Ondra – pobyt ve tmě má mít smysl a užitek?

Ahoj Tome a Lenko,

pokusím se vyhovět vaší prosbě a popsat, jak proběhl pobyt ve tmě na týden a co po něm následovalo do dneška, kdy je to přesně měsíc, co jsem z temné komory na vaší zahradě v Lomci u Úmonína vystoupil. Myslím, že se nebudu věnovat popisnému líčení své cesty, místa samotného ani toho, co mé zkušenosti předcházelo – to vše už zde zaznělo od mnoha lidí mnohokrát, a tak si myslím, že k tomu asi nedokážu dodat nic nového a objevného. Navíc mi to vlastně ani nepřipadá podstatné. Důležité je, jakým způsobem zapůsobila tma na mou duši, a o to se s vámi pokusím podělit.

Má pobyt ve tmě smysl?

Nebudu předstírat, že jsem dokázal po dobu pobytu ve tmě dokonale rozlišovat mezi svým pozorováním situace a emocemi a myšlenkami, které se mi honily hlavou – můj zájem o celou zkušenost byl jednak „analytický“, tedy zkušenost ve tmě zažít a svýma očima popsat, a dále jsem také věřil, že pobyt ve tmě způsobí ve mně určité změny, které v konečném důsledku budou ku prospěchu mému životu. Kromě toho jsem od jednoho svého dobrého známého, který mi o pobytu ve tmě jako první poskytl už před pěti roky nějaké informace, znal jeho převyprávěnou zkušenost, která do značné míry formulovala mé očekávání – a jak už je asi z předchozích vět zřejmé, má očekávání byla docela značná 🙂

Obával jsem se zhasnout a mít tmu

Ještě než jsem si v místnosti sám zhasnul a ponořil se do tmy, prodělal jsem tísnivou chvilku, kdy jsem se obával, že na mě tma dolehne jako tíživá peřina, pod kterou nebudu moci dýchat. Jelikož se proti věcem, nad nimiž nemám plnou kontrolu, nejčastěji „bráním“ vyslovením modlitby, požádal jsem Boha (či sílu mu odpovídající) o to, aby pro mě byla tma spíše pelechem, do kterého se budu moci pohodlně uvelebit, než dusivou duchnou. A má modlitba byla vyslyšena, a skutečně jsem tmu poté vnímal mnohem vstřícněji, než jsem zpočátku očekával. Přesto se hned první noci nedostavil očekávaný dlouhý a nepřetržitý spánek, o kterém řada lidí se zkušeností ze tmy hovořívá – v mém případě se jednalo spíše o mrákoty, kdy mezi jednotlivými sny probleskovaly různé náznaky symptomů nemocí – přirovnal bych to tak trochu k dětskému zážitku horečky s jejím lehkým blouzněním. Měl jsem jakýsi polosen ohledně toho, že jsou se mnou v místnosti další dva lidé, a také jsem měl pocit, že mi do tmy neustále někudy proudí světlo – sen byl vlastně neustávající snahou zacpat všechna stále se objevující domnělá okna, průzory a škvíry, které se mi jevily „kazit“ temnostní zážitek. Ostatně, během prvních dvou dnů jsem skutečně světlo párkrát zahlédl, ať už když jsem včas nezavřel oči při příchodu Tomáše s jídlem nebo když jsem při propátrávání prostoru svatyně narazil na kontrolku elektroměru pod umyvadlem – daň za všetečnou zvídavost J

Á propos ke snům: Během celého pobytu ve tmě byly sny neskutečně barvité, pestré a velice dobře zapamatovatelné (asi i proto, že probuzením do tmy nebyly okamžitě zatlačeny mimo vědomí působením vnějšího světa), ale co mě na nich zaujalo snad ještě více – že byly jakýmsi tajemným způsobem stabilní – snový zámek například vydržel v témže tvaru a rozvržení místností po celou dlouhou dobu snu, sen o projížďce autem po pražské Libni, Holešovicích a Žižkovu víceméně trvale kopíroval jejich skutečnou mapu, neexistující náměstíčko v jakémsi polabském městě se dokonce objevilo ve dvou od sebe oddělených snech. Nevím, co si o tom myslet, ale každopádně sny byly pro mě asi nejreálnějším kontaktem s nevědomou složkou mé bytosti (sblížení těchto protikladů mi bylo dalším očekáváním a cílem), který se mi během onoho týdne udál. Není asi prostor popisovat je podrobněji, ale pokud jsem měl v onom týdnu pocit, že jsem v kontaktu s „objektivním psychičnem“, čímsi mě v duševní krajině přesahujícím, bylo to právě ve snech, a když si teď po čase osvěžuji zápisky snů, které jsem si po vyjití ze tmy poznamenal, žasnu nad bohatstvím materiálu, který se v nich objevuje. Možná přeci jen neodolám a podělím se s výjevem, který se mi zdál poslední noc ve tmě, v němž byl popravován jakýsi mladý muž – dle snu patriot a hrdina americké revoluce, odsouzený za jakýsi blíže nespecifikovaný čin k popravě gilotinou, a to shora kolmo vůči ose hlavy – tedy tak, aby byl rozpůlen přesně podélně a z anfasu nepoškozen (pro účely vystavení jeho těla v muzeu národní historie). Ač jsme já a několik dalších lidí byli pomocníky exekuce, kterou nad sebou zvláštním způsobem vykonával sám, a byli jsme vlastně jedinými jejími svědky, s popravou jsme nesouhlasili. V jakési snaze najít v celé podivné situaci nějaký rozumný smysl jsem pronesl větu, že „každou jinou zemi by takováto aféra rozbila, ale Ameriku posílí.“ Aniž bych chtěl do bezčasového světa nevědomí vtahovat politické aktuality, musel jsem se pozastavit nad tím, že se mi sen zdál v den, kdy byl „venku“ americkým prezidentem inaugurován Donald Trump 🙂

Na pobyt ve tmě jsem měl očekávání

Ale nechme již snů. Už jsem se zmiňoval, že jsem do tmy vstupoval se spoustou očekávání, a příběh onoho týdne byl vlastně poučnou cestou toho, že tato očekávání povětšinou nebyla naplňována a já se s touto skutečností smiřoval. Na základě líčení svého kamaráda jsem se například domníval, že se u mě dříve nebo později dostaví deprivační zrakové halucinace, a v prvních dnech jsem byl dokonce i poněkud nervózní, že žádné nepřicházejí. Nebyl jsem daleký i různým úvahám o „nudném nevědomí“, které jsem si v tu chvíli vykládal individuálně, což bylo rozhodně pošetilé. Na druhou stranu jsem možná i díky rozporu mezi očekáváním a tím, co mi tma ve skutečnosti nabízela, přišel na záležitosti výrazně zajímavější. V tom mi pomáhaly krátké rozmluvy s Tomášem, odehrávající se okolo poledne spolu s přinesením jídla – postupně jsem si více a více uvědomoval, že ony očekávané iluze by beztak byly spíše „pouťovým“ mámením bez skutečného smyslu, a že podstata pobytu ve tmě vězí jinde. Tímto řetězcem úvah a díky Tomášově facilitaci jsem se postupně dostal k problematice pozorovatele, skutečné trvalejší podstaty schopné dívat se na vzdutí mysli a těla, a uvědomovat si, že s nimi není identický. Patřím k lidem, kteří vzhledem ke svému spíše logickému ustrojení sice mnoho přečetli o povaze absolutna, ale jen velmi zřídkakdy se podařilo učinit s ním nějakou opravdovou zkušenost. A v tom je právě pobyt ve tmě cenný a přínosný – myšlenky a do jisté míry i emoce se tam skutečně daří lépe pozorovat a svým způsobem si být vědom, že se mi skutečně pouze dějí, ale že se mnou nejsou totožné – tma dopřává jednak odstup mezi pozorovatelem a vším vnějším, jednak i poněkud zpomaluje tok myšlenek a vjemů, čímž opět přispívá k tomu, že se jimi nechávám méně pohltit. Určitě bych si nedovolil tvrdit, že jsem ve tmě dosáhl osvícení, ale mohl jsem si konečně možná poprvé v životě zkušeností osahat záležitosti, o kterých jsem doposud jen slýchal a čítal. Sice jsem ani na okamžik (s výjimkou spánku) neměl pocit, že bych vystoupil ze svého standardního denního, spíše intelektuálního vědomí, ale zároveň jsem nepochyboval, že se věci dávají do pohybu i v těch částech duše, na které nedohlédnu. Nedokázal jsem se zcela zbavit představy, že by mi pobyt ve tmě měl dávat nějaký smysl a užitek – když se mě Tomáš zeptal, jestli mi nestačí, že věci prostě jsou, musel js

Ukončení pobytu

Vystoupení ze tmy bylo působivé. Během poslední noci jsem už vlastně příliš nespal, protože jsem se už svým způsobem nemohl dočkat vystoupení z klidného bezčasí temné komory zpět do života (zvláštní nicméně je, že ani přes zmiňovanou absenci působivých zrakových iluzí jsem se vlastně až na kratší epizodu mezi 5.-6. dnem ve tmě nenudil – spíše už pomaleji plynoucí myšlenky poskytovaly dostatek materiálu pro pozornost potřebující na něčem ulpívat, a to bylo samo o sobě docela zajímavým dobrodružstvím) – z cykličnosti se opět vrátit do linearity. Když jsem znovu vkročil do vnějšího světa, dopadal na sněhovou krustu zahrady svit čtvrtky měsíce, který byl překvapivě silný pro mé oči uvyklé absolutní tmě. Bylo asi mínus dvacet stupňů, ale i tak jsem se rozhodl vydat se na kopeček za Úmonínem podívat se na východ slunce, a rozhodně jsem nelitoval – pohled na nebesa byl impozantní. Návrat do života nebyl komplikovaný – odnesl jsem si samozřejmě spoustu impulzů, které jsem potřeboval zpracovat, a mnohé z nich na mě vyskakují ještě i nyní po měsíci, ale zároveň jsem to stále byl „já“, jak se znám – na vědomé úrovni neovlivněný. Přesto jsem, dá se říct, cítil a doteď cítím, jak se nějakým způsobem dávají do pohybu v mém životě i věci zdánlivě nesouvisející, nebo na které přeci nemohu, racionálně vzato, mít vliv – co to ale znamená pro můj život, na to je příliš brzy odpovědět. Možná by bylo zajímavé podívat se na zkušenost tmy s ještě větším odstupem, dejme tomu jednoho roku, protože si říkám, že v těchto chvílích stále mohu spíše jen odhadovat, kam mě pohyby, které se od pobytu ve tmě začaly rozbíhat, dovedou. O jednom se nedá pochybovat – přestože celá zkušenost vypadá zvnějšku jako zdánlivě pasivní a nudná, jedná se o vzácné dobrodružství, které nemá v možnostech lidského života mnoho obdob.

Ondra

Eva – Tma ma absolútne prijala

Ahojte,

píšem trochu opozdene, pretože sa navalilo na mňa veľa povinností predovšetkým v práci. 

Môj pobyt v tme prebiehal dá sa povedať hladko, hodnotím ho ako veľmi pozitívny zážitok. Nešla som do toho s očakávaniami, ale ani som neodchádzala odtiaľ prekvapená. Na tento pobyt som sa nejako špeciálne nepripravovala, ale že vraj som si navalila, pretože som sa rozhodla stráviť týždeň v absolútnej tme bez príjmu jedla, len o vode a vzduchu a navyše bez prítomnosti sprievodcov..nebolo by možno na tom nič zvláštne, ale v absolútnej tme som nikdy predtým nebola, takže som nemala o tom žiadnu predstavu a ani jeden deň v živote som dovtedy nevyskúšala byť len o vode (v podstate ani neviem prečo, asi som mala strach, že by moje telo nevydržalo pocity hladu alebo som nedokázala odolať pokušeniam jedla, neviem).

Samozrejme som sa musela akotak pripraviť, pretože týždeň bez jedla bez akejkoľvek prípravy je myslím dosť bláznivý nápad, takže asi 2 mesiace predtým som jedávala cca raz denne a to hlavne zeleninu a ovocie v surovom stave, nejaké pečivo a ľahko varené jedlá (mäso a mäsové výrobky nejedávam), prípadne niečo sladké semtam a týždeň pred pobytom som prijímala len čisto surovú zeleninu a ovocie na prečistenie (chcela som skúsiť aj pôst len o vode, ale nedalo mi). A ako som to tam zvládla? Na výbornú :), zistila som, že sa dá žiť nielen bez jedla ale aj bez svetla, potreba vody počas tých dní bola minimálna. Zistila som tiež ako silno sú v nás zakorenené predstavy jedla, rôzne chute, myšlienky na jedlo ma napádali pomerne často, ale bolesti brucha od hladu a ani nejaký extrémny hlad som nepociťovala.

V tme som sa cítila skvele

Tma ma absolútne prijala a ja som sa tam cítila skvele. Všetko je v našich hlavách a nastavení mysle, keby som sa tmy bála, určite by som nemala pozitívne zážitky…ako povedal Tomáš: ” Ak máte z niečoho strach, tak sa vám to v tej tme zhmotní.” Takže strach som nemala a preto boli len pekné zážitky. V tme som neriešila ani žiadne osobné problémy, pretože sa ich snažím riešiť za svetla :). Je tam ale priestor a čas na osobný rozhovor a na všetko čo potrebujete doriešiť, nie ste tam nikým a ničím rušení a na všetky otázky prichádzajú odpovede.

Tak želám všetkým, čo sa rozhodli stráviť pobyt v absolútnej tme, alebo len nad tým uvažujú, aby nemali strach (nie je sa čoho báť, všetko je len o nastavení mysle) a aby sa uvolnili a prijali všetko, čo im bude v tme ponúknuté.

Prajem len pekné zážitky 🙂
Eva

Honza – týden mimo prostor a čas

Já před terapií tmou

Jsem VŠ student zvyklý být stále v jednom kolem a pomalu si zvykající na to, jak to ve světě chodí. Nějakou dobu jsem se již o terapii tmou zajímal, takže jsem se na pobyt ve tmě velmi těšil a měl velká očekávání.

Již jsem ve tmě

Až ve tmě jsem si uvědomil, že ke spoustě věcem přistupuju moc komerčně – očekávám nějakou zřejmou a okamžitou protihodnotu, místo toho abych ocenil, co přišlo. V normálním životě je spoustu času na to od věcí utíkat a zabavit se všemožným způsobem než jen řešením toho, co nás trápí.

Týden pobytu ve tmě

byl pro mě naprostým opakem, příležitostí přemýšlet, plánovat a rozhodnout se o spoustě věcí a velké množství jiných konečně uzavřít. Nicméně jako vše, je to cesta, proces, na kterou se teď mohu, po týdnu odpočinku, vydat s novou energií a nadšením.
Honza

Našla jsem sama sebe

Moje sdílení týdenní léčby tmou bude možná trochu krkolomné, vezmu to od začátku.

Kdo jsem já?

Jmenuji se Lucie a pocházím z Hradce Králové.
Jsem matka dvou dětí, manželka, první dcera mých rodičů, sestra dvou mladších bratrů.

Co to ale vypovídá o mně?

Jaká jsem já? Jsem hodná, starostlivá, silná? Každý ode mne něco očekává, stejně jako jsem já očekávala od nich. Očekávání jsou tak silná, že si je utvrzujeme slovy “To přeci není normální” “Takhle se to prostě dělá” “Tohle se nedělá”. Jenže všechna ta očekávání jen zajistí to, že ztratíme sami sebe.

Ztratila jsem sama sebe

Zjistila jsem, že žiji život všech ostatních: ráno nachystaná snídaně, děti odvést do školy, nakoupit rodičům. Nejde o to, že bych to nedělala ráda, jde o to, že jsem to dělala proto, abych splnila očekávání ostatních … a v tom jsem ztratila sama sebe, ztratila jsem svoji identitu a žila jsem život druhých.

Díky terapii tmou jsme sama sebe našla

Je to zázrak, děkuju, že jsem konečně po tolika letech mohla jasně vidět, že celý život si jen dávám a nebo plním očekávání, vůbec jsem nežila svůj život. Týden pobytu ve tmě stačil na to, abych viděla, že to já se snažím být ta dobrá, že to já mám očekávání, to já jsem všeho původcem. Vůbec nezáleží na tom, co druzí očekávají a co si myslí, jde o to, co já si myslím, že očekávají a co já si myslím, že si oni myslí.

Ještě jednou za terapii tmou děkuji a všem přeji klid mysli.