuální a osobní, že je vlastně nepřenosná a těžko popsatelná.

„Každý máme na počátku zrození jasně dáno, jakým směrem se bude náš život ubírat. nMyslet si snad, že můžeme vše ovlivnit, … Tak tím se dopouštíme proti vesmíru zcela nesmyslného pokusu změnit proud energií, manipulovat s přítomností a být zcela odpojen od zdroje všeho“.

Jak to tak bývá, jedno dopoledne v práci mi můj vnitřní hlas jasně řekl – je čas, teď je ten čas.

Pobyt ve tmě pro mne nebyl ničím neznámým

O pobytu ve tmě jsem věděl již řadu let, ale zřejmě až teď mi proud života přinesl do cesty jasnou informaci.

Byl duben a termín jsem dostal na 18. listopad. Již nějakou dobu jsem zvyklý být v tichosti a sám, navíc podle indiánů je 52 rok života tím zlomovým, takže jsem ze tmy obavu neměl, spíše jsem cítil nějaký respekt, nebo tak něco a těšil se úplně nejvíc nato, že nebudu konečně vnímat čas a neustálé hranice odněkud někam apod… To jsem ještě vůbec netušil, jaká nádhera to bude a co tím v sobě zažiji.

ČAS NENÍ NUTNÝ – když se s ním plyne, je všeho akorát. Jen je potřeba se vnímat a s tím i okolí. Pak je rovnováha a harmonie.

Pobyt mne naprosto uchvátil. Mám pro něj pouze jediné slovo – osvobozující.

A k pobytu?

Vidiny nebo obrazce v prostoru okolo mne jako mívají jiní, kteří zažili pobyty ve tmě jsem neměl. – Tomáš mi řekl, že je to prý individuální. Samozřejmě vizualizace v sobě jsem vnímal naprosto zřetelně, včetně některých aktérů…

JEN POZORUJ!
Je jedno, kdo a jak hraje. Jaké jsou role. Je jedno, jestli je to drama, nebo komedie.

TY JSI TO DIVADLO
Jen pozoruj!
Buď nezúčastněný!
Pozoruj a nehodnoť

JSI DIVADLEM

VNÍMEJ VELIKOST VELIKÉHO
Vše je jedno, jakmile se mysl oddělí od těla – není v jednotě
Vše je vším – veliké, nekonečné

(na to jsem dostal vysvětlení hned druhý den – velmi osobní J )

Všechno vnímám…

Přímé hlasy jsem také neslyšel, ale například hluboké sténání starého stromu vedle chatky, (domnívám se, že to byl strom) tak s ním jsem mluvil možná celý den, všechno mi to řekl, postěžoval si a tak. 

Ovšem to vnímání všeho, že já jsem vším, že vše je mnou, že si mohu veškeré myšlenky prohlédnou jako ve 3D, uvidět vše zcela jinak, překulit se z postele do prostoru vedle mne, do hmoty, která vůbec není černá, plavat v ní, užívat si že jsem – ano, to je ono, že jsem!

Tak na tenhle popis stavu slova prostě nestačí a hlavně nejsou.

Dostal jsem odpovědi i na věci, o kterých jsem vůbec netušil, že jsou v hloubce mé duše tak silně zakořeněny a nedořešeny.

Jít po společné cestě je nesmysl.

Lze jít pouze vedle sebe, každý máme cestu svou a hlavně naše děti. Nesnažit se nikoho nutit jít po naší cestě. Jedině to je svoboda, to je poskytnutí lásky, volnosti a svobody. Každý vesmír jednotlivce pluje společným vesmírem…

Celý týden jsem si navíc náramně užil za zvuku tibetských misek, cvičení Jin jógy a meditací.

Vaše cesta, Vaše rozhodnutí

Takže pokud se někdo cítí „vnitřně“ prázdný (byť má ženu, děti, milenku, majetek a další bla, bla), a poslouchá svoje vnitřní dítě, které mu jasně sděluje, co chce a je tam i zmínka o tom, že tma může být cesta, pak věřte a jděte.

Je to Vaše cesta, Vaše rozhodnutí a rozhodně si do toho nenechte mluvit od druhých, hlavně těch, kteří to nezkusili, ale rozhodně ví, že je to blbost, za kterou si ještě platíte.

Co jsem řekl na otázky svým kolegům po návratu ze tmy?

„Pokud o tom budete přemýšlet, nebo pochybovat, bude Vám chybět mobil, internet a další naprosto zbytečné věci, které vás odvádějí od přítomnosti, očekávat že Vám to něco dá … pak to nepodstupujte. Cesta do tmy, je cestou Vašeho osobního rozvoje… Cesta vědomí, na jejímž konci Vás čeká překrásné světlo a pochopení té hry, která se okolo Vás hraje“.

Poslední poznámka před opuštěním svatyně

Na závěr jedna z posledních poznámek před opuštěním svatyně. Ve tmě děláš vše vědomě. I věci odkládáš naprosto vědomě a v přítomnosti. Vše má své místo (myslím předměty), i když klika mi někdy odjede o ½ metru sem a tam.

Jsou tady úžasné vůně – Dřevo, čaje… je tu obrovský klid a pocit hojnosti a bezpečí. Zpomal tempo – uvolníš tlak, tím vzniká větší prostor a čas pro řešení, nebo vyplynutí stavu věcí. Pořád sleduj, pozoruj a volni tlak a napětí. Nenaléháš, nezávodíš, nepoměřuješ – plyneš a užíváš si to. Nikomu do ničeho nevstupuj. Nech ho dělat věci svým způsobem a jen pozoruj. Můžeš být součástí všeho, ale zároveň můžeš kdykoliv odejít. Kamkoliv, bez důvodu a vysvětlování.

Závěrem…

Mé velké osobní poděkování patří Tomášovi a Lence, kteří se postarali o to, že jsem se ve svém životě mohl zastavit a uvědomit si, co je důležité a hlavně, HLAVNĚ se osvobodit od programů mysli a nesmyslných scénářů mých domněnek.

Pochopit své rodiče, své děti, své nefunkční vztahy a proč se vše děje a opakuje tak, jak se to děje…a hlavně proč!

Děkuji za skvělé jídlo, které jsem sice neviděl, ale chuť byla úžasná a dodnes mi chybí 🙂 . Lenka je skvělá kuchařka. Tomáši, tobě pak zvláště za velmi přínosné rozhovory!

Tome, určitě se přijedu ještě někdy odpojit z tohoto „Matrixu“ kolem mne 😀 a budu zase chvíli doma, v sobě.

Jirka

 

Martin – Říká se, že si ve tmě každý najde odpověď…

Ahoj Lenko a Tomáši,

především bych vám chtěl poděkovat za vynikající podmínky, které jste pro pobyt vytvořili. Přestože pobyt ve tmě je „duchovní“ záležitost, takže by materiální zajištění nemělo být podstatné, myslím, že naopak podmínky pobytu jsou klíčové pro dobrý prožitek.

Pobyt ve tmě je totiž dost náročný a mysl je v tomto stavu velice náchylná na jakýkoliv „problém“, což může vést k nepříjemným, stále se opakujícím myšlenkám, které celý pobyt mohou negativně ovlivnit.

Do tmy podruhé

K vám jsem přišel na svůj druhý pobyt ve tmě. Z předchozího, který proběhl v jiném centru, jsem si odnesl právě tuto nepříjemnou zkušenost. Proto byl pro mne velice důležitý pocit, že je na vás spolehnutí a je s vámi vynikající domluva.
Vzhledem k tomu, že jsem šel do tmy po druhé, zážitek již nebyl tak intenzivní, zároveň byl však pobyt mnohem jednodušší.

Co jsem ve tmě dělal? 

Po celou dobu pobytu jsem meditoval, cvičil a praktikoval dechová a energetická cvičení, takže jsem neměl moc času se nudit a nádherně jsem se vyladil. Myslím, že neexistuje jiné místo, kde by člověk mohl jít tak do hloubky sama sebe, zastavit se a vidět jasně a srozumitelně svoji momentální situaci.

Našel jsem odpovědi 

Říká se, že si ve tmě každý najde odpověď na důležité otázky a pro mne to platí beze zbytku. Překvapilo mne však na obou pobytech, že i ty samotné otázky, na které si potřebuji najít odpověď jsem před vstupem do tmy neznal. Až teprve ve chvíli kdy se vše zklidní, se vyjeví to podstatné a je to najednou tak jasné a jednoduché.

Každý by to měl zažít…

Myslím, že by si každý člověk měl opakovaně dopřát tuto zkušenost. Umím si představit, že pokud by si skutečně každý člověk touto zkušeností dobrovolně prošel, naše planeta by vypadala o dost jinak…

Mějte se hezky, přeji ať se vám daří dobře v tom co děláte a doufám, že se u vás za pár let znovu potkáme 🙂

Martin

 

Bára – Ako ma tma prijala ma do svojho náručia

Ahoj Tomáš a Lenka,

prepáčte, že odpisujem trochu neskôr, život na svetle ma trochu pohltil 🙂

Ďakujem Vám ešte raz za všetko, na celý týždeň v tme spomínam ako na mimoriadne silnú a prospešnú skúsenosť.

Do tmy som išla s rešpektom a čo nejmenšími očakávaniami.
Na každého pôsobí tma inak a ja som sa bála najmä prvého momentu po tom, čo zhasnem svetlo.
Tiež som si nevedela predstaviť, ako strávim celý týždeň sama so sebou a bez ničoho extra na práci.

Na prípravu som mala štyri mesiace. Tie som využila tak, že som sa naučila naspamäť pár zostáv cvikov z jógy, čchi-kungu, 5 Tibeťanov a nejaké cviky na dýchanie a meditáciu a pár mantier.
Prečítala som tiež pár kníh a najviac mi dala asi Tolleho Moc přítomného okamžiku.

Počas tých 4 mesiacov som pri cvičení jednotlivých prvkov a prebúdzania sa do prítomnosti niekedy nadobúdala pocit, že už tmu ani nepotrebujem, tak mi to pomáhalo už samo o sebe. Ale vedela som, že sú to len momentálne stavy a že by som tam určite ísť mala.

Preto som 29.4. nastúpila podľa dohody na 7 nocí do tmy.
Po tom, čo som si zhasla svetlo, ma tma ohromila. Bola tak intenzívna, že som pred ňou zatvárala oči. Všade som videla mžitky a nevedela som sa v priestore zorientovať.
Bol to ten prvopočiatočný šok, ktorého som sa tak bála, a asi práve preto prišiel.
No po chvíli som si sadla na posteľ a skľudnila som sa. Uvedomila som si, že som tam dobrovoľne, že tam byť predsa chcem a že tá tma vlastne nehryzie.
Postupne som sa s tmou skamarátila. Prosila som ju, aby mi dala, čo mi má dať, aby mi odhalila kúsok vlastného vnútra. A tma bola dobrá a milá. Prijala ma do svojho náručia.

Hovorí sa, že prvé dva dni človek prespí.

Ja som asi spánkový deficit veľmi nemala, a tak som sa už v prvý deň nevedela dočkať, kedy príde Tomáš s jedlom.
Po všetky dni sa mi podarilo dodržať nejaký ten režim. Keď totiž človek ide do tmy na jar, má asi tú výhodu, že do chatky prenikajú zvuky spievajúcich vtákov oznamujúcich deň a cvrlikanie cikád vymedzujúce noc. Snažila som sa chodiť spať až keď som počula cikády. Uprostred dňa zase prišiel Tomáš alebo Lenka, a tak mi dni napokon celkom ubiehali.
Cez deň som cvičila všetky tie veci, čo som sa predtým naučila a bola som rada, že mám niečo na vyplnenie času. Každý cvičebný aj relaxačný prvok som mohla natiahnuť do aleluja, pretože času som mala kopu.

V tme som mala veľa času…

Tak som sa naučila trochu spomaliť a vychutnať si každý pohyb svojho tela. Všetko mi v tme trvalo trochu dlhšie a celý čas som vôbec nevidela svoje telo. Hoci ani na svetle veľa času pred zrkadlom netrávim, bolo zaujímavé sledovať, ako funguje bez ohľadu na to, že je všade tma. Ako v ňom aj naďalej tlčie srdce, žalúdok trávi, atď. Nevidela som, či nie som špinavá alebo strapatá (česky rozcuchaná 🙂 a vôbec na tom nezáležalo. Myslím, že mám od vtedy trochu iný vzťah k vlastnému telu a viac ho počúvam.

Myšlienky mi zato vôbec neutíchli za celý čas. Pochopila som, že nám asi ozaj nepatria, keď sú tu aj bez akéhokoľvek vonkajšieho podnetu. V tme bolo všetko oveľa živšie, každá spomienka, každá ľudská tvár sa mi zjavovala s presnými črtami tváre. Mohla som sa preniesť, kam som chcela, občas som tmu úplne prestala vnímať. Tak tomu bolo prvé tri dni.

Na štvrtý deň sa myšlienky zmenili na obrazy

Už to nebolo len niečo, čo by ma napadlo. Už to boli obrazy objavujúce sa pred mojimi očami v tme rad radom bez prestania trochu ako sen, bez začiatku a bez konca, len som pritom nespala.

Boli to rôzne veci, ktorých sa bojím, od hadov cez strelné zbrane a postavy v tých predstavách som nepoznala, ale videla som ich tam veľmi živo, akoby som ich kedysi videla, len si na ne vedome nepamätám. Našťastie som sa tých predstáv veľmi nebála, pretože som videla, že keď ich budem ignorovať, vystriedajú ich ďalšie. A tak som ich začala len pozorovať, a oni sa predo mnou striedali ako upútavky k filmom. Vtedy som pocítila, že pod tými myšlienkami sa skrýva moje skutočné ja. A tým, že som svoje telo vôbec nevidela, som navyše dokázala uveriť, že sme bytosťami, ktoré siahajú oveľa ďalej za naše telesné schránky.
Niečo takéto som túžila prežiť a som za túto skúsenosť vďačná.

Začala som vidieť steny

Na štvrtý deň som tiež začala vidieť steny. Mozog si asi potreboval priestor okolo seba ohraničiť, a tak si vymyslel červené murované steny, hoci chatka je drevená a hnedá.

Inak som žiadne extra efekty nezaznamenala, iba raz som videla letieť žltý chumáč svetla popri strope a párkrát som videla oproti záchodu na stene prebliknúť svetelnú čiaru.
Pripadalo mi to, ako keby som v tej veľkej tme dokázala vidieť elektrické výboje vo vedení, ktoré je tam pravdepodobne zabudované v stene, lebo o niečo vyššie bola zásuvka. Zabudla som sa potom na to Tomáša spýtať 🙂
Celý týždeň som mala pred očami mžitky buď menej alebo viac, alebo sa tma trochu rozjasňovala potom zase stmavovala. Čiernočiernu tmu som videla málokedy.

V tme sa mi darilo aj bez problémov orientovať. Veci som si dávala k jednej stene, a tak som ich aj bez problémov našla. Len chôdza naprieč miestnosťou mi robila problém. Lepšie bolo kráčať rovnobežne so stenami.

Co som si vzala do tmy?

Do tmy som si priniesla pár kameňov, tibetskú misku, na ktorej som si občas hrala a doprevádzala svoje mantry a papiere a pastelky na písane a kreslenie. Každý večer som si písala denník, ktorý sa dá aj prečítať 🙂 a posledný deň som si skúšala intuitívne zakresliť vlastnú auru.

Jedlo bylo skvelé

Ďakujem Lenke za skvelé jedlo. Už pred tmou som počas pár jednodňových hladoviek zistila, že mi hladovanie nerobí dobre. Podľa ájurvédy som zčasti vzdušnej povahy a potrebujem neustály prísun kalórii, inak mám žalúdočné kŕče. Preto som sa rozhodla tmu absolvovať s vegetariánskou stravou bez toho, že by mi bolo dopredu povedané, aké jedlo ma čaká.
Zistila som, že na svetle jem s očakávaniami. Dopredu viem, ako ktorá potravina chutí a už kým si ju vložím do úst tak nejak viem, čo čakať a tak sa plne na jej samotnú chuť napokon nesústredím.
Tu to bolo naopak a bolo zaujímavé sledovať, ako chutí napríklad roztopená čokoláda či paradajková polievka. Tiež som si nikdy neuvedomila že udusený karfiol (česky kvéták) a brokolica majú podobnú štruktúru a chutia podobne.

 

Tomáš mi odporúčal…

Tomáš mi odporúčal, že najlepšie je v tme sedieť a nič nerobiť a pozorovať myšlienky. Mne to šlo najlepšie práve po cvičení, keď bolo telo trochu unavené. Vtedy sa mi najlepšie „meditovalo“.

V noci som mala občas hlavne zo začiatku nočné mory. V tme som si pamätala každý sen, pretože ma nič po zobudení nerozptýlilo. Na odporúčanie Tomáša som si zlý sen proste rozdýchala. Emócie z neho sa tak rozpustili.

Zotriedila som si myšlienky

Tma mi celkovo pomohla si utriediť myšlienky a prostredníctvom prítomnosti samej so sebou si všetky uplynulé pozitívne aj negatívne skúsenosti uležať v podvedomí a prestať ich znovu a znovu rozoberať.

Do chatky som si priniesla aj MP3 s nahratými meditáciami. Tie som si asi tri posledné dni po večeroch púšťala a obzvlášť dobre na mňa v tme pôsobil Sri Mooji, ktorý vedie človeka ku sprítomneniu.

Posledný deň

Posledný deň – v sobotu ráno o štvrtej – mi zazvonil budík a tak ma vyšokoval, že som pri jeho vypínaní spadla z postele a sen tej noci je jediný, ktorý si nepamätám 🙂

Zacivičila som si ešte 5 Tibeťanov a vyšla vonku do tmy. Mne to však už pripadalo ako svetlo. Prvé kroky boli ako po opici. Krátke, neisté a bolela ma hlava, najmä za očnými buľvami, pretože som očami nemusela hýbať celý týždeň. Preto asi slepci hľadia iba strnulo pred seba, lebo im ochabli očné svaly. Ešte vyše hodiny mi trvalo, kým so sa zbavila mierneho pocitu závrate.
Vtáčiky o dušu spievali, zdalo sa mi, že až moc nahlas. Šla som za dedinu pozorovať východ slnka, ale žiadny kvôli hmle vidieť nebolo.
Aj tak však bola atmosféra rána čarovná a ja som prežívala eufóriu, že som to zvládla.

Cesta domov

Cestou nazad vo vlaku mi došlo, aké je to krásne vôbec môcť vidieť všetku krásu sveta a ako všetko, čo robíme, stojí zato. Život je to najpodstatnejšie, čo musíme na tejto zemi prejaviť akýmkoľvek spôsobom túžime.

Pobyt v tme odporúčam každému, kto nad tým uvažuje.

Za celý pobyt sa mi nestalo nič „prevratné“, žiadna závažná trauma, ani chuť vybehnúť z chatky, ani ma „neosvietilo“ 🙂
Ale dalo mi to veľa menších uvedomení, dovolilo mi to ukončiť si niektoré veci z minulosti, skľudniť sa, vyčistiť si hlavu a zistiť niečo viac o sebe a svojom podvedomí.

Ďakujem Vám Tomáš a Lenka za to, že ľuďom touto cestou umožňujete ponoriť sa do seba a stretnúť sa so sebou samými.

Prajem Vám krásny život!
Bára

Honza – Jsem vděčný za tmu

Ahoj Lenko a Tomáši,

posílám pár řádků o svých zkušenostech z pobytu ve tmě a o tom jak se mám a cítím pár týdnů po tmě.

K rozhodnutí jsem dozrával asi půl roku. Vybírat místo jsem začal koncem srpna a i přesto, že v jiných tmách bylo volno dříve, vybral jsem Lomec u Úmonína. Byl jsem plný očekávání a představ.

Jak jsem dorazil?

Rozhodl jsem se pro cestu vlakem a zbytek pěšky. Na zastávce v Bykáňi jsem potkal kolegu který mířil do vedlejší chatky.
Trochu jsme si povídali ale byl jsem v takovém očekávání a lehce nervózní, že jsem neměl tolik chuť mluvit.

Dorazili jsme na zahradu, kde nás vítal pes štěkotem a za chvilku vyšel průvodce tmou, Tomáš.

Vysvětlil vše potřebné, hlavně kladl důraz na to jak postupovat abych nebyl oslněn při jeho příchodu když mi ponese jídlo.
Řekl mi, že mne nebude nutit do povídání ale že sdělená starost je poloviční starost, na tom jsme se shodli.

Chatka měla dvoje dveře, vnější měly oboustranný zámek. Při odchodu mě vždy zamknul a já si mohl kdykoli odemknout a odejít. Vybalil jsem si, oblečení dal na hromádky, prošel si chatku, trochu se jakoby vnitřně naladil na zhasnutí a asi po dvaceti minutách zhasnul.

Tma to byla stoprocentní

Taková tma, kterou jsem vlastně neznal. Asi po dvou hodinách kdy jsem ležel na posteli, chtěla jedna třetina mne domů, i přes to, že jsem měl nastavenu teplotu na 24 stupňů mi byla zima v teplákách, mikině a pod peřinou.
Asi pracovaly nervíky a nebo nízký tlak 🙂 . Každopádně jsem si říkal: rodina je doma v teple u televize a já jsem tady sám a je mi zima, bylo mi trochu smutno. Zároveň jsem ale někde ve své hloubce cítil, že tam chci být a že to má pro mně smysl.

Změnilo se mi vnímání času

První část ze soboty na neděli byla docela dlouhá, zvykal jsem si na jiné vnímání plynutí času.
Když přišel poprvé, prohodili jsme pár vět. Řekl jsem mu, že mi tam je docela dost zima a jak se cítím, ochotně mi zvýšil teplotu. Přinesl mi vegetariánské jídlo které bylo moc dobré, salát, moučník, čaj a doplnil ovoce.
Hlad jsem nikdy neměl.

I po zvýšení teploty jsem tam neměl teplotní komfort, tak mi Tomáš zapnul topení. Byl jsem připraven, že to bude delší fáze než ta první a hodně jsem spal takže ve výsledku ten den rychle utekl.

Bylo mi zvláštně…

Z pondělí na úterý když jsem ležel na posteli mi bylo vnitřně divně.
Poté jsem šel meditovat na karimatku ale tyto pocity přicházely znovu, snažil jsem se soustředit na svůj dech, trochu to pomohlo.

Když přišel Tomáš, popsal jsem mu co jsem vnitřního bolestivého prožíval. Poradil mi ať se pocitům nebráním a nepřesměrovávám pozornost jinam ale naopak ať si tyto pocity vyvolám, vítám je když přijdou, ať jsem jim otevřen.

Najedl jsem se na zemi za dveřmi v pokoji, opřel se o stěnu a zavnímal Tomášovo doporučení o úplném přijetí.
Přijímal jsem v sobě, že vnitřní bolest, kterou jsem nechtěl mám naopak vyvolat a přijímat.
Cítil jsem se takový rozervaný, nahý. Jsou to pocity vlastně nepopsatelné.
Od té chvíle jsem se je snažil přijímat a i si je vyvolávat.

Povídali jsme si s Tomášem

Z úterý na středu úzkosti a strachy přicházely ale ne tak silné jak jsem čekal.
Ve středu jsme si hodně povídali a já byl rád, že můžu vše říct a i když některý den neměl Tomáš čas rychle jsem se mu snažil vše říct. Za to jsem byl moc rád.

Získal jsem odhad vzdálenosti

Ze středy na čtvrtek jsem trošku chodil po pokoji. Odhad vzdálenosti již dávno nebyl problém ale úhel nasměrování jsem párkrát neodhadl 🙂 .

Zůstat, nebo jet domů? 

Ve čtvrtek a pátek se mi mísily pocity kdy jsem měl chuť zůstat i déle ale jindy jsem se již těšil domů. Tyto dva dny se mi více dařilo být v přítomnosti.
V pátek mi přišla myšlenka, že je vše vlastně jedno, ne ve smyslu beznaděje a že nemám chuť žít, ale že se stejně pořád něco děje, že prostě věci jsou tak jak jsou.
V pátek večer jsme ještě s Tomášem popovídali, sdělil jsem mu opět co jsem měl na srdci.

Cestou domů jsem si užíval ten klid…

V sobotu ráno jsem se budil budíkem necelou hodinku před svítáním.
Nejdříve jsem se připravoval na to že opustím chatku, dal si sprchu, sbalil se, pomalu se rozkoukal a vyrazil.
Jen jsem zacítil lehké motání hlavy ale jinak v pořádku.
Cesta na vlak byla nádherná, hodně jsem vše vnímal a užíval si to, ten klid, vzduch, krajinu, koukal jsem se zaujetím na traktor při práci 🙂 .

Jak se cítím po návratu?

Po návratu jsem rodině vše vyprávěl, byl jsem plný dojmů tak jsem to na ně chrlil.

Asi pět týdnů po návratu můžu říct, že si trochu víc uvědomuji přítomný okamžik. Mám trochu silnější pocit jako že už teď je to dobrý, že vlastně každý okamžik je cíl. Snažím se víc přijímat pro mne příjemné ale i nepříjemné věci, pocity a myšlenky, nic nepotlačovat. Řekl bych, že tma přispěla k mé uvolněnosti a když něco udělám např. proflákám celé odpoledne tak nemám druhý den výčitky.

Jsem vděčný za tmu, byla upřímná, nekompromisní, byl to silný zážitek a zkušenost.

Ještě jednou děkuji za povídání a opatrování Tomáši!

Honza