Hanka – Tma mě obrovsky obdarovala

Milá Lenko, milý Tomáši

Dnešního jitra jsem od vás odjela bez rozloučení.

Věřím, že moje chováni, při vší moudrosti, nechápete jako nezdvořilost a tudíž vás nemrzí. Čekání na vaše probuzení přemohla moje touha po domově.

Teď doma, uprostřed noci, se můj spánek ztratil pod přemírou vracejícich se prožitků ze tmy a z dnešních setkání, emocí, z množství vjemů, zvuků, slov a činností tady “venku”.

A tak píšu. Dlužím vám to rozloučení. A poděkování.

Jak popsat nepopsatelné, aby to neznělo banálně…

Jméno vaší (a chvilku mojí) temné chýše – Severni svatyně, jsem zcela pochopila teprve uvnitř. Posvátný čas. Nerušený, terapeutický, plný ve své prázdnotě….

Možnost být jen sama se sebou mám ráda. Nazývám to podle pana Hrabala Moje příliš hlučná samota 🙂 . Tady byla ale navíc dlouhá a po celou dobu obestřená hlubokým vnitřním pocitem míru.

Určitému očekávání, ač jsem se snažila, se nedalo ubránit.

Nic moc z toho se zde nekonalo.

Zírání do absolutni tmy, pozorování myšlenek, naslouchání tichu, meditace a modlitby, jemná jóga – sjednocení těla, dechu a mysli, trpělivost střídající neklid, procházky podél stěn, tělesné potřeby, jídlo, přemýšlení, zpívání, snění – bdění…

Dokola, sedm dnů a nocí, jako v pohádce.

Dnů a noci, mezi nimiž se ztrácí hranice. Jedna věc v jednom čase. A času je dost 🙂 Je čas zaslechnout v tichu odpověď na svou otázku, čas odevzdat staré bolesti, rozpustit zacyklené myšlenky, čas na čisté bytí, otevření srdce..

Ve spacáku bytostný pocit larvy vážky, metamorfóza.

Usmívám se nad zrcadlením. I tady je 🙂

Rodina

Spolehlivý termostat, který tiše vrní, spíná a vypíná, aby bylo příjemně teplo (s vyjímkou, kdy si svou zbrklou manipulací s ním způsobím chladnou chvilku). Občasný zpěv ptáčka zvenku, radost přinášející, tak milý a vzácný. Vítr se svými náladami, hvízdající, až strašidelně skučící, kvílící, a zase se ztišíci. Jídlo, na které čekáš, nevíš kdy a jaké bude, s vděčností přijímáš rozmanitost chutí..

Přátelé

Vzácné maličkosti, které obrovsky pomáhají: korálková mála, tmavá čokoláda, hlaďoučký drahokámen, citrus, cedr a levandule, teplý čaj, meditační polštářek…

Další společenství

Mravenec v borůvkách, noční myš pod chýškou a její přehlasité hryzání znemožňujíci spánek, kvokající slípka, vracejíci mě do časové reality.

Patálie, která mě vyhnala ven a vzápětí přinutila přemýšlet o svých pošetilostech. Návrat a slzy vděčnosti.

Tma mě obrovsky obdarovala

Pár překvapujících vhledů ve snech a meditacích. Hluboké pocity lásky, míru a pokory. Kéž si získaný poklad dokážu uchovat. Kéž přinese užitek i ostatním.

O tom dny příští…

Venku zahvizdal kos. Je čas jít spát 🙂

A tak se s vámi loučim. A mnohokrát děkuju. Za svatyni, za vaši láskyplnou péči, za vše… díky, díky, díky.

Už ne larva a ještě ne vážka. Proměna není snadná,

Hanka

Jana – díky Tmě jsem přijala sebe sama

Zdravím Vás,

musím říct, že od návratu z tmy přemýšlím co bych Vám napsala. Přijde mi, že jakákoliv slova jsou zbytečná. To co cítím se slovy popsat nedá, ale posílám to k Vám v myšlenkách a věřím, že to cítíte také 🙂

Nikdy jsem nezažila takovou úplnou tmu.  V dnešní době, kdy i v noci města svítí, to pro mě byl dar. Útulná svatyně se po zhasnutí světla rázem změnila v nekonečný prostor. I přes to, že jsem pobyt ukončila dříve, což bylo i pro mě velmi neočekávané, jsem pochopila a uvědomila si spoustu věcí…

Jedno z mnoha, co mi tma přinesla, byla taková “malá smrt” mého ega… což jsem pochopila až po návratu a mělo to souvislost s dřívějším ukončením pobytu. Také jsem přijala sama sebe, odpustila jsem, cítím, že vše je správně tak, jak je, neočekávám, nechávám věci plynout jak jsou, jsem vděčná…. zkrátka “Jak uvnitř, tak vně.”

Moc děkuji za krásnou zkušenost a věřím, že jsem u Vás na pobytu ve tmě nebyla naposledy.

S láskou

Jana

Jakub – Další pobyt ve tmě bude na týden

Ahoj,

Rád napíšu pár řádek, ale 2 noci nebyly úplně naplněné zkušenostmi 🙂

Šel jsem do tmy ze třech důvodů

Chtěl jsem zjistit jaké to je, odpočinout si a zkusit jestli to dokážu. Bohužel jsem neměl moc času a dovolené v práci tak jsem zvolil víkendový pobyt. Vím, že na každého tma a samota působí jinak. Já si dost věřil. Dokážu se skvěle zabavit sám, ale ve tmě?

Spánek a bdění

V pátek mě vřele přivítal Tom a vysvětlil průběh pobytu. První noc jsem krásně prospal a následující den tomu bylo podobně. Když jsem bděl všechno ve tmě plynulo se zajímavým nádechem pohody a rozvahy. Člověk si v absolutní tmě nepřizpůsobí zrak a tak nezbylo nic jiného než si interiér příbytku osahat a podvědomně odkrokovat, zábavné. Pobyt se zúžil na úseky mezi spánkem a bděním, které se střídaly po celý den. Když jsem byl bdělý, dělal jsem protahovací cvičení, lehce jedl, pil čaj a vodu, jednou za den si dal sprchu a přemýšlel. Čistil jsem se.

Jídlo jsem si vychutnával

Tím, že jsem neměl moc pohybu, ani hlad nepřicházel. Jedl jsem jen pomálu, ale na druhou stranu si výborné jídlo od Lenky ve tmě skvěle vychutnal. Další noc jsem vlivem setrvačnosti podvědomí opět prospal celou. Následující den proběhl jako předchozí a už na mě klepala Léňa, že pobyt končí.

Dvě noci nestačí

Dnes už vím, že 2 noci jsou svělé na odpočinek a částečné pročištění. Nedojde zde ovšem k podstatě pobytu ve tmě – k fázi řádného bdění, které přichází přibližně po třech dnech. Už se těším na další pobyt, který si už určitě naplánuji na celý týden.

Skvělé místo, škvělí lidé, skvělé jídlo. Doporučuji 🙂

– Tak to je ve zkratce.

Krásný den
Jakub

Kateřina – Ve tmě jsem našla velkou část sebe

 

Absolvovala jsem pobyt ve tmě s vědomím, že vůbec nevím, proč to dělám 🙂 Byla jsem tam tři noci a byla to síla!

Byla to velká zahrada, na které stály čtyři chatky. Všude bylo ticho. Měla jsem pocit, že už teď se mi zesílily všechny smysly. Jakoby tělo vědělo, co chci podnikat. Začala jsem se cítit nervózně a natěšeně. Slyšela jsem se v hlavě “Co tady sakra děláš? Proč to děláš?”

Tomáš mě zavedl k mé chatce a uvedl mě dovnitř. Chatička to byla krásná. Vetší než jsem si představovala, velmi útulná a teplá. Měla sprchový kout, toaletu, umyvadlo se skřínkou a pokojík s povlečenou postelí, karimatkou a meditačním polštářkem. Tomáš mi řekl všechny potřebné pokyny k pobytu, popřál mi štěstí, sílu a odešel. Bylo na mě, kdy si zhasnu. Cítila jsem zvědavost a napětí. Vybalila jsem si všechny věci podél zdi, abych k nim měla snadný přístup. Vypnula si telefon. Převlékla jsem se, přitopila si pomocí klimatizace, zhluboka se nadechla a zhasla.

 

Tma to byla naprostá

Takovou tmu jsem doposud nezažila. Chvíli jsem stála nehnutě, stále s rukou na vypínači a žasla nad tou plnou tmou Začala jsem šátrat kolem sebe. Došla jsem k posteli, sedla si na ní a začala si tmu užívat. Cítila jsem se bezpečně a lehce. Cítila jsem přítomnost tmy. Jako kdyby to byl černý samet a já se do něj celá ponořila. Zaslechla jsem venku ptáky. Slyšela jsem je jen slabě, chatka měla padesát centimetrů tlusté, odhlučněné zdi. Lehla jsem si na postel a užívala si klid, samotu a nic nedělání. Usnula jsem během chvíle.

Ztratila jsem pojem o čase

Nevím za jak dlouho jsem se probudila. Došlo mi, že ztrácím úplně pojem o čase. Jak dlouho jsem spala? Kolik je hodin? Je ještě den nebo už je hluboká noc? Zjistila jsem, že to je pro mě úplně nové a zvláštní netušit, kolik je hodin.

Rozhodla jsem se, že si ještě pospím. Myslím, že jsem prospala celý den. Tomáš mi v jeho průběhu donesl jídlo. Ptal se přes zavřené dveře zda chci vědět, co to je. Řekla jsem mu, že si na to zkusím přijít sama. Po jeho odchodu mi došlo jak pro mě bylo milé slyšet lidský hlas.

Špagety potmě 

Vzala jsem si nejprve polévku. Byla výborná a jedla se snadno. U druhého jídla už to nebylo tolik snadné. Vzala jsem si lžíci a zajela s ní do jídla, vložila si jí do úst, ale lžíce byla prázdná. Zjistila jsem, že ji mám obráceně. Otočila jsem jí a zase zajela do jídla. Opět jsem cítila, že na lžíci něco je a šup s ní do pusy, ale zase nic. Nedalo mi to, sáhla jsem do jídla prstem. Byly to špagety 🙂 Dotápala jsem si pro vidličku a v klidu se najedla. Jíst ve tmě bylo něco. Spoustu chutí jsem nedokázala poznat a jen jsem tipovala, co to může být. A to, že jsem musela vypadat jako čuně o tom nepochybuji. Po jídle jsem se opláchla a si šla zase lehnout. Bylo mi moc dobře. Usnula jsem.

Všechno potmě

Probudila jsem se a zaslechla jsem ptáky. Říkala jsem si, že to bude ráno. Šla jsme si vyčistit zuby a tam byl “aha” moment. Jak si dát pastu na kartáček aniž by byla pasta všude okolo. Smála jsem se jak se tady setkávám se všedními věcmi v nevšední situaci. Pak jsem si chtěla zkusit zacvičit. Jaká prča byla, když jsem neustála jedinou balanční polohu z jógy. V té absolutní tmě to prostě nešlo. Padala jsem pokaždé. Zůstala jsem u klasického protahování. Pak došlo na sprchu, která byla intenzivní než kdy dříve. Víc jsem vnímala vodu, kapky a její teplotu. Užívala jsem si jí. 

Nebylo kam se schovat před myšlenkami

Vrátila jsem se do postele, ale už se mi nechtělo spát. Byla jsem plná energie. Přišlo to, pro co se do tmy nejspíš chodí. Mé myšlenky v hlavě se nechtěly zastavit, nešlo jim jak utéci. V běžném životě na světle si vždy něco najdu. Jdu se projít nebo jen jdu umýt nádobí, podrbat kočky, zalít kytky, cokoliv, ale tady to nešlo. Nepomohlo zavřít otevřít oči, tma byla pořád stejná a všude. Byla jsem nucena sama sebou zůstat se svou hlavou. Věřím, že si každý aspoň trošku dokážete představit tu beznaděj 🙂
 

Už jsem spala méně, a více byla sama se sebou. Čas mi začal velmi pomalu utíkat. A ve chvílích, kdy jsem byla vzhůru mi nebylo dobře. Zapojovala jsem dýchání a meditaci. Začala jsem se ve tmě bát a těšila jsem se na Tomáše až mi přinese další jídlo. Když tomu tak bylo, chvilku jsem s ním mluvila a udělalo se mi o moc lépe. Donesl mi rovnou budíka na druhý den, který byl nařízený na východ slunce. Zacvičila jsem si, osprchovala se a dala si skvělé jídlo. Dokonce jsem se i nahlas smála, jak mi bylo najednou moc krásně. Tančila jsem po chatce a bavila se. Zaslechla jsem Tomáše jak mluví s mým sousedem, který byl o chatku vedle. Najednou jakoby žádné strachy a myšlenky nebyly a užívala jsem si opět tu krásnou sametovou tmu.

Za pár hodin budu volná

Vrátila jsem se do postele. Už nešlo vůbec spát. A zničeho nic mi došlo, že už jen pár hodin (i když jsem vůbec netušila kolik) a já budu volná, budu zase na světle. A v tu dobu začal očistec. Jakoby tím, že jsem věděla, že se blíží konec jsem chtěla o to víc aby už se tak stalo. Nevěděla jsem jak se zabavit, jak ten čas zkrátit. Panikařila jsem. Věděla jsem, že si mohu kdykoliv rozsvítit, ale to moje ego a můj strach nedovolil.

Seděla jsem na posteli, která byla pro mě od začátku mým útočištěm. Doslova jsem si zalézala pod peřinu, abych se cítila bezpečně. Mé strachy se začaly zhmotňovat. Byla jsem sama sebou paralyzována. Nemohla jsem se pohnout. Až síla mého vzteku mě dostala z postele a na záchod. Nepomyslela jsem jaké to je, když se mi zdá noční můra a probudím se z ní a jsem ve tmě. Netušila jsem zda ta můra skončila nebo pokračuje. Moc jsem si přála usnout, ale nešlo to. Čas se táhl neskutečně pomalu. Poslouchala jsem pečlivě, ale neslyšela už nic, krom letadel. Moje křivka paniky ze strachu rostla a moje tělo tuhlo. Nevím jakým zázrakem se mi podařilo usnout. 

Viděla jsem tolik světla… 

Vzbudil mě zvuk budíku a já jej zamáčkla tak rychle, že jsem opět nevěděla zda je to sen nebo ne. Zda ten budík opravdu zvonil. Nemohla jsem se na něj podívat a zjistit kolik je hodin. Rozhodla jsem se, že se mi to nezdálo, že je čas. Oblékla jsem se, opláchla a otevřela dveře.

Zamotal se mi celý svět, nahoře bylo dole. Sedla jsem si na zápraží a zírala na to “světlo”. Bylo půl šesté ráno a pro běžný život byla tma jako v pytli, ale já viděla tolik světla. Seděla jsem na zápraží a čekala na východ slunce. Postupně vše začalo dostávat barvy. Obloha byla jasnější, barvy byly sytější. Po hodině jsem se sbalila a rozloučila se s chatkou. Šla jsem pěšky a toužila po tom jít pěšky, co to půjde. Volala jsem manželovi, zda mě může vyzvednout jinde než jsme byli dohodnutí, abych mohla být chvilku sama tam venku, tam na světle! 

Cestou domů jsem vychutnávala krásu okolí

To co jsem cítila na cestě je nepřenositelné. Byl to pocit obrovského štěstí, lásky, pokory k sobě samé. Vyrostla jsem o padesát metrů. Cítila jsem, že dokážu cokoliv. Smála jsem se barvám venku a zastavovala se na každém pátém kroku, abych si vychutnala okolní krásu. Poskakovala jsem si, utíkala. Vše mi přišlo neuvěřitelné a při tom tolik plné. Byla jsem jako hravé dítě. Došlo mi, co jsem udělala, co jsem dokázala, čím jsem si prošla.

Setkala jsem se se svými strachy

Ve tmě jsem našla velkou část sebe a pocítila ji. Setkala jsem se se sebou jak jsem nikdy nechtěla. Setkala jsem se se svými strachy. Vím, že se jim už nemám vyhýbat, ale přijmout je, protože jsou moje a patří ke mně. Být s nimi a prožít je. Stejně tak jako prožívám lásku, radost nebo naštvanost. 
Někdo doporučuje pobyt ve tmě jako já projít si Camino Santiago de Compostela. Za mě prozatím říkám, že bych si to nezopakovala, ale za zkušenost jsem velmi vděčná 🙂

A teď si jdu rozsvítit 🙂

Blog autorky naleznete zde 🤗❤

Zdeněk – Vesmír tomu chtěl, abych strávil týden ve tmě

30oj Lenko a Tomáši,

děkuji za připomenutí a rád napíšu svou zkušenost s pobytem ve tmě.
Tma byla ke mně přívětivá. Byla pro mne krásnou a moudrou učitelkou a někdy i milenkou. Učila mne vnímat svět srdcem a pozorně naslouchat tomu, co mi ostatní chtějí sdělit.

Vybral jsem si severní svatyni

Byla to trochu náhoda, neboť jiná svatyně v tomto termínu nebyla volná, ale vesmír tomu chtěl, abych v této svatyni strávil svůj týden ve tmě. Z šamanského pohledu, severní směr se zabývá srdeční myslí a já potřeboval se na svět dívat skrze mé srdce a ne jen prostřednictvím mé mysli, která si občas se mnou zahrávala a snažila se mně svést z cesty za mým posvátným snem.

Jídlo bylo mým orientačním bodem

Z pobytu ve tmě jsem neměl strach. Po příjezdu mi Tomáš všechno vysvětlil, já jsem si za světla prošel chatku , zorientoval jsem se, zkusil jsem si pohyb v chatce nanečisto, uvědomil jsem si, kde je co rozmístěno a zhasnul jsem. Důležitým orientačním bodem bylo jídlo. Tomáš mi řekl časové rozmezí donášky, takže jsem měl alespoň +,- 4 hodiny představu o čase. Jelikož jsem systematický člověk, tak podle tohoto času jsem si mohl rozvrhnout celý den.

Tma mi pomohla se soustředit

Cvičil jsem, meditoval, odpočíval a jedl. Nic jiného se ve tmě nedá nic dělat, ale je to dostatečné k naplnění mého záměru se kterým jsem do tmy šel. Chtěl jsem zjistit, zda li cesta, na kterou jsem se vydal je ta správná, že se neženu za žádným přeludem. Věděl jsem, že musím odpojit mozek a podívat se na to přes své srdce. Ve světle jsem to neuměl, přicházelo příliš mnoho rušivých vlivů, které mi bránily se soustředit.

Tma mě učila vnímat přes srdce

Dnes už mohu říci, že tma mi v tom pomohla. Učila mě vnímat přes srdce, a zpočátku velmi drastickou metodou. 2. den jsem měl úpornou bolest hlavy a srdce mi pracovalo rychleji než je u něj obvyklé. Měl jsem pro záchranu “červené” pilulky, které mně předtím vždy pomohly, ale teď vůbec. “Co si počnout v takové situaci,” Intuitivně jsem vycítil, že si musím sednout a zhluboka dýchat. Dýchat přes srdce. Dýchal jsem dlouho (nádech + výdech = 15 s), počítal jsem si do 100 (30 minut), zhluboka dýchal, soustředil jsem se na srdce a najednou úporná bolest se rozplynula a srdce se zklidnilo. Tak to bylo báječné. Každou meditaci jsem zahajoval tímto dýcháním, to mně pomohlo uvolnit se a nahlížet hlouběji do mého srdce. Pokud se mozek, prevít jedna, chtěl vloudit do mého nitra bludnou myšlenkou, dovedl jsem ho zastavit, myšlenku zabalit, hodit ji do koše a pokračovat v meditaci. Také jsem se neskutečně čistil, snad 1/3 času celého pobytu jsem strávil na WC.

 

Nejdelší den celého pobytu

Když nastal předposlední den, Tomáš přišel o něco dříve, neboť předešlý večer se opět stal tátou a spěchal za Lenkou do porodnice. Donesl budík, který byl nastaven na 4 hodinu ráno. Můžu říci, že to byl pro mne nejdelší čas v celém pobytu. Nemohl jsem dočkat rána, a tak jsem trochu podváděl tím, že jsem si v noci nasvítil ciferník. Ukázalo mi to 02:00 hodin. Další dvě hodiny už byly v pohodě. Ve čtyři jsem se probudil, sedl jsem si před chatkou a společně s mladým kolegou z vedlejší chatky jsme se pomalu šli podívat na východ slunce.

Zažili jsme úžasný obraz.

Nad Kutnou Horou vyšlo překrásné Slunce a na západní straně byla obloha kovově šedá a skrze ní procházela úžasná duha. Svět se stal pro tuto chvíli, ale i dnes je, barevným. Už vím, že pro mne černobílé vidění světa již není. Celý den jsem pak prožil podle sebe. Ráno jsem se vykoupal v rybníce, prošel jsem se krásnou přírodou, dopřál jsem si úžasnou masáž a zamířil jsme domů za svou skvělou a krásnou ženou a krásnými a báječnými dcerami.

Radka, moje žena, mi řekla, že se mi úplně vyčistili oči a měsíc po pobytu říká, že jsem i jiný Zdeněk. Já to také tak cítím a k tomu mi pomáhá mé srdce.

Děkuji Tomášovi a Lence za péči, oba byli empatičtí a uměli naslouchat. Lenko, tobě děkuji, že si mě přesvědčila o tom, že je potřeba být trpělivý a naslouchat tmě. Bylo to pro mne překvapení, když jsi mi donesla předpředposlední den jídlo a jen tak si se zavřela zevnitř a povídala si se mnou. Bylo to asi těsně před tím, než se Ti narodilo dítě (promiň nepamatuji si, zda to byla dcera či syn). Já jsem si den předtím přál, aby si se mnou na chvíli povídala žena a přál jsem si zázvorový čaj. Vesmír splnil všechno do puntíku. Ty sis se mnou povídala a také donesla konvičku se zázvorovým čajem.

Přeji krásné dny.
Zdeněk

Mia – Do tmy půjdu znovu

Ahoj všem 🙂

chtěla bych se s Vámi podělit o své zážitky, vjemy a pocity z pobytu ve tmě u Léni a Toma.

Prvně bych začala asi tím, že jsem se od toho nesnažila nic očekávat, jen si to prožít se vším všudy. Trochu s rezervou a opatrností jsem volila pouze třídenní pobyt, načež při posledním budíku jsem trochu smutně zareagovala: “Cožeee? Uuuuuž? “ a přiznám se, že jsem byla na jednu stranu na sebe pyšná, že jsem to zvládla a že už můžu se vztyčenou hlavou jet domů 😀 , na druhou stranu bych bývala klidně ještě pár dní zůstala. Ale vše se stalo, tak jak mělo. Byla jsem neuvěřitelně nabitá a vlastně ještě jsem. Všechno se mi v životě posunulo správným směrem.

Začalo to trochu dramaticky….

Po důkladném prozkoumání terénu jsem se tedy nadechla a zhasla, bylo to samozřejmě asi první půl hodinku dost zvláštní a člověk se s tou tmou zžívá. Já si zalezla pěkně do pelechu a nechala všechno na tmě 🙂 . Během půl hodiny nastala brutální bouřka, kdy bych přísahala, že udeřil hrom někde v blízkosti chatky, protože se celá otřásla. Tu noc se mi zdál sen, že mě někdo tahá za ruce ven z chaty. Taky paráda…

Hlava ne a ne vypnout…

Vzbudila jsem se šokem s totálně propocenýma věcma a ujistila jsem, že jsem stále tam, kde jsem byla naposled 😀 . Nicméně jsem se nenechala unést (ani doslova), tak nějak postupně podřimovala, užívala si jídlo, co mi přinesla Léňa, pokoušela se meditovat, ale hlava ne a ne vypnout… Spousta myšlenek…

Nakonec se mi do meditace nepodařilo dostat vůbec, pouze do jakýchsi vizualizací, které jsem si vytvořila, abych od sebe cosi odpoutala a nechala odejít.

Minerály

Vzala jsem si s sebou 5 minerálů, jako talismany pro různé očistné rituály, načež jsem zjistila, že je jich najednou 6. Pohmatem jsem zjistila, že jeden normálně křupnul vejpůl 😀 . Nebudu lhát, trochu mě to rozhodilo, protože když už křupne kámen, to už teda musí být sakra energie, říkám si “hmmm tak ať, asi to tak má být”.

Ztratila jsem pojem o čase

Zbytek pobytu už probíhal prakticky spaním, jídlem, snahou o meditaci a vnitřní klid, strečinkem.
Pojem o čase jsem si naivně myslela, že mám, nakonec jsem zjistila, že jsem se sekla o 3/4 dne 😀 . Poslední den mi Léňa přinesla jídlo a budík, já si dala porci, usnula a crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr…“Cože, to už jdu jako domů”? napadlo mě.

Jak jsem se cítila po pobytu ve tmě? 

Ten víkend jsem si připadala neskutečně odpočatě, plná energie, dokonce jsem i vyhodnotila, že mi to sluší 😀 , celkově se mi v životě “věci” pohly kupředu, našla jsem v sobě klid a zjistila, že příště dokážu otevřít i ty “těžký dveře” a půjdu do toho znovu, protože je to nesmírně i vesmírně očišťující proces sebepoznání.

Suma sumárum, bylo mi to krátký. Rozhodně si pobyt zopakuju, chtěla bych moc poděkovat Léně a Tomovi za zprostředkování a péči těším se

Na viděnou!  🙂

Mia

Anna – Místo Bulharska pojedu do tmy

Ahoj Leni a Tome,

už několikrát jsem si říkala, že vám musím napsat a sdělit své domy. Původně jsem chtěla napsat hned po příjezdu, ale to mi přišlo příliš ovlivněno momentálními skvělými dojmy a obávala jsem se, že bych nedokázala být „objektivní“. Chtěla jsem tedy počkat, až ve mně vše uzraje, abych mohla vše
popsat s větším odstupem. Po měsíci – tedy s větším nadhledem – mohu s klidným srdcem říci, že mé skvělé dojmy z mého „tmového pobytu“ nevybledly, naopak se ve mně usadily a stálé sílí…
Takže tady to je.

Jak jsem se k pobytu ve tmě vůbec dostala?

Pozvolna. Poprvé jsem se o tom, že se člověk nechá
dobrovolně zavřít do tmy, dozvěděla asi před dvěma lety, kdy mi o tom vyprávěla jedna známá, která si tím prošla a byla nadšená, ačkoli popisovala i náročnost celé akce. Přišlo mi to zajímavé, takže jsem si přečetla knihu Tvarytmy od Jaroslava Duška a začala si zjišťovat informace na internetu. V té době jsem narážela na poskytovatele, kteří mě příliš nezaujali, ať už svým zaměřením, působením či celkově filozofií. S odstupem vím, že to tak bylo správně, protože jsem na svůj vlastní pobyt nebyla „správně dozrálá“.

Nebude to klasická dovolená

Letos však přišel můj čas a „náhoda“ tomu chtěla, že jsem v pondělí 9.ledna objevila stránky Lenky a Tomáše, které mě zaujaly svou otevřeností a já jsem prostě věděla, že místo do Bulharska letos pojedu do tmy, a to právě sem. Mohlo by se zdát, že jsem se rozhodla impulzivně, protože hned o pár dní později jsem vybrala termín a zaplatila zálohu, ale já to brala úplně samozřejmě a automaticky a vůbec jsem neváhala. A  pochybnosti se nedostavily ani posléze, za celých pět měsíců, než měl pobyt začít, jsem ani na vteřinu nezalitovala. Věděla jsem, že to nebude klasická dovolená v obvyklém slova
smyslu, ale že se bude jednat o další cenný kamínek do mozaiky osobn(ostn)ího růstu.

Potřebuji se hnout z místa

Cítila jsem, že nadešel správný čas a byla jsem skálopevně přesvědčená o tom, že mi tma přinese to, co potřebuji – hnout se z místa… Měla jsem pocit, že dost dlouho ve více oblastech přešlapuji na místě a točím se v kruhu, ze kterého neumím (a ze své pohodlnosti ani nechci) vystoupit, bojím se udělat něco jen proto, abych neztratila něco jiného… Lze též říci, že jsem očekávala, že mi tma
přinese prozření.

Pečlivě jsem se připravila 

K plánovanému pobytu jsem přistupovala opravdu zodpovědně – nejen že jsem si pročetla mnoho zkušeností praktikujících (většinu jsem jich četla až poté, co jsem už měla zaplacenou zálohu a věděla jsem, že ač tam bude cokoli, chci to absolvovat), ale také jsem si koupila zápisník. Ano, je to možná
úsměvné, ale jsem zapisovací typ a již předem jsem si chtěla zapisovat veškeré myšlenky, které mě budou napadat, vypsat si své strachy a obavy, očekávání, zajímavé postřehy, které jsem nasávala kolem, myšlenky z knih, které jsem zrovna četla a tak.

A pak to přišlo…

Myslím si, že jsem se při zahájení pobytu ve tmě cítila v pohodě právě proto, že jsem věděla, že jsem se adekvátně připravila, že jsem si zhmotnila mnohé myšlenky na papír a že jsem se připravila i na možné problémy či slabší místa. Naopak jsem neměla žádná velká očekávání ve smyslu, že se po tmě všechno změní a bude zalité sluncem.

Stála jsem nohama na zemi a šla jsem do toho s myslí co nejvíce otevřenou, tedy bez očekávání, které by ji jakkoli limitovalo. Věděla jsem, že mě nikdo
nebude otravovat telefonem a že budu jen sama se sebou a budu otevřená všemu, co se stane, že se budu snažit pokorně přijímat všechny symboly a podobenství, které mi budou shůry poslány.

Stačilo jedno cvaknutí

Přišel tedy den D. Bylo třetího června podvečer a já se ocitla ve své severní chatce. Severní jsem si vybrala pocitově, protože „cestu znám a neměním směr, dojdu k řece plný ryb až tak na sever“ a celkově mám raději zimu než teplo.

Po vyřízení formalit s Tomášem jsem si za světla zapsala poslední
poznámky do sešitu, osprchovala se ve studené vodě (to nikoli dobrovolně, ale bojler nebyl nahřátý, proto jsem se ochladila hned na začátku – brala jsem to jako celkem vtipnou první výzvu), osahala si místnosti a zhasla… Bylo to zvláštní. Stačilo jedno cvaknutí a v chatce jsme zůstaly samy – já a tma
tmoucí.

Zapisovala jsem si…

Jak jsem již psala, jsem zapisovací typ, proto jsem si zapisovala své postřehy i ve tmě. Aby to bylo k přečtení, měla jsem pevnou sololitovou destičku, kterou jsem posouvala místo řádků. A kupodivu je opravdu vše k přečtení, nebo alespoň k domyšlení. Kromě toho, že jsem si pocity, vjemy a úvahy zapisovala, také jsem si malovala. Měla jsem s sebou malovací kameny, které jsem v případě vnitřní potřeby náhodně tahala ze sáčku a malovala s nimi
abstraktní motivy vyjadřující mé momentální pocity… Byla jsem zvědavá, jak to bude vypadat na světle a opravdu mě překvapilo, že většinou zvolené barvy (samozřejmě naprosto náhodně – ve tmě to ani jinak nejde) zcela vystihly téma (pocit) obrázku…

 

Pocity

Obrázek 1 z 6

Před prvním jídlem (po dvou vyspáních) – momentální pocity při přemýšlení, co mě čeká...

Bez pojmu o čase

Překvapilo mě, že s orientací v prostoru jsem neměla vůbec problém, zato jsem po prvním usnutí absolutně ztratila jakákoli pojem o čase. Nevím, jestli jsem spala tři hodiny nebo deset, ale bylo mi to jedno. Poslouchala jsem své tělo a neřešila, co nemůžu ovlivnit. Ačkoli jsem člověk dosti plánovací,
najednou jsem nemohla plánovat vůbec nic a ani mě to netrápilo, což mě velmi překvapilo.

Obvyklé činnosti ve tmě

Jediný – byť stejně tak časově pohyblivý – daný bod dne bylo jídlo, které mi jednou denně přinášeli Lenka nebo Tomáš. Porce byly opravdu velké, takže jsem si je rozdělila na vícekrát a jedla častěji menší dávky. Vzhledem k tomu, že tma byla mým parťákem 24 hodin denně, bylo zajímavé dělat obvyklé
činnosti zcela ve tmě – třeba jíst něco, co nevím, co je, mě velice bavilo (nenechala jsem si říct, co mě čeká, jen jsem si to užívala).

Jediná vtipnost k orientaci v prostoru byla, že jsem se až asi do pátého dne stále vyhýbala rotopedu, který v místnosti samozřejmě nebyl. Ano, i tohle vnímám jako znamení, že bych se cvičení a pohybu neměla stále tolik vyhýbat 🙂 .

Zpracovávala jsem emoce

Tři dny mě bolela hlava, žaludek a slinivka, což přesně odpovídá mým v tu dobu nezpracovaným emocím, pocitu lítosti, neustálému přemítání a tak dále, to aspoň tvrdí východní medicína a ano, musím uznat, dělala jsem z kdečeho těžkou hlavu a leccos mi leželo v žaludku. Nebylo to nic hrozného, dalo se vydržet, přičítala jsem to právě psychosomatické očistě, která byla logická.
Průběžně mě také bolela záda, což jsem ale přisuzovala nejen psychosomatickému „léčení“, ale také měkké matraci a dlouhému ležení. Ani toto však pro mě nebylo neřešitelné – měla jsem s sebou malý
over ball, s jehož pomocí jsem si záda protáhla na karimatce a také jsem s ním cvičila, abych vyplnila čas.

Čistila jsem v sobě negativní energii

Kromě toho jsem si také opakovala mantru Ho ́oponopono „Miluji Tě – Omlouvám se – Prosím, odpusť mi – Děkuji Ti…“ a ačkoli jsem tomu nikdy moc nevěřila, opravdu mě to zklidnilo, zpřítomnilo a smířilo se sebou samou a svou životní cestou. S touto mantrou se i nadále snažím dosahovat procesu čištění negativní energie v sobě, chybných myšlenek, paradigmat, vzorců uvažování apod.

Co mi přišlo zajímavé

Nebudu se příliš rozepisovat o konkrétních obrazech, které se mi vyjevovaly, protože jejich smysl by ostatní stejně nemohli pochopit, zmíním se spíše o některých zajímavostech (alespoň pro mě). První dny jsem se snažila vybavovat si konkrétní situace, chtěla jsem třeba myslet na někoho
konkrétního a přemýšlet o něm, ale mozek mi to prostě nedovoloval. Nevím, jak je to možné, neumím to vysvětlit, ale asi mi chtěl ukázat stopku jakémukoli násilnému přemýšlení a otevřít cestu přijímání toho, co přijde samo. Nechala jsem to tedy být a čekala.

Tma byla naprosto stejná

Posléze jsem si již mohla vědomě něco představovat či vysnívat, ale jen se zavřenýma očima, asi jako v běžném životě, když si během dne člověk zavře oči a představuje si, jaké by bylo kdyby něco… Jakmile jsem oči otevřela, obraz zmizel, případně zcela vybledl, ačkoli tma byla naprosto stejná s očima otevřenýma i zavřenýma. Naopak když jsem měla vjem shůry (tak říkám všemu, co ke mně samo přišlo, aniž bych o to žádala či si to představovala), přišel s očima otevřenýma, případně zesílil či se zjasnil, když jsem oči otevřela. To mi přišlo hodně zajímavé. 

Co jsem “viděla” se zavřenýma očima

Když jsem se pak ztrácela v tom, co jsem si sama vědomě představovala často vzdušné zámky a vysněné představy) a co ke mně přišlo samo (symboly, znamení), bylo otevření či zavření očí a změna intenzity obrazu dobrým indikátorem. Zní to neuvěřitelně a nelogicky, ale je to tak… Ostatně podvědomí a nevědomí se na logiku neptá.

Mám pocit, že zpočátku jsem více spala a zároveň měla více vjemů různého charakteru, od ztřeštěných, přes něžné, až po dojemné.

 

Pátý den přišla změna

Začaly mě otravovat světelné neodbytné vjemy – jako by na mě svítily reflektory auta. Zjevovaly se mi se zavřenýma i otevřenýma
očima, blikaly, zářily, otravovaly mě v různých intervalech. Určitě měly svůj smysl, který jsem já neodhalila, nicméně tak jako tak se jednalo o nejvíce nepříjemnou část pobytu. Nevím, zda to způsobily tyto reflektory, ale od této doby ke mně přicházelo celkově méně vjemů, zároveň se mi nechtělo tolik spát, takže jsem se více převalovala, zavírala oči, co kdybych usnula, ale opět mě probouzelo jasné světlo.

Jaké by to bylo rozsvítit?

Věřím, že i čekání na další zajímavý vjem svůj smysl mělo – mělo mě to potrénovat v trpělivosti a zmírnění nedočkavosti všeho druhu, protože když po této delší etapě „zevlování“ něco přišlo, stálo to za to. Prostě se vyplatilo na to počkat. Musím se přiznat, že právě v těchto chvílích mě napadaly myšlenky, jaké by to asi bylo rozsvítit, co by se stalo, jak by to narušilo pobyt a tak. Opravdu zůstalo jen u myšlenek, protože jsem si uvědimovala, že bych se svou nedočkavostí připravila o další prožitky.

Žádní “kostlivci ve skříni”, ale rodina… 

Čekala jsem, že budu hodně brečet, až se budou odkrývat nějací kostlivci z mých skříní a byla jsem zvědavá, jestli se mi vyjeví něco, co nebudu moct říct vůbec nikomu… Tato obava se naštěstí nenaplnila. Pláč mě přemohl třikrát, a to vždy ve věci, kterou já nemohu změnit, ale je daná (nemoc maminky, setkání s babičkou, která je 22 let mrtvá, situace kolem tatínka spojená s jeho neochotou cokoli se sebou dělat).

Neplakala jsem nikdy u vjemů, které se týkaly situace kolem mě samotné, mé
současné situace, výjevů z minulosti (byť nebyly vždy realistické ani reálné, avšak často drsně symbolické) ani vizí do budoucnosti (prý napíšu knihu apod…).

Vybavovaly se mi písně

Často se mi samovolně vybavovaly písňové úryvky všeho druhu – od Travička zelená, přes Veď mě dál, cesto má, Čechy krásné, Čechy mé, až po Zlaté střevíčky (což je mimochodem písnička, kterou fakt nemám ráda) a Jednou budem dál (což je pro změnu jedna z mých nejoblíbenějších) – ta mě ostatně navštěvovala v průběhu pobytu nejčastěji.

Těšila jsem se ze tmy ven na vítr

Jak jsem již říkala, celý týden jsem prožívala v podstatě v klidu a se vší pokorou. Stejně pokorně, jako jsem se těšila do tmy, jsem se těšila i ze tmy ven. Těšení přišlo asi šestý den, kdy pokračovalo „zevlování“ a zároveň jsem se začínala nejvíce těšit ne na světlo, ale na vítr, respektive proudění vzduchu jako takové. To mi ostatně – kromě možnosti okamžitého sdílení pocitů s nejbližšími –
chybělo asi nejvíce.

Čekala jsem, až přijde ta chvíle

Šestý den mi Lenka kromě posledního jídla přinesla budík s instrukcemi, jak postupovat po jeho zazvonění ve tři hodiny ráno. Byla jsem netrpělivá, ale paradoxně jsem usnula dobře a vzbudila jsem se – odhaduji – hodinu před budíkem. Oblékla jsem se a celá rozechvělá čekala na zazvonění (čas
jsem stále nesledovala, budík byl ve vedlejší místnosti a stejně by záře displeje spíše škodila než naopak). Když zazvonil, rychle jsem dle instrukcí otevřela chatku a sedla si mezi dveře.

Obraz, který jsem viděla, byl naprosto nepopsatelný

Mezi stromy se prolínala zlatá barva oblohy. Zářivě zlatá, jakou je na gotických obrazech zobrazována „mimočasová rovina“… Něco neuvěřitelného. Svět se se mnou točil, opravdu mělo smysl sedět, případně se přidržovat futer a rozhlížet se pomalu po krajině.

Nejprve nebyl mozek schopen při pohybu hlavou zobrazit obraz kontinuálně, ale jednalo se o trhané výjevy, jako by se zasekl film. Po asi půl hodině jsem již byla opět „teď a tady“ a mohla jsem se vydat po cestě na místo východu slunce. Byla rosa, pofukoval větřík, na nebi se proháněly mraky a slunce se
nám tedy nemohlo ukázat v celé své kráse. Jako by mi chtělo říct „já nemám být zlatým hřebem Tvého pobytu, přišla jsi kvůli tomu, co je očím neviditelné a co si odnášíš v sobě...“.

Našla jsem odhodlání

Setrvala jsem na místě skoro hodinu a jen se kochala. Byla jsem neskonale šťastná, očištěná, smířená, vyklidněná, zároveň odhodlaná… Šla jsem se projít po cestičce až k majestátně vypadajícímu stromu. Když jsem k němu přišla, zjistila jsem, že to není jeden velký strom, ale „stromová rodina“, která – když je spolu soudržná – vypadá z dálky jako majestátní strom, který nikdo nepřemůže…

Spatřovala jsem v tom další pevný bod svého života – mít kolem sebe lidi, díky jejichž přítomnosti mě jen tak něco neskolí….

Byla jsem šťastná za to, co mám

Po návratu do chatičky jsem čekala na odvoz a měla jsem tedy dost času zaposlouchat se do zvuků přírody – kuňkání žab, větru v korunách stromů, ptačího zpěvu a kdejakého cvrlikání, zahledět se do zeleně a barev jinak barevných než je člověk obvykle vnímá. Byla jsem příjemně dojatá a šťastná za to, co mám…

Podívala jsem se do zápisků

Pustila jsem se do prohlížení „tmových“ malůvek a pročítání zápisků. Zaujalo mě, že některé jsem si vůbec nepamatovala, ale když jsem o nich četla, vybavily se mi, a to včetně pocitů, které jsem při jejich vidění prožívala. Místy jsem se opravdu musela smát, co je to za ne-smysl… Hned mě napadlo,
jak je čeština krásný jazyk, že ne-smysl nemusím vnímat jen ve významu hlouposti, ale také jako něco, co není ovládáno smysly, ale je mimo ně…

Jaké poselství  to s sebou nese?

Takovýto pocit se ostatně prolínal celým mým pobytem – když mi byl vnější zrak na chvíli odebrán, byl vyměněn za zrak vnitřní, kterému jsem jindy neměla
tolik možností se oddávat. Neříkala jsem si, že se mi vyjevují hlouposti, ač se to tak někomu mohlo zdát, ale snažila jsem se odhalit, co mi ta nelogičnost chce asi naznačit, co by to mohlo znamenat, jaké poselství s sebou nese.

 

Prý jsem se úplně prozářila a zklidnila

Své dojmy jsem hned po příjezdu domů sdílela se svými nejbližšími, kteří mě v mém rozhodnutí tento pobyt absolvovat podporovali, ačkoli ho třeba ne všichni chápali. Maminka mi třeba řekla, že mi to moc sluší, ačkoli jsem měla na sobě to samé, co ixkrát předtím. Prý jsem se úplně prozářila a zklidnila
se. Nebyla jediná, kdo mi to v prvním týdnu po tmě řekl. Takže na tom třeba něco bude 🙂 

A jak bych celkově svůj pobyt zhodnotila měsíc a kousek poté? Cítím se stále zharmonizovaná a vnitřně zklidněná, prostě nad věcí.

Proč jsem pobyt ve tmě podstoupila?

Vím, že budoucnost mám ve svých rukou a že jsem cestu do hlubin svojí duše potřebovala absolvovat právě proto, abych byla vnitřně silnější a abych přijala sebe samou i lidi a situace kolem sebe a mohla vykročit vstříc lepším dneškům a zítřkům, protože včerejšky nemásmysl pitvat. Při této úvaze se mi trefně připomněl postřeh z jedné knihy – co si škrábete, to se nezahojí… A tím se snažím momentálně řídit a neškrábu se víc, než je nutné…

A co mi to vzalo?

Pochybnosti, strachy, napětí z nenaplněných očekávání jiných lidí, potřebu mít vše naplánované do posledního detailu a stres s tím spojený. Čili mi to nevzalo nic, čeho bych se ráda sama nezbavila 🙂 .

Musím říci, že jsem v průběhu celého týdne vlastně nezažila žádnou těžkou chvíli, žádnou paniku, až se tomu sama trochu divím… V nepravidelných intervalech nahlížím do svých zápisků nejen pro připomenutí všeho krásného, co mě v průběhu týdne potkalo, ale také proto, abych v nich objevila další poselství a případně rozkryla další symboly.  Jsem přesvědčena o tom, že vše má svůj čas a nic se nemá uspěchat…

 

Závěrem…

Omlouvám se, vím, že je mé vyznání možná moc dlouhé a zeširoka pojaté, ale chtěla jsem uvést všechny souvislosti s mým pobytem spojené.

Děkuji Lence i Tomášovi za umožnění tohoto mého přerodu (špatně se to vyjadřuje slovy, ale cítím se prostě vnitřně jinak) a pevně věřím, že do roka a do
dne… Nebo prostě někdy jindy se zase uvidíme.

Jakub – až vypadnu ze svého běžného života

Ahoj,

na pobyt ve tmě jsem se strašně těšil. Těšil jsem se až vypadnu ze svého běžného života. Až budu sedět sám se sebou, ve tmě, bez čehokoliv co by mě rušilo a budu hledat své pravé já. Nebude nikdo kdo by mě z hledání vyrušil, nebude žádný vnější podnět, na který bych mohl zaměřit pozornost.

Hledání vnitřního klidu ve tmě

První dny to tak skutečně bylo. Člověk nemá co dělat jiného, a tak jsem se uzavřel do sebe a hledal vnitřní klid. Ten se několikrát dostavil a já měl ze tmy jen pozitivní zkušenosti. Ruku v ruce s tím přišla i touha po dalším duchovním cvičení, což byl přesně důvod proč jsem do tmy šel.

Tuším, že to bylo pondělí ráno. Zdál se mi sen, celkem příjemný, natáčeli jsme vtipnou reklamní kampaň. Proběhla první sekvence, po které režisér oznámil, že si to sjedeme ještě jednou. V tu chvíli jsem se probudil.

Vědomí bylo probuzené, ale mozek nedokázal opustit sen. Nastal vnitřní souboj o ustanovení reality. Já si byl jistý, že realita je v chatce, mozek mne furt vracel do snu. Snažil jsem se ho uklidnit cvičením, jídlem, sprchou. Nic nepomáhalo a začínal jsem mít pocit, že za chvíli zešílím. Potřeboval jsem obrazový vjem, nechtěl jsem rozsvěcet velké světlo a hodit za hlavu dosavadní pobyt ve tmě, zapnul jsem tedy na chvíli telefon a posvítil si jeho matným světlem. V okamžiku, kdy jsem zahlédl podlahu a stěny, se vše uklidnilo. Oči se měli na čem ukotvit a mozek konečně pochopil, že už nejsem ve snu.

Zkušenost to byla značně nepříjemná. Tomáš mi doporučil, ať to příště nechám plynout a nebojuji s tím. Možnost si to vyzkoušet na sebe nedala dlouho čekat a hned další noc se mi stala podobná situace. Nebyla naštěstí tak intenzivní. Po probuzení jsem zůstal ležet a snažil se na nic nesoustředit. Po chvíli se skutečně vše samo srovnalo.

Současně s tím se ale rozjely “halucinace”. Před očima mi neustále běhali fantas magorie, padající jehly, vodopády, lezoucí lidi, obrovské točící disky. Střídavě mi v očích blikalo jasné zelené světlo. Neustále a stále dokola. Mohl jsem cvičit, ležet v klidu, přemýšlet nebo naopak nemyslet vůbec. Stále to tam běhalo a odpoutávalo mojí pozornost. Nemohl jsem meditovat, nedařilo se mi najít vnitřní klid, který se dostavoval během prvních dní. Připadal jsem si jak zfetovaný a zažíval jsem velkou úzkost. Jelikož jsem už nemohl dělat to, s čím jsem do tmy šel a cítil se velice nepříjemně, rozhodl jsem se pobyt ukončit předčasně.

Rozsvítil jsem světlo

Rozsvítil jsem světlo. Venku byla tma, telefon jsem dal Tomášovi, aby mi ho dobil. Netušil jsem proto kolik je hodin, v domě se sice svítilo, ale bál jsem se takto v noci pohybovat po zahradě hlídané dvěma kavkazákama.

Říkal jsem si, že bude asi ráno a počkám si chvíli na východ slunce.

Ráno nebylo, východ nastal cca po 14 hodinách 😀 Úzkost i tik během pár hodin ale přestal. Po opuštění chatky na pobyt ve tmě jsem cítil obrovskou úlevu a radoval se ze znovu objeveného světa venku. Rozloučil jsem se s Tomášem a po svých se vydal domů.

Pobyt ve tmě jsem ukončil dříve

Nevydržel jsem sice ve tmě celý týden, ale získal jsem to, proč jsem do ní šel. Znovu už bych terapii tmou asi nepodstoupil, ale rozhodně nelituji.

Děkuji Tomášovi (Lenka byla zrovna pryč) za obstarávání základních potřeb a třeba někdy na shledanou 😉

Jakub

Pobyt ve tmě a ukončení světlem

Terapie tmou svíčkaZ vašich dotazů a informací na internetu jsme zjistili, že se rozmáhá ukončení pobytu ve tmě svíčkou, či sirkami.

Možnosti ukončení terapie tmou

Každý praktikující má možnost ukončit pobyt ve tmě podle svého a jak se mu zdá nejlepší. My vám jen chceme sdělit, že máme rádi, když se vše dělá na pohodu 🙂

Když si vaše oči přivyknou tmě, tak se v podstatě vypne proces přeměny zrakového pigmentu chemickou reakcí na elektrické impulzy, které umí zpracovat náš mozek a tak vnímat světlo.

Ukončení pobytu ve tmě ve dne s sebou hlavně v létě nese nezvyklou zkušenost při překotném přechody ze tmy do světla, jelikož chemická reakce zrakového pigmentu je z ničeho nic masivní a tak může docházet až k bolestem.

Při ukončení ve dne je vhodné mít několik minut zavřené oči a postupně přivykat na světlo, stejně tak se hodí sluneční brýle.

Stejná překotná reakce se děje i tehdy, pokud nejste na přímém světle, ale vidíte pouze malé intenzivní světlo např. z výše zmíněné svíčky nebo sirek. Ač je obraz snímán pouze částí oční sítnice, je nepříjemnost náhlého přijímání světla popisována stejně nepříjemně, jako vyjití na světlo.

Ukončení pobytu ve tmě v noci je mírnější pro oční sítnici hlavně tehdy, pokud opuštění chatky pro pobyt ve tmě probíhá těsně před rozbřeskem, kdy hvězdy svítí již jen mírně a postupně se zalévá obloha světlem a oči mohou pomalu začít vnímat siluety stromů a pomalu si přivykat na přicházející barvy.

Ať je ukončení pobytu ve tmě ve dne či v noci a nebo svíčkou, oči si zvyknou během několika minut, jen ukončení za rozbřesku je klidnější a bez vedlejších účinků bolesti či pálení.

Motorika a pobyt ve tmě

Pobyt ve tmě a motorika

Při pobytu ve tmě si tělo zvykne na rovnováhu pomocí svalů a ne zraku. K tomu si můžete zkusit zajímavý test. Stoupněte si na jednu nohu a s trochou cviku zjistíte, že takto můžete stát velmi dlouho a třeba i hodiny. Pak zavřete oči a během několika sekund spadnete 🙂

Tělu trvá několik minut přepnout ze svalové rovnováhy a rovnováho pomocí zraku. Skoro všichni praktikující popisují, že se jim několik minut houpe svět jako po mejdanu.

Je to jen přechodné období a během několika minut odeznívá, ač to pro někoho může být nepříjemné, kdy ještě celý den mají pocit, jakoby ráno byli na lodi.

Toto přepnutí rovnováhy se děje nejen při opuštění chatky na pobyt ve tmě, ale také při sezení či ležení a zároveň rozsvícení světla či jen svíčky.

Doporučení k ukončení terapie tmou

  1. Ukončení pobytu ve tmě si hlavně užijte s klidem a radostí
  2. Naplánujte si ukončení pobytu tak, že budete mít aspoň 2 hodiny času na rozkoukání
  3. Opustit prostor pro pobyt ve tmě těsně před rozbřeskem bez potřeby mít tmavé brýle
  4. Při motání hlavy si sednout na zem a počkat pár minut, až to přejde
  5. Pokud se bude hlava ještě trochu houpat, držte se třeba stromu

Držíme všem praktikujícím palce a přejeme krásné chvíle při ukončení pobytu ve tmě.

Rezervace

Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací

Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".

Zavřít