Léčba tmou

Terapie tmou, pobyty ve tmě

Archiv pro štítek: klid mysli

Víťa – pobyt ve tmě přináší dary

Na pobyt ve tmě jsem se přihlásil jelikož mě zaujala knížka TvaryTmy od pana Duška. Neměl jsem žádné konkrétní očekávání, počítal jsem s tím, že si dost možná jen odpočinu. Ale i jsem doufal, že se mi objeví nějaká rada do života, popřípadě uleví se mým bolavým zádům. A rada do života se skutečně objevila jako hluboký zážitek (který popisuju v kapitole Hlavní zážitek), ale to bych předbíhal… Začněme popořadě…

 

Praktické rady

Předně musím potvrdit, že 3 noci jsou málo. Já měl 6 nocí a pro mě to bylo tak akorát. Rozhodně bych doporučoval alespoň 6 nocí. Myslím, že dobrý nápad je vzít si s sebou několik tužek a blok. Neberte si propisky – ty můžou dopsat. Moc poznámek jsem si nedělal, ale po skončení jsem byl za každou poznámku rád. Příště bych si zkusil dělat víc poznámek. Přece jen ve tmě po probuzení se člověku vše pamatuje snadno a je vše jasné, ale pořád je to maličko sen a může se časem zapomenout… Taky jsem byl rád, že jsem si spoustu věcí zkusil hned po zhasnutí a pak si ještě rozsvítil a doladil věci, které mi potmě nebyly úplně jasné… Poslední praktická poznámka je, že jsem byl rád, že jsem si vzal teplé ponožky a papuče – klimatizace totiž nahoře fouká teplý vzduch, ale ten se také nahoře drží a u podlahy je chladněji.

Takže své věci mám vybalené a hezky rozložené pod postelí. Blok s tužkami u hlavy a teď již vše může začít…

První dojmy – jak se vypořádat s horory

První 3 dny si člověk zvyká. Dotáčí se mu v hlavě kolo myšlenek běžného života a práce… Naštěstí si člověk může říct, že tady není od toho, aby mlel své všední životní situace. Nemusí. Taky po pár otočkách jasně vidí, že intelekt se točí v kruhu, což je další důvod ty myšlenky pustit. Minimálně pro teď. Nastává chvíle, kdy je člověk sám se sebou. Nemůže se na nikoho a na nic vymlouvat. Je tu jen ON. Shodou okolností mamka i taťka byly ve tmě v podobnou dobu. A zajímavé bylo, že taťka se spíš nudil a měl ze tmy blbou náladu, mamka zase si to užívala a prý se nádherně uvolnila. U mě byly oba stavy. Spíše to bylo pozitivní, ale přicházely i ty negativní pocity. Pro mě osobně bylo nejhorší, když se objevila myšlenka toho, že přestože jsem ve tmě, nejsem vůbec o nic blíž žádné životní pravdě. Že vlastně netuším, jak mám vést svůj život a co má v životě smysl. Takový nepříjemný pocit bezradnosti, zmaru, zbytečnosti. Jak jsem již napsal – ve tmě jste jen VY a VY si to můžete dát pěkně sežrat. Není kam uniknout. Není se čím rozptýlit. Tma může být intenzivní a může být dost nesnesitelná. Ale abych jen nestrašil – některé strachy, kterých jsem se před tmou bál, se ukázaly lepší než jsem čekal. Možná jsem strašpytel, ale když se koukám na nějaký horor a pak zhasnu, tak se dokážu dost vyděsit nějakým stínem a jsem rád, že si tam můžu posvítit. Naštěstí jsem se před tmou na žádný horor aspoň půl roku nedíval a doufal jsem, že si ve tmě na žádný nevzpomenu. No tak to ani náhodou :). Samozřejmě že jsem si vzpomněl na všechny horory, které jsem kdy viděl. Ale kupodivu mě už tak neděsily. Jednak v absolutní tmě nejsou stíny, které by dráždily představivost. A jednak když je člověk klidný, může včas a v klidu si hned říct, že to jsou jen myšlenky a nemůžou mu ublížit. V podstatě s nimi může i člověk trénovat odevzdání. Říct si, že fyzicky je v bezpečí a mentálně to tu teď je a nemá smysl tomu unikat. Řekl jsem  myšlenkám „tak si mě sežerte“. Pak tam ty hororové postavičky stály trošku udiveně. Zkoušely přicházet blíž a dál a pak už to byla nuda, tak je mysl pustila :). Další dobrá rada, kterou mi Tomáš (hostitel) dal, je zhluboka dýchat. Na hororové postavičky to nebylo ještě úplně potřeba. Ale neuškodilo při první představě se párkrát zhluboka nadechnout a vydechnout, než je člověk pozval k hostině na sobě :). Další mocný nástroj na strach je důvěra v boha. Když si člověk řekne a uvědomí, jak komplikovaný a úžasný je život, a že jej nedokážeme uměle vytvořit – pak je zřejmé, že síly (či bůh), které toto vše vytvořili, dalece přesahují náš intelekt a můžeme se jim s důvěrou odevzdat. Důvěra a odevzdání se je mocný nástroj a jeho síla závisí jen na tom jak upřímně to člověk myslí. Smyšlené hororové postavy před tímhle kanónem nemůžou obstát. Takže dohromady: vědomé rozlišení, že mi myšlenky nemohou ublížit, dýchání, klidné pozorování, důvěra v boha a odevzdanost jemu mi byly více než dostatečnou ochranou.

 

Postřehy z bdění a sny v noci

Po krátké hororové odbočce k zajímavějším věcem. Jak už jsem napsal – ve tmě jste jen Vy. Proto je dobré umět být sám se sebou. Myslím, že dobrá příprava je, když se člověk už o nějakou duchovní cestu snaží i v běžném životě. Pokud třeba umí nějaké jógové cviky a umí z nich mít radost, pak si ve tmě může krásně zacvičit. Je na to čas i prostor a může své tělo snadno procítit bez rušení z vnějšku. Dobré je se pokoušet i meditovat. Pokud člověk je zvyklý alespoň 15 minut denně sedět v tichu a sem tam si užívat klid mysli, je to skvělý trumf do tmy. Zde máte čas si to ticho užívat i mnohem déle 😉 Já si oboje ve tmě užíval. Hodně jsem spal. Moc mi chutnalo jídlo, na které se ve tmě člověk dobře soustředí a vychutnává každou jednotlivou chuť. Taky jsem si uvědomil, že když vychutnávám a jím pomalu, tak toho mnohem méně sním. A taky jsem po prvním dnu, kdy jsem ještě zhltal všechno, pocítil, jak náročné je pro tělo trávení. Další dny jsem jedl méně a cítil se lépe. Ale i přesto jsem si po jídle většinou chvilku schrupl :).

Velmi zajímavé byly sny. S otevřenýma očima člověk vidí jen černo, ale když usne vidí barevné sny :). (Tedy skoro jen černo – až na to, že i v absolutní tmě jsem měl pocit, že vidím své tělo a ruce jako stříbrný obrys. Možná jsem si to jen představoval – nevím. Ale nechtěl jsem se tím moc rozptylovat, tak jsem se na sebe moc nekoukal). Sny byly docela příjemné rozptýlení od tmy. Nejzajímavější mi to přišlo po probuzení. Zdál se mi barevný sen – otevřu oči

 

 – a černo. Zavřu oči a uvidím světlo. Jako by mi někdo zpoza očí zapnul starou promítačku se žlutým světlem. Světlo nabírá na intenzitě a vykreslí se barevný obraz snu. Znovu otevřu oči a blik-tma. Zavřu oči a promítačka se zase rozsvěcuje. Přišlo mi zajímavé, že se to otočilo – ve světě, který normálně nabízí spoustu obrazů, je absolutní tma a mysl dokáže po zavření očí vygenerovat živý věrohodný snový obraz. I když už jsem v podstatě vzbuzený a vnímám.

První sny byly takové normální. Nejdřív se mi zdálo, že jsem nějaký vědec, nebo kouzelník, nebo snad jen pomocník v nějaké vědecko-kouzelnické dílně 🙂 Protože jsem ještě mladý a sen byl zajímavý, tak jsem ještě pomáhal nějaké sexy slečně v koženém oblečku 🙂 Sen byl dlouhý a už si přesně nepamatuju, co vše jsem dělal (ale nic nemravného ;)). Pak se do snu vloudila informace, že bude konec světa. Snažili jsme se tomu nějak zabránit, ale brzo bylo jasné, že to je marné. Podařilo se nám ale zjistit, že lidi, co si rozříznou ruku určitým způsobem mezi prsty, to přežijí. Tak jsme to udělali. Pak si toho moc nepamatuju, ale přežili jsme to. Najednou jsme se ve snu probudili s nějakou partou mladých lidí, kteří říkali, že je super, že jsme to přežili. Ale nějak mi přišlo, že si neuvědomují velikost té události. Každopádně vše vypadalo normálně. A oni se rozhodli, že to půjdou zapít. Mně to přišlo nepatřičné nakládání s tím, že jsme měli tu možnost přežít. Ale co se dalo dělat – život šel dál a nemělo cenu jim to vymlouvat… Pak už jsem se asi nějak probudil. Pocit z toho snu po probuzení byl – že to byl zajímavý příběh. A taky, že lidi jsou docela lehkovážní…

Zajímavější byl další sen – myslím, že to bylo 3. den. Byl kratší a méně propracovaný. Taky mě trošku zklamalo, že nebyl barevný, ale tak nějak černobílý. Ale o to byl zajímavější obsahově. Byl jsem ve třídě, kde nás vyučovala nějaká stará paní. Ze začátku jsem ji viděl a měla hrozně svraštělou kůži. Pak jsem přestal vidět detaily a místo lidí jsem jen viděl taková šedá vajíčka. Bylo pro mě těžké rozlišovat co se děje. Ale pochopil jsem, že někdo říkal, že ta stará učitelka umřela při hodině. Na chvilku mi probliklo její ležící tělo na podlaze. Ale pak jsem zase viděl jen ty šedá vajíčka místo lidí. Bylo mi divné, že i když umřela, tak její šedé vajíčko existuje beze změny. Šedá vajíčka studentů se zvedaly a chodily k ní. Byly nervozní. Ale její vajíčko bylo klidné. Beze změny. Přišel nějaký lékař, něco jí píchl, položil ji na lehátko a odnesl ji z místnosti. Přišlo mi to zbytečné, když teda byla mrtvá a hlavně zbytečné, protože její vajíčko bylo klidné a nepotřebovalo žádnou intervenci. Pocit z toho snu byl takový, že to, že umřela, nebyla vůbec tak významná událost a vlastně to nic moc nezměnilo.

Další sny si už nevybavuju. Tady je možná maličko škoda, že jsem si je nezapisoval.

První úžasný zážitek

Místo snů přichází opravdu krásný bdělý zážitek. Po probuzení 4. dne jsem se probudil do úžasného klidu. Klidu, který těžko něčemu přirovnat. Snad jen pár povedeným meditacím. Nebo částečně možná klidu, kdy do Prahy přijel na přednášku/satsang pan Šrí Brahmam. (mimochodem pan Brahmam má přijet i letos – tak vřele doporučuji. Místo a datum viz: http://www.brahmam.cz ). Těžko ten klid srovnávat nebo vysvětlovat. Byl to krásný pocit hlubokého klidu. Klidu, kdy člověku vůbec nic nechybí a vůbec nic dalšího nepotřebuje. Vůbec nic nemá potřebu řešit a tudíž je vlastně šťastný, ale ani to, zda je nebo není šťastný, nemá potřebu řešit. Prostě klidu, kdy běžná slova a pojmy nemají význam.  Nevím jak dlouho to trvalo. Tipnul bych si, že tak 20 minut. Postupně se pomalu ten klid vytrácel. Ne že bych měl nějakou rušivou myšlenku. Jen ta hloubka klidu se ztenčovala. Bylo mi to docela líto, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Pořád jsem měl klid, ale už to nebylo tak úžasné. Zkoušel jsem ho znovu prohloubit, ale jednak jsem netušil jak, protože mysl byla pořád bez myšlenek, a jednak mi došlo, že to je dar a mysl nebo nějaké mé chtění nemá možnosti takového klidu dosáhnout. Zbytek dne byl fajn, ale hluboký klid zůstal jen ranním zážitkem.

 

Druhý den po probuzení tu byl klid znova :)! Byl jsem hrozně šťastný, že ho znovu zažívám. Ale vlastně to, že jsem byl šťastný, bylo jen na pozadí, protože ten klid byl úžasný sám o sobě. Hrozně jsem si to užíval. Možná že trval o trošku déle. Nevím jak dlouho. Snad jen o málo víc než 20 minut. Ale hned jak jsem viděl, že začíná ubývat, přál jsem si jej podržet co nejdéle. Ale ta snaha byla marná. Zdálo se, že když jsem se snažil klid udržet, tak se objevilo víc chtění a ten klid ucházel rychleji. Zjistil jsem,  že opět s tím nemůžu nic dělat a tak jsem si užil posledních pár krásných minut. Těžko to vysvětlovat. Sám tomu úplně nerozumím. Ale pokud to budu chtít nějak rozebrat, řekl bych, že ten klid je uvnitř neustále. Jen naše mysl není schopná jej normálně prožívat. Zdá se, že samo chtění je překážkou. Zdá se, že je potřeba se snažit mysl zklidnit a neuchopovat myšlenkové koncepty. Nezabředávat do názorů a myšlenek a chtění. Postupně se vyvázat ze silných tužeb obrácených do vnějšího světa. Pak možná se zase objeví klid… Nevím…

Hlavní zážitek z pobytu ve tmě

Po zážitku hlubokého klidu jsem si říkal, že jsem dostal víc, než jsem čekal. Snad i víc než si zasloužím… Ale ten nejsilnější zážitek na mě teprve čekal… Mám problémy se zádama a zrovna poslední večer mě začaly bolet nějak víc. Nevím už co bylo dřív, ale zároveň jsem se mučil myšlenkou, že venkovní svět je bezútěšný. Mechanický. Bez smyslu. A plný trápení – zvlášť, když člověka bolí záda. Říkal jsem si, že je zbytečné světu pomáhat a přivádět na něj další děti. Záda mě bolely čím dál víc. A myšlenky o světu bez smyslu a bez lásky byly snad chvílemi i horší než záda. Říkal jsem si, že takové dary jsem zde ve tmě dostal a nejsem o nic lepší, snad jsem i horší. Bylo mi špatně z mých myšlenek, z toho, že nevím kudy kam, z toho že nevím co se svými zády a z toho, že to bolí… Tady jsem využil Tomášovu radu. Bylo potřeba to rozdýchat. Zhluboka jsem dýchal a funěl tu marnost pryč. Odfukoval jsem jí ať ji nemám ani před sebou. Docela mi to hodně pomohlo. Vyfoukal jsem mučivé bezvýchodné myšlenky o ubohosti světa. Zbyla po nich jen pachuť. Říkal jsem si, že to teď zaspím. Ale záda se rozhodly, že ne. Ležel jsem na posteli a měl jsem pocit, že se mi drtí nerv mezi bederní páteří a pánevní kostí. Vždycky jsem se nějak převalil, chvilku to bylo lepší a pak zase bolest. Byl jsem rád, že už se mi nehoní v hlavě myšlenky na to, jak bezútěšný a mechanický je svět, ale bolest mi nedovolila usnout. Nevím jak dlouho jsem se převaloval, ale pak už jsem toho nechal. Ležel jsem a vzdal jsem převalování. Pozoroval jsem bolest. Říkal jsem si, zda na takovou silnou bolest můžu umřít. Při té bolesti, unavě a odevzdanosti už mě ta myšlenka smrti ani moc neděsila. Najednou jsem viděl, jak se prosvětluje můj hrudník světlem. Přišlo mi, jako kdyby má energie začala opouštět mé tělo. Napadlo mě, že umírám. Pak mě napadlo, že je mi líto, že tu přítelkyně bude sama. Abych byl upřímný, nevím přesně v jakém pořadí se následující věci odehrály. Lítost nad opuštěním přítelkyně se prohloubila a přerostla do obrovské lítosti nad tím, že jsem lidem kolem sebe nedával dost lásky. Nebylo už to konkrétním lidem z mého okolí. Bylo to myšleno všem lidem a ve všech situacích. Myslím, že mám relativně čisté svědomí, ale najednou mi myšlenka na to, že jsem lidem víceméně neškodil a spíš byl užitečný, přišla zoufale a nepopsatelně nedostatečná. Připadal jsem si jako bych do teď byl hrozně neznalý a slepý. Jako kdybych si doteď o sobě myslel, že mám maturitu lidství a po nadzvednutí závoje nevědomosti jsem zjistil, že jsem stěží prvňáček. Bylo mi hrozně líto, že jsem ve svém životě nezářil více lásky. Někdy při tomhle uvědomování jsem viděl, že se ta energie, která stoupala z trupu, pootočila a já pocítil úlevu v zádech. Pořád mě bolely, ale bolest začala ustupovat. Pak jsem cítil prostředek hrudníku. Jakoby mé srdce chtělo dohnat to, co zameškalo a zářilo kolem a tlačilo se z hrudníku. A já se hrozně rozbrečel. Jako už dlouho ne. Bylo mi líto mého promarněného dosavadního života. Cítil jsem obrovskou lásku a bylo mi hrozně líto, že jsem ji nedával. Obrovsky to kontrastovalo s tou zoufalostí a mechaničností světa, o které jsem přemýšlel večer. Bylo mi jasné, že to, co chybělo, bylo to, abych dával lásku. To bylo to, co mi v té mechaničnosti chybělo. Asi jsem se dřív bál dávat lásku, protože jsem žil v iluzi světa, kde věci můžou dojít, a neuvědomil jsem si, že láska není ten druh věcí. Taky možná jsem nedával dost lásky, protože jsem se narodil v kultuře, která si zvykla dávat lásku jen podmíněně za odměnu, za pochvalu. Ale teď jsem jasně viděl, že láska je něco, co září a září pořád. Že láska je spíš jako sval a čím víc jí člověk používá, tím víc jí má a může dát. Cítil jsem hroznou lítost, že jsem lásku schovával a bál se o ní. Bylo mi jasné, že každá bytost prahne právě po lásce. A že náš koncept dávat lásku jen podmíněně, je hrozné nepochopení řádu světa. Bylo mi jasné, že lásku je potřeba dávat všem a pořád. A snad těm lidem, kteří by dělali něco špatně, ještě více. Když jsem to druhý den cestou vlakem přebíral v hlavě, narážel jsem na náš kulturní koncept, že přece nejde dávat lidem lásku, když někomu škodí. Ale to je jen nějaký koncept, který jsme si v naší kultuře vypěstovali díky nepochopení lásky a jejímu zaměňování s pomocí a jiným konáním. Nejde vůbec o to někoho podporovat nebo schvalovat to, co dělá. Jediné o co jde, je vyzařovat kolem sebe všem lásku. Láska není to, že bych někomu sloužil nebo mu pomáhal. To je ta mechanická stránka věci. Láska je jen Láska. Hřejivý pocit náklonnosti a vřelosti, který chcete zářit do okolí. Podle mě nejvýstižněji se skrývá za úsměvem, který rozdáváme neznámým lidem, aniž bychom z toho něco mohli mít. Láska je to, když šíříte kolem sebe pohodu. Září vám oči. Když nad tím tak uvažuju, možná je tahle pohoda daleko prospěšnější k tomu, aby se lidé kolem změnili k lepšímu, než naše zažitá metoda lásky až za odměnu. Podle mě láska působí daleko příměji než se na někoho mračit za to, že udělal něco špatně. Každopádně tohle byl pro mě obrovský zážitek. Nyní, po 3 týdnech kdy to píšu, už je to jen vzpomínka. Ale pořád mě to dokáže zahřát uprostřed hrudníku a dojmout. Každopádně zážitek sám o sobě nedokáže změnit naše zvyky. Pořád nejsem věčně usměvavý člověk a spíš se usmívám málo. Ale pořád si tento zážitek připomínám a snažím se být vřelejší ke svému okolí. Jde to pomalu a bojím se, že přijdou chvíle, kdy na to pozapomenu. Ale pro mě osobně teď znám alespoň jeden velký smysl života. Už nemůžu dál předstírat, že nevím jak žít svůj život. Vnímám to jako dar i závazek. Zážitek hluboké lítosti při umírání je pro mě velká motivace. Ale doufám, že každý, kdo si tohle přečte, se pokusí být vřelejší a laskavější ke svému okolí. Věřím, že se nám všem bude lépe žít a lehčeji umírat. Tak nám všem přeju hodně štěstí v praxi a spoustu lásky ;).

 

 

Myšlenky z poznámek

Z mých málo poznámek mám ještě pár zajímavých. Jsou to myšlenky, které mě napadly, a které mi přišly důležité. Neváže se k nim tak silný prožitek jako v předchozí kapitole. Zčásti jsem si je mohl vymyslet, ale zde jsou:

Ze začátku, jak dojížděly myšlenky z běžného života, jsem si uvědomil, že: Mysl neumí být přítomná. Ze své podstaty analyzuje dříve prožité děje a z nich vymýšlí budoucnost. Můžeme to zkracovat, ale mysl bude vždy kousek vzadu nebo vpředu. V přesné přítomnosti mysl není potřeba. A ani ze své podstaty nemůže v přesné přítomnosti fungovat…

Tuším, že následující myšlenka mě napadla někdy v noci, když jsem volně nadhodil otázku, co dělat v životě. V noci je výhoda, že člověk je už dost unavený na to, aby svojí urputností plašil inspiraci. Každopádně poznamenal jsem si: „Vše je v pořádku. A nejlepší, co můžu dělat, je z klidu a bez připoutávání pozorovat svůj život.“ K tomu asi není moc co dodat než, že děkuji za tuhle poznámku. 

Další mnou nebo tmou vymyšlená rada byla: „Buď vděčný – toť tvá cesta.“. Takhle s odstupem je to asi složité dodržet v některých situacích. Ale přesto, když člověk není vděčný, dá se to brát jako kontrolka, že jeho mysl ho odvádí od reality. Je na čase zklidnit mysl a podívat se na situaci s odstupem. Tohle je situace, kterou je mi umožněno zažít. Co mě má naučit? Za co v ní můžu být vděčný? Možná tohle zamyšlení pomůže, aby člověk mohl být více vděčný – nevím… Jindy, když jde člověk hezkou přírodou, může mít dobrý pocit zcela přirozeně. Když si zároveň uvědomí, že je za to vděčný, pak je dobrý pocit umocněn a to mi přijde fajn…

 

Poslední praktická rada

Ještě se chci podělit o jednu překážku. Jeden den jsem se asi vzbudil dřív a Lenča s Tomášem se opozdili s jídlem. Mně už se samozřejmě v hlavě roztočil kolotoč myšlenek na to, co všechno se jim stalo. A už jsem uvažoval, že je půjdu ven zachránit. Naštěstí jsem to ještě posunoval a posunoval a pak přišli. Prostě když vám přijde, že dlouho nejdou, tak je daleko pravděpodobnější, že vy něco fabulujete než že se něco skutečně stalo. Nenechte se zlákat a nevycházejte dříve ze své tmy. Nikdy nevíte jaké zážitky vás ještě čekají a o co byste se mohli ochudit.

Závěr

Jsem moc rád, že jsem pobyt ve tmě vyzkoušel. Bylo to pro mě daleko intenzivnější než jsem si myslel. Rád bych šel znovu, ale nejdřív tak za 2 roky. Přece jen zážitek, kdy člověk umírá, si člověk nechce jen tak zopakovat. Vlastně trošku doufám, že to bude příště méně intenzivní i za cenu, že to pak bude méně poučné…

Víťa

Našla jsem sama sebe

Moje sdílení týdenní léčby tmou bude možná trochu krkolomné, vezmu to od začátku.

Kdo jsem já?

Jmenuji se Lucie a pocházím z Hradce Králové.
Jsem matka dvou dětí, manželka, první dcera mých rodičů, sestra dvou mladších bratrů.

Co to ale vypovídá o mně?

Jaká jsem já? Jsem hodná, starostlivá, silná? Každý ode mne něco očekává, stejně jako jsem já očekávala od nich. Očekávání jsou tak silná, že si je utvrzujeme slovy “To přeci není normální” “Takhle se to prostě dělá” “Tohle se nedělá”. Jenže všechna ta očekávání jen zajistí to, že ztratíme sami sebe.

Ztratila jsem sama sebe

Zjistila jsem, že žiji život všech ostatních: ráno nachystaná snídaně, děti odvést do školy, nakoupit rodičům. Nejde o to, že bych to nedělala ráda, jde o to, že jsem to dělala proto, abych splnila očekávání ostatních … a v tom jsem ztratila sama sebe, ztratila jsem svoji identitu a žila jsem život druhých.

Díky terapii tmou jsme sama sebe našla

Je to zázrak, děkuju, že jsem konečně po tolika letech mohla jasně vidět, že celý život si jen dávám a nebo plním očekávání, vůbec jsem nežila svůj život. Týden pobytu ve tmě stačil na to, abych viděla, že to já se snažím být ta dobrá, že to já mám očekávání, to já jsem všeho původcem. Vůbec nezáleží na tom, co druzí očekávají a co si myslí, jde o to, co já si myslím, že očekávají a co já si myslím, že si oni myslí.

Ještě jednou za terapii tmou děkuji a všem přeji klid mysli.

© 2017 Léčba tmou

Theme by Anders NorenUp ↑

Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací

Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".

Zavřít