Pavel – Ve Tmě spadly okovy mé představivosti

Hojky,

tak trochu se zpožděním píší ohledně svých zkušeností z týdeního pobytu ve tmě. Šel jsem do toho s tím, že většinu času strávím meditací, kdysi jsem totiž cvičil jógu a tam jsme občas meditovali. A jejikož se mi to líbílo, tak jsem si naplánoval to ve tmě meditačně rozjet ve velkém. Ale ouha, meditace mi tam vůbec nešla, ani ťuk. Tak jsem si musel najít náhradní program, v mém případě to bylo vymýšlení příběhů. Nahodil jsem ve své mysli nějaké téma a situaci a  následně nechal svou fantazii, aby z toho udělala nějakou story. Já jsem pak jen jako nezávislý pozorovatel sledoval, co se z toho vyvine a co má fantazie vymyslí a kam mne příběh dovede.

Má fantazie se chovala jako semínko pouštní růže

Semínko dlouhé roky v suchu čeká na to, až zaprší a ono pak může nádherně vykvést. Stejně tak má fantazie byla v normálním životě přikována na řetězu, ale v dlouhodobé tmě okovy spadly a má představivost se rozjela na plný výkon. Sám jsem byl převapen tím, co všechno je mé vědomí (či podvědomí) schopno vymyslet. Při sledování svých fantazií jsem byl v jakémsi tranzu či polospánku a čas utíkal rychle. Když jsem ale ve tmě svou mysl ničím nezaměstnal, tak jsem se nudil a čas utíkal strašně pomalu.

Další věc, která stojí za zmínku, byly sny

Nikdy v životě jsem neměl tak reálné sny, které bych si po vzbuzení pamatoval a v kterých jsem mohl (někdy) vnímat pocity těch snových postav. V jednom případě sen dojížděl ještě v situaci, kdy jsem už byl vzbuzený. Myslím, že se tomu stavu říká lucidní sen.

Stravování

Vaše vegetariánská strava mi docela chutnala (až na tu dýňovou polévku, co jsem měl naposled), ale já měl na maso už takovou chuť, že jsem cestou domů  usel na první benzince zastavit a dát si masovou bagetu. Dlouho jsem si na žádné tak nepochutnal.

Dále mám jednu technickou připomínku. Když jsem po týdnu vyšel poloslepý ven z chatky, tak mne hned za dveřmi bodla do oka větvička stromu nebo keře. To samé se opakovalo o pár minut později, když jsem se procházel v raním šeru po zahradě. Doporučoval bych ty větvičky ocvikat, aby lidem vyššího vzrůstu  jako jsem já) tohle nehrozilo.

Na závěr mám jedno vysvětlení

Když jste za mnou na střídačku oba do chatky chodili s jídlem, oba jste na mne působili jako těžcí sympaťáci. Plánoval jsem v tu sobotu po ukončení pobytu na vás oba počkat a s oběma dát delší řeč… ale po vylezení z chatky mne postihl takový stesk po domově, že jsem po hodině aklimatizace prostě sedl do auta a jel.

Pavel

Dan – Po Tmě jsem sklouzl zase zpět ke starému

Zdravím Tomáši a Lenko.

Na začátku musím pár věcí napsat, aby byl můj text srozumitelný. Jsem praktickej chlap, neumím tak květnatě a hezky “esotericky” psát jako ostatní. Píšu pravdu a jdu přímo k věci. Meditace, rozjímání a praktické terapie (jako klient – třeba regresní terapie) mi nikdy nešly dobře, protože jsem na jedné straně logický tvor, na druhé straně mám velmi neklidnou mysl.

Aktuálně se mi vede na nic a na hovno. Efekt, který na měl měl pobyt ve Tmě, je z velké části pryč. Spadl jsem opět do kolotoče všedních dnů se stejnými frustracemi, nadějemi, sny, láskami, očekáváními a nespokojeností sám se sebou. Jsem opět neklidný a hektický. Ale možná, že mě Tma pomohla podvědomě a že to ještě nevnímám… Uvidím a nechám se překvapit.

Jsem rád za Tmu

Ale i přesto jsem velmi ale opravdu velmi rád, že jsem u Vás mohl absolvovat Tmu! Nezakusil jsem pocit, že se odhalilo něco zásadního a převratného, neodhalil jsem pravdu o vesmíru, ani smysl života. Ale přesto to stálo za to.

Před nástupem jsem váhal

Musím se přiznat, že jsem den před nástupem váhal, zda mám jet. Měl jsem strach/obavu, že se týden “nic neděláním” totálně psychicky zblázním, protože nevydržím 5 minut být v klidu (pokud nespím). Mám velmi rozevlátou mysl, která mne nenechá odpočinout. Permanentně chrlí podněty a nedá se to v podstatě zastavit. Ale jaké bylo mé překvapení, že jsem se nezbláznil! Trvalo mi sice 3 dny, než jsem se uklidnil, ale pak jsem mohl na sobě psychicky pracovat.

Poprvé v životě jsem byl schopen uklidnit mou mysl a meditovat. Mohl jsem se nerušeně bavit se svým vnitřním dítětem a dokonce i se svým poradcem.

Co mi Tma přinesla?

Tma mi přinesla jistou míru uklidnění, vyváženosti. Jistotu, že kráčím správným směrem. Přitom si vždy vzpomenu na citát, že nejmoudřejší lidé kráčí vlastním směrem. Do nejmoudřejšího člověka mám ovšem strašně daleko (asi pár tisíc světelných let)!!

Během Tmy se samozřejmě ozřejmily i mé negativní stránky osobnosti, o kterých samozřejmě vím, jen se snažím je vědomě více či méně bagatelizovat a spíše nevidět. Neobjevil jsem ale žádné démony, kterých bych se musel bát, nebo kteří by mne mohli uvrhnout do akutní psychózy.

Moje zkušenost, celkový dojem a emocionální prožitek ze Tmy? Nepřenosná/ý.

Praktické věci: vegetariánské jídlo bylo výborné – a to říkám já, přesvědčený masožrout! Chatka tak akorát velká. Teplota snadno nastavitelná. Letadla jsem slyšel, ale vůbec mne nerušila.

Důležitý postřeh na konec

Mám jeden velmi důležitý postřeh na konec: kdo můžete, jeďte vlakem, busem, lodí, ponorkou, letadlem, na slonovi, popřípadě se nechte přivézt a odvézt. Nedoporučuji, abyste řídili auto po Tmě. Já jsem zkušený řidič. Jezdím sice rychle a agresivně, ale bezpečně. Ročně najezdím okolo 40 tisíc kilometrů. V den odjezdu ráno jsem cítil divně – jako kdybych nebyl ve své kůži, nebo přesněji řečeno ve svém těle. Sedl jsem si za volant a jel jsem opravdu ale opravdu pomalu. A stejně jsem se hned v první obci málem vymlátil. Neodhadl jsem hrubě zatáčku (to se mi stalo poprvé v životě!!), a málem jsem vyletěl ze silnice. Pak jsem si musel dát na pumpě velkýho red bulla a ještě kafe, jinak bych nemohl dál jet. Na cestě domů (cca. 250 kilometrů) jsem musel 3x zastavit, protože mi bylo dál divně – jako kdybych nebyl ukotven v tomto světě.

S přáním hezkého dne a vydatného deště (pro přírodu) se s Vámi loučím

Dan

Hanka – Tma mě obrovsky obdarovala

Milá Lenko, milý Tomáši

Dnešního jitra jsem od vás odjela bez rozloučení.

Věřím, že moje chováni, při vší moudrosti, nechápete jako nezdvořilost a tudíž vás nemrzí. Čekání na vaše probuzení přemohla moje touha po domově.

Teď doma, uprostřed noci, se můj spánek ztratil pod přemírou vracejícich se prožitků ze tmy a z dnešních setkání, emocí, z množství vjemů, zvuků, slov a činností tady “venku”.

A tak píšu. Dlužím vám to rozloučení. A poděkování.

Jak popsat nepopsatelné, aby to neznělo banálně…

Jméno vaší (a chvilku mojí) temné chýše – Severni svatyně, jsem zcela pochopila teprve uvnitř. Posvátný čas. Nerušený, terapeutický, plný ve své prázdnotě….

Možnost být jen sama se sebou mám ráda. Nazývám to podle pana Hrabala Moje příliš hlučná samota 🙂 . Tady byla ale navíc dlouhá a po celou dobu obestřená hlubokým vnitřním pocitem míru.

Určitému očekávání, ač jsem se snažila, se nedalo ubránit.

Nic moc z toho se zde nekonalo.

Zírání do absolutni tmy, pozorování myšlenek, naslouchání tichu, meditace a modlitby, jemná jóga – sjednocení těla, dechu a mysli, trpělivost střídající neklid, procházky podél stěn, tělesné potřeby, jídlo, přemýšlení, zpívání, snění – bdění…

Dokola, sedm dnů a nocí, jako v pohádce.

Dnů a noci, mezi nimiž se ztrácí hranice. Jedna věc v jednom čase. A času je dost 🙂 Je čas zaslechnout v tichu odpověď na svou otázku, čas odevzdat staré bolesti, rozpustit zacyklené myšlenky, čas na čisté bytí, otevření srdce..

Ve spacáku bytostný pocit larvy vážky, metamorfóza.

Usmívám se nad zrcadlením. I tady je 🙂

Rodina

Spolehlivý termostat, který tiše vrní, spíná a vypíná, aby bylo příjemně teplo (s vyjímkou, kdy si svou zbrklou manipulací s ním způsobím chladnou chvilku). Občasný zpěv ptáčka zvenku, radost přinášející, tak milý a vzácný. Vítr se svými náladami, hvízdající, až strašidelně skučící, kvílící, a zase se ztišíci. Jídlo, na které čekáš, nevíš kdy a jaké bude, s vděčností přijímáš rozmanitost chutí..

Přátelé

Vzácné maličkosti, které obrovsky pomáhají: korálková mála, tmavá čokoláda, hlaďoučký drahokámen, citrus, cedr a levandule, teplý čaj, meditační polštářek…

Další společenství

Mravenec v borůvkách, noční myš pod chýškou a její přehlasité hryzání znemožňujíci spánek, kvokající slípka, vracejíci mě do časové reality.

Patálie, která mě vyhnala ven a vzápětí přinutila přemýšlet o svých pošetilostech. Návrat a slzy vděčnosti.

Tma mě obrovsky obdarovala

Pár překvapujících vhledů ve snech a meditacích. Hluboké pocity lásky, míru a pokory. Kéž si získaný poklad dokážu uchovat. Kéž přinese užitek i ostatním.

O tom dny příští…

Venku zahvizdal kos. Je čas jít spát 🙂

A tak se s vámi loučim. A mnohokrát děkuju. Za svatyni, za vaši láskyplnou péči, za vše… díky, díky, díky.

Už ne larva a ještě ne vážka. Proměna není snadná,

Hanka

Lenka – když se chce člověk změnit, tak to musí udělat sám

Ahojte,

Ve tmě jsem všechny pocity strachu, bezmoci, paniky, vzteku a smutku mohla cítit v nejvyšší možné intenzitě, co jsem zažila. A že jsem se hodně bála co tam najdu. Na druhou stranu mám pocit, že už vím co ve mě je a že jsem se možná bála, že to bude horší. Bylo pro mě ale hodně náročné prožívat všechnu tu bolest, která ve mě leží už kdo ví od kdy. Mám alespoň pocit, že jsem se s těmi emocemi naučila líp pracovat i v normálním životě, ale pořád se učím.

Před pobytem jsem na stránkách četla spoustu pozitivních ohlasů, jak lidi vycházeli ven klidní, plní světla a nevím čeho všeho pozitivního. Cítila jsem pak i tu prohru, že mě se tohle nepovedlo. Naopak mi více pomohlo slyšet, že lidi odjíždějí dřív, nebo se pak i vracejí dokončit pobyt. Necítila jsem se pak pod takovým tlakem, že to musím zvládnout.

Vím, že ten pocit je moje věc. Celý život slýchám, že musím něco vydržet, a pořád se dokola přesvědčuji, že nemusím. Proces prostě pokračuje a určitě se ve mě něco silně hnulo, když se člověk chce změnit, tak to musí stejně udělat sám.

zdraví,

Lenka

Míša – Jsem vděčna tmě, ale i vám dvěma

Milá Lenko a milý Tomáši,

Velice vám děkuji za pobyt ve tmě ve vaší kouzelné jižní svatyni.

Chtěla bych zhodnotit, co mi zatím (protože to bude jistě ještě, jak cítím pokračovat, neboť se nyní řídím srdcem a to je tesy síla) odhalila tma. Jsem za to velice vděčna tmě, ale i vám dvěma.

Emoce, slzy již pozvolna opadají a zůstává a prohlubuje se pocit klidu v duši. Pochybnosti, které dříve kolotaly hlavou, jakoby okamžitě dostávaly odpověď proč to tak to, či ono je a zase duše upadá do hlubokého klidu bez pocitu viny: „Co jsem to vlastně řekla, udělala“. Je to prostě „tak a hotovo“

Budu naprosto konkrétní, protože jinak to už prostě nejde: Je úžasné, že jste oba takoví, jací jste.

Tobě, Lenko

děkuji za Tvoji překotnou, občas chaotickou a hlučnou mluvu. Pokud bych ji totiž nezažila, neprožila bych si, co dokáže ona překotnost vyvolat v člověku, který je tiše ve tmě: chaos, nepozornost. A tohle se vlastně stávalo mně jako učitelce, matce, manželce, ženě byla příliš rychlá a zbrklá, pak mě lidé nechápali a já si kladla otázku:“ Proč jsou takoví vůči mně?!“ Proto jsem vlastně ani přesně nepostřehla, jak bude probíhat odjezd a asi nešetrně Vás vzbudila chtíc se rozloučit a poděkovat, jak se patří. Děkuji Ti za velké poučení – klid a rozvahu. Nedovedeš si představit, jak mě můj chaotismus týral. Díky, že jsem jej díky Tobě nechala ve svatyni.

Tobě, Tomáši

zase děkuji za klidný a vyrovnaný přístup. Upozornění zas a znova na zakryté oči, čas na formulaci otázek: „Proč si to vlastně myslíš?“ a vyčkání si na moji odpověď. A objasnění, co bude, až budu po terapii doma. Děkuji Ti hlavně za klid, pořádek a harmonii. Ale dokázala bych tyto vlastnosti hluboce ocenit, kdyby tu nebyl protiklad chaosu vyvolaný jiným přístupem? Nedokázala! 

Je naprosto nutné a přirozené a by dobré a zlé bylo přítomno ve všem stvoření, v každém člověku, zvířeti, rostlině… Jinak nejsme schopni prožívat, cítit, sebe a vše kolem sebe.

A člověk je boží bytost, ne stroj.

Moc vám oběma děkuji za hluboký klid duše, který jste mi Vy dva a tma poskytli.

Míša

 

 

 

 

Stanislav – Co jsem získal ve tmě?

Ahoj,

ve zkratce to bylo po dnech nuda, nuda, nuda, aha, sakra AHA, děkuji tmo.

První dny to byla opravdu nuda, možná tím že na sobě pracuji roky od
doby co mi málem umřela partnerka. Do třetího dne jsem se opravdu nudil,
pak přišly vidiny, prolétával jsem kamennými sklepy a stále se mi
zjevoval kříž vytesaný z kamene ve dvou verzích křesťanský a keltský,
večer mne neskutečně bolely oči tak jsem se rozhodl, že budu mít až do
konce zavřené oči.

Je opravdu rozdíl chodit ve tmě s zavřenými či otevřenýma očima 🙂 . Ve chvíli zavřených očí jsem se orientoval bez nárazů a naopak, z čehož jsem si udělal závěr že se moc spoléhám na zrak a tak i v životě se snažím spíše cítit než koukat.

Co jsem si vzal s sebou? Jediné co jsem si sebou vzal byl sešit na zápisky, ale žádné hračky abych tam byl se svým pod vědomím sám.

Co jsem získal?

    • Vědomí že jsem milované dítě i když dětství bylo děsivé.
    • Dospěl jsem, je mi 42, ve vztahu k otci, konečně se chovám jako kdyby
      již umřel.
    • Zjevili se mi dva průvodci hodný a zlí vlk ty jsou se mnou stále.
    • Skamarádil jsem se se svým vnitřním dítětem, je neskutečně rozpustilé a
      má možnost léčit.
    • Zklidnil se mi vnitřní dialog, i když se ocitnu ve vnější emočně divoké
      situaci tak jsem ji schopen v klidu analyzovat a ostatním pomoci.

Stanislav

Iva – Léčba tmou mi otevřela oči

Ze začátku jsem měla strach cítila jsem úzkost ale hned druhý den mě to přešlo…

Hodně jsem přemýšlela

Uvědomila jsem si tam jednu věc, že mám ráda jednoho kluka a že s nim chci být. Nikdy předtím se mi nějak nelíbil, byl to můj automechanik, on se mnou chtěl hodně krát jít ven ale odmítala jsem. Ve tmě jsem o něm nicméně pořád uvažovala.

Zrekapitulovala jsem si tam celý můj život, všechny mé vztahy, všechny chlapy v mém životě a vlezl mi do hlavy on…

Jako by to tak mělo být…

Přestože jsem to nechtěla a chtěla to potlačit, nešlo to… Jako by tak mělo být… Nedalo mi to tak jsem mu nakonec napsala a šli jsme spolu ven.

Byla to neděle. Den po tom co jsem vyšla ze tmy. Měla jsem ještě otevřenou mysl a brala vše jinak než dřív. V horoskopu jsem ten den měla, že dnes nemám sedět doma, protože bych mohla prošvihnout osudové setkání a že by mi mohla láska proklouznout mezi prsty. Jsem střelec a on je náhodou, taky střelec.

Tak jsme šli a nakonec jsme spolu skončili na trávě na sídlišti mezi domy a pozorovali asi 2 hodiny hvězdy… Čas jako by se zastavil… Bylo to krásné…

A od té doby jsme spolu…

Jako by námi projel blesk stalo se to neplánovaně a nečekaně… Po hodně dlouhé době jsem se zamilovala. A je to oboustranné, ale bylo to jiné než kdykoliv předtím.  Jako by to byl osud. Nechápala jsem to… Jako by za to mohla ta tma. Za to, že jsem si to tam uvědomila.

 

Myslím si, že kdybych do tmy nešla nikdy by se to nestalo. Ani ve snu by mě nenapadlo, že skončím zrovna s ním. To bylo asi to nejlepší, co mi tma dala.

Odpustila jsem mamince

Další věc byla, že jsem odpustila mé matce moje zpackané dětství a strašně moc se nám zlepšil vztah. Už se s ní dokážu bavit normálně a nevybuchnu pokaždé, když má blbé řeči.  Přijala jsem ji takovou jaká je… Před tmou jsem pokaždé vybuchla, ale jak jsem vyšla ven, jako by mi spadl obrovský kámen ze srdce a ulevilo se mi.

Život se mi vážně zlepšil

Našla jsem si lásku a udobřila se s maminkou. To mi dala tma a jsem za to hrozně vděčná.

Taky mi hodně pomohly rozhovory s Lenčou. Povídala si se mnou a bylo to pro mě velkým přínosem.

Děkuji! Dělejte to dál, jde vám to dobře 🙂

Přeji ať se máte krásně

Iva

Anička – Pobyt ve tmě byla neocenitelná zkušenost a zážitek

Drahá Lenko a Tomáši,

pobyt ve tmě byl pro mě úžasným zážitkem! Zpětně musím říct, že to bylo krásné, i když to bylo chvílemi velmi náročné. Píši až teď, neboť jsem chtěla zjistit, jaké dlouhodobé výsledky to má. A že to jsou výsledky!

Jsem teď mnohem klidnější, rozvážnější a nedělám si ze všeho těžkou hlavu. Užívám si moment “teď ta tady, a neřeším, co bude zítra (s mírou samozřejmě). Na mou cestu mi nyní svítí usměvavé sluníčko a já si to zcela prostě užívám 🙂 .

Co se týká problémů, na které jsem ve tmě přišla, tak je dobré o nich vědět. Mnohé se tím pro mě vysvětlilo a určitě to pro mě bude dobré i do budoucna.

Zjistila jsem, že se mám ráda taková, jaká jsem – a že jsem každý den jiná, své názory se nebojím často měnit a chci být všem a všemu otevřená, což někdy bolí. I přesto se mám ráda a mám ráda být tady a učit se znovu a znovu.

Všichni známí nad mým pobytem ve tmě kroutí hlavou, ale mě je to jedno. Dokonce jim rozumím – na tmu musí být člověk určitým způsobem psychicky připravený. Pro mě to byla neocenitelná zkušenost a zážitek. S vaší péčí tím více. Jak jsem říkala už Tomášovi, ten malý krásný domeček je jako děloha a človíček je v ní jako malé miminko chráněné všech problémů a starostí okolního světa.

V klidu si tak může řešit, co potřebuje. A dva úžasní “bozi”, jak to říká Jaroslav Dušek, se tam o něj starají. Bylo to úžasné,.. ještě jednou velké díky a jednou třeba zase na shledanou.

Přeji Vám jen to nejlepší

Anička

Helena – na pobyt ve tmě rovnýma nohama

Nazdar Tomáši (s Lenkou jsem se nesetkala, takže se omlouvám),

možná již nastal čas na rekapitulaci – zdá se, že se zážitky a dojmy na pobyt ve tmě již ustálily… Takže jak to bylo se mnou…

Na pobyt ve tmě rovnýma nohama

Ve spoustě příspěvků čtu, jak se zájemci k pobytu dlouho odhodlávali a jak dlouho dopředu si pobyt zařizovali… U mně to bylo jinak. Pravda – o léčbě tmou jsem již kdysi dávno něco zaslechla, ale vůbec mě to nezaujalo a zcela jsem tuto informaci vytěsnila…

Pak mi jednoho dne přišel na ošetření klient, který se v průběhu terapie zmínil, že absolvoval pobyt ve tmě. Jeho líčení zážitků ze tmy mi hodně připomínalo knihu Jacka Londona “Tulák po hvězdách”, kterou jsem kdysi milovala. Také jsem při jeho vyprávění vybavila své vlastní zážitky s částečně spontánní regresí při jednom ze svých pokusů zbavit se úporných bolestí hlavy, které mě trápí již od dětství…

 A tak přišla zvědavost 🙂

 Sedla jsem k internetu a naťukala tam hesla jako terapie tmou, pobyt ve tmě atp…. Jeden z nalezených odkazů mě zavedl na vaše stránky. Líbily se mi, tak jsem napsala vám. A hned jsem dostala nabídku na rezervaci termínu v nově budované svatyni. Ten první jsem musela odmítnout (kryl se s mým pobytem v zahraničí), ale vyšel hned ten druhý – cca 2 měsíce od přihlášení. Prostě impuls přišel právě v době, kdy pro mě již bylo všechno připraveno, takže nebylo co řešit… 

Ještě jsem si pořídila knížku o terapii tmou, zaplatila rezervační poplatek a začala připravovat rodinu na “další z mých podivných výstřelků” 

Cíl pro pobyt ve tmě jsem neměla

Jasný cíl jsem si nestanovila. Sice jsem si říkala, že by bylo fajn trošku víc se ponořit do meditace (bez psa motajícího se pod nohama a telefonátů terapiechtivých klientů či babiček a dětí), nějakou tu exkursi do své minulosti, vyrovnání se s traumaty z dětství, odbourání starých bloků zakotvených v podvědomí atp. bych taky neodmítla, ale v zásadě jsem spíš byla prostě zvědavá, co to se mnou udělá a jestli to budu schopná vydržet. Žádný velký strach jsem ale neměla… Pokud to nepůjde, tak prostě odjedu trochu dřív, no a co…

Pak se začaly kupit problémy – pes onemocněl, auto se pokazilo, přišel neskutečně vysoký účet na doplatek za vodu (špatný společný vodoměr na baráku), babičky, zahrádka, děti… Problém na problém… Až to skoro vypadalo, že prostě neodjedu. 

Taky se objevil jeden vyloženě negativní příspěvek o pobytu ve tmě – jenže na mě to zapůsobilo tak trochu tak, že pan autor pojal pobyt ve tmě jako jistou formu soutěže sám se sebou. Nějak mi to nesedlo…tak jsem to vzala jen jako další info…

Nedala jsem se. Nechala jsem opravit auto (aby děti měly jak případně odvézt psa k veterináři), peníze se mi nakonec taky nějak sešly a odjela jsem. Všechny klienty jsem upozornila na svou nepřítomnost, zapomněla jsem namluvit vzkaz na záznamník a dětem jsem dokonce zapomněla i dát telefon na Tomáše pro případ nouze. Jen jsem jim připravila železnou finanční hotovost (a že se nakonec fakt hodila) a zmizela jsem ze světa.

Pobyt ve tmě byl vlastně sabat

Přijela jsem – trochu pozdě, takže jsem se se žádnou z dalších adeptek na pobyt nesetkala (sešly jsme se 4 baby :), seznámila jsem se s nádhernými domácími psy jezdeckými(Tomáši, prosím Tě, podrbej je za mně za uchem), Tomáš mě uvedl do chatičky vonící novotou, ukázal mi co kde je a vysvětlil, jak to bude s jídlem a pitím… Také se zeptal, jestli budu jíst, nebo si pobyt zpestřím hladovkou. Hladovka mě sice také lákala, ale protože se již nějaký ten pátek znám, vysvětlila jsem Tomovi, že jíst budu, protože když nejím, bolí mě první 3 dny hlava a při tom “bliju jako Alík”, což mě moc neláká ani normálně, natož ve tmě…

Připravila jsem si všechno tak, abych věděla kde co je, zopakovala jsem si umístění, vyzkoušela si vyhmatávání se zavřenýma očima… no a pak už jsem jenom zhasla … a byla tma…

První večer byl bez problémů. Baštila jsem ovoce (kromě třešní – na ty jsem si potmě netroufla, bo v potravinám nemám ráda použité zboží a ovoce raději konzumuji bez bílkovin) a pilně cvičila. Meditace moc nešla. Do hlavy se mi motalo kde co – hlavně teda sousedi, se kterými máme tak 8-let neskutečné problémy…, ale i děti, pes, maminka a její životní pravidla pro mě…  

Někdy druhý den Tomáš přinesl jídlo – porci jak pro horníka. Bylo moc dobré, tak jsem ho tak postupně konzumovala… 

A pak přišla “migréna”! Tfuj tajbl. Nejhorší bylo trefit se do mísy při zvracení 🙂 . No, ale ono za chvíli už stejně nebylo co zvracet… Říkala jsem si – no Tě Bůh. To bude skvěle problitý pobyt ve tmě. 

Naštěstí se tentokrát moje hlavička rozhodla bolet jen asi tak 1/2 dne. Druhé jídlo mi tam Tom sice stejně nechal, ale jako emetikum fungovalo i pouhé čichnutí, takže nic. 

No a když už si to mé tělíčko takhle nastavilo, tak co mu nevyjít vstříc – přidala jsem si k pobytu ve tmě i tu hladovku 🙂

Někdy v pondělí mě napadlo, jak je našemu psisku a přepadla mě starost o jeho bláho… pak jsem to pro sebe uzavřela tím, že to naše šikovné děti určitě nějak zvládnou (zpětně jsem zjistila, že jsem si na něj vzpomněla právě v době, kdy se mu podařilo zabodnout si aportovaný klacek do krku). Pak už jsem se jen příšerně nudila. Tomáš mi říkal, že to je dobře. Tak jsem si pomyslela své a alespoň jsem intenzivně cvičila a cvičila a cvičila, abych se nějak zabavila. 

Už jsem skoro zase udělala most ze stoje a podobné ptákoviny jako za mlada, když mé tělíčko usoudilo, že to cvičení používám jako útěk od toho, co dělat mám (nudit se :D). A zatrhlo mi to – zablokovala jsem si záda (teda spíš SI, ale výsledek byl stejný). 

A zase jsem si říkala, jestli to nemám vzdát. Jenže pak jsem si uvědomila, že v tom stavu bych stejně nezvládla dojet do Prahy, tak jsem se, pro změnu :), věnovala cvičení veskrze rehabilitačnímu a snažila se prostě přežít…

V půlce jsem měla fůru živých snů

Blížil se konec 5 dne a kromě té migrény a zablokovaných zad se celkem nic nedělo. Měla jsem teda fůru podivných živých snů, ve kterých jsem viděla spoustu černoušků v typicky africké krajině, občas se mi tam mihnul někdo z rodiny a přátel či nepřátel, ale jinak nic neobvyklého. Pohybovat jsem se moc nemohla, ležení mě taky bolelo, takže jsem tak tu a tam poklimbávala a čekala, až mi Tomáš přinese plnou termosku s čajem. Podle zvuků doléhajících ke mně skrz stěnu jsem tak trochu poznávala, jestli je zrovna den či noc, ale jinak nic a nic…

Komické mi přišlo, že jsem se přistihla, že i když byla tma, chodila jsem neustále se zavřenýma očima…

Pak jsem jednou tak nějak usnula a najednou mě probudilo světlo. Ostré, intenzivní světlo pronikající skrz stěnu domku. Tak intensivní, že mě probudilo a nedalo se před ním schovat. Takové to světlo, které můžete vidět ve filmech pojednávajících o únosech UFO :D. 

Pobyt ve tmě a světlo

První, co mě napadlo, bylo: “Kterej vůl mi to sem takhle blbě svítí tím reflektorem?” Pak jsem si uvědomila, že venku je hrobové ticho a ani psi se neozývají… Tak jsem si řekla, že to musí být Tomáš a snažila se mu na dálku vnuknout, že by mohl přestat blbnout, zhasnout a dát mi pokoj… Pak jsem si uvědomila, že ta stěna přeci je z desek a ne z prken a navíc je tam prý i izolační vrstva, takže to těžko něco může prosvítit… 

Mezitím se světlo hezky stáhlo do dolního rohu a pómaličku pomaličku matnělo a mizelo. Když už byla zase tma, uvědomila jsem si, že jsem se ani nepokusila podívat se na své ruce. 

Pak jsem si řekla – aha, světlo není, sítnice blbne… jídlo není, mozek se nudí, tak vymýšlí ptákoviny… 

A taky jsem se rozhodla, že pokud se to světlo ráčí zase vrátit, zkusím se ujistit, jestli tu ruku uvidím a užiju si to… Pak jsem (pro jistotu) prolezla všechny kouty chatičky (co mi záda dovolila) a šla zase spát. 

Někdy druhý den se světlo opravdu vrátilo. To jsem pro změnu byla v předsíňce a čistila si zuby. Tak jsem se ujistila, že prsty nevidím a nevrhají stín, v klidu si “za světla” vyčistila zuby, použila toaletu a spokojena se svými zážitky se zase jala spát… 🙂

Pak už nic moc zvláštního nepřišlo.

Vydržela jsem do konce (jako ostatně my všechny). Po rozsvícení se mi také poněkud motala kebulka a trvalo tak 2 hodinky, než jsem si troufla sednout za volant. Ještě do časných odpoledních hodin jsem si za ním nebyla moc jistá…

První závěr byl – tmu už vícekrát nemusím… Dnes už to tak radikálně nevidím – možná si to ještě někdy v budoucnu zprubnu… A už se na to vlastně tak trochu těším… 😉 

Výsledky terapie tmou? 

Ze začátku se mi zdálo, že se vlastně nic nezměnilo. 

Pak jsem si uvědomila, že na mě problémy nějak neulpívají. Ne že bych se nerozčílila, nebo nelekla… To ne. Ale emoce přijde, odejde a já se v ní nevrtám… To je něco, co jsem nikdy neuměla… Sice se to postupně zase trošku přiblížilo zpět k “normálu”, ale pořád tam ta změna přetrvává…

Kromě toho zapomínám na nedůležité věci a nějak se tím netrápím…

Mnohem lépe také chápu problémy svých pacientů – chápu osleplé a imobilní osoby… Ale soucit s nimi mě nepohlcuje. Akceptuji realitu a chápu – to je vše…

No a to je asi celý závěr poměrně dlouhého ukecaného příspěvku 🙂

Vlastně ne – ještě k tomu zmíněnému negativnímu ohlasu. 

Pán se opravdu asi příliš pral sám  se sebou a navíc pobyt ve tmě ukončil cca po 3 dnech. Podle mých zkušeností to je doba, kdy se stupňují negativní zážitky. Prostě první 3-4 dny jsou nejhorší. To příjemnější přichází později – takže je lepší vydržet a podvolit se. Prostě se nesnažit tak moc… 🙂

Ale já mám  jen 1 zkušenost a to je jako nic. 

Mějte se krásně a třeba se s vámi ještě někdy setkám

Ahoj – Helena

Tereza – s tmou přišlo hřejivé teplo

Asi před dvěma lety jsem si na internetu přečetla článek, kde byl zmíněn pobyt ve tmě. Tenkrát jsem si pomyslela, že to musí být zajímavý proces, kdy člověk v sobě leccos srovná a trochu se pročistí, ale pak jsem tuto myšlenku zcela opustila.

Uběhl nějaký čas a kolem mě i se mnou se stalo několik, pro mě dost důležitých, změn. A najednou se kolem stále častěji začaly objevovat zmínky o pobytu ve tmě. Pocit, že bych měla tímto procesem projít se stával den ode dne silnější.

Až jednoho dne mé rozhodnutí uzrálo a přihlásila jsem se.

Přihlásila jsem se na pobyt ve tmě

Cítila jsem, že proto, abych proces zvládla, musím být naprosto otevřená všem emocím, které ze mě v té tmě vylezou. Pro jistotu jsem se mentálně otevřela celému vesmíru a doufala, že mi pomůže.

Po příjezdu do místa pobytu jsem se krátce seznámila a velmi příjemnými majiteli, Lenčou a Tomášem. Krátce jsme pohovořili. Dozvěděla jsem se, že vše potřebné k pobytu mám v chatce k dispozici a  že jídlo se nosí jedenkrát denně mezi 13 a 15 hodinou. Domluvili jsme se, že se mnou mluvit nebudou a v případě, že bych potřebovala, řeknu si sama. Rozloučili jsme se a já zalezla do domku.

K dispozici jsem měla pokoj asi tak 2×2 metry s povlečenou postelí, karimatku a meditační polštářek na sezení a malou chodbičku s toaletou, umyvadlem a sprchovým koutem. Sama jsem si mohla ovládat klimatizaci.

Ubytovala jsem se ( bylo tak mezi 19 – 20 hod.), osprchovala, zklidnila se, odhodlala a zhasla.

Po zhasnutí …

Tma mě objala a na hrudi  se mi okamžitě usadilo zvláštní hřejivé teplo. Uvědomila jsem si s radostí, že nemám pocit strachu. Doufala jsem, že mi to vydrží.

Již první noc jsem zjistila, že mám obrovskou potřebu orientovat se v čase. Ale jak? Do domku nepronikaly téměř žádné zvuky. Uvědomila jsem si, že pravděpodobně jediný čas, který bude jistý, bude čas donášky jídla. Rozhodla jsem se tedy, že při každém jídle si dám do pytlíku pecku od nektarinky, které jsem si z domova přivezla. To se později ukázalo jako dobrý nápad neboť orientace v noční i denní době se ukázala téměř nemožná. Kromě toho, hned druhou noc jsem zjistila, že v rozšířeném stavu vědomí, který u mě při pobytu ve tmě brzy nastal, se téměř nedá spát.

Hned první den moje mysl začala pracovat na plné obrátky. Začaly mi hlavou probíhat myšlenky na události minulé i budoucí, na lidi se kterými mě pojily různé události. Začaly se dostavovat úzkosti a různé jiné pocity. Nebránila jsem se jim ( jak jsem si předsevzala ),  důkladně jsem je rozdýchávala a ony se po chvíli vždy rozplynuly. Má mysl však začala zacházet stále dál a dál k těm, kteří jsou nebo byli zavřeni v kobkách, celách, hladomornách. To už jsem věděla, že takové myšlenky musím  odstranit. Pokusila jsem se dostat do stavu “Tady a Teď. Pokud se mi to podařilo, nepříjemné  pocity  a obrazy zmizely  a byl tu zase ten hřejivý pocit na hrudi. Zjistila jsem, že jakmile se má mysl vychýlí z přítomného okamžiku, přijdou různé, většinou nepříjemné pocity a úzkosti.

Měla jsem pocit, že v noci spím vždy jen chvilku a nikdy jsem nevěděla jak dlouhou. Noci byly nekonečně dlouhé. Budila jsem se asi tak desetkrát za noc. Pokud se mi zdály sny, byly úzkostné a nepříjemné. Velmi jsem se potila. Snažila jsem se zorientovat, kdy je ráno nebo alespoň den. Ale jak? Jediné co jsem slyšela, bylo zakokrhání kohouta, přelet stíhaček a občasný zvuk motoru auta.

Snažila jsem se řídit podle těchto signálů, ale to jsem ještě netušila, jak ošklivě si má mysl se mnou pohraje. Bylo to přesně uprostřed týdne,  kdy už rozšířené vědomí bylo v plné síle a  já zjistila,  že tma se dokáže rozestupovat do velkých rozměrů a vytvářet různé, zajímavé obrazy hlavně tvaru místnosti ve které jsem přebývala. Tu jsem viděla velkou halu, tu krátkou uličku s věžičkou, tu indicky vyzdobený pokoj. Občas byly místnosti ozářeny jakoby tlumeným měsíčním světlem. To mě docela uklidňovalo.  Bylo zajímavé si obrazy prohlížet a nepřicházely pak úzkosti z jinak nepříjemně dotírajících myšlenek. K omezení úzkostí jsem si také pečlivě hlídala, abych vše dávala na přesné místo, všechny úkony jsem se snažila dělat pomalu a soustředěně. To mě uklidňovalo.

Středa mi pobyt ve tmě pěkně zamotala

A pak přišla ta středa. Už jsem měla naučeno, že den znamená kokrhání kohouta, občasný zvuk motoru  a hluk stíhaček. Jako vždy jsem se velmi těšila na jídlo, neboť bylo vždy velmi chutné, užívala jsem si ho téměř rituálním způsobem a také  pro mě znamenalo, že jsem zvládla zase další den. Pak už jsem se  jako vždy jen vysprchovala, vyčistila zuby, zazpívala pro dobrou náladu  zacvičila , uložila se ke spánku a modlila se, aby byl bez nočních můr. Celkem dobře jsem usnula a spánek mi připadal vcelku dlouhý. Probudím se, poslouchám zvuky zvenku, snažím se zorientovat. A tu slyším kokrhat kohouta! A za chvíli celkem jasný zvuk lidského hlasu a po nějaké době i stíhačka! Hurá, je čtvrtek ráno! To ta dnešní noc krásně uběhla. Teď ještě se dočkat jídla a můžu si odškrtnout zase jeden den peckou do pytlíčku!  Osprchovala  jsem se zacvičila, nasnídala a dala se do pravidelného denního umravňování mysli. Ale co to? Dnes to jídlo nějak dlouho nenesou. Nějakou dobu jsem ještě čekala, pak se dopátrala ke vchodovým dveřím a poslouchám zvuky, které by mi daly signál blížící se donášky jídla. Jenže venku bylo totální ticho. Ani hlásku. Ticho.

A  najednou  mi  došlo do jakého jsem se dostala omylu. Usnula jsem jen na chvilku a jsem tedy ve stále stejném dni! Nevím vůbec kolik je hodin, celá nepříjemná noc je přede mnou s probuzením do neurčitého rána a s dlouhým čekáním na jídlo! Měla jsem co dělat, abych toto zjištění rozdýchala. Ale jak to, že jsem slyšela kokrhat kohouta?

Celý další den jsem se soustředila na kohoutí kokrhání a zjistila jsem, že ten pacholek si kokrhá klidně celý den a ne jenom po ránu, jak jsem si celý život myslela. Ach jo.

Ve čtvrtek jsem už měla radost, že jsem ve svém procesu za půlkou, ale ani ty dva dny nebyly žádná brnkačka. Ale už jsem si zvykla. Musela jsem vždy ukáznit svou mysl a pak to jakžtakž šlo.

Na poslední noc jsem se vyloženě těšila. Při  jídle jsem dostala budíčka nařízeného na čtvrtou hodinu ranní s tím, že si mohu vychutnat východ slunce a pak mohu jet, neboť  Lenča s Tomášem vstávají až okolo osmé. Rozloučila jsem se s Lenčou, která si při donášce posledního jídla vlezla ke mně do tmy  a dala mi poslední instrukce. Šla jsem si brzy lehnout a modlila se, aby přišel spánek.

Poslední noc ve tmě byla nekonečně dlouhá

Ale jak už to tak bývá, co nejvíce chceme, nepřichází. Noc byla nekonečně dlouhá. Měla jsem pocit, že jsem v moci své mysli a že jenom na ní záleží, kdy se rozhodne, že je ráno. Ale nakonec jsem se přece jen dočkala a budík zazvonil. Ten nepříjemně pípající zvuk zněl pro mě jako rajská hudba! Nechala jsem ho vypípat až do vyčerpání a byla šťastná,  že i když jsem mnohokrát za týden chtěla pobyt ve tmě vzdát, že jsem to neudělala.

První otevření  dveří ze tmy vlastně ještě do tmy bylo báječné! Do nosu mě udeřila nádherná vůně přírody a  úžasný východ slunce na sebe nedal dlouho čekat. Trvalo mi asi tak dvě hodiny, než jsem si byla jistá, že mohu nasednout do auta a bezpečně odjet.

Cesta domů byla radostná. Prošla jsem sice nepříjemným procesem (vystřídaly se u mě snad všechny emoce), ale cítím, že smysluplným.

Jsem velmi vděčná Tomášovi a Lence, že mi poskytli tuto možnost očištění a že tuto terapii poskytují všem lidem, kteří o ni projeví zájem.

S láskou Tereza

Rezervace

Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací

Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".

Zavřít