Publikováno

Mirek – Týden sám se sebou?

Jak dlouho? Proč? Ty jsi blázen? Co jsi tam dělal?… a další mnohé otázky od mého okolí mne nejspíš čekají po návratu domů. Z toho důvodu jsem se na své zpáteční cestě rozhodl napsat tuto krátkou retrospektivní úvahu, abych si tak ušetřil energii, zefektivnil odpovídání na pravděpodobně ty nejčastěji položené otázky, utříbil si myšlenky a pocity. Také, jelikož jsem člověk zapomětlivý, sepsal tyto řádky pro praktické archivování mých zážitků.

Kdy jsem se o pobytu ve tmě dozvěděl?

O pobytu ve tmě jsem se dozvěděl v posledním ročníku vysoké školy. Tenkrát se nám o tom charismatickým způsobem s moudrostí a uvědoměním v očích zmínila externí lektorka čchi kungu. Té bylo v tehdy 70 let, což by jí asi málo kdo hádal jak po fyzické, ale zejména duševní stránce. Pamatuji si, že mě tenkrát její povídání velmi zaujalo a fascinovalo, ale vnuknutí myšlenky zkusit to také mě tou dobou minulo.

Vzhledem ke své povaze a chuti vyzkoušet v životě vše, co jen je možné, se nyní ptám proč? Je skutečně pravdou, že některé věci v životě přicházejí v ten správný čas? Poslední dobou nabývám myšlení, že těch informací, impulzů, inspirativních příběhů kolem nás. Impulzů, které by nás mohly v životě rapidním způsobem změnit, ovlivnit, posunout dál, je každým dnem našeho života spousta. My je však jakoby nevidíme. Povrchně je vnímáme. Vstřebáváme je a tak nějak v duchu konzumního způsobu života plynule přecházíme k dalším a dalším, aniž by nás tyto podněty nějak hlouběji zasáhly.

Spousta z nás to rovnou zavrhne

To přeci není možné být týden, dva, sedm ve tmě. Chodit v zimě do ledové vody a neonemocnět. Nepřijímat fyzickou stravu. Osobně si myslím, že člověk dnešním typu, Homo Sapiens Domesticus, žijící prakticky neustále v blaženém pocitu své komfortní zóny, nemá a ani nemůže mít zdání, čeho je jeho tělo schopné, tudíž uvažování a stanovování limitů, jež často tak rád šíří do svého okolí, mu vůbec nenáleží.

Existuje jedno čínské přísloví, které praví: „Nechť ten, kdo tvrdí že něco nejde, nezdržuje toho kdo to dělá“. Ale bohužel běžná praxe naší společnosti je vzájemné si předávání strachu, obav a falešných domněnek, že je něco nemožné a špatné. Na jednu stranu je určitě dobré bedlivě třídit v životě informace, na druhou mám však pocit, že drtivá většina lidí, vlivem podvědomě působícího strachu, svůj život prožívá dřímajíce a nevědomky za mřížemi vytvořeného vězení, které symbolizuje jejich komfortní zónu, ze kterého se zdánlivě blaženým a spokojeným prožíváním přítomnosti pozorují, jak jim života doslova plyne před očima.

Ve všem tom blahobytu se navzájem utvrzujeme. Vytváříme kolektivní “vědomí“ o věcech, které jsou v životě možné a ty, které by pravděpodobně vyžadovaly špetku našeho úsilí a pevné vůle postupně zametáme ze stolu. Neuvědomujeme si, že tím blahobytem ve skutečnosti trpíme, ztrácíme své přirozené schopnosti a jako lidstvo postupně slábneme po všech stránkách, což je ovšem vodou na mlýn mnoha dnešních společností uctívajících ekonomické náboženství, jejichž cílem je právě nás v tomto pocitu blahobytu a dřímajíce udržet. Už bylo ale dosti filozofických slov.

Informaci o pobytu ve tmě jsem v hlavě nosil asi dva roky

Čas od času jsem postřehl v médiích rozhovor s lidmi, kteří sdělovali své zážitky, jež se často velmi lišily. Navíc, jak se říká, prožitá zkušenost je nepřenosná a způsobů vnímání je na světě 7,5 miliard. Zábavné je, že ono osudné vnuknutí myšlenky zažít tuto zkušenost také, přišlo při jednom z mých otužovacích pobytů ve vodě v lednu 2019. Aby jste mohli setrvat v ledové vodě po určitou dobu, je velmi přínosné a žádoucí odpojit hlavu a mysl od aktuálního vnímání subjektivních pocitů nepohody, diskomfortu a pokud možno zbavili se všech myšlenkových pochodů v hlavě, čili čistá hlava a klidná mysl .

Proč jsem to nezkusil už dávno? 

A tak v lednový večer trávíte čas v ledové vodě. Posloucháte meditační hudbu. Snažíte se na nic nemyslet a najednou přijde ona myšlenka a moment, vnuknutí, při kterém si říkáte: „Proč jsem to nezkusil už dávno?“

Věřte nebo ne, ještě ten večer jsem přišel domů a začal pátrat po lokalitě, na kterou bych se mohl obrátit, neboť těmto vnuknutím a intuici vkládám velkou důvěru.

Mým ideálem byla lokalita, kde to lidé provozují zejména srdcem, z vlastního přesvědčení a ne pouze jako snadný, nenákladný předmět podnikání. Velmi příjemným, mi blízkým vystupováním a komunikací na mne zapůsobil pár Tomáša Lenka z Lomce u Kutné Hory. Tam kromě vřelé a přátelské komunikace vynikali od konkurence také nízkou úrovní nákladů, které představovaly 1000Kč rezervační poplatek. Zbylá výše byla dobrovolná.

K porovnání, v negativním slova smyslu, uvádím například Čeladnou, kde si účtují 2000Kč za den. Má volba tedy padla na Lomec u Kutné Hory. Každý tento pobyt končí ranním východem slunce, jež symbolizuje myšlenku, že začíná opět něco nového. To představuje z pohledu ročních období také jaro. Zvolil jsem tedy jarní čas od 27. dubna do 4. května.

Ale proč jsem vůbec chtěl zkusit pobyt ve tmě jako takový?

Musím přiznat, že mou prvotní myšlenkou byla osobní výzva, zda li to zvládnu, neboť těch domněnek, jak je to šílené, skoro nemožné, jsem do té doby slyšel spoustu. Dále mne však také zajímalo, jestli tato zkušenost se mnou nějakým způsobem vnitřně zacloumá, zda mi nastaví jiné zrcadlo, než ve kterém jsem zvyklý se vidět, nebo zda li to změní, vyvrátí některé mé zásady, které tvoří v jistém slova smyslu také mou železnou košili.

Celý příběh bych začal od předchozího dne mého nástupu

Byl to pátek, kdy jsem začal ranní směnou na rehabilitaci v Holešově. Skončil v 15 hodin a na 16.hodinu jsem přejížděl do mé praxe ve Zlíně. Zde jsem pokračoval mými klienty. Domů jsem přijel kolem deváté hodiny večer, vyložil jsem věci a jel s autem za automechanikem. Chtěl jsem totiž dopřát také mému autu týdenní lázeňský odpočinek. Vrátil jsem se po desáté hodině, udělal si lehkou večeři, zahrál na kytaru, pustil Jana Krause. No prostě žádný spěch. I přes to, že jsem o půl 2 ráno vyjížděl směr Lysá hora, abych dodržel předsevzatý harmonogram svých aktivit.

Ráno jsem tedy vyrazil na Lysou, abych si udělal ještě trochu “hlad po odpočinku“ a také abych si cestou půjčil od kamarádky Barči (za což jí patří velký dík, pozn. red.) tibetskou meditační mísu, jež byla na skromném seznamu věcí, které jsem si chtěl vzít.

 

Domů z Lysé jsem přijel o půl 9 ráno. Dal jsem si vanu. Sbalil věci, pustil si ke snídani Simposny (abych měl v hlavě do zásoby…). A půl desáté mě nabírala kamarádka Radka. Ta mi poskytla odvoz do Kutné Hory, kde jsme oba k našemu zahanbení zjistili a s údivem ve tváři prvně poznali kulturně historické centrum spolu s chrámem sv. Barbory, který je údajně dokonce na seznamu památek UNESCO.

Dali jsme si oběd a popojeli do nedalekého Lomce, kde jsme dorazili zhruba v 16 hodin. Tady se naše cesty s Radkou rozešly a já šel skrze branku přes dlouhou zahradu směrem k domu, kde mě čekal Tomáš, aby mne přivítal.

Perníková chaloupka

Nutno říci, že onen dům, kde Tomáš s rodinou žijí, vypadá jako větší perníková chaloupka ze dřeva, lemovaná po bocích a kolem oken bílými linkami. S Tomášem jsme si podali ruce, rovnou nastolili tykání a pak mi šel ukázat mou chatku. Neustále byl pobavený, že jsem přijel o dvě hodiny dříve. Zároveň ale zároveň dodával, že můžu klidně trávit čas na zahradě. On se mezitím bude věnovat opravě sekačky a pak za mnou přijde a sdělí mi organizační informace. Já jsem však bez většího otálení počkal, až Tomáš domluví, hodil jsem batoh do kouta a padnul do postele s flegmatickým vědomím „však on zase přijde a vzbudí mě“.

Tomáš po asi 2 hodinách skutečně přišel za mnou na chatku. Popadal se smíchy za břicho, když mě už musel probouzet v posteli. Vysvětlil mi tedy základní organizační instrukce, jakým způsobem bude nosit jídlo, vybavení chatky, úniková nouzová hesla (vtip). No prostě vše, co by se mohlo hodit!

A tak tedy začal můj pobyt

 Po Tomášově odchodu jsem šel do předsíňky, kde se za bojlerem nacházel vypínač světla, bez váhání jsem zhasnul a šel spát.

Chatka se tedy skládala z jedné hlavní místnosti, o velikosti menšího pokoje, která disponovala postelí, klimatizací, karimatkou, meditačním polštářkem a klasickými traktorovými sluchátky pro potřebu absolutního ticha. Při prvním pohlédnutí na sluchátka jsem byl lehce pobavený. Na druhou stranu si myslím, že sluchátka jsou třeba zejména v případech, kdy jste na 14 a více denním pobytu. Letos už tam byla paní na 7 týdnů – 49 dní, což je údajně doba pro znovuzrození vaší duchovní podstaty. Při takových delších pobytech je asi potřeba chatku čas od času řádně vyvětrat, občas musí také Tomáš kolem chatky posekat trávu apod.

To jsou tedy situace, kdy se i sluchátka mohou pro absolutní klid a eliminaci rušivých faktorů hodit. Dále chatka disponovala malou předsíňkou, kde se nacházel sprchový kout, záchod a umyvadlo. Zde mi Tomáš nosil jídlo. Tomáš chodil s jídlem nahodile jak mu to během dne vyšlo, čímž vám trochu rozhodí vaše ponětí o čase. Pokaždé vždy třikrát hlasitě zaklepal, počkal na mé zaklepání, které signalizovalo mou připravenost – zavření dveří od hlavní místnosti a ideálně zakrytí oči, jelikož pod dveřmi od předsíňky pronikalo malé množství světla.

Jídlo jsem si užíval

Při této příležitosti musím vyzdvihnout kvalitu přinášeného jídla. Měl jsem přání přípravy vegetariánského jídla, které se skládalo z polévky, hlavního jídla, dezertu, ovoce a často také dózy s klasickým slazeným musli, které bych za normální situace s opovržením odmítl, ale za stávajících podmínek to pro mne byla velmi příjemná kratochvíle a chuťový požitek, takže jsem jej vždy s povděkem přijal.

K tomu jsem dostal termosku s bylinkovým čajem, který se každý den lišil. S tím jsem musel vystačit do dalšího dne. Musím říct, že “čas krmení“ v kombinaci s chuťovým požitkem a omezeným množstvím jídla pro mne představoval euforické vyvrcholení dne, na které jsem se pokaždé velmi těšil.

Při takových podmínkách, kdy vás od jídla nic nerozptyluje, máte jej určité omezené množství a veškerou pozornost věnujete aktuální přítomnosti a jídlu samotném, si takových okamžiků velmi vážíte a s výrazným chuťovým prožitkem jídlo konzumujete.

Vzpomínky na menzu

Asi vám nyní v hlavě naskakuje představa, jakým způsobem se stravujeme v našem běžném životě. Pamatuji si období stravování ve školní menze. Tam přicházeli mnozí studenti se sluchátky na uších, které si dokonce občas nesundali ani při komunikaci s ostatními. Jiní se často v kyfotickém sedu hrbili hledíce na své telefony položené na stole vedle talíře. Při tom do pusy strkali sousta div si vidličkou v samé nevědomosti nevypíchli oko…

Bohužel mám dojem, že u mladších generací tyto zlozvyky můžeme vidět ještě častěji. Nevědomé prožívání přítomného okamžiku v praxi. Nemám rád otázku, zda je něco správné, nebo špatné, neboť každý dokážeme v hlavě vymyslet spoustu výmluvných odpovědí, tudíž nepadne jasná odpověď a tak se raději ptám, je to přirozené?

Při upřímném zodpovězení na tuto otázku si mnohdy také odpovíme, zda je to pro naše tělo dobré či nikoliv. Jeden moudrý muž, tibetský mistr, na otázku mistře jak to děláte, že dokážete meditovat prakticky neustále celý den odpověděl, když spím tak spím, když jím tak jím. Jinak řečeno, nespočívá meditace a vědomé prožívání právě na tomto principu?

První dny jsem odpočíval

První dva dny probíhaly ryze odpočinkově a uplynuly velmi rychle. Pokaždé jsem byl překvapený, že je tady Tomáš opět s jídlem. Po prvních dnech odpočinku, které tvořil převážně spánek, se intervaly mezi jídly začaly prodlužovat a subjektivní plynutí času se velmi zpomalilo.

To je podle mě okamžik, kdy končí doba pasivního odpočívání a dospávání. Okamžik, kdy tma v kombinaci s tichem začíná na vaši mysl opravdu působit. Z mého pohledu hlavním účinkem pobytu ve tmě a tichu je zklidnění mysli, zbavení se veškerých odstředivých impulzů, které poutají naši pozornost od – středu, myšleno našeho nitra. Zde se nachází místo našeho autentického já, vědomí a zároveň také naše emocionální paměť.

Nevytěsněné vzpomínky, slyšeli jste někdy ten pojem?

Vytěsnit, no dobře a odkud? Možná právě to je ten důvod, proč nahání spoustě lidem pobyt ve tmě strach a obavy. Ať už je naše emocionální nitro zaplněné čímkoliv, ať za tím vším stojí naše pochybení, zlé úmysly, kterých nyní litujeme, pocity křivdy, zrady nebo cokoliv dalšího, přijde mi velmi zajímavá myšlenka, že paradoxně tím největším strašákem pro sebe sama, jsme ve skutečnosti my sami ve svém nitru.

Ať už máme finanční nezávislost a dopřáváme si veškeré tužby s většinou krátkodobým pocitem uspokojení, nebo řešíme existencionální problémy. Vždy se jedná o odstředivé situace. Neurofyziologové tvrdí, že kapacita našeho emocionální mozku je nekonečná. Proto je dobrý regresní psycholog schopný dostat se s vámi do kterékoli etapy vašeho života. Vybavit vám přesně ty pocity, které jste tenkrát měli a zde vzniklé emoce tzv. odblokovat.

Pokud si v životě vláčíme spoustu takových potlačených vzpomínek a s nimi spojených emocí, je to podle mne ten důvod, proč se spousta lidí bojí tohoto pobytu a podvědomě bojí sebe sama, což může také vyústit v nedostatek sebelásky, kterou pokud v sobě nemáme, těžko můžeme projevovat vůči ostatním lidem. Určitě jste slyšeli o všemožných prožitcích ve smyslu halucinací, živých snů a podobně, které lidé často zažívají při takovém pobytu.

Bílé světlo

Já musím říci, že zhruba od třetího dne jsem začínal občas mít vizuální vjemy, které vypadaly jako pulzující bílé světlo, které mělo určitou frekvenci, přicházelo někdy zprava, někdy zleva. Osobně bych to připodobnil blýskající se vodní hladině, na kterou dopadají sluneční paprsky. Zajímavé však bylo, že vnímaní tohoto světla nereagovalo na zavření ani otevření očí, ale dalo se velmi dobře vědomě rozdýchat.

Stačil jeden vědomý, plynulý a plný nádech ideálně s technikou dechové vlny z břicha postupně do hrudníku a světlo bylo pryč. Jiné esoterické prožitky jsem za celý týden neprožil.

Ku příkladu soused z vedlejší chatky, starší pán, před naším odjezdem popisoval velké množství živých snů. Poslední noc za ním údajně přišla také jeho dcera, opakovaně si zakrýval oči svýma rukama, ale ona tam stále byla.

Dle mého názoru, živé sny a různé halucinace jsou projevem vašeho emocionálního nitra, které se vám snaží tímto způsobem něco sdělit, komunikovat s vámi. Myslím si, že takové prožitky mohou být někdy velmi intenzivní. Také mohou mít významný praktický dopad na váš život i po ukončení pobytu.

Působí to na každého jinak

Pobyt ve tmě může tedy na člověka zapůsobit velmi individuálně, v závislosti na již výše zmíněném stavu vašeho emocionálního nitra, vašich dosavadních prožitcích, vaší vnímavosti a morálních vlastnostech. Nevytvářejte si prosím domněnky na základě mých zkušeností nebo na základě zkušeností druhých, neboť každý člověk je individualita s osobním životním příběhem a tudíž každý pravděpodobně tento pobyt prožije jinak.

V mém případě mi k pocitu dobré nálady a pohody velmi pomohly studené sprchy, které mohu jen doporučit. Můj denní program tedy spočíval ve studených sprchách, rozvrženém jednom jídle denně, troše jógy, hraní na kytaru a meditační mísu.

Vedle toho mi zbyla spousta času na prosté ležení a koukání do stropu, vědomé dýchání a také na mé vzpomínky. Velmi hezky a detailně jsem si například zavzpomínal na období mé střední školy, na což jsem do té doby jakoby “neměl čas“.

Častou domněnkou bývá také ztráta orientace v čase a prostoru. Osobně jsem chatku předem detailně nijak nezkoumal a problémy s orientací jsem neměl. Ovšem, pohyboval jsem se po stereotypních trasách a je dobré dávat si věci na totéž místo. Na druhou stranu byla mnohdy zábava hledat ponožku nebo trsátko od kytary.

S časovou orientací jsem měl do jisté míry problém

Vzhledem k cirkadiánnímu rytmu jsem měl v určitý čas větší potřebu spát nebo bdít. Také jsem byl schopný pocitově odhadnout, zda je tomu zhruba 24 hodin od posledního jídla. Samozřejmě jako podle hodinek tomu nebylo, ale na hodině, dvou nebo třech v daných podmínkách nesejde.

Výhodou v časové orientaci, jak jsem během pobytu zjistil, bylo jarní období. Když jsem se totiž absolutně ztišil, bylo možné přes den slyšet zpěv ptáků a v noci kuňkání žabek. Ke konci pobytu mi jídlo přinesla také Tomášova žena Lenka, se kterou jsem se dosud nesetkal. Požádala mne, jestli může vstoupit dovnitř, představila se a začala mi vysvětlovat instrukce k ukončení pobytu

Jak probíhal konec pobytu?

Bylo velmi zábavné uvědomit si odehrávající se setkání dvou lidí, kteří se vzájemně seznámili, komunikují spolu, ale absolutně chybí vzájemný vizuální obraz. Konec pobytu tedy probíhal tím způsobem, že Lenka mi přinesla přednastavený digitální budík, který nijak nesvítil a umístila jej do předsíňky.

Budík byl nastavený na 4 hodiny ráno a já jsem měl za úkol v tento čas vstát a pomalu otevřít dveře od chatky a sednout si do dveří. Účelem byla postupná adaptace oči během ranního svítání. Musím se přiznat, že jsem si i tyto pokyny opět trochu modifikoval.

Venku byla totiž docela zima. Já jsem tu noc poměrně málo naspal a tušil jsem, že nad ránem bych mohl ještě něco naspat. Neměl jsem však k dispozici žádný zdroj světla a potřeboval jsem přenastavit budík na 8 hodin ráno. Musel jsem tedy klepající se a popíjejíc čaj z termosky počkat alespoň na minimální rozbřesk, nastavit budík a šel si opět lehnout.

Do 8 hodin jsem nakonec krásně usnul. Ráno jsem již radostně vstal, pootevřel dveře od chatky a již za mírného světla jsem si šel dát poslední studenou sprchu. Poté jsem si postupně začal balit osobní věci, uklidil chatku… Radostně si zahrál na kytaru. Tou dobou jsem měl velmi oblíbenou písničku od Tomáše Kluse – Napojen, jejíž slova jsem vnímal velmi aktuálně a smysluplně.

Rozloučení

Poté jsem se rozloučil s chatkou a místním velmi pozitivním klimatem Tomášovy zahrady plné ovocných stromů, keřů, zahrádky, pobíhajících slepic. Následně jsem požádal Tomáše o odvoz na nedaleké vlakové nádraží do Kutné Hory. Odtud jsem pokračoval do Olomouce, kde mě čekal zase opačný, noční program, aby bylo tak říkajíc opět vše v rovnováze. O tom ale třeba někdy příště.

CARPE DIEM

Publikováno

Marie – Sice jsem ve Tmě nic nevyřešila, ale alespoň jsem žila přítomným okamžikem

přítomný okamžikAhoj,

ráda bych se s vámi podělila o zajímavý zážitek při mém týdenním pobytu ve tmě týden po Velikonocích.

Připadala jsem si v jednom kole 

Rozhodně jsem cítila potřebu „vysadit“, protože jsem si připadala v jednom kole. A i když jsem jela sama na dovolenou, vždy mi přidělili spolubydlící nebo se ke mně přidal někdo další a já nemohla být ani minutu sama (když nepočítám spánek). Proto jsem potřebovala být týden sama se sebou, aby mě nic od sebe neodvádělo (hudba, TV, čtení, maily, telefony). Během celého týdne jsem nezažila žádné děsy, halucinace, hlasy, panika, strach, úzkost… Užívala jsem si přítomného okamžiku plnými doušky.

Neměla jsem žádná očekávání, což bylo jen dobře, protože jsem nemohla být zklamaná :) 

Většinu času jsem prospala

Asi dva a půl dne nostop a tím jsem dohnala spánkový deficit. Sny jsem měla barevné. Krátce před pobytem ve tmě jsem dočetla knihu se silným příběhem a viděla emotivní film. A o tom se mi hodně zdálo. Po vyčerpání těchto dvou témat jsem měla kontinuální sny na pokračování (což se mi běžně stává a z čehož jsem už jednou sepsala příběh).

„Ahoj medvěde“

První den při donášce jídla jsem Tomáše vůbec neslyšela, až když vešel dovnitř a volal mě, teprve pak jsem se s úlekem probudila a ozvala se. Prý za 4 roky se nestalo, že by někdo tak tak tvrdě spal, aniž by reagoval na zaklepání. Již od dalšího dne mě Tomáš oslovoval „Ahoj medvěde“…

Oči si pomaličku přivykaly tmě a již po 2 dnech jsem měla před očima hvězdičky i přesto, že jsem měla oči zavřené. Občas se zničehonic rozsvítil „reflektor“ v bílé či modré barvě nebo blikal jako maják upozorňující lodě na pobřežní útesy.

Nebylo tam absolutní ticho

Vzhledem k tomu, že chatka není odhlučněná, tak člověk dokázal odhadnout rytmus dne. Myslím si, že je důležité být v absolutním tichu, aby člověk nebyl odveden od okolního světa, což se vlastně děje, když slyší zvuky zvenčí a tím se vlastně zabaví člověk, který se bojí nudy. Nudu jde zabít i vytvořením režimu dne, který si vytvořili už váleční zajatci z důvodu neupadající morálky. Když se tělo nudí, tak to znamená, že tělo odpočívá a regeneruje se. Pobyt ve tmě v Čeladné u Aloise Urbiše, kde byl i Jaroslav Dušek a Kristýna Frejová, byli v absolutním tichu, což preferuji i já. Moje chyba byla ta, že jsem si to nepřečetla na internetu.

Ráno mě probouzel chlad

Měla jsem vypnutou klimatizaci, tak mě ráno probouzel chlad. Krátce po probuzení jsem slyšela zpěv ptáků, pak přelety letadel, k večeru zklidnění okolního „hluku“, a znovu zpěv ptáků a kvákání žab v nedalekém rybníce (je pár metrů od chatek). Jen mi trochu vadily přelety Gripenů v nedaleké Čáslavi, které probíhaly od rána až do večera, aby stihli letci nalétat určené hodiny než se setmí. Během pobytu jsem zažila 2x silný vítr a jednu bouřku. Naštěstí mi bouřka nevadí. Většinu času jsem používala špunty do uší. Snad jen při jídle, cvičení, sprchování a meditaci hodinu před spánkem jsem špunty do uší nepoužívala.

Přišla mi návštěva

Tomáš mi řekl, že kdysi se v chatkách používal koš na odpad, nyní, aby to tam „nesmrdělo, tak dávají odpad do uzaviratelné nádobky. Poslední den jsem vrátila dezert a tím pádem jsem neměla prázdnou nádobu na odpad. Slupku od snězeného banánu jsem nechala v plastové vaničce od hroznového vína. Když mi přinesla jídlo Lenka, tak mi řekla, že jsem neudělala dobře, když jsem nedala slupku do nádoby, protože mě navštíví mravenci, ale že už mi to může být jedno, když ráno končím pobyt ve tmě.

No, mravenci mě opravdu navštívili a pěkně mě poštípali. Rozhodně bych nenechala volně položenou slupku od banánu, kdyby mě na to hned na začátku pobytu upozornili. Klidně bych jí dala do jídlonosiče, kde je zip. Tak to je informace pro vás ostatní, pokud chcete zažít klidný pobyt bez mravenců.

Moc jsem toho nenajedla

Při pobytu ve tmě je potřeba jídla opravdu nižší. Snad jen jednou jsem snědla celé jídlo. Dezerty a sladké nemusím, těch jsem se snadno vzdala. Jen mi chyběla zelenina, kterou jím ke každému jídlu, byla jen jednou a to jako šopský salát. Občas bylo trochu zeleniny v jídle. Jelikož je strava vegetariánská, tak byla bílkovina nahrazena šmakounem, tofu.

Nejvíce mi chyběly luštěniny (čočka ať červená nebo hnědá, cizrna, fazole, hrách), které jsou rostlinnou bílkovinou a hodně zasytí. Myslela jsem si, že polévka byla z fazolí, ale mám podezření, že to bylo ze zeleného hrášku. Nejsem zastáncem obilí a produktů z něj (mám k tomu i zdravotní důvody – vyšší hladinu cukru ). Po produktech z obilí, mouky, bulguru, těstovin, rýže se zvedá glykemický index a velmi rychle nastupuje pocit hladu a chuť na sladké a zvedá se hladina cukru. Proto jím potraviny s vysokým glykemickým indexem a bílkovinou zastoupenou ve stravě (mléčné výrobky, luštěniny, semínka a ořechy) a hodně zeleniny. Klidně bych se vzdala ovoce, kterého bylo nadbytek (denně banán a jablka nebo broskve a pomeranč, případně ½ vaničky z 500 g hroznového vína) a které je navíc zdrojem přírodního jednoduchého sacharidu cukru – fruktózy s vyšší sladivostí. A i po něm se zvedá hladina cukru v krvi.

Postupně jsem si přívykala na denní světlo

Rozhodně jsem uvítala ukončení pobytu probuzením v 4:30 do tmy, kdy člověk viděl hvězdy a pomalu si přivykal na denní světlo a účastnil se východu slunce. Jak mi řekla Lenka, je důležité být po ukončení pobytu v klidu cca 2 hodiny, jít na malou procházku a až pak se sprchovat, oblékat, balit. Při rychlejším tempu se totiž stává, že někomu bývá zle a zvrací. Já jsem měla při otevření dveří z chatky pocit, že pode mnou plave podlaha a žaludek jsem měla jako na vodě. S tím žaludkem mi to vydrželo až do večera. Druhý den po probuzení pocit žaludku na vodě zmizel.

Teď k vybavení svatyně:

Postrádala jsem nějakou poličku (regál nebo skříňku) na odložení věcí. Člověk používá přece jen denně čisté spodní prádlo, ponožky, potřebuje se převléct na cvičení a pak se převléct do pyžama na spánek. Klidně by mohla být vedle postele, aby se člověk neporanil ve tmě. Polička na chodbě by mohla mít na konci vytaženou hranu směrem nahoru, aby věci nepadaly na zem, když po tmě šátrá a něco hledá.

Trošku jsem „zápasila“ s ručníky

U umyvadla i sprchového koutu nebyl žádný háček, ani madlo, kde by ručník šel pověsit. Bylo by to vhodné na případné odložení oblečení než vejdu do sprchového koutu. Vždyť u postele 2 háčky byly, tak by mohly být i u sprchového koutu, který je navíc až na konci chodbičky a frekvence pohybu je tak nízká, že tam není tak velké riziko úrazu. Měla jsem problém kam s mokrým ručníkem. Tomáš mi řekl, ať jej přehodím přes sprchový kout. To se hezky řekne, ale hůře provádí… Jelikož jsem menšího vzrůstu a sprchový kout je umístěn cca 30 cm od podlahy, tak jsem rozhodně nedosáhla na horní hranu sprchového koutu a pokud bych jej měla hodit do výšky, tak nevím, kam by dopadl…

Také se mi stávalo, že se mi někam zakutálel toaletní papír a nemohla jsem jej najít. Možná by bylo fajn tam mít tyčku/držák na které by byly naskládané ruličky papíru. Možná by nebylo špatné mít u umyvadla nebo vedle něj uchycený kelímek, kde bych si mohla odložit pastu a zubní kartáček.

Ještě mám takový poznatek, že mi chyběla miska, kam jsem si chtěla uložit umyté hrozny vína. Nechtěla jsem tím pokapat podlahu, poličku. Nakonec jsem si to odložila na svůj ručník.

Chyběl mi stůl

I kdyby byl malý a třeba skládací, tak i za něj bych byla moc ráda. Určitě by se tak zamezilo znečištění podlahy svatyně při jídle. Stůl by se omyl a podlaha by nebyla znečištěná. Postel je vysoko postavená, tak by se tam klidně malý stůl vešel.

Držák na hrníček

Musím dodržovat pitný režim, při jeho porušení mě bolí hlava a mívám silné migrény. Stále jsem řešila, kam odkládat hrníček s nápojem. 2x se mi stalo, že jsem obsah z něj vylila, při jeho hledání, naštěstí to vždy byla jen voda. Bylo mi líto té dřevěné podlahy, která se tím ničí. Vždyť by mohl být u postele malý úchyt na hrneček a tím by se zamezilo vylití obsahu z něj na podlahu.

Shrnutí

Ve výsledku jsem si pobyt ve tmě užila, odpočinula jsem si. Nikdo po mě nic nechtěl, nikdo mi nevolal, prostě jsem si užívala každé minuty, kdy jsem byla jen sama se sebou. Rozhodně jsem si zkusila, jak se žije nevidoucím spoluobčanům. A také jak je důležité říci, kam byly přemístěny věci (nalevo, napravo od čeho a kolik cm..). Ani já a ani praktikující ve vedlejší chatce jsme nic ve svém životě nevyřešily, jen jsme prostě žily přítomným okamžikem.
Marie (medvěd)

Publikováno

Vlastimila – Chtěla jsem si pobyt ve Tmě zažít na vlastní kůži

Ahoj Lenko a Tomáši,

pro mě byl pobyt ve tmě okamžitý nápad. Hledala jsem na inernetu meditace v Praze a objevila vaše stránky ve chvíli, kdy byly všechny svatyně volné v jediném termínu, kdy jsem mohla přijet. Náhoda? Samozřejmě, že ne. Na náhody už nevěřím. Mám za sebou svoje osobní peklo, ze kterého jsem se těžko a dlouho dostávala. Přesto jsem se na nic nepřipravovala, nic jsem nechystala, ale taky jsem nic neočekávala. Prostě jsem v sobotu přijela, všechno jsem si prohlédla, odložila brýle, a zhasla světlo.

Rozhodnutá zažít na vlastní kůži, co to se mnou udělá. Rozhodnutá prožít týden jen s tím, kdo je pro mě nejdůležitější-sama se sebou.

Tma je nádherná

Čistá, teplá a objímající. Necítila jsem se nijak omezená a díky velikosti svatyně jsem neměla žádný problém s orientací. Od druhého dne se mi zdály krásné, dlouhé a klidné barevné sny a zdají se mi stále.

Všechno bylo v jednom cyklu

Můj režim se ustálil na „rytmu radiátoru“. Po sepnutí jsem si sedla zády k teplu a prováděla dechová cvičení. Až topení přestalo hřát, pokračovala jsem v procvičení celého těla. Následoval malý odpočinek a stále dokola.

Jestli Vám to připadá divné, tak musím napsat, že já nikdy v životě dobrovolně necvičila. (Dechová cvičení mi předepsali už před dvěma lety 🙂 ) . Změna nastala jen po jídle. To se cvičit nedá, takže jsem se uvelebila na postel a nedělala nic. Opravdu NIC.

Se zhasnutím světla ve mě zhasly i všechny myšlenky.

Nepamatuju se , že bych někdy měla pocit úplně prázdné hlavy. Je zvláštní to popisovat. Jak mám vyjádřit opravdové NIC?

Moje hlava byla jen jediná uzavřená buňka naplněná tmou. Byl to úžasný a silný odpočinek. Možná jsem Tomáše vyděsila, když jsem mu poslední den řekla, že se cítím jako v lázních…

Do tmy jsem si přivezla přání

Jen jedno přání jsem si do tmy vezla-změnit můj vztah k jídlu. Díky tmě jsem nepociťovala hlad, což bylo báječné. Ale jídlo, které vaří Lenka, je tak fantastické, že jsem prostě snědla všechno. Na tom budu muset ještě zapracovat…

Cestou ze Tmy 

Venku zatím napadl sníh. Mrzlo a já cestou ze tmy viděla jeden z nejnádhernějších východů slunce. Kromě vodorovných pruhů svítání i sloup světla mířící rovnou vzhůru do tmavého mraku.

Můj pobyt u Vás byl vlastně takový jednoduchý a obyčejný. Možná mi dal najevo, že to špatné už mám za sebou. Možná to, že se nemám čeho bát. Možná i to, že ať jsem kdekoli, vždycky je se mnou někdo důležitý-JÁ.

Vlastimila

Publikováno

Milan – občas se mi po Tmě stýská

Ahoj Tomáši a Lenko,

Jak jsem se o pobytu ve tmě dozvěděl? 

O pobytu ve tmě jsem se z nějakého článku dozvěděl už před lety a bylo to pro mě zajímavé čtení . Vůbec mi v té době nenapadlo, že se toho i já osobně zůčastním. Teď to beru tak, že to ve mně zaselo semínko, který muselo vyklíčit v hlavě a uzrát, aby se vydralo do popředí myšlení , při všech těch denních starostech atd.

Uteklo to jako voda… a byl jsem ve Tmě 

Když už jsem se pro pobyt rozhodl, tak jsem byl rád, že ta čekací doba byla dlouhá a já se mezitím budu moct na to připravit a popřemýšlet do čeho jsem se to uvrtal. No najednou to bylo tady a já stejně nic nevymyslel. Doma jsem měl plnou podporu, tak mi to usnadnilo konečné rozhodnutí, jestli to nevzdat…

Příjezd 

Po příjezdu jste mě uvedli do chatky, vysvětlili pár organizačních nezbytností a nechali na mě, kdy tedy zhasnu. Bylo tam připraveno nějaké musli a ovoce. A v tom jsem se zamyslel nad tím pomerančem. Jak já tě vlastně sním po tmě? Tak jsem ho pro jistotu ještě snědl za světla 🙂 .

Stiskl jsem vypínač… a bylo to tady

Po zhasnutí jsem si začal všechno zkoušet. Ze začátku jsem chodil víc podél stěn, ale netrvalo to moc dlouho a člověk se začal orientovat celkem bez problémů – najít jídlo, záchod, vysprchovat se . Dokonce jsem měl i takovou malou trhačku, kam jsem si psal poznámky, nálady, myšlenky atp. Dá se to úplně v pohodě přečíst. Takhle hezky skoro nepíšu ani když vidím…

Proč jsem vlastně tu? 

První přibližně tři dny se mi opravdu honily hlavou otázky proč jsem tu, když je doma tolik práce, kterou bych mohl dělat, proč jsem si kvůli tomu (vyplácal) dovolenou v práci na začatku roku atd. Takže jsem to chtěl několikrát vzdát a rozsvítit si a odjet. Naštěstí jsem to ale neudělal.

Pojem o čase jsem opravdu neměl ani trochu, protože v té době řádil venku velký vítr a já neměl nic čeho bych se chytil alespoň přibližně. Sice jsem věděl, že může být odpoledne nebo těsně po obědě, když jsem dostal jídlo, ale pak jsem třeba šel spát a netušil jsem vůbec, jestli jsem spal 2 nebo 8 hodin…

Lepší je úplně se izolovat

Největší chybu jsem udělal, že jsem na začátku Tomášovi dovolil, že mi může předat zprávu z domova jestli moje jedna dcera udělala státnice a druhá jestli v pořádku doletěla do Irska. Teď už bych to nechtěl a počkal bych, až rozsvítím…

Kdo mě tam posunul?

Nevím přesně dobu, kdy mi pobyt ve tmě začal opravdu bavit, ale to je asi jedno. Pravidelně jsem si cvičil jako jsem zvyklý i doma a na trénicích (taekwondo) . Stejně ale přišel čas, kdy už nebylo ani co jíst ani co dělat jiného a v té době začaly proudit myšlenky. Vybavila se mi spousta lidí i z dětství na který už jsem dávno zapomněl a uvědomil jsem si, jak a kam mě kdo nasměroval nebo ovlivnil během života…

Co mi to dalo? 

Hlavně jsem se srovnal sám se sebou a věděl jsem co je v životě důležitý, jak já ho chci vnímat… Není to ale teď po delší době tak, že jsem se ve tmě všechno dozvěděl a teď už je všechno ok. Není, ale vím, jak s tím pracovat…

Dalo mi to strašně moc a byla to moje jedna dlouhá dovolená kolem světa, i když jsem byl v jedné chatce. Ve tmě se mi před očima zobrazovaly různé barevné ornamenty, klenby, obrazce… Dělaly tak kolem mě prostředí asi abych se neztratil v nekonečné tmě.

Už to nebyla ta stejná tma 

Po tom co jsem se dozvěděl, že po rozsvícení mi může být špatně a točit se hlava, tak jsem si po svém uvážení pro jistotu rozsvítil již v pátek odpoledne – potřeboval jsem odjet už brzy ráno v sobotu, tak aby ta dlouhá cesta byla v klidu. Zvláštní na tom bylo to, že když jsem pak znovu zhasnul, abych se do rána ještě prospal, tak už tam nebyla ta MOJE tma se kterou jsem tam byl téměř týden. Byla jiná, byla neosobní, cizí a naštěstí jen krátká. Asi to chce čas než si navzájem na sebe zvykneme… třeba někdy příště… 🙂

Už teď mám chvíle, kdy se mi po tmě stýská. Po tom klidu a času na všechno bez vnějších vlivů…

Ještě jednou díky za všechno!!!
Milan

Publikováno

Hanka – Tma mě obrovsky obdarovala

Milá Lenko, milý Tomáši

Dnešního jitra jsem od vás odjela bez rozloučení.

Věřím, že moje chováni, při vší moudrosti, nechápete jako nezdvořilost a tudíž vás nemrzí. Čekání na vaše probuzení přemohla moje touha po domově.

Teď doma, uprostřed noci, se můj spánek ztratil pod přemírou vracejícich se prožitků ze tmy a z dnešních setkání, emocí, z množství vjemů, zvuků, slov a činností tady “venku”.

A tak píšu. Dlužím vám to rozloučení. A poděkování.

Jak popsat nepopsatelné, aby to neznělo banálně…

Jméno vaší (a chvilku mojí) temné chýše – Severni svatyně, jsem zcela pochopila teprve uvnitř. Posvátný čas. Nerušený, terapeutický, plný ve své prázdnotě….

Možnost být jen sama se sebou mám ráda. Nazývám to podle pana Hrabala Moje příliš hlučná samota 🙂 . Tady byla ale navíc dlouhá a po celou dobu obestřená hlubokým vnitřním pocitem míru.

Určitému očekávání, ač jsem se snažila, se nedalo ubránit.

Nic moc z toho se zde nekonalo.

Zírání do absolutni tmy, pozorování myšlenek, naslouchání tichu, meditace a modlitby, jemná jóga – sjednocení těla, dechu a mysli, trpělivost střídající neklid, procházky podél stěn, tělesné potřeby, jídlo, přemýšlení, zpívání, snění – bdění…

Dokola, sedm dnů a nocí, jako v pohádce.

Dnů a noci, mezi nimiž se ztrácí hranice. Jedna věc v jednom čase. A času je dost 🙂 Je čas zaslechnout v tichu odpověď na svou otázku, čas odevzdat staré bolesti, rozpustit zacyklené myšlenky, čas na čisté bytí, otevření srdce..

Ve spacáku bytostný pocit larvy vážky, metamorfóza.

Usmívám se nad zrcadlením. I tady je 🙂

Rodina

Spolehlivý termostat, který tiše vrní, spíná a vypíná, aby bylo příjemně teplo (s vyjímkou, kdy si svou zbrklou manipulací s ním způsobím chladnou chvilku). Občasný zpěv ptáčka zvenku, radost přinášející, tak milý a vzácný. Vítr se svými náladami, hvízdající, až strašidelně skučící, kvílící, a zase se ztišíci. Jídlo, na které čekáš, nevíš kdy a jaké bude, s vděčností přijímáš rozmanitost chutí..

Přátelé

Vzácné maličkosti, které obrovsky pomáhají: korálková mála, tmavá čokoláda, hlaďoučký drahokámen, citrus, cedr a levandule, teplý čaj, meditační polštářek…

Další společenství

Mravenec v borůvkách, noční myš pod chýškou a její přehlasité hryzání znemožňujíci spánek, kvokající slípka, vracejíci mě do časové reality.

Patálie, která mě vyhnala ven a vzápětí přinutila přemýšlet o svých pošetilostech. Návrat a slzy vděčnosti.

Tma mě obrovsky obdarovala

Pár překvapujících vhledů ve snech a meditacích. Hluboké pocity lásky, míru a pokory. Kéž si získaný poklad dokážu uchovat. Kéž přinese užitek i ostatním.

O tom dny příští…

Venku zahvizdal kos. Je čas jít spát 🙂

A tak se s vámi loučim. A mnohokrát děkuju. Za svatyni, za vaši láskyplnou péči, za vše… díky, díky, díky.

Už ne larva a ještě ne vážka. Proměna není snadná,

Hanka

Publikováno

Míša – Jsem vděčna tmě, ale i vám dvěma

Milá Lenko a milý Tomáši,

Velice vám děkuji za pobyt ve tmě ve vaší kouzelné jižní svatyni.

Chtěla bych zhodnotit, co mi zatím (protože to bude jistě ještě, jak cítím pokračovat, neboť se nyní řídím srdcem a to je tesy síla) odhalila tma. Jsem za to velice vděčna tmě, ale i vám dvěma.

Emoce, slzy již pozvolna opadají a zůstává a prohlubuje se pocit klidu v duši. Pochybnosti, které dříve kolotaly hlavou, jakoby okamžitě dostávaly odpověď proč to tak to, či ono je a zase duše upadá do hlubokého klidu bez pocitu viny: „Co jsem to vlastně řekla, udělala“. Je to prostě „tak a hotovo“

Budu naprosto konkrétní, protože jinak to už prostě nejde: Je úžasné, že jste oba takoví, jací jste.

Tobě, Lenko

děkuji za Tvoji překotnou, občas chaotickou a hlučnou mluvu. Pokud bych ji totiž nezažila, neprožila bych si, co dokáže ona překotnost vyvolat v člověku, který je tiše ve tmě: chaos, nepozornost. A tohle se vlastně stávalo mně jako učitelce, matce, manželce, ženě byla příliš rychlá a zbrklá, pak mě lidé nechápali a já si kladla otázku:“ Proč jsou takoví vůči mně?!“ Proto jsem vlastně ani přesně nepostřehla, jak bude probíhat odjezd a asi nešetrně Vás vzbudila chtíc se rozloučit a poděkovat, jak se patří. Děkuji Ti za velké poučení – klid a rozvahu. Nedovedeš si představit, jak mě můj chaotismus týral. Díky, že jsem jej díky Tobě nechala ve svatyni.

Tobě, Tomáši

zase děkuji za klidný a vyrovnaný přístup. Upozornění zas a znova na zakryté oči, čas na formulaci otázek: „Proč si to vlastně myslíš?“ a vyčkání si na moji odpověď. A objasnění, co bude, až budu po terapii doma. Děkuji Ti hlavně za klid, pořádek a harmonii. Ale dokázala bych tyto vlastnosti hluboce ocenit, kdyby tu nebyl protiklad chaosu vyvolaný jiným přístupem? Nedokázala! 

Je naprosto nutné a přirozené a by dobré a zlé bylo přítomno ve všem stvoření, v každém člověku, zvířeti, rostlině… Jinak nejsme schopni prožívat, cítit, sebe a vše kolem sebe.

A člověk je boží bytost, ne stroj.

Moc vám oběma děkuji za hluboký klid duše, který jste mi Vy dva a tma poskytli.

Míša

 

 

 

 

Publikováno

Václav – Z pobytu ve tmě si odnáším úžasný zážitek

Zdravím Tě, Tomáši a Lenko.

Na začátku července 2018 jsem byl u vás na pětidenním pobytu ve tmě a slíbil jsem pár vět k dojmům…

Na pobyt ve tmě jsem se velmi těšil

Dalo by se to popsat jako spojení zvědavosti (jaké to asi bude?) i potřeba jistého odpočinku – ve formě „vypnutí“, či výrazného omezení okolních stimulů a vlivů. Na to „těšení“ měl vliv i dojem z knihy Tvary tmy od Pavlíny Brzákové- Jaroslava Duška.

Po večerním zhasnutí jsem se během asi dvou hodin (přišlo mi to až rychle) dostal do příjemného stavu uklidnění až blaženosti. Hodně jsem byl zvědav, jaký bude můj spánek. Důležité bylo, že nebyl nijak výrazně jiný, než doma. Žádné noční můry, ani nespavost.. Někdy se také říká, že člověk první tři dny ve tmě prospí. Tak to také nebyl můj případ. Spánek jsem měl zřejmě kvalitnější (díky tichu a tmě) a usínal jsem zřejmě dříve než běžně a rovněž probuzení muselo být časné…

Co se týče jídla, byl jsem nad míru spokojen. Užíval jsem si všechny chutě, jak teplého jídla (polévka a hlavní chod), dezert (pokaždé jiná, ale vždy kvalitní  nepřeslazená buchta), tak i ovoce a zelenina byly radostí. Jídla byla patrně veganská, čemuž jsem tam nedával zvláštní význam, prostě mi chutnalo.
Času jsem hojně využíval ke cvičení. Zejména pár opakujících se jógových pozic + kliky a protahování bylo pro mě dost oblíbené. Také zpěv, bubnování a rytmizace rukou na různé části těla mě dostávaly do příjemného módu.

Dny ve tmě ubíhaly docela pomalu a poslední dva dny jsem se dost těšil na zážitek „vyjití“ ze tmy… A můžu říct, že je to zážitek nádherný!

Jaký je můj celkový dojem? 

Celkový dobrý dojem z pobytu ve tmě je postavený na splnění mé potřeby samoty (luxusu samoty!) a také záměrné sebedonucení k nicnedělání, které hodnotím rovněž vysoce pozitivně.

Chtěl bych za toto poděkovat Tomášovi a Lence Roudovým. Děláte to dobře!! Pokračujte, nepolevujte 🙂

Se srdečným pozdravem,

Václav

Publikováno

Eliška – Tmě je důležité se nebránit

Pobyt tmou byl pro mě zajímavou zkušeností, příště bych volila místo 2 dnů týden. Tma byla příjemná, měkoučká, plně prostupující. Zvykla jsem si na ní překvapivě velmi rychle, nebránila se jí, ztratila pojem o čase. Bylo to pro mě osvobozující – za ničím se nehnat, prostě jen tak být a vnímat svoje tělo.

Když mi pobyt skončil, šla jsem se podívat na východ slunce. Byl nádherný a pocítila jsem hlubokou vděčnost. Na pobytu jsem si uvědomila, jak je důležité se tmě nebránit, když nás přijde navštívit a namísto toho ji poděkovat. Jak jinak bychom si pak mohli vážit světla? 🙂

Přeji vám krásné podzimní dny, plné pestrosti a lásky

Eliška

Publikováno

Dana – Pobyt ve Tmě byl pro mně zlomovým okamžikem

Hezký večer, Leni a Tomáši.

Pobyt ve Tmě byl pro mně zlomovým okamžikem. Jakobych prošla totální proměnou. Nevnímala jsem to okamžitě, ale až nyní, s odstupem několika týdnů…

Před samotným nástupem

Léčbu Tmou jsem objednávala na konci května… netušila jsem,co bude předcházet před samotným nástupem…
Přicházely postupně myšlenky, aby mě odradily… je to pro tebe moc peněz, nezbude ti téměř žádná dovolená, přijede syn, žijící ve Skotsku, na dovolenou právě v tomto termínu… a další… až se vše vystupňovalo psychickým onemocněním staršího syna…

Měla jsem v sobě panický strach o něho a zvažovala zrušení pobytu ve Tmě. Teprve poslední den jsem se rozhodla. Synovi bych v tomto stavu nepomohla. Podpořila mě Tomášova slova: ,, Nejdřív musíš být v pořádku ty a pak můžeš pomoci synovi“.

Jak probíhaly mé první dny? 

První den jsem nepospíchala se zhasnutím. Mapovala jsem si prostředí, rozložila si věci, abych je potom snadno našla. Zhasla jsem až kolem deváté večer. Byla jsem hodně unavená uplynulými stresovými dny a okamžitě jsem usnula.

Probudila jsem se pravděpodobně brzy ráno, jak jsem zvyklá vstávat do práce (vstávám kolem páté) . Vím, jak fungují biologické hodiny a první dny jsem se podle nich přibližně orientovala. Když jsem se tedy poprvé probudila, usoudila jsem, že je ještě brzy a usnula jsem. Pak už jsem jen přibližně odhadovala čas.

To, že nevím, kolik je hodin, mě vůbec netrápilo.

První den jsem se nudila. Cvičila jsem, zpívala jsem si (uvědomila jsem si, jak málo znám písniček…), čekala na jídlo. A čekala se zvědavostí, co bude dál, co se bude dít… nedělo se nic… na prosbu zvědomění čehokoli jsem dostala odpověď : ,,Až se dostaneš za mysl, pak přijde odpověď“. A tak jsem nechala myškenky plynout a pouštěla je.

Druhá noc

2.noc, z neděle na pondělí se začalo projevovat fyzické čištění, i když jsem si to ještě neuvědomovala. Budila mě nepříjemná bolest zad. Myslela jsem, že je to způsobeno prvním dnem nečinnosti a tak jsem v pondělí dopoledne hodně cvičila a uvolňovala jsem si bolavá místa protahovacími cviky. Bolest během dne vymizela. Ale hned další den nad ránem mě vzbudila řezavá bolest břicha. Pracuji s Reiki, tak jsem s pomocí této energie opět bolest rozpustila. Postupně se začala rozvíjet úporná bolest hlavy a kolem oběda jsem cítila horečku. Zachumlala jsem se do spacáku a usnula jsem. Po probuzení už jsem nic nepociťovala. Ve středu ráno (tedy po probuzení) se čištění zakončilo lehkým průjmem. Od té chvíle už mě bylo dobře.

Odpovědi na mé otázky

Začala jsem víc meditovat. Přicházely odpovědi na moje otázky, někdy hned, někdy formou snu. Přišly vize z některých oblastí života i nasměrování jak dál v dosud nerozhodnutelných situacích. Když se objevila úzkost a přišla myšlenka na nemocného syna, pomáhalo mi dýchání… prodýchávala jsem slova
SVĚTLO – LÁSKA, prodýchávala jsem jimi jednotlivé čakry nebo používala prastarý trojzvuk AUM…

Co jsem si ze tmy odnesla? 

Během pobytu jsem silně procítila Lásku, Pokoru a Vděčnost za vše, co je… načerpala jsem klid a mír do duše, potrénovala trpělivost… to vše byly do této doby moje slabé stránky…
Pochopila jsem, co je být skutečně přítomná. Přenesla jsem svoje poznatky a zvědomění do každodennosti. Vypustila jsem obavy z toho, co ještě nenastalo a řeším situaci až když skutečně přichází.

Díky síle, klidu a rovnováze, kterou jsem načerpala a naučila se nacházet během pobytu ve Tmě, jsem byla schopná zvládnout velice těžké situace, které následovaly téměř okamžitě po návratu domů… snad ze všech oblastí… jako by mě zavalila lavina… tak moc těžké….

K provozu jen dodám: jídlo bylo dobré. Místo čaje jsem poprosila Lenču o horkou vodu. Měla jsem svůj čaj i směs kávy, hrnícek a lžičku a chystala jsem si čajít nebo caro sama.

Ve Tmě jsem se cítila dobře. Cítila jsem klid a bezpečí.

Leni a Tome, moc děkuji za možnost projít touto zkušeností…

S Láskou
Dana

Publikováno

Lucie – Pobyt ve tmě mohu jen doporučit

Ahoj Lenko a Tomáši

přestože už jsem z pobytu ve tmě zpátky už víc než měsíc, ještě jsem se nedostala k sepsání alespoň něco málo postřehů, které jsou ale jen okrajové.

Vlastní zkušennost je nepopsatelná a kdo by někdy váhal, zda pobyt absolvovat, mohu jen doporučit.

Bála jsem se toho… 

Nejvíc vyděšená jsem byla v den, kdy jsem nastupovala, tedy v sobotu. Příjezd byl mezi 16:00 a 17:00 hodinou a já jsem byla od rána nervózní a několikrát mě i napadlo, že to ještě na poslední chvíli zruším a co teprve, když jsem viděla chatku bez oken 😉 .

Trochu mě uklidnil Tomáš (poskytovatel a ubytovatel), když jsem se mu tam téměř rozplakala a pověděla, že mám strach, řekl, že je to naprosto v pořádku, naopak, ten kdo je příliš namyšlený a má pocit, že si pobytem ve tmě splní dalšího Bobříka do sbírky, většinou druhý den balí kufry. Pro jistotu jsem si ale ověřila, kde si mohu rozsvítit, a že si i sama mohu odemknout a odejít. Bála jsem se, že bych mohla začít panikařit a nutně bych potřebovala na vzduch, nebo že se unudím, a že bez pohybu se to tam zvládnout nedá ap. NIC Z TOHO SE NESTALO!

Co mi to přineslo? 

Tak abych se dostala k tomu, co mi to vlastně přineslo. Kupodivu mě asi po 2 hodinách, od chvíle, co jsem si zhasla začalo to temno uklidňovat. Přemýšlela jsem o věcech, které jsem měla nevyřešené nebo potlačené, litovala jsem chyb, které jsem udělala a moc se mi ulevilo, když jsem se vybrečela.

Přicházely i pěkné vzpomínky a dokonce i takové, o kterých jsem nepřemýšlela už asi 100 let, třeba jak jsem si ve školce strčila korálek do nosu a nemohla ho vyndat a tak… Přišlo mi, že si moc nemůžu vybírat, o čem budu přemýšlet a tak jsem to nechala plynout, tak jak to přicházelo a pak zase odcházelo.

Jednou denně mi Tomáš nebo jeho žena nosili jídlo a když jsem chtěla, mohla jsem si s nimi povídat o tom, co prožívám. To mi vyhovovalo a taky jsem věděla kolikátý den a kolik přibližně je. Samozřejmě jsem se těšila, až to skončí a já zase uvidím přírodu, ale zároveň jsem už tam věděla a vím to i teď, že si to ještě ráda zopakuju.

Moc za všechno děkuju a těším se zase někdy na viděnou.
Lucka