Lucie – Tma mi dala přesně to, co mi dát měla

Dobrý den Tomáši a Lenko,

Na pobyt ve tmě a vás s láskou a velikou vděčností vzpomínám a ráda o něm mluvím (to mi jde kupodivu lépe než psaní).

Tma mi dala přesně to co mi dát měla a udeřila na místa kam měla. Až po roce a půl se dokážu pousmát nad tím, že mé ego hrozně rozčílilo a bolelo pár vět, které jste mi řekli. Nemohla jsem to unést a měla jsem vztek a křičela ne, ne tak to přece není oni mi lžou. Opravdu, měla jsem pocit, že jste mi můj pobyt ve tmě zkazili a že už vás nikdy nechci vidět ani slyšet. Ale já si pro to tam šla 😀 hodně dlouho mi trvalo si uvědomit, že to s vámi nemá nic společného a že tohle jsem potřebovala a že jsem vás o to požádala už dávno!

Děkuji!

Přeji klidné dny Lucie

Stanislav – Co jsem získal ve tmě?

Ahoj,

ve zkratce to bylo po dnech nuda, nuda, nuda, aha, sakra AHA, děkuji tmo.

První dny to byla opravdu nuda, možná tím že na sobě pracuji roky od
doby co mi málem umřela partnerka. Do třetího dne jsem se opravdu nudil,
pak přišly vidiny, prolétával jsem kamennými sklepy a stále se mi
zjevoval kříž vytesaný z kamene ve dvou verzích křesťanský a keltský,
večer mne neskutečně bolely oči tak jsem se rozhodl, že budu mít až do
konce zavřené oči.

Je opravdu rozdíl chodit ve tmě s zavřenými či otevřenýma očima 🙂 . Ve chvíli zavřených očí jsem se orientoval bez nárazů a naopak, z čehož jsem si udělal závěr že se moc spoléhám na zrak a tak i v životě se snažím spíše cítit než koukat.

Co jsem si vzal s sebou? Jediné co jsem si sebou vzal byl sešit na zápisky, ale žádné hračky abych tam byl se svým pod vědomím sám.

Co jsem získal?

    • Vědomí že jsem milované dítě i když dětství bylo děsivé.
    • Dospěl jsem, je mi 42, ve vztahu k otci, konečně se chovám jako kdyby
      již umřel.
    • Zjevili se mi dva průvodci hodný a zlí vlk ty jsou se mnou stále.
    • Skamarádil jsem se se svým vnitřním dítětem, je neskutečně rozpustilé a
      má možnost léčit.
    • Zklidnil se mi vnitřní dialog, i když se ocitnu ve vnější emočně divoké
      situaci tak jsem ji schopen v klidu analyzovat a ostatním pomoci.

Stanislav

Lenka – Ve tmě není nikdo sám

Krásný den i vám Tome a Lenčo,

moc ráda vám napíši zpětnou vazbu k mému pobytu. 

Věci v životě přicházejí v ten pravý čas

Pokud k nám má přijít pobyt ve tmě, ozve se sám. ,,Volalo” mě to skoro dva roky. Nechala jsem se inspirovat Jardou Duškem a pro svůj pobyt jsem zvolila Velikonoce.

Týdenní pobyt od soboty do soboty pro mě začal v den silného úplňku. Měla jsem strach z toho, že se budu ve tmě bát, vylezou zlí bubáci a nedám to. Dále jsem nemohla uvěřit tomu, že se tam nebudu celý týden nudit. Jsem hodně aktivní člověk a když mě zavřete na více než den doma, tak uteču oknem 🙂 .

Naštěstí se žádné z těchto strachů nepotvrdily. Svatyni jsem si prošla, zabydlela se a sama si zhasla. Najednou jsem cítila obrovskou úlevu, klid a radost. Došlo k zastavení. Jen já, ticho a milosrdná tma. Padla jsem do postele a během chvíle usnula. Paradoxně tma nepřinášela žádné strachy a démony. Dávala pocit bezpečí, uklidnění a dobrodružství.

Bála jsem se, že mi z toho přeskočí

První dny jsem si zvykala na nový režim, hodně spala a užívala si úžasná jídla, která Tomáš nosil. Když se vypne jeden smysl, zesílí se ty ostatní a tedy jídlo byla neskutečná rozkoš. Třetí den začaly silnější bolesti hlavy a záblesky před očima. Obávala jsem se, že skutečně přichází to, čeho jsem se bála a definitivně mi přeskočí. Naštěstí mě Tomáš uklidnil, že bolesti hlavy jsou normální, dokonce žádoucí. Hlava dostala konečně možnost se očistit, vypustit přebytečný balast a uklidit si. Úklid jak víme bolí. Záblesky se dějí z důvodu regenerace rohovky. Uklidněná zjištěním, že zbláznění se tedy ve tmě pravděpodobně nestane jsem vyšla vstříc dalším dnům.

Na terapii tmou s sebou…

K praktickým věcem, které bych doporučila do tmy patří sešit, tužka, pravítko a meditační mala. Každý den jsem si psala zápisky. Orientaci na papíře jsem si určovala pravítkem, které mi Tomáš po mé prosbě pořídil. Vypsala jsem se ze svých pocitů a ty zápisky jsou velmi silné. Na mnoho věcí ze tmy jsem již zapomněla, ale díky těmto poznámkám s tím mohu znovu pracovat. Ikdyž se přiznám, že jsem je po pobytu otevřela jen jednou… cítím k tomu velký respekt.

Vím však, že se k nim mohu kdykoliv vrátit. Dále mi velmi pomáhala meditační mala. Jak na odříkávání manter tak ke zpívání písniček, přemýšlení nad lidmi, které znám, co mi kdo přinesl… Každý korálek něco znamená a pomůže se krásně ukotvit ve tmě. Je dobré si cvičit i nesobeckou, čistou a krásnou sebelásku. U každého kamínku se zastavíte a nacházíte dohromady 108 důvodů, proč jste úžasní. Věřte, nevěřte, každý je najde, protože každý je úžasný svým jedinečným a originálním způsobem.

Není dobré mít očekávání

Někdy tomu ale nejde zabránit. Ano i já jsem je měla. Očekávala jsem, jak mi přijdou neuvěřitelné vize, obrazy z minulosti/budoucnosti se mi prolnou a řeknou svá tajemství. Nic z toho se nekonalo. Žádné vize ani hlasy ke mně nepřišly, ale poselství přicházelo ve formě snů, které mi pomáhal Tomáš rozklíčovat. Díky těmto diskusím jsem objevila úžasné věci. Tome, děkuji. Jsi správný člověk na správném místě.

Po pobytu ve tmě cítím větší klid

Je to již přes měsíc, co jsem uskutečnila pouť do hlubin své duše. Mohu říct, že cítím změnu. Je to malá změna, která není na první pohled znát, ale uvnitř hraje obrovskou roli. Cítím větší vnitřní klid. Dokáži se lépe vracet sama k sobě. Mám ráda tmu (dřív jsem se jí trochu bála). Postupně uklízím nejen sama v sobě, ale přerovnávám také celý byt. Dělám věci, ke kterým jsem se nutila roky… Umím vypnout v práci počítač a jít žít. Čas sama se sebou si užívám. Už necítím osamělost, vždyť žádný z nás není nikdy sám. Vždy máme uvnitř sebe svého nejlepšího kamaráda 🙂 .

Jsem vděčná za možnost tento týden prožít. Mohu to za sebe jen doporučit. Až si mě tma zavolá znovu, ráda se za ní opět vydám.

Přeji krásné dny, nevšední zážitky, lásku a radost 🙂 .

Lenka

Jiří – Pobyt ve tmě je osvobozující

Život přináší spousty situací a chvilek, kdy v sobě jasně a přesně vnímáte, co bude následovat.

V mém případě je to dnešní sobotní večer kdy signál z „nitra“ vyslal informaci, abych napsal něco k mému pobytu ve tmě, (který ještě malinko doplním o myšlenky, které jsem si při pobytu psal tužkou do bloku, tak jak to tu radili někteří přede mnou). 

Už jsou to čtyři měsíce, kdy jsem odjel z týdenního pobytu ve tmě a rozhodně nechci psát jen o tom, jak jsem se změnil, nebo jak to změnilo můj život.

Tato životní cesta je natolik individuální a osobní, že je vlastně nepřenosná a těžko popsatelná.

„Každý máme na počátku zrození jasně dáno, jakým směrem se bude náš život ubírat. nMyslet si snad, že můžeme vše ovlivnit, … Tak tím se dopouštíme proti vesmíru zcela nesmyslného pokusu změnit proud energií, manipulovat s přítomností a být zcela odpojen od zdroje všeho“.

Jak to tak bývá, jedno dopoledne v práci mi můj vnitřní hlas jasně řekl – je čas, teď je ten čas.

Pobyt ve tmě pro mne nebyl ničím neznámým

O pobytu ve tmě jsem věděl již řadu let, ale zřejmě až teď mi proud života přinesl do cesty jasnou informaci.

Byl duben a termín jsem dostal na 18. listopad. Již nějakou dobu jsem zvyklý být v tichosti a sám, navíc podle indiánů je 52 rok života tím zlomovým, takže jsem ze tmy obavu neměl, spíše jsem cítil nějaký respekt, nebo tak něco a těšil se úplně nejvíc nato, že nebudu konečně vnímat čas a neustálé hranice odněkud někam apod… To jsem ještě vůbec netušil, jaká nádhera to bude a co tím v sobě zažiji.

ČAS NENÍ NUTNÝ – když se s ním plyne, je všeho akorát. Jen je potřeba se vnímat a s tím i okolí. Pak je rovnováha a harmonie.

Pobyt mne naprosto uchvátil. Mám pro něj pouze jediné slovo – osvobozující.

A k pobytu?

Vidiny nebo obrazce v prostoru okolo mne jako mívají jiní, kteří zažili pobyty ve tmě jsem neměl. – Tomáš mi řekl, že je to prý individuální. Samozřejmě vizualizace v sobě jsem vnímal naprosto zřetelně, včetně některých aktérů…

JEN POZORUJ!
Je jedno, kdo a jak hraje. Jaké jsou role. Je jedno, jestli je to drama, nebo komedie.

TY JSI TO DIVADLO
Jen pozoruj!
Buď nezúčastněný!
Pozoruj a nehodnoť

JSI DIVADLEM

VNÍMEJ VELIKOST VELIKÉHO
Vše je jedno, jakmile se mysl oddělí od těla – není v jednotě
Vše je vším – veliké, nekonečné

(na to jsem dostal vysvětlení hned druhý den – velmi osobní J )

Všechno vnímám…

Přímé hlasy jsem také neslyšel, ale například hluboké sténání starého stromu vedle chatky, (domnívám se, že to byl strom) tak s ním jsem mluvil možná celý den, všechno mi to řekl, postěžoval si a tak. 

Ovšem to vnímání všeho, že já jsem vším, že vše je mnou, že si mohu veškeré myšlenky prohlédnou jako ve 3D, uvidět vše zcela jinak, překulit se z postele do prostoru vedle mne, do hmoty, která vůbec není černá, plavat v ní, užívat si že jsem – ano, to je ono, že jsem!

Tak na tenhle popis stavu slova prostě nestačí a hlavně nejsou.

Dostal jsem odpovědi i na věci, o kterých jsem vůbec netušil, že jsou v hloubce mé duše tak silně zakořeněny a nedořešeny.

Jít po společné cestě je nesmysl.

Lze jít pouze vedle sebe, každý máme cestu svou a hlavně naše děti. Nesnažit se nikoho nutit jít po naší cestě. Jedině to je svoboda, to je poskytnutí lásky, volnosti a svobody. Každý vesmír jednotlivce pluje společným vesmírem…

Celý týden jsem si navíc náramně užil za zvuku tibetských misek, cvičení Jin jógy a meditací.

Vaše cesta, Vaše rozhodnutí

Takže pokud se někdo cítí „vnitřně“ prázdný (byť má ženu, děti, milenku, majetek a další bla, bla), a poslouchá svoje vnitřní dítě, které mu jasně sděluje, co chce a je tam i zmínka o tom, že tma může být cesta, pak věřte a jděte.

Je to Vaše cesta, Vaše rozhodnutí a rozhodně si do toho nenechte mluvit od druhých, hlavně těch, kteří to nezkusili, ale rozhodně ví, že je to blbost, za kterou si ještě platíte.

Co jsem řekl na otázky svým kolegům po návratu ze tmy?

„Pokud o tom budete přemýšlet, nebo pochybovat, bude Vám chybět mobil, internet a další naprosto zbytečné věci, které vás odvádějí od přítomnosti, očekávat že Vám to něco dá … pak to nepodstupujte. Cesta do tmy, je cestou Vašeho osobního rozvoje… Cesta vědomí, na jejímž konci Vás čeká překrásné světlo a pochopení té hry, která se okolo Vás hraje“.

Poslední poznámka před opuštěním svatyně

Na závěr jedna z posledních poznámek před opuštěním svatyně. Ve tmě děláš vše vědomě. I věci odkládáš naprosto vědomě a v přítomnosti. Vše má své místo (myslím předměty), i když klika mi někdy odjede o ½ metru sem a tam.

Jsou tady úžasné vůně – Dřevo, čaje… je tu obrovský klid a pocit hojnosti a bezpečí. Zpomal tempo – uvolníš tlak, tím vzniká větší prostor a čas pro řešení, nebo vyplynutí stavu věcí. Pořád sleduj, pozoruj a volni tlak a napětí. Nenaléháš, nezávodíš, nepoměřuješ – plyneš a užíváš si to. Nikomu do ničeho nevstupuj. Nech ho dělat věci svým způsobem a jen pozoruj. Můžeš být součástí všeho, ale zároveň můžeš kdykoliv odejít. Kamkoliv, bez důvodu a vysvětlování.

Závěrem…

Mé velké osobní poděkování patří Tomášovi a Lence, kteří se postarali o to, že jsem se ve svém životě mohl zastavit a uvědomit si, co je důležité a hlavně, HLAVNĚ se osvobodit od programů mysli a nesmyslných scénářů mých domněnek.

Pochopit své rodiče, své děti, své nefunkční vztahy a proč se vše děje a opakuje tak, jak se to děje…a hlavně proč!

Děkuji za skvělé jídlo, které jsem sice neviděl, ale chuť byla úžasná a dodnes mi chybí 🙂 . Lenka je skvělá kuchařka. Tomáši, tobě pak zvláště za velmi přínosné rozhovory!

Tome, určitě se přijedu ještě někdy odpojit z tohoto „Matrixu“ kolem mne 😀 a budu zase chvíli doma, v sobě.

Jirka

 

Martin – Říká se, že si ve tmě každý najde odpověď…

Ahoj Lenko a Tomáši,

především bych vám chtěl poděkovat za vynikající podmínky, které jste pro pobyt vytvořili. Přestože pobyt ve tmě je “duchovní” záležitost, takže by materiální zajištění nemělo být podstatné, myslím, že naopak podmínky pobytu jsou klíčové pro dobrý prožitek.

Pobyt ve tmě je totiž dost náročný a mysl je v tomto stavu velice náchylná na jakýkoliv “problém”, což může vést k nepříjemným, stále se opakujícím myšlenkám, které celý pobyt mohou negativně ovlivnit.

Do tmy podruhé

K vám jsem přišel na svůj druhý pobyt ve tmě. Z předchozího, který proběhl v jiném centru, jsem si odnesl právě tuto nepříjemnou zkušenost. Proto byl pro mne velice důležitý pocit, že je na vás spolehnutí a je s vámi vynikající domluva.
Vzhledem k tomu, že jsem šel do tmy po druhé, zážitek již nebyl tak intenzivní, zároveň byl však pobyt mnohem jednodušší.

Co jsem ve tmě dělal? 

Po celou dobu pobytu jsem meditoval, cvičil a praktikoval dechová a energetická cvičení, takže jsem neměl moc času se nudit a nádherně jsem se vyladil. Myslím, že neexistuje jiné místo, kde by člověk mohl jít tak do hloubky sama sebe, zastavit se a vidět jasně a srozumitelně svoji momentální situaci.

Našel jsem odpovědi 

Říká se, že si ve tmě každý najde odpověď na důležité otázky a pro mne to platí beze zbytku. Překvapilo mne však na obou pobytech, že i ty samotné otázky, na které si potřebuji najít odpověď jsem před vstupem do tmy neznal. Až teprve ve chvíli kdy se vše zklidní, se vyjeví to podstatné a je to najednou tak jasné a jednoduché.

Každý by to měl zažít…

Myslím, že by si každý člověk měl opakovaně dopřát tuto zkušenost. Umím si představit, že pokud by si skutečně každý člověk touto zkušeností dobrovolně prošel, naše planeta by vypadala o dost jinak…

Mějte se hezky, přeji ať se vám daří dobře v tom co děláte a doufám, že se u vás za pár let znovu potkáme 🙂

Martin

 

Jarda – šel bych do tmy znovu a rád

Absolvoval jsem svůj první pobyt ve tmě (7 nocí). Bylo velmi zajímavé být bez kontaktu s okolím a srovnat si, že je vše určitě v pořádku. Myslel jsem si, že bude nuda, budu hodně spát, cvičit a meditovat, ale opak byl pravdou.

První večer jsem se sice nějakou dobu srovnával se skutečností, ale druhý den jsem si zameditoval (jen zklidnil mysl) a dostal se do příjemného stavu, který mi vydržel, v podstatě, až do konce a proto jsem necítil potřebu moc meditovat.

Spal jsem asi kolem 8 hodin denně. Jednou denně jsem dopřál tělu protahovačky, protože můj pobyt byl jinak fyzicky velmi pasivní. Jen jsem si ležel a rozjímal. I když jsem rozjímal o věcech, ze kterých jsem měl běžně horší pocit, tady v klidu a příjemném rozpoložení jsem je mohl skrz na skrz prozkoumat a vyladit.

Jinak jsem si rovnal priority a hlouběji jsem chápal, co jsem se za 6 let vnitřního rozvoje naučil. I když ty “aha” zažívám často, tady v klidu a dlouhodobě nerozptylován jsem měl četnější poznání. Udělal jsem si asi 50 krátkých poznámek. Polovinu jsem přečetl hned v sobotu ráno po rozsvícení (zajímavé písmo 🙂 ) a zbytek jsem ještě nečetl. Také jsem čekal, jak se to tedy promítne následně do života a předpokládal jsem spíš konkrétní posuny, ale byl jsem velmi překvapen, jak znatelně jednodušší, lehčí a jasnější se mi celkově život potom zdál. I když se občas nechám strhnout okolnostmi, ten vnitřní klid je určitě větší.

Už asi po týdnu jsem si uměl představit, že bych šel do tmy znovu a rád. Pro mě byl tedy pobyt ve tmě “osvícením”. Myslím tím proces, jelikož nevnímám osvícení jako konečný stav, protože je naštěstí vždy kam pokračovat.

Jarda

Ondra – Až budu potřebovat mentální detox, určitě se do tmy vrátím

Dobrý den, Tomáši

Pobyt ve tmě jsem si užil z několika důvodů. Co se týče komfortu, chatka poskytuje ideální prostředí. Není tam nic navíc, vše je nové a čisté a i přes jednoduchost dává pocit pohodlí a bezpečí.

Podpora od Toma a Lenky je výborná, spousta hotelů by se mohla učit od jejich úrovně zákaznického servisu. 🙂

Léčba tmou jako taková splnila očekávání. Člověk se opravdu vyklidní, naladí se sám na sebe a získá nové úhly pohledu. Musí nicméně chtít, protože ten reálný posun se děje až v samém závěru (4. den a dál). To je samozřejmě taky doba, kdy už si na život ve tmě zvyknete a mozku dojdou vjemy, které Vám do té doby sám od sebe zprostředkovával. V tu chvíli pro mě osobně začalo to, proč jsem přijel.

I když jsem v průběhu pobytu několikrát pochyboval, jestli to zvládnu, ten pocit, když vylezete ven si budu dlouho pamatovat. Jestli budu někdy v budoucnu potřebovat mentální detox, určitě se vrátím.

Stačí tak? 😉

Ještě jednou děkuji,

Ondra

 

Kateřina – Ve tmě jsem našla velkou část sebe

 

Absolvovala jsem pobyt ve tmě s vědomím, že vůbec nevím, proč to dělám 🙂 Byla jsem tam tři noci a byla to síla!

Byla to velká zahrada, na které stály čtyři chatky. Všude bylo ticho. Měla jsem pocit, že už teď se mi zesílily všechny smysly. Jakoby tělo vědělo, co chci podnikat. Začala jsem se cítit nervózně a natěšeně. Slyšela jsem se v hlavě “Co tady sakra děláš? Proč to děláš?”

Tomáš mě zavedl k mé chatce a uvedl mě dovnitř. Chatička to byla krásná. Vetší než jsem si představovala, velmi útulná a teplá. Měla sprchový kout, toaletu, umyvadlo se skřínkou a pokojík s povlečenou postelí, karimatkou a meditačním polštářkem. Tomáš mi řekl všechny potřebné pokyny k pobytu, popřál mi štěstí, sílu a odešel. Bylo na mě, kdy si zhasnu. Cítila jsem zvědavost a napětí. Vybalila jsem si všechny věci podél zdi, abych k nim měla snadný přístup. Vypnula si telefon. Převlékla jsem se, přitopila si pomocí klimatizace, zhluboka se nadechla a zhasla.

 

Tma to byla naprostá

Takovou tmu jsem doposud nezažila. Chvíli jsem stála nehnutě, stále s rukou na vypínači a žasla nad tou plnou tmou Začala jsem šátrat kolem sebe. Došla jsem k posteli, sedla si na ní a začala si tmu užívat. Cítila jsem se bezpečně a lehce. Cítila jsem přítomnost tmy. Jako kdyby to byl černý samet a já se do něj celá ponořila. Zaslechla jsem venku ptáky. Slyšela jsem je jen slabě, chatka měla padesát centimetrů tlusté, odhlučněné zdi. Lehla jsem si na postel a užívala si klid, samotu a nic nedělání. Usnula jsem během chvíle.

Ztratila jsem pojem o čase

Nevím za jak dlouho jsem se probudila. Došlo mi, že ztrácím úplně pojem o čase. Jak dlouho jsem spala? Kolik je hodin? Je ještě den nebo už je hluboká noc? Zjistila jsem, že to je pro mě úplně nové a zvláštní netušit, kolik je hodin.

Rozhodla jsem se, že si ještě pospím. Myslím, že jsem prospala celý den. Tomáš mi v jeho průběhu donesl jídlo. Ptal se přes zavřené dveře zda chci vědět, co to je. Řekla jsem mu, že si na to zkusím přijít sama. Po jeho odchodu mi došlo jak pro mě bylo milé slyšet lidský hlas.

Špagety potmě 

Vzala jsem si nejprve polévku. Byla výborná a jedla se snadno. U druhého jídla už to nebylo tolik snadné. Vzala jsem si lžíci a zajela s ní do jídla, vložila si jí do úst, ale lžíce byla prázdná. Zjistila jsem, že ji mám obráceně. Otočila jsem jí a zase zajela do jídla. Opět jsem cítila, že na lžíci něco je a šup s ní do pusy, ale zase nic. Nedalo mi to, sáhla jsem do jídla prstem. Byly to špagety 🙂 Dotápala jsem si pro vidličku a v klidu se najedla. Jíst ve tmě bylo něco. Spoustu chutí jsem nedokázala poznat a jen jsem tipovala, co to může být. A to, že jsem musela vypadat jako čuně o tom nepochybuji. Po jídle jsem se opláchla a si šla zase lehnout. Bylo mi moc dobře. Usnula jsem.

Všechno potmě

Probudila jsem se a zaslechla jsem ptáky. Říkala jsem si, že to bude ráno. Šla jsme si vyčistit zuby a tam byl “aha” moment. Jak si dát pastu na kartáček aniž by byla pasta všude okolo. Smála jsem se jak se tady setkávám se všedními věcmi v nevšední situaci. Pak jsem si chtěla zkusit zacvičit. Jaká prča byla, když jsem neustála jedinou balanční polohu z jógy. V té absolutní tmě to prostě nešlo. Padala jsem pokaždé. Zůstala jsem u klasického protahování. Pak došlo na sprchu, která byla intenzivní než kdy dříve. Víc jsem vnímala vodu, kapky a její teplotu. Užívala jsem si jí. 

Nebylo kam se schovat před myšlenkami

Vrátila jsem se do postele, ale už se mi nechtělo spát. Byla jsem plná energie. Přišlo to, pro co se do tmy nejspíš chodí. Mé myšlenky v hlavě se nechtěly zastavit, nešlo jim jak utéci. V běžném životě na světle si vždy něco najdu. Jdu se projít nebo jen jdu umýt nádobí, podrbat kočky, zalít kytky, cokoliv, ale tady to nešlo. Nepomohlo zavřít otevřít oči, tma byla pořád stejná a všude. Byla jsem nucena sama sebou zůstat se svou hlavou. Věřím, že si každý aspoň trošku dokážete představit tu beznaděj 🙂
 

Už jsem spala méně, a více byla sama se sebou. Čas mi začal velmi pomalu utíkat. A ve chvílích, kdy jsem byla vzhůru mi nebylo dobře. Zapojovala jsem dýchání a meditaci. Začala jsem se ve tmě bát a těšila jsem se na Tomáše až mi přinese další jídlo. Když tomu tak bylo, chvilku jsem s ním mluvila a udělalo se mi o moc lépe. Donesl mi rovnou budíka na druhý den, který byl nařízený na východ slunce. Zacvičila jsem si, osprchovala se a dala si skvělé jídlo. Dokonce jsem se i nahlas smála, jak mi bylo najednou moc krásně. Tančila jsem po chatce a bavila se. Zaslechla jsem Tomáše jak mluví s mým sousedem, který byl o chatku vedle. Najednou jakoby žádné strachy a myšlenky nebyly a užívala jsem si opět tu krásnou sametovou tmu.

Za pár hodin budu volná

Vrátila jsem se do postele. Už nešlo vůbec spát. A zničeho nic mi došlo, že už jen pár hodin (i když jsem vůbec netušila kolik) a já budu volná, budu zase na světle. A v tu dobu začal očistec. Jakoby tím, že jsem věděla, že se blíží konec jsem chtěla o to víc aby už se tak stalo. Nevěděla jsem jak se zabavit, jak ten čas zkrátit. Panikařila jsem. Věděla jsem, že si mohu kdykoliv rozsvítit, ale to moje ego a můj strach nedovolil.

Seděla jsem na posteli, která byla pro mě od začátku mým útočištěm. Doslova jsem si zalézala pod peřinu, abych se cítila bezpečně. Mé strachy se začaly zhmotňovat. Byla jsem sama sebou paralyzována. Nemohla jsem se pohnout. Až síla mého vzteku mě dostala z postele a na záchod. Nepomyslela jsem jaké to je, když se mi zdá noční můra a probudím se z ní a jsem ve tmě. Netušila jsem zda ta můra skončila nebo pokračuje. Moc jsem si přála usnout, ale nešlo to. Čas se táhl neskutečně pomalu. Poslouchala jsem pečlivě, ale neslyšela už nic, krom letadel. Moje křivka paniky ze strachu rostla a moje tělo tuhlo. Nevím jakým zázrakem se mi podařilo usnout. 

Viděla jsem tolik světla… 

Vzbudil mě zvuk budíku a já jej zamáčkla tak rychle, že jsem opět nevěděla zda je to sen nebo ne. Zda ten budík opravdu zvonil. Nemohla jsem se na něj podívat a zjistit kolik je hodin. Rozhodla jsem se, že se mi to nezdálo, že je čas. Oblékla jsem se, opláchla a otevřela dveře.

Zamotal se mi celý svět, nahoře bylo dole. Sedla jsem si na zápraží a zírala na to “světlo”. Bylo půl šesté ráno a pro běžný život byla tma jako v pytli, ale já viděla tolik světla. Seděla jsem na zápraží a čekala na východ slunce. Postupně vše začalo dostávat barvy. Obloha byla jasnější, barvy byly sytější. Po hodině jsem se sbalila a rozloučila se s chatkou. Šla jsem pěšky a toužila po tom jít pěšky, co to půjde. Volala jsem manželovi, zda mě může vyzvednout jinde než jsme byli dohodnutí, abych mohla být chvilku sama tam venku, tam na světle! 

Cestou domů jsem vychutnávala krásu okolí

To co jsem cítila na cestě je nepřenositelné. Byl to pocit obrovského štěstí, lásky, pokory k sobě samé. Vyrostla jsem o padesát metrů. Cítila jsem, že dokážu cokoliv. Smála jsem se barvám venku a zastavovala se na každém pátém kroku, abych si vychutnala okolní krásu. Poskakovala jsem si, utíkala. Vše mi přišlo neuvěřitelné a při tom tolik plné. Byla jsem jako hravé dítě. Došlo mi, co jsem udělala, co jsem dokázala, čím jsem si prošla.

Setkala jsem se se svými strachy

Ve tmě jsem našla velkou část sebe a pocítila ji. Setkala jsem se se sebou jak jsem nikdy nechtěla. Setkala jsem se se svými strachy. Vím, že se jim už nemám vyhýbat, ale přijmout je, protože jsou moje a patří ke mně. Být s nimi a prožít je. Stejně tak jako prožívám lásku, radost nebo naštvanost. 
Někdo doporučuje pobyt ve tmě jako já projít si Camino Santiago de Compostela. Za mě prozatím říkám, že bych si to nezopakovala, ale za zkušenost jsem velmi vděčná 🙂

A teď si jdu rozsvítit 🙂

Blog autorky naleznete zde 🤗❤

Zdeněk – Vesmír tomu chtěl, abych strávil týden ve tmě

30oj Lenko a Tomáši,

děkuji za připomenutí a rád napíšu svou zkušenost s pobytem ve tmě.
Tma byla ke mně přívětivá. Byla pro mne krásnou a moudrou učitelkou a někdy i milenkou. Učila mne vnímat svět srdcem a pozorně naslouchat tomu, co mi ostatní chtějí sdělit.

Vybral jsem si severní svatyni

Byla to trochu náhoda, neboť jiná svatyně v tomto termínu nebyla volná, ale vesmír tomu chtěl, abych v této svatyni strávil svůj týden ve tmě. Z šamanského pohledu, severní směr se zabývá srdeční myslí a já potřeboval se na svět dívat skrze mé srdce a ne jen prostřednictvím mé mysli, která si občas se mnou zahrávala a snažila se mně svést z cesty za mým posvátným snem.

Jídlo bylo mým orientačním bodem

Z pobytu ve tmě jsem neměl strach. Po příjezdu mi Tomáš všechno vysvětlil, já jsem si za světla prošel chatku , zorientoval jsem se, zkusil jsem si pohyb v chatce nanečisto, uvědomil jsem si, kde je co rozmístěno a zhasnul jsem. Důležitým orientačním bodem bylo jídlo. Tomáš mi řekl časové rozmezí donášky, takže jsem měl alespoň +,- 4 hodiny představu o čase. Jelikož jsem systematický člověk, tak podle tohoto času jsem si mohl rozvrhnout celý den.

Tma mi pomohla se soustředit

Cvičil jsem, meditoval, odpočíval a jedl. Nic jiného se ve tmě nedá nic dělat, ale je to dostatečné k naplnění mého záměru se kterým jsem do tmy šel. Chtěl jsem zjistit, zda li cesta, na kterou jsem se vydal je ta správná, že se neženu za žádným přeludem. Věděl jsem, že musím odpojit mozek a podívat se na to přes své srdce. Ve světle jsem to neuměl, přicházelo příliš mnoho rušivých vlivů, které mi bránily se soustředit.

Tma mě učila vnímat přes srdce

Dnes už mohu říci, že tma mi v tom pomohla. Učila mě vnímat přes srdce, a zpočátku velmi drastickou metodou. 2. den jsem měl úpornou bolest hlavy a srdce mi pracovalo rychleji než je u něj obvyklé. Měl jsem pro záchranu “červené” pilulky, které mně předtím vždy pomohly, ale teď vůbec. “Co si počnout v takové situaci,” Intuitivně jsem vycítil, že si musím sednout a zhluboka dýchat. Dýchat přes srdce. Dýchal jsem dlouho (nádech + výdech = 15 s), počítal jsem si do 100 (30 minut), zhluboka dýchal, soustředil jsem se na srdce a najednou úporná bolest se rozplynula a srdce se zklidnilo. Tak to bylo báječné. Každou meditaci jsem zahajoval tímto dýcháním, to mně pomohlo uvolnit se a nahlížet hlouběji do mého srdce. Pokud se mozek, prevít jedna, chtěl vloudit do mého nitra bludnou myšlenkou, dovedl jsem ho zastavit, myšlenku zabalit, hodit ji do koše a pokračovat v meditaci. Také jsem se neskutečně čistil, snad 1/3 času celého pobytu jsem strávil na WC.

 

Nejdelší den celého pobytu

Když nastal předposlední den, Tomáš přišel o něco dříve, neboť předešlý večer se opět stal tátou a spěchal za Lenkou do porodnice. Donesl budík, který byl nastaven na 4 hodinu ráno. Můžu říci, že to byl pro mne nejdelší čas v celém pobytu. Nemohl jsem dočkat rána, a tak jsem trochu podváděl tím, že jsem si v noci nasvítil ciferník. Ukázalo mi to 02:00 hodin. Další dvě hodiny už byly v pohodě. Ve čtyři jsem se probudil, sedl jsem si před chatkou a společně s mladým kolegou z vedlejší chatky jsme se pomalu šli podívat na východ slunce.

Zažili jsme úžasný obraz.

Nad Kutnou Horou vyšlo překrásné Slunce a na západní straně byla obloha kovově šedá a skrze ní procházela úžasná duha. Svět se stal pro tuto chvíli, ale i dnes je, barevným. Už vím, že pro mne černobílé vidění světa již není. Celý den jsem pak prožil podle sebe. Ráno jsem se vykoupal v rybníce, prošel jsem se krásnou přírodou, dopřál jsem si úžasnou masáž a zamířil jsme domů za svou skvělou a krásnou ženou a krásnými a báječnými dcerami.

Radka, moje žena, mi řekla, že se mi úplně vyčistili oči a měsíc po pobytu říká, že jsem i jiný Zdeněk. Já to také tak cítím a k tomu mi pomáhá mé srdce.

Děkuji Tomášovi a Lence za péči, oba byli empatičtí a uměli naslouchat. Lenko, tobě děkuji, že si mě přesvědčila o tom, že je potřeba být trpělivý a naslouchat tmě. Bylo to pro mne překvapení, když jsi mi donesla předpředposlední den jídlo a jen tak si se zavřela zevnitř a povídala si se mnou. Bylo to asi těsně před tím, než se Ti narodilo dítě (promiň nepamatuji si, zda to byla dcera či syn). Já jsem si den předtím přál, aby si se mnou na chvíli povídala žena a přál jsem si zázvorový čaj. Vesmír splnil všechno do puntíku. Ty sis se mnou povídala a také donesla konvičku se zázvorovým čajem.

Přeji krásné dny.
Zdeněk

Daniela – Šla jsem do tmy pro uzdravení a vylezla s uvědoměním

 

Je to rok, co jsem absolvovala týdenní pobyt ve tmě. Vlastně ani nevím, jestli se mi už podařilo zpracovat vše, co přinesl. I po všem, co jsem si před nástupem do tmy a samoty přečetla, jsem měla jen mlhavou představu o jeho průběhu. Realita byla stejně na hony vzdálená veškerým popisům i představám.

Proč jsem se rozhodla do tmy jít?

Chtěla jsem si “promluvit” se svou nemocí a pochopit, odkud přišla a co skrývá. Čeho jsem se obávala? Jsem trochu posera, tak tma byla výzva sama o sobě. Pak taky, čím naplním všechen ten čas. Dnes se mi tyhle obavy zdají legrační.

Největší “hrůza” byla potkat se se svými vnitřními démony, strachy a s hlubokou vnitřní bolestí. A to jsem jen nahlédla do některých tajemných komnat. Máme v sobě totiž nějaký filtr nebo ventil, který nedovolí překročit únosnou mez. Přesto jsem byla na pokraji zhroucení. Jen těžko se mi hledaly síly. A to jsem netušila, že to nejhorší mě teprve čeká…

Jaký byl průběh?

První tři dny byly celkem v pohodě. Mysl je totiž stačila “umyslet”. Koncem třetího dne však začaly dotírat pocity a tělo je ochotně zesilovalo fyzickými symptomy. Nepomáhalo cvičení ani meditace. Ještě nikdy jsem nevyplakala tolik slz, ještě nikdy jsem necítila takovou hrůzu z budoucnosti, strach ze smrti, bolest ze ztráty a očekávané ztráty, strach z umírání, pocit marnosti a nicotnosti.

Musím se ale pochválit, že mi nepřišlo na mysl, pobyt předčasně ukončit. Docela příjemné zjištění, neboť mým zvykem vždy bylo utíkat.

Jaký byl návrat na světlo?

Nejhorší zážitek z celého pobytu. Na konec jsem se těšila v domnění, že s prvními slunečními paprsky najdu znovu pevnou půdu pod nohama. Jenže přišlo něco, co mě dostalo na dno: ” Pane Bože, co já na tom světě vlastně chci? Co si na něm počnu?” To byla rána!

Šla jsem do tmy pro uzdravení, a vylezla s uvědoměním, že vlastně nevím proč ani jak žít, s poznáním, že života se bojím víc než smrti. Byla to taková hrůza, že jsem si dokonce cestou domů představovala (jen jsem se to bála přiznat), jak zemřu při dopravní nehodě. Jen jsem nechtěla, aby se něco stalo tatínkovi, který mě vezl.

No a jak to mám po roce?

Těžko říct, jestli si pořád něco nenamlouvám, ale, ač je nemoc stále tady, dokážu žít. Strach nezmizel a já vím, že tady bude vždycky. Stejně jako pocity marnosti, nicoty, lítosti. Ale jsou tady i jejich opaky. Pořád se bojím smrti, umírání, ztráty, bolesti i života, ale žiju a baví mě to. Ještě jsem se úplně nezbavila vnitřních omezení, ale je jich podstatně méně. Občas mívám pocit, že je všechno na nic, že dělám všechno špatně, ale vždycky se objeví něco, co mi dá pocítit, že to tak zlé není. Život mi stále klade do cesty překážky, ale já už se z nich tolik nehroutím, dokonce mám dost často odvahu a sílu jim čelit. Uviděla jsem sama sebe a zjistila, že to, kým jsem nezávisí na vzdělání, pohlaví, aktuálním zdravotním stavu, nýbrž na postoji k sobě, k životu. Tady mám ještě spoustu práce. A já chci pracovat a mým největším přáním je dílo dokončit.

Vám oběma, Tomáší a Lenko děkuji za všechno, přeju, ať se daří.

Daniela