Radka – Tma mi umožnila být k sobě zcela upřímná

Jak jsem se k pobytu ve tmě dostala?

O existenci pobytu ve tmě jsem se poprvé doslechla asi rok před tím, než jsem se rozhodla ho absolvovat. Od první chvíle mi ta myšlenka byla sympatická. Vyhledávala jsem si rozličné informace a nakonec vyzkoušela několikahodinovou lekci jógy ve tmě, kterou si lektorka vymyslela právě na základě své zkušenosti z pobytu ve tmě. Postupem času nabývalo mé odhodlání pobyt realizovat na jasných obrysech až do momentu, kdy jsem seděla v kanceláři s hlavou v dlaních a říkala si, že ho skutečně potřebuji. O pár minut později zaklepala na dveře sekretářka s formulářem k příspěvku zaměstnavatele na rekreaci. Přijala jsem to jako znamení a rovnou si pobyt zarezervovala.

Stálo za to si počkat

Ačkoli jsem si na svůj termín musela počkat tři a půl měsíce, rozhodně to stálo za to. S pobavením jsem sledovala reakce okolí, když jsem jim oznámila svůj záměr se na týden zcela sama octnout ve tmě. Většině osob ta představa byla nelibá a bezprostředně mi oznámily, že „by to nedali“, mnoha lidem se také zdály peníze za pobyt vyhozené z okna.

Dostala jsem několik nabídek „zavření do sklepa“ za poloviční cenu. Nesčetněkrát jsem vysvětlovala, že mě nikdo nikam nezavírá, nýbrž tak činím dobrovolně a mohu kdykoli odejít nebo si rozsvítit.

„A co tam budeš dělat?“

Některým lidem byla myšlenka na tak hříšně promrhaný čas natolik cizí, že vymýšleli způsoby, jak pobyt absolvovat a zároveň ho “očůrat” například audioknihami. Myslím, že odezvy hezky rezonují s tím, nakolik je česká společnost zvyklá pečovat o své psychické zdraví a kolik z nás umí být skutečně sama se sebou.

Šla jsem raději pěšky

I přes možnost spolucestování autem s dalším účastníkem jsem se rozhodla do Bykáně přijet vlakem a zbylých 6 km dojít. Ve vlaku jsem se zamyslela a zastávku projela a cestu si tak prodloužila o další dva kilometry. Rozhodnutí jít pěšky a strávit tak sama se sebou za světla hodinu a půl chůze mezi poli a osamělých cestách bylo vynikající. Měla jsem tak čas zklidnit nitro a postupně se odprostit od ruchu civilizace. Na zpáteční cestě mi cesta naopak pomohla vpravit se pomalu zpět.

Do chatky jsem vešla psychicky připravená a s nezbytnou pokorou

Po osprchování, vybalení a snězení něčeho k večeři jsem si zhasla tak, jako každý večer před spaním. Odpadl tak stres ze započetí pobytu. Ráno jsem už nerozsvítila. I když byla tma v chatce naprostá, většinu času jsem měla pocit, že je šero laděné do zelené barvy. Pak jsem obrátila hlavu a byla překvapena, jaká je tma. Stejně tak pohyb po chatce byl nad očekávání jednoduchý a neměla jsem potíže se pocitově orientovat a nenarážet do vybavení. Mnohokrát jsem se natáhla pro lžíci nebo lahev a hned na první pokus ji nahmatala.

Zachování řádu

Postupem dní jsem si vypěstovala každodenní návyky, které jsem dodržovala bez většího vynucování, a jenž mi pomáhaly zcela si nerozházet pojem času (na což jsem se při prvním pokusném pobytu necítila) a zachovat alespoň zdání uklidňujícího řádu. Zvenku jsem ráno slyšela zpěv ptáků, večer zase kvákání žab od rybníka, což byly společně s přinesením jídla mezi 11. a 15. hodinou hlavní ukazatelé dne.

Během pobytu se mi jakousi antimantrou stal rým z básně v knize Nespavost od Stephena Kinga: Všechno, co dělám, rychle odbydu, abych se už mohl věnovat něčemu jinému.

Antimantra bezpečně dokázala vrátit mé bloudící myšlenky zpět do přítomnosti k tomu, co jsem automaticky prováděla, ať se jednalo o pojídání snídaně nebo provádění cviku. Dala jsem si předsevzetí antimantru ctít i po návratu.

Očekávala jsem, že zejména první dny takřka celé prospím kvůli dlouhodobému spánkovému deficitu. Přesto prospaný čas nebyl tak obsáhlý a s každým dnem se jeho množství snižovalo. Poslední tři dny jsem přes den již nespala takřka vůbec.

Bylo těžké oddělit se od světa

Zejména první čtyři dny bylo velice těžké zůstat mimo svět a nepodívat se, jak reaguje na mou nepřítomnost. Nezapnutí telefonu a rychlou kontrolu stavu jsem si vymlouvala pouze neúprosnou logikou říkající, že ani v jedné možné variantě, která nastane po zapnutí a (ne)načtení zpráv, mi tento úkon nepřinese v tuto chvíli nic přínosného. Stejně jako nezapnout telefon bylo náročné neotevřít dveře, abych se v noci prošla po zahradě a znovu se vrátila.

Poslouhala jsem dění mimo svatyni

Část každého dne jsem seděla u venkovních dveří, kde bylo spojení se světem nejsilnější, a poslouchala zvuky plynoucího života. Jak jsem byla vděčná za zvuk sekačky na trávu nebo zřídkavého křiku dětí! Obvykle jsem u dveří jedla, opřená o zárubeň, seděla na meditačním polštářku a zpívala si. Je zajímavé, že se mi vybavovaly jiné písně, než jaké si běžně často zpívávám. Na některé jsem si nevzpomněla roky.

Poslední dva dny jsem se pak bavila songem současného písničkáře Pokáče, Sám doma.

Beze světla se mi přemýšlelo odlišně

Kromě toho, že myšlenky byly hlubší a ostřejší, fungoval celý proces jinak. Jako bych byla v polospánku. Celou dobu jsem si uvědomovala situaci, v níž se nacházím (ležím potmě na posteli), ale zároveň jsem měla daleko lepší napojení imaginace. Jistě pomohla také absence rušivých elementů, které by odváděly mou pozornost a dovolily mi prokrastinovat.

Čtvrtý den u mě nastala další změna v rovině uvažování. Začala jsem na stejnou věc nahlížet z jiného úhlu, prožitky s ní spojené se více uvolnily a lépe se s nimi pracovalo. Měla jsem náhle přístup tam, kam ještě nikdy.

Sedmý den opět došlo k prohloubení na niternější úroveň. I proto mě trochu mrzelo, že je můj pobyt ve tmě u konce a nemám tak čas nový rozměr prozkoumat. Z tohoto hlediska souhlasím s dalšími absolventy – pobyt kratší týdne nemá příliš smysl.

Někteří praktikující popisují rozličné halucinační zážitky, které zde zakusili. Nemyslela jsem si, že jsem nějaký takový zažila až do momentu, kdy jsem na otázku stran halucinací odpověděla, že žádné nenastaly. Pouze mi občas připadalo, že se mé lůžko nachází uvnitř starobylého chrámu s tesanými růžicemi na zdech nebo že se dívám na kamennou stěnu s velkou prasklinou.

Vždy šlo o představu osvětlenou zeleným světlem, jehož původ byl za mými zády. Z reakcí mi došlo, že i takový vjem asi nebude zcela běžný a dal by se za halucinaci považovat. Mimo zrakové halucinace jsem zažila značné množství neuvěřitelně živých představ či vizí. Stejně tak sny byly velice zhmotněné.

Myslela jsem si, že vím co chci ve tmě řešit

Do tmy jsem šla s poměrně jasnou představou, co si chci v sobě dořešit a na co se zaměřím. Byla to naivní představa. U některých záležitostí, nad kterými jsem v předchozích týdnech dumala, jsem zjistila, že je mám dávno uzavřeny.

Naopak jsem odhalila, že mě některé věci trápí více, než jsem si za světla ochotna připustit. Tma mi umožnila být k sobě zcela upřímná.

Největší obavou, s níž jsem do tmy přicházela, bylo, jaký vliv bude mít rýpání se v bolestivých místech na mou psychiku. Budu v hluboké depresi? Čekají mě velké výkyvy nálad? Budu zažívat strach? Naprostou většinu času jsem měla vynikající náladu a užívala si jak tmu, tak i samotu. I přes občasné chvilky s těžkými tématy, se mi dařilo zachovat si pozitivní náhled a nejednou se sama sobě zasmát.

Hojnost jídla

Jak popisují ostatní, také já jsem vnímala chuť jídla odlišně a zejména úžasné bylinné čaje mi neskutečně chutnaly. Sušené plody jsem měla možnost zažít jak za tmy, tak i ráno za světla. Co chutnalo zajímavě a nevšedně, mi ráno po shledání, o jaký plod vlastně šlo, nechutnalo ani trochu. Těstoviny mi nechutnaly ani v nejmenším. Stejně tak tempeh pro mě byl nepoživatelný. Zato manu zeleniny jsem si vychutnávala s nadšením do posledního kousku. Po celou dobu pobytu jsem měla pocit, že mám jídla hojnost a jím dosytosti. Až po ohlédnutí se jsem si uvědomila, že jsem toho zase tolik nejedla. Však jsem také měla minimální výdej energie.

Ve tmě toho potřebujete strašně málo

Veškeré oblečení, něco málo vlastních zásob ořechů a ovoce a poměrně velký plyšový freťák se mi pohodlně vešly do batohu. Na doporučení vzít si s sebou “dobrou náladu, dobrou náladu, dobrou náladu a přezůvky” jsem se na bod čtyři bohužel vykašlala a hořce své pohodlnosti litovala. Přibalila jsem si s sebou ale teplé ponožky, takže situace nebyla ztracena. Dvě nejdůležitější věci, které jsem s sebou měla, byl zmiňovaný plyšový terapeutický freťák, ke kterému jsem se mohla po celý čas tulit, a skleněná lahev na vodu. Do lahve jsem si v průběhu celého dne z termosky napouštěla horký čaj, který jsem tak nikde nevycintala a mohla ho popíjet i v posteli dle uvážení.

Takhle jsem si konec pobytu nepředstavovala…

Když přišel den odchodu, nemohla jsem již dospat a bála se, že propásnu východ slunce, na který jsem se neuvěřitelně těšila. Nakonec budík přeci jen začal zvonit a já se dle instrukcí připravila na otevření dveří ven. Jenže ouha, ať jsem za kliku brala jakkoli, nedařilo se mi je otevřít. Vzpomněla jsem si na to, jak mi Lenča při nástupu říkala cosi o tom, že se mohu v chatce zamknout. Předpokládala jsem tedy existenci nějakého klíče. Který ovšem v zámku nebyl a nakolik jsem si vybavovala, nebyl tam ani při nástupu. Zuřivě jsem tedy začala klíč po chodbě hledat. Marně. Nakonec jsem to vzdala a rozhodla se rozsvítit ve vedlejší místnosti. Takhle jsem si svůj báječný závěr pobytu nepředstavovala.

Seděla jsem na podlaze u umyvadla v pološeru, vše se se mnou točilo a čekala jsem, až si na světlo zvyknu. Po několika desítkách minut jsem se vydala klíč hledat znovu. Marně. Představě, jak čekám další tři hodiny na to, až mi někdo odemkne, jsem se musela smát tak, až mi tekly slzy. Nakonec jsem zkusila vzít za kliku po xté znovu a dveře se otevřely. Nejspíše jsem dosud táhla na opačnou stranu. Úplně jsem zapomněla na existenci dalších, vnějších dveřích. Na těch byl onen zmiňovaný zámek.

Vyrazila jsem vstříc světu venku

Dveře jsem rozrazila a zůstala v ohromení zírat. Celá zahrada, ba celý svět přenádherně voněly! Přímo před vchodem se na třešni tvořily pupence zelených třešní a po větvích poskakovali a štěbetali ptáci.

Sedla jsem si mezi futra a fascinovaně pozorovala scénu před sebou. To ráno byla velká mlha, takže z východu slunce bych tak jako tak příliš neměla.

Nasnídala jsem se, sbalila to málo, co jsem s sebou měla, a vyrazila na cestu. Procházet probouzejícím se ránem v sobě mělo cosi magického.

Návrat ze tmy pro mě byl poučný

Byl poučný i z hlediska posouzení povahy vztahů s blízkými. Zejména ze zpráv, které se mi po zapnutí telefonu začaly načítat, bylo jasně viditelné, jak mě druhý vnímá. Moc mě pak potěšily takové, ve kterých bylo psáno, že se dotyčné osobě stýská a ať si to užiji, nebo prostě jen ať vítám zpět.

Protože jsem na pobyt odešla uprostřed značných životních převratů, veškeré záležitosti k řešení se během mé nepřítomnosti naakumulovaly a po návratu mě hrozily zavalit. Týden mimo byl pouze jakousi hypotékou s hodně vysokým úrokem. Načerpanou energii, vnitřní klid a pohodu jsem tak velice rychle vydala.

Měla jsem si po všem oddychnout

Dnes již vím, že jsem si po návratu měla vzít ještě den, dva dny oddechu na slunci ode všeho a všech na zpracování zážitků. Takto jsem se násilně musela přepnout do běžného modu a na otázku, jak na pobytu bylo a co jsem si z něj odnesla (a zda jsem našla smysl života) jsem nedokázala odpovědět ani sama sobě, natož komukoli jinému.

Život venku mi prvních několik dní přišel neskutečně zrychlený a vjemy jsem naprosto nestíhala zpracovávat. Dokola jsem si pokládala otázku, proč tomu tak je, za čím se všichni tolik honíme, aniž bychom v tom častokrát viděli smysl?

I přesto vnímám zážitek týdenní tmy jako velice přínosnou zkušenost, která mě zase o trochu posunula. Byť jsem potenciál pobytu ani zdaleka nenaplnila.

 

Ráda bych se napřesrok vrátila

Tento způsob napojení se na sebe rozhodně není pro každého. Pokud člověk necítí potřebu, touhu se do tmy odebrat, nejspíše tam nevydrží. Já jsem si užila každou jeho vteřinu a ráda bych se napřesrok v zimě vrátila zpět a tentokrát na osm či devět dní, abych měla možnost se ponořit hlouběji.

Velice děkuji Tomovi a Lenče za možnost u nich pobyt zažít. Pečovali o mě perfektně a mají můj neskonalý vděk, že vyšli vstříc mým dietetickým nárokům. Dávali na mě pozor a vždy přicházeli s dobrou náladou, takže ani každodenní kontakt při podávání jídla nebyl pro terapii rušivý.

Ráda se znovu vrátím

Radka

Vlastimila – Chtěla jsem si pobyt ve Tmě zažít na vlastní kůži

Ahoj Lenko a Tomáši,

pro mě byl pobyt ve tmě okamžitý nápad. Hledala jsem na inernetu meditace v Praze a objevila vaše stránky ve chvíli, kdy byly všechny svatyně volné v jediném termínu, kdy jsem mohla přijet. Náhoda? Samozřejmě, že ne. Na náhody už nevěřím. Mám za sebou svoje osobní peklo, ze kterého jsem se těžko a dlouho dostávala. Přesto jsem se na nic nepřipravovala, nic jsem nechystala, ale taky jsem nic neočekávala. Prostě jsem v sobotu přijela, všechno jsem si prohlédla, odložila brýle, a zhasla světlo.

Rozhodnutá zažít na vlastní kůži, co to se mnou udělá. Rozhodnutá prožít týden jen s tím, kdo je pro mě nejdůležitější-sama se sebou.

Tma je nádherná

Čistá, teplá a objímající. Necítila jsem se nijak omezená a díky velikosti svatyně jsem neměla žádný problém s orientací. Od druhého dne se mi zdály krásné, dlouhé a klidné barevné sny a zdají se mi stále.

Všechno bylo v jednom cyklu

Můj režim se ustálil na “rytmu radiátoru”. Po sepnutí jsem si sedla zády k teplu a prováděla dechová cvičení. Až topení přestalo hřát, pokračovala jsem v procvičení celého těla. Následoval malý odpočinek a stále dokola.

Jestli Vám to připadá divné, tak musím napsat, že já nikdy v životě dobrovolně necvičila. (Dechová cvičení mi předepsali už před dvěma lety 🙂 ) . Změna nastala jen po jídle. To se cvičit nedá, takže jsem se uvelebila na postel a nedělala nic. Opravdu NIC.

Se zhasnutím světla ve mě zhasly i všechny myšlenky.

Nepamatuju se , že bych někdy měla pocit úplně prázdné hlavy. Je zvláštní to popisovat. Jak mám vyjádřit opravdové NIC?

Moje hlava byla jen jediná uzavřená buňka naplněná tmou. Byl to úžasný a silný odpočinek. Možná jsem Tomáše vyděsila, když jsem mu poslední den řekla, že se cítím jako v lázních…

Do tmy jsem si přivezla přání

Jen jedno přání jsem si do tmy vezla-změnit můj vztah k jídlu. Díky tmě jsem nepociťovala hlad, což bylo báječné. Ale jídlo, které vaří Lenka, je tak fantastické, že jsem prostě snědla všechno. Na tom budu muset ještě zapracovat…

Cestou ze Tmy 

Venku zatím napadl sníh. Mrzlo a já cestou ze tmy viděla jeden z nejnádhernějších východů slunce. Kromě vodorovných pruhů svítání i sloup světla mířící rovnou vzhůru do tmavého mraku.

Můj pobyt u Vás byl vlastně takový jednoduchý a obyčejný. Možná mi dal najevo, že to špatné už mám za sebou. Možná to, že se nemám čeho bát. Možná i to, že ať jsem kdekoli, vždycky je se mnou někdo důležitý-JÁ.

Vlastimila

Honza – Můj druhý pobyt ve Tmě byl jiný

 pocccAhoj Tomáši a Lenko,

ještě jednou děkuji za vaši tmu a pravidelné návštěvy.

Má druhá tma byla jiná

Tentokrát jsem šel z Bykáně sám. V Úmoníně jsem dal na svůj orientační smysl a na konci vsi jsem pokračoval rovně po polní cestě ale do vedlejší vesničky 🙂 . Ale už se mi nechtělo se vracet tak jsem to vzal přes pole.

Nebyl jsem tak nervózní jako poprvé

Musím říct, že tu tmu jsem vnímal jinak, víc přátelsky. Přijal jsem ji a bylo to znát na vnitřním rozpoložení a vnitřním naladění… Koukal jsem do té tmy jinak a po fyzické stránce jsem nemusel mít zapnuté topení na tolik stupňů.

Po prvním pobytu ve Tmě kdy mi Tomáš dal tip ať přijímám i to nepříjemné, pozoruji to a neodvádím pozornost a nebojuji s tím to dělám a dělal jsem to i druhou tmu.
První tři a půl dne jsem si to užíval jako na dovolené. Měl jsem bezva náladu, jen malinké výkyvy, které jsem pozoroval.
Čtvrtý den po jídle jsem ležel na zádech, přišel menší nepříjemný pocit. Pocit, že mám málo kyslíku. I přesto, že jsem měl zkušenost, že mi stačí kyslík a můžu mít zapnuté topení místo klimatizace (větší klid a v první tmě tělo potřebovalo horko).

Přepadl mě chvilkový pocit

Poté jsem se přetočil na pravý bok a přišel hodně silný nepříjemný pocit, že půjdu zítra ven a možná už dnes. Chodily mi myšlenky, že se nemá nic přehánět, že jiní také šli dřív z druhé tmy, že už jsem si tam vše zkusil a užil a že nic nového nebude. Po pár vteřinách se to uklidňovalo a po pár hodinách jsem se cítil jako na začátku týdne zase fajn.

Uvědomil jsem si, že to bylo dost zajímavý. Že mě to vlastně chtělo dostat ven na základě jakýchsi důkazů a důvodů ale ve skutečnosti jsem byl OK. Nic jsem nepotřeboval, byl jsem v pořádku, jako kdybych nebyl jeden ale ty myšlenky a emoce bylo oddělené a chtělo to něco jiného.

Jinak na pobyt ve Tmě rád vzpomínám, také díky ní vím, že život je vlastně o přijetí a o tom kam směřujeme pozornost.

Mějte se krásně 🙂

Honza

Dan – Po Tmě jsem sklouzl zase zpět ke starému

Zdravím Tomáši a Lenko.

Na začátku musím pár věcí napsat, aby byl můj text srozumitelný. Jsem praktickej chlap, neumím tak květnatě a hezky “esotericky” psát jako ostatní. Píšu pravdu a jdu přímo k věci. Meditace, rozjímání a praktické terapie (jako klient – třeba regresní terapie) mi nikdy nešly dobře, protože jsem na jedné straně logický tvor, na druhé straně mám velmi neklidnou mysl.

Aktuálně se mi vede na nic a na hovno. Efekt, který na měl měl pobyt ve Tmě, je z velké části pryč. Spadl jsem opět do kolotoče všedních dnů se stejnými frustracemi, nadějemi, sny, láskami, očekáváními a nespokojeností sám se sebou. Jsem opět neklidný a hektický. Ale možná, že mě Tma pomohla podvědomě a že to ještě nevnímám… Uvidím a nechám se překvapit.

Jsem rád za Tmu

Ale i přesto jsem velmi ale opravdu velmi rád, že jsem u Vás mohl absolvovat Tmu! Nezakusil jsem pocit, že se odhalilo něco zásadního a převratného, neodhalil jsem pravdu o vesmíru, ani smysl života. Ale přesto to stálo za to.

Před nástupem jsem váhal

Musím se přiznat, že jsem den před nástupem váhal, zda mám jet. Měl jsem strach/obavu, že se týden “nic neděláním” totálně psychicky zblázním, protože nevydržím 5 minut být v klidu (pokud nespím). Mám velmi rozevlátou mysl, která mne nenechá odpočinout. Permanentně chrlí podněty a nedá se to v podstatě zastavit. Ale jaké bylo mé překvapení, že jsem se nezbláznil! Trvalo mi sice 3 dny, než jsem se uklidnil, ale pak jsem mohl na sobě psychicky pracovat.

Poprvé v životě jsem byl schopen uklidnit mou mysl a meditovat. Mohl jsem se nerušeně bavit se svým vnitřním dítětem a dokonce i se svým poradcem.

Co mi Tma přinesla?

Tma mi přinesla jistou míru uklidnění, vyváženosti. Jistotu, že kráčím správným směrem. Přitom si vždy vzpomenu na citát, že nejmoudřejší lidé kráčí vlastním směrem. Do nejmoudřejšího člověka mám ovšem strašně daleko (asi pár tisíc světelných let)!!

Během Tmy se samozřejmě ozřejmily i mé negativní stránky osobnosti, o kterých samozřejmě vím, jen se snažím je vědomě více či méně bagatelizovat a spíše nevidět. Neobjevil jsem ale žádné démony, kterých bych se musel bát, nebo kteří by mne mohli uvrhnout do akutní psychózy.

Moje zkušenost, celkový dojem a emocionální prožitek ze Tmy? Nepřenosná/ý.

Praktické věci: vegetariánské jídlo bylo výborné – a to říkám já, přesvědčený masožrout! Chatka tak akorát velká. Teplota snadno nastavitelná. Letadla jsem slyšel, ale vůbec mne nerušila.

Důležitý postřeh na konec

Mám jeden velmi důležitý postřeh na konec: kdo můžete, jeďte vlakem, busem, lodí, ponorkou, letadlem, na slonovi, popřípadě se nechte přivézt a odvézt. Nedoporučuji, abyste řídili auto po Tmě. Já jsem zkušený řidič. Jezdím sice rychle a agresivně, ale bezpečně. Ročně najezdím okolo 40 tisíc kilometrů. V den odjezdu ráno jsem cítil divně – jako kdybych nebyl ve své kůži, nebo přesněji řečeno ve svém těle. Sedl jsem si za volant a jel jsem opravdu ale opravdu pomalu. A stejně jsem se hned v první obci málem vymlátil. Neodhadl jsem hrubě zatáčku (to se mi stalo poprvé v životě!!), a málem jsem vyletěl ze silnice. Pak jsem si musel dát na pumpě velkýho red bulla a ještě kafe, jinak bych nemohl dál jet. Na cestě domů (cca. 250 kilometrů) jsem musel 3x zastavit, protože mi bylo dál divně – jako kdybych nebyl ukotven v tomto světě.

S přáním hezkého dne a vydatného deště (pro přírodu) se s Vámi loučím

Dan

Honza – Jsem vděčný za tmu

Ahoj Lenko a Tomáši,

posílám pár řádků o svých zkušenostech z pobytu ve tmě a o tom jak se mám a cítím pár týdnů po tmě.

K rozhodnutí jsem dozrával asi půl roku. Vybírat místo jsem začal koncem srpna a i přesto, že v jiných tmách bylo volno dříve, vybral jsem Lomec u Úmonína. Byl jsem plný očekávání a představ.

Jak jsem dorazil?

Rozhodl jsem se pro cestu vlakem a zbytek pěšky. Na zastávce v Bykáňi jsem potkal kolegu který mířil do vedlejší chatky.
Trochu jsme si povídali ale byl jsem v takovém očekávání a lehce nervózní, že jsem neměl tolik chuť mluvit.

Dorazili jsme na zahradu, kde nás vítal pes štěkotem a za chvilku vyšel průvodce tmou, Tomáš.

Vysvětlil vše potřebné, hlavně kladl důraz na to jak postupovat abych nebyl oslněn při jeho příchodu když mi ponese jídlo.
Řekl mi, že mne nebude nutit do povídání ale že sdělená starost je poloviční starost, na tom jsme se shodli.

Chatka měla dvoje dveře, vnější měly oboustranný zámek. Při odchodu mě vždy zamknul a já si mohl kdykoli odemknout a odejít. Vybalil jsem si, oblečení dal na hromádky, prošel si chatku, trochu se jakoby vnitřně naladil na zhasnutí a asi po dvaceti minutách zhasnul.

Tma to byla stoprocentní

Taková tma, kterou jsem vlastně neznal. Asi po dvou hodinách kdy jsem ležel na posteli, chtěla jedna třetina mne domů, i přes to, že jsem měl nastavenu teplotu na 24 stupňů mi byla zima v teplákách, mikině a pod peřinou.
Asi pracovaly nervíky a nebo nízký tlak 🙂 . Každopádně jsem si říkal: rodina je doma v teple u televize a já jsem tady sám a je mi zima, bylo mi trochu smutno. Zároveň jsem ale někde ve své hloubce cítil, že tam chci být a že to má pro mně smysl.

Změnilo se mi vnímání času

První část ze soboty na neděli byla docela dlouhá, zvykal jsem si na jiné vnímání plynutí času.
Když přišel poprvé, prohodili jsme pár vět. Řekl jsem mu, že mi tam je docela dost zima a jak se cítím, ochotně mi zvýšil teplotu. Přinesl mi vegetariánské jídlo které bylo moc dobré, salát, moučník, čaj a doplnil ovoce.
Hlad jsem nikdy neměl.

I po zvýšení teploty jsem tam neměl teplotní komfort, tak mi Tomáš zapnul topení. Byl jsem připraven, že to bude delší fáze než ta první a hodně jsem spal takže ve výsledku ten den rychle utekl.

Bylo mi zvláštně…

Z pondělí na úterý když jsem ležel na posteli mi bylo vnitřně divně.
Poté jsem šel meditovat na karimatku ale tyto pocity přicházely znovu, snažil jsem se soustředit na svůj dech, trochu to pomohlo.

Když přišel Tomáš, popsal jsem mu co jsem vnitřního bolestivého prožíval. Poradil mi ať se pocitům nebráním a nepřesměrovávám pozornost jinam ale naopak ať si tyto pocity vyvolám, vítám je když přijdou, ať jsem jim otevřen.

Najedl jsem se na zemi za dveřmi v pokoji, opřel se o stěnu a zavnímal Tomášovo doporučení o úplném přijetí.
Přijímal jsem v sobě, že vnitřní bolest, kterou jsem nechtěl mám naopak vyvolat a přijímat.
Cítil jsem se takový rozervaný, nahý. Jsou to pocity vlastně nepopsatelné.
Od té chvíle jsem se je snažil přijímat a i si je vyvolávat.

Povídali jsme si s Tomášem

Z úterý na středu úzkosti a strachy přicházely ale ne tak silné jak jsem čekal.
Ve středu jsme si hodně povídali a já byl rád, že můžu vše říct a i když některý den neměl Tomáš čas rychle jsem se mu snažil vše říct. Za to jsem byl moc rád.

Získal jsem odhad vzdálenosti

Ze středy na čtvrtek jsem trošku chodil po pokoji. Odhad vzdálenosti již dávno nebyl problém ale úhel nasměrování jsem párkrát neodhadl 🙂 .

Zůstat, nebo jet domů? 

Ve čtvrtek a pátek se mi mísily pocity kdy jsem měl chuť zůstat i déle ale jindy jsem se již těšil domů. Tyto dva dny se mi více dařilo být v přítomnosti.
V pátek mi přišla myšlenka, že je vše vlastně jedno, ne ve smyslu beznaděje a že nemám chuť žít, ale že se stejně pořád něco děje, že prostě věci jsou tak jak jsou.
V pátek večer jsme ještě s Tomášem popovídali, sdělil jsem mu opět co jsem měl na srdci.

Cestou domů jsem si užíval ten klid…

V sobotu ráno jsem se budil budíkem necelou hodinku před svítáním.
Nejdříve jsem se připravoval na to že opustím chatku, dal si sprchu, sbalil se, pomalu se rozkoukal a vyrazil.
Jen jsem zacítil lehké motání hlavy ale jinak v pořádku.
Cesta na vlak byla nádherná, hodně jsem vše vnímal a užíval si to, ten klid, vzduch, krajinu, koukal jsem se zaujetím na traktor při práci 🙂 .

Jak se cítím po návratu?

Po návratu jsem rodině vše vyprávěl, byl jsem plný dojmů tak jsem to na ně chrlil.

Asi pět týdnů po návratu můžu říct, že si trochu víc uvědomuji přítomný okamžik. Mám trochu silnější pocit jako že už teď je to dobrý, že vlastně každý okamžik je cíl. Snažím se víc přijímat pro mne příjemné ale i nepříjemné věci, pocity a myšlenky, nic nepotlačovat. Řekl bych, že tma přispěla k mé uvolněnosti a když něco udělám např. proflákám celé odpoledne tak nemám druhý den výčitky.

Jsem vděčný za tmu, byla upřímná, nekompromisní, byl to silný zážitek a zkušenost.

Ještě jednou děkuji za povídání a opatrování Tomáši!

Honza

Kateřina – Ve tmě jsem našla velkou část sebe

 

Absolvovala jsem pobyt ve tmě s vědomím, že vůbec nevím, proč to dělám 🙂 Byla jsem tam tři noci a byla to síla!

Byla to velká zahrada, na které stály čtyři chatky. Všude bylo ticho. Měla jsem pocit, že už teď se mi zesílily všechny smysly. Jakoby tělo vědělo, co chci podnikat. Začala jsem se cítit nervózně a natěšeně. Slyšela jsem se v hlavě “Co tady sakra děláš? Proč to děláš?”

Tomáš mě zavedl k mé chatce a uvedl mě dovnitř. Chatička to byla krásná. Vetší než jsem si představovala, velmi útulná a teplá. Měla sprchový kout, toaletu, umyvadlo se skřínkou a pokojík s povlečenou postelí, karimatkou a meditačním polštářkem. Tomáš mi řekl všechny potřebné pokyny k pobytu, popřál mi štěstí, sílu a odešel. Bylo na mě, kdy si zhasnu. Cítila jsem zvědavost a napětí. Vybalila jsem si všechny věci podél zdi, abych k nim měla snadný přístup. Vypnula si telefon. Převlékla jsem se, přitopila si pomocí klimatizace, zhluboka se nadechla a zhasla.

 

Tma to byla naprostá

Takovou tmu jsem doposud nezažila. Chvíli jsem stála nehnutě, stále s rukou na vypínači a žasla nad tou plnou tmou Začala jsem šátrat kolem sebe. Došla jsem k posteli, sedla si na ní a začala si tmu užívat. Cítila jsem se bezpečně a lehce. Cítila jsem přítomnost tmy. Jako kdyby to byl černý samet a já se do něj celá ponořila. Zaslechla jsem venku ptáky. Slyšela jsem je jen slabě, chatka měla padesát centimetrů tlusté, odhlučněné zdi. Lehla jsem si na postel a užívala si klid, samotu a nic nedělání. Usnula jsem během chvíle.

Ztratila jsem pojem o čase

Nevím za jak dlouho jsem se probudila. Došlo mi, že ztrácím úplně pojem o čase. Jak dlouho jsem spala? Kolik je hodin? Je ještě den nebo už je hluboká noc? Zjistila jsem, že to je pro mě úplně nové a zvláštní netušit, kolik je hodin.

Rozhodla jsem se, že si ještě pospím. Myslím, že jsem prospala celý den. Tomáš mi v jeho průběhu donesl jídlo. Ptal se přes zavřené dveře zda chci vědět, co to je. Řekla jsem mu, že si na to zkusím přijít sama. Po jeho odchodu mi došlo jak pro mě bylo milé slyšet lidský hlas.

Špagety potmě 

Vzala jsem si nejprve polévku. Byla výborná a jedla se snadno. U druhého jídla už to nebylo tolik snadné. Vzala jsem si lžíci a zajela s ní do jídla, vložila si jí do úst, ale lžíce byla prázdná. Zjistila jsem, že ji mám obráceně. Otočila jsem jí a zase zajela do jídla. Opět jsem cítila, že na lžíci něco je a šup s ní do pusy, ale zase nic. Nedalo mi to, sáhla jsem do jídla prstem. Byly to špagety 🙂 Dotápala jsem si pro vidličku a v klidu se najedla. Jíst ve tmě bylo něco. Spoustu chutí jsem nedokázala poznat a jen jsem tipovala, co to může být. A to, že jsem musela vypadat jako čuně o tom nepochybuji. Po jídle jsem se opláchla a si šla zase lehnout. Bylo mi moc dobře. Usnula jsem.

Všechno potmě

Probudila jsem se a zaslechla jsem ptáky. Říkala jsem si, že to bude ráno. Šla jsme si vyčistit zuby a tam byl “aha” moment. Jak si dát pastu na kartáček aniž by byla pasta všude okolo. Smála jsem se jak se tady setkávám se všedními věcmi v nevšední situaci. Pak jsem si chtěla zkusit zacvičit. Jaká prča byla, když jsem neustála jedinou balanční polohu z jógy. V té absolutní tmě to prostě nešlo. Padala jsem pokaždé. Zůstala jsem u klasického protahování. Pak došlo na sprchu, která byla intenzivní než kdy dříve. Víc jsem vnímala vodu, kapky a její teplotu. Užívala jsem si jí. 

Nebylo kam se schovat před myšlenkami

Vrátila jsem se do postele, ale už se mi nechtělo spát. Byla jsem plná energie. Přišlo to, pro co se do tmy nejspíš chodí. Mé myšlenky v hlavě se nechtěly zastavit, nešlo jim jak utéci. V běžném životě na světle si vždy něco najdu. Jdu se projít nebo jen jdu umýt nádobí, podrbat kočky, zalít kytky, cokoliv, ale tady to nešlo. Nepomohlo zavřít otevřít oči, tma byla pořád stejná a všude. Byla jsem nucena sama sebou zůstat se svou hlavou. Věřím, že si každý aspoň trošku dokážete představit tu beznaděj 🙂
 

Už jsem spala méně, a více byla sama se sebou. Čas mi začal velmi pomalu utíkat. A ve chvílích, kdy jsem byla vzhůru mi nebylo dobře. Zapojovala jsem dýchání a meditaci. Začala jsem se ve tmě bát a těšila jsem se na Tomáše až mi přinese další jídlo. Když tomu tak bylo, chvilku jsem s ním mluvila a udělalo se mi o moc lépe. Donesl mi rovnou budíka na druhý den, který byl nařízený na východ slunce. Zacvičila jsem si, osprchovala se a dala si skvělé jídlo. Dokonce jsem se i nahlas smála, jak mi bylo najednou moc krásně. Tančila jsem po chatce a bavila se. Zaslechla jsem Tomáše jak mluví s mým sousedem, který byl o chatku vedle. Najednou jakoby žádné strachy a myšlenky nebyly a užívala jsem si opět tu krásnou sametovou tmu.

Za pár hodin budu volná

Vrátila jsem se do postele. Už nešlo vůbec spát. A zničeho nic mi došlo, že už jen pár hodin (i když jsem vůbec netušila kolik) a já budu volná, budu zase na světle. A v tu dobu začal očistec. Jakoby tím, že jsem věděla, že se blíží konec jsem chtěla o to víc aby už se tak stalo. Nevěděla jsem jak se zabavit, jak ten čas zkrátit. Panikařila jsem. Věděla jsem, že si mohu kdykoliv rozsvítit, ale to moje ego a můj strach nedovolil.

Seděla jsem na posteli, která byla pro mě od začátku mým útočištěm. Doslova jsem si zalézala pod peřinu, abych se cítila bezpečně. Mé strachy se začaly zhmotňovat. Byla jsem sama sebou paralyzována. Nemohla jsem se pohnout. Až síla mého vzteku mě dostala z postele a na záchod. Nepomyslela jsem jaké to je, když se mi zdá noční můra a probudím se z ní a jsem ve tmě. Netušila jsem zda ta můra skončila nebo pokračuje. Moc jsem si přála usnout, ale nešlo to. Čas se táhl neskutečně pomalu. Poslouchala jsem pečlivě, ale neslyšela už nic, krom letadel. Moje křivka paniky ze strachu rostla a moje tělo tuhlo. Nevím jakým zázrakem se mi podařilo usnout. 

Viděla jsem tolik světla… 

Vzbudil mě zvuk budíku a já jej zamáčkla tak rychle, že jsem opět nevěděla zda je to sen nebo ne. Zda ten budík opravdu zvonil. Nemohla jsem se na něj podívat a zjistit kolik je hodin. Rozhodla jsem se, že se mi to nezdálo, že je čas. Oblékla jsem se, opláchla a otevřela dveře.

Zamotal se mi celý svět, nahoře bylo dole. Sedla jsem si na zápraží a zírala na to “světlo”. Bylo půl šesté ráno a pro běžný život byla tma jako v pytli, ale já viděla tolik světla. Seděla jsem na zápraží a čekala na východ slunce. Postupně vše začalo dostávat barvy. Obloha byla jasnější, barvy byly sytější. Po hodině jsem se sbalila a rozloučila se s chatkou. Šla jsem pěšky a toužila po tom jít pěšky, co to půjde. Volala jsem manželovi, zda mě může vyzvednout jinde než jsme byli dohodnutí, abych mohla být chvilku sama tam venku, tam na světle! 

Cestou domů jsem vychutnávala krásu okolí

To co jsem cítila na cestě je nepřenositelné. Byl to pocit obrovského štěstí, lásky, pokory k sobě samé. Vyrostla jsem o padesát metrů. Cítila jsem, že dokážu cokoliv. Smála jsem se barvám venku a zastavovala se na každém pátém kroku, abych si vychutnala okolní krásu. Poskakovala jsem si, utíkala. Vše mi přišlo neuvěřitelné a při tom tolik plné. Byla jsem jako hravé dítě. Došlo mi, co jsem udělala, co jsem dokázala, čím jsem si prošla.

Setkala jsem se se svými strachy

Ve tmě jsem našla velkou část sebe a pocítila ji. Setkala jsem se se sebou jak jsem nikdy nechtěla. Setkala jsem se se svými strachy. Vím, že se jim už nemám vyhýbat, ale přijmout je, protože jsou moje a patří ke mně. Být s nimi a prožít je. Stejně tak jako prožívám lásku, radost nebo naštvanost. 
Někdo doporučuje pobyt ve tmě jako já projít si Camino Santiago de Compostela. Za mě prozatím říkám, že bych si to nezopakovala, ale za zkušenost jsem velmi vděčná 🙂

A teď si jdu rozsvítit 🙂

Blog autorky naleznete zde 🤗❤

Daniela – pobyt ve tmě vše v jednom týdnu odkryl

Na světlo pobyt ve tmě

Děkuji Lenko a Tomáši,

ta tma byla pro mne velmi přínosná, skryté aspekty na světlo vynesla.

I když více než tmu jsem poustevnu hledala ,ta tma mne pochybností zbavila.
Vzala mne pod černá křídla noci, ukázala skryté jádro věci, kterými jsem se víc než pár měsíců trápila, tma vše v jednom týdnu odkryla.

Ukázala mi světlo mé, tak hluboko v sobě ukryté a schované. Světlo co svítí na lidi a pomáhá jim uzdravovat životy.

Ukázala mi jakou moc v sobě mám, a nastínila jak naložit s ní mám.

Děkuji Vám i jižní svatyni, za ten týden tmy jediný. Za Vaši péči i podporu, co vynesla mne k jiným obzorům.

Zážitky, které jsem tam měla, však pro sebe si ponechám, jsou osobní a jako takové je zatím v sobě uschovám.

Ještě jednou díky za cestu tmou, co byla víc než jednotýdenní dovolenou.

S láskou a úctou Vám přeji spoustu krásných dní – Daniela ,praktikující  v jižní svatyni

Tomáš – na terapii tmou po 12ti letech vězení

Ahoj Tome,

píšu abych se podělil o zážitek ze tmy.

Prvně jsem se setkal s křesťanstvím ve svých 8 až 9 letech a to mě minulo.

Když mi bylo 12 řekl mi o rok starší kamarád o reinkarnaci ve kterou jsem okamžitě spontánně uvěřil a věděl, že to tak je. Ale celé roky jsem o ní věděl jen to, že po smrti odcházím do duchovního světa a pak se opět narodím, a nepátral po hlubším významu. Postupem let se občas ke mě něco málo dostávalo a obzor se pomaličku rozšiřoval, ale probuzení přišlo až po té co jsem se dostal do vězení na dlouhých 12,5 roku kdy mi došlo, že se stalo co se stát nemělo a že bych měl změnit svůj život.

Nejsem šťastný za to co se stalo, ale za ty roky šťastný jsem, protože mi hodně daly. Našel jsem svou duchovní Cestu a odvedl velký kus práce na sobě.

Poslední 4 roky ve vězení jsem pracoval jako pečovatel u fyzicky postižených vězňů v Pardubické věznici a byl jsem odhodlán udělat vše abych mohl pečovatele dělat i venku. Po propuštění jsem si udělal sanitářský kurz a kurz pracovníka v sociálních službách a jsem přesvědčen, že jsem udělal vše abych pečovatele dělal, ale neuspěl jsem.

Věděl jsem, že to budu mít těžké a že bych měl hledat alternativu kde bych se našel stejně jako v pečovateli. Přemýšlel jsem o této alternatívě, ale nepřišel jsem na nic a byl zaseklí v pečovateli.

Začátkem března mě kamarád říkal, že o velikonocích jede na holotropní dýchání a jestli bych nejel též, ale já mu řekl, že již jsem na něj měl jet před 3 roky a nakonec nejel z důvodu, že se na to necítím a odmítl jsem což kamarád respektoval.

day_lily_jailPak jsem, ale viděl film Dítě džungle který ve mě obrovsky zarezonoval a přivedl k rozhodnutí hledat své poslání a svou podstatu abych našel alternativní práci a na holotropní dýchání jsem s kamarádem jel. Po dalších třech týdnech jsem jel znova a pak šel i do regrese. V srpnu znovu holotropní dýchání a hned na to týden tanců dávných tradic.

Na tomto tanečním týdnu jsem byl po druhé po dvou letech a zde jsem poznal a uvědomil kolik jsem udělal na sobě práce. Snaha která začla velikonocemi není skákání z jednoho na druhé, ale spontánní postupná práce která do sebe zapadá, navazuje a má smysl.

A do toho přišlo rozhodnutí projít léčbou tmou a cítil jsem, že i ona by měla být součástí a to mě přivedlo k tobě.

Na pobyt ve tmě jsem měl očekávání

Do tmy jsem přijel s očekáváním, s očekáváním, že i tma mi pomůže na této Cestě a to cítím, že splnila a hodně mi dala. Konkrétní očekávání co při pobytu ve tmě zažiji jsem neměl a nechával to na ní.

Od nástupu v sobotu do noci na přelomu pondělka a úterka jsem hodně spal a ve chvílích kdy jsem nespal jsem si říkal jestli to nebude stejné jako u ženy která též byla týden ve tmě a řekla mi, že jí to nic nedalo, že byla bez zážitku, prostě byla jen ve tmě. A tak jsem měl obavy abych to neměl stejné, ale pak jsem se od Lenky dozvěděl, že i kdyby tomu tak bylo do budoucna to má význam a přinese co přinést má. Což mě uklidnilo a dalo sílu vytrvat a že to má smysl. A dalším tématem který jsem v těchto chvílích kdy jsem nespal byly úvahy o možná novým vztahu mne se ženou o kterou mám zájem. V těchto úvahách převažoval rozumový prvek a já to viděl spíše negativně. A v úterý kdy už jsem nespal přišla spontánní vize kdy já hned pochopil, že mi chce dodat sílu a říct, že vztah má krásnou budoucnost. Tato vize pak byla ve mě a dokázal jsem i zvětší části vyložit celý její význam.

Po té jsem byl jen ve tmě a viděl občas periferní světlo z boku a nebo světlo v očích které blikalo.

Pátý den pobytu ve tmě přišly obrazy

Ve čtvrtek když jsem se probouzel potýkal jsem se se snem, který na mě působil nepříjemně a já si musel uvědomovat, že to byl sen a kde jsem. Toto vyvolalo sled obrazů které se mi začly objevovat, byly to koláže jdoucí jeden za druhým působily nepříjemně a prvý pocit byl, že bych s toho měl utýct, ale zapřel jsem se pocit změnil a se slovy tak pojď jsem byl odhodlán do toho jít a byl rád, že se něco děje. Obrazy šly dál, přestaly působit nepříjemně, ale pak začli slábnout až zmizeli. Zkusil jsem znovu usnout s tím, že při probouzení se obrazy vrátí což se mi i povedlo, ale ne s takovou intenzitou a brzy zase zmizeli a skončilo. Na potřetí se mi to již nepovedlo a já nějak tak pochopil, že svou snahou jít do toho jsem to odehnal.

Nějakou dobu po našem rozhovoru mi znova začaly chodit obrazy, které jsem viděl jak se zavřenýma tak otevřenýma očima a tentokrát jsem je jen pozoroval a nic víc. Nejdříve chodily pěkný a hlavně ze zvířecí říše. Dosti jsem viděl svá silová zvířata se kterými pracuji v šamanismu, ale i jiná. Přišly i negativní a hrůzostrašné. Viděl jsem i různé podoby pekla. Ale všechny obrazy mě nechaly v klidu. Byl jsem jen divák a ani ty hrůzostrašné mě neděsily a nevyvolávaly emoce. Spíš u některých těch pozitivních jsem cítil příjemné emoce když se třeba jednalo o mě známé silové zvíře či jiný obraz když mě oslovil.

V pátek večer jsem měl další vize v podobě obrazů, stromy a zvířata. Jednotlivé obrazy vydržely déle než ve čtvrtek kdy šly celkem rychle za sebou, ale tentokrát byla celková doba o hodně kratší. V obou dnech jsem si i nějakou dobu při těchto obrazech hrál na flétnu.

Poslední noc terapie tmou, než zazvonil budík, byla dlouhá, moc dlouhá a ke konci přišly další vize v podobě obrazů. Tentokrát hodně děsivé a byly hlavně v červené a černé barvě. Hlava projetá železem, různě poskládané lebky v té hrůzostrašné podobě a další podobné motivy-válka, boj, hrůza a děs, ale spíše starší valka než ty novodobé 20 století. Tyto obrazy šly pomalu a nechávaly mi dostatek času na vnímání. Neděsily mě, byl jsem v klidu a opět neučastněný divák a nějak mi bylo jasný, že patří k tématu strachu o kterém jsme mluvili. Co mě mrzelo bylo to, že jsem vnímal, že brzy bude zvonit budík a že pobyt ve tmě mám zakončit tímto negativním a tak jsem se to pokusil změnit, což jsem zas brzo nechal, protože mi došlo, že bych to zhoršil. A tak jsem si jen přál aby vše bylo zakončeno něčím pozitivním což mi bylo vyhověno a pár momentů konce bylo pozitivních.

Terapie tmou byla zakončena nocí ozářenou Lunoumidwest_moon

Vyjítí na zahradu po zazvonění budíku kdy byla ještě tma a na nebi ubývající čtvrť Luny s hvězdami byla nádherá. A chvíle rozednívání úžasné a já byl šťastný, že jsem na světle, užívám si přírody a že jsem pobyt ve tmě dotáhl do konce.

Po dobu pobytu ve tmě jsem měl pár momentů kdy jsem zapřemýšlel, že bych to ukončil, ale né tak silných abych s tím musel bojovat. Jak přišly tak odešly. Negativní emoce z nitra mi nešly a vydržel jsem sám se sebou v pohodě.

Náš rozhovor cestou kdy si mě vezl do Čáslavi mi dál plně pochopit tvůj postoj a pohled na svět a hodně mi to dalo a ukázalo. A i za to ti moc děkuji, protože to je obohacující.

Pokud chceš mé zdílení zveřejnit můžeš, zveřejni co uznáš za v hodné a pokud chceš zveřejni celé, nemám s tím problém.

Moc ti a Lence za všechno děkuji, moc jste mi pomohli.

Přeji pěkné dny a hodně štěstí na vaší Cestě

Tomáš