Sandra – pobyt ve tmě je nepopsatelné poznání sebe sama

Sebepoznání pobyt ve tměKrásný den,

uplynuly 2 týdny co jsem se ponořila na 7 dní na pobyt ve tmě a byla jsem jen JÁ a nic a nikdo jiný. V létě ke mě přišla tato myšlenka a jsem ráda, že jsem ji neignorovala a vzala ji vážně. Otevřela jsem tyto stránky a po přečtení jsem věděla, že k Lence a Tomášovi je jasná volba se vydat. Věřila jsem, že to dělají srdcem a i přes to, že jsem je nikdy neviděla a neznala jsem se jim svěřila…

Západ Slunce před pobytem ve tmě

Před nástupem do chatky jsem se byla podívat ještě na nejkrásnější západ slunce co jsem kdy viděla. Poté mě Tomáš provedl instrukcemi v chatce a o půl 10 jsem si zhasla a šla spát. Při zhasnutí jsem kolem sebe viděla hvězdy a připadala jsem si celý týden jako ve vesmíru. Byla jsem dost psychicky připravená díky informacím co jsem si předem načetla (Jaroslav Dušek, dr. Monika Sičová– práce s třetím okem) a díky tomu jsem se dokázala ponořit opravdu hluboko do sebe. Je to nepopsatelný poznání sebe sama. Nejde to převyprávět, protože ta osobní zkušenost je jedinečná. Děkuji zejména Lence, za každodenní chvilku popovídání a za podporu… Mysl se Vás snaží dostat ven, chvílema máte pocit, že tma už vám dala co jste chtěli, ale opravdu se vyplatí vydržet a mít vůli až do konce...

Co na pobyt ve tmě doporučuju vzít sebou

Saloos rozprašovače-mátu, citron, owerball, nějakou zvonkohru (těsně před nástupem jsem si koupila KOSHI zvonkohru a byla to ta nejlepší věc, kterou jsem si tam vzala…) a pak záleží na vás co máte rádi.

Přišla jsem do tmy s pokorou s tím, že jsem nečekala, že to opravdu dám, ale dala jsem to a odcházela jsem ze tmy naprosto jedinečně vnitřně obohacená a pochopená. Kdo nezažije, nepochopí…

Děkuji Vám za to co děláte má to smysl!

Sandra

Vít – po pobytu ve Tmě vím, že mám být spokojený s malými pokroky

Zavřel jsem dveře a ležérně se opřel o dřevěnou zeď. Neměl jsem kam spěchat. Pohlédl jsem do tmy kolem sebe a ověřil si, že nic nevidím. V hlavě mi začala znít známá píseň The Sound of Silence.

“Paráda, jsem tady… A co teď?”

Pobyty ve tmě mají dlouhou tradici a jsou organizovány po celém světě. Na rozdíl od tibetských mnichů jsem však ve tmě nestrávil týdny čtyři, ale jeden. I tak se těch sedm dní táhlo minimálně měsíc.

Poprvé jsem o těchto pobytech četl v nějakém časopise, možná to byl Forbes. Ihned jsem věděl, že to někdy zkusím, tak nějak jsem to cítil. A to byste nevěřili mému překvapení, když jsem o dva roky později našel pod vánočním stromem obálku s poukazem začínajícím tajemnými slovy “Dávám ti světlo, dávám ti tmu.”

Podstata tmy

15. dubna jsem vlakem dorazil do Kutné Hory. O dvě hodiny pěšího pochodu později jsem dorazil do malé vesničky, kde jsem se potkal s Tomášem mým průvodcem tmou.

Vlezl jsem do chatky, vybalil si věci, zapamatoval si, kde co je a zhasl. Ani po deseti minutách jsem nedokázal rozpoznat prsty své ruky vzdálené pouhých 15 centimetrů od očí a musel se smířit s podstatou tmy je v ní tma.

Na mysli mi vytanula první otázka co tu vlastně budu celou dobu dělat? Přestože jsem v červnu 2017 absolvoval náročný desetidenní meditační kurz, díky kterému jsem se téměř odnaučil nudit, tohle bylo jiné. Žádný řád, který následovat, žádný přesně stanovený čas večeře, na kterou se těšit.

Nightlife

Význam průvodců tmou je ten, že každý den nosí do tmy jídlo a jsou k dispozici, když chce člověk sdílet své zážitky nebo problémy, které ho ve tmě mohou potkat. Jídlo na celý den nosili Tom nebo Lenka nepravidelně mezi jedenáctou a třetí hodinou odpoledne. To proto, aby člověk opravdu ztratil pojem o čase.

Prvních 24 hodin se neskutečně táhlo

Čekal jsem, že začátek pobytu strávím doháněním spánkového deficitu, ale mé tělo se rozhodlo dělat naschvály a zůstat vzhůru. Musel jsem proto vymyslet náhradní program.

Meditoval jsem, dojídal svačinu z vlaku, cvičil a zaznamenával si ty nejzajímavější myšlenky. (Ano, i potmě se dá psát stačí si vždy natrhnout okraj stránky tam, kde jste skončili.)1 

Konečně se ozvalo bušení na dveře chatky jídlo dorazilo! Kromě prvního dne jsem vždy bezpečně poznal, co dlabu, a užíval si chutné hodování. Velkým dobrodružstvím bylo sprchování a čištění zubů. Nejlepší způsob, jak potmě použít pastu, je vymáčknout si ji rovnou do pusy!

Jak jsem trávil čas ve Tmě?

Mezi mé aktivity, kterými jsem trávil čas, se vmísilo i vzpomínání na dětství a na to, jak jsem byl na základce plný nadšení a naopak jak mi gympl vysával energii. Promýšlel jsem nové podnikatelské strategie a své vize a plány.

Učil jsem se také lucidně snít a vystupovat z těla, ale to je kapitola sama pro sebe. Sny, které se mi zdály, byly neuvěřitelně barevné a jasné, jak kdyby můj mozek kompenzoval absenci světla při bdění.

Nicnedělání

Uvědomil jsem si, že přemýšlení o čase a o tom, kolik mi ještě zbývá do konce dne či pobytu, mě stresuje. Nejlépe jsem se cítil v meditacích nebo kdykoliv jindy, kdy jsem nepřemýšlel o minulosti či budoucnosti.

V praxi se mi tak potvrdilo pravidlo, že všechno utrpení je způsobeno myšlenkami. Připomněl jsem si, jak moc jsme vázáni našimi budíky a deadliny a jak málo si užíváme toho, co zrovna je.

Mým oblíbeným cvičením se ve tmě stalo nicnedělání. Prostě si sednete a neděláte nic žádné přemýšlení, žádné fyzické cvičení, nic, jen jste a zíráte před sebe. Nezdá se to, ale není to nic jednoduchého. Pokud toto cvičení vydržíte třeba jen 20 minut bez toho, abyste vyskočili s pocitem, že něco musíte dělat, můžete se poplácat po zádech.

Tak moc jsme si navykli na neustálý proud myšlenek a aktivit. V posledních stoletích jsme si hýčkali a zdokonalovali naši schopnost kriticky přemýšlet a analyzovat a nedochází nám, že je v pořádku a ku prospěchu občas nedělat nic.

Viděl jsem světlo

Po vytěsnění myšlenek na čas a opravdovém ponoření se do tmy mi zbytek pobytu utekl poměrně rychle.

Na základě vyprávění jiných lidí, které jsem před pobytem četl, jsem očekával všechny možné halucinace. Dostavilo se však jen chvílemi otravné, chvílemi příjemné blikání v očích, které v průběhu pobytu gradovalo.

Nejprve jsem kolem očí začal vidět bílé světlo, které blikalo intenzivně, jako stroboskop. V dalších dnech světlo zežloutlo a ke konci pobytu zčervenalo a ustálilo se, již neblikalo. Když jsem si tedy lehl na postel a zapisoval něco do sešitu, připadalo mi, jako kdyby ze všech stran svítila červená lampička.

Někdy se mi také zdálo, že rozeznávám obrysy objektů v chatce. Na to jsem několikrát doplatil, když jsem uprostřed kroku, očekávajíc ještě dobrý metr místa, holení narazil do rámu postele.

Znovuzrození

Týden ve tmě je podle mě velmi přínosný, ale rozhodně ne krásný – jednoduše proto, že ve tmě nic nevidíte. Vaše dávka krásy a žasnutí vám ale nebude odepřena, jen si na ni musíte sedm dní počkat.

Poslední den jsem dostal od Lenky budíka nařízeného na 4:30 ráno. Budík zazvonil, já vstal, oblékl se a plný nadšení a nedočkavosti jsem otevřel dvojité dveře vedoucí ven z chatky.

Přestože slunce ještě nevyšlo, po týdnu v absolutní tmě mi venkovní noc připadala nesmírně jasná. Vanul svěží vzduch a hvězdy, nezakryté smogem velkoměsta, nádherně svítily. Byl to překrásný pocit, takové znovuzrození.

Z ostatních tří chatek postupně vyšli i ostatní a dali jsme se do řeči. Společně jsme poté usedli na kraj nedalekého pole a pozorovali východ slunce. Takové okamžiky opravdu stojí za to.

Moje lekce ze tmy

Pobyt ve tmě je intenzivní zážitek. Nevím, zda vám ho mám doporučit, nebo ne. Myslím si, že k vám přijde sám, nastane-li správná chvíle. A když nastane ta správná chvíle, dá vám strašně moc.

Být sedm dní jen sami se svými myšlenkami není něco, co zažijete v “běžném” životě. Uvědomíte si věci, které jste o sobě netušili. Máte čas projít si a vyřešit své vnitřní konflikty. Zresetujete si svůj biorytmus spíte, když na vás přijde spánek a jíte, když máte hlad nebo chuť. Dobijete si svůj kýbl energie a utřídíte priority.

Ať už jste právník, uklízečka, cestovatel nebo pilot, všichni si ze tmy něco odnesete tomu věřím.

Do tmy s přáním? 

Lidé do tmy často chodí s konkrétním přáním a možná i vy máte něco, co ve svém životě chcete vyřešit. Já nic konkrétního k řešení neměl a možná proto se ani nic konkrétního nestalo, nenastal žádný zásadní průlom. A právě to je ta lekce, kterou jsem si asi měl ze tmy odnést že mám být spokojený s malými pokroky a neočekávat zážitky, které mi převrátí život naruby.

No a jestli půjdu znovu?

To se ještě uvidí, zatím to neplánuji, ale třeba se mi po hlubokém klidu tmy zasteskne… Děkuji ti, mami, za tuto neobyčejnou zkušenost…

Jirka – Pobyt ve tmě bych si rád zopakoval

Ahoj Lenko a Tomáši,

Námětů, co se mi po pobytu ve tmě honilo a pořád ještě honí hlavou je hodně, ale to je asi normální stav a nemyslím, že je to něco nového nebo zajímavého.

Samozřejmě, že asi jako skoro každý, jsem si před nástupem do tmy prošel zkušenosti ostatních lidí. Ne snad, že bych se chtěl dozvědět, co můžu očekávat nebo dokonce co bych měl a chtěl zažít, ale protože jsem měl částečně strach z toho, co bude a jestli neuteču. Pocity před samotným zhasnutím světla bych přirovnal k pocitům, když jsem podstupoval paravýcvik. Ohromné těšení a také pěkný strach.

Tohle vážně teď bude takhle sedum dní? 

Pocit po zhasnutí světla mě nezklamal. Směs strachu, pocitu marnosti, že „tohle vážně teď bude takhle sedum dní“ byl skoro nesnesitelný. Veškeré předsevzetí, jak budu cvičit, protahovat se, popřípadě jen v klidu meditovat bylo úplně nepředstavitelné. Situaci jsem vyřešil tím, že jsem prostě zalezl do postele a usnul.

Začal jsem se sžávat s tmou

Další den už bylo trochu líp a hlava se postarala o to, aby nebyla nuda. Těžko se to popisuje slovy, ale byl jsem schopný cvičit a začínal jsem se sžívat s tmou.

Krize fyzického těla přišla třetí den. Ozvala se úporná až migrénová bolest hlavy a s tím spojené další příznaky čištění jako zvracení a průjem. Ale během jednoho dne vše odeznělo a čtvrtý den ráno jsem se vrhnul na ovoce jak haldový netopýr.

Přišel klid… 

5. a 6. den byl odměnou za ty předchozí čtyři dny. Takový pocit vnitřního klidu (nevím jak to popsat, nic vystihujícího mě nenapadá) jaký se dostavil, byl něco nepopsatelného. Do značné míry za to asi mohl i fakt, že se blížil konec a na výstup ven jsem se přece jen těšil.

Každopádně beru tento stav jako cíl, kam bych se chtěl naučit se dostat při zklidňujících meditačních cvičeních.

Vyšel jsem na světlo 

Výstup ven byl daleko působivější, než jsem čekal a i přes silný mráz jsem procházky na kopeček na východ slunce určitě nelitoval.
Chtěl bych poděkovat Lence i Tomášovi za laskavý přístup a pěkné prostředí.

Celý pobyt byl velmi působivý, a pokud to situace dovolí, za rok až dva bych to rád zopakoval.

Mějte se krásně,

Jirka

 

Anna – Místo Bulharska pojedu do tmy

Ahoj Leni a Tome,

už několikrát jsem si říkala, že vám musím napsat a sdělit své domy. Původně jsem chtěla napsat hned po příjezdu, ale to mi přišlo příliš ovlivněno momentálními skvělými dojmy a obávala jsem se, že bych nedokázala být „objektivní“. Chtěla jsem tedy počkat, až ve mně vše uzraje, abych mohla vše
popsat s větším odstupem. Po měsíci – tedy s větším nadhledem – mohu s klidným srdcem říci, že mé skvělé dojmy z mého „tmového pobytu“ nevybledly, naopak se ve mně usadily a stálé sílí…
Takže tady to je.

Jak jsem se k pobytu ve tmě vůbec dostala?

Pozvolna. Poprvé jsem se o tom, že se člověk nechá
dobrovolně zavřít do tmy, dozvěděla asi před dvěma lety, kdy mi o tom vyprávěla jedna známá, která si tím prošla a byla nadšená, ačkoli popisovala i náročnost celé akce. Přišlo mi to zajímavé, takže jsem si přečetla knihu Tvarytmy od Jaroslava Duška a začala si zjišťovat informace na internetu. V té době jsem narážela na poskytovatele, kteří mě příliš nezaujali, ať už svým zaměřením, působením či celkově filozofií. S odstupem vím, že to tak bylo správně, protože jsem na svůj vlastní pobyt nebyla „správně dozrálá“.

Nebude to klasická dovolená

Letos však přišel můj čas a „náhoda“ tomu chtěla, že jsem v pondělí 9.ledna objevila stránky Lenky a Tomáše, které mě zaujaly svou otevřeností a já jsem prostě věděla, že místo do Bulharska letos pojedu do tmy, a to právě sem. Mohlo by se zdát, že jsem se rozhodla impulzivně, protože hned o pár dní později jsem vybrala termín a zaplatila zálohu, ale já to brala úplně samozřejmě a automaticky a vůbec jsem neváhala. A  pochybnosti se nedostavily ani posléze, za celých pět měsíců, než měl pobyt začít, jsem ani na vteřinu nezalitovala. Věděla jsem, že to nebude klasická dovolená v obvyklém slova
smyslu, ale že se bude jednat o další cenný kamínek do mozaiky osobn(ostn)ího růstu.

Potřebuji se hnout z místa

Cítila jsem, že nadešel správný čas a byla jsem skálopevně přesvědčená o tom, že mi tma přinese to, co potřebuji – hnout se z místa… Měla jsem pocit, že dost dlouho ve více oblastech přešlapuji na místě a točím se v kruhu, ze kterého neumím (a ze své pohodlnosti ani nechci) vystoupit, bojím se udělat něco jen proto, abych neztratila něco jiného… Lze též říci, že jsem očekávala, že mi tma
přinese prozření.

Pečlivě jsem se připravila 

K plánovanému pobytu jsem přistupovala opravdu zodpovědně – nejen že jsem si pročetla mnoho zkušeností praktikujících (většinu jsem jich četla až poté, co jsem už měla zaplacenou zálohu a věděla jsem, že ač tam bude cokoli, chci to absolvovat), ale také jsem si koupila zápisník. Ano, je to možná
úsměvné, ale jsem zapisovací typ a již předem jsem si chtěla zapisovat veškeré myšlenky, které mě budou napadat, vypsat si své strachy a obavy, očekávání, zajímavé postřehy, které jsem nasávala kolem, myšlenky z knih, které jsem zrovna četla a tak.

A pak to přišlo…

Myslím si, že jsem se při zahájení pobytu ve tmě cítila v pohodě právě proto, že jsem věděla, že jsem se adekvátně připravila, že jsem si zhmotnila mnohé myšlenky na papír a že jsem se připravila i na možné problémy či slabší místa. Naopak jsem neměla žádná velká očekávání ve smyslu, že se po tmě všechno změní a bude zalité sluncem.

Stála jsem nohama na zemi a šla jsem do toho s myslí co nejvíce otevřenou, tedy bez očekávání, které by ji jakkoli limitovalo. Věděla jsem, že mě nikdo
nebude otravovat telefonem a že budu jen sama se sebou a budu otevřená všemu, co se stane, že se budu snažit pokorně přijímat všechny symboly a podobenství, které mi budou shůry poslány.

Stačilo jedno cvaknutí

Přišel tedy den D. Bylo třetího června podvečer a já se ocitla ve své severní chatce. Severní jsem si vybrala pocitově, protože „cestu znám a neměním směr, dojdu k řece plný ryb až tak na sever“ a celkově mám raději zimu než teplo.

Po vyřízení formalit s Tomášem jsem si za světla zapsala poslední
poznámky do sešitu, osprchovala se ve studené vodě (to nikoli dobrovolně, ale bojler nebyl nahřátý, proto jsem se ochladila hned na začátku – brala jsem to jako celkem vtipnou první výzvu), osahala si místnosti a zhasla… Bylo to zvláštní. Stačilo jedno cvaknutí a v chatce jsme zůstaly samy – já a tma
tmoucí.

Zapisovala jsem si…

Jak jsem již psala, jsem zapisovací typ, proto jsem si zapisovala své postřehy i ve tmě. Aby to bylo k přečtení, měla jsem pevnou sololitovou destičku, kterou jsem posouvala místo řádků. A kupodivu je opravdu vše k přečtení, nebo alespoň k domyšlení. Kromě toho, že jsem si pocity, vjemy a úvahy zapisovala, také jsem si malovala. Měla jsem s sebou malovací kameny, které jsem v případě vnitřní potřeby náhodně tahala ze sáčku a malovala s nimi
abstraktní motivy vyjadřující mé momentální pocity… Byla jsem zvědavá, jak to bude vypadat na světle a opravdu mě překvapilo, že většinou zvolené barvy (samozřejmě naprosto náhodně – ve tmě to ani jinak nejde) zcela vystihly téma (pocit) obrázku…

 

Pocity

Obrázek 1 z 6

Před prvním jídlem (po dvou vyspáních) – momentální pocity při přemýšlení, co mě čeká...

Bez pojmu o čase

Překvapilo mě, že s orientací v prostoru jsem neměla vůbec problém, zato jsem po prvním usnutí absolutně ztratila jakákoli pojem o čase. Nevím, jestli jsem spala tři hodiny nebo deset, ale bylo mi to jedno. Poslouchala jsem své tělo a neřešila, co nemůžu ovlivnit. Ačkoli jsem člověk dosti plánovací,
najednou jsem nemohla plánovat vůbec nic a ani mě to netrápilo, což mě velmi překvapilo.

Obvyklé činnosti ve tmě

Jediný – byť stejně tak časově pohyblivý – daný bod dne bylo jídlo, které mi jednou denně přinášeli Lenka nebo Tomáš. Porce byly opravdu velké, takže jsem si je rozdělila na vícekrát a jedla častěji menší dávky. Vzhledem k tomu, že tma byla mým parťákem 24 hodin denně, bylo zajímavé dělat obvyklé
činnosti zcela ve tmě – třeba jíst něco, co nevím, co je, mě velice bavilo (nenechala jsem si říct, co mě čeká, jen jsem si to užívala).

Jediná vtipnost k orientaci v prostoru byla, že jsem se až asi do pátého dne stále vyhýbala rotopedu, který v místnosti samozřejmě nebyl. Ano, i tohle vnímám jako znamení, že bych se cvičení a pohybu neměla stále tolik vyhýbat 🙂 .

Zpracovávala jsem emoce

Tři dny mě bolela hlava, žaludek a slinivka, což přesně odpovídá mým v tu dobu nezpracovaným emocím, pocitu lítosti, neustálému přemítání a tak dále, to aspoň tvrdí východní medicína a ano, musím uznat, dělala jsem z kdečeho těžkou hlavu a leccos mi leželo v žaludku. Nebylo to nic hrozného, dalo se vydržet, přičítala jsem to právě psychosomatické očistě, která byla logická.
Průběžně mě také bolela záda, což jsem ale přisuzovala nejen psychosomatickému „léčení“, ale také měkké matraci a dlouhému ležení. Ani toto však pro mě nebylo neřešitelné – měla jsem s sebou malý
over ball, s jehož pomocí jsem si záda protáhla na karimatce a také jsem s ním cvičila, abych vyplnila čas.

Čistila jsem v sobě negativní energii

Kromě toho jsem si také opakovala mantru Ho ́oponopono „Miluji Tě – Omlouvám se – Prosím, odpusť mi – Děkuji Ti…“ a ačkoli jsem tomu nikdy moc nevěřila, opravdu mě to zklidnilo, zpřítomnilo a smířilo se sebou samou a svou životní cestou. S touto mantrou se i nadále snažím dosahovat procesu čištění negativní energie v sobě, chybných myšlenek, paradigmat, vzorců uvažování apod.

Co mi přišlo zajímavé

Nebudu se příliš rozepisovat o konkrétních obrazech, které se mi vyjevovaly, protože jejich smysl by ostatní stejně nemohli pochopit, zmíním se spíše o některých zajímavostech (alespoň pro mě). První dny jsem se snažila vybavovat si konkrétní situace, chtěla jsem třeba myslet na někoho
konkrétního a přemýšlet o něm, ale mozek mi to prostě nedovoloval. Nevím, jak je to možné, neumím to vysvětlit, ale asi mi chtěl ukázat stopku jakémukoli násilnému přemýšlení a otevřít cestu přijímání toho, co přijde samo. Nechala jsem to tedy být a čekala.

Tma byla naprosto stejná

Posléze jsem si již mohla vědomě něco představovat či vysnívat, ale jen se zavřenýma očima, asi jako v běžném životě, když si během dne člověk zavře oči a představuje si, jaké by bylo kdyby něco… Jakmile jsem oči otevřela, obraz zmizel, případně zcela vybledl, ačkoli tma byla naprosto stejná s očima otevřenýma i zavřenýma. Naopak když jsem měla vjem shůry (tak říkám všemu, co ke mně samo přišlo, aniž bych o to žádala či si to představovala), přišel s očima otevřenýma, případně zesílil či se zjasnil, když jsem oči otevřela. To mi přišlo hodně zajímavé. 

Co jsem “viděla” se zavřenýma očima

Když jsem se pak ztrácela v tom, co jsem si sama vědomě představovala často vzdušné zámky a vysněné představy) a co ke mně přišlo samo (symboly, znamení), bylo otevření či zavření očí a změna intenzity obrazu dobrým indikátorem. Zní to neuvěřitelně a nelogicky, ale je to tak… Ostatně podvědomí a nevědomí se na logiku neptá.

Mám pocit, že zpočátku jsem více spala a zároveň měla více vjemů různého charakteru, od ztřeštěných, přes něžné, až po dojemné.

 

Pátý den přišla změna

Začaly mě otravovat světelné neodbytné vjemy – jako by na mě svítily reflektory auta. Zjevovaly se mi se zavřenýma i otevřenýma
očima, blikaly, zářily, otravovaly mě v různých intervalech. Určitě měly svůj smysl, který jsem já neodhalila, nicméně tak jako tak se jednalo o nejvíce nepříjemnou část pobytu. Nevím, zda to způsobily tyto reflektory, ale od této doby ke mně přicházelo celkově méně vjemů, zároveň se mi nechtělo tolik spát, takže jsem se více převalovala, zavírala oči, co kdybych usnula, ale opět mě probouzelo jasné světlo.

Jaké by to bylo rozsvítit?

Věřím, že i čekání na další zajímavý vjem svůj smysl mělo – mělo mě to potrénovat v trpělivosti a zmírnění nedočkavosti všeho druhu, protože když po této delší etapě „zevlování“ něco přišlo, stálo to za to. Prostě se vyplatilo na to počkat. Musím se přiznat, že právě v těchto chvílích mě napadaly myšlenky, jaké by to asi bylo rozsvítit, co by se stalo, jak by to narušilo pobyt a tak. Opravdu zůstalo jen u myšlenek, protože jsem si uvědimovala, že bych se svou nedočkavostí připravila o další prožitky.

Žádní “kostlivci ve skříni”, ale rodina… 

Čekala jsem, že budu hodně brečet, až se budou odkrývat nějací kostlivci z mých skříní a byla jsem zvědavá, jestli se mi vyjeví něco, co nebudu moct říct vůbec nikomu… Tato obava se naštěstí nenaplnila. Pláč mě přemohl třikrát, a to vždy ve věci, kterou já nemohu změnit, ale je daná (nemoc maminky, setkání s babičkou, která je 22 let mrtvá, situace kolem tatínka spojená s jeho neochotou cokoli se sebou dělat).

Neplakala jsem nikdy u vjemů, které se týkaly situace kolem mě samotné, mé
současné situace, výjevů z minulosti (byť nebyly vždy realistické ani reálné, avšak často drsně symbolické) ani vizí do budoucnosti (prý napíšu knihu apod…).

Vybavovaly se mi písně

Často se mi samovolně vybavovaly písňové úryvky všeho druhu – od Travička zelená, přes Veď mě dál, cesto má, Čechy krásné, Čechy mé, až po Zlaté střevíčky (což je mimochodem písnička, kterou fakt nemám ráda) a Jednou budem dál (což je pro změnu jedna z mých nejoblíbenějších) – ta mě ostatně navštěvovala v průběhu pobytu nejčastěji.

Těšila jsem se ze tmy ven na vítr

Jak jsem již říkala, celý týden jsem prožívala v podstatě v klidu a se vší pokorou. Stejně pokorně, jako jsem se těšila do tmy, jsem se těšila i ze tmy ven. Těšení přišlo asi šestý den, kdy pokračovalo „zevlování“ a zároveň jsem se začínala nejvíce těšit ne na světlo, ale na vítr, respektive proudění vzduchu jako takové. To mi ostatně – kromě možnosti okamžitého sdílení pocitů s nejbližšími –
chybělo asi nejvíce.

Čekala jsem, až přijde ta chvíle

Šestý den mi Lenka kromě posledního jídla přinesla budík s instrukcemi, jak postupovat po jeho zazvonění ve tři hodiny ráno. Byla jsem netrpělivá, ale paradoxně jsem usnula dobře a vzbudila jsem se – odhaduji – hodinu před budíkem. Oblékla jsem se a celá rozechvělá čekala na zazvonění (čas
jsem stále nesledovala, budík byl ve vedlejší místnosti a stejně by záře displeje spíše škodila než naopak). Když zazvonil, rychle jsem dle instrukcí otevřela chatku a sedla si mezi dveře.

Obraz, který jsem viděla, byl naprosto nepopsatelný

Mezi stromy se prolínala zlatá barva oblohy. Zářivě zlatá, jakou je na gotických obrazech zobrazována „mimočasová rovina“… Něco neuvěřitelného. Svět se se mnou točil, opravdu mělo smysl sedět, případně se přidržovat futer a rozhlížet se pomalu po krajině.

Nejprve nebyl mozek schopen při pohybu hlavou zobrazit obraz kontinuálně, ale jednalo se o trhané výjevy, jako by se zasekl film. Po asi půl hodině jsem již byla opět „teď a tady“ a mohla jsem se vydat po cestě na místo východu slunce. Byla rosa, pofukoval větřík, na nebi se proháněly mraky a slunce se
nám tedy nemohlo ukázat v celé své kráse. Jako by mi chtělo říct „já nemám být zlatým hřebem Tvého pobytu, přišla jsi kvůli tomu, co je očím neviditelné a co si odnášíš v sobě...“.

Našla jsem odhodlání

Setrvala jsem na místě skoro hodinu a jen se kochala. Byla jsem neskonale šťastná, očištěná, smířená, vyklidněná, zároveň odhodlaná… Šla jsem se projít po cestičce až k majestátně vypadajícímu stromu. Když jsem k němu přišla, zjistila jsem, že to není jeden velký strom, ale „stromová rodina“, která – když je spolu soudržná – vypadá z dálky jako majestátní strom, který nikdo nepřemůže…

Spatřovala jsem v tom další pevný bod svého života – mít kolem sebe lidi, díky jejichž přítomnosti mě jen tak něco neskolí….

Byla jsem šťastná za to, co mám

Po návratu do chatičky jsem čekala na odvoz a měla jsem tedy dost času zaposlouchat se do zvuků přírody – kuňkání žab, větru v korunách stromů, ptačího zpěvu a kdejakého cvrlikání, zahledět se do zeleně a barev jinak barevných než je člověk obvykle vnímá. Byla jsem příjemně dojatá a šťastná za to, co mám…

Podívala jsem se do zápisků

Pustila jsem se do prohlížení „tmových“ malůvek a pročítání zápisků. Zaujalo mě, že některé jsem si vůbec nepamatovala, ale když jsem o nich četla, vybavily se mi, a to včetně pocitů, které jsem při jejich vidění prožívala. Místy jsem se opravdu musela smát, co je to za ne-smysl… Hned mě napadlo,
jak je čeština krásný jazyk, že ne-smysl nemusím vnímat jen ve významu hlouposti, ale také jako něco, co není ovládáno smysly, ale je mimo ně…

Jaké poselství  to s sebou nese?

Takovýto pocit se ostatně prolínal celým mým pobytem – když mi byl vnější zrak na chvíli odebrán, byl vyměněn za zrak vnitřní, kterému jsem jindy neměla
tolik možností se oddávat. Neříkala jsem si, že se mi vyjevují hlouposti, ač se to tak někomu mohlo zdát, ale snažila jsem se odhalit, co mi ta nelogičnost chce asi naznačit, co by to mohlo znamenat, jaké poselství s sebou nese.

 

Prý jsem se úplně prozářila a zklidnila

Své dojmy jsem hned po příjezdu domů sdílela se svými nejbližšími, kteří mě v mém rozhodnutí tento pobyt absolvovat podporovali, ačkoli ho třeba ne všichni chápali. Maminka mi třeba řekla, že mi to moc sluší, ačkoli jsem měla na sobě to samé, co ixkrát předtím. Prý jsem se úplně prozářila a zklidnila
se. Nebyla jediná, kdo mi to v prvním týdnu po tmě řekl. Takže na tom třeba něco bude 🙂 

A jak bych celkově svůj pobyt zhodnotila měsíc a kousek poté? Cítím se stále zharmonizovaná a vnitřně zklidněná, prostě nad věcí.

Proč jsem pobyt ve tmě podstoupila?

Vím, že budoucnost mám ve svých rukou a že jsem cestu do hlubin svojí duše potřebovala absolvovat právě proto, abych byla vnitřně silnější a abych přijala sebe samou i lidi a situace kolem sebe a mohla vykročit vstříc lepším dneškům a zítřkům, protože včerejšky nemásmysl pitvat. Při této úvaze se mi trefně připomněl postřeh z jedné knihy – co si škrábete, to se nezahojí… A tím se snažím momentálně řídit a neškrábu se víc, než je nutné…

A co mi to vzalo?

Pochybnosti, strachy, napětí z nenaplněných očekávání jiných lidí, potřebu mít vše naplánované do posledního detailu a stres s tím spojený. Čili mi to nevzalo nic, čeho bych se ráda sama nezbavila 🙂 .

Musím říci, že jsem v průběhu celého týdne vlastně nezažila žádnou těžkou chvíli, žádnou paniku, až se tomu sama trochu divím… V nepravidelných intervalech nahlížím do svých zápisků nejen pro připomenutí všeho krásného, co mě v průběhu týdne potkalo, ale také proto, abych v nich objevila další poselství a případně rozkryla další symboly.  Jsem přesvědčena o tom, že vše má svůj čas a nic se nemá uspěchat…

 

Závěrem…

Omlouvám se, vím, že je mé vyznání možná moc dlouhé a zeširoka pojaté, ale chtěla jsem uvést všechny souvislosti s mým pobytem spojené.

Děkuji Lence i Tomášovi za umožnění tohoto mého přerodu (špatně se to vyjadřuje slovy, ale cítím se prostě vnitřně jinak) a pevně věřím, že do roka a do
dne… Nebo prostě někdy jindy se zase uvidíme.

Věra – o čem že pobyt ve tmě vlastně je?

O pobytu ve tmě jsem se dozvěděla už před několika lety. Hned jak jsem uviděla proměnu procesem, jakou prošla osoba, která jej absolvovala, jsem věděla, že mě to jednoho dne také čeká. Ne proto, že bych musela, ale protože chci vědět, co přijde. Plynuly dny, měsíce a roky a zájem byl tentam. Nemohu říci úplně, někde v podvědomí ta myšlenka stále byla, ale zapomněla jsem.
Jsem připravena na pobyt ve tmě?

Stránky léčba tmou

Až jednou při brouzdání internetem jsem jen tak ze zvědavosti navštívila stránky “Léčba tmou“ a měla jsem jasno. Musím a co nejdříve. Stránky byly přehledné a našla jsem tam všechno, co jsem potřebovala vědět.  Samou nedočkavostí jsem se hned podívala na volné termíny. Zarazilo mě, že nejbližší termín je až za několik měsíců a je tam poslední volné místo. Další byl až o několik měsíců později. Říkám si, ten je pro mě, čeká na mě. 

Pro rezervaci bylo nutné zaplatit poplatek a už jsem byla připsaná na rezervační listině. 🙂 Bylo jasno už neutečeš! říkala si hlava…. Strach, respekt, zároveň skryté nadšení a zvědavost – to byly první pocity a myšlenky. Poté začala pracovat hlava… Co vše si připravit, jak to udělat abych to zvládla. Je to jen 6 nocí – ne je to celých 6 nocí,.. Jsem odhodlaná, takže jsem si byla jistá, že to zvládnu, ale nechtěla jsem za každou cenu, vždyť  kolikrát jsem se bála v noci vstát a raději počkala na svítání. Tolik strachu a obav… Dnes už vím, že úplně zbytečných.

Věděla jsem, že sebou nic nepotřebuji a že se na to nedá nijak připravit, i tak jsem pár věcí podnikla. Přece jen se člověk cítí lépe, když má sebou něco, co mu připomíná domov, či talisman který jej chrání. Ani já jsem si takové věci neodpustila. 

Na pobyt ve tmě jsem jela autem

Cesta na pobyt nebyla zrovna příjemná, alespoň ze začátku,. Odjezd byl naplánován, ale  přes to jsem, odjížděla o celou hodinu déle (přece jsem musela udělat ještě toto a tamto, možná to znáte – dnes je pro to i název prokrastinace). „I tak přijedu včas“, říkala jsem si. Cestu mi zkomplikovalo několik uzavírek se kterými si navigace poradila až po několikakilometrové objížďce. Na druhou stranu jsem si ale říkala, jestli tam mám být, dostanu se tam. 

Opravdu jsem se zúčastnit měla, protože najednou cesta probíhala krásně a nastal moment ‚M‘ přijela jsem k bráně. Sama jsem tomu stále nemohla uvěřit. Jsem tu a jdu na to! „Uteklo to tak rychle“, říkala jsem si. Při rezervaci pobytu mě čekalo pět měsíců času. Postupně to necháte být, čas rychle uplynul a už jsem se seznamovala s Lenčou a Tomášem. Jdeme se podívat do chatky. Věci co si  chci vzít sebou zatím nechávám v autě, co kdybych si to ještě rozmyslela. „Nevíš co budeš potřebovat…“, hlava pracuje na plné obrátky. 

Chatka na tmu voní krásně dřevem

Chatka je pěkná, příjemně vonící dřevem, prostředí krásné. Rozplakala jsem se dojetím i respektem. Uklidnily mě instrukce i pocit že každý den je možnost si o čemkoliv promluvit bez přerušení procesu. „To bude dobré“, říkala jsem si. Instrukce jsou jasné a je přidáno hodně cenných rad. Nastal čas prozkoumat chatku, svatyni, zabydlet se a zhasnout. Je večer, tak na tom nic zvláštního není. Jako každý jiný večer, po hygieně zhasnout a jde se spát. Našla jsem vypínač, ten jediný jsem si moc dobře zapamatovala, abych věděla kde je, alespoň pro další dny. Ráno jsem otevřela oči, čekala světlo, východ slunce, hledám okno a nic…..

Byla jen tma a najednou mi to došlo…teď jsi tu sama se sebou, jen ty, tvá hlava a tvé myšlenky…máš to 

jsi na to připravená????

Na pobyt ve tmě se nedá úplně připravit

Připravit se na to rozhodně nejde, nevíte co, nevíte kde, jaké myšlenky se vynoří. Hlava má spoustu vzpomínek, myšlenek a ty jen čekají na vhodnou chvíli aby se vynořily. 

Takže slézt z postele a zjistit jak jsem si prozkoumala terén. Hned první zkouška – zjistit jak se splachuje záchod – úplně běžná věc, kouknu a je to jasné. No jo, ale já nic nevidím a nemohu si vzpomenout! Včera mě ani nenapadlo podívat se, nebo si takové maličkosti všimnout. Teď to byly docela důležité věci (protože nic jiného jsem na starosti neměla). Jak pouštět vodu, kde je sprchový kout a vypínač na odvětrávání..:-(  První chvilky, ale říkala jsem si, že přece se nevzdám a kvůli takovým maličkostem…Vše jsem měla k mému překvapení zmáklé a až do konce pobytu mi tyhle drobnosti nedělaly problémy. 

Dalším překvapením bylo, že tma není černá, jak nás už od dětství učí malovat…Viděla jsem záblesky, někdy mi přišlo že je J pološero. I když chatka byla perfektně zatemněná a odhlučněná. Příjemné bylo, když mi Tomáš přinesl první jídlo. Říkala jsem si, první den jsem zvládla, najíst se a jde se spát. Takhle zvládnu celý týden hravě, na tom nic není. Druhý den už mi to moc nešlo, začala jsem přemýšlet…

Tak to ne řekla jsem si – a naučila jsem se žít tady a teď. Věděla jsem, že takhle bych byla za pár hodin venku.  Jak říkal Tomáš, když to přijde, stačí dýchat a oni ty myšlenky zase odplují. Tak jsem se během dvou dnů naučila pořádně dýchat a meditovat.

Pobyt ve tmě mi pěkně ubíhal

Dny plynuly, bylo příjemné vědět, že čas je relativní, že nemusím hlídat hodinky a řešit, zda je ráno či noc. Bubáci nebyli, za což jsem ráda, okopané palce na nohou také ne, v chatce jsem se perfektně orientovala a krásně jsem si odpočinula. Příjemné bylo, když mi Lenča nebo Tomáš přinesli teplé jídlo, které bylo mimochodem velmi lahodné, k tomu vlídné slovo a teplý čaj s čerstvým ovocem. Den co den jsem se těšila co nového a skvělého ochutnám. (děkuji Leni)

A blížil se konec

Poslední den už jsem si říkala, že bych to zvládla ještě několik dní, ale i přes to jsem se těšila až si prohlédnu svítání. Byla jsem zvědavá na úsvit, který měl být dle slov Lenči a Toma po takové době temna neobyčejně krásný. Měli víc než pravdu, byl překrásný, jiný než jindy, kouzelný.

Poslední den mi Lenča přinesla budík který, byl nařízený na 4 hodinu ranní. Už jsem nemohla ani dospat, čekala jsem až zazvoní, rozjímala jsem a nakonec jsem na chvilku usnula a najednou… Píppípppp —– Vstávej, je to tady! ZVLÁDLA JSI TO, TAK TEĎ SI TO JDI VYCHUTNAT.

Otevřít dveře byla hračka.

Otevřela jsem, byl to krásný pocit. Poznala jsem lísku rostoucí u chatky a slyšela šum větví ostatních stromů. Svítalo, takže bylo pološero. Zůstala jsem sedět v chatce, protože se se mnou opravdu všechno houpalo. Jen jsem seděla mezi dveřmi a dýchala ten čerstvý vzduch a vnímala barvy a zvuky. Vše bylo krásné, jiné, jasnější, ostřejší. Ten den byl zvláštní. Sice se mi vše houpalo a trvalo ještě několik hodin, než jsem mohla zase odjet, ale bylo krásné sledovat zvířata a probouzející se přírodu do nového dne. 

Přirovnala bych to ke kocovině.

A co jsem pobytem ve tmě získala??

Vyřešila jsem si několik věcí, u kterých jsem přišla na to, že nejsou pro život vůbec podstatné ani důležité, o zlepšení vjemů a většího respektu ze života ani nemluvě a nejvíce ze všeho – našla jsem VNITŘNÍ KLID. 

Ten jsem poznala hned, jak jsem vyšla z chatky, kdy jsem si všimla krásné zahrady i obydlí, které jsem před začátkem pobytu ani neviděla, prohlédla jsem si zahrádku, na které jsou chatky postavené a sledovala okolí, protože jsem všechnu tu krásu neviděla. 

Pobyt ve tmě stojí to za to!

Za sebe mohu říci, že jestli váháte nebo jestli se bojíte (je to přirozené, snad každý se bojí), že to stojí to za to!!! Lenča i Tomáš jsou skvělí lidé se srdcem na správném místě.

 Já jsem si odnesla zážitky, které si chci uchovat do konce života a jsem ráda, že jsem jej prožila právě pod vaším dohledem.

Děkuji, děkuji a ještě jednou děkuji z celého srdce a přeji Vám mnoho krásných dnů a příjemných chvil.

Snad se někdy potkáme, ať se vám daří a díky vaší dobrosrdečnosti najde mnoho dalších lidí v sobě více klidu a míru.

Věrka 🙂

Jak se připravit na pobyt ve tmě

priprava_pobyt_ve_tmePobyt ve tmě je pro ostatní jako vaše dovolená, pro vás to však dovolená jen tak nebude a proto je potřeba se důkladně připravit podle hesla: “Štěstí přeje připraveným!

Pobyt ve tmě oznamte v práci

Nemusíte jim samozřejmě povídat o tom, že pojedete na pobyt ve tmě a že se chcete spojit se svým vyšším já, možná by to ani nepochopili. Je však potřeba zdůraznit, že po dobu vaší nepřítomnosti budete nekontaktní. Nebude tedy jediná možnost vám napsat mail, zavolat vám, nebo za vámi dojet.

Proto je dobré si svoje pracovní povinnosti zorganizovat tak, abyste nerušeně mohli strávit pobyt ve tmě.

Pobyt ve tmě oznamte doma

Záleží na vás, zda řeknete doma, že jedete přímo do tmy. Jestli se rozhodnete lhát a řeknete, že jedete na služební cestu, abyste nemuseli odrážet dotěrné dotazy, je to čistě na vás. Pokud se rozhodnete doma říci, že jedete do tmy a budete po celou dobu nekontaktní, držíme vám palce. Zdůrazněte však, že pobyt ve tmě je vaše osobní aktivita a chcete pobyt dokončit, tedy vzkazy typu: upadla nám klika od dveří, opravdu řešit nebudete.

Příprava na terapii tmou krok za krokem

  1. Rezervujte si nejdříve termín dostatečně dopředu (měsíc, dva i více)
  2. Zařiďte si dovolenou v práci
  3. Připravte na svou nepřítomnost rodinu
  4. Každému zdůrazněte, že budete nekontaktní
  5. Na telefonu si nahrajte vzkaz, že jste mimo a ať vám pošle volající mail
  6. Na mailu si nastavte odpovídač, kde oznámíte, že jste mimo do XX
  7. Doporučujeme napsat generální plnou moc pro partnera/ku, či někoho blízkého
  8. Sladkosti, jiné pochutiny a speciální dieta s sebou
  9. S sebou krom dobré nálady potřebujete jen pohodlné oblečení.

Jak se dostanete na terapii tmou naleznete v průvodci.

Rezervace

Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací

Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".

Zavřít