Radka – Tma mi umožnila být k sobě zcela upřímná

Jak jsem se k pobytu ve tmě dostala?

O existenci pobytu ve tmě jsem se poprvé doslechla asi rok před tím, než jsem se rozhodla ho absolvovat. Od první chvíle mi ta myšlenka byla sympatická. Vyhledávala jsem si rozličné informace a nakonec vyzkoušela několikahodinovou lekci jógy ve tmě, kterou si lektorka vymyslela právě na základě své zkušenosti z pobytu ve tmě. Postupem času nabývalo mé odhodlání pobyt realizovat na jasných obrysech až do momentu, kdy jsem seděla v kanceláři s hlavou v dlaních a říkala si, že ho skutečně potřebuji. O pár minut později zaklepala na dveře sekretářka s formulářem k příspěvku zaměstnavatele na rekreaci. Přijala jsem to jako znamení a rovnou si pobyt zarezervovala.

Stálo za to si počkat

Ačkoli jsem si na svůj termín musela počkat tři a půl měsíce, rozhodně to stálo za to. S pobavením jsem sledovala reakce okolí, když jsem jim oznámila svůj záměr se na týden zcela sama octnout ve tmě. Většině osob ta představa byla nelibá a bezprostředně mi oznámily, že „by to nedali“, mnoha lidem se také zdály peníze za pobyt vyhozené z okna.

Dostala jsem několik nabídek „zavření do sklepa“ za poloviční cenu. Nesčetněkrát jsem vysvětlovala, že mě nikdo nikam nezavírá, nýbrž tak činím dobrovolně a mohu kdykoli odejít nebo si rozsvítit.

„A co tam budeš dělat?“

Některým lidem byla myšlenka na tak hříšně promrhaný čas natolik cizí, že vymýšleli způsoby, jak pobyt absolvovat a zároveň ho “očůrat” například audioknihami. Myslím, že odezvy hezky rezonují s tím, nakolik je česká společnost zvyklá pečovat o své psychické zdraví a kolik z nás umí být skutečně sama se sebou.

Šla jsem raději pěšky

I přes možnost spolucestování autem s dalším účastníkem jsem se rozhodla do Bykáně přijet vlakem a zbylých 6 km dojít. Ve vlaku jsem se zamyslela a zastávku projela a cestu si tak prodloužila o další dva kilometry. Rozhodnutí jít pěšky a strávit tak sama se sebou za světla hodinu a půl chůze mezi poli a osamělých cestách bylo vynikající. Měla jsem tak čas zklidnit nitro a postupně se odprostit od ruchu civilizace. Na zpáteční cestě mi cesta naopak pomohla vpravit se pomalu zpět.

Do chatky jsem vešla psychicky připravená a s nezbytnou pokorou

Po osprchování, vybalení a snězení něčeho k večeři jsem si zhasla tak, jako každý večer před spaním. Odpadl tak stres ze započetí pobytu. Ráno jsem už nerozsvítila. I když byla tma v chatce naprostá, většinu času jsem měla pocit, že je šero laděné do zelené barvy. Pak jsem obrátila hlavu a byla překvapena, jaká je tma. Stejně tak pohyb po chatce byl nad očekávání jednoduchý a neměla jsem potíže se pocitově orientovat a nenarážet do vybavení. Mnohokrát jsem se natáhla pro lžíci nebo lahev a hned na první pokus ji nahmatala.

Zachování řádu

Postupem dní jsem si vypěstovala každodenní návyky, které jsem dodržovala bez většího vynucování, a jenž mi pomáhaly zcela si nerozházet pojem času (na což jsem se při prvním pokusném pobytu necítila) a zachovat alespoň zdání uklidňujícího řádu. Zvenku jsem ráno slyšela zpěv ptáků, večer zase kvákání žab od rybníka, což byly společně s přinesením jídla mezi 11. a 15. hodinou hlavní ukazatelé dne.

Během pobytu se mi jakousi antimantrou stal rým z básně v knize Nespavost od Stephena Kinga: Všechno, co dělám, rychle odbydu, abych se už mohl věnovat něčemu jinému.

Antimantra bezpečně dokázala vrátit mé bloudící myšlenky zpět do přítomnosti k tomu, co jsem automaticky prováděla, ať se jednalo o pojídání snídaně nebo provádění cviku. Dala jsem si předsevzetí antimantru ctít i po návratu.

Očekávala jsem, že zejména první dny takřka celé prospím kvůli dlouhodobému spánkovému deficitu. Přesto prospaný čas nebyl tak obsáhlý a s každým dnem se jeho množství snižovalo. Poslední tři dny jsem přes den již nespala takřka vůbec.

Bylo těžké oddělit se od světa

Zejména první čtyři dny bylo velice těžké zůstat mimo svět a nepodívat se, jak reaguje na mou nepřítomnost. Nezapnutí telefonu a rychlou kontrolu stavu jsem si vymlouvala pouze neúprosnou logikou říkající, že ani v jedné možné variantě, která nastane po zapnutí a (ne)načtení zpráv, mi tento úkon nepřinese v tuto chvíli nic přínosného. Stejně jako nezapnout telefon bylo náročné neotevřít dveře, abych se v noci prošla po zahradě a znovu se vrátila.

Poslouhala jsem dění mimo svatyni

Část každého dne jsem seděla u venkovních dveří, kde bylo spojení se světem nejsilnější, a poslouchala zvuky plynoucího života. Jak jsem byla vděčná za zvuk sekačky na trávu nebo zřídkavého křiku dětí! Obvykle jsem u dveří jedla, opřená o zárubeň, seděla na meditačním polštářku a zpívala si. Je zajímavé, že se mi vybavovaly jiné písně, než jaké si běžně často zpívávám. Na některé jsem si nevzpomněla roky.

Poslední dva dny jsem se pak bavila songem současného písničkáře Pokáče, Sám doma.

Beze světla se mi přemýšlelo odlišně

Kromě toho, že myšlenky byly hlubší a ostřejší, fungoval celý proces jinak. Jako bych byla v polospánku. Celou dobu jsem si uvědomovala situaci, v níž se nacházím (ležím potmě na posteli), ale zároveň jsem měla daleko lepší napojení imaginace. Jistě pomohla také absence rušivých elementů, které by odváděly mou pozornost a dovolily mi prokrastinovat.

Čtvrtý den u mě nastala další změna v rovině uvažování. Začala jsem na stejnou věc nahlížet z jiného úhlu, prožitky s ní spojené se více uvolnily a lépe se s nimi pracovalo. Měla jsem náhle přístup tam, kam ještě nikdy.

Sedmý den opět došlo k prohloubení na niternější úroveň. I proto mě trochu mrzelo, že je můj pobyt ve tmě u konce a nemám tak čas nový rozměr prozkoumat. Z tohoto hlediska souhlasím s dalšími absolventy – pobyt kratší týdne nemá příliš smysl.

Někteří praktikující popisují rozličné halucinační zážitky, které zde zakusili. Nemyslela jsem si, že jsem nějaký takový zažila až do momentu, kdy jsem na otázku stran halucinací odpověděla, že žádné nenastaly. Pouze mi občas připadalo, že se mé lůžko nachází uvnitř starobylého chrámu s tesanými růžicemi na zdech nebo že se dívám na kamennou stěnu s velkou prasklinou.

Vždy šlo o představu osvětlenou zeleným světlem, jehož původ byl za mými zády. Z reakcí mi došlo, že i takový vjem asi nebude zcela běžný a dal by se za halucinaci považovat. Mimo zrakové halucinace jsem zažila značné množství neuvěřitelně živých představ či vizí. Stejně tak sny byly velice zhmotněné.

Myslela jsem si, že vím co chci ve tmě řešit

Do tmy jsem šla s poměrně jasnou představou, co si chci v sobě dořešit a na co se zaměřím. Byla to naivní představa. U některých záležitostí, nad kterými jsem v předchozích týdnech dumala, jsem zjistila, že je mám dávno uzavřeny.

Naopak jsem odhalila, že mě některé věci trápí více, než jsem si za světla ochotna připustit. Tma mi umožnila být k sobě zcela upřímná.

Největší obavou, s níž jsem do tmy přicházela, bylo, jaký vliv bude mít rýpání se v bolestivých místech na mou psychiku. Budu v hluboké depresi? Čekají mě velké výkyvy nálad? Budu zažívat strach? Naprostou většinu času jsem měla vynikající náladu a užívala si jak tmu, tak i samotu. I přes občasné chvilky s těžkými tématy, se mi dařilo zachovat si pozitivní náhled a nejednou se sama sobě zasmát.

Hojnost jídla

Jak popisují ostatní, také já jsem vnímala chuť jídla odlišně a zejména úžasné bylinné čaje mi neskutečně chutnaly. Sušené plody jsem měla možnost zažít jak za tmy, tak i ráno za světla. Co chutnalo zajímavě a nevšedně, mi ráno po shledání, o jaký plod vlastně šlo, nechutnalo ani trochu. Těstoviny mi nechutnaly ani v nejmenším. Stejně tak tempeh pro mě byl nepoživatelný. Zato manu zeleniny jsem si vychutnávala s nadšením do posledního kousku. Po celou dobu pobytu jsem měla pocit, že mám jídla hojnost a jím dosytosti. Až po ohlédnutí se jsem si uvědomila, že jsem toho zase tolik nejedla. Však jsem také měla minimální výdej energie.

Ve tmě toho potřebujete strašně málo

Veškeré oblečení, něco málo vlastních zásob ořechů a ovoce a poměrně velký plyšový freťák se mi pohodlně vešly do batohu. Na doporučení vzít si s sebou “dobrou náladu, dobrou náladu, dobrou náladu a přezůvky” jsem se na bod čtyři bohužel vykašlala a hořce své pohodlnosti litovala. Přibalila jsem si s sebou ale teplé ponožky, takže situace nebyla ztracena. Dvě nejdůležitější věci, které jsem s sebou měla, byl zmiňovaný plyšový terapeutický freťák, ke kterému jsem se mohla po celý čas tulit, a skleněná lahev na vodu. Do lahve jsem si v průběhu celého dne z termosky napouštěla horký čaj, který jsem tak nikde nevycintala a mohla ho popíjet i v posteli dle uvážení.

Takhle jsem si konec pobytu nepředstavovala…

Když přišel den odchodu, nemohla jsem již dospat a bála se, že propásnu východ slunce, na který jsem se neuvěřitelně těšila. Nakonec budík přeci jen začal zvonit a já se dle instrukcí připravila na otevření dveří ven. Jenže ouha, ať jsem za kliku brala jakkoli, nedařilo se mi je otevřít. Vzpomněla jsem si na to, jak mi Lenča při nástupu říkala cosi o tom, že se mohu v chatce zamknout. Předpokládala jsem tedy existenci nějakého klíče. Který ovšem v zámku nebyl a nakolik jsem si vybavovala, nebyl tam ani při nástupu. Zuřivě jsem tedy začala klíč po chodbě hledat. Marně. Nakonec jsem to vzdala a rozhodla se rozsvítit ve vedlejší místnosti. Takhle jsem si svůj báječný závěr pobytu nepředstavovala.

Seděla jsem na podlaze u umyvadla v pološeru, vše se se mnou točilo a čekala jsem, až si na světlo zvyknu. Po několika desítkách minut jsem se vydala klíč hledat znovu. Marně. Představě, jak čekám další tři hodiny na to, až mi někdo odemkne, jsem se musela smát tak, až mi tekly slzy. Nakonec jsem zkusila vzít za kliku po xté znovu a dveře se otevřely. Nejspíše jsem dosud táhla na opačnou stranu. Úplně jsem zapomněla na existenci dalších, vnějších dveřích. Na těch byl onen zmiňovaný zámek.

Vyrazila jsem vstříc světu venku

Dveře jsem rozrazila a zůstala v ohromení zírat. Celá zahrada, ba celý svět přenádherně voněly! Přímo před vchodem se na třešni tvořily pupence zelených třešní a po větvích poskakovali a štěbetali ptáci.

Sedla jsem si mezi futra a fascinovaně pozorovala scénu před sebou. To ráno byla velká mlha, takže z východu slunce bych tak jako tak příliš neměla.

Nasnídala jsem se, sbalila to málo, co jsem s sebou měla, a vyrazila na cestu. Procházet probouzejícím se ránem v sobě mělo cosi magického.

Návrat ze tmy pro mě byl poučný

Byl poučný i z hlediska posouzení povahy vztahů s blízkými. Zejména ze zpráv, které se mi po zapnutí telefonu začaly načítat, bylo jasně viditelné, jak mě druhý vnímá. Moc mě pak potěšily takové, ve kterých bylo psáno, že se dotyčné osobě stýská a ať si to užiji, nebo prostě jen ať vítám zpět.

Protože jsem na pobyt odešla uprostřed značných životních převratů, veškeré záležitosti k řešení se během mé nepřítomnosti naakumulovaly a po návratu mě hrozily zavalit. Týden mimo byl pouze jakousi hypotékou s hodně vysokým úrokem. Načerpanou energii, vnitřní klid a pohodu jsem tak velice rychle vydala.

Měla jsem si po všem oddychnout

Dnes již vím, že jsem si po návratu měla vzít ještě den, dva dny oddechu na slunci ode všeho a všech na zpracování zážitků. Takto jsem se násilně musela přepnout do běžného modu a na otázku, jak na pobytu bylo a co jsem si z něj odnesla (a zda jsem našla smysl života) jsem nedokázala odpovědět ani sama sobě, natož komukoli jinému.

Život venku mi prvních několik dní přišel neskutečně zrychlený a vjemy jsem naprosto nestíhala zpracovávat. Dokola jsem si pokládala otázku, proč tomu tak je, za čím se všichni tolik honíme, aniž bychom v tom častokrát viděli smysl?

I přesto vnímám zážitek týdenní tmy jako velice přínosnou zkušenost, která mě zase o trochu posunula. Byť jsem potenciál pobytu ani zdaleka nenaplnila.

 

Ráda bych se napřesrok vrátila

Tento způsob napojení se na sebe rozhodně není pro každého. Pokud člověk necítí potřebu, touhu se do tmy odebrat, nejspíše tam nevydrží. Já jsem si užila každou jeho vteřinu a ráda bych se napřesrok v zimě vrátila zpět a tentokrát na osm či devět dní, abych měla možnost se ponořit hlouběji.

Velice děkuji Tomovi a Lenče za možnost u nich pobyt zažít. Pečovali o mě perfektně a mají můj neskonalý vděk, že vyšli vstříc mým dietetickým nárokům. Dávali na mě pozor a vždy přicházeli s dobrou náladou, takže ani každodenní kontakt při podávání jídla nebyl pro terapii rušivý.

Ráda se znovu vrátím

Radka

Vít – po pobytu ve Tmě vím, že mám být spokojený s malými pokroky

Zavřel jsem dveře a ležérně se opřel o dřevěnou zeď. Neměl jsem kam spěchat. Pohlédl jsem do tmy kolem sebe a ověřil si, že nic nevidím. V hlavě mi začala znít známá píseň The Sound of Silence.

“Paráda, jsem tady… A co teď?”

Pobyty ve tmě mají dlouhou tradici a jsou organizovány po celém světě. Na rozdíl od tibetských mnichů jsem však ve tmě nestrávil týdny čtyři, ale jeden. I tak se těch sedm dní táhlo minimálně měsíc.

Poprvé jsem o těchto pobytech četl v nějakém časopise, možná to byl Forbes. Ihned jsem věděl, že to někdy zkusím, tak nějak jsem to cítil. A to byste nevěřili mému překvapení, když jsem o dva roky později našel pod vánočním stromem obálku s poukazem začínajícím tajemnými slovy “Dávám ti světlo, dávám ti tmu.”

Podstata tmy

15. dubna jsem vlakem dorazil do Kutné Hory. O dvě hodiny pěšího pochodu později jsem dorazil do malé vesničky, kde jsem se potkal s Tomášem mým průvodcem tmou.

Vlezl jsem do chatky, vybalil si věci, zapamatoval si, kde co je a zhasl. Ani po deseti minutách jsem nedokázal rozpoznat prsty své ruky vzdálené pouhých 15 centimetrů od očí a musel se smířit s podstatou tmy je v ní tma.

Na mysli mi vytanula první otázka co tu vlastně budu celou dobu dělat? Přestože jsem v červnu 2017 absolvoval náročný desetidenní meditační kurz, díky kterému jsem se téměř odnaučil nudit, tohle bylo jiné. Žádný řád, který následovat, žádný přesně stanovený čas večeře, na kterou se těšit.

Nightlife

Význam průvodců tmou je ten, že každý den nosí do tmy jídlo a jsou k dispozici, když chce člověk sdílet své zážitky nebo problémy, které ho ve tmě mohou potkat. Jídlo na celý den nosili Tom nebo Lenka nepravidelně mezi jedenáctou a třetí hodinou odpoledne. To proto, aby člověk opravdu ztratil pojem o čase.

Prvních 24 hodin se neskutečně táhlo

Čekal jsem, že začátek pobytu strávím doháněním spánkového deficitu, ale mé tělo se rozhodlo dělat naschvály a zůstat vzhůru. Musel jsem proto vymyslet náhradní program.

Meditoval jsem, dojídal svačinu z vlaku, cvičil a zaznamenával si ty nejzajímavější myšlenky. (Ano, i potmě se dá psát stačí si vždy natrhnout okraj stránky tam, kde jste skončili.)1 

Konečně se ozvalo bušení na dveře chatky jídlo dorazilo! Kromě prvního dne jsem vždy bezpečně poznal, co dlabu, a užíval si chutné hodování. Velkým dobrodružstvím bylo sprchování a čištění zubů. Nejlepší způsob, jak potmě použít pastu, je vymáčknout si ji rovnou do pusy!

Jak jsem trávil čas ve Tmě?

Mezi mé aktivity, kterými jsem trávil čas, se vmísilo i vzpomínání na dětství a na to, jak jsem byl na základce plný nadšení a naopak jak mi gympl vysával energii. Promýšlel jsem nové podnikatelské strategie a své vize a plány.

Učil jsem se také lucidně snít a vystupovat z těla, ale to je kapitola sama pro sebe. Sny, které se mi zdály, byly neuvěřitelně barevné a jasné, jak kdyby můj mozek kompenzoval absenci světla při bdění.

Nicnedělání

Uvědomil jsem si, že přemýšlení o čase a o tom, kolik mi ještě zbývá do konce dne či pobytu, mě stresuje. Nejlépe jsem se cítil v meditacích nebo kdykoliv jindy, kdy jsem nepřemýšlel o minulosti či budoucnosti.

V praxi se mi tak potvrdilo pravidlo, že všechno utrpení je způsobeno myšlenkami. Připomněl jsem si, jak moc jsme vázáni našimi budíky a deadliny a jak málo si užíváme toho, co zrovna je.

Mým oblíbeným cvičením se ve tmě stalo nicnedělání. Prostě si sednete a neděláte nic žádné přemýšlení, žádné fyzické cvičení, nic, jen jste a zíráte před sebe. Nezdá se to, ale není to nic jednoduchého. Pokud toto cvičení vydržíte třeba jen 20 minut bez toho, abyste vyskočili s pocitem, že něco musíte dělat, můžete se poplácat po zádech.

Tak moc jsme si navykli na neustálý proud myšlenek a aktivit. V posledních stoletích jsme si hýčkali a zdokonalovali naši schopnost kriticky přemýšlet a analyzovat a nedochází nám, že je v pořádku a ku prospěchu občas nedělat nic.

Viděl jsem světlo

Po vytěsnění myšlenek na čas a opravdovém ponoření se do tmy mi zbytek pobytu utekl poměrně rychle.

Na základě vyprávění jiných lidí, které jsem před pobytem četl, jsem očekával všechny možné halucinace. Dostavilo se však jen chvílemi otravné, chvílemi příjemné blikání v očích, které v průběhu pobytu gradovalo.

Nejprve jsem kolem očí začal vidět bílé světlo, které blikalo intenzivně, jako stroboskop. V dalších dnech světlo zežloutlo a ke konci pobytu zčervenalo a ustálilo se, již neblikalo. Když jsem si tedy lehl na postel a zapisoval něco do sešitu, připadalo mi, jako kdyby ze všech stran svítila červená lampička.

Někdy se mi také zdálo, že rozeznávám obrysy objektů v chatce. Na to jsem několikrát doplatil, když jsem uprostřed kroku, očekávajíc ještě dobrý metr místa, holení narazil do rámu postele.

Znovuzrození

Týden ve tmě je podle mě velmi přínosný, ale rozhodně ne krásný – jednoduše proto, že ve tmě nic nevidíte. Vaše dávka krásy a žasnutí vám ale nebude odepřena, jen si na ni musíte sedm dní počkat.

Poslední den jsem dostal od Lenky budíka nařízeného na 4:30 ráno. Budík zazvonil, já vstal, oblékl se a plný nadšení a nedočkavosti jsem otevřel dvojité dveře vedoucí ven z chatky.

Přestože slunce ještě nevyšlo, po týdnu v absolutní tmě mi venkovní noc připadala nesmírně jasná. Vanul svěží vzduch a hvězdy, nezakryté smogem velkoměsta, nádherně svítily. Byl to překrásný pocit, takové znovuzrození.

Z ostatních tří chatek postupně vyšli i ostatní a dali jsme se do řeči. Společně jsme poté usedli na kraj nedalekého pole a pozorovali východ slunce. Takové okamžiky opravdu stojí za to.

Moje lekce ze tmy

Pobyt ve tmě je intenzivní zážitek. Nevím, zda vám ho mám doporučit, nebo ne. Myslím si, že k vám přijde sám, nastane-li správná chvíle. A když nastane ta správná chvíle, dá vám strašně moc.

Být sedm dní jen sami se svými myšlenkami není něco, co zažijete v “běžném” životě. Uvědomíte si věci, které jste o sobě netušili. Máte čas projít si a vyřešit své vnitřní konflikty. Zresetujete si svůj biorytmus spíte, když na vás přijde spánek a jíte, když máte hlad nebo chuť. Dobijete si svůj kýbl energie a utřídíte priority.

Ať už jste právník, uklízečka, cestovatel nebo pilot, všichni si ze tmy něco odnesete tomu věřím.

Do tmy s přáním? 

Lidé do tmy často chodí s konkrétním přáním a možná i vy máte něco, co ve svém životě chcete vyřešit. Já nic konkrétního k řešení neměl a možná proto se ani nic konkrétního nestalo, nenastal žádný zásadní průlom. A právě to je ta lekce, kterou jsem si asi měl ze tmy odnést že mám být spokojený s malými pokroky a neočekávat zážitky, které mi převrátí život naruby.

No a jestli půjdu znovu?

To se ještě uvidí, zatím to neplánuji, ale třeba se mi po hlubokém klidu tmy zasteskne… Děkuji ti, mami, za tuto neobyčejnou zkušenost…

Bára – Ako ma tma prijala ma do svojho náručia

Ahoj Tomáš a Lenka,

prepáčte, že odpisujem trochu neskôr, život na svetle ma trochu pohltil 🙂

Ďakujem Vám ešte raz za všetko, na celý týždeň v tme spomínam ako na mimoriadne silnú a prospešnú skúsenosť.

Do tmy som išla s rešpektom a čo nejmenšími očakávaniami.
Na každého pôsobí tma inak a ja som sa bála najmä prvého momentu po tom, čo zhasnem svetlo.
Tiež som si nevedela predstaviť, ako strávim celý týždeň sama so sebou a bez ničoho extra na práci.

Na prípravu som mala štyri mesiace. Tie som využila tak, že som sa naučila naspamäť pár zostáv cvikov z jógy, čchi-kungu, 5 Tibeťanov a nejaké cviky na dýchanie a meditáciu a pár mantier.
Prečítala som tiež pár kníh a najviac mi dala asi Tolleho Moc přítomného okamžiku.

Počas tých 4 mesiacov som pri cvičení jednotlivých prvkov a prebúdzania sa do prítomnosti niekedy nadobúdala pocit, že už tmu ani nepotrebujem, tak mi to pomáhalo už samo o sebe. Ale vedela som, že sú to len momentálne stavy a že by som tam určite ísť mala.

Preto som 29.4. nastúpila podľa dohody na 7 nocí do tmy.
Po tom, čo som si zhasla svetlo, ma tma ohromila. Bola tak intenzívna, že som pred ňou zatvárala oči. Všade som videla mžitky a nevedela som sa v priestore zorientovať.
Bol to ten prvopočiatočný šok, ktorého som sa tak bála, a asi práve preto prišiel.
No po chvíli som si sadla na posteľ a skľudnila som sa. Uvedomila som si, že som tam dobrovoľne, že tam byť predsa chcem a že tá tma vlastne nehryzie.
Postupne som sa s tmou skamarátila. Prosila som ju, aby mi dala, čo mi má dať, aby mi odhalila kúsok vlastného vnútra. A tma bola dobrá a milá. Prijala ma do svojho náručia.

Hovorí sa, že prvé dva dni človek prespí.

Ja som asi spánkový deficit veľmi nemala, a tak som sa už v prvý deň nevedela dočkať, kedy príde Tomáš s jedlom.
Po všetky dni sa mi podarilo dodržať nejaký ten režim. Keď totiž človek ide do tmy na jar, má asi tú výhodu, že do chatky prenikajú zvuky spievajúcich vtákov oznamujúcich deň a cvrlikanie cikád vymedzujúce noc. Snažila som sa chodiť spať až keď som počula cikády. Uprostred dňa zase prišiel Tomáš alebo Lenka, a tak mi dni napokon celkom ubiehali.
Cez deň som cvičila všetky tie veci, čo som sa predtým naučila a bola som rada, že mám niečo na vyplnenie času. Každý cvičebný aj relaxačný prvok som mohla natiahnuť do aleluja, pretože času som mala kopu.

V tme som mala veľa času…

Tak som sa naučila trochu spomaliť a vychutnať si každý pohyb svojho tela. Všetko mi v tme trvalo trochu dlhšie a celý čas som vôbec nevidela svoje telo. Hoci ani na svetle veľa času pred zrkadlom netrávim, bolo zaujímavé sledovať, ako funguje bez ohľadu na to, že je všade tma. Ako v ňom aj naďalej tlčie srdce, žalúdok trávi, atď. Nevidela som, či nie som špinavá alebo strapatá (česky rozcuchaná 🙂 a vôbec na tom nezáležalo. Myslím, že mám od vtedy trochu iný vzťah k vlastnému telu a viac ho počúvam.

Myšlienky mi zato vôbec neutíchli za celý čas. Pochopila som, že nám asi ozaj nepatria, keď sú tu aj bez akéhokoľvek vonkajšieho podnetu. V tme bolo všetko oveľa živšie, každá spomienka, každá ľudská tvár sa mi zjavovala s presnými črtami tváre. Mohla som sa preniesť, kam som chcela, občas som tmu úplne prestala vnímať. Tak tomu bolo prvé tri dni.

Na štvrtý deň sa myšlienky zmenili na obrazy

Už to nebolo len niečo, čo by ma napadlo. Už to boli obrazy objavujúce sa pred mojimi očami v tme rad radom bez prestania trochu ako sen, bez začiatku a bez konca, len som pritom nespala.

Boli to rôzne veci, ktorých sa bojím, od hadov cez strelné zbrane a postavy v tých predstavách som nepoznala, ale videla som ich tam veľmi živo, akoby som ich kedysi videla, len si na ne vedome nepamätám. Našťastie som sa tých predstáv veľmi nebála, pretože som videla, že keď ich budem ignorovať, vystriedajú ich ďalšie. A tak som ich začala len pozorovať, a oni sa predo mnou striedali ako upútavky k filmom. Vtedy som pocítila, že pod tými myšlienkami sa skrýva moje skutočné ja. A tým, že som svoje telo vôbec nevidela, som navyše dokázala uveriť, že sme bytosťami, ktoré siahajú oveľa ďalej za naše telesné schránky.
Niečo takéto som túžila prežiť a som za túto skúsenosť vďačná.

Začala som vidieť steny

Na štvrtý deň som tiež začala vidieť steny. Mozog si asi potreboval priestor okolo seba ohraničiť, a tak si vymyslel červené murované steny, hoci chatka je drevená a hnedá.

Inak som žiadne extra efekty nezaznamenala, iba raz som videla letieť žltý chumáč svetla popri strope a párkrát som videla oproti záchodu na stene prebliknúť svetelnú čiaru.
Pripadalo mi to, ako keby som v tej veľkej tme dokázala vidieť elektrické výboje vo vedení, ktoré je tam pravdepodobne zabudované v stene, lebo o niečo vyššie bola zásuvka. Zabudla som sa potom na to Tomáša spýtať 🙂
Celý týždeň som mala pred očami mžitky buď menej alebo viac, alebo sa tma trochu rozjasňovala potom zase stmavovala. Čiernočiernu tmu som videla málokedy.

V tme sa mi darilo aj bez problémov orientovať. Veci som si dávala k jednej stene, a tak som ich aj bez problémov našla. Len chôdza naprieč miestnosťou mi robila problém. Lepšie bolo kráčať rovnobežne so stenami.

Co som si vzala do tmy?

Do tmy som si priniesla pár kameňov, tibetskú misku, na ktorej som si občas hrala a doprevádzala svoje mantry a papiere a pastelky na písane a kreslenie. Každý večer som si písala denník, ktorý sa dá aj prečítať 🙂 a posledný deň som si skúšala intuitívne zakresliť vlastnú auru.

Jedlo bylo skvelé

Ďakujem Lenke za skvelé jedlo. Už pred tmou som počas pár jednodňových hladoviek zistila, že mi hladovanie nerobí dobre. Podľa ájurvédy som zčasti vzdušnej povahy a potrebujem neustály prísun kalórii, inak mám žalúdočné kŕče. Preto som sa rozhodla tmu absolvovať s vegetariánskou stravou bez toho, že by mi bolo dopredu povedané, aké jedlo ma čaká.
Zistila som, že na svetle jem s očakávaniami. Dopredu viem, ako ktorá potravina chutí a už kým si ju vložím do úst tak nejak viem, čo čakať a tak sa plne na jej samotnú chuť napokon nesústredím.
Tu to bolo naopak a bolo zaujímavé sledovať, ako chutí napríklad roztopená čokoláda či paradajková polievka. Tiež som si nikdy neuvedomila že udusený karfiol (česky kvéták) a brokolica majú podobnú štruktúru a chutia podobne.

 

Tomáš mi odporúčal…

Tomáš mi odporúčal, že najlepšie je v tme sedieť a nič nerobiť a pozorovať myšlienky. Mne to šlo najlepšie práve po cvičení, keď bolo telo trochu unavené. Vtedy sa mi najlepšie “meditovalo”.

V noci som mala občas hlavne zo začiatku nočné mory. V tme som si pamätala každý sen, pretože ma nič po zobudení nerozptýlilo. Na odporúčanie Tomáša som si zlý sen proste rozdýchala. Emócie z neho sa tak rozpustili.

Zotriedila som si myšlienky

Tma mi celkovo pomohla si utriediť myšlienky a prostredníctvom prítomnosti samej so sebou si všetky uplynulé pozitívne aj negatívne skúsenosti uležať v podvedomí a prestať ich znovu a znovu rozoberať.

Do chatky som si priniesla aj MP3 s nahratými meditáciami. Tie som si asi tri posledné dni po večeroch púšťala a obzvlášť dobre na mňa v tme pôsobil Sri Mooji, ktorý vedie človeka ku sprítomneniu.

Posledný deň

Posledný deň – v sobotu ráno o štvrtej – mi zazvonil budík a tak ma vyšokoval, že som pri jeho vypínaní spadla z postele a sen tej noci je jediný, ktorý si nepamätám 🙂

Zacivičila som si ešte 5 Tibeťanov a vyšla vonku do tmy. Mne to však už pripadalo ako svetlo. Prvé kroky boli ako po opici. Krátke, neisté a bolela ma hlava, najmä za očnými buľvami, pretože som očami nemusela hýbať celý týždeň. Preto asi slepci hľadia iba strnulo pred seba, lebo im ochabli očné svaly. Ešte vyše hodiny mi trvalo, kým so sa zbavila mierneho pocitu závrate.
Vtáčiky o dušu spievali, zdalo sa mi, že až moc nahlas. Šla som za dedinu pozorovať východ slnka, ale žiadny kvôli hmle vidieť nebolo.
Aj tak však bola atmosféra rána čarovná a ja som prežívala eufóriu, že som to zvládla.

Cesta domov

Cestou nazad vo vlaku mi došlo, aké je to krásne vôbec môcť vidieť všetku krásu sveta a ako všetko, čo robíme, stojí zato. Život je to najpodstatnejšie, čo musíme na tejto zemi prejaviť akýmkoľvek spôsobom túžime.

Pobyt v tme odporúčam každému, kto nad tým uvažuje.

Za celý pobyt sa mi nestalo nič “prevratné”, žiadna závažná trauma, ani chuť vybehnúť z chatky, ani ma “neosvietilo” 🙂
Ale dalo mi to veľa menších uvedomení, dovolilo mi to ukončiť si niektoré veci z minulosti, skľudniť sa, vyčistiť si hlavu a zistiť niečo viac o sebe a svojom podvedomí.

Ďakujem Vám Tomáš a Lenka za to, že ľuďom touto cestou umožňujete ponoriť sa do seba a stretnúť sa so sebou samými.

Prajem Vám krásny život!
Bára

Honza – Jsem vděčný za tmu

Ahoj Lenko a Tomáši,

posílám pár řádků o svých zkušenostech z pobytu ve tmě a o tom jak se mám a cítím pár týdnů po tmě.

K rozhodnutí jsem dozrával asi půl roku. Vybírat místo jsem začal koncem srpna a i přesto, že v jiných tmách bylo volno dříve, vybral jsem Lomec u Úmonína. Byl jsem plný očekávání a představ.

Jak jsem dorazil?

Rozhodl jsem se pro cestu vlakem a zbytek pěšky. Na zastávce v Bykáňi jsem potkal kolegu který mířil do vedlejší chatky.
Trochu jsme si povídali ale byl jsem v takovém očekávání a lehce nervózní, že jsem neměl tolik chuť mluvit.

Dorazili jsme na zahradu, kde nás vítal pes štěkotem a za chvilku vyšel průvodce tmou, Tomáš.

Vysvětlil vše potřebné, hlavně kladl důraz na to jak postupovat abych nebyl oslněn při jeho příchodu když mi ponese jídlo.
Řekl mi, že mne nebude nutit do povídání ale že sdělená starost je poloviční starost, na tom jsme se shodli.

Chatka měla dvoje dveře, vnější měly oboustranný zámek. Při odchodu mě vždy zamknul a já si mohl kdykoli odemknout a odejít. Vybalil jsem si, oblečení dal na hromádky, prošel si chatku, trochu se jakoby vnitřně naladil na zhasnutí a asi po dvaceti minutách zhasnul.

Tma to byla stoprocentní

Taková tma, kterou jsem vlastně neznal. Asi po dvou hodinách kdy jsem ležel na posteli, chtěla jedna třetina mne domů, i přes to, že jsem měl nastavenu teplotu na 24 stupňů mi byla zima v teplákách, mikině a pod peřinou.
Asi pracovaly nervíky a nebo nízký tlak 🙂 . Každopádně jsem si říkal: rodina je doma v teple u televize a já jsem tady sám a je mi zima, bylo mi trochu smutno. Zároveň jsem ale někde ve své hloubce cítil, že tam chci být a že to má pro mně smysl.

Změnilo se mi vnímání času

První část ze soboty na neděli byla docela dlouhá, zvykal jsem si na jiné vnímání plynutí času.
Když přišel poprvé, prohodili jsme pár vět. Řekl jsem mu, že mi tam je docela dost zima a jak se cítím, ochotně mi zvýšil teplotu. Přinesl mi vegetariánské jídlo které bylo moc dobré, salát, moučník, čaj a doplnil ovoce.
Hlad jsem nikdy neměl.

I po zvýšení teploty jsem tam neměl teplotní komfort, tak mi Tomáš zapnul topení. Byl jsem připraven, že to bude delší fáze než ta první a hodně jsem spal takže ve výsledku ten den rychle utekl.

Bylo mi zvláštně…

Z pondělí na úterý když jsem ležel na posteli mi bylo vnitřně divně.
Poté jsem šel meditovat na karimatku ale tyto pocity přicházely znovu, snažil jsem se soustředit na svůj dech, trochu to pomohlo.

Když přišel Tomáš, popsal jsem mu co jsem vnitřního bolestivého prožíval. Poradil mi ať se pocitům nebráním a nepřesměrovávám pozornost jinam ale naopak ať si tyto pocity vyvolám, vítám je když přijdou, ať jsem jim otevřen.

Najedl jsem se na zemi za dveřmi v pokoji, opřel se o stěnu a zavnímal Tomášovo doporučení o úplném přijetí.
Přijímal jsem v sobě, že vnitřní bolest, kterou jsem nechtěl mám naopak vyvolat a přijímat.
Cítil jsem se takový rozervaný, nahý. Jsou to pocity vlastně nepopsatelné.
Od té chvíle jsem se je snažil přijímat a i si je vyvolávat.

Povídali jsme si s Tomášem

Z úterý na středu úzkosti a strachy přicházely ale ne tak silné jak jsem čekal.
Ve středu jsme si hodně povídali a já byl rád, že můžu vše říct a i když některý den neměl Tomáš čas rychle jsem se mu snažil vše říct. Za to jsem byl moc rád.

Získal jsem odhad vzdálenosti

Ze středy na čtvrtek jsem trošku chodil po pokoji. Odhad vzdálenosti již dávno nebyl problém ale úhel nasměrování jsem párkrát neodhadl 🙂 .

Zůstat, nebo jet domů? 

Ve čtvrtek a pátek se mi mísily pocity kdy jsem měl chuť zůstat i déle ale jindy jsem se již těšil domů. Tyto dva dny se mi více dařilo být v přítomnosti.
V pátek mi přišla myšlenka, že je vše vlastně jedno, ne ve smyslu beznaděje a že nemám chuť žít, ale že se stejně pořád něco děje, že prostě věci jsou tak jak jsou.
V pátek večer jsme ještě s Tomášem popovídali, sdělil jsem mu opět co jsem měl na srdci.

Cestou domů jsem si užíval ten klid…

V sobotu ráno jsem se budil budíkem necelou hodinku před svítáním.
Nejdříve jsem se připravoval na to že opustím chatku, dal si sprchu, sbalil se, pomalu se rozkoukal a vyrazil.
Jen jsem zacítil lehké motání hlavy ale jinak v pořádku.
Cesta na vlak byla nádherná, hodně jsem vše vnímal a užíval si to, ten klid, vzduch, krajinu, koukal jsem se zaujetím na traktor při práci 🙂 .

Jak se cítím po návratu?

Po návratu jsem rodině vše vyprávěl, byl jsem plný dojmů tak jsem to na ně chrlil.

Asi pět týdnů po návratu můžu říct, že si trochu víc uvědomuji přítomný okamžik. Mám trochu silnější pocit jako že už teď je to dobrý, že vlastně každý okamžik je cíl. Snažím se víc přijímat pro mne příjemné ale i nepříjemné věci, pocity a myšlenky, nic nepotlačovat. Řekl bych, že tma přispěla k mé uvolněnosti a když něco udělám např. proflákám celé odpoledne tak nemám druhý den výčitky.

Jsem vděčný za tmu, byla upřímná, nekompromisní, byl to silný zážitek a zkušenost.

Ještě jednou děkuji za povídání a opatrování Tomáši!

Honza

Milena – Pobyt ve tmě mi otevřel truhlu s poklady

Ahoj Tomáši a Lenko,

ano je to už měsíc a zatím jsem o tom napsala jenom na facebook…

Pobyt ve tmě pro dříve narozenou

Jsem už z těch dříve narozených a jelikož jsem nikdy nebyla ani na řádné dovolené, vymyslela jsem si toto k 64. narozeninám. Očekávala jsem od toho možná něco víc, ale díky i za to, co se dělo. Po zhasnutí jsem odpočívala a bylo to fajn. Čekala jsem na jídlo a jen tak si lebedila. Ani jsem nechtěla vědět, co mám v kastrůlkách, chtěla jsem na to přijít sama. Překvapilo mě, jak je tma příjemná, přátelská a objímající! Třetí den už jsem se nudila a začala vymýšlet nějakou činnost. Vzala jsem prázdný kastrůlek a hned byl z něj bubínek k šamanským zpěvům. Nikdy jsem nic takového nezkoušela a překvapilo mě, jak to ze mě leze-bylo to tam, jako když jsem opravdu indiánský šaman. ☺pak mě napadlo zkoušet andělské zpěvy-no a bylo to tam také! Můj hlasový fond byl celý život omezen s bídou na jednu oktávu a tady ve tmě jsem dokázala vyzpívat kromě mých vlastních kreací i třeba “Niňo bambino karo”☺Občas v minulosti jsem mívala sny, ve kterých létám nad zemí a zpívám takové andělské tony….

A čekala jsem ovšem, jestli přijdou nějací démoni, kteří mě strašívali ve snech. Nepřišli. Myslím, že jsem si to s nima vyřídila mnoho let zpátky v jednom lucidním snu. “Řítil se na mě z kopce strašlivý démon s úmyslem mě zabít, rozcupovat, zlikvidovat tím nejhorším způsobem a já jsem udělala to, co vždycky, když mám noční můru:přinutila jsem se probudit. Hned , jak se mi to povedlo a já se “probudila” jsem si uvědomila:Ne, to je špatně, takhle se to nedělá! a přinutila jsem se vrátit do toho snu , zpátky do té situace-postavila se démonu do cesty a neuhnula ani kousek. Podívala jsem se mu do očí a zeptala se:”Kdo jsi a co mi chceš?” A milý démon se začal měnit v neškodný lidský obličej a rozplynul se, jako pára. Takže tak-jednou provždy to mám s bubákama vyřešené☺
Poslední den mi připadala tma hodně světlá a měla jsem vidinu jakési velké černé hory obklopené bílými mraky, anebo to mohlo vypadat i jako útes obklopený bílou mořskou pěnou. . . . . a také nějaké geometrické obrazy a fraktály se míhají v zorném poli. Jediné, co jsem viděla v nádherných chromových barvách byly kupodivu naskládané dřevěné špalky, táhnoucí se dodaleka. . . uhýbali ovšem, když jsem na ně zaostřila a proplouvaly někam stranou a objevovaly se další. ☺bude to nejspíš tím, že je mám v hlavě už pár let, jako stavební materiál pro svůj domeček na zahradě.

Takže, když to tak shrnu, mohu říct, že tma mi otevřela truhlu s poklady o kterých jsem neměla tušení. (To ty zpěvy).
Musím ale varovat ty, kteří jsou starší a mají třeba potíže s páteří, takže nemohou moc cvičit, mohli by dopadnout, jako já. Po týdnu ležení ochabnou svaly a já jsem zjistila v Kutné hoře, když jsem honila vlak, že mi neslouží tělo od pasu dolů, asi jako po lumbálce-připadala jsem si ochrnutá.

Takže, kdož můžeš-cvič! Za pár dní jsem se srovnala a teď už tahám z lesa stromy na náš domeček.

Na závěr chci poděkovat Tomášovi, který byl na to celý týden sám, jídlo nám nosil z restaurace, bylo to dobré a nejvíc děkuji za ten polštář, přinesl mi svůj, protože ten, co tam byl mi lámal vaz. . . . ☺☺♥

Jak se dostanete na terapii tmou?

Terapie tmou autobusem, vlakem
Terapie tmou autobusem, vlakem

Terapie tmou probíhá v obci Lomec u Úmonína okres Kutná Hora.

Terapie tmou autem

Z Prahy je nejlepší jet po hradecké dálnici D11 a na exitu č. 39 sjet na Kolín. Po obchvatu Kolína na Kutnou Horu silnicí č. 38. Následně z Kutné Hory směr Zbraslavice po silnici č. 126. Po 3 km odbočit doleva na Křesetice silnice č. 337, následně odbočka doleva na Úmonín a dále 2km po hlavní silnici na Lomec.

Z Brna sjedete na dálnici D1 exitem č. 56 na Zruč nad Sázavou. Dál pokračujete po silnici č. 126 a ve Štipoklasech přejedete na silnici č. 339. Projedete Červené Janovice a po 3 km odbočíte doleva na Lomeček, který projedete a za další 1 km dojedete do Lomce.

Od Hradce Králové a Pardubic je dobrá cesta přes Chrudim a Heřmanův městec po silnici číslo 17 až do Čáslavi. V Čáslavi se napojit na silnici č. 339 a po 7 km odbočit doprava na Lomeček a Lomec.

Automobil můžete u nás zdarma zaparkovat.

Terapie tmou autobusem (ne o víkendu)

Do Lomce jezdí linka 240024 Kutná Hora – Červené Janovice 6x denně. Zastávka je přímo na návsi, cca 60 metrů od naší branky. O léčbu tmou se vůbec bát nemusíte, jelikož svatyně jsou vzdálené 200 metrů od branky a ještě obklopené stromy 🙂 O víkendu jezdí autobusy do Kutné Hory a do Čáslavi, vzdálené cca 10 km.

Terapie tmou vlakem

Velmi frekventované hlavní nádraží v Kutné Hoře leží na trase Praha – Brno. K nám nejbližší vlaková zastávka je Bykáň, vzdálená pěšky 6 km, tedy asi hodinová procházka přes obec Úmonín.

Budete-li si přát, dojedeme pro vás jak do Kutné Hory, Čáslavi, tak do Bykáně autem.

Orientační mapka Lomce:

planek terapie tmou

Branka pro vstup na pobyt ve tmě má GPS pozici 49.8678117N, 15.2862292E.

Pobyt ve tmě vlakem a pěšky

Nejen v letní dnech, ale dokonce i v zimě je moc pěkná procházka před započetím pobytu ve tmě.

Pojedete-li vlakem do Bykáně, kam přijíždí vlak z Kutné Hory v 15:30, 17:30 můžete si udělat krásnou procházku a vychutnat si tu směs pocitů obav a vzrušení, jaké to při pobytu ve tmě asi bude.terapie_tmou_pobyt_ve_tme_pesky Cesta vede polní cestou kolem stohu se slámou, krátce borovým lesíkem, kolem zámku v obci Úmonín. Následuje 2km po vesnické silnici alespoň 4té třídy 🙂 do Lomce. Můžete si zobrazit interaktivní mapu s fotkami.

Rezervace

Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací

Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".

Zavřít