ta tma byla pro mne velmi přínosná, skryté aspekty na světlo vynesla.
I když více než tmu jsem poustevnu hledala, ta tma mne pochybností zbavila. Vzala mne pod černá křídla noci, ukázala skryté jádro věci, kterými jsem se víc než pár měsíců trápila, tma vše v jednom týdnu odkryla.
Ukázala mi světlo mé, tak hluboko v sobě ukryté a schované. Světlo co svítí na lidi a pomáhá jim uzdravovat životy. Ukázala mi jakou moc v sobě mám, a nastínila jak naložit s ní mám.
Děkuji Vám i jižní svatyni, za ten týden tmy jediný. Za Vaši péči i podporu ,co vynesla mne k jiným obzorům.
Zážitky, které jsem tam měla, však pro sebe si ponechám, jsou osobní a jako takové je zatím v sobě uschovám.
Ještě jednou díky za cestu tmou, co byla víc než jednotýdenní dovolenou .
S láskou a úctou Vám přeji spoustu krásných dní
Daniela
Ještě Lence recept na rychle měkké perníčky posílám, doufám, že Vám budou chutnat ,tak jako nám 🙂 . Pečeme je na Vánoce i Velikonoce
PERNÍČKY, které jsou hned měkké
400 g hladké mouky
140 g moučkového cukru
50 g másla
2 vejce
2 lžíce dobrého tekutého medu ( může být i více )
1 lžíce kakaa
2 lžíce rumu
1 lžička perníkového koření ,nebo vlastní namíchané směsi
1 lžička jedlé sody
všechny sypké přísady smícháme v misce ,přidáme ostatní ingredience a vypracujeme těsto ,které je měkké a poddajné jako pružná plastelína
zabalíme do folie a přes noc dáme do lednice.Druhý den necháme povolit při pokojové teplotě ,vyválíme ,vykrájíme tvary a pečeme na 160°C 8-10 minut,ještě teplé potřeme žloutkem rozmíchaným v trošce vody .Po vychladnutí zdobíme .
ráda bych se s vámi podělila o zajímavý zážitek při mém týdenním pobytu ve tmě týden po Velikonocích.
Připadala jsem si v jednom kole
Rozhodně jsem cítila potřebu „vysadit“, protože jsem si připadala v jednom kole. A i když jsem jela sama na dovolenou, vždy mi přidělili spolubydlící nebo se ke mně přidal někdo další a já nemohla být ani minutu sama (když nepočítám spánek). Proto jsem potřebovala být týden sama se sebou, aby mě nic od sebe neodvádělo (hudba, TV, čtení, maily, telefony). Během celého týdne jsem nezažila žádné děsy, halucinace, hlasy, panika, strach, úzkost… Užívala jsem si přítomného okamžiku plnými doušky.
Neměla jsem žádná očekávání, což bylo jen dobře, protože jsem nemohla být zklamaná :)
Většinu času jsem prospala
Asi dva a půl dne nostop a tím jsem dohnala spánkový deficit. Sny jsem měla barevné. Krátce před pobytem ve tmě jsem dočetla knihu se silným příběhem a viděla emotivní film. A o tom se mi hodně zdálo. Po vyčerpání těchto dvou témat jsem měla kontinuální sny na pokračování (což se mi běžně stává a z čehož jsem už jednou sepsala příběh).
„Ahoj medvěde“
První den při donášce jídla jsem Tomáše vůbec neslyšela, až když vešel dovnitř a volal mě, teprve pak jsem se s úlekem probudila a ozvala se. Prý za 4 roky se nestalo, že by někdo tak tak tvrdě spal, aniž by reagoval na zaklepání. Již od dalšího dne mě Tomáš oslovoval „Ahoj medvěde“…
Oči si pomaličku přivykaly tmě a již po 2 dnech jsem měla před očima hvězdičky i přesto, že jsem měla oči zavřené. Občas se zničehonic rozsvítil „reflektor“ v bílé či modré barvě nebo blikal jako maják upozorňující lodě na pobřežní útesy.
Nebylo tam absolutní ticho
Vzhledem k tomu, že chatka není odhlučněná, tak člověk dokázal odhadnout rytmus dne. Myslím si, že je důležité být v absolutním tichu, aby člověk nebyl odveden od okolního světa, což se vlastně děje, když slyší zvuky zvenčí a tím se vlastně zabaví člověk, který se bojí nudy. Nudu jde zabít i vytvořením režimu dne, který si vytvořili už váleční zajatci z důvodu neupadající morálky. Když se tělo nudí, tak to znamená, že tělo odpočívá a regeneruje se. Pobyt ve tmě v Čeladné u Aloise Urbiše, kde byl i Jaroslav Dušek a Kristýna Frejová, byli v absolutním tichu, což preferuji i já. Moje chyba byla ta, že jsem si to nepřečetla na internetu.
Ráno mě probouzel chlad
Měla jsem vypnutou klimatizaci, tak mě ráno probouzel chlad. Krátce po probuzení jsem slyšela zpěv ptáků, pak přelety letadel, k večeru zklidnění okolního „hluku“, a znovu zpěv ptáků a kvákání žab v nedalekém rybníce (je pár metrů od chatek). Jen mi trochu vadily přelety Gripenů v nedaleké Čáslavi, které probíhaly od rána až do večera, aby stihli letci nalétat určené hodiny než se setmí. Během pobytu jsem zažila 2x silný vítr a jednu bouřku. Naštěstí mi bouřka nevadí. Většinu času jsem používala špunty do uší. Snad jen při jídle, cvičení, sprchování a meditaci hodinu před spánkem jsem špunty do uší nepoužívala.
Přišla mi návštěva
Tomáš mi řekl, že kdysi se v chatkách používal koš na odpad, nyní, aby to tam „nesmrdělo, tak dávají odpad do uzaviratelné nádobky. Poslední den jsem vrátila dezert a tím pádem jsem neměla prázdnou nádobu na odpad. Slupku od snězeného banánu jsem nechala v plastové vaničce od hroznového vína. Když mi přinesla jídlo Lenka, tak mi řekla, že jsem neudělala dobře, když jsem nedala slupku do nádoby, protože mě navštíví mravenci, ale že už mi to může být jedno, když ráno končím pobyt ve tmě.
No, mravenci mě opravdu navštívili a pěkně mě poštípali. Rozhodně bych nenechala volně položenou slupku od banánu, kdyby mě na to hned na začátku pobytu upozornili. Klidně bych jí dala do jídlonosiče, kde je zip. Tak to je informace pro vás ostatní, pokud chcete zažít klidný pobyt bez mravenců.
Moc jsem toho nenajedla
Při pobytu ve tmě je potřeba jídla opravdu nižší. Snad jen jednou jsem snědla celé jídlo. Dezerty a sladké nemusím, těch jsem se snadno vzdala. Jen mi chyběla zelenina, kterou jím ke každému jídlu, byla jen jednou a to jako šopský salát. Občas bylo trochu zeleniny v jídle. Jelikož je strava vegetariánská, tak byla bílkovina nahrazena šmakounem, tofu.
Nejvíce mi chyběly luštěniny (čočka ať červená nebo hnědá, cizrna, fazole, hrách), které jsou rostlinnou bílkovinou a hodně zasytí. Myslela jsem si, že polévka byla z fazolí, ale mám podezření, že to bylo ze zeleného hrášku. Nejsem zastáncem obilí a produktů z něj (mám k tomu i zdravotní důvody – vyšší hladinu cukru ). Po produktech z obilí, mouky, bulguru, těstovin, rýže se zvedá glykemický index a velmi rychle nastupuje pocit hladu a chuť na sladké a zvedá se hladina cukru. Proto jím potraviny s vysokým glykemickým indexem a bílkovinou zastoupenou ve stravě (mléčné výrobky, luštěniny, semínka a ořechy) a hodně zeleniny. Klidně bych se vzdala ovoce, kterého bylo nadbytek (denně banán a jablka nebo broskve a pomeranč, případně ½ vaničky z 500 g hroznového vína) a které je navíc zdrojem přírodního jednoduchého sacharidu cukru – fruktózy s vyšší sladivostí. A i po něm se zvedá hladina cukru v krvi.
Postupně jsem si přívykala na denní světlo
Rozhodně jsem uvítala ukončení pobytu probuzením v 4:30 do tmy, kdy člověk viděl hvězdy a pomalu si přivykal na denní světlo a účastnil se východu slunce. Jak mi řekla Lenka, je důležité být po ukončení pobytu v klidu cca 2 hodiny, jít na malou procházku a až pak se sprchovat, oblékat, balit. Při rychlejším tempu se totiž stává, že někomu bývá zle a zvrací. Já jsem měla při otevření dveří z chatky pocit, že pode mnou plave podlaha a žaludek jsem měla jako na vodě. S tím žaludkem mi to vydrželo až do večera. Druhý den po probuzení pocit žaludku na vodě zmizel.
Teď k vybavení svatyně:
Postrádala jsem nějakou poličku (regál nebo skříňku) na odložení věcí. Člověk používá přece jen denně čisté spodní prádlo, ponožky, potřebuje se převléct na cvičení a pak se převléct do pyžama na spánek. Klidně by mohla být vedle postele, aby se člověk neporanil ve tmě. Polička na chodbě by mohla mít na konci vytaženou hranu směrem nahoru, aby věci nepadaly na zem, když po tmě šátrá a něco hledá.
Trošku jsem „zápasila“ s ručníky
U umyvadla i sprchového koutu nebyl žádný háček, ani madlo, kde by ručník šel pověsit. Bylo by to vhodné na případné odložení oblečení než vejdu do sprchového koutu. Vždyť u postele 2 háčky byly, tak by mohly být i u sprchového koutu, který je navíc až na konci chodbičky a frekvence pohybu je tak nízká, že tam není tak velké riziko úrazu. Měla jsem problém kam s mokrým ručníkem. Tomáš mi řekl, ať jej přehodím přes sprchový kout. To se hezky řekne, ale hůře provádí… Jelikož jsem menšího vzrůstu a sprchový kout je umístěn cca 30 cm od podlahy, tak jsem rozhodně nedosáhla na horní hranu sprchového koutu a pokud bych jej měla hodit do výšky, tak nevím, kam by dopadl…
Také se mi stávalo, že se mi někam zakutálel toaletní papír a nemohla jsem jej najít. Možná by bylo fajn tam mít tyčku/držák na které by byly naskládané ruličky papíru. Možná by nebylo špatné mít u umyvadla nebo vedle něj uchycený kelímek, kde bych si mohla odložit pastu a zubní kartáček.
Ještě mám takový poznatek, že mi chyběla miska, kam jsem si chtěla uložit umyté hrozny vína. Nechtěla jsem tím pokapat podlahu, poličku. Nakonec jsem si to odložila na svůj ručník.
Chyběl mi stůl
I kdyby byl malý a třeba skládací, tak i za něj bych byla moc ráda. Určitě by se tak zamezilo znečištění podlahy svatyně při jídle. Stůl by se omyl a podlaha by nebyla znečištěná. Postel je vysoko postavená, tak by se tam klidně malý stůl vešel.
Držák na hrníček
Musím dodržovat pitný režim, při jeho porušení mě bolí hlava a mívám silné migrény. Stále jsem řešila, kam odkládat hrníček s nápojem. 2x se mi stalo, že jsem obsah z něj vylila, při jeho hledání, naštěstí to vždy byla jen voda. Bylo mi líto té dřevěné podlahy, která se tím ničí. Vždyť by mohl být u postele malý úchyt na hrneček a tím by se zamezilo vylití obsahu z něj na podlahu.
Shrnutí
Ve výsledku jsem si pobyt ve tmě užila, odpočinula jsem si. Nikdo po mě nic nechtěl, nikdo mi nevolal, prostě jsem si užívala každé minuty, kdy jsem byla jen sama se sebou. Rozhodně jsem si zkusila, jak se žije nevidoucím spoluobčanům. A také jak je důležité říci, kam byly přemístěny věci (nalevo, napravo od čeho a kolik cm..). Ani já a ani praktikující ve vedlejší chatce jsme nic ve svém životě nevyřešily, jen jsme prostě žily přítomným okamžikem.
Marie (medvěd)
Bolo mi nad slnko jasné, že sama by som sa do takejto aktivity nikdy nedala. Netajím sa tým, že bola vyprovokovaná iným človekom, ktorý vedel to, čo som ja ani netušila, alebo som si to nechcela priznať. Ten človek je pre mňa vzácnou bytosťou a nepripadalo do úvahy odporovať mu.
Nemalo význam odkladať to na zajtra
Ak som teda bola poverená absolvovaním týždňa v tme, vedela som, že pre to aj niečo musím urobiť. Nemalo význam odkladať to na zajtra, pozajtra, o týždeň, či mesiac. Nuž som si „vygúglila“ Týždeň v tme. Klasika. Počítač na mňa „vypľul“ stranu linkov. Klikla som hneď na prvý. Vysvietilo sa mi: lecba-tmou.cz. Prezrela som to, ako možnú alternatívu. Jasné, išla som hľadať ďalej. Druhú, tretiu alternatívu… Hm, tá druhá bola na mňa príliš sofistikovaná. Tiež ponúkali úplnú tmu v izbe s príslušenstvom, ale… Bolo treba lekárske vyšetrenie, či je adept zdravý. Plus k tomu ponúkali neustálu lekársku starostlivosť pre prípad potreby. Samozrejme, cena už bola v úplne iných číslach. Vysokých na môj vkus. Tá tretia na Slovensku ma nenadchla.
Že by tie moje české korene?
Jedno mi bolo jasné, túžim, ak mám niečo také zažiť, malo by to byť čisto prírodné a spontánne a bez lekárskeho dozoru. Kde inde si mám zažiť niečo tak delikátne ako v lone čistej prírody? Tak som sa pekne vrátila na začiatok a išla som za hlbšími informáciami. Miesto? Lomec. Hm, kde to asi je? Pozerám… Čáslav. No nie je to koniec sveta, dákych 300 kilometrov. Ponuka: „Tři svatyně: východní, jižní, západní. Severní zatím nemáme, stavíme.“ Jedná sa o samostatné chatičky s plochou 22 m2. S možnosťou kúrenia i chladenia. Príslušenstvo sprcha a splachovací záchod. „Strava 1-krát denne, prinášame sami.“ A bolo rozhodnuté.
Našla som aj voľný týždeň v čase od 2. do 9. septembra. A niečo ma priviedlo k voľbe Západnej svätyne. Vyplnila som formulár, a poslala. Obratom prišla odpoveď s predbežnou rezerváciou.
Život plynul ďalej
Život plynul ďalej svojim tempom a dianie malo vlastný scénár. Prišlo obdobie, kedy ma začal naozaj obracať a lámať moje odhodlanie ísť do tmy. Vždy je to tak: Ak máme NIEČO ZÁSADNÉ a ZMYSLUPLNÉ vo svojom živote NAOZAJ VYRIEŠIŤ, vyskytne sa VŽDY mnoho komplikácií, ktoré nám „bránia“ ísť za svojim cieľom. Samozrejme, že som nebola výnimkou. Moja „pračka“ sa krútila na plné obrátky. Áno – nie, áno – nie!
Začala som sa tešiť na pobyt v tme.
Nakoniec svitla sobota 2.septembra a po raňajkách som vyrazila na cestu. Keď už ÁNO zvíťazilo, nič som viac neriešila a len som si užívala cestu. Doslova všetko. To čo sa dialo pre mňa začalo mať akýsi nový rozmer. Farby boli farebnejšie, vône boli voňavejšie, ľudia boli láskavejší.
Cesta ubehla ako nič
Zrazu som už len bola na mieste a registrovala vo svojich obavách Tomášov hlas: „Neboj! To dáš! To nic není. Jenom zhasneš, až budeš připravena. Není to vězení. Kdykoliv můžeš vyjít ven, kdykoliv můžeš zažnout. Záleží jenom na tobě.“ Nakoniec som zhasla.
Nastala Tma
Bolo mi zima a spočiatku sa nič nedialo. Čas sa vliekol a mimovoľne začali v hlave bežať spomienky. Rôzne, z rôznych životných etáp, zdanlivo spolu nesúvisiacich. Niekedy som sa musela smiať, inokedy som opäť cítila svoju vnútornú bolesť. Bolesť v srdci. Tá ma sprevádza vlastne celý život… Od ranného detstva.
Prišli sny a temný hluk
Chatička vibrovala a ja vytrhnutá zo sna som si opäť pripadala prepadnutá temnými silami. Hrôza. Počúvam, hodnotím. Čo s tým? Ešte to zosilnelo. Zatajil sa mi dych. A potom… Jasné! Veď to je nejaký kultivátor! Dnes je predsa pondelok a je skoré ráno. Veď sú tu polia navôkol. A ľudia potrebujú obrobiť pôdu! S úsmevom mi odľahlo. Žiadny nájazd negatívnych energií sa nekoná!
Niedialo sa nič mimoriadne ani nadprirodzené
Načítaného som mala až-až, takže ťažko sa od toho bolo odosobniť. V tom rozpoložení som uvítala Tomášovu návštevu a rozhovor s ním. Bol vskutku inšpiratívny a posunul ma kus ďalej. Došlo mi, že problém si nosím stále vo svojom srdci a záleží len na mne, ako sa s ním vysporiadam. Že na to musím ísť trošku iným spôsobom.
Potom sa to celé pohlo
Ležím na chrbte a pred sebou vidím obraz. Prekrásny. Farebný, jasný. Ostro vykreslená každá podrobnosť. Kochám sa pohľadom. Vtedy prichádza poznanie. Veď je to len sen. Veď ja vskutku spím a ono sa mi to len sníva. Hm tak otváram oči, a… Obraz nezmizol. Zieram v úžase na to. Oči dokorán otvorené, obraz bez zmeny. Je tam! BOŽE! Ty si čarodejník! Veď ja nespím a vidím ten tvoj výtvor. Je úplne reálny! Ďakujem ti BOŽE!!!
Zajtra svitne sobota
Čas sa napĺňal deň, po dni a uvedomila som si, že je piatok. Zajtra svitne sobota a ja pôjdem domov. Konečne! Konečne? Chcem to vlastne? Ani nie. Usmiala som sa. Vedela som, že je to nezmysel. Chcela som ísť predsa domov!
Takže, keď svitla sobota ráno, otvorila som vstupné dvere – a… Zhlboka som sa nadýchla a užívala som si. Úsvit, čerstvý vzduch a neskutočný pôžitok z otvoreného priestoru čistej prírody.
Potom už bolo len: „Tak ešte raz za všetko ďakujem, Tomáš a Lenka! “, a odjazd domov. Moja misia bola splnená. Dovolila som si DÔVEROVAŤ A VERIŤ ĽUĎOM I SAMA SEBE!
tak trochu se zpožděním píší ohledně svých zkušeností z týdeního pobytu ve tmě. Šel jsem do toho s tím, že většinu času strávím meditací, kdysi jsem totiž cvičil jógu a tam jsme občas meditovali. A jejikož se mi to líbílo, tak jsem si naplánoval to ve tmě meditačně rozjet ve velkém. Ale ouha, meditace mi tam vůbec nešla, ani ťuk. Tak jsem si musel najít náhradní program, v mém případě to bylo vymýšlení příběhů. Nahodil jsem ve své mysli nějaké téma a situaci a následně nechal svou fantazii, aby z toho udělala nějakou story. Já jsem pak jen jako nezávislý pozorovatel sledoval, co se z toho vyvine a co má fantazie vymyslí a kam mne příběh dovede.
Má fantazie se chovala jako semínko pouštní růže
Semínko dlouhé roky v suchu čeká na to, až zaprší a ono pak může nádherně vykvést. Stejně tak má fantazie byla v normálním životě přikována na řetězu, ale v dlouhodobé tmě okovy spadly a má představivost se rozjela na plný výkon. Sám jsem byl převapen tím, co všechno je mé vědomí (či podvědomí) schopno vymyslet. Při sledování svých fantazií jsem byl v jakémsi tranzu či polospánku a čas utíkal rychle. Když jsem ale ve tmě svou mysl ničím nezaměstnal, tak jsem se nudil a čas utíkal strašně pomalu.
Další věc, která stojí za zmínku, byly sny
Nikdy v životě jsem neměl tak reálné sny, které bych si po vzbuzení pamatoval a v kterých jsem mohl (někdy) vnímat pocity těch snových postav. V jednom případě sen dojížděl ještě v situaci, kdy jsem už byl vzbuzený. Myslím, že se tomu stavu říká lucidní sen.
Stravování
Vaše vegetariánská strava mi docela chutnala (až na tu dýňovou polévku, co jsem měl naposled), ale já měl na maso už takovou chuť, že jsem cestou domů usel na první benzince zastavit a dát si masovou bagetu. Dlouho jsem si na žádné tak nepochutnal.
Dále mám jednu technickou připomínku. Když jsem po týdnu vyšel poloslepý ven z chatky, tak mne hned za dveřmi bodla do oka větvička stromu nebo keře. To samé se opakovalo o pár minut později, když jsem se procházel v raním šeru po zahradě. Doporučoval bych ty větvičky ocvikat, aby lidem vyššího vzrůstu jako jsem já) tohle nehrozilo.
Na závěr mám jedno vysvětlení
Když jste za mnou na střídačku oba do chatky chodili s jídlem, oba jste na mne působili jako těžcí sympaťáci. Plánoval jsem v tu sobotu po ukončení pobytu na vás oba počkat a s oběma dát delší řeč… ale po vylezení z chatky mne postihl takový stesk po domově, že jsem po hodině aklimatizace prostě sedl do auta a jel.
pro mě byl pobyt ve tmě okamžitý nápad. Hledala jsem na inernetu meditace v Praze a objevila vaše stránky ve chvíli, kdy byly všechny svatyně volné v jediném termínu, kdy jsem mohla přijet. Náhoda? Samozřejmě, že ne. Na náhody už nevěřím. Mám za sebou svoje osobní peklo, ze kterého jsem se těžko a dlouho dostávala. Přesto jsem se na nic nepřipravovala, nic jsem nechystala, ale taky jsem nic neočekávala. Prostě jsem v sobotu přijela, všechno jsem si prohlédla, odložila brýle, a zhasla světlo.
Rozhodnutá zažít na vlastní kůži, co to se mnou udělá. Rozhodnutá prožít týden jen s tím, kdo je pro mě nejdůležitější-sama se sebou.
Tma je nádherná
Čistá, teplá a objímající. Necítila jsem se nijak omezená a díky velikosti svatyně jsem neměla žádný problém s orientací. Od druhého dne se mi zdály krásné, dlouhé a klidné barevné sny a zdají se mi stále.
Všechno bylo v jednom cyklu
Můj režim se ustálil na “rytmu radiátoru”. Po sepnutí jsem si sedla zády k teplu a prováděla dechová cvičení. Až topení přestalo hřát, pokračovala jsem v procvičení celého těla. Následoval malý odpočinek a stále dokola.
Jestli Vám to připadá divné, tak musím napsat, že já nikdy v životě dobrovolně necvičila. (Dechová cvičení mi předepsali už před dvěma lety 🙂 ) . Změna nastala jen po jídle. To se cvičit nedá, takže jsem se uvelebila na postel a nedělala nic. Opravdu NIC.
Se zhasnutím světla ve mě zhasly i všechny myšlenky.
Nepamatuju se , že bych někdy měla pocit úplně prázdné hlavy. Je zvláštní to popisovat. Jak mám vyjádřit opravdové NIC?
Moje hlava byla jen jediná uzavřená buňka naplněná tmou. Byl to úžasný a silný odpočinek. Možná jsem Tomáše vyděsila, když jsem mu poslední den řekla, že se cítím jako v lázních…
Do tmy jsem si přivezla přání
Jen jedno přání jsem si do tmy vezla-změnit můj vztah k jídlu. Díky tmě jsem nepociťovala hlad, což bylo báječné. Ale jídlo, které vaří Lenka, je tak fantastické, že jsem prostě snědla všechno. Na tom budu muset ještě zapracovat…
Cestou ze Tmy
Venku zatím napadl sníh. Mrzlo a já cestou ze tmy viděla jeden z nejnádhernějších východů slunce. Kromě vodorovných pruhů svítání i sloup světla mířící rovnou vzhůru do tmavého mraku.
Můj pobyt u Vás byl vlastně takový jednoduchý a obyčejný. Možná mi dal najevo, že to špatné už mám za sebou. Možná to, že se nemám čeho bát. Možná i to, že ať jsem kdekoli, vždycky je se mnou někdo důležitý-JÁ.
Čekal jsem, jak zažiju pocit vyrovnanosti, klidu, stavu bez myšlenek a třeba že si leccos uvědomím co by mi ukázalo směr kam se ve svém životě ubírat. Nyní si uvědomuji, že právě ono očekávání nebylo na místě, protože se nic z toho v podstatě nedostavilo. Nejvíce mě překvapilo, že stav bez myšlenek jsem nepocítil až na pár chvilek. Naopak hlavou se mi honilo tolik věcí až jsem se sám divil.
Pomohla mi rozprava s Tomášem
Během pobytu mi Tomáš vysvětlil, to co jsem už slyšel a četl mnohokrát, ale asi jsem to evidentně potřeboval slyšet znovu: “Myšlenky jsou kolem nás neustále a vždy se honit hlavou budou, důležité je jim nevěnovat pozornost”. To bylo moje cvičení. Zároveň jsem velmi často cvičil jogu a snažil se upřít pozornost na přítomnost. Dařilo se mi to bohužel jen částečně.
Čas?
Velmi jsem ocenil pocit plynutí času. Stalo se mi, že se mi zdálo, že uplynulo jen pár hodin a pak jsem zjistil, když mi přinesli jídlo, že uplynul celý další den. Během pobytu jsem se v podstatě vůbec nenudil.
Vnímal jsem jinými smysly
Užíval jsem si pocit, že nevidím a vše musím vnímat pouze hmatem, čichem. Prostor se dal celkem rychle osahat pak jsem se pohyboval, celkem s jistotou, ikdyž pár kopancům do stěn či postele jsem se nevyhnul 🙂 . Stejně jsem si užíval jídlo, vnímané pouze čichem, hmatem a chutí. Jídlo bylo úžasné. K tomuto vjemu se snažím často vracet když jím.
Slyšel jsem, co se děje kolem mě
Obával jsem se že mě budou rušit okolní zvuky. I přesto že je v chatce slyšet když někdo na dvorku nastartuje auto, nebo když soused který má plot hned vedle chatek jezdí s traktorem. Slyšel jsem i občas jak zaduněl zvuk ze sousední chatky (chatky jsou celkem dost blízko u sebe). Tyto zvuky mě nakonec vůbec nerušily. Naopak jsem si užíval zpěv ptáků.
Hodně jsem si užíval toho že jsem spal a vstával když jsem pocítil chuť či potřebu. Neřídil jsem se časem, světlem, povinnostmi. Krásný pocit.
Velmi chci poděkovat Tomášovi za rozhovor po skončení pobytu, za který jsem mu byl vděčný. Lence i Tomášovi chci poděkovat za prostor který vybudovali a jak se o mě starali.
Když jsem pak odjížděl udržel jsem si během jízdy autem i po celý zbytek dne, pocit klidu vyrovnanosti a ztišení. Druhý den jsem tento pocit klidu už vymizel.
Už dlouhou dobu jsem cítil, že potřebuji na nějakou dobu vypnout. Někam se uklidit, být sám se sebou a srovnat si myšlenky nebo jim umožnit přicházet, na což si v běžném životě bohužel zpravidla vůbec neudělám čas.
Vzhledem k zimnímu období a možnosti jen cca týdenní dovolené se tak pobyt ve tmě jevil jako nejlepší varianta.
Vzhledem k mému blízkému vztahu ke Kutnohorsku a předpokladu, že by v odlehlejší vísce mohl být větší klid, než na jiných místech (který se naplnil) jsem stěží mohl zvolit jiné, lepší místo, než je Lomec u Úmonína.
Jak to na místě vypadalo?
I samotné místo se mi líbilo, velký pozemek, profil terénu a stromy opticky i zvukově oddělují boudičky svatyň od – nepříliš frekventované – hlavní silnice. Už exteriér na mě tedy zapůsobil pozitivně, stejně jako Tomáš, který dorazivší zavedl do jejich boudiček a vysvětlil, co a jak.
Vnitřek boudiček je funkční, prostor je tak akorát, ještě pořád voní dřevem. Akorát postel pro mě byla moc měkká. Trochu jsem se bál, jak to v zimním období bude s topením, ale přímotop funguje perfektně.
Záleží to na vás
Pozitivní je, že si sami rozhodnete, kdy si zhasnete, nejste zamčení, atp. Takže je to jen na vás. Jídlo bylo taky fajn, porce veliké – jsem relativně velký chlap, ale všechno jsem to ani nemohl snít.
Pobyt mi ukázal, co je třeba řešit
Přiznám se, že dopředu jsem si o pobytu ve tmě nic moc nezjišťoval a nijak na něj netrénoval. A všechno bylo v pohodě. No, popravdě, až na to, že byl pro mě každý den delší a delší – týden tak byl pro mě právě tak akorát. Každý den jsem si zacvičil fyzicky a snažil se i meditovat. To mi ale moc nešlo.
Celý týden myšlenky ubíhaly jen k jednomu tématu – ale , jak jsem si uvědomil až s odstupem – právě toto téma jsem opravdu potřeboval řešit.
Takže když to shrnu, pobyt se mi líbil a byl pro mě užitečný.
Děkuji Lenko a Tomáši, děláte dobrou věc a děláte ji dobře!
Ve tmě jsem všechny pocity strachu, bezmoci, paniky, vzteku a smutku mohla cítit v nejvyšší možné intenzitě, co jsem zažila. A že jsem se hodně bála co tam najdu. Na druhou stranu mám pocit, že už vím co ve mě je a že jsem se možná bála, že to bude horší. Bylo pro mě ale hodně náročné prožívat všechnu tu bolest, která ve mě leží už kdo ví od kdy. Mám alespoň pocit, že jsem se s těmi emocemi naučila líp pracovat i v normálním životě, ale pořád se učím.
Před pobytem jsem na stránkách četla spoustu pozitivních ohlasů, jak lidi vycházeli ven klidní, plní světla a nevím čeho všeho pozitivního. Cítila jsem pak i tu prohru, že mě se tohle nepovedlo. Naopak mi více pomohlo slyšet, že lidi odjíždějí dřív, nebo se pak i vracejí dokončit pobyt. Necítila jsem se pak pod takovým tlakem, že to musím zvládnout.
Vím, že ten pocit je moje věc. Celý život slýchám, že musím něco vydržet, a pořád se dokola přesvědčuji, že nemusím. Proces prostě pokračuje a určitě se ve mě něco silně hnulo, když se člověk chce změnit, tak to musí stejně udělat sám.
Co mi dala Tma? Schválně píšu velké -T-, protože ta tma je opravdu absolutní a velkolepá. Takovou nikde jinde asi nelze najít 😉
Tma mi dala přesně to, co jsem potřebovala
Nečekala jsem, že dojdu nirvány nebo, že se mi odhalí nějaké velké neznámé tajemství vesmíru. A to je dobře, protože mi dala přesně to, co jsem potřebovala: očistila mi prameny zanesené nánosem kalu každodenního života, a já si s úžasem znovu uvědomila, co a kdo je pro mě opravdu důležitý. Zní to jako klišé, člověk to přece ví… jenže na to zapomíná a myslí si, že věci jsou automaticky dané a trvalé. A tak jsem proudem slz, který trval dva dny, smyla ty nánosy v sobě, a znovu jasně uviděla pravdu ve své nahotě. Byl to jen těžko sdělitelný pocit. Jednou větou bych to řekla asi takhle: DíkyTmě se budu snažit být lepším člověkem.
S odstupem času
Teď, po měsíci, už ten pocit není tak intenzivní a člověk má tendence zase sklouzávat do zajetých schemat a modelů, ale když se mi to stane, na chvíli se zastavím a zavřu oči. Najdu v sobě kousek Tmy, ponořím se do ní, a to mě “zklidní”. Snad mi to vydrží i nadále! 🙂
Pobyt tmou byl pro mě zajímavou zkušeností, příště bych volila místo 2 dnů týden. Tma byla příjemná, měkoučká, plně prostupující. Zvykla jsem si na ní překvapivě velmi rychle, nebránila se jí, ztratila pojem o čase. Bylo to pro mě osvobozující – za ničím se nehnat, prostě jen tak být a vnímat svoje tělo.
Když mi pobyt skončil, šla jsem se podívat na východ slunce. Byl nádherný a pocítila jsem hlubokou vděčnost. Na pobytu jsem si uvědomila, jak je důležité se tmě nebránit, když nás přijde navštívit a namísto toho ji poděkovat. Jak jinak bychom si pak mohli vážit světla? 🙂
Přeji vám krásné podzimní dny, plné pestrosti a lásky
Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací
Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".
Děkuji Lenko a Tomáši ,
Ahoj,