Eliška – Tmě je důležité se nebránit

Pobyt tmou byl pro mě zajímavou zkušeností, příště bych volila místo 2 dnů týden. Tma byla příjemná, měkoučká, plně prostupující. Zvykla jsem si na ní překvapivě velmi rychle, nebránila se jí, ztratila pojem o čase. Bylo to pro mě osvobozující – za ničím se nehnat, prostě jen tak být a vnímat svoje tělo.

Když mi pobyt skončil, šla jsem se podívat na východ slunce. Byl nádherný a pocítila jsem hlubokou vděčnost. Na pobytu jsem si uvědomila, jak je důležité se tmě nebránit, když nás přijde navštívit a namísto toho ji poděkovat. Jak jinak bychom si pak mohli vážit světla? 🙂

Přeji vám krásné podzimní dny, plné pestrosti a lásky

Eliška

Vít – po pobytu ve Tmě vím, že mám být spokojený s malými pokroky

Zavřel jsem dveře a ležérně se opřel o dřevěnou zeď. Neměl jsem kam spěchat. Pohlédl jsem do tmy kolem sebe a ověřil si, že nic nevidím. V hlavě mi začala znít známá píseň The Sound of Silence.

“Paráda, jsem tady… A co teď?”

Pobyty ve tmě mají dlouhou tradici a jsou organizovány po celém světě. Na rozdíl od tibetských mnichů jsem však ve tmě nestrávil týdny čtyři, ale jeden. I tak se těch sedm dní táhlo minimálně měsíc.

Poprvé jsem o těchto pobytech četl v nějakém časopise, možná to byl Forbes. Ihned jsem věděl, že to někdy zkusím, tak nějak jsem to cítil. A to byste nevěřili mému překvapení, když jsem o dva roky později našel pod vánočním stromem obálku s poukazem začínajícím tajemnými slovy “Dávám ti světlo, dávám ti tmu.”

Podstata tmy

15. dubna jsem vlakem dorazil do Kutné Hory. O dvě hodiny pěšího pochodu později jsem dorazil do malé vesničky, kde jsem se potkal s Tomášem mým průvodcem tmou.

Vlezl jsem do chatky, vybalil si věci, zapamatoval si, kde co je a zhasl. Ani po deseti minutách jsem nedokázal rozpoznat prsty své ruky vzdálené pouhých 15 centimetrů od očí a musel se smířit s podstatou tmy je v ní tma.

Na mysli mi vytanula první otázka co tu vlastně budu celou dobu dělat? Přestože jsem v červnu 2017 absolvoval náročný desetidenní meditační kurz, díky kterému jsem se téměř odnaučil nudit, tohle bylo jiné. Žádný řád, který následovat, žádný přesně stanovený čas večeře, na kterou se těšit.

Nightlife

Význam průvodců tmou je ten, že každý den nosí do tmy jídlo a jsou k dispozici, když chce člověk sdílet své zážitky nebo problémy, které ho ve tmě mohou potkat. Jídlo na celý den nosili Tom nebo Lenka nepravidelně mezi jedenáctou a třetí hodinou odpoledne. To proto, aby člověk opravdu ztratil pojem o čase.

Prvních 24 hodin se neskutečně táhlo

Čekal jsem, že začátek pobytu strávím doháněním spánkového deficitu, ale mé tělo se rozhodlo dělat naschvály a zůstat vzhůru. Musel jsem proto vymyslet náhradní program.

Meditoval jsem, dojídal svačinu z vlaku, cvičil a zaznamenával si ty nejzajímavější myšlenky. (Ano, i potmě se dá psát stačí si vždy natrhnout okraj stránky tam, kde jste skončili.)1 

Konečně se ozvalo bušení na dveře chatky jídlo dorazilo! Kromě prvního dne jsem vždy bezpečně poznal, co dlabu, a užíval si chutné hodování. Velkým dobrodružstvím bylo sprchování a čištění zubů. Nejlepší způsob, jak potmě použít pastu, je vymáčknout si ji rovnou do pusy!

Jak jsem trávil čas ve Tmě?

Mezi mé aktivity, kterými jsem trávil čas, se vmísilo i vzpomínání na dětství a na to, jak jsem byl na základce plný nadšení a naopak jak mi gympl vysával energii. Promýšlel jsem nové podnikatelské strategie a své vize a plány.

Učil jsem se také lucidně snít a vystupovat z těla, ale to je kapitola sama pro sebe. Sny, které se mi zdály, byly neuvěřitelně barevné a jasné, jak kdyby můj mozek kompenzoval absenci světla při bdění.

Nicnedělání

Uvědomil jsem si, že přemýšlení o čase a o tom, kolik mi ještě zbývá do konce dne či pobytu, mě stresuje. Nejlépe jsem se cítil v meditacích nebo kdykoliv jindy, kdy jsem nepřemýšlel o minulosti či budoucnosti.

V praxi se mi tak potvrdilo pravidlo, že všechno utrpení je způsobeno myšlenkami. Připomněl jsem si, jak moc jsme vázáni našimi budíky a deadliny a jak málo si užíváme toho, co zrovna je.

Mým oblíbeným cvičením se ve tmě stalo nicnedělání. Prostě si sednete a neděláte nic žádné přemýšlení, žádné fyzické cvičení, nic, jen jste a zíráte před sebe. Nezdá se to, ale není to nic jednoduchého. Pokud toto cvičení vydržíte třeba jen 20 minut bez toho, abyste vyskočili s pocitem, že něco musíte dělat, můžete se poplácat po zádech.

Tak moc jsme si navykli na neustálý proud myšlenek a aktivit. V posledních stoletích jsme si hýčkali a zdokonalovali naši schopnost kriticky přemýšlet a analyzovat a nedochází nám, že je v pořádku a ku prospěchu občas nedělat nic.

Viděl jsem světlo

Po vytěsnění myšlenek na čas a opravdovém ponoření se do tmy mi zbytek pobytu utekl poměrně rychle.

Na základě vyprávění jiných lidí, které jsem před pobytem četl, jsem očekával všechny možné halucinace. Dostavilo se však jen chvílemi otravné, chvílemi příjemné blikání v očích, které v průběhu pobytu gradovalo.

Nejprve jsem kolem očí začal vidět bílé světlo, které blikalo intenzivně, jako stroboskop. V dalších dnech světlo zežloutlo a ke konci pobytu zčervenalo a ustálilo se, již neblikalo. Když jsem si tedy lehl na postel a zapisoval něco do sešitu, připadalo mi, jako kdyby ze všech stran svítila červená lampička.

Někdy se mi také zdálo, že rozeznávám obrysy objektů v chatce. Na to jsem několikrát doplatil, když jsem uprostřed kroku, očekávajíc ještě dobrý metr místa, holení narazil do rámu postele.

Znovuzrození

Týden ve tmě je podle mě velmi přínosný, ale rozhodně ne krásný – jednoduše proto, že ve tmě nic nevidíte. Vaše dávka krásy a žasnutí vám ale nebude odepřena, jen si na ni musíte sedm dní počkat.

Poslední den jsem dostal od Lenky budíka nařízeného na 4:30 ráno. Budík zazvonil, já vstal, oblékl se a plný nadšení a nedočkavosti jsem otevřel dvojité dveře vedoucí ven z chatky.

Přestože slunce ještě nevyšlo, po týdnu v absolutní tmě mi venkovní noc připadala nesmírně jasná. Vanul svěží vzduch a hvězdy, nezakryté smogem velkoměsta, nádherně svítily. Byl to překrásný pocit, takové znovuzrození.

Z ostatních tří chatek postupně vyšli i ostatní a dali jsme se do řeči. Společně jsme poté usedli na kraj nedalekého pole a pozorovali východ slunce. Takové okamžiky opravdu stojí za to.

Moje lekce ze tmy

Pobyt ve tmě je intenzivní zážitek. Nevím, zda vám ho mám doporučit, nebo ne. Myslím si, že k vám přijde sám, nastane-li správná chvíle. A když nastane ta správná chvíle, dá vám strašně moc.

Být sedm dní jen sami se svými myšlenkami není něco, co zažijete v “běžném” životě. Uvědomíte si věci, které jste o sobě netušili. Máte čas projít si a vyřešit své vnitřní konflikty. Zresetujete si svůj biorytmus spíte, když na vás přijde spánek a jíte, když máte hlad nebo chuť. Dobijete si svůj kýbl energie a utřídíte priority.

Ať už jste právník, uklízečka, cestovatel nebo pilot, všichni si ze tmy něco odnesete tomu věřím.

Do tmy s přáním? 

Lidé do tmy často chodí s konkrétním přáním a možná i vy máte něco, co ve svém životě chcete vyřešit. Já nic konkrétního k řešení neměl a možná proto se ani nic konkrétního nestalo, nenastal žádný zásadní průlom. A právě to je ta lekce, kterou jsem si asi měl ze tmy odnést že mám být spokojený s malými pokroky a neočekávat zážitky, které mi převrátí život naruby.

No a jestli půjdu znovu?

To se ještě uvidí, zatím to neplánuji, ale třeba se mi po hlubokém klidu tmy zasteskne… Děkuji ti, mami, za tuto neobyčejnou zkušenost…

Jiří – Pobyt ve tmě je osvobozující

Život přináší spousty situací a chvilek, kdy v sobě jasně a přesně vnímáte, co bude následovat.

V mém případě je to dnešní sobotní večer kdy signál z „nitra“ vyslal informaci, abych napsal něco k mému pobytu ve tmě, (který ještě malinko doplním o myšlenky, které jsem si při pobytu psal tužkou do bloku, tak jak to tu radili někteří přede mnou). 

Už jsou to čtyři měsíce, kdy jsem odjel z týdenního pobytu ve tmě a rozhodně nechci psát jen o tom, jak jsem se změnil, nebo jak to změnilo můj život.

Tato životní cesta je natolik individuální a osobní, že je vlastně nepřenosná a těžko popsatelná.

„Každý máme na počátku zrození jasně dáno, jakým směrem se bude náš život ubírat. nMyslet si snad, že můžeme vše ovlivnit, … Tak tím se dopouštíme proti vesmíru zcela nesmyslného pokusu změnit proud energií, manipulovat s přítomností a být zcela odpojen od zdroje všeho“.

Jak to tak bývá, jedno dopoledne v práci mi můj vnitřní hlas jasně řekl – je čas, teď je ten čas.

Pobyt ve tmě pro mne nebyl ničím neznámým

O pobytu ve tmě jsem věděl již řadu let, ale zřejmě až teď mi proud života přinesl do cesty jasnou informaci.

Byl duben a termín jsem dostal na 18. listopad. Již nějakou dobu jsem zvyklý být v tichosti a sám, navíc podle indiánů je 52 rok života tím zlomovým, takže jsem ze tmy obavu neměl, spíše jsem cítil nějaký respekt, nebo tak něco a těšil se úplně nejvíc nato, že nebudu konečně vnímat čas a neustálé hranice odněkud někam apod… To jsem ještě vůbec netušil, jaká nádhera to bude a co tím v sobě zažiji.

ČAS NENÍ NUTNÝ – když se s ním plyne, je všeho akorát. Jen je potřeba se vnímat a s tím i okolí. Pak je rovnováha a harmonie.

Pobyt mne naprosto uchvátil. Mám pro něj pouze jediné slovo – osvobozující.

A k pobytu?

Vidiny nebo obrazce v prostoru okolo mne jako mívají jiní, kteří zažili pobyty ve tmě jsem neměl. – Tomáš mi řekl, že je to prý individuální. Samozřejmě vizualizace v sobě jsem vnímal naprosto zřetelně, včetně některých aktérů…

JEN POZORUJ!
Je jedno, kdo a jak hraje. Jaké jsou role. Je jedno, jestli je to drama, nebo komedie.

TY JSI TO DIVADLO
Jen pozoruj!
Buď nezúčastněný!
Pozoruj a nehodnoť

JSI DIVADLEM

VNÍMEJ VELIKOST VELIKÉHO
Vše je jedno, jakmile se mysl oddělí od těla – není v jednotě
Vše je vším – veliké, nekonečné

(na to jsem dostal vysvětlení hned druhý den – velmi osobní J )

Všechno vnímám…

Přímé hlasy jsem také neslyšel, ale například hluboké sténání starého stromu vedle chatky, (domnívám se, že to byl strom) tak s ním jsem mluvil možná celý den, všechno mi to řekl, postěžoval si a tak. 

Ovšem to vnímání všeho, že já jsem vším, že vše je mnou, že si mohu veškeré myšlenky prohlédnou jako ve 3D, uvidět vše zcela jinak, překulit se z postele do prostoru vedle mne, do hmoty, která vůbec není černá, plavat v ní, užívat si že jsem – ano, to je ono, že jsem!

Tak na tenhle popis stavu slova prostě nestačí a hlavně nejsou.

Dostal jsem odpovědi i na věci, o kterých jsem vůbec netušil, že jsou v hloubce mé duše tak silně zakořeněny a nedořešeny.

Jít po společné cestě je nesmysl.

Lze jít pouze vedle sebe, každý máme cestu svou a hlavně naše děti. Nesnažit se nikoho nutit jít po naší cestě. Jedině to je svoboda, to je poskytnutí lásky, volnosti a svobody. Každý vesmír jednotlivce pluje společným vesmírem…

Celý týden jsem si navíc náramně užil za zvuku tibetských misek, cvičení Jin jógy a meditací.

Vaše cesta, Vaše rozhodnutí

Takže pokud se někdo cítí „vnitřně“ prázdný (byť má ženu, děti, milenku, majetek a další bla, bla), a poslouchá svoje vnitřní dítě, které mu jasně sděluje, co chce a je tam i zmínka o tom, že tma může být cesta, pak věřte a jděte.

Je to Vaše cesta, Vaše rozhodnutí a rozhodně si do toho nenechte mluvit od druhých, hlavně těch, kteří to nezkusili, ale rozhodně ví, že je to blbost, za kterou si ještě platíte.

Co jsem řekl na otázky svým kolegům po návratu ze tmy?

„Pokud o tom budete přemýšlet, nebo pochybovat, bude Vám chybět mobil, internet a další naprosto zbytečné věci, které vás odvádějí od přítomnosti, očekávat že Vám to něco dá … pak to nepodstupujte. Cesta do tmy, je cestou Vašeho osobního rozvoje… Cesta vědomí, na jejímž konci Vás čeká překrásné světlo a pochopení té hry, která se okolo Vás hraje“.

Poslední poznámka před opuštěním svatyně

Na závěr jedna z posledních poznámek před opuštěním svatyně. Ve tmě děláš vše vědomě. I věci odkládáš naprosto vědomě a v přítomnosti. Vše má své místo (myslím předměty), i když klika mi někdy odjede o ½ metru sem a tam.

Jsou tady úžasné vůně – Dřevo, čaje… je tu obrovský klid a pocit hojnosti a bezpečí. Zpomal tempo – uvolníš tlak, tím vzniká větší prostor a čas pro řešení, nebo vyplynutí stavu věcí. Pořád sleduj, pozoruj a volni tlak a napětí. Nenaléháš, nezávodíš, nepoměřuješ – plyneš a užíváš si to. Nikomu do ničeho nevstupuj. Nech ho dělat věci svým způsobem a jen pozoruj. Můžeš být součástí všeho, ale zároveň můžeš kdykoliv odejít. Kamkoliv, bez důvodu a vysvětlování.

Závěrem…

Mé velké osobní poděkování patří Tomášovi a Lence, kteří se postarali o to, že jsem se ve svém životě mohl zastavit a uvědomit si, co je důležité a hlavně, HLAVNĚ se osvobodit od programů mysli a nesmyslných scénářů mých domněnek.

Pochopit své rodiče, své děti, své nefunkční vztahy a proč se vše děje a opakuje tak, jak se to děje…a hlavně proč!

Děkuji za skvělé jídlo, které jsem sice neviděl, ale chuť byla úžasná a dodnes mi chybí 🙂 . Lenka je skvělá kuchařka. Tomáši, tobě pak zvláště za velmi přínosné rozhovory!

Tome, určitě se přijedu ještě někdy odpojit z tohoto „Matrixu“ kolem mne 😀 a budu zase chvíli doma, v sobě.

Jirka

 

Jakub – Další pobyt ve tmě bude na týden

Ahoj,

Rád napíšu pár řádek, ale 2 noci nebyly úplně naplněné zkušenostmi 🙂

Šel jsem do tmy ze třech důvodů

Chtěl jsem zjistit jaké to je, odpočinout si a zkusit jestli to dokážu. Bohužel jsem neměl moc času a dovolené v práci tak jsem zvolil víkendový pobyt. Vím, že na každého tma a samota působí jinak. Já si dost věřil. Dokážu se skvěle zabavit sám, ale ve tmě?

Spánek a bdění

V pátek mě vřele přivítal Tom a vysvětlil průběh pobytu. První noc jsem krásně prospal a následující den tomu bylo podobně. Když jsem bděl všechno ve tmě plynulo se zajímavým nádechem pohody a rozvahy. Člověk si v absolutní tmě nepřizpůsobí zrak a tak nezbylo nic jiného než si interiér příbytku osahat a podvědomně odkrokovat, zábavné. Pobyt se zúžil na úseky mezi spánkem a bděním, které se střídaly po celý den. Když jsem byl bdělý, dělal jsem protahovací cvičení, lehce jedl, pil čaj a vodu, jednou za den si dal sprchu a přemýšlel. Čistil jsem se.

Jídlo jsem si vychutnával

Tím, že jsem neměl moc pohybu, ani hlad nepřicházel. Jedl jsem jen pomálu, ale na druhou stranu si výborné jídlo od Lenky ve tmě skvěle vychutnal. Další noc jsem vlivem setrvačnosti podvědomí opět prospal celou. Následující den proběhl jako předchozí a už na mě klepala Léňa, že pobyt končí.

Dvě noci nestačí

Dnes už vím, že 2 noci jsou svělé na odpočinek a částečné pročištění. Nedojde zde ovšem k podstatě pobytu ve tmě – k fázi řádného bdění, které přichází přibližně po třech dnech. Už se těším na další pobyt, který si už určitě naplánuji na celý týden.

Skvělé místo, škvělí lidé, skvělé jídlo. Doporučuji 🙂

– Tak to je ve zkratce.

Krásný den
Jakub

Kateřina – Ve tmě jsem našla velkou část sebe

 

Absolvovala jsem pobyt ve tmě s vědomím, že vůbec nevím, proč to dělám 🙂 Byla jsem tam tři noci a byla to síla!

Byla to velká zahrada, na které stály čtyři chatky. Všude bylo ticho. Měla jsem pocit, že už teď se mi zesílily všechny smysly. Jakoby tělo vědělo, co chci podnikat. Začala jsem se cítit nervózně a natěšeně. Slyšela jsem se v hlavě “Co tady sakra děláš? Proč to děláš?”

Tomáš mě zavedl k mé chatce a uvedl mě dovnitř. Chatička to byla krásná. Vetší než jsem si představovala, velmi útulná a teplá. Měla sprchový kout, toaletu, umyvadlo se skřínkou a pokojík s povlečenou postelí, karimatkou a meditačním polštářkem. Tomáš mi řekl všechny potřebné pokyny k pobytu, popřál mi štěstí, sílu a odešel. Bylo na mě, kdy si zhasnu. Cítila jsem zvědavost a napětí. Vybalila jsem si všechny věci podél zdi, abych k nim měla snadný přístup. Vypnula si telefon. Převlékla jsem se, přitopila si pomocí klimatizace, zhluboka se nadechla a zhasla.

 

Tma to byla naprostá

Takovou tmu jsem doposud nezažila. Chvíli jsem stála nehnutě, stále s rukou na vypínači a žasla nad tou plnou tmou Začala jsem šátrat kolem sebe. Došla jsem k posteli, sedla si na ní a začala si tmu užívat. Cítila jsem se bezpečně a lehce. Cítila jsem přítomnost tmy. Jako kdyby to byl černý samet a já se do něj celá ponořila. Zaslechla jsem venku ptáky. Slyšela jsem je jen slabě, chatka měla padesát centimetrů tlusté, odhlučněné zdi. Lehla jsem si na postel a užívala si klid, samotu a nic nedělání. Usnula jsem během chvíle.

Ztratila jsem pojem o čase

Nevím za jak dlouho jsem se probudila. Došlo mi, že ztrácím úplně pojem o čase. Jak dlouho jsem spala? Kolik je hodin? Je ještě den nebo už je hluboká noc? Zjistila jsem, že to je pro mě úplně nové a zvláštní netušit, kolik je hodin.

Rozhodla jsem se, že si ještě pospím. Myslím, že jsem prospala celý den. Tomáš mi v jeho průběhu donesl jídlo. Ptal se přes zavřené dveře zda chci vědět, co to je. Řekla jsem mu, že si na to zkusím přijít sama. Po jeho odchodu mi došlo jak pro mě bylo milé slyšet lidský hlas.

Špagety potmě 

Vzala jsem si nejprve polévku. Byla výborná a jedla se snadno. U druhého jídla už to nebylo tolik snadné. Vzala jsem si lžíci a zajela s ní do jídla, vložila si jí do úst, ale lžíce byla prázdná. Zjistila jsem, že ji mám obráceně. Otočila jsem jí a zase zajela do jídla. Opět jsem cítila, že na lžíci něco je a šup s ní do pusy, ale zase nic. Nedalo mi to, sáhla jsem do jídla prstem. Byly to špagety 🙂 Dotápala jsem si pro vidličku a v klidu se najedla. Jíst ve tmě bylo něco. Spoustu chutí jsem nedokázala poznat a jen jsem tipovala, co to může být. A to, že jsem musela vypadat jako čuně o tom nepochybuji. Po jídle jsem se opláchla a si šla zase lehnout. Bylo mi moc dobře. Usnula jsem.

Všechno potmě

Probudila jsem se a zaslechla jsem ptáky. Říkala jsem si, že to bude ráno. Šla jsme si vyčistit zuby a tam byl “aha” moment. Jak si dát pastu na kartáček aniž by byla pasta všude okolo. Smála jsem se jak se tady setkávám se všedními věcmi v nevšední situaci. Pak jsem si chtěla zkusit zacvičit. Jaká prča byla, když jsem neustála jedinou balanční polohu z jógy. V té absolutní tmě to prostě nešlo. Padala jsem pokaždé. Zůstala jsem u klasického protahování. Pak došlo na sprchu, která byla intenzivní než kdy dříve. Víc jsem vnímala vodu, kapky a její teplotu. Užívala jsem si jí. 

Nebylo kam se schovat před myšlenkami

Vrátila jsem se do postele, ale už se mi nechtělo spát. Byla jsem plná energie. Přišlo to, pro co se do tmy nejspíš chodí. Mé myšlenky v hlavě se nechtěly zastavit, nešlo jim jak utéci. V běžném životě na světle si vždy něco najdu. Jdu se projít nebo jen jdu umýt nádobí, podrbat kočky, zalít kytky, cokoliv, ale tady to nešlo. Nepomohlo zavřít otevřít oči, tma byla pořád stejná a všude. Byla jsem nucena sama sebou zůstat se svou hlavou. Věřím, že si každý aspoň trošku dokážete představit tu beznaděj 🙂
 

Už jsem spala méně, a více byla sama se sebou. Čas mi začal velmi pomalu utíkat. A ve chvílích, kdy jsem byla vzhůru mi nebylo dobře. Zapojovala jsem dýchání a meditaci. Začala jsem se ve tmě bát a těšila jsem se na Tomáše až mi přinese další jídlo. Když tomu tak bylo, chvilku jsem s ním mluvila a udělalo se mi o moc lépe. Donesl mi rovnou budíka na druhý den, který byl nařízený na východ slunce. Zacvičila jsem si, osprchovala se a dala si skvělé jídlo. Dokonce jsem se i nahlas smála, jak mi bylo najednou moc krásně. Tančila jsem po chatce a bavila se. Zaslechla jsem Tomáše jak mluví s mým sousedem, který byl o chatku vedle. Najednou jakoby žádné strachy a myšlenky nebyly a užívala jsem si opět tu krásnou sametovou tmu.

Za pár hodin budu volná

Vrátila jsem se do postele. Už nešlo vůbec spát. A zničeho nic mi došlo, že už jen pár hodin (i když jsem vůbec netušila kolik) a já budu volná, budu zase na světle. A v tu dobu začal očistec. Jakoby tím, že jsem věděla, že se blíží konec jsem chtěla o to víc aby už se tak stalo. Nevěděla jsem jak se zabavit, jak ten čas zkrátit. Panikařila jsem. Věděla jsem, že si mohu kdykoliv rozsvítit, ale to moje ego a můj strach nedovolil.

Seděla jsem na posteli, která byla pro mě od začátku mým útočištěm. Doslova jsem si zalézala pod peřinu, abych se cítila bezpečně. Mé strachy se začaly zhmotňovat. Byla jsem sama sebou paralyzována. Nemohla jsem se pohnout. Až síla mého vzteku mě dostala z postele a na záchod. Nepomyslela jsem jaké to je, když se mi zdá noční můra a probudím se z ní a jsem ve tmě. Netušila jsem zda ta můra skončila nebo pokračuje. Moc jsem si přála usnout, ale nešlo to. Čas se táhl neskutečně pomalu. Poslouchala jsem pečlivě, ale neslyšela už nic, krom letadel. Moje křivka paniky ze strachu rostla a moje tělo tuhlo. Nevím jakým zázrakem se mi podařilo usnout. 

Viděla jsem tolik světla… 

Vzbudil mě zvuk budíku a já jej zamáčkla tak rychle, že jsem opět nevěděla zda je to sen nebo ne. Zda ten budík opravdu zvonil. Nemohla jsem se na něj podívat a zjistit kolik je hodin. Rozhodla jsem se, že se mi to nezdálo, že je čas. Oblékla jsem se, opláchla a otevřela dveře.

Zamotal se mi celý svět, nahoře bylo dole. Sedla jsem si na zápraží a zírala na to “světlo”. Bylo půl šesté ráno a pro běžný život byla tma jako v pytli, ale já viděla tolik světla. Seděla jsem na zápraží a čekala na východ slunce. Postupně vše začalo dostávat barvy. Obloha byla jasnější, barvy byly sytější. Po hodině jsem se sbalila a rozloučila se s chatkou. Šla jsem pěšky a toužila po tom jít pěšky, co to půjde. Volala jsem manželovi, zda mě může vyzvednout jinde než jsme byli dohodnutí, abych mohla být chvilku sama tam venku, tam na světle! 

Cestou domů jsem vychutnávala krásu okolí

To co jsem cítila na cestě je nepřenositelné. Byl to pocit obrovského štěstí, lásky, pokory k sobě samé. Vyrostla jsem o padesát metrů. Cítila jsem, že dokážu cokoliv. Smála jsem se barvám venku a zastavovala se na každém pátém kroku, abych si vychutnala okolní krásu. Poskakovala jsem si, utíkala. Vše mi přišlo neuvěřitelné a při tom tolik plné. Byla jsem jako hravé dítě. Došlo mi, co jsem udělala, co jsem dokázala, čím jsem si prošla.

Setkala jsem se se svými strachy

Ve tmě jsem našla velkou část sebe a pocítila ji. Setkala jsem se se sebou jak jsem nikdy nechtěla. Setkala jsem se se svými strachy. Vím, že se jim už nemám vyhýbat, ale přijmout je, protože jsou moje a patří ke mně. Být s nimi a prožít je. Stejně tak jako prožívám lásku, radost nebo naštvanost. 
Někdo doporučuje pobyt ve tmě jako já projít si Camino Santiago de Compostela. Za mě prozatím říkám, že bych si to nezopakovala, ale za zkušenost jsem velmi vděčná 🙂

A teď si jdu rozsvítit 🙂

Blog autorky naleznete zde 🤗❤

Zdeněk – Vesmír tomu chtěl, abych strávil týden ve tmě

30oj Lenko a Tomáši,

děkuji za připomenutí a rád napíšu svou zkušenost s pobytem ve tmě.
Tma byla ke mně přívětivá. Byla pro mne krásnou a moudrou učitelkou a někdy i milenkou. Učila mne vnímat svět srdcem a pozorně naslouchat tomu, co mi ostatní chtějí sdělit.

Vybral jsem si severní svatyni

Byla to trochu náhoda, neboť jiná svatyně v tomto termínu nebyla volná, ale vesmír tomu chtěl, abych v této svatyni strávil svůj týden ve tmě. Z šamanského pohledu, severní směr se zabývá srdeční myslí a já potřeboval se na svět dívat skrze mé srdce a ne jen prostřednictvím mé mysli, která si občas se mnou zahrávala a snažila se mně svést z cesty za mým posvátným snem.

Jídlo bylo mým orientačním bodem

Z pobytu ve tmě jsem neměl strach. Po příjezdu mi Tomáš všechno vysvětlil, já jsem si za světla prošel chatku , zorientoval jsem se, zkusil jsem si pohyb v chatce nanečisto, uvědomil jsem si, kde je co rozmístěno a zhasnul jsem. Důležitým orientačním bodem bylo jídlo. Tomáš mi řekl časové rozmezí donášky, takže jsem měl alespoň +,- 4 hodiny představu o čase. Jelikož jsem systematický člověk, tak podle tohoto času jsem si mohl rozvrhnout celý den.

Tma mi pomohla se soustředit

Cvičil jsem, meditoval, odpočíval a jedl. Nic jiného se ve tmě nedá nic dělat, ale je to dostatečné k naplnění mého záměru se kterým jsem do tmy šel. Chtěl jsem zjistit, zda li cesta, na kterou jsem se vydal je ta správná, že se neženu za žádným přeludem. Věděl jsem, že musím odpojit mozek a podívat se na to přes své srdce. Ve světle jsem to neuměl, přicházelo příliš mnoho rušivých vlivů, které mi bránily se soustředit.

Tma mě učila vnímat přes srdce

Dnes už mohu říci, že tma mi v tom pomohla. Učila mě vnímat přes srdce, a zpočátku velmi drastickou metodou. 2. den jsem měl úpornou bolest hlavy a srdce mi pracovalo rychleji než je u něj obvyklé. Měl jsem pro záchranu “červené” pilulky, které mně předtím vždy pomohly, ale teď vůbec. “Co si počnout v takové situaci,” Intuitivně jsem vycítil, že si musím sednout a zhluboka dýchat. Dýchat přes srdce. Dýchal jsem dlouho (nádech + výdech = 15 s), počítal jsem si do 100 (30 minut), zhluboka dýchal, soustředil jsem se na srdce a najednou úporná bolest se rozplynula a srdce se zklidnilo. Tak to bylo báječné. Každou meditaci jsem zahajoval tímto dýcháním, to mně pomohlo uvolnit se a nahlížet hlouběji do mého srdce. Pokud se mozek, prevít jedna, chtěl vloudit do mého nitra bludnou myšlenkou, dovedl jsem ho zastavit, myšlenku zabalit, hodit ji do koše a pokračovat v meditaci. Také jsem se neskutečně čistil, snad 1/3 času celého pobytu jsem strávil na WC.

 

Nejdelší den celého pobytu

Když nastal předposlední den, Tomáš přišel o něco dříve, neboť předešlý večer se opět stal tátou a spěchal za Lenkou do porodnice. Donesl budík, který byl nastaven na 4 hodinu ráno. Můžu říci, že to byl pro mne nejdelší čas v celém pobytu. Nemohl jsem dočkat rána, a tak jsem trochu podváděl tím, že jsem si v noci nasvítil ciferník. Ukázalo mi to 02:00 hodin. Další dvě hodiny už byly v pohodě. Ve čtyři jsem se probudil, sedl jsem si před chatkou a společně s mladým kolegou z vedlejší chatky jsme se pomalu šli podívat na východ slunce.

Zažili jsme úžasný obraz.

Nad Kutnou Horou vyšlo překrásné Slunce a na západní straně byla obloha kovově šedá a skrze ní procházela úžasná duha. Svět se stal pro tuto chvíli, ale i dnes je, barevným. Už vím, že pro mne černobílé vidění světa již není. Celý den jsem pak prožil podle sebe. Ráno jsem se vykoupal v rybníce, prošel jsem se krásnou přírodou, dopřál jsem si úžasnou masáž a zamířil jsme domů za svou skvělou a krásnou ženou a krásnými a báječnými dcerami.

Radka, moje žena, mi řekla, že se mi úplně vyčistili oči a měsíc po pobytu říká, že jsem i jiný Zdeněk. Já to také tak cítím a k tomu mi pomáhá mé srdce.

Děkuji Tomášovi a Lence za péči, oba byli empatičtí a uměli naslouchat. Lenko, tobě děkuji, že si mě přesvědčila o tom, že je potřeba být trpělivý a naslouchat tmě. Bylo to pro mne překvapení, když jsi mi donesla předpředposlední den jídlo a jen tak si se zavřela zevnitř a povídala si se mnou. Bylo to asi těsně před tím, než se Ti narodilo dítě (promiň nepamatuji si, zda to byla dcera či syn). Já jsem si den předtím přál, aby si se mnou na chvíli povídala žena a přál jsem si zázvorový čaj. Vesmír splnil všechno do puntíku. Ty sis se mnou povídala a také donesla konvičku se zázvorovým čajem.

Přeji krásné dny.
Zdeněk

Mia – Do tmy půjdu znovu

Ahoj všem 🙂

chtěla bych se s Vámi podělit o své zážitky, vjemy a pocity z pobytu ve tmě u Léni a Toma.

Prvně bych začala asi tím, že jsem se od toho nesnažila nic očekávat, jen si to prožít se vším všudy. Trochu s rezervou a opatrností jsem volila pouze třídenní pobyt, načež při posledním budíku jsem trochu smutně zareagovala: “Cožeee? Uuuuuž? “ a přiznám se, že jsem byla na jednu stranu na sebe pyšná, že jsem to zvládla a že už můžu se vztyčenou hlavou jet domů 😀 , na druhou stranu bych bývala klidně ještě pár dní zůstala. Ale vše se stalo, tak jak mělo. Byla jsem neuvěřitelně nabitá a vlastně ještě jsem. Všechno se mi v životě posunulo správným směrem.

Začalo to trochu dramaticky….

Po důkladném prozkoumání terénu jsem se tedy nadechla a zhasla, bylo to samozřejmě asi první půl hodinku dost zvláštní a člověk se s tou tmou zžívá. Já si zalezla pěkně do pelechu a nechala všechno na tmě 🙂 . Během půl hodiny nastala brutální bouřka, kdy bych přísahala, že udeřil hrom někde v blízkosti chatky, protože se celá otřásla. Tu noc se mi zdál sen, že mě někdo tahá za ruce ven z chaty. Taky paráda…

Hlava ne a ne vypnout…

Vzbudila jsem se šokem s totálně propocenýma věcma a ujistila jsem, že jsem stále tam, kde jsem byla naposled 😀 . Nicméně jsem se nenechala unést (ani doslova), tak nějak postupně podřimovala, užívala si jídlo, co mi přinesla Léňa, pokoušela se meditovat, ale hlava ne a ne vypnout… Spousta myšlenek…

Nakonec se mi do meditace nepodařilo dostat vůbec, pouze do jakýchsi vizualizací, které jsem si vytvořila, abych od sebe cosi odpoutala a nechala odejít.

Minerály

Vzala jsem si s sebou 5 minerálů, jako talismany pro různé očistné rituály, načež jsem zjistila, že je jich najednou 6. Pohmatem jsem zjistila, že jeden normálně křupnul vejpůl 😀 . Nebudu lhát, trochu mě to rozhodilo, protože když už křupne kámen, to už teda musí být sakra energie, říkám si “hmmm tak ať, asi to tak má být”.

Ztratila jsem pojem o čase

Zbytek pobytu už probíhal prakticky spaním, jídlem, snahou o meditaci a vnitřní klid, strečinkem.
Pojem o čase jsem si naivně myslela, že mám, nakonec jsem zjistila, že jsem se sekla o 3/4 dne 😀 . Poslední den mi Léňa přinesla jídlo a budík, já si dala porci, usnula a crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr…“Cože, to už jdu jako domů”? napadlo mě.

Jak jsem se cítila po pobytu ve tmě? 

Ten víkend jsem si připadala neskutečně odpočatě, plná energie, dokonce jsem i vyhodnotila, že mi to sluší 😀 , celkově se mi v životě “věci” pohly kupředu, našla jsem v sobě klid a zjistila, že příště dokážu otevřít i ty “těžký dveře” a půjdu do toho znovu, protože je to nesmírně i vesmírně očišťující proces sebepoznání.

Suma sumárum, bylo mi to krátký. Rozhodně si pobyt zopakuju, chtěla bych moc poděkovat Léně a Tomovi za zprostředkování a péči těším se

Na viděnou!  🙂

Mia

Anna – Místo Bulharska pojedu do tmy

Ahoj Leni a Tome,

už několikrát jsem si říkala, že vám musím napsat a sdělit své domy. Původně jsem chtěla napsat hned po příjezdu, ale to mi přišlo příliš ovlivněno momentálními skvělými dojmy a obávala jsem se, že bych nedokázala být „objektivní“. Chtěla jsem tedy počkat, až ve mně vše uzraje, abych mohla vše
popsat s větším odstupem. Po měsíci – tedy s větším nadhledem – mohu s klidným srdcem říci, že mé skvělé dojmy z mého „tmového pobytu“ nevybledly, naopak se ve mně usadily a stálé sílí…
Takže tady to je.

Jak jsem se k pobytu ve tmě vůbec dostala?

Pozvolna. Poprvé jsem se o tom, že se člověk nechá
dobrovolně zavřít do tmy, dozvěděla asi před dvěma lety, kdy mi o tom vyprávěla jedna známá, která si tím prošla a byla nadšená, ačkoli popisovala i náročnost celé akce. Přišlo mi to zajímavé, takže jsem si přečetla knihu Tvarytmy od Jaroslava Duška a začala si zjišťovat informace na internetu. V té době jsem narážela na poskytovatele, kteří mě příliš nezaujali, ať už svým zaměřením, působením či celkově filozofií. S odstupem vím, že to tak bylo správně, protože jsem na svůj vlastní pobyt nebyla „správně dozrálá“.

Nebude to klasická dovolená

Letos však přišel můj čas a „náhoda“ tomu chtěla, že jsem v pondělí 9.ledna objevila stránky Lenky a Tomáše, které mě zaujaly svou otevřeností a já jsem prostě věděla, že místo do Bulharska letos pojedu do tmy, a to právě sem. Mohlo by se zdát, že jsem se rozhodla impulzivně, protože hned o pár dní později jsem vybrala termín a zaplatila zálohu, ale já to brala úplně samozřejmě a automaticky a vůbec jsem neváhala. A  pochybnosti se nedostavily ani posléze, za celých pět měsíců, než měl pobyt začít, jsem ani na vteřinu nezalitovala. Věděla jsem, že to nebude klasická dovolená v obvyklém slova
smyslu, ale že se bude jednat o další cenný kamínek do mozaiky osobn(ostn)ího růstu.

Potřebuji se hnout z místa

Cítila jsem, že nadešel správný čas a byla jsem skálopevně přesvědčená o tom, že mi tma přinese to, co potřebuji – hnout se z místa… Měla jsem pocit, že dost dlouho ve více oblastech přešlapuji na místě a točím se v kruhu, ze kterého neumím (a ze své pohodlnosti ani nechci) vystoupit, bojím se udělat něco jen proto, abych neztratila něco jiného… Lze též říci, že jsem očekávala, že mi tma
přinese prozření.

Pečlivě jsem se připravila 

K plánovanému pobytu jsem přistupovala opravdu zodpovědně – nejen že jsem si pročetla mnoho zkušeností praktikujících (většinu jsem jich četla až poté, co jsem už měla zaplacenou zálohu a věděla jsem, že ač tam bude cokoli, chci to absolvovat), ale také jsem si koupila zápisník. Ano, je to možná
úsměvné, ale jsem zapisovací typ a již předem jsem si chtěla zapisovat veškeré myšlenky, které mě budou napadat, vypsat si své strachy a obavy, očekávání, zajímavé postřehy, které jsem nasávala kolem, myšlenky z knih, které jsem zrovna četla a tak.

A pak to přišlo…

Myslím si, že jsem se při zahájení pobytu ve tmě cítila v pohodě právě proto, že jsem věděla, že jsem se adekvátně připravila, že jsem si zhmotnila mnohé myšlenky na papír a že jsem se připravila i na možné problémy či slabší místa. Naopak jsem neměla žádná velká očekávání ve smyslu, že se po tmě všechno změní a bude zalité sluncem.

Stála jsem nohama na zemi a šla jsem do toho s myslí co nejvíce otevřenou, tedy bez očekávání, které by ji jakkoli limitovalo. Věděla jsem, že mě nikdo
nebude otravovat telefonem a že budu jen sama se sebou a budu otevřená všemu, co se stane, že se budu snažit pokorně přijímat všechny symboly a podobenství, které mi budou shůry poslány.

Stačilo jedno cvaknutí

Přišel tedy den D. Bylo třetího června podvečer a já se ocitla ve své severní chatce. Severní jsem si vybrala pocitově, protože „cestu znám a neměním směr, dojdu k řece plný ryb až tak na sever“ a celkově mám raději zimu než teplo.

Po vyřízení formalit s Tomášem jsem si za světla zapsala poslední
poznámky do sešitu, osprchovala se ve studené vodě (to nikoli dobrovolně, ale bojler nebyl nahřátý, proto jsem se ochladila hned na začátku – brala jsem to jako celkem vtipnou první výzvu), osahala si místnosti a zhasla… Bylo to zvláštní. Stačilo jedno cvaknutí a v chatce jsme zůstaly samy – já a tma
tmoucí.

Zapisovala jsem si…

Jak jsem již psala, jsem zapisovací typ, proto jsem si zapisovala své postřehy i ve tmě. Aby to bylo k přečtení, měla jsem pevnou sololitovou destičku, kterou jsem posouvala místo řádků. A kupodivu je opravdu vše k přečtení, nebo alespoň k domyšlení. Kromě toho, že jsem si pocity, vjemy a úvahy zapisovala, také jsem si malovala. Měla jsem s sebou malovací kameny, které jsem v případě vnitřní potřeby náhodně tahala ze sáčku a malovala s nimi
abstraktní motivy vyjadřující mé momentální pocity… Byla jsem zvědavá, jak to bude vypadat na světle a opravdu mě překvapilo, že většinou zvolené barvy (samozřejmě naprosto náhodně – ve tmě to ani jinak nejde) zcela vystihly téma (pocit) obrázku…

 

Pocity

Obrázek 1 z 6

Před prvním jídlem (po dvou vyspáních) – momentální pocity při přemýšlení, co mě čeká...

Bez pojmu o čase

Překvapilo mě, že s orientací v prostoru jsem neměla vůbec problém, zato jsem po prvním usnutí absolutně ztratila jakákoli pojem o čase. Nevím, jestli jsem spala tři hodiny nebo deset, ale bylo mi to jedno. Poslouchala jsem své tělo a neřešila, co nemůžu ovlivnit. Ačkoli jsem člověk dosti plánovací,
najednou jsem nemohla plánovat vůbec nic a ani mě to netrápilo, což mě velmi překvapilo.

Obvyklé činnosti ve tmě

Jediný – byť stejně tak časově pohyblivý – daný bod dne bylo jídlo, které mi jednou denně přinášeli Lenka nebo Tomáš. Porce byly opravdu velké, takže jsem si je rozdělila na vícekrát a jedla častěji menší dávky. Vzhledem k tomu, že tma byla mým parťákem 24 hodin denně, bylo zajímavé dělat obvyklé
činnosti zcela ve tmě – třeba jíst něco, co nevím, co je, mě velice bavilo (nenechala jsem si říct, co mě čeká, jen jsem si to užívala).

Jediná vtipnost k orientaci v prostoru byla, že jsem se až asi do pátého dne stále vyhýbala rotopedu, který v místnosti samozřejmě nebyl. Ano, i tohle vnímám jako znamení, že bych se cvičení a pohybu neměla stále tolik vyhýbat 🙂 .

Zpracovávala jsem emoce

Tři dny mě bolela hlava, žaludek a slinivka, což přesně odpovídá mým v tu dobu nezpracovaným emocím, pocitu lítosti, neustálému přemítání a tak dále, to aspoň tvrdí východní medicína a ano, musím uznat, dělala jsem z kdečeho těžkou hlavu a leccos mi leželo v žaludku. Nebylo to nic hrozného, dalo se vydržet, přičítala jsem to právě psychosomatické očistě, která byla logická.
Průběžně mě také bolela záda, což jsem ale přisuzovala nejen psychosomatickému „léčení“, ale také měkké matraci a dlouhému ležení. Ani toto však pro mě nebylo neřešitelné – měla jsem s sebou malý
over ball, s jehož pomocí jsem si záda protáhla na karimatce a také jsem s ním cvičila, abych vyplnila čas.

Čistila jsem v sobě negativní energii

Kromě toho jsem si také opakovala mantru Ho ́oponopono „Miluji Tě – Omlouvám se – Prosím, odpusť mi – Děkuji Ti…“ a ačkoli jsem tomu nikdy moc nevěřila, opravdu mě to zklidnilo, zpřítomnilo a smířilo se sebou samou a svou životní cestou. S touto mantrou se i nadále snažím dosahovat procesu čištění negativní energie v sobě, chybných myšlenek, paradigmat, vzorců uvažování apod.

Co mi přišlo zajímavé

Nebudu se příliš rozepisovat o konkrétních obrazech, které se mi vyjevovaly, protože jejich smysl by ostatní stejně nemohli pochopit, zmíním se spíše o některých zajímavostech (alespoň pro mě). První dny jsem se snažila vybavovat si konkrétní situace, chtěla jsem třeba myslet na někoho
konkrétního a přemýšlet o něm, ale mozek mi to prostě nedovoloval. Nevím, jak je to možné, neumím to vysvětlit, ale asi mi chtěl ukázat stopku jakémukoli násilnému přemýšlení a otevřít cestu přijímání toho, co přijde samo. Nechala jsem to tedy být a čekala.

Tma byla naprosto stejná

Posléze jsem si již mohla vědomě něco představovat či vysnívat, ale jen se zavřenýma očima, asi jako v běžném životě, když si během dne člověk zavře oči a představuje si, jaké by bylo kdyby něco… Jakmile jsem oči otevřela, obraz zmizel, případně zcela vybledl, ačkoli tma byla naprosto stejná s očima otevřenýma i zavřenýma. Naopak když jsem měla vjem shůry (tak říkám všemu, co ke mně samo přišlo, aniž bych o to žádala či si to představovala), přišel s očima otevřenýma, případně zesílil či se zjasnil, když jsem oči otevřela. To mi přišlo hodně zajímavé. 

Co jsem “viděla” se zavřenýma očima

Když jsem se pak ztrácela v tom, co jsem si sama vědomě představovala často vzdušné zámky a vysněné představy) a co ke mně přišlo samo (symboly, znamení), bylo otevření či zavření očí a změna intenzity obrazu dobrým indikátorem. Zní to neuvěřitelně a nelogicky, ale je to tak… Ostatně podvědomí a nevědomí se na logiku neptá.

Mám pocit, že zpočátku jsem více spala a zároveň měla více vjemů různého charakteru, od ztřeštěných, přes něžné, až po dojemné.

 

Pátý den přišla změna

Začaly mě otravovat světelné neodbytné vjemy – jako by na mě svítily reflektory auta. Zjevovaly se mi se zavřenýma i otevřenýma
očima, blikaly, zářily, otravovaly mě v různých intervalech. Určitě měly svůj smysl, který jsem já neodhalila, nicméně tak jako tak se jednalo o nejvíce nepříjemnou část pobytu. Nevím, zda to způsobily tyto reflektory, ale od této doby ke mně přicházelo celkově méně vjemů, zároveň se mi nechtělo tolik spát, takže jsem se více převalovala, zavírala oči, co kdybych usnula, ale opět mě probouzelo jasné světlo.

Jaké by to bylo rozsvítit?

Věřím, že i čekání na další zajímavý vjem svůj smysl mělo – mělo mě to potrénovat v trpělivosti a zmírnění nedočkavosti všeho druhu, protože když po této delší etapě „zevlování“ něco přišlo, stálo to za to. Prostě se vyplatilo na to počkat. Musím se přiznat, že právě v těchto chvílích mě napadaly myšlenky, jaké by to asi bylo rozsvítit, co by se stalo, jak by to narušilo pobyt a tak. Opravdu zůstalo jen u myšlenek, protože jsem si uvědimovala, že bych se svou nedočkavostí připravila o další prožitky.

Žádní “kostlivci ve skříni”, ale rodina… 

Čekala jsem, že budu hodně brečet, až se budou odkrývat nějací kostlivci z mých skříní a byla jsem zvědavá, jestli se mi vyjeví něco, co nebudu moct říct vůbec nikomu… Tato obava se naštěstí nenaplnila. Pláč mě přemohl třikrát, a to vždy ve věci, kterou já nemohu změnit, ale je daná (nemoc maminky, setkání s babičkou, která je 22 let mrtvá, situace kolem tatínka spojená s jeho neochotou cokoli se sebou dělat).

Neplakala jsem nikdy u vjemů, které se týkaly situace kolem mě samotné, mé
současné situace, výjevů z minulosti (byť nebyly vždy realistické ani reálné, avšak často drsně symbolické) ani vizí do budoucnosti (prý napíšu knihu apod…).

Vybavovaly se mi písně

Často se mi samovolně vybavovaly písňové úryvky všeho druhu – od Travička zelená, přes Veď mě dál, cesto má, Čechy krásné, Čechy mé, až po Zlaté střevíčky (což je mimochodem písnička, kterou fakt nemám ráda) a Jednou budem dál (což je pro změnu jedna z mých nejoblíbenějších) – ta mě ostatně navštěvovala v průběhu pobytu nejčastěji.

Těšila jsem se ze tmy ven na vítr

Jak jsem již říkala, celý týden jsem prožívala v podstatě v klidu a se vší pokorou. Stejně pokorně, jako jsem se těšila do tmy, jsem se těšila i ze tmy ven. Těšení přišlo asi šestý den, kdy pokračovalo „zevlování“ a zároveň jsem se začínala nejvíce těšit ne na světlo, ale na vítr, respektive proudění vzduchu jako takové. To mi ostatně – kromě možnosti okamžitého sdílení pocitů s nejbližšími –
chybělo asi nejvíce.

Čekala jsem, až přijde ta chvíle

Šestý den mi Lenka kromě posledního jídla přinesla budík s instrukcemi, jak postupovat po jeho zazvonění ve tři hodiny ráno. Byla jsem netrpělivá, ale paradoxně jsem usnula dobře a vzbudila jsem se – odhaduji – hodinu před budíkem. Oblékla jsem se a celá rozechvělá čekala na zazvonění (čas
jsem stále nesledovala, budík byl ve vedlejší místnosti a stejně by záře displeje spíše škodila než naopak). Když zazvonil, rychle jsem dle instrukcí otevřela chatku a sedla si mezi dveře.

Obraz, který jsem viděla, byl naprosto nepopsatelný

Mezi stromy se prolínala zlatá barva oblohy. Zářivě zlatá, jakou je na gotických obrazech zobrazována „mimočasová rovina“… Něco neuvěřitelného. Svět se se mnou točil, opravdu mělo smysl sedět, případně se přidržovat futer a rozhlížet se pomalu po krajině.

Nejprve nebyl mozek schopen při pohybu hlavou zobrazit obraz kontinuálně, ale jednalo se o trhané výjevy, jako by se zasekl film. Po asi půl hodině jsem již byla opět „teď a tady“ a mohla jsem se vydat po cestě na místo východu slunce. Byla rosa, pofukoval větřík, na nebi se proháněly mraky a slunce se
nám tedy nemohlo ukázat v celé své kráse. Jako by mi chtělo říct „já nemám být zlatým hřebem Tvého pobytu, přišla jsi kvůli tomu, co je očím neviditelné a co si odnášíš v sobě...“.

Našla jsem odhodlání

Setrvala jsem na místě skoro hodinu a jen se kochala. Byla jsem neskonale šťastná, očištěná, smířená, vyklidněná, zároveň odhodlaná… Šla jsem se projít po cestičce až k majestátně vypadajícímu stromu. Když jsem k němu přišla, zjistila jsem, že to není jeden velký strom, ale „stromová rodina“, která – když je spolu soudržná – vypadá z dálky jako majestátní strom, který nikdo nepřemůže…

Spatřovala jsem v tom další pevný bod svého života – mít kolem sebe lidi, díky jejichž přítomnosti mě jen tak něco neskolí….

Byla jsem šťastná za to, co mám

Po návratu do chatičky jsem čekala na odvoz a měla jsem tedy dost času zaposlouchat se do zvuků přírody – kuňkání žab, větru v korunách stromů, ptačího zpěvu a kdejakého cvrlikání, zahledět se do zeleně a barev jinak barevných než je člověk obvykle vnímá. Byla jsem příjemně dojatá a šťastná za to, co mám…

Podívala jsem se do zápisků

Pustila jsem se do prohlížení „tmových“ malůvek a pročítání zápisků. Zaujalo mě, že některé jsem si vůbec nepamatovala, ale když jsem o nich četla, vybavily se mi, a to včetně pocitů, které jsem při jejich vidění prožívala. Místy jsem se opravdu musela smát, co je to za ne-smysl… Hned mě napadlo,
jak je čeština krásný jazyk, že ne-smysl nemusím vnímat jen ve významu hlouposti, ale také jako něco, co není ovládáno smysly, ale je mimo ně…

Jaké poselství  to s sebou nese?

Takovýto pocit se ostatně prolínal celým mým pobytem – když mi byl vnější zrak na chvíli odebrán, byl vyměněn za zrak vnitřní, kterému jsem jindy neměla
tolik možností se oddávat. Neříkala jsem si, že se mi vyjevují hlouposti, ač se to tak někomu mohlo zdát, ale snažila jsem se odhalit, co mi ta nelogičnost chce asi naznačit, co by to mohlo znamenat, jaké poselství s sebou nese.

 

Prý jsem se úplně prozářila a zklidnila

Své dojmy jsem hned po příjezdu domů sdílela se svými nejbližšími, kteří mě v mém rozhodnutí tento pobyt absolvovat podporovali, ačkoli ho třeba ne všichni chápali. Maminka mi třeba řekla, že mi to moc sluší, ačkoli jsem měla na sobě to samé, co ixkrát předtím. Prý jsem se úplně prozářila a zklidnila
se. Nebyla jediná, kdo mi to v prvním týdnu po tmě řekl. Takže na tom třeba něco bude 🙂 

A jak bych celkově svůj pobyt zhodnotila měsíc a kousek poté? Cítím se stále zharmonizovaná a vnitřně zklidněná, prostě nad věcí.

Proč jsem pobyt ve tmě podstoupila?

Vím, že budoucnost mám ve svých rukou a že jsem cestu do hlubin svojí duše potřebovala absolvovat právě proto, abych byla vnitřně silnější a abych přijala sebe samou i lidi a situace kolem sebe a mohla vykročit vstříc lepším dneškům a zítřkům, protože včerejšky nemásmysl pitvat. Při této úvaze se mi trefně připomněl postřeh z jedné knihy – co si škrábete, to se nezahojí… A tím se snažím momentálně řídit a neškrábu se víc, než je nutné…

A co mi to vzalo?

Pochybnosti, strachy, napětí z nenaplněných očekávání jiných lidí, potřebu mít vše naplánované do posledního detailu a stres s tím spojený. Čili mi to nevzalo nic, čeho bych se ráda sama nezbavila 🙂 .

Musím říci, že jsem v průběhu celého týdne vlastně nezažila žádnou těžkou chvíli, žádnou paniku, až se tomu sama trochu divím… V nepravidelných intervalech nahlížím do svých zápisků nejen pro připomenutí všeho krásného, co mě v průběhu týdne potkalo, ale také proto, abych v nich objevila další poselství a případně rozkryla další symboly.  Jsem přesvědčena o tom, že vše má svůj čas a nic se nemá uspěchat…

 

Závěrem…

Omlouvám se, vím, že je mé vyznání možná moc dlouhé a zeširoka pojaté, ale chtěla jsem uvést všechny souvislosti s mým pobytem spojené.

Děkuji Lence i Tomášovi za umožnění tohoto mého přerodu (špatně se to vyjadřuje slovy, ale cítím se prostě vnitřně jinak) a pevně věřím, že do roka a do
dne… Nebo prostě někdy jindy se zase uvidíme.

Tomáš – terapie tmou je nejvíce vědomě strávený čas

Terapie tmou strávený čas
Je to několik let zpět, kdy jsem se poprvé o terapii tmou dozvěděl a velmi mě zaujala. Tehdy jsem, ale nebyl na pobyt ve tmě připraven a postupně se myšlenka vytratila. Posledních pár měsíců jsem začal cítit, že mě můj náročný životní styl (manažer, sportovec) ubíjí a mé každodenní návyky jsem si již nespojoval s radostí a nadšením, tak jako dříve. Nedokázal jsem si najít čas sám pro sebe a neustále jsem svou mysl zaměstnával povrchními činnostmi. Stereotypní život plný negativních myšlenek mě dohnal k vnitřní prázdnotě a to vše v mých 28 letech. Začal jsem cítit, že je na čase udělat něco zásadního a do hlavy se mi opět dostala myšlenka na pobyt ve tmě.

Místo pro pobyt ve tmě jsem vybíral důkladně

Na internetu jsem pročetl několik stránek, a i když bydlím na druhé straně republiky, zaujala mě vstřícnost a otevřenost, kterou se Tom s Lenčou na své stránce prezentují. Měl jsem tedy o místě svého pobytu ve tmě ihned jasno.

Před tím, než jsem na pobyt ve tmě přijel

Můj pobyt „začal“ 4 dny před nástupem, hned jakmile mi došlo potvrzení volného termínu na 5 dní (6 nocí). Od té doby jsem nedokázal myslet na nic jiného a v hlavě se mi neustále míchaly myšlenky na to, co tam budu dělat, co mě tam čeká, strach střídal nadšení a euforii. Byl jsem ale plně odhodlaný do tmy jít a cítil jsem to jako správnou věc.

Popisovat pocity, myšlenky, vize a zážitky, které se odehrávaly při pobytu ve tmě, by vydaly na velmi dlouhé vyprávění a slovně jsou jen těžko popsatelné. Obecně jsem ale prožil spoustu okamžiků a chvil, které jsem zažil poprvé v životě, a které v reálném světě jich dosáhnout člověk ani nemůže. A už jen pro tyto chvíle stálo za to do tmy jít.

Po pobytu ve tmě

Do tmy jsem nešel s žádným konkrétním cílem, chtěl jsem nechat vše plynout tak nějak samo. Kupředu mě hnala myšlenka na nekonečné možnosti, které mohou nastat. Něco jako když jsem v dětství otevíral kinder vajíčko a s nadšením si představoval, co vše v něm může být.

Po návratu do normálního života jsem nepociťoval výrazné změny, dokud mi několik lidí řeklo, že na ně působím vyrovnanějším dojmem. Sám jsem to nějak nevnímal, ale zamyslel jsem se nad tím a uvědomil si, že na spoustu věcí nahlížím odlišně.

Začal jsem více přemýšlet nad svými pocity a nebál se strávit čas jen sám se sebou. Například: Po dlouhých letech jsem si našel čas na klidnou procházku o samotě do parku, kde jsem si lehl na lavičku a pozoroval vše kolem sebe. Věc, pro mě dříve naprosto nesmyslná.

Terapie tmou mě pomohla zklidnit

Přestal jsem se tolik hnát a snažím se řídit svůj čas, ne aby on řídil mě. Pohlížím na situace s větším nadhledem (kolona aut nezmizí, když budu naštvaný, protože nestíhám). Samozřejmě se tyto věci nedějí automaticky, jen si je více uvědomuji.

Začal jsem více přemýšlet nad činnostmi a jejich smyslem pro mou mysl a tělo. Chci navrátit tu radost z volejbalu, se kterou jsem odcházel po hře s přáteli. Chybí mi totiž to dětské nadšení z maličkostí a zaujetí i tou nejobyčejnější věcí.

Nejdůležitější věcí je ale to, že po pobytu ve tmě si více uvědomuji své pocity v určitých situacích, přemýšlím nad vznikem toho pocitu a jeho nahrazením pocitem lepším.

Určitě jsem nezmínil všechny vlivy, které na mě tma měla, nicméně toto jsou ty největší.

Na závěr: Tma sama o sobě je naprosto kouzelná, bezpečná a krásná věc. Proces strachu a obav ze tmy se tvoří pouze v naší hlavě, fantazii a myšlenkách. Pobyt ve tmě byl pro mě tím nejvíc vědomým časem, který jsem v životě strávil. Na druhou stranu, to byla i nejtěžší zkouška, kterou jsem zažil. Jsem na sebe opravdu hrdý.

Děkuji mnohokrát Tomovi a Lenče za povídání, které mi dodaly sílu do dalších dnů a také speciální poděkování patří Lenče za naprosto exkluzivní kuchyni, kterou si v myšlenkách vychutnávám ještě dnes 🙂

Tomáš

Andrej – na sebe jsem si před pobytem ve tmě nedělal čas nikdy

Predem se omlovam ze svou cestinu.

O terapie  tmou jsem cetl clanek pred par lety na internetu a  ta myslenka me zaujala. Tam se psalo ze se to exestuje v Nemecku.  Ale schvalne  jsem nehledal jestli to je tady v CR a nahodou na webu znameho uvidel odkaz na vas web.

Precetl jsem tam info a uz jsem chtel zkusit jak to je. A potom jsem si objednal termin na Vanoce na 1 den. A tim ze jsem vedel docela dlouho dopredu ze tam budu jen 1 den tak nejakym zpusobem jsem si naplanoval na to co tam budu delat.

Kdyz jsem tam dorazil tak mi pekne  privital  pejsek a potom jsme  sli do svatyne.

Na pobyt ve tmě do svatyne

Bylo to kolem obeda.  Pred tim jak se zhasinalo zeptal jsem na veceri a mi Tomas sdelil ze donese  nejake ovoce.  A za nedlouho dones.  Ale behem te doby uz bylo zhasnuto a jsem nevim proc rozhodl ze zkusim nic nejist do rana a jen pit vodu. Opravdu z kohouta tam tece  takova megoucka a chutna voda jakou  jsem v zivote do te doby nepil.  Tak  jsem si napil a usnul. Podle  mne jsem spal kolem 1-1,5 hod. A kdyz se probudil tak zacal  jsem delat to co jsem mel v planu. Ruzne cviceni a meditace. Pak jsem usnul zase ne na dlouho. Pak po probuzeni mi se objevili myslenky  jaka informace pro mne bude uzitecna a co mam potom precist. Potom jsem nejaku dobu jen sedel a vsimal sam sobe. A byl to zajimavy pocit ve tme a tichu. Ted si uvedomuji ze takovy pocit tezko ziskat v kazdodennim zivote.  Vzdycky mas nejaky zvuky a nebo svetlo. Neved jsem kolik je hodin a kdy ten pobyt skonci. Tak ze jsem stridal nekolik krat ještě  sen , cviceni a vsimani samoho sebe.  Mel jsem sve ukoly splnene a  uz jsem zacal zkusit pochopit kolik je priblizne hodin ale marne. A v tu dobu Tomas zaklepal na dvere ze je uz cas jit ven.

Potom jsem nasel tu informace, co mi napadla za pobytu ve tme a pochopil jsem kterym smerem mam se rozvijet dal.  Sice jeste neubehlo hodne casu ale uz  jsou nejaky vysledky ze kterych mam radost.

Tak ze vsechna potrebna informace je v hlave  ale tim ze v kazdodennim zivote clovek obvykle nevenuje  sam sobe takovym zpusobem a neudela na sobe  tolik casu tak se zahrabe do rutiny a zije neuplne  svuj zivot.

A tato dulezita informace ceka nez se k ni clovek dostane potom co vyridi slozenky, prace, vztahy v prace a rodine atd. Tak ze v podstate nikdy ☺.

Pobyt ve tmě byl zajímavá zkušenost

Na zaver napisu ze je to hodne  zajimava a dobra zkusenost nebo da se  rict i zazitek. A hlavne to je fakt jako terapie ktera pomaha v zivote. Kdo o tom vaha tak muzu jen doporucit udelat jedno ze spravnych rozhodnuti ve svem zivote a jit do toho. A ohledne delky pobytu je to individualne.

Dekuji Tomasi a Lence a vsem, kdo se podilil na tom projektu a na vystavbe svatyn.

Andrej