Anička – Pobyt ve tmě byla neocenitelná zkušenost a zážitek

Drahá Lenko a Tomáši,

pobyt ve tmě byl pro mě úžasným zážitkem! Zpětně musím říct, že to bylo krásné, i když to bylo chvílemi velmi náročné. Píši až teď, neboť jsem chtěla zjistit, jaké dlouhodobé výsledky to má. A že to jsou výsledky!

Jsem teď mnohem klidnější, rozvážnější a nedělám si ze všeho těžkou hlavu. Užívám si moment “teď ta tady, a neřeším, co bude zítra (s mírou samozřejmě). Na mou cestu mi nyní svítí usměvavé sluníčko a já si to zcela prostě užívám 🙂 .

Co se týká problémů, na které jsem ve tmě přišla, tak je dobré o nich vědět. Mnohé se tím pro mě vysvětlilo a určitě to pro mě bude dobré i do budoucna.

Zjistila jsem, že se mám ráda taková, jaká jsem – a že jsem každý den jiná, své názory se nebojím často měnit a chci být všem a všemu otevřená, což někdy bolí. I přesto se mám ráda a mám ráda být tady a učit se znovu a znovu.

Všichni známí nad mým pobytem ve tmě kroutí hlavou, ale mě je to jedno. Dokonce jim rozumím – na tmu musí být člověk určitým způsobem psychicky připravený. Pro mě to byla neocenitelná zkušenost a zážitek. S vaší péčí tím více. Jak jsem říkala už Tomášovi, ten malý krásný domeček je jako děloha a človíček je v ní jako malé miminko chráněné všech problémů a starostí okolního světa.

V klidu si tak může řešit, co potřebuje. A dva úžasní “bozi”, jak to říká Jaroslav Dušek, se tam o něj starají. Bylo to úžasné,.. ještě jednou velké díky a jednou třeba zase na shledanou.

Přeji Vám jen to nejlepší

Anička

Katka – Při pobytu ve tmě jsem objevila své světlo

Bože ten čas ale letí. Jakoby to bylo včera, co jsem učinila jedno z nejlepších rozhodnutí mého života, a to že jsem se rozhodla přijít k vám a vyzkoušet pobyt ve tmě. Musím říct, že ze všech těch nabídek pobytů ve tmě, jste mi byli vy a váš přístup k tomu, nejblíže k srdci.

Jak jsem se k tomu dostala

No ale jak to teda začalo. O léčbě tmou jsem se dozvěděla jak jinak, než přes mého „inspirátora“ Jaroslava Duška, který o tom veřejně mluvil již dávno a napsal o tom i knihu a velmi mě to zaujalo, nicméně na nějakou dobu mi to vyšumělo z hlavy. Tma se přihlásila v mé hlavě sama, když jsem prostě dostala z ničeho nic chuť to udělat. A netrvalo to tak dlouho, a už jsem balila baťoh na cestu.

Začalo to všechno příchodem vlaku do Bykáně a jelikož bylo krásně, tak jsem se rozhodla jít těch pár kilometrů pěšky přírodou, abych měla čas to všechno vstřebat a užít si to vzrušení před pobytem v chatce. Tak jsem zula botky a jelikož jsem nenapravitelný bosonožec, rozhodla jsem se projít si tu cestu holýma nohama. Jak se tak kochám přírodou, přidal se ke mně sympatický klučina, který shodou okolností šel tam kam já, tedy taky na pobyt ve tmě. Cesta nám uběhla velmi rychle a ani jsme si to neuvědomili a už jsme přicházeli k bráně domku, kde jsme měli strávit následující dny.

Musím říct, že prostředí mě úplně ohromilo, krásný domeček v okolí lesa, všude příroda a klid. Takhle nějak jsem si vždy představovala, že chci bydlet. V blízkosti 4 malé chatky, které čekaly na své nové hosty. Po chvíli rozkoukávání se kolem přišel Tomáš a ukázal nám, kde budeme bydlet a obeznámil nás s pravidly.

Nebylo nic, jenom tma.

Musím říct, že se mi dovnitř ještě moc nechtělo, tak jsem se potloukala ještě kolem chatky a užívala si krásu okolí. K večeru jsem se teda odhodlala, zavřela chatku a zhasla. Nedělala jsem s tím velké obstrukce, prostě jsem zhasla a čekala jsem co bude. Nebylo nic, jenom tma. Černočerná tma, která se rozprostírala všude. Začalo mě to bavit.

Pocítila jsem svobodu volnosti bytí

První co mě napadlo, byla myšlenka, že jsem se vrátila úplně na začátek, asi takhle nějak to vypadalo na počátku všeho. S touto myšlenkou přišel i nápad, svléknout se do naha, i když jsem měla nachystané věci na převléknutí, tato varianta se mi zdála daleko příznačnější a vhodnější, nebýt nikým a ničím omezována ani něčím tak obyčejným jako je oblečení. Rázem jsem pocítila tu svobodu a volnost bytí, být nahá uprostřed ničeho, kde nic nevidíte, nic neslyšíte a nikdo nevidí vás. Byl to tak osvobozující pocit. Nahá jsem nakonec zůstala po celou dobu mého pobytu. V chatce se dala regulovat teplota, takže tam bylo velmi příjemně.

Užívala jsem si ten přítomný okamžik, žádná minulost, žádná budoucnost, jenom teď a tady. To jsem potřebovala. Nebýt omezena ani časem ani prostorem. Hlava vůbec neřešila stupidity jako normálně. Zbyla jsem jenom já. V takovém stavu jsem byla snad hodiny, kdo ví. Mé první zjištění bylo to, že jsem asi mentálně naprosto v pořádku, protože u mě nenastoupily žádné návaly zoufalství ani pocity úzkosti, žádná panika ani stres či pocity klaustrofobie. Nevystoupaly na povrch žádné strachy, bloky ani negativní vzorce myšlení. Nic takové jsem necítila. Spíš naopak.

Cítila jsem se v bezpečí

Tmu jsem vnímala velmi příjemně, jako svoji kamarádku, ve které objetí jsem se cítila velmi dobře a bezpečně. Kupodivu tady v té tmě, sama daleko od domova jsem se cítila bezpečně. Mohla jsem dělat co chci, být v ten okamžik čím chci, prostě být sama sebou. Ten pocit bezpečí a klidu byl nenahraditelný.

Bylo to intenzivnější

Po nějaké době jsem usnula, vůbec nevím na jak dlouho, nebyla jsem nikým rušena, takže jsem nevěděla zdali je den či noc. A bylo mi to jedno. Popravdě mi to takhle naprosto vyhovovalo. Po probuzení jsem cítila, že mozek se už přepnul na režim čichu a hmatu, protože jsem všechno cítila daleko intenzivněji. Dotyky rukou byly intenzivnější, chuť jablíčka byla výraznější, prostě všechno bylo tak nějak jiné, opravdovější.

Co mě ale docela překvapilo bylo, že teď, víc než kdykoliv jindy, jsem tady vedle sebe chtěla mít někoho, s kým bych se mohla v té tmě objímat a hladit, jenom tak uprostřed tmy, kde cítiš jenom doteky a nevnímáš věci kolem a jenom se oddáš tomu pocitu splynutí. No musela jsem to ale velice rychle vytěsnit z hlavy, jinak bych se asi zbláznila. I když teda byl se mnou v místnosti i Orlando Bloom vytištěný na povlečení, chtělo to něco víc fyzického.

Nechala jsem se unášet okamžikem

Pak jsem zase usnula,, myslím že první dny jsem jenom spala. Další dny už se i oči přizpůsobily tmě, takže jsem čelem už nenarážela do stěn a začala se vcelku dobře orientovat v prostoru. Přes den jsem často meditovala, jelikož mi to šlo velmi lehce, snažila jsem se také ze sebe dostat odpovědi na otázky co mě poslední dobou trápily, ale nějak se nedostavovaly. Tak jsem to nechala být a opět se nechala unášet okamžikem.

Co to mělo znamenat?

Ani nevím který to byl den, kdy jsem si začala říkat, že to je asi vše, už nic jiného asi nezažiju. Seděla jsem na zemi opřená o zeď a dívala se do blba. Během několika okamžiků se ale něco začalo dít, začala vnímat své ruce jakoby zprůhledněly, i když jsem je fyzicky neviděla , zdi se začaly měnit, viděla jsem jak se přibližují a zase oddalují, dokonce měnily tvar i strukturu. To už jsem si myslela, že začínám bláznit. No ale pak to co přišlo pak, mě totálně smetlo.

Naprosto jasně jsem viděla na zdi jak se mi promítají obrazy. První obraz byl nějaké ženy v dlouhých bílých vlasech v tmavomodrém rouchu s čelenkou ve vlasech se symbolem hada. Věděla jsem, že to je nějaká kněžka. Nevím, kdo to byl nebo zdali to nebyl jeden z mých minulých životů, kdo ví. Následně na to se mi v živé formě objevil na zdi tygr, který jakoby se schovával ve vysoké trávě a viděla jsem jak na mně cení zuby a vedle něho levhart, který jen tak klidně ležel a díval se. Tento výjev jsem viděla tak živě, jako kdybych seděla v kině a koukala na plátno.

Musela jsem to dlouho vstřebávat a dodnes se marně snažím přijít na to, co mělo znamenat. Nicméně se mi stávalo, že jsem v té tmě viděla světlo, světlezelené světlo vycházející jakoby z jediného bodu. Když jsem se ale tím směrem snažila podívat, tak hned zmizlo. Věděla jsem že je to hloupost, že žádný reálný podklad pro to, aby tady někde bylo světlo, není. Ale bylo tam. Byla to hra mého mozku se mnou. Tak jsme spolu s mozkem rozehrávali partii kdo z koho, až do té doby, než nastal konec mého pobytu, který utekl velmi rychle.

Návrat do světla světa

Poslední den jsem měla nastavený budík na 3h ráno, ještě předtím než začalo svítat, aby si oči přivykly pomalu na světlo. Tahle fáze byla pro mne nejvtipnější. Můžu říct, že stav opilství jsem za střízliva nikdy neměla 😀 Motorika vůbec nefungovala a motala jsem se jak opilá. Když jsem vyšla z chatky všechno se se mnou hýbalo a svalila jsem se hned do trávy. Kdyby se na mne tehdy zvenčí někdo díval, určitě by si myslel, že mám v sobě přinejmenším 4 promile. Pak se to ale ustálilo a já se cítila klidná, spokojená a odpočinutá.

Po celou dobu jsem se tam cítila nádherně. Vysvobozená z vězení těla, času i prostoru. Byl to zážitek, na který do smrti nezapomenu. V té tmě jsem potkala sama sebe a dosáhla jsem daru sebe hodnoty. Přestala jsem porovnávat svůj život s ostatními a začala si vážit toho, co jsem sama dosáhla jak na fyzické tak i duševní úrovni. Takový dar je požehnání. Už vidím to, co jsem předtím neviděla, jak jsem vyjímečná.

V té tmě jsem objevila své světlo.

A za to vám, milá Lenko a Tomáši, nebudu moct nikdy dost dobře poděkovat.

S úctou a srdečným pozdravem Katka, Praha.

Jak je právě ve tmě

Někdy se nás ptáte, jestli vám ve svatyni nebude v zimě zima a nebo v létě moc teplo. Ač jme již psali, že je u každé svatyně tepelné čerpadlo, co v zimě zvládne vytopit na 30 °C a v létě ochladit na 18°C, rozhodli jsme se vám ukázat, jak je ve svatyních právě teď.

Milujeme technologie

Ač jsme eko a bio blázni, co jsou alternativní až za hrob, milujeme technologie a tak vám můžeme ukázat online, jak jsou na tom svatyně v tuto chvíli.

Udělali jsme pro vás i podlahové topení, aby nebyla v zimě studená podlaha.

Aktualizace dat probíhá 1x za hodinu.

Senzorů jsou k dispozici desítky, což by byla velmi dlouhá tabulka a tak zde můžete sledovat ty nejdůležitější.

Pobyt ve tmě aktuálně

Poslední aktualizace k 29.03.2024 10:13.

Venkovní teplota je 13 °C.

Svatynězápadnívýchodníjižníseverní
Obsazenáneanoanoano
Rozsvícenonenenene
Teplota vody (°C)62424237
Teplota uvnitř (°C)14272823

P.S. O tom, jak jsme několik měsíců instalovali technologie připravujeme článek na později.

 

Míla – uvažovala jsem, že pobyt ve tmě vzdám

Jak se cítím po pobytu ve tmě?

Pobyt ve tmě byl před měsícem a půl

Už je to měsíc a půl, co jsem pobyt ve tmě absolvovala, a musím říct, že mi je mnohem lépe, než před pobytem… Do tmy jsem šla pro to, že jsem cítila potřebu se nějakým způsobem zastavit, žila jsem v obrovském chaosu a neuměla jsem odpočívat. Také jsem si chtěla promyslet nějaké věci, hlavně vztahy. Měla jsem z toho dost strach, 6 dní a nocí být zavřená sama se sebou a bez možnosti rozptýlení. Doma jsem sama už nevydržela ani hodinu a pořád jen hledala důvod, proč tam nebýt, lítala z akce na akci, sportovat, za kulturou, a doma prakticky jen přespávala, a to taky špatně, měla jsem už dva měsíce velké problémy se spánkem a spala tak 2-3 hodiny denně. Pořád jsem byla strašně  unavená, ale zastavit jsem se nedokázala. Od pobytu ve tmě jsem si tudíž slibovala mimo jiné i to, že si pořádně odpočinu…

Při pobytu ve tmě jsem moc nespala

Takže: spánek se téměř nedostavoval, spala jsem málo jako doma a  zdálo se mi, že to nemohu nikdy vydržet, protože čas se skoro zastavil a já byla jen se svýma myšlenkama. Ke všemu mě z měkké postele třetí den hrozným způsobem chytla záda, takže jsem uvažovala, že to vzdám a docela vážně jsem se o sebe bála, protože se to stalo chvíli po tom, co mi Lenka donesla jídlo a já věděla, že Tomáš přijde až cca za 24 hodin. Ležela jsem na zemi, nemohla se hnout, bála jsem se té bolesti, věděla jsem, že když zůstanu, už si do konce pobytu ani nebudu moci zacvičit a čas bude plynout ještě pomaleji. Nakonec jsem se dočkala Tomáše, dokonce se mi podařilo udělat provizorní ležení na zemi na karimatce, kterou jsem vystlala zimní bundou a svetrem. Tak jsem ležela až do konce pobytu, měkká postel byla pro mě vyloučená. I záchod a sprchu jsem nakonec zvládla.

A pak jsem byla tady a teď

Myšlenky se mi začaly pomalu zpomalovat, bylo jich méně a méně a předposlední den pobytu jsem najednou s údivem zjistila, že nepřemýšlím vůbec o ničem, jen o tom, co je teď a tady. Bylo to pro mě jako zjevení, tenhle pocit si ve svém životě nepamatuji. I dnes, více než dva měsíce od pobytu, jsem klidnější, vyrovnanější, vztahy s lidmi kolem se zlepšily sami od sebe, aniž jsem je vlastně při pobytu řešila, a je mi víceméně fajn. Dokonce mi občas hlavou probleskne myšlenka, že se na pobyt ve tmě ještě někdy vydám.

A ještě jedna věc: zjistila jsem, že jídlo chutná mnohem lépe, když nepoužíváte oči, sníte ho méně a podařilo se mi shodit tři kila, aniž jsem pro to něco dělala. Nikdy jsem nesnědla vše, co jsem dostala, což je pro mě jev nevídaný 🙂

Děkuji Tomáši, i za to povídání každý den, když jsi mi přinesl jídlo, moc mi to pomáhalo. Přeji Vám oběma lásku, klid a ať se vám tato úžasná činnost daří.

S láskou

Míla

Pavla – půl roku čekání na pobyt ve tmě stálo za to

Na pobyt ve tmě jsem byla přihlášena už přes půl roku. O této zkušenosti jsem uvažovala již před několika lety, ale jak to tak bývá, učitel se objeví, až když je žák připraven.

Pobyt ve tmě ve východní svatyni

Rozhodnutí padlo a zbývalo už jen najít si termín. Lákala mě východní chatka, a tak jsem si hledala datum pobytu i podle této „touhy“.

Už několik týdnů před pobytem jsem se zmínila pár přátelům o mém záměru. A čím více jsem o tom mluvila, tím více se ke mně dostávalo otázek, které mě sváděly k nějakému očekávání – „Proč tam jdu?“ „Co tam budu dělat?“ „Nemám strach ze samoty, ticha, tmy?“ Tohle všechno jsem si nechtěla připouštět a přemýšlet nad tím, a tak jsem o tom už s nikým moc nemluvila. Tréma ale poslední týden před pobytem přeci jen trochu byla – řekla bych z cesty samotné a neznáma.

Cesta do Lomce byla opravdu zajímavá J. Vyjížděla jsem vlakem z Brna a čekaly mě skoro 4 hodiny cesty. Když jsem si kupovala lístek do Bykáně, paní na přepážce mi s úsměvem na rtech řekla, že neměla tušení, že taková zastávka existuje, a to že dělá u ČD 17 let J. „Fajn“, pomyslela jsem si…jedu do zapomenutých krajin…už to bylo lákavé. Zajímavé také bylo, když postupně tři lidé přisedli do „mého“ kupé a po čase zjistili (teda spíše až když přišel průvodčí), že nasedli do špatného vlaku. Co si asi pomyslet…no samozřejmě mě napadlo, jestli i já „nejedu špatným směrem“ – myšleno však ve trochu spirituálnějším kontextu.

Cesta vlakem ale jinak utekla a já stačila přečíst knihu (Slunce zapadá na východě), kterou jsem dostala od kamarádky…vlastně také o takové cestě.

Na pobyt ve tmě jsem nešla sama 🙂

Přestupovala jsem v Kolíně na „camráček“ do Bykáně. Když byla ohlášena daná zastávka jako příští, vyřítil se kdosi z cestujících ke dveřím, ačkoliv byla stanice ještě v nedohlednu. První, co mě napadlo, bylo, že je to můj „spolupotemník“ (napadlo mě nové slovo 🙂 a i já se už vydala ke dveřím. Když jsme vystoupili, šel onen cestující přede mnou a já už otevírala ústa s otázkou na rtech „zdalipak nejdete také do Lomce do tmy?“. Otázku jsem ani nestačila vyřknout, protože v tu chvíli se na mě otočil a zeptal se, zda jdu také do Lomce J. Zasmáli jsme se tomu a společně se vydali na krásnou procházku.

Cesta moc pěkně utekla díky povídání, kochání, trochu bloudění, sdílení pocitů z neznáma apod. Před cílem jsme ještě chvíli poseděli a počkali na „třetího potemníka“. Za chvilku přijel…věděli jsme, že je to on…bloudil autem po vesnici a my se tím bavili. Už tady začala pracovat na plné obrátky má intuice. Vždycky si vše připravuji dopředu – plán cesty kudy půjdu apod. Tentokrát jsem důkladná moc nebyla a vůbec jsem z toho nebyla nervózní. Věděla jsem, že nemusím znát cestu – znal ji onen cestující a také jsem věděla, že ještě máme počkat na toho „třetího J.

Po uvítání a zabydlení se, jsem ještě zavolala svým blízkým a poslední, co jsem venku viděla, byl západ Slunce. Se zhasnutím jsem trochu otálela, dala jsem si ještě večeři z domu, uspořádala si své věci, abych věděla, kde co mám a pak jsem s lehkou nejistotou zhasla.

S sebou jsem měla své oblíbené kameny, pastelky, blok a další „kamarády“, které mi ukazovaly světlo, když byla tma moc hluboká. Každý den jsem psala své pocity, zážitky, nápady, malovala apod. Dodnes mi to slouží jako pohled, náhled, zpětná vazba, zachycení okamžiků, kdy jsem byla „v sobě“…a kam se můžu kdykoliv vrátit J.

Bylo nám řečeno, že první dny se většinou prospí. Těšila jsem se na to. Hm…toto očekávání se nesplnilo. Nespala jsem pořádně celý týden. Ačkoliv spím běžně klidně a bez problémů, usínám během chvilky a v noci se nebudím, tady se všechno otočilo. Kupodivu jsem ale unavená nebyla.

Bylo zajímavé, že mi stačilo nejen málo spánku, ale také pocity hladu se minimalizovaly. Jedla jsem 2x denně a mnohdy i připravené jídlo nedojedla. Došlo mi tak, že je hladový můj zrak, nikoliv mé tělo. A to vidím i teď, po měsíci, kdy mnohdy jím, aniž bych to opravdu potřebovala. Zkrátka to vidím a dostanu na to chuť. Takže pro mě platí: co oči nevidí, po tom žaludek netouží J.

Dny mi utíkaly velmi rychle. Mnohdy jsem se v meditacích dostala tak daleko, že po návratu do „reality“ jsem měla pocit, jako bych „kdesi“ strávila nekonečně dlouhý čas.

Naučila jsem se více pozorovat své myšlenky, vnímat své potřeby a naslouchat jim a dostat se do nitra sebe. Tma a klid to podporují a i dodnes, když se na sebe chci více „nacítit“, vyhledávám klid a tmu nebo si zavírám oči.

Myslím, že se i více zjemnila má intuice a jsem si jistější jejím hlasem, když mi má co sdělit. Poznala jsem to i na tak banálních věcech, jako je „hledání“ předmětu ve tmě. Když jsem něco chtěla vzít do ruky, přesně jsem věděla, kde to je, aniž bych hledala. Také jsem věděla, kdy přijde Lenka a kdy Tomáš a dokonce jsem věděla, na co se Lenka zeptá.

Párkrát se stalo, že jsem si do chatky pozvala strach a nepěkné myšlenky. Nebyla jsem ale ještě připravena se s nimi blíže seznámit, a tak jsem je celkem snadno vykopla ze dveří. Možná by se dalo říci, že tma je i od toho, abych poznala i tyto „postavy“. Pro mě ale bylo důležitější poznání, že myšlenky mohu pozorovat a také vykopnout z hlavy, když je nechci nebo překonat strach pomocí pozitivních myšlenek a „zpřítomnění se“.

Poslední noc pobytu ve tmě

Poslední noc jsem se nemohla dočkat, až se nadýchnu čerstvého vzduchu. Přivítal mě chlupatý kamarád Charlie, který držel stráž u našich chatek dny i noci (za to mu moc děkuji), a také jeden spolupotemník (cestující). Bylo mi krásně…byla jsem tak šťastná a zároveň tak pyšná, že jsem to zvládla J. Výbuch energie ani nelze popsat. Cítila jsem naprostou živost a euforii.

Pobyt ve tmě pro mě byl celkově poznáním dalších svých možností a probuzením intuice. Vím, že zvládnu být sama (se) sebou, překonat strach z neznáma, užívat si klidu a být tady a teď.

Teď, po měsíci, mohu říci, že pobyt ve tmě byl jakýsi odrazový můstek, brána, za kterou jsou věci najednou…jiné…vím, že nic není stálého…vše se mění…něco samo, svou přirozeností, něco z vůle a chtění, touze po lepším, šťastnějším a vyrovnanějším životě J

Možná se ještě vydám na cestu do tmy, seznámit se blíže se svými strachy…a možná také ne…třeba už si je do svého života nepustím…

Za možnost sdílení, náhledy, návštěvy a skvělé jídlo děkuji Tomovi a Lenče

Pavla

Terapie tmou mi otevřela oči

Dnes jsem po 7mi nocích konečně vylezla ze svatyně určené pro terapii tmou.

Tak strašně jsem se těšila až léčbu tmou ukončím, ale nakonec jsem zjistila, že mám obavu se do světa zase podívat. Přeci jen, když jsem vstupovala do svatyně terapie tmou bylo to pro mne něco nového. Po 7mi dnech jsem svatyni již znala, kousek po kousku jsem ji poznávala a teď mám zase opustit konfortní zónu?

Terapie tmou bylo dost, jde se do světa!

Uf, tak jsem do dokázala a jsem opravdu venku. Jestli si přejete znovu projít svým narozením, kdy vám vše připadá jako nové, zajděte si do svatyně, terapie tmou je právě pro vás. Celý svět je pro mne nový. Přistihla jsem se, že půl hodiny jen tak čumím na strom, za svatyní 🙂

“Maruš, buď v pohodě, to se tu stává běžně”, chlácholí mne průvodce 🙂

Co mne přivedlo na léčbu tmou?

Přistihla jsem se u toho, že se můj život řítí z kopce jako lavina. Ani jsem si nebyla jistá, jestli jsem za to mohla já, osud nebo příbuzní. Prostě jsem ráno vstala a těšila se na večer, kdy budu moci padnout do postele do kómatu.

Dnes je to ale jiné. Po tom týdenním “odpočinku” vidím, že je mnohem důležitější prožívat si každý okamžik, být tady a teď.

Moc děkuji za terapii tmou a určitě někdy na shledanou.

Marie, Liberec

Rezervace

Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací

Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".

Zavřít