Ahoj Lenko a Tomáši,
posílám pár řádků o svých zkušenostech z pobytu ve tmě a o tom jak se mám a cítím pár týdnů po tmě.
K rozhodnutí jsem dozrával asi půl roku. Vybírat místo jsem začal koncem srpna a i přesto, že v jiných tmách bylo volno dříve, vybral jsem Lomec u Úmonína. Byl jsem plný očekávání a představ.
Jak jsem dorazil?
Rozhodl jsem se pro cestu vlakem a zbytek pěšky. Na zastávce v Bykáňi jsem potkal kolegu který mířil do vedlejší chatky.
Trochu jsme si povídali ale byl jsem v takovém očekávání a lehce nervózní, že jsem neměl tolik chuť mluvit.
Dorazili jsme na zahradu, kde nás vítal pes štěkotem a za chvilku vyšel průvodce tmou, Tomáš.
Vysvětlil vše potřebné, hlavně kladl důraz na to jak postupovat abych nebyl oslněn při jeho příchodu když mi ponese jídlo.
Řekl mi, že mne nebude nutit do povídání ale že sdělená starost je poloviční starost, na tom jsme se shodli.
Chatka měla dvoje dveře, vnější měly oboustranný zámek. Při odchodu mě vždy zamknul a já si mohl kdykoli odemknout a odejít. Vybalil jsem si, oblečení dal na hromádky, prošel si chatku, trochu se jakoby vnitřně naladil na zhasnutí a asi po dvaceti minutách zhasnul.
Tma to byla stoprocentní
Taková tma, kterou jsem vlastně neznal. Asi po dvou hodinách kdy jsem ležel na posteli, chtěla jedna třetina mne domů, i přes to, že jsem měl nastavenu teplotu na 24 stupňů mi byla zima v teplákách, mikině a pod peřinou.
Asi pracovaly nervíky a nebo nízký tlak 🙂 . Každopádně jsem si říkal: rodina je doma v teple u televize a já jsem tady sám a je mi zima, bylo mi trochu smutno. Zároveň jsem ale někde ve své hloubce cítil, že tam chci být a že to má pro mně smysl.
Změnilo se mi vnímání času
První část ze soboty na neděli byla docela dlouhá, zvykal jsem si na jiné vnímání plynutí času.
Když přišel poprvé, prohodili jsme pár vět. Řekl jsem mu, že mi tam je docela dost zima a jak se cítím, ochotně mi zvýšil teplotu. Přinesl mi vegetariánské jídlo které bylo moc dobré, salát, moučník, čaj a doplnil ovoce.
Hlad jsem nikdy neměl.
I po zvýšení teploty jsem tam neměl teplotní komfort, tak mi Tomáš zapnul topení. Byl jsem připraven, že to bude delší fáze než ta první a hodně jsem spal takže ve výsledku ten den rychle utekl.
Bylo mi zvláštně…
Z pondělí na úterý když jsem ležel na posteli mi bylo vnitřně divně.
Poté jsem šel meditovat na karimatku ale tyto pocity přicházely znovu, snažil jsem se soustředit na svůj dech, trochu to pomohlo.
Když přišel Tomáš, popsal jsem mu co jsem vnitřního bolestivého prožíval. Poradil mi ať se pocitům nebráním a nepřesměrovávám pozornost jinam ale naopak ať si tyto pocity vyvolám, vítám je když přijdou, ať jsem jim otevřen.
Najedl jsem se na zemi za dveřmi v pokoji, opřel se o stěnu a zavnímal Tomášovo doporučení o úplném přijetí.
Přijímal jsem v sobě, že vnitřní bolest, kterou jsem nechtěl mám naopak vyvolat a přijímat.
Cítil jsem se takový rozervaný, nahý. Jsou to pocity vlastně nepopsatelné.
Od té chvíle jsem se je snažil přijímat a i si je vyvolávat.
Povídali jsme si s Tomášem
Z úterý na středu úzkosti a strachy přicházely ale ne tak silné jak jsem čekal.
Ve středu jsme si hodně povídali a já byl rád, že můžu vše říct a i když některý den neměl Tomáš čas rychle jsem se mu snažil vše říct. Za to jsem byl moc rád.
Získal jsem odhad vzdálenosti
Ze středy na čtvrtek jsem trošku chodil po pokoji. Odhad vzdálenosti již dávno nebyl problém ale úhel nasměrování jsem párkrát neodhadl 🙂 .
Zůstat, nebo jet domů?
Ve čtvrtek a pátek se mi mísily pocity kdy jsem měl chuť zůstat i déle ale jindy jsem se již těšil domů. Tyto dva dny se mi více dařilo být v přítomnosti.
V pátek mi přišla myšlenka, že je vše vlastně jedno, ne ve smyslu beznaděje a že nemám chuť žít, ale že se stejně pořád něco děje, že prostě věci jsou tak jak jsou.
V pátek večer jsme ještě s Tomášem popovídali, sdělil jsem mu opět co jsem měl na srdci.
Cestou domů jsem si užíval ten klid…
V sobotu ráno jsem se budil budíkem necelou hodinku před svítáním.
Nejdříve jsem se připravoval na to že opustím chatku, dal si sprchu, sbalil se, pomalu se rozkoukal a vyrazil.
Jen jsem zacítil lehké motání hlavy ale jinak v pořádku.
Cesta na vlak byla nádherná, hodně jsem vše vnímal a užíval si to, ten klid, vzduch, krajinu, koukal jsem se zaujetím na traktor při práci 🙂 .
Jak se cítím po návratu?
Po návratu jsem rodině vše vyprávěl, byl jsem plný dojmů tak jsem to na ně chrlil.
Asi pět týdnů po návratu můžu říct, že si trochu víc uvědomuji přítomný okamžik. Mám trochu silnější pocit jako že už teď je to dobrý, že vlastně každý okamžik je cíl. Snažím se víc přijímat pro mne příjemné ale i nepříjemné věci, pocity a myšlenky, nic nepotlačovat. Řekl bych, že tma přispěla k mé uvolněnosti a když něco udělám např. proflákám celé odpoledne tak nemám druhý den výčitky.
Jsem vděčný za tmu, byla upřímná, nekompromisní, byl to silný zážitek a zkušenost.
Ještě jednou děkuji za povídání a opatrování Tomáši!
Honza
