Jak dlouho? Proč? Ty jsi blázen? Co jsi tam dělal?… a další mnohé otázky od mého okolí mne nejspíš čekají po návratu domů. Z toho důvodu jsem se na své zpáteční cestě rozhodl napsat tuto krátkou retrospektivní úvahu, abych si tak ušetřil energii, zefektivnil odpovídání na pravděpodobně ty nejčastěji položené otázky, utříbil si myšlenky a pocity. Také, jelikož jsem člověk zapomětlivý, sepsal tyto řádky pro praktické archivování mých zážitků.
Kdy jsem se o pobytu ve tmě dozvěděl?
O pobytu ve tmě jsem se dozvěděl v posledním ročníku vysoké školy. Tenkrát se nám o tom charismatickým způsobem s moudrostí a uvědoměním v očích zmínila externí lektorka čchi kungu. Té bylo v tehdy 70 let, což by jí asi málo kdo hádal jak po fyzické, ale zejména duševní stránce. Pamatuji si, že mě tenkrát její povídání velmi zaujalo a fascinovalo, ale vnuknutí myšlenky zkusit to také mě tou dobou minulo.
Vzhledem ke své povaze a chuti vyzkoušet v životě vše, co jen je možné, se nyní ptám proč? Je skutečně pravdou, že některé věci v životě přicházejí v ten správný čas? Poslední dobou nabývám myšlení, že těch informací, impulzů, inspirativních příběhů kolem nás. Impulzů, které by nás mohly v životě rapidním způsobem změnit, ovlivnit, posunout dál, je každým dnem našeho života spousta. My je však jakoby nevidíme. Povrchně je vnímáme. Vstřebáváme je a tak nějak v duchu konzumního způsobu života plynule přecházíme k dalším a dalším, aniž by nás tyto podněty nějak hlouběji zasáhly.
Spousta z nás to rovnou zavrhne
To přeci není možné být týden, dva, sedm ve tmě. Chodit v zimě do ledové vody a neonemocnět. Nepřijímat fyzickou stravu. Osobně si myslím, že člověk dnešním typu, Homo Sapiens Domesticus, žijící prakticky neustále v blaženém pocitu své komfortní zóny, nemá a ani nemůže mít zdání, čeho je jeho tělo schopné, tudíž uvažování a stanovování limitů, jež často tak rád šíří do svého okolí, mu vůbec nenáleží.
Existuje jedno čínské přísloví, které praví: „Nechť ten, kdo tvrdí že něco nejde, nezdržuje toho kdo to dělá“. Ale bohužel běžná praxe naší společnosti je vzájemné si předávání strachu, obav a falešných domněnek, že je něco nemožné a špatné. Na jednu stranu je určitě dobré bedlivě třídit v životě informace, na druhou mám však pocit, že drtivá většina lidí, vlivem podvědomě působícího strachu, svůj život prožívá dřímajíce a nevědomky za mřížemi vytvořeného vězení, které symbolizuje jejich komfortní zónu, ze kterého se zdánlivě blaženým a spokojeným prožíváním přítomnosti pozorují, jak jim života doslova plyne před očima.
Ve všem tom blahobytu se navzájem utvrzujeme. Vytváříme kolektivní “vědomí“ o věcech, které jsou v životě možné a ty, které by pravděpodobně vyžadovaly špetku našeho úsilí a pevné vůle postupně zametáme ze stolu. Neuvědomujeme si, že tím blahobytem ve skutečnosti trpíme, ztrácíme své přirozené schopnosti a jako lidstvo postupně slábneme po všech stránkách, což je ovšem vodou na mlýn mnoha dnešních společností uctívajících ekonomické náboženství, jejichž cílem je právě nás v tomto pocitu blahobytu a dřímajíce udržet. Už bylo ale dosti filozofických slov.
Informaci o pobytu ve tmě jsem v hlavě nosil asi dva roky
Čas od času jsem postřehl v médiích rozhovor s lidmi, kteří sdělovali své zážitky, jež se často velmi lišily. Navíc, jak se říká, prožitá zkušenost je nepřenosná a způsobů vnímání je na světě 7,5 miliard. Zábavné je, že ono osudné vnuknutí myšlenky zažít tuto zkušenost také, přišlo při jednom z mých otužovacích pobytů ve vodě v lednu 2019. Aby jste mohli setrvat v ledové vodě po určitou dobu, je velmi přínosné a žádoucí odpojit hlavu a mysl od aktuálního vnímání subjektivních pocitů nepohody, diskomfortu a pokud možno zbavili se všech myšlenkových pochodů v hlavě, čili čistá hlava a klidná mysl .
Proč jsem to nezkusil už dávno?
A tak v lednový večer trávíte čas v ledové vodě. Posloucháte meditační hudbu. Snažíte se na nic nemyslet a najednou přijde ona myšlenka a moment, vnuknutí, při kterém si říkáte: „Proč jsem to nezkusil už dávno?“
Věřte nebo ne, ještě ten večer jsem přišel domů a začal pátrat po lokalitě, na kterou bych se mohl obrátit, neboť těmto vnuknutím a intuici vkládám velkou důvěru.
Mým ideálem byla lokalita, kde to lidé provozují zejména srdcem, z vlastního přesvědčení a ne pouze jako snadný, nenákladný předmět podnikání. Velmi příjemným, mi blízkým vystupováním a komunikací na mne zapůsobil pár Tomáša Lenka z Lomce u Kutné Hory. Tam kromě vřelé a přátelské komunikace vynikali od konkurence také nízkou úrovní nákladů, které představovaly 1000Kč rezervační poplatek. Zbylá výše byla dobrovolná.
K porovnání, v negativním slova smyslu, uvádím například Čeladnou, kde si účtují 2000Kč za den. Má volba tedy padla na Lomec u Kutné Hory. Každý tento pobyt končí ranním východem slunce, jež symbolizuje myšlenku, že začíná opět něco nového. To představuje z pohledu ročních období také jaro. Zvolil jsem tedy jarní čas od 27. dubna do 4. května.
Ale proč jsem vůbec chtěl zkusit pobyt ve tmě jako takový?
Musím přiznat, že mou prvotní myšlenkou byla osobní výzva, zda li to zvládnu, neboť těch domněnek, jak je to šílené, skoro nemožné, jsem do té doby slyšel spoustu. Dále mne však také zajímalo, jestli tato zkušenost se mnou nějakým způsobem vnitřně zacloumá, zda mi nastaví jiné zrcadlo, než ve kterém jsem zvyklý se vidět, nebo zda li to změní, vyvrátí některé mé zásady, které tvoří v jistém slova smyslu také mou železnou košili.
Celý příběh bych začal od předchozího dne mého nástupu
Byl to pátek, kdy jsem začal ranní směnou na rehabilitaci v Holešově. Skončil v 15 hodin a na 16.hodinu jsem přejížděl do mé praxe ve Zlíně. Zde jsem pokračoval mými klienty. Domů jsem přijel kolem deváté hodiny večer, vyložil jsem věci a jel s autem za automechanikem. Chtěl jsem totiž dopřát také mému autu týdenní lázeňský odpočinek. Vrátil jsem se po desáté hodině, udělal si lehkou večeři, zahrál na kytaru, pustil Jana Krause. No prostě žádný spěch. I přes to, že jsem o půl 2 ráno vyjížděl směr Lysá hora, abych dodržel předsevzatý harmonogram svých aktivit.
Ráno jsem tedy vyrazil na Lysou, abych si udělal ještě trochu “hlad po odpočinku“ a také abych si cestou půjčil od kamarádky Barči (za což jí patří velký dík, pozn. red.) tibetskou meditační mísu, jež byla na skromném seznamu věcí, které jsem si chtěl vzít.
Domů z Lysé jsem přijel o půl 9 ráno. Dal jsem si vanu. Sbalil věci, pustil si ke snídani Simposny (abych měl v hlavě do zásoby…). A půl desáté mě nabírala kamarádka Radka. Ta mi poskytla odvoz do Kutné Hory, kde jsme oba k našemu zahanbení zjistili a s údivem ve tváři prvně poznali kulturně historické centrum spolu s chrámem sv. Barbory, který je údajně dokonce na seznamu památek UNESCO.
Dali jsme si oběd a popojeli do nedalekého Lomce, kde jsme dorazili zhruba v 16 hodin. Tady se naše cesty s Radkou rozešly a já šel skrze branku přes dlouhou zahradu směrem k domu, kde mě čekal Tomáš, aby mne přivítal.
Perníková chaloupka
Nutno říci, že onen dům, kde Tomáš s rodinou žijí, vypadá jako větší perníková chaloupka ze dřeva, lemovaná po bocích a kolem oken bílými linkami. S Tomášem jsme si podali ruce, rovnou nastolili tykání a pak mi šel ukázat mou chatku. Neustále byl pobavený, že jsem přijel o dvě hodiny dříve. Zároveň ale zároveň dodával, že můžu klidně trávit čas na zahradě. On se mezitím bude věnovat opravě sekačky a pak za mnou přijde a sdělí mi organizační informace. Já jsem však bez většího otálení počkal, až Tomáš domluví, hodil jsem batoh do kouta a padnul do postele s flegmatickým vědomím „však on zase přijde a vzbudí mě“.
Tomáš po asi 2 hodinách skutečně přišel za mnou na chatku. Popadal se smíchy za břicho, když mě už musel probouzet v posteli. Vysvětlil mi tedy základní organizační instrukce, jakým způsobem bude nosit jídlo, vybavení chatky, úniková nouzová hesla (vtip). No prostě vše, co by se mohlo hodit!
A tak tedy začal můj pobyt
Po Tomášově odchodu jsem šel do předsíňky, kde se za bojlerem nacházel vypínač světla, bez váhání jsem zhasnul a šel spát.
Chatka se tedy skládala z jedné hlavní místnosti, o velikosti menšího pokoje, která disponovala postelí, klimatizací, karimatkou, meditačním polštářkem a klasickými traktorovými sluchátky pro potřebu absolutního ticha. Při prvním pohlédnutí na sluchátka jsem byl lehce pobavený. Na druhou stranu si myslím, že sluchátka jsou třeba zejména v případech, kdy jste na 14 a více denním pobytu. Letos už tam byla paní na 7 týdnů – 49 dní, což je údajně doba pro znovuzrození vaší duchovní podstaty. Při takových delších pobytech je asi potřeba chatku čas od času řádně vyvětrat, občas musí také Tomáš kolem chatky posekat trávu apod.
To jsou tedy situace, kdy se i sluchátka mohou pro absolutní klid a eliminaci rušivých faktorů hodit. Dále chatka disponovala malou předsíňkou, kde se nacházel sprchový kout, záchod a umyvadlo. Zde mi Tomáš nosil jídlo. Tomáš chodil s jídlem nahodile jak mu to během dne vyšlo, čímž vám trochu rozhodí vaše ponětí o čase. Pokaždé vždy třikrát hlasitě zaklepal, počkal na mé zaklepání, které signalizovalo mou připravenost – zavření dveří od hlavní místnosti a ideálně zakrytí oči, jelikož pod dveřmi od předsíňky pronikalo malé množství světla.
Jídlo jsem si užíval
Při této příležitosti musím vyzdvihnout kvalitu přinášeného jídla. Měl jsem přání přípravy vegetariánského jídla, které se skládalo z polévky, hlavního jídla, dezertu, ovoce a často také dózy s klasickým slazeným musli, které bych za normální situace s opovržením odmítl, ale za stávajících podmínek to pro mne byla velmi příjemná kratochvíle a chuťový požitek, takže jsem jej vždy s povděkem přijal.
K tomu jsem dostal termosku s bylinkovým čajem, který se každý den lišil. S tím jsem musel vystačit do dalšího dne. Musím říct, že “čas krmení“ v kombinaci s chuťovým požitkem a omezeným množstvím jídla pro mne představoval euforické vyvrcholení dne, na které jsem se pokaždé velmi těšil.
Při takových podmínkách, kdy vás od jídla nic nerozptyluje, máte jej určité omezené množství a veškerou pozornost věnujete aktuální přítomnosti a jídlu samotném, si takových okamžiků velmi vážíte a s výrazným chuťovým prožitkem jídlo konzumujete.
Vzpomínky na menzu
Asi vám nyní v hlavě naskakuje představa, jakým způsobem se stravujeme v našem běžném životě. Pamatuji si období stravování ve školní menze. Tam přicházeli mnozí studenti se sluchátky na uších, které si dokonce občas nesundali ani při komunikaci s ostatními. Jiní se často v kyfotickém sedu hrbili hledíce na své telefony položené na stole vedle talíře. Při tom do pusy strkali sousta div si vidličkou v samé nevědomosti nevypíchli oko…
Bohužel mám dojem, že u mladších generací tyto zlozvyky můžeme vidět ještě častěji. Nevědomé prožívání přítomného okamžiku v praxi. Nemám rád otázku, zda je něco správné, nebo špatné, neboť každý dokážeme v hlavě vymyslet spoustu výmluvných odpovědí, tudíž nepadne jasná odpověď a tak se raději ptám, je to přirozené?
Při upřímném zodpovězení na tuto otázku si mnohdy také odpovíme, zda je to pro naše tělo dobré či nikoliv. Jeden moudrý muž, tibetský mistr, na otázku mistře jak to děláte, že dokážete meditovat prakticky neustále celý den odpověděl, když spím tak spím, když jím tak jím. Jinak řečeno, nespočívá meditace a vědomé prožívání právě na tomto principu?
První dny jsem odpočíval
První dva dny probíhaly ryze odpočinkově a uplynuly velmi rychle. Pokaždé jsem byl překvapený, že je tady Tomáš opět s jídlem. Po prvních dnech odpočinku, které tvořil převážně spánek, se intervaly mezi jídly začaly prodlužovat a subjektivní plynutí času se velmi zpomalilo.
To je podle mě okamžik, kdy končí doba pasivního odpočívání a dospávání. Okamžik, kdy tma v kombinaci s tichem začíná na vaši mysl opravdu působit. Z mého pohledu hlavním účinkem pobytu ve tmě a tichu je zklidnění mysli, zbavení se veškerých odstředivých impulzů, které poutají naši pozornost od – středu, myšleno našeho nitra. Zde se nachází místo našeho autentického já, vědomí a zároveň také naše emocionální paměť.
Nevytěsněné vzpomínky, slyšeli jste někdy ten pojem?
Vytěsnit, no dobře a odkud? Možná právě to je ten důvod, proč nahání spoustě lidem pobyt ve tmě strach a obavy. Ať už je naše emocionální nitro zaplněné čímkoliv, ať za tím vším stojí naše pochybení, zlé úmysly, kterých nyní litujeme, pocity křivdy, zrady nebo cokoliv dalšího, přijde mi velmi zajímavá myšlenka, že paradoxně tím největším strašákem pro sebe sama, jsme ve skutečnosti my sami ve svém nitru.
Ať už máme finanční nezávislost a dopřáváme si veškeré tužby s většinou krátkodobým pocitem uspokojení, nebo řešíme existencionální problémy. Vždy se jedná o odstředivé situace. Neurofyziologové tvrdí, že kapacita našeho emocionální mozku je nekonečná. Proto je dobrý regresní psycholog schopný dostat se s vámi do kterékoli etapy vašeho života. Vybavit vám přesně ty pocity, které jste tenkrát měli a zde vzniklé emoce tzv. odblokovat.
Pokud si v životě vláčíme spoustu takových potlačených vzpomínek a s nimi spojených emocí, je to podle mne ten důvod, proč se spousta lidí bojí tohoto pobytu a podvědomě bojí sebe sama, což může také vyústit v nedostatek sebelásky, kterou pokud v sobě nemáme, těžko můžeme projevovat vůči ostatním lidem. Určitě jste slyšeli o všemožných prožitcích ve smyslu halucinací, živých snů a podobně, které lidé často zažívají při takovém pobytu.
Bílé světlo
Já musím říci, že zhruba od třetího dne jsem začínal občas mít vizuální vjemy, které vypadaly jako pulzující bílé světlo, které mělo určitou frekvenci, přicházelo někdy zprava, někdy zleva. Osobně bych to připodobnil blýskající se vodní hladině, na kterou dopadají sluneční paprsky. Zajímavé však bylo, že vnímaní tohoto světla nereagovalo na zavření ani otevření očí, ale dalo se velmi dobře vědomě rozdýchat.
Stačil jeden vědomý, plynulý a plný nádech ideálně s technikou dechové vlny z břicha postupně do hrudníku a světlo bylo pryč. Jiné esoterické prožitky jsem za celý týden neprožil.
Ku příkladu soused z vedlejší chatky, starší pán, před naším odjezdem popisoval velké množství živých snů. Poslední noc za ním údajně přišla také jeho dcera, opakovaně si zakrýval oči svýma rukama, ale ona tam stále byla.
Dle mého názoru, živé sny a různé halucinace jsou projevem vašeho emocionálního nitra, které se vám snaží tímto způsobem něco sdělit, komunikovat s vámi. Myslím si, že takové prožitky mohou být někdy velmi intenzivní. Také mohou mít významný praktický dopad na váš život i po ukončení pobytu.
Působí to na každého jinak
Pobyt ve tmě může tedy na člověka zapůsobit velmi individuálně, v závislosti na již výše zmíněném stavu vašeho emocionálního nitra, vašich dosavadních prožitcích, vaší vnímavosti a morálních vlastnostech. Nevytvářejte si prosím domněnky na základě mých zkušeností nebo na základě zkušeností druhých, neboť každý člověk je individualita s osobním životním příběhem a tudíž každý pravděpodobně tento pobyt prožije jinak.
V mém případě mi k pocitu dobré nálady a pohody velmi pomohly studené sprchy, které mohu jen doporučit. Můj denní program tedy spočíval ve studených sprchách, rozvrženém jednom jídle denně, troše jógy, hraní na kytaru a meditační mísu.
Vedle toho mi zbyla spousta času na prosté ležení a koukání do stropu, vědomé dýchání a také na mé vzpomínky. Velmi hezky a detailně jsem si například zavzpomínal na období mé střední školy, na což jsem do té doby jakoby “neměl čas“.
Častou domněnkou bývá také ztráta orientace v čase a prostoru. Osobně jsem chatku předem detailně nijak nezkoumal a problémy s orientací jsem neměl. Ovšem, pohyboval jsem se po stereotypních trasách a je dobré dávat si věci na totéž místo. Na druhou stranu byla mnohdy zábava hledat ponožku nebo trsátko od kytary.
S časovou orientací jsem měl do jisté míry problém
Vzhledem k cirkadiánnímu rytmu jsem měl v určitý čas větší potřebu spát nebo bdít. Také jsem byl schopný pocitově odhadnout, zda je tomu zhruba 24 hodin od posledního jídla. Samozřejmě jako podle hodinek tomu nebylo, ale na hodině, dvou nebo třech v daných podmínkách nesejde.
Výhodou v časové orientaci, jak jsem během pobytu zjistil, bylo jarní období. Když jsem se totiž absolutně ztišil, bylo možné přes den slyšet zpěv ptáků a v noci kuňkání žabek. Ke konci pobytu mi jídlo přinesla také Tomášova žena Lenka, se kterou jsem se dosud nesetkal. Požádala mne, jestli může vstoupit dovnitř, představila se a začala mi vysvětlovat instrukce k ukončení pobytu
Jak probíhal konec pobytu?
Bylo velmi zábavné uvědomit si odehrávající se setkání dvou lidí, kteří se vzájemně seznámili, komunikují spolu, ale absolutně chybí vzájemný vizuální obraz. Konec pobytu tedy probíhal tím způsobem, že Lenka mi přinesla přednastavený digitální budík, který nijak nesvítil a umístila jej do předsíňky.
Budík byl nastavený na 4 hodiny ráno a já jsem měl za úkol v tento čas vstát a pomalu otevřít dveře od chatky a sednout si do dveří. Účelem byla postupná adaptace oči během ranního svítání. Musím se přiznat, že jsem si i tyto pokyny opět trochu modifikoval.
Venku byla totiž docela zima. Já jsem tu noc poměrně málo naspal a tušil jsem, že nad ránem bych mohl ještě něco naspat. Neměl jsem však k dispozici žádný zdroj světla a potřeboval jsem přenastavit budík na 8 hodin ráno. Musel jsem tedy klepající se a popíjejíc čaj z termosky počkat alespoň na minimální rozbřesk, nastavit budík a šel si opět lehnout.
Do 8 hodin jsem nakonec krásně usnul. Ráno jsem již radostně vstal, pootevřel dveře od chatky a již za mírného světla jsem si šel dát poslední studenou sprchu. Poté jsem si postupně začal balit osobní věci, uklidil chatku… Radostně si zahrál na kytaru. Tou dobou jsem měl velmi oblíbenou písničku od Tomáše Kluse – Napojen, jejíž slova jsem vnímal velmi aktuálně a smysluplně.
Rozloučení
Poté jsem se rozloučil s chatkou a místním velmi pozitivním klimatem Tomášovy zahrady plné ovocných stromů, keřů, zahrádky, pobíhajících slepic. Následně jsem požádal Tomáše o odvoz na nedaleké vlakové nádraží do Kutné Hory. Odtud jsem pokračoval do Olomouce, kde mě čekal zase opačný, noční program, aby bylo tak říkajíc opět vše v rovnováze. O tom ale třeba někdy příště.
CARPE DIEM
Ahoj,