Dan – Po Tmě jsem sklouzl zase zpět ke starému

Zdravím Tomáši a Lenko.

Na začátku musím pár věcí napsat, aby byl můj text srozumitelný. Jsem praktickej chlap, neumím tak květnatě a hezky “esotericky” psát jako ostatní. Píšu pravdu a jdu přímo k věci. Meditace, rozjímání a praktické terapie (jako klient – třeba regresní terapie) mi nikdy nešly dobře, protože jsem na jedné straně logický tvor, na druhé straně mám velmi neklidnou mysl.

Aktuálně se mi vede na nic a na hovno. Efekt, který na měl měl pobyt ve Tmě, je z velké části pryč. Spadl jsem opět do kolotoče všedních dnů se stejnými frustracemi, nadějemi, sny, láskami, očekáváními a nespokojeností sám se sebou. Jsem opět neklidný a hektický. Ale možná, že mě Tma pomohla podvědomě a že to ještě nevnímám… Uvidím a nechám se překvapit.

Jsem rád za Tmu

Ale i přesto jsem velmi ale opravdu velmi rád, že jsem u Vás mohl absolvovat Tmu! Nezakusil jsem pocit, že se odhalilo něco zásadního a převratného, neodhalil jsem pravdu o vesmíru, ani smysl života. Ale přesto to stálo za to.

Před nástupem jsem váhal

Musím se přiznat, že jsem den před nástupem váhal, zda mám jet. Měl jsem strach/obavu, že se týden “nic neděláním” totálně psychicky zblázním, protože nevydržím 5 minut být v klidu (pokud nespím). Mám velmi rozevlátou mysl, která mne nenechá odpočinout. Permanentně chrlí podněty a nedá se to v podstatě zastavit. Ale jaké bylo mé překvapení, že jsem se nezbláznil! Trvalo mi sice 3 dny, než jsem se uklidnil, ale pak jsem mohl na sobě psychicky pracovat.

Poprvé v životě jsem byl schopen uklidnit mou mysl a meditovat. Mohl jsem se nerušeně bavit se svým vnitřním dítětem a dokonce i se svým poradcem.

Co mi Tma přinesla?

Tma mi přinesla jistou míru uklidnění, vyváženosti. Jistotu, že kráčím správným směrem. Přitom si vždy vzpomenu na citát, že nejmoudřejší lidé kráčí vlastním směrem. Do nejmoudřejšího člověka mám ovšem strašně daleko (asi pár tisíc světelných let)!!

Během Tmy se samozřejmě ozřejmily i mé negativní stránky osobnosti, o kterých samozřejmě vím, jen se snažím je vědomě více či méně bagatelizovat a spíše nevidět. Neobjevil jsem ale žádné démony, kterých bych se musel bát, nebo kteří by mne mohli uvrhnout do akutní psychózy.

Moje zkušenost, celkový dojem a emocionální prožitek ze Tmy? Nepřenosná/ý.

Praktické věci: vegetariánské jídlo bylo výborné – a to říkám já, přesvědčený masožrout! Chatka tak akorát velká. Teplota snadno nastavitelná. Letadla jsem slyšel, ale vůbec mne nerušila.

Důležitý postřeh na konec

Mám jeden velmi důležitý postřeh na konec: kdo můžete, jeďte vlakem, busem, lodí, ponorkou, letadlem, na slonovi, popřípadě se nechte přivézt a odvézt. Nedoporučuji, abyste řídili auto po Tmě. Já jsem zkušený řidič. Jezdím sice rychle a agresivně, ale bezpečně. Ročně najezdím okolo 40 tisíc kilometrů. V den odjezdu ráno jsem cítil divně – jako kdybych nebyl ve své kůži, nebo přesněji řečeno ve svém těle. Sedl jsem si za volant a jel jsem opravdu ale opravdu pomalu. A stejně jsem se hned v první obci málem vymlátil. Neodhadl jsem hrubě zatáčku (to se mi stalo poprvé v životě!!), a málem jsem vyletěl ze silnice. Pak jsem si musel dát na pumpě velkýho red bulla a ještě kafe, jinak bych nemohl dál jet. Na cestě domů (cca. 250 kilometrů) jsem musel 3x zastavit, protože mi bylo dál divně – jako kdybych nebyl ukotven v tomto světě.

S přáním hezkého dne a vydatného deště (pro přírodu) se s Vámi loučím

Dan

Václav – Z pobytu ve tmě si odnáším úžasný zážitek

Zdravím Tě, Tomáši a Lenko.

Na začátku července 2018 jsem byl u vás na pětidenním pobytu ve tmě a slíbil jsem pár vět k dojmům…

Na pobyt ve tmě jsem se velmi těšil

Dalo by se to popsat jako spojení zvědavosti (jaké to asi bude?) i potřeba jistého odpočinku – ve formě “vypnutí”, či výrazného omezení okolních stimulů a vlivů. Na to “těšení” měl vliv i dojem z knihy Tvary tmy od Pavlíny Brzákové- Jaroslava Duška.

Po večerním zhasnutí jsem se během asi dvou hodin (přišlo mi to až rychle) dostal do příjemného stavu uklidnění až blaženosti. Hodně jsem byl zvědav, jaký bude můj spánek. Důležité bylo, že nebyl nijak výrazně jiný, než doma. Žádné noční můry, ani nespavost.. Někdy se také říká, že člověk první tři dny ve tmě prospí. Tak to také nebyl můj případ. Spánek jsem měl zřejmě kvalitnější (díky tichu a tmě) a usínal jsem zřejmě dříve než běžně a rovněž probuzení muselo být časné…

Co se týče jídla, byl jsem nad míru spokojen. Užíval jsem si všechny chutě, jak teplého jídla (polévka a hlavní chod), dezert (pokaždé jiná, ale vždy kvalitní  nepřeslazená buchta), tak i ovoce a zelenina byly radostí. Jídla byla patrně veganská, čemuž jsem tam nedával zvláštní význam, prostě mi chutnalo.
Času jsem hojně využíval ke cvičení. Zejména pár opakujících se jógových pozic + kliky a protahování bylo pro mě dost oblíbené. Také zpěv, bubnování a rytmizace rukou na různé části těla mě dostávaly do příjemného módu.

Dny ve tmě ubíhaly docela pomalu a poslední dva dny jsem se dost těšil na zážitek “vyjití” ze tmy… A můžu říct, že je to zážitek nádherný!

Jaký je můj celkový dojem? 

Celkový dobrý dojem z pobytu ve tmě je postavený na splnění mé potřeby samoty (luxusu samoty!) a také záměrné sebedonucení k nicnedělání, které hodnotím rovněž vysoce pozitivně.

Chtěl bych za toto poděkovat Tomášovi a Lence Roudovým. Děláte to dobře!! Pokračujte, nepolevujte 🙂

Se srdečným pozdravem,

Václav

Martin – Říká se, že si ve tmě každý najde odpověď…

Ahoj Lenko a Tomáši,

především bych vám chtěl poděkovat za vynikající podmínky, které jste pro pobyt vytvořili. Přestože pobyt ve tmě je “duchovní” záležitost, takže by materiální zajištění nemělo být podstatné, myslím, že naopak podmínky pobytu jsou klíčové pro dobrý prožitek.

Pobyt ve tmě je totiž dost náročný a mysl je v tomto stavu velice náchylná na jakýkoliv “problém”, což může vést k nepříjemným, stále se opakujícím myšlenkám, které celý pobyt mohou negativně ovlivnit.

Do tmy podruhé

K vám jsem přišel na svůj druhý pobyt ve tmě. Z předchozího, který proběhl v jiném centru, jsem si odnesl právě tuto nepříjemnou zkušenost. Proto byl pro mne velice důležitý pocit, že je na vás spolehnutí a je s vámi vynikající domluva.
Vzhledem k tomu, že jsem šel do tmy po druhé, zážitek již nebyl tak intenzivní, zároveň byl však pobyt mnohem jednodušší.

Co jsem ve tmě dělal? 

Po celou dobu pobytu jsem meditoval, cvičil a praktikoval dechová a energetická cvičení, takže jsem neměl moc času se nudit a nádherně jsem se vyladil. Myslím, že neexistuje jiné místo, kde by člověk mohl jít tak do hloubky sama sebe, zastavit se a vidět jasně a srozumitelně svoji momentální situaci.

Našel jsem odpovědi 

Říká se, že si ve tmě každý najde odpověď na důležité otázky a pro mne to platí beze zbytku. Překvapilo mne však na obou pobytech, že i ty samotné otázky, na které si potřebuji najít odpověď jsem před vstupem do tmy neznal. Až teprve ve chvíli kdy se vše zklidní, se vyjeví to podstatné a je to najednou tak jasné a jednoduché.

Každý by to měl zažít…

Myslím, že by si každý člověk měl opakovaně dopřát tuto zkušenost. Umím si představit, že pokud by si skutečně každý člověk touto zkušeností dobrovolně prošel, naše planeta by vypadala o dost jinak…

Mějte se hezky, přeji ať se vám daří dobře v tom co děláte a doufám, že se u vás za pár let znovu potkáme 🙂

Martin

 

Jarda – šel bych do tmy znovu a rád

Absolvoval jsem svůj první pobyt ve tmě (7 nocí). Bylo velmi zajímavé být bez kontaktu s okolím a srovnat si, že je vše určitě v pořádku. Myslel jsem si, že bude nuda, budu hodně spát, cvičit a meditovat, ale opak byl pravdou.

První večer jsem se sice nějakou dobu srovnával se skutečností, ale druhý den jsem si zameditoval (jen zklidnil mysl) a dostal se do příjemného stavu, který mi vydržel, v podstatě, až do konce a proto jsem necítil potřebu moc meditovat.

Spal jsem asi kolem 8 hodin denně. Jednou denně jsem dopřál tělu protahovačky, protože můj pobyt byl jinak fyzicky velmi pasivní. Jen jsem si ležel a rozjímal. I když jsem rozjímal o věcech, ze kterých jsem měl běžně horší pocit, tady v klidu a příjemném rozpoložení jsem je mohl skrz na skrz prozkoumat a vyladit.

Jinak jsem si rovnal priority a hlouběji jsem chápal, co jsem se za 6 let vnitřního rozvoje naučil. I když ty “aha” zažívám často, tady v klidu a dlouhodobě nerozptylován jsem měl četnější poznání. Udělal jsem si asi 50 krátkých poznámek. Polovinu jsem přečetl hned v sobotu ráno po rozsvícení (zajímavé písmo 🙂 ) a zbytek jsem ještě nečetl. Také jsem čekal, jak se to tedy promítne následně do života a předpokládal jsem spíš konkrétní posuny, ale byl jsem velmi překvapen, jak znatelně jednodušší, lehčí a jasnější se mi celkově život potom zdál. I když se občas nechám strhnout okolnostmi, ten vnitřní klid je určitě větší.

Už asi po týdnu jsem si uměl představit, že bych šel do tmy znovu a rád. Pro mě byl tedy pobyt ve tmě “osvícením”. Myslím tím proces, jelikož nevnímám osvícení jako konečný stav, protože je naštěstí vždy kam pokračovat.

Jarda

Bára – Ako ma tma prijala ma do svojho náručia

Ahoj Tomáš a Lenka,

prepáčte, že odpisujem trochu neskôr, život na svetle ma trochu pohltil 🙂

Ďakujem Vám ešte raz za všetko, na celý týždeň v tme spomínam ako na mimoriadne silnú a prospešnú skúsenosť.

Do tmy som išla s rešpektom a čo nejmenšími očakávaniami.
Na každého pôsobí tma inak a ja som sa bála najmä prvého momentu po tom, čo zhasnem svetlo.
Tiež som si nevedela predstaviť, ako strávim celý týždeň sama so sebou a bez ničoho extra na práci.

Na prípravu som mala štyri mesiace. Tie som využila tak, že som sa naučila naspamäť pár zostáv cvikov z jógy, čchi-kungu, 5 Tibeťanov a nejaké cviky na dýchanie a meditáciu a pár mantier.
Prečítala som tiež pár kníh a najviac mi dala asi Tolleho Moc přítomného okamžiku.

Počas tých 4 mesiacov som pri cvičení jednotlivých prvkov a prebúdzania sa do prítomnosti niekedy nadobúdala pocit, že už tmu ani nepotrebujem, tak mi to pomáhalo už samo o sebe. Ale vedela som, že sú to len momentálne stavy a že by som tam určite ísť mala.

Preto som 29.4. nastúpila podľa dohody na 7 nocí do tmy.
Po tom, čo som si zhasla svetlo, ma tma ohromila. Bola tak intenzívna, že som pred ňou zatvárala oči. Všade som videla mžitky a nevedela som sa v priestore zorientovať.
Bol to ten prvopočiatočný šok, ktorého som sa tak bála, a asi práve preto prišiel.
No po chvíli som si sadla na posteľ a skľudnila som sa. Uvedomila som si, že som tam dobrovoľne, že tam byť predsa chcem a že tá tma vlastne nehryzie.
Postupne som sa s tmou skamarátila. Prosila som ju, aby mi dala, čo mi má dať, aby mi odhalila kúsok vlastného vnútra. A tma bola dobrá a milá. Prijala ma do svojho náručia.

Hovorí sa, že prvé dva dni človek prespí.

Ja som asi spánkový deficit veľmi nemala, a tak som sa už v prvý deň nevedela dočkať, kedy príde Tomáš s jedlom.
Po všetky dni sa mi podarilo dodržať nejaký ten režim. Keď totiž človek ide do tmy na jar, má asi tú výhodu, že do chatky prenikajú zvuky spievajúcich vtákov oznamujúcich deň a cvrlikanie cikád vymedzujúce noc. Snažila som sa chodiť spať až keď som počula cikády. Uprostred dňa zase prišiel Tomáš alebo Lenka, a tak mi dni napokon celkom ubiehali.
Cez deň som cvičila všetky tie veci, čo som sa predtým naučila a bola som rada, že mám niečo na vyplnenie času. Každý cvičebný aj relaxačný prvok som mohla natiahnuť do aleluja, pretože času som mala kopu.

V tme som mala veľa času…

Tak som sa naučila trochu spomaliť a vychutnať si každý pohyb svojho tela. Všetko mi v tme trvalo trochu dlhšie a celý čas som vôbec nevidela svoje telo. Hoci ani na svetle veľa času pred zrkadlom netrávim, bolo zaujímavé sledovať, ako funguje bez ohľadu na to, že je všade tma. Ako v ňom aj naďalej tlčie srdce, žalúdok trávi, atď. Nevidela som, či nie som špinavá alebo strapatá (česky rozcuchaná 🙂 a vôbec na tom nezáležalo. Myslím, že mám od vtedy trochu iný vzťah k vlastnému telu a viac ho počúvam.

Myšlienky mi zato vôbec neutíchli za celý čas. Pochopila som, že nám asi ozaj nepatria, keď sú tu aj bez akéhokoľvek vonkajšieho podnetu. V tme bolo všetko oveľa živšie, každá spomienka, každá ľudská tvár sa mi zjavovala s presnými črtami tváre. Mohla som sa preniesť, kam som chcela, občas som tmu úplne prestala vnímať. Tak tomu bolo prvé tri dni.

Na štvrtý deň sa myšlienky zmenili na obrazy

Už to nebolo len niečo, čo by ma napadlo. Už to boli obrazy objavujúce sa pred mojimi očami v tme rad radom bez prestania trochu ako sen, bez začiatku a bez konca, len som pritom nespala.

Boli to rôzne veci, ktorých sa bojím, od hadov cez strelné zbrane a postavy v tých predstavách som nepoznala, ale videla som ich tam veľmi živo, akoby som ich kedysi videla, len si na ne vedome nepamätám. Našťastie som sa tých predstáv veľmi nebála, pretože som videla, že keď ich budem ignorovať, vystriedajú ich ďalšie. A tak som ich začala len pozorovať, a oni sa predo mnou striedali ako upútavky k filmom. Vtedy som pocítila, že pod tými myšlienkami sa skrýva moje skutočné ja. A tým, že som svoje telo vôbec nevidela, som navyše dokázala uveriť, že sme bytosťami, ktoré siahajú oveľa ďalej za naše telesné schránky.
Niečo takéto som túžila prežiť a som za túto skúsenosť vďačná.

Začala som vidieť steny

Na štvrtý deň som tiež začala vidieť steny. Mozog si asi potreboval priestor okolo seba ohraničiť, a tak si vymyslel červené murované steny, hoci chatka je drevená a hnedá.

Inak som žiadne extra efekty nezaznamenala, iba raz som videla letieť žltý chumáč svetla popri strope a párkrát som videla oproti záchodu na stene prebliknúť svetelnú čiaru.
Pripadalo mi to, ako keby som v tej veľkej tme dokázala vidieť elektrické výboje vo vedení, ktoré je tam pravdepodobne zabudované v stene, lebo o niečo vyššie bola zásuvka. Zabudla som sa potom na to Tomáša spýtať 🙂
Celý týždeň som mala pred očami mžitky buď menej alebo viac, alebo sa tma trochu rozjasňovala potom zase stmavovala. Čiernočiernu tmu som videla málokedy.

V tme sa mi darilo aj bez problémov orientovať. Veci som si dávala k jednej stene, a tak som ich aj bez problémov našla. Len chôdza naprieč miestnosťou mi robila problém. Lepšie bolo kráčať rovnobežne so stenami.

Co som si vzala do tmy?

Do tmy som si priniesla pár kameňov, tibetskú misku, na ktorej som si občas hrala a doprevádzala svoje mantry a papiere a pastelky na písane a kreslenie. Každý večer som si písala denník, ktorý sa dá aj prečítať 🙂 a posledný deň som si skúšala intuitívne zakresliť vlastnú auru.

Jedlo bylo skvelé

Ďakujem Lenke za skvelé jedlo. Už pred tmou som počas pár jednodňových hladoviek zistila, že mi hladovanie nerobí dobre. Podľa ájurvédy som zčasti vzdušnej povahy a potrebujem neustály prísun kalórii, inak mám žalúdočné kŕče. Preto som sa rozhodla tmu absolvovať s vegetariánskou stravou bez toho, že by mi bolo dopredu povedané, aké jedlo ma čaká.
Zistila som, že na svetle jem s očakávaniami. Dopredu viem, ako ktorá potravina chutí a už kým si ju vložím do úst tak nejak viem, čo čakať a tak sa plne na jej samotnú chuť napokon nesústredím.
Tu to bolo naopak a bolo zaujímavé sledovať, ako chutí napríklad roztopená čokoláda či paradajková polievka. Tiež som si nikdy neuvedomila že udusený karfiol (česky kvéták) a brokolica majú podobnú štruktúru a chutia podobne.

 

Tomáš mi odporúčal…

Tomáš mi odporúčal, že najlepšie je v tme sedieť a nič nerobiť a pozorovať myšlienky. Mne to šlo najlepšie práve po cvičení, keď bolo telo trochu unavené. Vtedy sa mi najlepšie “meditovalo”.

V noci som mala občas hlavne zo začiatku nočné mory. V tme som si pamätala každý sen, pretože ma nič po zobudení nerozptýlilo. Na odporúčanie Tomáša som si zlý sen proste rozdýchala. Emócie z neho sa tak rozpustili.

Zotriedila som si myšlienky

Tma mi celkovo pomohla si utriediť myšlienky a prostredníctvom prítomnosti samej so sebou si všetky uplynulé pozitívne aj negatívne skúsenosti uležať v podvedomí a prestať ich znovu a znovu rozoberať.

Do chatky som si priniesla aj MP3 s nahratými meditáciami. Tie som si asi tri posledné dni po večeroch púšťala a obzvlášť dobre na mňa v tme pôsobil Sri Mooji, ktorý vedie človeka ku sprítomneniu.

Posledný deň

Posledný deň – v sobotu ráno o štvrtej – mi zazvonil budík a tak ma vyšokoval, že som pri jeho vypínaní spadla z postele a sen tej noci je jediný, ktorý si nepamätám 🙂

Zacivičila som si ešte 5 Tibeťanov a vyšla vonku do tmy. Mne to však už pripadalo ako svetlo. Prvé kroky boli ako po opici. Krátke, neisté a bolela ma hlava, najmä za očnými buľvami, pretože som očami nemusela hýbať celý týždeň. Preto asi slepci hľadia iba strnulo pred seba, lebo im ochabli očné svaly. Ešte vyše hodiny mi trvalo, kým so sa zbavila mierneho pocitu závrate.
Vtáčiky o dušu spievali, zdalo sa mi, že až moc nahlas. Šla som za dedinu pozorovať východ slnka, ale žiadny kvôli hmle vidieť nebolo.
Aj tak však bola atmosféra rána čarovná a ja som prežívala eufóriu, že som to zvládla.

Cesta domov

Cestou nazad vo vlaku mi došlo, aké je to krásne vôbec môcť vidieť všetku krásu sveta a ako všetko, čo robíme, stojí zato. Život je to najpodstatnejšie, čo musíme na tejto zemi prejaviť akýmkoľvek spôsobom túžime.

Pobyt v tme odporúčam každému, kto nad tým uvažuje.

Za celý pobyt sa mi nestalo nič “prevratné”, žiadna závažná trauma, ani chuť vybehnúť z chatky, ani ma “neosvietilo” 🙂
Ale dalo mi to veľa menších uvedomení, dovolilo mi to ukončiť si niektoré veci z minulosti, skľudniť sa, vyčistiť si hlavu a zistiť niečo viac o sebe a svojom podvedomí.

Ďakujem Vám Tomáš a Lenka za to, že ľuďom touto cestou umožňujete ponoriť sa do seba a stretnúť sa so sebou samými.

Prajem Vám krásny život!
Bára

Ondra – Až budu potřebovat mentální detox, určitě se do tmy vrátím

Dobrý den, Tomáši

Pobyt ve tmě jsem si užil z několika důvodů. Co se týče komfortu, chatka poskytuje ideální prostředí. Není tam nic navíc, vše je nové a čisté a i přes jednoduchost dává pocit pohodlí a bezpečí.

Podpora od Toma a Lenky je výborná, spousta hotelů by se mohla učit od jejich úrovně zákaznického servisu. 🙂

Léčba tmou jako taková splnila očekávání. Člověk se opravdu vyklidní, naladí se sám na sebe a získá nové úhly pohledu. Musí nicméně chtít, protože ten reálný posun se děje až v samém závěru (4. den a dál). To je samozřejmě taky doba, kdy už si na život ve tmě zvyknete a mozku dojdou vjemy, které Vám do té doby sám od sebe zprostředkovával. V tu chvíli pro mě osobně začalo to, proč jsem přijel.

I když jsem v průběhu pobytu několikrát pochyboval, jestli to zvládnu, ten pocit, když vylezete ven si budu dlouho pamatovat. Jestli budu někdy v budoucnu potřebovat mentální detox, určitě se vrátím.

Stačí tak? 😉

Ještě jednou děkuji,

Ondra

 

Jakub – Další pobyt ve tmě bude na týden

Ahoj,

Rád napíšu pár řádek, ale 2 noci nebyly úplně naplněné zkušenostmi 🙂

Šel jsem do tmy ze třech důvodů

Chtěl jsem zjistit jaké to je, odpočinout si a zkusit jestli to dokážu. Bohužel jsem neměl moc času a dovolené v práci tak jsem zvolil víkendový pobyt. Vím, že na každého tma a samota působí jinak. Já si dost věřil. Dokážu se skvěle zabavit sám, ale ve tmě?

Spánek a bdění

V pátek mě vřele přivítal Tom a vysvětlil průběh pobytu. První noc jsem krásně prospal a následující den tomu bylo podobně. Když jsem bděl všechno ve tmě plynulo se zajímavým nádechem pohody a rozvahy. Člověk si v absolutní tmě nepřizpůsobí zrak a tak nezbylo nic jiného než si interiér příbytku osahat a podvědomně odkrokovat, zábavné. Pobyt se zúžil na úseky mezi spánkem a bděním, které se střídaly po celý den. Když jsem byl bdělý, dělal jsem protahovací cvičení, lehce jedl, pil čaj a vodu, jednou za den si dal sprchu a přemýšlel. Čistil jsem se.

Jídlo jsem si vychutnával

Tím, že jsem neměl moc pohybu, ani hlad nepřicházel. Jedl jsem jen pomálu, ale na druhou stranu si výborné jídlo od Lenky ve tmě skvěle vychutnal. Další noc jsem vlivem setrvačnosti podvědomí opět prospal celou. Následující den proběhl jako předchozí a už na mě klepala Léňa, že pobyt končí.

Dvě noci nestačí

Dnes už vím, že 2 noci jsou svělé na odpočinek a částečné pročištění. Nedojde zde ovšem k podstatě pobytu ve tmě – k fázi řádného bdění, které přichází přibližně po třech dnech. Už se těším na další pobyt, který si už určitě naplánuji na celý týden.

Skvělé místo, škvělí lidé, skvělé jídlo. Doporučuji 🙂

– Tak to je ve zkratce.

Krásný den
Jakub

Kateřina – Ve tmě jsem našla velkou část sebe

 

Absolvovala jsem pobyt ve tmě s vědomím, že vůbec nevím, proč to dělám 🙂 Byla jsem tam tři noci a byla to síla!

Byla to velká zahrada, na které stály čtyři chatky. Všude bylo ticho. Měla jsem pocit, že už teď se mi zesílily všechny smysly. Jakoby tělo vědělo, co chci podnikat. Začala jsem se cítit nervózně a natěšeně. Slyšela jsem se v hlavě “Co tady sakra děláš? Proč to děláš?”

Tomáš mě zavedl k mé chatce a uvedl mě dovnitř. Chatička to byla krásná. Vetší než jsem si představovala, velmi útulná a teplá. Měla sprchový kout, toaletu, umyvadlo se skřínkou a pokojík s povlečenou postelí, karimatkou a meditačním polštářkem. Tomáš mi řekl všechny potřebné pokyny k pobytu, popřál mi štěstí, sílu a odešel. Bylo na mě, kdy si zhasnu. Cítila jsem zvědavost a napětí. Vybalila jsem si všechny věci podél zdi, abych k nim měla snadný přístup. Vypnula si telefon. Převlékla jsem se, přitopila si pomocí klimatizace, zhluboka se nadechla a zhasla.

 

Tma to byla naprostá

Takovou tmu jsem doposud nezažila. Chvíli jsem stála nehnutě, stále s rukou na vypínači a žasla nad tou plnou tmou Začala jsem šátrat kolem sebe. Došla jsem k posteli, sedla si na ní a začala si tmu užívat. Cítila jsem se bezpečně a lehce. Cítila jsem přítomnost tmy. Jako kdyby to byl černý samet a já se do něj celá ponořila. Zaslechla jsem venku ptáky. Slyšela jsem je jen slabě, chatka měla padesát centimetrů tlusté, odhlučněné zdi. Lehla jsem si na postel a užívala si klid, samotu a nic nedělání. Usnula jsem během chvíle.

Ztratila jsem pojem o čase

Nevím za jak dlouho jsem se probudila. Došlo mi, že ztrácím úplně pojem o čase. Jak dlouho jsem spala? Kolik je hodin? Je ještě den nebo už je hluboká noc? Zjistila jsem, že to je pro mě úplně nové a zvláštní netušit, kolik je hodin.

Rozhodla jsem se, že si ještě pospím. Myslím, že jsem prospala celý den. Tomáš mi v jeho průběhu donesl jídlo. Ptal se přes zavřené dveře zda chci vědět, co to je. Řekla jsem mu, že si na to zkusím přijít sama. Po jeho odchodu mi došlo jak pro mě bylo milé slyšet lidský hlas.

Špagety potmě 

Vzala jsem si nejprve polévku. Byla výborná a jedla se snadno. U druhého jídla už to nebylo tolik snadné. Vzala jsem si lžíci a zajela s ní do jídla, vložila si jí do úst, ale lžíce byla prázdná. Zjistila jsem, že ji mám obráceně. Otočila jsem jí a zase zajela do jídla. Opět jsem cítila, že na lžíci něco je a šup s ní do pusy, ale zase nic. Nedalo mi to, sáhla jsem do jídla prstem. Byly to špagety 🙂 Dotápala jsem si pro vidličku a v klidu se najedla. Jíst ve tmě bylo něco. Spoustu chutí jsem nedokázala poznat a jen jsem tipovala, co to může být. A to, že jsem musela vypadat jako čuně o tom nepochybuji. Po jídle jsem se opláchla a si šla zase lehnout. Bylo mi moc dobře. Usnula jsem.

Všechno potmě

Probudila jsem se a zaslechla jsem ptáky. Říkala jsem si, že to bude ráno. Šla jsme si vyčistit zuby a tam byl “aha” moment. Jak si dát pastu na kartáček aniž by byla pasta všude okolo. Smála jsem se jak se tady setkávám se všedními věcmi v nevšední situaci. Pak jsem si chtěla zkusit zacvičit. Jaká prča byla, když jsem neustála jedinou balanční polohu z jógy. V té absolutní tmě to prostě nešlo. Padala jsem pokaždé. Zůstala jsem u klasického protahování. Pak došlo na sprchu, která byla intenzivní než kdy dříve. Víc jsem vnímala vodu, kapky a její teplotu. Užívala jsem si jí. 

Nebylo kam se schovat před myšlenkami

Vrátila jsem se do postele, ale už se mi nechtělo spát. Byla jsem plná energie. Přišlo to, pro co se do tmy nejspíš chodí. Mé myšlenky v hlavě se nechtěly zastavit, nešlo jim jak utéci. V běžném životě na světle si vždy něco najdu. Jdu se projít nebo jen jdu umýt nádobí, podrbat kočky, zalít kytky, cokoliv, ale tady to nešlo. Nepomohlo zavřít otevřít oči, tma byla pořád stejná a všude. Byla jsem nucena sama sebou zůstat se svou hlavou. Věřím, že si každý aspoň trošku dokážete představit tu beznaděj 🙂
 

Už jsem spala méně, a více byla sama se sebou. Čas mi začal velmi pomalu utíkat. A ve chvílích, kdy jsem byla vzhůru mi nebylo dobře. Zapojovala jsem dýchání a meditaci. Začala jsem se ve tmě bát a těšila jsem se na Tomáše až mi přinese další jídlo. Když tomu tak bylo, chvilku jsem s ním mluvila a udělalo se mi o moc lépe. Donesl mi rovnou budíka na druhý den, který byl nařízený na východ slunce. Zacvičila jsem si, osprchovala se a dala si skvělé jídlo. Dokonce jsem se i nahlas smála, jak mi bylo najednou moc krásně. Tančila jsem po chatce a bavila se. Zaslechla jsem Tomáše jak mluví s mým sousedem, který byl o chatku vedle. Najednou jakoby žádné strachy a myšlenky nebyly a užívala jsem si opět tu krásnou sametovou tmu.

Za pár hodin budu volná

Vrátila jsem se do postele. Už nešlo vůbec spát. A zničeho nic mi došlo, že už jen pár hodin (i když jsem vůbec netušila kolik) a já budu volná, budu zase na světle. A v tu dobu začal očistec. Jakoby tím, že jsem věděla, že se blíží konec jsem chtěla o to víc aby už se tak stalo. Nevěděla jsem jak se zabavit, jak ten čas zkrátit. Panikařila jsem. Věděla jsem, že si mohu kdykoliv rozsvítit, ale to moje ego a můj strach nedovolil.

Seděla jsem na posteli, která byla pro mě od začátku mým útočištěm. Doslova jsem si zalézala pod peřinu, abych se cítila bezpečně. Mé strachy se začaly zhmotňovat. Byla jsem sama sebou paralyzována. Nemohla jsem se pohnout. Až síla mého vzteku mě dostala z postele a na záchod. Nepomyslela jsem jaké to je, když se mi zdá noční můra a probudím se z ní a jsem ve tmě. Netušila jsem zda ta můra skončila nebo pokračuje. Moc jsem si přála usnout, ale nešlo to. Čas se táhl neskutečně pomalu. Poslouchala jsem pečlivě, ale neslyšela už nic, krom letadel. Moje křivka paniky ze strachu rostla a moje tělo tuhlo. Nevím jakým zázrakem se mi podařilo usnout. 

Viděla jsem tolik světla… 

Vzbudil mě zvuk budíku a já jej zamáčkla tak rychle, že jsem opět nevěděla zda je to sen nebo ne. Zda ten budík opravdu zvonil. Nemohla jsem se na něj podívat a zjistit kolik je hodin. Rozhodla jsem se, že se mi to nezdálo, že je čas. Oblékla jsem se, opláchla a otevřela dveře.

Zamotal se mi celý svět, nahoře bylo dole. Sedla jsem si na zápraží a zírala na to “světlo”. Bylo půl šesté ráno a pro běžný život byla tma jako v pytli, ale já viděla tolik světla. Seděla jsem na zápraží a čekala na východ slunce. Postupně vše začalo dostávat barvy. Obloha byla jasnější, barvy byly sytější. Po hodině jsem se sbalila a rozloučila se s chatkou. Šla jsem pěšky a toužila po tom jít pěšky, co to půjde. Volala jsem manželovi, zda mě může vyzvednout jinde než jsme byli dohodnutí, abych mohla být chvilku sama tam venku, tam na světle! 

Cestou domů jsem vychutnávala krásu okolí

To co jsem cítila na cestě je nepřenositelné. Byl to pocit obrovského štěstí, lásky, pokory k sobě samé. Vyrostla jsem o padesát metrů. Cítila jsem, že dokážu cokoliv. Smála jsem se barvám venku a zastavovala se na každém pátém kroku, abych si vychutnala okolní krásu. Poskakovala jsem si, utíkala. Vše mi přišlo neuvěřitelné a při tom tolik plné. Byla jsem jako hravé dítě. Došlo mi, co jsem udělala, co jsem dokázala, čím jsem si prošla.

Setkala jsem se se svými strachy

Ve tmě jsem našla velkou část sebe a pocítila ji. Setkala jsem se se sebou jak jsem nikdy nechtěla. Setkala jsem se se svými strachy. Vím, že se jim už nemám vyhýbat, ale přijmout je, protože jsou moje a patří ke mně. Být s nimi a prožít je. Stejně tak jako prožívám lásku, radost nebo naštvanost. 
Někdo doporučuje pobyt ve tmě jako já projít si Camino Santiago de Compostela. Za mě prozatím říkám, že bych si to nezopakovala, ale za zkušenost jsem velmi vděčná 🙂

A teď si jdu rozsvítit 🙂

Blog autorky naleznete zde 🤗❤

Mia – Do tmy půjdu znovu

Ahoj všem 🙂

chtěla bych se s Vámi podělit o své zážitky, vjemy a pocity z pobytu ve tmě u Léni a Toma.

Prvně bych začala asi tím, že jsem se od toho nesnažila nic očekávat, jen si to prožít se vším všudy. Trochu s rezervou a opatrností jsem volila pouze třídenní pobyt, načež při posledním budíku jsem trochu smutně zareagovala: “Cožeee? Uuuuuž? “ a přiznám se, že jsem byla na jednu stranu na sebe pyšná, že jsem to zvládla a že už můžu se vztyčenou hlavou jet domů 😀 , na druhou stranu bych bývala klidně ještě pár dní zůstala. Ale vše se stalo, tak jak mělo. Byla jsem neuvěřitelně nabitá a vlastně ještě jsem. Všechno se mi v životě posunulo správným směrem.

Začalo to trochu dramaticky….

Po důkladném prozkoumání terénu jsem se tedy nadechla a zhasla, bylo to samozřejmě asi první půl hodinku dost zvláštní a člověk se s tou tmou zžívá. Já si zalezla pěkně do pelechu a nechala všechno na tmě 🙂 . Během půl hodiny nastala brutální bouřka, kdy bych přísahala, že udeřil hrom někde v blízkosti chatky, protože se celá otřásla. Tu noc se mi zdál sen, že mě někdo tahá za ruce ven z chaty. Taky paráda…

Hlava ne a ne vypnout…

Vzbudila jsem se šokem s totálně propocenýma věcma a ujistila jsem, že jsem stále tam, kde jsem byla naposled 😀 . Nicméně jsem se nenechala unést (ani doslova), tak nějak postupně podřimovala, užívala si jídlo, co mi přinesla Léňa, pokoušela se meditovat, ale hlava ne a ne vypnout… Spousta myšlenek…

Nakonec se mi do meditace nepodařilo dostat vůbec, pouze do jakýchsi vizualizací, které jsem si vytvořila, abych od sebe cosi odpoutala a nechala odejít.

Minerály

Vzala jsem si s sebou 5 minerálů, jako talismany pro různé očistné rituály, načež jsem zjistila, že je jich najednou 6. Pohmatem jsem zjistila, že jeden normálně křupnul vejpůl 😀 . Nebudu lhát, trochu mě to rozhodilo, protože když už křupne kámen, to už teda musí být sakra energie, říkám si “hmmm tak ať, asi to tak má být”.

Ztratila jsem pojem o čase

Zbytek pobytu už probíhal prakticky spaním, jídlem, snahou o meditaci a vnitřní klid, strečinkem.
Pojem o čase jsem si naivně myslela, že mám, nakonec jsem zjistila, že jsem se sekla o 3/4 dne 😀 . Poslední den mi Léňa přinesla jídlo a budík, já si dala porci, usnula a crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr…“Cože, to už jdu jako domů”? napadlo mě.

Jak jsem se cítila po pobytu ve tmě? 

Ten víkend jsem si připadala neskutečně odpočatě, plná energie, dokonce jsem i vyhodnotila, že mi to sluší 😀 , celkově se mi v životě “věci” pohly kupředu, našla jsem v sobě klid a zjistila, že příště dokážu otevřít i ty “těžký dveře” a půjdu do toho znovu, protože je to nesmírně i vesmírně očišťující proces sebepoznání.

Suma sumárum, bylo mi to krátký. Rozhodně si pobyt zopakuju, chtěla bych moc poděkovat Léně a Tomovi za zprostředkování a péči těším se

Na viděnou!  🙂

Mia

Veronika – Ve tmě jsem našla léčivou sílu

Můj pobyt ve tmě probíhal na přelomu května a června. Začal příjemně dlouhým spánkem s překvapivě živými a barevnými sny. Ty mě provázely celým pobytem. Po probuzení jsem si je dokázala velmi dobře vybavit a říkala jsem si, že by každý z nich vydal na zajímavou analýzu…

Co tady budu dělat celý týden sama? 

Po prvním probuzení, když jsem otevřela oči a uvědomila jsem si, že jsem tady ve tmě, přišla na mě úzkost s představou co tady budu dělat celý týden sama.… a venku tak krásně… Po chvíli jsem si na tmu zvykla, přišel pocit odevzdání se situaci, kterou jsem si taky sama zvolila a první 3 dny hooodně spala a snila. Situaci přijmout a jít krůček po krůčku. Netrápit se úvahami nad budoucností.

Do tmy jsem si sebou vzala šamanský buben, tibetskou mísu, jeden kámen, papír a pastelky.

Tma ale vůbec nebyla tmavá…

Po prvních dnech spánků jsem myslela, že jsem přirostlá k posteli. Ani na záchod se mi nechtělo vstávat. Když mi postel přestala být pohodlná, lehla jsem si na podložku na podlaze a jen tak hleděla do tmy. Tma ale vůbec nebyla tmavá, před očima se přehrávaly situace z minulého i současného života. Vybavovaly se mi v hloubce uložené zážitky z dětství. Mohla jsem to všechno sledovat jako film. Některé mi přinášely emoce radosti, některé smutku, některé jen neutrálně proplouvaly. Přinášely s sebou větší porozumění o sobě a mém životě.

Ve tmě jsem viděla tvary

To co mě postupně víc a víc odvádělo z mysli byly světla a někdy i tvary, které se mi ve tmě zobrazovaly. Nejvíce se mi opakoval útvar mozaiky ve tvaru květiny života prozařované barvami.
Světelné úkazy mě provázely stále a s postupem času se zintenzivňovaly. Vnímala jsem světlo vycházející z těla v hrudní oblasti a kolem hlavy. Začala jsem si z toho dělat srandu a říkala jsem si, že se mi postupně začalo rozsvěcovat. 🙂 Jako by někdo rozsvítil tlumené světýlko nad hlavou nebo po stranách.

Vnímala jsem…

Od 3-4 dne jsem začala ráno a večer cvičit pozdravy slunci, taichi a jiné cviky. Poté jsem meditovala, hrála na buben a mísu. Bylo krásné vnímat tóny takto nerušeně a plněji.
Všechny smysly kromě zraku (který si mohl odpočinout) jako by se ve tmě probouzely.
Meditace se mi dařila prohlubovat s pro mě významnou realizaci o důležitosti otevírání srdce. Síla která se v něm skrývá je léčivá jak pro mě, tak pro blízké i vzdálené okolí. Na to bych neměla v životě nikdy zapomenout a lěčivou sílu podporovat a rozvíjet.

Dočkala jsem se!

Poslední noc před budíčkem jsem už moc nespala a vzrušeně jsem se těšila na otevření dveří a vyjití ven. Dočkala jsem se a šla jsem pozorovat východ slunce 🙂 . Ptáci přitom krásně koncertovali a já si mohla užívat čerstvý vzduch a měnící se barvy až do rozbřesku a jasného letního dne.

Pokud bych to měla popsat jedním slovem, tak… vděčnost.

Děkuji…

Veronika