Jirka – Pobyt ve tmě bych si rád zopakoval

Ahoj Lenko a Tomáši,

Námětů, co se mi po pobytu ve tmě honilo a pořád ještě honí hlavou je hodně, ale to je asi normální stav a nemyslím, že je to něco nového nebo zajímavého.

Samozřejmě, že asi jako skoro každý, jsem si před nástupem do tmy prošel zkušenosti ostatních lidí. Ne snad, že bych se chtěl dozvědět, co můžu očekávat nebo dokonce co bych měl a chtěl zažít, ale protože jsem měl částečně strach z toho, co bude a jestli neuteču. Pocity před samotným zhasnutím světla bych přirovnal k pocitům, když jsem podstupoval paravýcvik. Ohromné těšení a také pěkný strach.

Tohle vážně teď bude takhle sedum dní? 

Pocit po zhasnutí světla mě nezklamal. Směs strachu, pocitu marnosti, že „tohle vážně teď bude takhle sedum dní“ byl skoro nesnesitelný. Veškeré předsevzetí, jak budu cvičit, protahovat se, popřípadě jen v klidu meditovat bylo úplně nepředstavitelné. Situaci jsem vyřešil tím, že jsem prostě zalezl do postele a usnul.

Začal jsem se sžávat s tmou

Další den už bylo trochu líp a hlava se postarala o to, aby nebyla nuda. Těžko se to popisuje slovy, ale byl jsem schopný cvičit a začínal jsem se sžívat s tmou.

Krize fyzického těla přišla třetí den. Ozvala se úporná až migrénová bolest hlavy a s tím spojené další příznaky čištění jako zvracení a průjem. Ale během jednoho dne vše odeznělo a čtvrtý den ráno jsem se vrhnul na ovoce jak haldový netopýr.

Přišel klid… 

5. a 6. den byl odměnou za ty předchozí čtyři dny. Takový pocit vnitřního klidu (nevím jak to popsat, nic vystihujícího mě nenapadá) jaký se dostavil, byl něco nepopsatelného. Do značné míry za to asi mohl i fakt, že se blížil konec a na výstup ven jsem se přece jen těšil.

Každopádně beru tento stav jako cíl, kam bych se chtěl naučit se dostat při zklidňujících meditačních cvičeních.

Vyšel jsem na světlo 

Výstup ven byl daleko působivější, než jsem čekal a i přes silný mráz jsem procházky na kopeček na východ slunce určitě nelitoval.
Chtěl bych poděkovat Lence i Tomášovi za laskavý přístup a pěkné prostředí.

Celý pobyt byl velmi působivý, a pokud to situace dovolí, za rok až dva bych to rád zopakoval.

Mějte se krásně,

Jirka

 

Bára – Ako ma tma prijala ma do svojho náručia

Ahoj Tomáš a Lenka,

prepáčte, že odpisujem trochu neskôr, život na svetle ma trochu pohltil 🙂

Ďakujem Vám ešte raz za všetko, na celý týždeň v tme spomínam ako na mimoriadne silnú a prospešnú skúsenosť.

Do tmy som išla s rešpektom a čo nejmenšími očakávaniami.
Na každého pôsobí tma inak a ja som sa bála najmä prvého momentu po tom, čo zhasnem svetlo.
Tiež som si nevedela predstaviť, ako strávim celý týždeň sama so sebou a bez ničoho extra na práci.

Na prípravu som mala štyri mesiace. Tie som využila tak, že som sa naučila naspamäť pár zostáv cvikov z jógy, čchi-kungu, 5 Tibeťanov a nejaké cviky na dýchanie a meditáciu a pár mantier.
Prečítala som tiež pár kníh a najviac mi dala asi Tolleho Moc přítomného okamžiku.

Počas tých 4 mesiacov som pri cvičení jednotlivých prvkov a prebúdzania sa do prítomnosti niekedy nadobúdala pocit, že už tmu ani nepotrebujem, tak mi to pomáhalo už samo o sebe. Ale vedela som, že sú to len momentálne stavy a že by som tam určite ísť mala.

Preto som 29.4. nastúpila podľa dohody na 7 nocí do tmy.
Po tom, čo som si zhasla svetlo, ma tma ohromila. Bola tak intenzívna, že som pred ňou zatvárala oči. Všade som videla mžitky a nevedela som sa v priestore zorientovať.
Bol to ten prvopočiatočný šok, ktorého som sa tak bála, a asi práve preto prišiel.
No po chvíli som si sadla na posteľ a skľudnila som sa. Uvedomila som si, že som tam dobrovoľne, že tam byť predsa chcem a že tá tma vlastne nehryzie.
Postupne som sa s tmou skamarátila. Prosila som ju, aby mi dala, čo mi má dať, aby mi odhalila kúsok vlastného vnútra. A tma bola dobrá a milá. Prijala ma do svojho náručia.

Hovorí sa, že prvé dva dni človek prespí.

Ja som asi spánkový deficit veľmi nemala, a tak som sa už v prvý deň nevedela dočkať, kedy príde Tomáš s jedlom.
Po všetky dni sa mi podarilo dodržať nejaký ten režim. Keď totiž človek ide do tmy na jar, má asi tú výhodu, že do chatky prenikajú zvuky spievajúcich vtákov oznamujúcich deň a cvrlikanie cikád vymedzujúce noc. Snažila som sa chodiť spať až keď som počula cikády. Uprostred dňa zase prišiel Tomáš alebo Lenka, a tak mi dni napokon celkom ubiehali.
Cez deň som cvičila všetky tie veci, čo som sa predtým naučila a bola som rada, že mám niečo na vyplnenie času. Každý cvičebný aj relaxačný prvok som mohla natiahnuť do aleluja, pretože času som mala kopu.

V tme som mala veľa času…

Tak som sa naučila trochu spomaliť a vychutnať si každý pohyb svojho tela. Všetko mi v tme trvalo trochu dlhšie a celý čas som vôbec nevidela svoje telo. Hoci ani na svetle veľa času pred zrkadlom netrávim, bolo zaujímavé sledovať, ako funguje bez ohľadu na to, že je všade tma. Ako v ňom aj naďalej tlčie srdce, žalúdok trávi, atď. Nevidela som, či nie som špinavá alebo strapatá (česky rozcuchaná 🙂 a vôbec na tom nezáležalo. Myslím, že mám od vtedy trochu iný vzťah k vlastnému telu a viac ho počúvam.

Myšlienky mi zato vôbec neutíchli za celý čas. Pochopila som, že nám asi ozaj nepatria, keď sú tu aj bez akéhokoľvek vonkajšieho podnetu. V tme bolo všetko oveľa živšie, každá spomienka, každá ľudská tvár sa mi zjavovala s presnými črtami tváre. Mohla som sa preniesť, kam som chcela, občas som tmu úplne prestala vnímať. Tak tomu bolo prvé tri dni.

Na štvrtý deň sa myšlienky zmenili na obrazy

Už to nebolo len niečo, čo by ma napadlo. Už to boli obrazy objavujúce sa pred mojimi očami v tme rad radom bez prestania trochu ako sen, bez začiatku a bez konca, len som pritom nespala.

Boli to rôzne veci, ktorých sa bojím, od hadov cez strelné zbrane a postavy v tých predstavách som nepoznala, ale videla som ich tam veľmi živo, akoby som ich kedysi videla, len si na ne vedome nepamätám. Našťastie som sa tých predstáv veľmi nebála, pretože som videla, že keď ich budem ignorovať, vystriedajú ich ďalšie. A tak som ich začala len pozorovať, a oni sa predo mnou striedali ako upútavky k filmom. Vtedy som pocítila, že pod tými myšlienkami sa skrýva moje skutočné ja. A tým, že som svoje telo vôbec nevidela, som navyše dokázala uveriť, že sme bytosťami, ktoré siahajú oveľa ďalej za naše telesné schránky.
Niečo takéto som túžila prežiť a som za túto skúsenosť vďačná.

Začala som vidieť steny

Na štvrtý deň som tiež začala vidieť steny. Mozog si asi potreboval priestor okolo seba ohraničiť, a tak si vymyslel červené murované steny, hoci chatka je drevená a hnedá.

Inak som žiadne extra efekty nezaznamenala, iba raz som videla letieť žltý chumáč svetla popri strope a párkrát som videla oproti záchodu na stene prebliknúť svetelnú čiaru.
Pripadalo mi to, ako keby som v tej veľkej tme dokázala vidieť elektrické výboje vo vedení, ktoré je tam pravdepodobne zabudované v stene, lebo o niečo vyššie bola zásuvka. Zabudla som sa potom na to Tomáša spýtať 🙂
Celý týždeň som mala pred očami mžitky buď menej alebo viac, alebo sa tma trochu rozjasňovala potom zase stmavovala. Čiernočiernu tmu som videla málokedy.

V tme sa mi darilo aj bez problémov orientovať. Veci som si dávala k jednej stene, a tak som ich aj bez problémov našla. Len chôdza naprieč miestnosťou mi robila problém. Lepšie bolo kráčať rovnobežne so stenami.

Co som si vzala do tmy?

Do tmy som si priniesla pár kameňov, tibetskú misku, na ktorej som si občas hrala a doprevádzala svoje mantry a papiere a pastelky na písane a kreslenie. Každý večer som si písala denník, ktorý sa dá aj prečítať 🙂 a posledný deň som si skúšala intuitívne zakresliť vlastnú auru.

Jedlo bylo skvelé

Ďakujem Lenke za skvelé jedlo. Už pred tmou som počas pár jednodňových hladoviek zistila, že mi hladovanie nerobí dobre. Podľa ájurvédy som zčasti vzdušnej povahy a potrebujem neustály prísun kalórii, inak mám žalúdočné kŕče. Preto som sa rozhodla tmu absolvovať s vegetariánskou stravou bez toho, že by mi bolo dopredu povedané, aké jedlo ma čaká.
Zistila som, že na svetle jem s očakávaniami. Dopredu viem, ako ktorá potravina chutí a už kým si ju vložím do úst tak nejak viem, čo čakať a tak sa plne na jej samotnú chuť napokon nesústredím.
Tu to bolo naopak a bolo zaujímavé sledovať, ako chutí napríklad roztopená čokoláda či paradajková polievka. Tiež som si nikdy neuvedomila že udusený karfiol (česky kvéták) a brokolica majú podobnú štruktúru a chutia podobne.

 

Tomáš mi odporúčal…

Tomáš mi odporúčal, že najlepšie je v tme sedieť a nič nerobiť a pozorovať myšlienky. Mne to šlo najlepšie práve po cvičení, keď bolo telo trochu unavené. Vtedy sa mi najlepšie “meditovalo”.

V noci som mala občas hlavne zo začiatku nočné mory. V tme som si pamätala každý sen, pretože ma nič po zobudení nerozptýlilo. Na odporúčanie Tomáša som si zlý sen proste rozdýchala. Emócie z neho sa tak rozpustili.

Zotriedila som si myšlienky

Tma mi celkovo pomohla si utriediť myšlienky a prostredníctvom prítomnosti samej so sebou si všetky uplynulé pozitívne aj negatívne skúsenosti uležať v podvedomí a prestať ich znovu a znovu rozoberať.

Do chatky som si priniesla aj MP3 s nahratými meditáciami. Tie som si asi tri posledné dni po večeroch púšťala a obzvlášť dobre na mňa v tme pôsobil Sri Mooji, ktorý vedie človeka ku sprítomneniu.

Posledný deň

Posledný deň – v sobotu ráno o štvrtej – mi zazvonil budík a tak ma vyšokoval, že som pri jeho vypínaní spadla z postele a sen tej noci je jediný, ktorý si nepamätám 🙂

Zacivičila som si ešte 5 Tibeťanov a vyšla vonku do tmy. Mne to však už pripadalo ako svetlo. Prvé kroky boli ako po opici. Krátke, neisté a bolela ma hlava, najmä za očnými buľvami, pretože som očami nemusela hýbať celý týždeň. Preto asi slepci hľadia iba strnulo pred seba, lebo im ochabli očné svaly. Ešte vyše hodiny mi trvalo, kým so sa zbavila mierneho pocitu závrate.
Vtáčiky o dušu spievali, zdalo sa mi, že až moc nahlas. Šla som za dedinu pozorovať východ slnka, ale žiadny kvôli hmle vidieť nebolo.
Aj tak však bola atmosféra rána čarovná a ja som prežívala eufóriu, že som to zvládla.

Cesta domov

Cestou nazad vo vlaku mi došlo, aké je to krásne vôbec môcť vidieť všetku krásu sveta a ako všetko, čo robíme, stojí zato. Život je to najpodstatnejšie, čo musíme na tejto zemi prejaviť akýmkoľvek spôsobom túžime.

Pobyt v tme odporúčam každému, kto nad tým uvažuje.

Za celý pobyt sa mi nestalo nič “prevratné”, žiadna závažná trauma, ani chuť vybehnúť z chatky, ani ma “neosvietilo” 🙂
Ale dalo mi to veľa menších uvedomení, dovolilo mi to ukončiť si niektoré veci z minulosti, skľudniť sa, vyčistiť si hlavu a zistiť niečo viac o sebe a svojom podvedomí.

Ďakujem Vám Tomáš a Lenka za to, že ľuďom touto cestou umožňujete ponoriť sa do seba a stretnúť sa so sebou samými.

Prajem Vám krásny život!
Bára

Anna – Místo Bulharska pojedu do tmy

Ahoj Leni a Tome,

už několikrát jsem si říkala, že vám musím napsat a sdělit své domy. Původně jsem chtěla napsat hned po příjezdu, ale to mi přišlo příliš ovlivněno momentálními skvělými dojmy a obávala jsem se, že bych nedokázala být „objektivní“. Chtěla jsem tedy počkat, až ve mně vše uzraje, abych mohla vše
popsat s větším odstupem. Po měsíci – tedy s větším nadhledem – mohu s klidným srdcem říci, že mé skvělé dojmy z mého „tmového pobytu“ nevybledly, naopak se ve mně usadily a stálé sílí…
Takže tady to je.

Jak jsem se k pobytu ve tmě vůbec dostala?

Pozvolna. Poprvé jsem se o tom, že se člověk nechá
dobrovolně zavřít do tmy, dozvěděla asi před dvěma lety, kdy mi o tom vyprávěla jedna známá, která si tím prošla a byla nadšená, ačkoli popisovala i náročnost celé akce. Přišlo mi to zajímavé, takže jsem si přečetla knihu Tvarytmy od Jaroslava Duška a začala si zjišťovat informace na internetu. V té době jsem narážela na poskytovatele, kteří mě příliš nezaujali, ať už svým zaměřením, působením či celkově filozofií. S odstupem vím, že to tak bylo správně, protože jsem na svůj vlastní pobyt nebyla „správně dozrálá“.

Nebude to klasická dovolená

Letos však přišel můj čas a „náhoda“ tomu chtěla, že jsem v pondělí 9.ledna objevila stránky Lenky a Tomáše, které mě zaujaly svou otevřeností a já jsem prostě věděla, že místo do Bulharska letos pojedu do tmy, a to právě sem. Mohlo by se zdát, že jsem se rozhodla impulzivně, protože hned o pár dní později jsem vybrala termín a zaplatila zálohu, ale já to brala úplně samozřejmě a automaticky a vůbec jsem neváhala. A  pochybnosti se nedostavily ani posléze, za celých pět měsíců, než měl pobyt začít, jsem ani na vteřinu nezalitovala. Věděla jsem, že to nebude klasická dovolená v obvyklém slova
smyslu, ale že se bude jednat o další cenný kamínek do mozaiky osobn(ostn)ího růstu.

Potřebuji se hnout z místa

Cítila jsem, že nadešel správný čas a byla jsem skálopevně přesvědčená o tom, že mi tma přinese to, co potřebuji – hnout se z místa… Měla jsem pocit, že dost dlouho ve více oblastech přešlapuji na místě a točím se v kruhu, ze kterého neumím (a ze své pohodlnosti ani nechci) vystoupit, bojím se udělat něco jen proto, abych neztratila něco jiného… Lze též říci, že jsem očekávala, že mi tma
přinese prozření.

Pečlivě jsem se připravila 

K plánovanému pobytu jsem přistupovala opravdu zodpovědně – nejen že jsem si pročetla mnoho zkušeností praktikujících (většinu jsem jich četla až poté, co jsem už měla zaplacenou zálohu a věděla jsem, že ač tam bude cokoli, chci to absolvovat), ale také jsem si koupila zápisník. Ano, je to možná
úsměvné, ale jsem zapisovací typ a již předem jsem si chtěla zapisovat veškeré myšlenky, které mě budou napadat, vypsat si své strachy a obavy, očekávání, zajímavé postřehy, které jsem nasávala kolem, myšlenky z knih, které jsem zrovna četla a tak.

A pak to přišlo…

Myslím si, že jsem se při zahájení pobytu ve tmě cítila v pohodě právě proto, že jsem věděla, že jsem se adekvátně připravila, že jsem si zhmotnila mnohé myšlenky na papír a že jsem se připravila i na možné problémy či slabší místa. Naopak jsem neměla žádná velká očekávání ve smyslu, že se po tmě všechno změní a bude zalité sluncem.

Stála jsem nohama na zemi a šla jsem do toho s myslí co nejvíce otevřenou, tedy bez očekávání, které by ji jakkoli limitovalo. Věděla jsem, že mě nikdo
nebude otravovat telefonem a že budu jen sama se sebou a budu otevřená všemu, co se stane, že se budu snažit pokorně přijímat všechny symboly a podobenství, které mi budou shůry poslány.

Stačilo jedno cvaknutí

Přišel tedy den D. Bylo třetího června podvečer a já se ocitla ve své severní chatce. Severní jsem si vybrala pocitově, protože „cestu znám a neměním směr, dojdu k řece plný ryb až tak na sever“ a celkově mám raději zimu než teplo.

Po vyřízení formalit s Tomášem jsem si za světla zapsala poslední
poznámky do sešitu, osprchovala se ve studené vodě (to nikoli dobrovolně, ale bojler nebyl nahřátý, proto jsem se ochladila hned na začátku – brala jsem to jako celkem vtipnou první výzvu), osahala si místnosti a zhasla… Bylo to zvláštní. Stačilo jedno cvaknutí a v chatce jsme zůstaly samy – já a tma
tmoucí.

Zapisovala jsem si…

Jak jsem již psala, jsem zapisovací typ, proto jsem si zapisovala své postřehy i ve tmě. Aby to bylo k přečtení, měla jsem pevnou sololitovou destičku, kterou jsem posouvala místo řádků. A kupodivu je opravdu vše k přečtení, nebo alespoň k domyšlení. Kromě toho, že jsem si pocity, vjemy a úvahy zapisovala, také jsem si malovala. Měla jsem s sebou malovací kameny, které jsem v případě vnitřní potřeby náhodně tahala ze sáčku a malovala s nimi
abstraktní motivy vyjadřující mé momentální pocity… Byla jsem zvědavá, jak to bude vypadat na světle a opravdu mě překvapilo, že většinou zvolené barvy (samozřejmě naprosto náhodně – ve tmě to ani jinak nejde) zcela vystihly téma (pocit) obrázku…

 

Pocity

Obrázek 1 z 6

Před prvním jídlem (po dvou vyspáních) – momentální pocity při přemýšlení, co mě čeká...

Bez pojmu o čase

Překvapilo mě, že s orientací v prostoru jsem neměla vůbec problém, zato jsem po prvním usnutí absolutně ztratila jakákoli pojem o čase. Nevím, jestli jsem spala tři hodiny nebo deset, ale bylo mi to jedno. Poslouchala jsem své tělo a neřešila, co nemůžu ovlivnit. Ačkoli jsem člověk dosti plánovací,
najednou jsem nemohla plánovat vůbec nic a ani mě to netrápilo, což mě velmi překvapilo.

Obvyklé činnosti ve tmě

Jediný – byť stejně tak časově pohyblivý – daný bod dne bylo jídlo, které mi jednou denně přinášeli Lenka nebo Tomáš. Porce byly opravdu velké, takže jsem si je rozdělila na vícekrát a jedla častěji menší dávky. Vzhledem k tomu, že tma byla mým parťákem 24 hodin denně, bylo zajímavé dělat obvyklé
činnosti zcela ve tmě – třeba jíst něco, co nevím, co je, mě velice bavilo (nenechala jsem si říct, co mě čeká, jen jsem si to užívala).

Jediná vtipnost k orientaci v prostoru byla, že jsem se až asi do pátého dne stále vyhýbala rotopedu, který v místnosti samozřejmě nebyl. Ano, i tohle vnímám jako znamení, že bych se cvičení a pohybu neměla stále tolik vyhýbat 🙂 .

Zpracovávala jsem emoce

Tři dny mě bolela hlava, žaludek a slinivka, což přesně odpovídá mým v tu dobu nezpracovaným emocím, pocitu lítosti, neustálému přemítání a tak dále, to aspoň tvrdí východní medicína a ano, musím uznat, dělala jsem z kdečeho těžkou hlavu a leccos mi leželo v žaludku. Nebylo to nic hrozného, dalo se vydržet, přičítala jsem to právě psychosomatické očistě, která byla logická.
Průběžně mě také bolela záda, což jsem ale přisuzovala nejen psychosomatickému „léčení“, ale také měkké matraci a dlouhému ležení. Ani toto však pro mě nebylo neřešitelné – měla jsem s sebou malý
over ball, s jehož pomocí jsem si záda protáhla na karimatce a také jsem s ním cvičila, abych vyplnila čas.

Čistila jsem v sobě negativní energii

Kromě toho jsem si také opakovala mantru Ho ́oponopono „Miluji Tě – Omlouvám se – Prosím, odpusť mi – Děkuji Ti…“ a ačkoli jsem tomu nikdy moc nevěřila, opravdu mě to zklidnilo, zpřítomnilo a smířilo se sebou samou a svou životní cestou. S touto mantrou se i nadále snažím dosahovat procesu čištění negativní energie v sobě, chybných myšlenek, paradigmat, vzorců uvažování apod.

Co mi přišlo zajímavé

Nebudu se příliš rozepisovat o konkrétních obrazech, které se mi vyjevovaly, protože jejich smysl by ostatní stejně nemohli pochopit, zmíním se spíše o některých zajímavostech (alespoň pro mě). První dny jsem se snažila vybavovat si konkrétní situace, chtěla jsem třeba myslet na někoho
konkrétního a přemýšlet o něm, ale mozek mi to prostě nedovoloval. Nevím, jak je to možné, neumím to vysvětlit, ale asi mi chtěl ukázat stopku jakémukoli násilnému přemýšlení a otevřít cestu přijímání toho, co přijde samo. Nechala jsem to tedy být a čekala.

Tma byla naprosto stejná

Posléze jsem si již mohla vědomě něco představovat či vysnívat, ale jen se zavřenýma očima, asi jako v běžném životě, když si během dne člověk zavře oči a představuje si, jaké by bylo kdyby něco… Jakmile jsem oči otevřela, obraz zmizel, případně zcela vybledl, ačkoli tma byla naprosto stejná s očima otevřenýma i zavřenýma. Naopak když jsem měla vjem shůry (tak říkám všemu, co ke mně samo přišlo, aniž bych o to žádala či si to představovala), přišel s očima otevřenýma, případně zesílil či se zjasnil, když jsem oči otevřela. To mi přišlo hodně zajímavé. 

Co jsem “viděla” se zavřenýma očima

Když jsem se pak ztrácela v tom, co jsem si sama vědomě představovala často vzdušné zámky a vysněné představy) a co ke mně přišlo samo (symboly, znamení), bylo otevření či zavření očí a změna intenzity obrazu dobrým indikátorem. Zní to neuvěřitelně a nelogicky, ale je to tak… Ostatně podvědomí a nevědomí se na logiku neptá.

Mám pocit, že zpočátku jsem více spala a zároveň měla více vjemů různého charakteru, od ztřeštěných, přes něžné, až po dojemné.

 

Pátý den přišla změna

Začaly mě otravovat světelné neodbytné vjemy – jako by na mě svítily reflektory auta. Zjevovaly se mi se zavřenýma i otevřenýma
očima, blikaly, zářily, otravovaly mě v různých intervalech. Určitě měly svůj smysl, který jsem já neodhalila, nicméně tak jako tak se jednalo o nejvíce nepříjemnou část pobytu. Nevím, zda to způsobily tyto reflektory, ale od této doby ke mně přicházelo celkově méně vjemů, zároveň se mi nechtělo tolik spát, takže jsem se více převalovala, zavírala oči, co kdybych usnula, ale opět mě probouzelo jasné světlo.

Jaké by to bylo rozsvítit?

Věřím, že i čekání na další zajímavý vjem svůj smysl mělo – mělo mě to potrénovat v trpělivosti a zmírnění nedočkavosti všeho druhu, protože když po této delší etapě „zevlování“ něco přišlo, stálo to za to. Prostě se vyplatilo na to počkat. Musím se přiznat, že právě v těchto chvílích mě napadaly myšlenky, jaké by to asi bylo rozsvítit, co by se stalo, jak by to narušilo pobyt a tak. Opravdu zůstalo jen u myšlenek, protože jsem si uvědimovala, že bych se svou nedočkavostí připravila o další prožitky.

Žádní “kostlivci ve skříni”, ale rodina… 

Čekala jsem, že budu hodně brečet, až se budou odkrývat nějací kostlivci z mých skříní a byla jsem zvědavá, jestli se mi vyjeví něco, co nebudu moct říct vůbec nikomu… Tato obava se naštěstí nenaplnila. Pláč mě přemohl třikrát, a to vždy ve věci, kterou já nemohu změnit, ale je daná (nemoc maminky, setkání s babičkou, která je 22 let mrtvá, situace kolem tatínka spojená s jeho neochotou cokoli se sebou dělat).

Neplakala jsem nikdy u vjemů, které se týkaly situace kolem mě samotné, mé
současné situace, výjevů z minulosti (byť nebyly vždy realistické ani reálné, avšak často drsně symbolické) ani vizí do budoucnosti (prý napíšu knihu apod…).

Vybavovaly se mi písně

Často se mi samovolně vybavovaly písňové úryvky všeho druhu – od Travička zelená, přes Veď mě dál, cesto má, Čechy krásné, Čechy mé, až po Zlaté střevíčky (což je mimochodem písnička, kterou fakt nemám ráda) a Jednou budem dál (což je pro změnu jedna z mých nejoblíbenějších) – ta mě ostatně navštěvovala v průběhu pobytu nejčastěji.

Těšila jsem se ze tmy ven na vítr

Jak jsem již říkala, celý týden jsem prožívala v podstatě v klidu a se vší pokorou. Stejně pokorně, jako jsem se těšila do tmy, jsem se těšila i ze tmy ven. Těšení přišlo asi šestý den, kdy pokračovalo „zevlování“ a zároveň jsem se začínala nejvíce těšit ne na světlo, ale na vítr, respektive proudění vzduchu jako takové. To mi ostatně – kromě možnosti okamžitého sdílení pocitů s nejbližšími –
chybělo asi nejvíce.

Čekala jsem, až přijde ta chvíle

Šestý den mi Lenka kromě posledního jídla přinesla budík s instrukcemi, jak postupovat po jeho zazvonění ve tři hodiny ráno. Byla jsem netrpělivá, ale paradoxně jsem usnula dobře a vzbudila jsem se – odhaduji – hodinu před budíkem. Oblékla jsem se a celá rozechvělá čekala na zazvonění (čas
jsem stále nesledovala, budík byl ve vedlejší místnosti a stejně by záře displeje spíše škodila než naopak). Když zazvonil, rychle jsem dle instrukcí otevřela chatku a sedla si mezi dveře.

Obraz, který jsem viděla, byl naprosto nepopsatelný

Mezi stromy se prolínala zlatá barva oblohy. Zářivě zlatá, jakou je na gotických obrazech zobrazována „mimočasová rovina“… Něco neuvěřitelného. Svět se se mnou točil, opravdu mělo smysl sedět, případně se přidržovat futer a rozhlížet se pomalu po krajině.

Nejprve nebyl mozek schopen při pohybu hlavou zobrazit obraz kontinuálně, ale jednalo se o trhané výjevy, jako by se zasekl film. Po asi půl hodině jsem již byla opět „teď a tady“ a mohla jsem se vydat po cestě na místo východu slunce. Byla rosa, pofukoval větřík, na nebi se proháněly mraky a slunce se
nám tedy nemohlo ukázat v celé své kráse. Jako by mi chtělo říct „já nemám být zlatým hřebem Tvého pobytu, přišla jsi kvůli tomu, co je očím neviditelné a co si odnášíš v sobě...“.

Našla jsem odhodlání

Setrvala jsem na místě skoro hodinu a jen se kochala. Byla jsem neskonale šťastná, očištěná, smířená, vyklidněná, zároveň odhodlaná… Šla jsem se projít po cestičce až k majestátně vypadajícímu stromu. Když jsem k němu přišla, zjistila jsem, že to není jeden velký strom, ale „stromová rodina“, která – když je spolu soudržná – vypadá z dálky jako majestátní strom, který nikdo nepřemůže…

Spatřovala jsem v tom další pevný bod svého života – mít kolem sebe lidi, díky jejichž přítomnosti mě jen tak něco neskolí….

Byla jsem šťastná za to, co mám

Po návratu do chatičky jsem čekala na odvoz a měla jsem tedy dost času zaposlouchat se do zvuků přírody – kuňkání žab, větru v korunách stromů, ptačího zpěvu a kdejakého cvrlikání, zahledět se do zeleně a barev jinak barevných než je člověk obvykle vnímá. Byla jsem příjemně dojatá a šťastná za to, co mám…

Podívala jsem se do zápisků

Pustila jsem se do prohlížení „tmových“ malůvek a pročítání zápisků. Zaujalo mě, že některé jsem si vůbec nepamatovala, ale když jsem o nich četla, vybavily se mi, a to včetně pocitů, které jsem při jejich vidění prožívala. Místy jsem se opravdu musela smát, co je to za ne-smysl… Hned mě napadlo,
jak je čeština krásný jazyk, že ne-smysl nemusím vnímat jen ve významu hlouposti, ale také jako něco, co není ovládáno smysly, ale je mimo ně…

Jaké poselství  to s sebou nese?

Takovýto pocit se ostatně prolínal celým mým pobytem – když mi byl vnější zrak na chvíli odebrán, byl vyměněn za zrak vnitřní, kterému jsem jindy neměla
tolik možností se oddávat. Neříkala jsem si, že se mi vyjevují hlouposti, ač se to tak někomu mohlo zdát, ale snažila jsem se odhalit, co mi ta nelogičnost chce asi naznačit, co by to mohlo znamenat, jaké poselství s sebou nese.

 

Prý jsem se úplně prozářila a zklidnila

Své dojmy jsem hned po příjezdu domů sdílela se svými nejbližšími, kteří mě v mém rozhodnutí tento pobyt absolvovat podporovali, ačkoli ho třeba ne všichni chápali. Maminka mi třeba řekla, že mi to moc sluší, ačkoli jsem měla na sobě to samé, co ixkrát předtím. Prý jsem se úplně prozářila a zklidnila
se. Nebyla jediná, kdo mi to v prvním týdnu po tmě řekl. Takže na tom třeba něco bude 🙂 

A jak bych celkově svůj pobyt zhodnotila měsíc a kousek poté? Cítím se stále zharmonizovaná a vnitřně zklidněná, prostě nad věcí.

Proč jsem pobyt ve tmě podstoupila?

Vím, že budoucnost mám ve svých rukou a že jsem cestu do hlubin svojí duše potřebovala absolvovat právě proto, abych byla vnitřně silnější a abych přijala sebe samou i lidi a situace kolem sebe a mohla vykročit vstříc lepším dneškům a zítřkům, protože včerejšky nemásmysl pitvat. Při této úvaze se mi trefně připomněl postřeh z jedné knihy – co si škrábete, to se nezahojí… A tím se snažím momentálně řídit a neškrábu se víc, než je nutné…

A co mi to vzalo?

Pochybnosti, strachy, napětí z nenaplněných očekávání jiných lidí, potřebu mít vše naplánované do posledního detailu a stres s tím spojený. Čili mi to nevzalo nic, čeho bych se ráda sama nezbavila 🙂 .

Musím říci, že jsem v průběhu celého týdne vlastně nezažila žádnou těžkou chvíli, žádnou paniku, až se tomu sama trochu divím… V nepravidelných intervalech nahlížím do svých zápisků nejen pro připomenutí všeho krásného, co mě v průběhu týdne potkalo, ale také proto, abych v nich objevila další poselství a případně rozkryla další symboly.  Jsem přesvědčena o tom, že vše má svůj čas a nic se nemá uspěchat…

 

Závěrem…

Omlouvám se, vím, že je mé vyznání možná moc dlouhé a zeširoka pojaté, ale chtěla jsem uvést všechny souvislosti s mým pobytem spojené.

Děkuji Lence i Tomášovi za umožnění tohoto mého přerodu (špatně se to vyjadřuje slovy, ale cítím se prostě vnitřně jinak) a pevně věřím, že do roka a do
dne… Nebo prostě někdy jindy se zase uvidíme.

Michal – pobyt ve tmě bez stravy a asistence

O pobytu ve tmě, jakožto prostředku sebepoznání, jsem uvažoval již před několika lety a přestože jsem si našel na první pohled rozumného provozovatele, tak z toho nakonec sešlo, ani nevím vlastně proč. Že bych tenkrát ještě nebyl připravený? Těžko říct.

Světlo při pobytu ve tmě
Fotka od Thomas Budach z Pixabay

Začátkem tohoto roku jsem se přihlásil na kurz Integrované psychoterapie, na jehož konci jsme vymýšleli a nacvičovali závěrečnou scénku, která měla mít nějakou spojitost s tím, co jsme na kurzu dělali. Má skupina si vybrala téma různých forem terapií prováděných “šíleným” doktorem a během diskuze o terapiích někdo zmínil terapii tmou. A mě se najednou rozsvítilo v hlavě! Věděl jsem, že to je přesně to, co by mě mohlo v současné fázi mého života posunout dál, lákalo mě to, přitahovalo mě to. Bavil jsem se poté s jednou holčinou, která pro zdravotní komplikace musela pobyt ve tmě předčasně ukončit a varovala mě před možnými dopady. To mě však nezviklalo, věděl jsem, že do toho chci jít a že se toho v podstatě nebojím.

Během několika následujících dní jsem si provedl průzkum provozovatelů pobytu ve tmě na internetu a zaregistroval se na stránkách lecba-tmou.cz, neboť se mi líbilo prostředí velké zahrady na konci vesnice, samotné dřevěné chatky a v neposlední řadě pojetí Tomáše a Lenči, které je mi velmi sympatické a působí důvěryhodně. Následovala registrace a žádost o zařazení mezi zájemce při uvolnění z některého termínu.

Na pobyt ve tmě jsem se přihlásil jako náhradník

Jednoho dne kouknu do pošty a vidím netradiční nabídku na týden ve tmě bez asistence a bez stravy a v podstatě okamžitě reagoval, že mám zájem. Věděl jsem, že tohle by mohlo vyjít, přestože jsem reagoval s jistou časovou prodlevou. Navíc mě lákala ta ještě obtížnější, nebo náročnější varianta něčeho, co samo o sobě v některých lidech budí hrůzu. Celkem symbolické je, že nabídky na týden s asistencí, která přišla ten samý den jsem si všiml až následně – prostě to tak mělo být.

Ač druhý v pořadí, věřil jsem, že to vyjde a pomalu to dával vědět v práci, mezi známými, kamarády, blízkými. A taky že ano – po pár dnech mi Lenka napsala, že pán přede mnou odřekl pobyt a zda mám stále zájem. Nebylo co řešit, poslal jsem zálohu a měl radost, že to vyšlo takhle nečekaně hladce.

Obavy druhých z mého pobytu ve tmě

Co mě ve dnech před nástupem hodně bavilo byly různé reakce lidí, když jsem jim řekl, do čeho jdu. Jeden známý mi na to odvětil, že zavírání do tmy byl jeden z nástrojů mučení lidí, jiná kamarádka vyjádřila hrůzu z toho, že ona by se tam určitě potkala s hadem, přičemž přesně popsala, jak by asi vypadal. Obecně mi přijde, že ženy mají větší hrůzu z pobytu ve tmě, než muži? Nebo to jsou schopni na rozdíl od chlapů přiznat?

Já osobně jsem cítil jedinou obavu z toho, že by se mi mohl během pobytu ve tmě připomenout, či znovu odžít můj 14-ti denní pobyt v nemocnici v prvním roce života, který jsem tam strávil bez své mámy a byl hodně spojený s nepříjemnými pocity strachu a úzkosti, zvláště pak v noci, ve tmě. Ale vlastně to byl jeden z důvodů, proč jsem do toho šel, abych se dokázal vyrovnat s tím, co můj život neustále komplikuje, co mě samotného tíží.

Nakoupil jsem dostatek zásob

Příprava na pobyt ve tmě probíhala ve znamení zvažování, co s sebou k jídlu, aby to vydrželo a dalo se to jednoduše připravit. Nakonec jsem zvolil hodně jednoduchou a nenáročnou variantu bez nutnosti tepelných úprav. K snídani zapékané müsli s ořechy a také kuskus, který jak jsem zjistil změkne i ve studené vodě, jen to chce mu dát čas. K tomu několik druhů ořechů, pražených semínek, datlí, fíků, hrozinek, banán, jablka.

Dále jsem si koupil moc dobré pražené fazole, kus lovečáku, roční goudu, rybí pomazánky a husí játra, oboje v malých baleních. Jako pečivo jsem si pak vzal žitný chleba na prvních pár dnů a výborný křupavý chléb s koprem z Ikey na ty zbylé. A nesmím zapomenout na rajčata a ředkvičky. No hromada toho byla pěkná!

V den nástupu jsem si zabalil oblečení, jídlo, věci na psaní, mobil bez SIMky s výdrží baterky přes týden a hlavně Koshi – úžasnou bambusovou zvonkohru, kterou jsem si pořídil jen několik dní před odjezdem.

S Tomášem a Lenkou jsem se bohužel nepotkal, posunul se jim termín odletu na dovolenou a tak mě do svatyně uvedl jejich syn, kterému jsem jen předal prohlášení a po základních instrukcích se s ním rozloučil. Rozložil jsem si podél stěny jídlo tak, abych se v něm dobře orientoval, k posteli připravil papír a propisku, vypnul mobily a přesunul se do sanitární místnůstky, kde jsem také nachystal vše potřebné.

A pobyt ve tmě mi začal

Když jsem se přesvědčil, že jsem po praktické stránce pobytu připraven, vztáhl jsem ruku ke schovanému vypínači a v tu chvíli se mi rozbušilo srdce, protože tím malým pohybem jsem měl odstartovat něco, o čem jsem měl jen mlhavou představu na základě postřehů těch, kdo tím již prošli, ale vlastně vůbec nevěděl, jak to budu prožívat právě já sám. Zhasnul jsem jedno světlo, zhasnul jsem druhé světlo a nastala tma.

První večer jsem v podstatě řešil orientaci v prostoru, přípravu něčeho malého k večeři, kdy jsem zjistil, jaký obrovský problém je si ve tmě namazat chleba pomazánkou a zanedlouho šel ulehnout. Následující celý den jsem v podstatě prospal, či proležel s pocitem ospalosti. Druhý den byl velice podobný tomu prvnímu, ale bolení zad z toho neustálého ležení mě donutilo se začít trochu hýbat. Na bolení zad trpím už delší dobu, mám sedavé zaměstnání a kulatá záda, takže se snažím pravidelně cvičit protahovací a posilovací cviky právě se zaměřením na zádový svalový korzet, což se mi ve tmě náramně hodilo, protože si posloupnost jednotlivých cviků již velmi dobře pamatuji. Druhý den jsem cvičil jen jednu sestavu, následující dny pak již dvě denně, což bylo celkem náročné, ale nezbytné vzhledem k omezené možnosti pohybu ve svatyni.

Měl jsem velmi dobrý nápad vzít si s sebou tužku a papír na poznámky, přestože je psaní potmě o něco náročnější, než za světla. Jednak jsem si zapisoval všechny sny, kterých se mi za celou dobu pobytu zdálo hodně a za další jsem si zapisoval stěžejní myšlenky a podněty, kterých se mi v hlavě urodilo také požehnaně.

Do tmy jsem si s sebou vzal zvonkohru

Dostávám se pomalu k tomu nejdůležitějšímu, o čem pro mě vlastně pobyt ve tmě byl. Jednak tmu samotnou jsem vnímal velmi neutrálně, nevadila mi, přestože mé oči se neustále snažili alespoň něco v té tmě rozpoznat, z čehož byly dost unavené. Dále jsem přijal za vlastní prostor, v kterém jsem se nacházel, stal se mým dočasným domovem, poskytoval mi základní potřeby a byl díky dřevěnému obložení velmi příjemný pocitově. Zvonkohra Koshi, kterou jsem si pověsil pod světlo do ložnice, se mi stala blízkým společníkem a příjemným šiřitelem zvukové harmonie v prostoru, kde jsem se nacházel a díky výšce zavěšení i příjemným zpestřením, kdy jsem se hlavou snažil “trefovat” do míst, kde jsem předpokládal, že se nachází její spodní část, aby mi zahrála.

Čas jsem trávil spaním, cvičením, jídlem, hygienou a přemýšlením, přičemž to poslední jmenované bylo díky podmínkám velmi jiné, než obvykle. Jednak jsem cítil velký klid a uvolnění, kdy jsem se dostával snad až do stavu blízkého meditacím? V mojí mysli se začali odvíjet příběhy z různých oblastí mého života – tu z práce, tu z rodiny, tu s někým blízkým. Někdy to byly příběhy které se staly, někdy příběhy, které by se třeba mohly stát a bylo zajímavé sledovat, jak se odvíjí. Jako příkladu takové jedné fikce uvedu návštěvu hudebního klubu s jednou mou dobrou kamarádkou, kde vypukl požár a my se velice obtížně dostávali jednak z tlačícího se davu a následně pak ven na ulici skrz malé boční okénko. Všechny tyto příběhy jsem viděl jak na filmovém plátně, velice realisticky a vyvolávali ve mě příslušné emoce včetně projevů, jako je tlukot srdce a zrychlený dech.

Přicházely mi myšlenky, co dělat dál

Čas od času mi v hlavě vytanula myšlenka, která mi dávala nějakou zásadní informaci pro můj život, pro mé další směřování v něm, pro to, co je důležité a podstatné. Opět uvedu příklad jedné takové myšlenky, kterou jsem si zapsal: “Vše, co se nám kdy stalo je, nenávratně pryč, v minulosti. My setím můžeme a nemusíme nechat ovlivňovat, my se na to můžeme a nemusíme vymlouvat, jaký život žijeme. Jediné skutečné je tady a teď. V přítomném okamžiku se rozhodujme dle vnitřního hlasu, jak je nám to bytostně přirozené, v souladu s tím, kým skutečně jsme. Budoucnost je otevřená, až její poznání nám dá zpětnou vazbu. Nepředjímejme na základě minulosti věci budoucí, omezujeme si tím cesty, po kterých se můžeme vydat”.

Druhou, pro mě velice neobvyklou věcí bylo, kolik se mi během celého týdne zdálo snů, nebo spíš kolik jsem si jich po probuzení vybavoval a v jaké obsáhlosti, či detailech. Bylo velice důležité si je co nejdříve zapsat, neboť i když jsem měl po probuzení pocit, že je přeci jasné, co se mi zdálo, tak postupem času to pro svoji snovou podivnost tuto jasnost ztrácelo. Možná i samotný proces zápisu pomohl tomu, že se mi jejich obsah lépe zapsal do paměti a tudíž následně mohl proběhnout i nějaký můj pokus o výklad, o čem ten který sen mohl být.

Ve tmě jsem pak viděl světlo

Asi jako největší “zvláštnost” pobytu ve tmě se mi udála ráno po probuzení třetí noci a opakovala se pak až do konce. Ač jsem to vůbec nečekal, tak jsem byl alespoň omezeně schopen v té absolutní tmě vidět. Poprvé jsem z toho byl poměrně vyděšený a zmateně jsem se rozhlížel po zdroji toho světla, které ozařovalo okruh cca jednoho metru okolo mě a navíc to celé vypadalo jako natočené infra kamerou. Viděl jsem své tělo na posteli, matraci, peřinu, přičemž zrakové vjemy přesně odpovídaly pohybům, které jsem prováděl, nejednalo se o šálení smyslů.

Následující ráno jsem provedl malý pokus s polštářkem, který jsem si na noc vzal k sobě do postele pod peřinu, aby se zahřál na tělesnou teplotu. Hned po probuzení, kdy jsem opět viděl, jsem polštářek hodil na zem a podíval se tím směrem. Když jsem ho neviděl, tak jsem usoudil, že s tepelným zářením má schopnost nemá co dělat. Další noc jsem se pokusil zjistit, kde se nachází zdroj toho světla a přišlo mi, jako by mi na čele mezi očima visela malá žárovička. Více jsem už na místě o tomto zvláštním úkazu, či fenoménu nezjistil, až následným dotazem na Tomáše a Lenku + informacemi z Internetu jsem odhalil, že to má co do činění s tzv. třetím okem, které se mi pravděpodobně aktivovalo, či projevilo.

Ukončení pobytu ve tmě není radno podceňovat

K samotnému závěru a ukončení pobytu ve tmě bych napsal, že ho není radno podceňovat. Osobně to považuji za tu nejméně příjemnou část z celého týdne a pravděpodobně souvisí s rozhozením systému orientace v prostoru, ke kterému ve tmě dojde a který se po ukončení a vrácení se na světlo opět musí stabilizovat.

Přirovnal bych to k pocitu, který jsem zažil po týdnu stráveném na lodi a následném stanutí na pevné zemi – točila se mi hlava, občas jsem zavrávoral, měl jsem divný pocit v ústech a žaludek jak na vodě. Navíc oči na světle venku jakoby těkaly, neschopné se zastavit na jednom místě a v klidu na něm spočinout, nejspíš jakožto následek neustálého snažení během celého týdnu ve tmě něco vidět, na něco se zaměřit. Tato oční roztěkanost pak celkem komplikuje i např. řízení auta, kterým jsem se ráno přesunul z Lomce do Kutné Hory, kde jsem následně strávil několik “aklimatizačních” hodin, během kterých se mi ustálilo nejen vidění, ale i žaludek a také hlava, která je opět z té záplavy obrazových a dalších vjemů zahlcená.

Následnou cestu z Kutné Hory do Prahy pak provázela naprostá pohoda a uvolnění, kdy jsem si vychutnával probouzející se jarní krajinu, klidnou jízdu po silnici s minimálním provozem, klid a vědomí, že už nic nebude stejné, jako dřív, že se do Prahy vracím jako jiný člověk.

Pobyt ve tmě mne změnil a při tom jsem to furt já

S odstupem několika dní od ukončení pobytu ve tmě mám i odezvu od několika lidí, kteří si všimli, že jsem jiný nejenom ve vystupování, ale i ve výrazu tváře a také v tom, co ze mě vyzařuje. Pravdou je, že sám vnímám změnu, ke které došlo a která se subjektivně velmi těžko popisuje, ale která jedle mého jednoznačně pozitivní, co se mého života a jeho dalšího směřování týče.

Na otázku, zda bych doporučil někomu pobyt ve tmě odpovídám jednoznačně ano, ale pouze za předpokladu, že to dotyčný chce a cítí, že je to pro něj to správné, co má vykonat a podstoupit. Jedná se bezesporu o velmi silný a účinný nástroj k sebepoznání a k vnitřnímu uzdravení, o jednu z mnoha forem terapie, která ale určitě není pro každého.

Mě v současné době velmi pomohla, za což Lenče a Tomášovi ještě jednou děkuji!

Andrej – na sebe jsem si před pobytem ve tmě nedělal čas nikdy

Predem se omlovam ze svou cestinu.

O terapie  tmou jsem cetl clanek pred par lety na internetu a  ta myslenka me zaujala. Tam se psalo ze se to exestuje v Nemecku.  Ale schvalne  jsem nehledal jestli to je tady v CR a nahodou na webu znameho uvidel odkaz na vas web.

Precetl jsem tam info a uz jsem chtel zkusit jak to je. A potom jsem si objednal termin na Vanoce na 1 den. A tim ze jsem vedel docela dlouho dopredu ze tam budu jen 1 den tak nejakym zpusobem jsem si naplanoval na to co tam budu delat.

Kdyz jsem tam dorazil tak mi pekne  privital  pejsek a potom jsme  sli do svatyne.

Na pobyt ve tmě do svatyne

Bylo to kolem obeda.  Pred tim jak se zhasinalo zeptal jsem na veceri a mi Tomas sdelil ze donese  nejake ovoce.  A za nedlouho dones.  Ale behem te doby uz bylo zhasnuto a jsem nevim proc rozhodl ze zkusim nic nejist do rana a jen pit vodu. Opravdu z kohouta tam tece  takova megoucka a chutna voda jakou  jsem v zivote do te doby nepil.  Tak  jsem si napil a usnul. Podle  mne jsem spal kolem 1-1,5 hod. A kdyz se probudil tak zacal  jsem delat to co jsem mel v planu. Ruzne cviceni a meditace. Pak jsem usnul zase ne na dlouho. Pak po probuzeni mi se objevili myslenky  jaka informace pro mne bude uzitecna a co mam potom precist. Potom jsem nejaku dobu jen sedel a vsimal sam sobe. A byl to zajimavy pocit ve tme a tichu. Ted si uvedomuji ze takovy pocit tezko ziskat v kazdodennim zivote.  Vzdycky mas nejaky zvuky a nebo svetlo. Neved jsem kolik je hodin a kdy ten pobyt skonci. Tak ze jsem stridal nekolik krat ještě  sen , cviceni a vsimani samoho sebe.  Mel jsem sve ukoly splnene a  uz jsem zacal zkusit pochopit kolik je priblizne hodin ale marne. A v tu dobu Tomas zaklepal na dvere ze je uz cas jit ven.

Potom jsem nasel tu informace, co mi napadla za pobytu ve tme a pochopil jsem kterym smerem mam se rozvijet dal.  Sice jeste neubehlo hodne casu ale uz  jsou nejaky vysledky ze kterych mam radost.

Tak ze vsechna potrebna informace je v hlave  ale tim ze v kazdodennim zivote clovek obvykle nevenuje  sam sobe takovym zpusobem a neudela na sobe  tolik casu tak se zahrabe do rutiny a zije neuplne  svuj zivot.

A tato dulezita informace ceka nez se k ni clovek dostane potom co vyridi slozenky, prace, vztahy v prace a rodine atd. Tak ze v podstate nikdy ☺.

Pobyt ve tmě byl zajímavá zkušenost

Na zaver napisu ze je to hodne  zajimava a dobra zkusenost nebo da se  rict i zazitek. A hlavne to je fakt jako terapie ktera pomaha v zivote. Kdo o tom vaha tak muzu jen doporucit udelat jedno ze spravnych rozhodnuti ve svem zivote a jit do toho. A ohledne delky pobytu je to individualne.

Dekuji Tomasi a Lence a vsem, kdo se podilil na tom projektu a na vystavbe svatyn.

Andrej

Honza – pobyt ve tmě byl vysoce inspirativní

Zdravím Vás, Tomáši a Lenčo,

chtěl jsem se Vám, s poděkováním za poskytnutí možnosti zakusit tmu i za perfektní a příjemný servis během pobytu ve svatyni, ozvat sám již dříve… 

Pokusím se shrnout, co pro mě zkušenost pobyt ve tmě je. Najdete-li v tom něco alespoň trochu užitečného, klidně to použijte na stránky pro ostatní.

Na pobyt ve tmě mne přivedly knihy o Tibetu

O praktikách dobrovolného a cíleného pobývání ve tmě jsem se kdysi dozvěděl  z knížek o Tibetu, Nepálu, o józe, ale o tom, že se něco takového děje i u nás, až v pořadu Duše K, kam si Jaroslav Dušek jako hosta  pozval Romana Mlejnka, speleologa, který opravdu uskutečnil dlouhé pobyty ve tmě v krasových jeskyních – to mně připadalo trochu až příliš drsné. Potom jsem si listoval na netu nabídkou pobytů ve tmě v lidštějších podmínkách, kde jsem narazil na tu Vaši. Připadala mi sympatická, takže jsme se objednali i s Evinou.

Ve tmě přišlo, co jsem tak docela nečekal a pobyt, jak jsem si ho představoval, podle těchto představ moc neproběhl. Představám se asi nelze docela ubránit, ale při konfrontaci s realitou se většinou ukáží být pouhým mentálním cvičením. Ne příliš užitečným 🙂

Krize ve tmě mi pomohla překonat jóga

Naopak užitečnou se ukázala být zkušenost s jógou (ať už pranájámou, ásanami), čchi-kungem (nejvíce Žlutý mnich – zabere málo místa a není tak náročný na rovnováhu, která potmě potrápí; při Osmi kusech brokátu jsem narážel rukama do stropu), meditačními a koncentračními cvičeními; to pomohlo překonat krize, jichž pár bylo.

Někteří praktikující říkají, že prospali první den či dva – já spal normálně, takže spíše málo. Spánek se s každým dalším dnem zkracoval a trhal. Ke konci už jsem nespal téměř vůbec. Až poslední noc jsem málem zaspal budíka.

Jídla bylo dost a chutnalo mi. Překvapilo mě, jak moc jím očima, protože ve tmě mi nedělalo problém poznat, že mám dost, ačkoli v nádobě ještě zbývalo. A dokázal jsem nedojíst. Alespoň ne hned.

Pocit ze tmy – kupříkladu ji nevnímám jako černou.

Nemožnost zrakové kontroly vedla k tomu, že jsem se skutečně dokázal uvolnit až ve druhé polovině terapie tmou. Jinak jsem byl pořád ve stavu jakési mírné paniky, lehkého stresu. Což zase na druhou stranu asi zostřilo a prohloubilo vnímání přítomného okamžiku. A že to občas byla síla.

Bylo jiné, když jsem měl zavřené či otevřené oči – s otevřenýma očima byly vizuální představy chabější, méně barevné a chudě strukturované. Zato se zavřenýma, to byly plejády barev, nádherně prosvětlené fraktální formace, modely světů … S každým další dnem se ale rozdíly zmenšovaly, barvy bledly, ovšem tvary se více cizelovaly, přibývalo detailů.

Někdy jsem zažil transformaci taktilních podnětů na vizuální. Třeba při sprchování po mně místo vody sjíždělo nádherné zlatozelené světlo; studená voda byla více do modra, teplá více do zelena. Ale to se také dělo jen první dva dny a potom ustalo.

Prostor při pobytu ve tmě se mi měnil

… Když jsem ležel, prostor okolo se plynule proměňoval z gotické kaple do hinduistického chrámu, potom jsem zase byl ve srubu a hned v jeskyni … ale vždy jsem po levé straně „viděl“, že stěna je hustě porostlá velice sytě zelenými a nezvykle tvarovanými listy. Stejně byla porostlá i stěna přede mnou, na pravé straně. Když  jsem po týdnu vyšel ven, zjistil jsem, že v místech, kde byly stěny ve vizi porostlé, skutečně rostou stromy – myslím, že jabloň a hrušeň. A teď nevím, zda jsem se jaksi mentálně-energeticky propojil s jejich existencí anebo je podprahově zaznamenal ještě před vstupem do chaty a potom, jako i další obsahy nevědomí, bezděčně vizualizoval a umístil do představy. Ta první možnost by se mi líbila více.

 Všemožných vizí bylo hodně, vedle euforii podněcujících i takových, v nichž se asi projevily temné stránky mé osobnosti, které vytěsňuji, bezděky, jelikož o tom nevím, a daly mi zažít okamžiky čiré hrůzy a děsu, proti jejichž syrové brutalitě byla dechová cvičení a jakési pokusy o racionalizaci situace prakticky k ničemu. Prožití takových chvil ovšem vedlo k sebepřijetí

Jednou z věcí (a nejspíše tou nejpodstatnější) byl ve výsledku prožitek vlastní smrtelnosti, který stále přetrvává a skýtá mi přepych téměř neustálého vnímání přítomného okamžiku. Díky tomu se častěji těším z věcí a situací, jež předtím probíhaly a zapadaly bez povšimnutí. Což byla škoda. Den se mi teď zdá delší, asi jako dětem.

Pobyt ve tmě mi dal možnost setkat se se sebou, snad trošičku něčemu porozumět, příležitost zkusit využít čas jen a jen pro sebe, aniž bych z toho měl mít problém se svědomím, prostě vzdor omezení zažít něco svobody. Takže, s troškou patosu, vyhlížet světlo ve tmách.

Snažil jsem se napsat hned, jak jste se ozvali, ale dílem kvůli pracovní zaneprázdněnosti a dílem kvůli tomu, že jsem si musel některé emoce a pocity ohledně tmy sám ujasnit a pokusit se je převést do konkrétnějších tvarů – do slov, to trvalo déle. 

Jak jsem říkal už při našem loučení: pobyt ve tmě byl vysoce inspirativní.

Moc Vás zdravím a přeju hodně dobrého

Honza

Tomáš – terapie tmou není třeba se bát

Ahoj Tome a Lenčo,

chci vám poděkovat, že provozujete tuto krásnou službu, pobyt ve tmě,  ostatním lidem i sobě. Téměř s jistotou si myslím, že jsem u vás nebyl naposledy. Těším se tedy, až bude následovat další půlroční vyčkávání na pobyt, jelikož i ten v mém životě cosi měnil.

Po příjezdu na onen pobyt ve tmě jsem byl přátelsky přivítán Tomem a ohromen hravostí jejich psů (tedy jednoho, druhý spíše dožívá a chová se duchovněji :D:D) a seznámil jsem se s další účastníkem pobytu. Následně se nás ujaly Roudovy krásné děti, které si z nás udělaly instantně kamarády, až jsem téměř zapomněl, proč jsem přijel. Pak už jsem šel rychle do chajdy, jinak bych s nimi zůstal do noci 🙂

Pobyt ve tmě o samotěVe tmě každý sám za sebe

Pak poslední rozhled v chajdě a zhasnout… V této části mého psaní jsem přemýšlel už při pobytu, jednak co bych o něm napsal, ale hlavně proč jsem si četl výpovědi ostatních. K tomu vedla určitá nejistota, je to něco nového a pro některé lidi nepochopitelného, tak jsem se prostřednictvím čtení výpovědí snažil “uklidnit” a získat více odvahy. Pokud toto bude číst někdo takový, s kým toto rezonuje a zajímá se o práci na sobě v oblasti uvědomování si, sebelásky apod., tak ho chci ujistit, že se nemá čeho bát a bude to krásný zážitek 🙂 Ve tmě potká každý sám sebe, nese tam svůj svět a tma je plátno pro podvědomí, které na ní maluje důležité zážitky a situace, které je potřeba hlouběji prozkoumat a přijmout.

Jídlo bylo magické i srandovní, člověk neví jestli to jíst rukou nebo lžící (když si to nenechá říct jako já :D) a když dostanete tortillu, naučíte se ve tmě i uklízet :D. Nejsilnější chvíle, co se týče nutnosti z chatky odejít, byla po snědení výborné čočky, kdy jsem cítil nutnost nejraději jít ven a pogratulovat kuchařce 😛

Nádherné světlo, jsem zpátky

Návrat do světa světla byl nádherný, najednou je vše neskutečně detailní a díky tomu, že jste hned po pobytu s lidmi po stejném pobytu z chatek hned vedle vás, je to o to víc nádherný návrat. Cítí vše téměř stejně.

Co pobyt ve tmě dá se těžko popisuje, odehrává se to u mě na podvědomé úrovni, přesto to cítím a jsem za to vše vděčný. Buďte odvážní a správně šílení, o tom to tu asi je 🙂

Mějte se krásně a jednou se opět sejdeme všichni na jednom místě :))

Tomáš