Léčba tmou

Terapie tmou, pobyty ve tmě

Archiv pro štítek: světlo

Jakub – až vypadnu ze svého běžného života

Ahoj,

na pobyt ve tmě jsem se strašně těšil. Těšil jsem se až vypadnu ze svého běžného života. Až budu sedět sám se sebou, ve tmě, bez čehokoliv co by mě rušilo a budu hledat své pravé já. Nebude nikdo kdo by mě z hledání vyrušil, nebude žádný vnější podnět, na který bych mohl zaměřit pozornost.

Hledání vnitřního klidu ve tmě

První dny to tak skutečně bylo. Člověk nemá co dělat jiného, a tak jsem se uzavřel do sebe a hledal vnitřní klid. Ten se několikrát dostavil a já měl ze tmy jen pozitivní zkušenosti. Ruku v ruce s tím přišla i touha po dalším duchovním cvičení, což byl přesně důvod proč jsem do tmy šel.

Tuším, že to bylo pondělí ráno. Zdál se mi sen, celkem příjemný, natáčeli jsme vtipnou reklamní kampaň. Proběhla první sekvence, po které režisér oznámil, že si to sjedeme ještě jednou. V tu chvíli jsem se probudil.

Vědomí bylo probuzené, ale mozek nedokázal opustit sen. Nastal vnitřní souboj o ustanovení reality. Já si byl jistý, že realita je v chatce, mozek mne furt vracel do snu. Snažil jsem se ho uklidnit cvičením, jídlem, sprchou. Nic nepomáhalo a začínal jsem mít pocit, že za chvíli zešílím. Potřeboval jsem obrazový vjem, nechtěl jsem rozsvěcet velké světlo a hodit za hlavu dosavadní pobyt ve tmě, zapnul jsem tedy na chvíli telefon a posvítil si jeho matným světlem. V okamžiku, kdy jsem zahlédl podlahu a stěny, se vše uklidnilo. Oči se měli na čem ukotvit a mozek konečně pochopil, že už nejsem ve snu.

Zkušenost to byla značně nepříjemná. Tomáš mi doporučil, ať to příště nechám plynout a nebojuji s tím. Možnost si to vyzkoušet na sebe nedala dlouho čekat a hned další noc se mi stala podobná situace. Nebyla naštěstí tak intenzivní. Po probuzení jsem zůstal ležet a snažil se na nic nesoustředit. Po chvíli se skutečně vše samo srovnalo.

Současně s tím se ale rozjely “halucinace”. Před očima mi neustále běhali fantas magorie, padající jehly, vodopády, lezoucí lidi, obrovské točící disky. Střídavě mi v očích blikalo jasné zelené světlo. Neustále a stále dokola. Mohl jsem cvičit, ležet v klidu, přemýšlet nebo naopak nemyslet vůbec. Stále to tam běhalo a odpoutávalo mojí pozornost. Nemohl jsem meditovat, nedařilo se mi najít vnitřní klid, který se dostavoval během prvních dní. Připadal jsem si jak zfetovaný a zažíval jsem velkou úzkost. Jelikož jsem už nemohl dělat to, s čím jsem do tmy šel a cítil se velice nepříjemně, rozhodl jsem se pobyt ukončit předčasně.

Rozsvítil jsem světlo

Rozsvítil jsem světlo. Venku byla tma, telefon jsem dal Tomášovi, aby mi ho dobil. Netušil jsem proto kolik je hodin, v domě se sice svítilo, ale bál jsem se takto v noci pohybovat po zahradě hlídané dvěma kavkazákama.

Říkal jsem si, že bude asi ráno a počkám si chvíli na východ slunce.

Ráno nebylo, východ nastal cca po 14 hodinách 😀 Úzkost i tik během pár hodin ale přestal. Po opuštění chatky na pobyt ve tmě jsem cítil obrovskou úlevu a radoval se ze znovu objeveného světa venku. Rozloučil jsem se s Tomášem a po svých se vydal domů.

Pobyt ve tmě jsem ukončil dříve

Nevydržel jsem sice ve tmě celý týden, ale získal jsem to, proč jsem do ní šel. Znovu už bych terapii tmou asi nepodstoupil, ale rozhodně nelituji.

Děkuji Tomášovi (Lenka byla zrovna pryč) za obstarávání základních potřeb a třeba někdy na shledanou 😉

Jakub

Květoš – pobyt ve tmě byl nejdřív nuda

Nejdřív to byla nuda. Kromě mžitků před očima se toho moc nedělo. Zajímavé bylo jak přesně si člověk dokáže zapamatovat každý předmět a jeho polohu ve tmě.

Ve tmě jsem viděl obrazy

Postupem času začal splývat den a noc…bdění i spánek…snění…krásné i smutné obrazy.

Moje prostorová paměť si začala hrát, chatička na pobyt ve tmě se měnila, jednou měla barokní strop a jindy tam byla obloha a stromy. Párkrát jsem narazil do  stěny – dveře byly jinde 🙂

A jednou jsem se takhle probudil…bylo mi asi tak 6 let. Bylo mi dobře. Jako kdysi dávno…

Pobyt ve tmě skončil, uběhlo to rychle. Hodně tomu pomohlo skvělé jídlo a vlídná Tomášova podpora.

Domů jsem odjel nad ránem

Odjel jsem domů. Práce, povinnosti, řád. Vše se vrátilo do starých kolejí…anebo ne ?

Dívám se a hladinu vody jak na ní tančí jiskřičky světla se sluníčka. Nebo na hvězdy na nebi. Občas mám pocit že to dávno znám…dávno…dávno…znám.

Děkuji Lence a Tomášovi za tu možnost se u Vás zastavit 🙂

Mějte se krásně

Květoš

 

Helena – na pobyt ve tmě rovnýma nohama

Nazdar Tomáši (s Lenkou jsem se nesetkala, takže se omlouvám),

možná již nastal čas na rekapitulaci – zdá se, že se zážitky a dojmy na pobyt ve tmě již ustálily… Takže jak to bylo se mnou…

Na pobyt ve tmě rovnýma nohama

Ve spoustě příspěvků čtu, jak se zájemci k pobytu dlouho odhodlávali a jak dlouho dopředu si pobyt zařizovali… U mně to bylo jinak. Pravda – o léčbě tmou jsem již kdysi dávno něco zaslechla, ale vůbec mě to nezaujalo a zcela jsem tuto informaci vytěsnila…

Pak mi jednoho dne přišel na ošetření klient, který se v průběhu terapie zmínil, že absolvoval pobyt ve tmě. Jeho líčení zážitků ze tmy mi hodně připomínalo knihu Jacka Londona “Tulák po hvězdách”, kterou jsem kdysi milovala. Také jsem při jeho vyprávění vybavila své vlastní zážitky s částečně spontánní regresí při jednom ze svých pokusů zbavit se úporných bolestí hlavy, které mě trápí již od dětství…

 A tak přišla zvědavost 🙂

 Sedla jsem k internetu a naťukala tam hesla jako terapie tmou, pobyt ve tmě atp…. Jeden z nalezených odkazů mě zavedl na vaše stránky. Líbily se mi, tak jsem napsala vám. A hned jsem dostala nabídku na rezervaci termínu v nově budované svatyni. Ten první jsem musela odmítnout (kryl se s mým pobytem v zahraničí), ale vyšel hned ten druhý – cca 2 měsíce od přihlášení. Prostě impuls přišel právě v době, kdy pro mě již bylo všechno připraveno, takže nebylo co řešit… 

Ještě jsem si pořídila knížku o terapii tmou, zaplatila rezervační poplatek a začala připravovat rodinu na “další z mých podivných výstřelků” 

Cíl pro pobyt ve tmě jsem neměla

Jasný cíl jsem si nestanovila. Sice jsem si říkala, že by bylo fajn trošku víc se ponořit do meditace (bez psa motajícího se pod nohama a telefonátů terapiechtivých klientů či babiček a dětí), nějakou tu exkursi do své minulosti, vyrovnání se s traumaty z dětství, odbourání starých bloků zakotvených v podvědomí atp. bych taky neodmítla, ale v zásadě jsem spíš byla prostě zvědavá, co to se mnou udělá a jestli to budu schopná vydržet. Žádný velký strach jsem ale neměla… Pokud to nepůjde, tak prostě odjedu trochu dřív, no a co…

Pak se začaly kupit problémy – pes onemocněl, auto se pokazilo, přišel neskutečně vysoký účet na doplatek za vodu (špatný společný vodoměr na baráku), babičky, zahrádka, děti… Problém na problém… Až to skoro vypadalo, že prostě neodjedu. 

Taky se objevil jeden vyloženě negativní příspěvek o pobytu ve tmě – jenže na mě to zapůsobilo tak trochu tak, že pan autor pojal pobyt ve tmě jako jistou formu soutěže sám se sebou. Nějak mi to nesedlo…tak jsem to vzala jen jako další info…

Nedala jsem se. Nechala jsem opravit auto (aby děti měly jak případně odvézt psa k veterináři), peníze se mi nakonec taky nějak sešly a odjela jsem. Všechny klienty jsem upozornila na svou nepřítomnost, zapomněla jsem namluvit vzkaz na záznamník a dětem jsem dokonce zapomněla i dát telefon na Tomáše pro případ nouze. Jen jsem jim připravila železnou finanční hotovost (a že se nakonec fakt hodila) a zmizela jsem ze světa.

Pobyt ve tmě byl vlastně sabat

Přijela jsem – trochu pozdě, takže jsem se se žádnou z dalších adeptek na pobyt nesetkala (sešly jsme se 4 baby :), seznámila jsem se s nádhernými domácími psy jezdeckými(Tomáši, prosím Tě, podrbej je za mně za uchem), Tomáš mě uvedl do chatičky vonící novotou, ukázal mi co kde je a vysvětlil, jak to bude s jídlem a pitím… Také se zeptal, jestli budu jíst, nebo si pobyt zpestřím hladovkou. Hladovka mě sice také lákala, ale protože se již nějaký ten pátek znám, vysvětlila jsem Tomovi, že jíst budu, protože když nejím, bolí mě první 3 dny hlava a při tom “bliju jako Alík”, což mě moc neláká ani normálně, natož ve tmě…

Připravila jsem si všechno tak, abych věděla kde co je, zopakovala jsem si umístění, vyzkoušela si vyhmatávání se zavřenýma očima… no a pak už jsem jenom zhasla … a byla tma…

První večer byl bez problémů. Baštila jsem ovoce (kromě třešní – na ty jsem si potmě netroufla, bo v potravinám nemám ráda použité zboží a ovoce raději konzumuji bez bílkovin) a pilně cvičila. Meditace moc nešla. Do hlavy se mi motalo kde co – hlavně teda sousedi, se kterými máme tak 8-let neskutečné problémy…, ale i děti, pes, maminka a její životní pravidla pro mě…  

Někdy druhý den Tomáš přinesl jídlo – porci jak pro horníka. Bylo moc dobré, tak jsem ho tak postupně konzumovala… 

A pak přišla “migréna”! Tfuj tajbl. Nejhorší bylo trefit se do mísy při zvracení 🙂 . No, ale ono za chvíli už stejně nebylo co zvracet… Říkala jsem si – no Tě Bůh. To bude skvěle problitý pobyt ve tmě. 

Naštěstí se tentokrát moje hlavička rozhodla bolet jen asi tak 1/2 dne. Druhé jídlo mi tam Tom sice stejně nechal, ale jako emetikum fungovalo i pouhé čichnutí, takže nic. 

No a když už si to mé tělíčko takhle nastavilo, tak co mu nevyjít vstříc – přidala jsem si k pobytu ve tmě i tu hladovku 🙂

Někdy v pondělí mě napadlo, jak je našemu psisku a přepadla mě starost o jeho bláho… pak jsem to pro sebe uzavřela tím, že to naše šikovné děti určitě nějak zvládnou (zpětně jsem zjistila, že jsem si na něj vzpomněla právě v době, kdy se mu podařilo zabodnout si aportovaný klacek do krku). Pak už jsem se jen příšerně nudila. Tomáš mi říkal, že to je dobře. Tak jsem si pomyslela své a alespoň jsem intenzivně cvičila a cvičila a cvičila, abych se nějak zabavila. 

Už jsem skoro zase udělala most ze stoje a podobné ptákoviny jako za mlada, když mé tělíčko usoudilo, že to cvičení používám jako útěk od toho, co dělat mám (nudit se :D). A zatrhlo mi to – zablokovala jsem si záda (teda spíš SI, ale výsledek byl stejný). 

A zase jsem si říkala, jestli to nemám vzdát. Jenže pak jsem si uvědomila, že v tom stavu bych stejně nezvládla dojet do Prahy, tak jsem se, pro změnu :), věnovala cvičení veskrze rehabilitačnímu a snažila se prostě přežít…

V půlce jsem měla fůru živých snů

Blížil se konec 5 dne a kromě té migrény a zablokovaných zad se celkem nic nedělo. Měla jsem teda fůru podivných živých snů, ve kterých jsem viděla spoustu černoušků v typicky africké krajině, občas se mi tam mihnul někdo z rodiny a přátel či nepřátel, ale jinak nic neobvyklého. Pohybovat jsem se moc nemohla, ležení mě taky bolelo, takže jsem tak tu a tam poklimbávala a čekala, až mi Tomáš přinese plnou termosku s čajem. Podle zvuků doléhajících ke mně skrz stěnu jsem tak trochu poznávala, jestli je zrovna den či noc, ale jinak nic a nic…

Komické mi přišlo, že jsem se přistihla, že i když byla tma, chodila jsem neustále se zavřenýma očima…

Pak jsem jednou tak nějak usnula a najednou mě probudilo světlo. Ostré, intenzivní světlo pronikající skrz stěnu domku. Tak intensivní, že mě probudilo a nedalo se před ním schovat. Takové to světlo, které můžete vidět ve filmech pojednávajících o únosech UFO :D. 

Pobyt ve tmě a světlo

První, co mě napadlo, bylo: “Kterej vůl mi to sem takhle blbě svítí tím reflektorem?” Pak jsem si uvědomila, že venku je hrobové ticho a ani psi se neozývají… Tak jsem si řekla, že to musí být Tomáš a snažila se mu na dálku vnuknout, že by mohl přestat blbnout, zhasnout a dát mi pokoj… Pak jsem si uvědomila, že ta stěna přeci je z desek a ne z prken a navíc je tam prý i izolační vrstva, takže to těžko něco může prosvítit… 

Mezitím se světlo hezky stáhlo do dolního rohu a pómaličku pomaličku matnělo a mizelo. Když už byla zase tma, uvědomila jsem si, že jsem se ani nepokusila podívat se na své ruce. 

Pak jsem si řekla – aha, světlo není, sítnice blbne… jídlo není, mozek se nudí, tak vymýšlí ptákoviny… 

A taky jsem se rozhodla, že pokud se to světlo ráčí zase vrátit, zkusím se ujistit, jestli tu ruku uvidím a užiju si to… Pak jsem (pro jistotu) prolezla všechny kouty chatičky (co mi záda dovolila) a šla zase spát. 

Někdy druhý den se světlo opravdu vrátilo. To jsem pro změnu byla v předsíňce a čistila si zuby. Tak jsem se ujistila, že prsty nevidím a nevrhají stín, v klidu si “za světla” vyčistila zuby, použila toaletu a spokojena se svými zážitky se zase jala spát… 🙂

Pak už nic moc zvláštního nepřišlo.

Vydržela jsem do konce (jako ostatně my všechny). Po rozsvícení se mi také poněkud motala kebulka a trvalo tak 2 hodinky, než jsem si troufla sednout za volant. Ještě do časných odpoledních hodin jsem si za ním nebyla moc jistá…

První závěr byl – tmu už vícekrát nemusím… Dnes už to tak radikálně nevidím – možná si to ještě někdy v budoucnu zprubnu… A už se na to vlastně tak trochu těším… 😉 

Výsledky terapie tmou? 

Ze začátku se mi zdálo, že se vlastně nic nezměnilo. 

Pak jsem si uvědomila, že na mě problémy nějak neulpívají. Ne že bych se nerozčílila, nebo nelekla… To ne. Ale emoce přijde, odejde a já se v ní nevrtám… To je něco, co jsem nikdy neuměla… Sice se to postupně zase trošku přiblížilo zpět k “normálu”, ale pořád tam ta změna přetrvává…

Kromě toho zapomínám na nedůležité věci a nějak se tím netrápím…

Mnohem lépe také chápu problémy svých pacientů – chápu osleplé a imobilní osoby… Ale soucit s nimi mě nepohlcuje. Akceptuji realitu a chápu – to je vše…

No a to je asi celý závěr poměrně dlouhého ukecaného příspěvku 🙂

Vlastně ne – ještě k tomu zmíněnému negativnímu ohlasu. 

Pán se opravdu asi příliš pral sám  se sebou a navíc pobyt ve tmě ukončil cca po 3 dnech. Podle mých zkušeností to je doba, kdy se stupňují negativní zážitky. Prostě první 3-4 dny jsou nejhorší. To příjemnější přichází později – takže je lepší vydržet a podvolit se. Prostě se nesnažit tak moc… 🙂

Ale já mám  jen 1 zkušenost a to je jako nic. 

Mějte se krásně a třeba se s vámi ještě někdy setkám

Ahoj – Helena

Honza – pobyt ve tmě byl vysoce inspirativní

Zdravím Vás, Tomáši a Lenčo,

chtěl jsem se Vám, s poděkováním za poskytnutí možnosti zakusit tmu i za perfektní a příjemný servis během pobytu ve svatyni, ozvat sám již dříve… 

Pokusím se shrnout, co pro mě zkušenost pobyt ve tmě je. Najdete-li v tom něco alespoň trochu užitečného, klidně to použijte na stránky pro ostatní.

Na pobyt ve tmě mne přivedly knihy o Tibetu

O praktikách dobrovolného a cíleného pobývání ve tmě jsem se kdysi dozvěděl  z knížek o Tibetu, Nepálu, o józe, ale o tom, že se něco takového děje i u nás, až v pořadu Duše K, kam si Jaroslav Dušek jako hosta  pozval Romana Mlejnka, speleologa, který opravdu uskutečnil dlouhé pobyty ve tmě v krasových jeskyních – to mně připadalo trochu až příliš drsné. Potom jsem si listoval na netu nabídkou pobytů ve tmě v lidštějších podmínkách, kde jsem narazil na tu Vaši. Připadala mi sympatická, takže jsme se objednali i s Evinou.

Ve tmě přišlo, co jsem tak docela nečekal a pobyt, jak jsem si ho představoval, podle těchto představ moc neproběhl. Představám se asi nelze docela ubránit, ale při konfrontaci s realitou se většinou ukáží být pouhým mentálním cvičením. Ne příliš užitečným 🙂

Krize ve tmě mi pomohla překonat jóga

Naopak užitečnou se ukázala být zkušenost s jógou (ať už pranájámou, ásanami), čchi-kungem (nejvíce Žlutý mnich – zabere málo místa a není tak náročný na rovnováhu, která potmě potrápí; při Osmi kusech brokátu jsem narážel rukama do stropu), meditačními a koncentračními cvičeními; to pomohlo překonat krize, jichž pár bylo.

Někteří praktikující říkají, že prospali první den či dva – já spal normálně, takže spíše málo. Spánek se s každým dalším dnem zkracoval a trhal. Ke konci už jsem nespal téměř vůbec. Až poslední noc jsem málem zaspal budíka.

Jídla bylo dost a chutnalo mi. Překvapilo mě, jak moc jím očima, protože ve tmě mi nedělalo problém poznat, že mám dost, ačkoli v nádobě ještě zbývalo. A dokázal jsem nedojíst. Alespoň ne hned.

Pocit ze tmy – kupříkladu ji nevnímám jako černou.

Nemožnost zrakové kontroly vedla k tomu, že jsem se skutečně dokázal uvolnit až ve druhé polovině terapie tmou. Jinak jsem byl pořád ve stavu jakési mírné paniky, lehkého stresu. Což zase na druhou stranu asi zostřilo a prohloubilo vnímání přítomného okamžiku. A že to občas byla síla.

Bylo jiné, když jsem měl zavřené či otevřené oči – s otevřenýma očima byly vizuální představy chabější, méně barevné a chudě strukturované. Zato se zavřenýma, to byly plejády barev, nádherně prosvětlené fraktální formace, modely světů … S každým další dnem se ale rozdíly zmenšovaly, barvy bledly, ovšem tvary se více cizelovaly, přibývalo detailů.

Někdy jsem zažil transformaci taktilních podnětů na vizuální. Třeba při sprchování po mně místo vody sjíždělo nádherné zlatozelené světlo; studená voda byla více do modra, teplá více do zelena. Ale to se také dělo jen první dva dny a potom ustalo.

Prostor při pobytu ve tmě se mi měnil

… Když jsem ležel, prostor okolo se plynule proměňoval z gotické kaple do hinduistického chrámu, potom jsem zase byl ve srubu a hned v jeskyni … ale vždy jsem po levé straně „viděl“, že stěna je hustě porostlá velice sytě zelenými a nezvykle tvarovanými listy. Stejně byla porostlá i stěna přede mnou, na pravé straně. Když  jsem po týdnu vyšel ven, zjistil jsem, že v místech, kde byly stěny ve vizi porostlé, skutečně rostou stromy – myslím, že jabloň a hrušeň. A teď nevím, zda jsem se jaksi mentálně-energeticky propojil s jejich existencí anebo je podprahově zaznamenal ještě před vstupem do chaty a potom, jako i další obsahy nevědomí, bezděčně vizualizoval a umístil do představy. Ta první možnost by se mi líbila více.

 Všemožných vizí bylo hodně, vedle euforii podněcujících i takových, v nichž se asi projevily temné stránky mé osobnosti, které vytěsňuji, bezděky, jelikož o tom nevím, a daly mi zažít okamžiky čiré hrůzy a děsu, proti jejichž syrové brutalitě byla dechová cvičení a jakési pokusy o racionalizaci situace prakticky k ničemu. Prožití takových chvil ovšem vedlo k sebepřijetí

Jednou z věcí (a nejspíše tou nejpodstatnější) byl ve výsledku prožitek vlastní smrtelnosti, který stále přetrvává a skýtá mi přepych téměř neustálého vnímání přítomného okamžiku. Díky tomu se častěji těším z věcí a situací, jež předtím probíhaly a zapadaly bez povšimnutí. Což byla škoda. Den se mi teď zdá delší, asi jako dětem.

Pobyt ve tmě mi dal možnost setkat se se sebou, snad trošičku něčemu porozumět, příležitost zkusit využít čas jen a jen pro sebe, aniž bych z toho měl mít problém se svědomím, prostě vzdor omezení zažít něco svobody. Takže, s troškou patosu, vyhlížet světlo ve tmách.

Snažil jsem se napsat hned, jak jste se ozvali, ale dílem kvůli pracovní zaneprázdněnosti a dílem kvůli tomu, že jsem si musel některé emoce a pocity ohledně tmy sám ujasnit a pokusit se je převést do konkrétnějších tvarů – do slov, to trvalo déle. 

Jak jsem říkal už při našem loučení: pobyt ve tmě byl vysoce inspirativní.

Moc Vás zdravím a přeju hodně dobrého

Honza

Martin – pobyt ve tmě na problémy z dětství

Pobyt ve tmě a dětstvíZ pobytu ve tmě jsem měl nejdříve strach, jak už to tak u věci neznámých pro člověka bývá.

Po zabrání termínu cca půl roku před pobytem ve tmě jsem se jal něco si o tom zjistit, načíst a tak vůbec.

Netušil jsem co mám od terapie tmou čekat, ale sliboval jsem si od toho vyřešení různých zasutých problémů z dětství. Obecně věci, které mě v každodenním životě ovlivňují, ale přitom netuším, proč se někdy nějak v nějaké situaci zachovám.

Pobyt ve tmě spustil proces předem

V průběhu čekání na příchod termínu se mi spousta vzpomínek a nějakým způsobem traumatizujících témat v hlavě otevřela a postupně i vyřešila.

Když přišel očekávaný termín, vydal jsem se na cestu lehce nervózní, ale stoprocentně natěšený – BUĎ A NEBO! 😉 Vydal jsem se veřejné dostupnými dopravními prostředky a na samotné místo konání pobytu ve tmě jsem šel z nádraží pěšky.

Už samotné hledání cesty (s pomoci vytisknuté mapky, nejsem příznivcem chytrých telefonu a mobilních zařízení obecně) bylo zážitek a cítil jsem, že prostě se věci v tu chvíli dějí v životě poprvé správné a jdu si za svým cílem naplno.

Na místo jsem dorazil těsně před 19. hodinou a Tomáš mě vřele přivítal a ihned zavedl do chatky. Uvnitř bylo útulno, vše mi přišlo na svém místě (opravdu zmáknuté uspořádání, aby se člověk po tmě dobře orientoval)… a ta VÚÚÚNĚ dřeva!

Pobyt ve tmě jak potřebuju

Dostal jsem pár základních instrukcí o fungování pobytu, zařízení chatky a denním režimu. Nějaké ovoce pro přežití do rána. A hlavně uklidnění, že vše bude tak, jak já sám vnitřně potřebuju, aby to bylo. Dál jsem si rychlou sprchu a zhasnul…

Co se dělo následující týden se nedá nijak předat ani zprostředkovat. Postupně se mi tak rozvolnilo myšlení a já pouze existoval. Beze strachu, který jsem zjistil, že je mi denodennim souputníkem v mém běžném životě. Bez potřeby cokoliv dělat (cvičební nástroje a hlavolamy pro situace, kdy bych se snad nudil, jsem ani nevyndal z batohu).

Hlavním programem dne (krom nekonečného rozjímání a propadání se do větších a větších hloubek svého nitra) se pro mne stalo jídlo. To zesílení vnímání chutí způsobené vyřazením zraku, navíc podpořené tou variací dobrůtek, které Tomáše a Lenča každý den nosili …

Za celou dobu mě nepřepadl ani jeden záchvat paniky, negativní myšlenky nebo snad chuť toho nechat a odejít. Nepocítil jsem potřebu být v kontaktu dokonce ani s mými ubytovateli. Ve tmě jsem zjistil, že bych tam vlastně mohl zůstat a cítil bych se naprosto skvěle (jak v hotelu svých snů). Za celou dobu mi zachybela jediná věc – hudba, která je nedílnou součástí mého života 🙂

Při pobytu ve tmě jsem poznal světlo

Ve tmě jsem poznal jenom absolutní a hřejivé světlo, klid a mír, který mi v životě na světle chybí. To je asi můj hlavní vjem po měsíci od pobytu. Samozřejmě jsem se ráno po vylezeni na světlo domluvil na dalším pobytu někdy v zimních měsících. Stal jsem se na tmě závislým 😉

Mohu každému tuto zkušenost a tedy pobyt ve tmě jenom doporučit, protože nahlédnete sami do sebe a navíc se o vás budou ve tmě starat dvě sluníčka Tomáš a Lenča jako o vlastního!

Martin

Pobyt ve tmě a ukončení světlem

Terapie tmou svíčkaZ vašich dotazů a informací na internetu jsme zjistili, že se rozmáhá ukončení pobytu ve tmě svíčkou, či sirkami.

Možnosti ukončení terapie tmou

Každý praktikující má možnost ukončit pobyt ve tmě podle svého a jak se mu zdá nejlepší. My vám jen chceme sdělit, že máme rádi, když se vše dělá na pohodu 🙂

Když si vaše oči přivyknou tmě, tak se v podstatě vypne proces přeměny zrakového pigmentu chemickou reakcí na elektrické impulzy, které umí zpracovat náš mozek a tak vnímat světlo.

Ukončení pobytu ve tmě ve dne s sebou hlavně v létě nese nezvyklou zkušenost při překotném přechody ze tmy do světla, jelikož chemická reakce zrakového pigmentu je z ničeho nic masivní a tak může docházet až k bolestem.

Při ukončení ve dne je vhodné mít několik minut zavřené oči a postupně přivykat na světlo, stejně tak se hodí sluneční brýle.

Stejná překotná reakce se děje i tehdy, pokud nejste na přímém světle, ale vidíte pouze malé intenzivní světlo např. z výše zmíněné svíčky nebo sirek. Ač je obraz snímán pouze částí oční sítnice, je nepříjemnost náhlého přijímání světla popisována stejně nepříjemně, jako vyjití na světlo.

Ukončení pobytu ve tmě v noci je mírnější pro oční sítnici hlavně tehdy, pokud opuštění chatky pro pobyt ve tmě probíhá těsně před rozbřeskem, kdy hvězdy svítí již jen mírně a postupně se zalévá obloha světlem a oči mohou pomalu začít vnímat siluety stromů a pomalu si přivykat na přicházející barvy.

Ať je ukončení pobytu ve tmě ve dne či v noci a nebo svíčkou, oči si zvyknou během několika minut, jen ukončení za rozbřesku je klidnější a bez vedlejších účinků bolesti či pálení.

Motorika a pobyt ve tmě

Pobyt ve tmě a motorika

Při pobytu ve tmě si tělo zvykne na rovnováhu pomocí svalů a ne zraku. K tomu si můžete zkusit zajímavý test. Stoupněte si na jednu nohu a s trochou cviku zjistíte, že takto můžete stát velmi dlouho a třeba i hodiny. Pak zavřete oči a během několika sekund spadnete 🙂

Tělu trvá několik minut přepnout ze svalové rovnováhy a rovnováho pomocí zraku. Skoro všichni praktikující popisují, že se jim několik minut houpe svět jako po mejdanu.

Je to jen přechodné období a během několika minut odeznívá, ač to pro někoho může být nepříjemné, kdy ještě celý den mají pocit, jakoby ráno byli na lodi.

Toto přepnutí rovnováhy se děje nejen při opuštění chatky na pobyt ve tmě, ale také při sezení či ležení a zároveň rozsvícení světla či jen svíčky.

Doporučení k ukončení terapie tmou

  1. Ukončení pobytu ve tmě si hlavně užijte s klidem a radostí
  2. Naplánujte si ukončení pobytu tak, že budete mít aspoň 2 hodiny času na rozkoukání
  3. Opustit prostor pro pobyt ve tmě těsně před rozbřeskem bez potřeby mít tmavé brýle
  4. Při motání hlavy si sednout na zem a počkat pár minut, až to přejde
  5. Pokud se bude hlava ještě trochu houpat, držte se třeba stromu

Držíme všem praktikujícím palce a přejeme krásné chvíle při ukončení pobytu ve tmě.

Martin – tma, světlo a moucha

Před pobytem ve tmě – světlo

Začátek mého týdenního pobytu ve tmě byl klasický… krátce po zhasnutí světla jsem zalehl a spal. Tu první noc se dostavil sen, že podstupuji terapii tmou, ale že jsem se z nějakého důvodu ocitl opět venku na denním světle. Protože jsem o pobytu ve tmě již delší dobu přemýšlel a těšil se na něj, snažil jsem se mermomocí dostat se zpět do svojí komůrky. Vůbec se mi to nedařilo. Když jsem se pak ráno probudil, uvědomil jsem si, že jsem naštěstí nikam neodešel, že jsem pořád ve tmě a zaplavil mě doslova pocit radosti. Skvělý začátek!

Po probuzení nastal nezbytný průzkum okolí, zorientování se v prostoru, ranní hygiena a vzhledem k omezenému prostoru ne příliš podařený pokus o protažení těla na karimatce. Pak následovalo střídání poloh vleže a vsedě, bdění a spánku. Při první návštěvě Lenky jsem sdílel svůj sen a dozvěděl se, že jedna paní vedle v chatce už zvažuje ukončení terapie. Znovu jsem si uvědomil, v jaké jsem já pohodě a byl za to moc vděčný.

První neobvyklé vjemy se dostavily druhý den, kdy se mi při rychlejších změnách poloh začaly dělat před očima nepatrné „mžitky“, jakoby se rozblikala malá světélka. Ta světélka byla každým dalším dnem častější a začala se objevovat i při nepatrných pohybech. Nejprve mi to připomínalo malé jiskry. Později, jak sílila intenzita, jsem měl spíše dojem stroboskopu blikajícího někde na diskotéce a nakonec to nabylo podoby odrazu slunečních paprsků na hladině rybníka, laškovně házejících roztomilá „prasátka“ do mých ať už otevřených č i zavřených očí.

Později se daly tyto světelné vjemy vyvolat i bez pohybu, pouhou koncentrací. Začalo se mi dokonce dařit toto blikání zklidnit a proměnit v konstantní světlo. Nebylo těžké zjistit, že světlo nepřichází z venku, ale zevnitř. Ohnisko se nacházelo v oblasti hrudníku a nejvíce zalévalo spodní část obličeje až po víčka. Při zklidnění a vnitřní koncentraci pak zesílilo a osvítilo celý obličej doslova neskutečnou září. Mělo bílý až zlatavý nádech. Moje vlastní pozorování mi tak potvrdilo již dříve získané poznatky, že uvnitř nás se nachází světlo, že my jsme tímto světlem, touto energií. V jednu chvíli jsem si představil, jak se toto naše malé zdánlivě oddělené světélko vrací po skončení inkarnace zpět do zdroje a zalil mě nesmírně intenzivní pocit blaha a slasti. Na mysli mi vyvstala dvě slova: famózní záležitost!

Tma – Já a moucha

Vrátím se ještě na začátek, kdy jsem si před zhasnutí světla v chatce prohlížel ubytovací prostory a spatřil na zdi mouchu. Napadlo mě, že by to zde nemusela být zrovna nejlepší společnice a mouchu jsem odstranil.

Později, asi v polovině týdne, jsem měl při usínání v polospánku krátkou vizi, kdy se mi z ničehonic ve velké blízkosti před levým okem objevila hlava nějakého hmyzu s velkýma očima. Moje oko jako by tvořilo dělící prostor mezi námi a skrze něj jsme na sebe civěli. Připomínalo to nápadně scénu z akčního filmu, kdy se díváte z okna kanceláře mrakodrapu do skel černé helikoptéry těsně před tím, než na vás spustí palbu. Ta vize byla několikavteřinová, dostatečně dlouhá a intenzivní na to, abych si ji dobře zapamatoval.

Další den mi Lenča přinesla jako obvykle skvělé jídlo a když se pak za ní po odchodu zavřely dveře, ozvalo se krátce na to do tmy zničehonic typické zabzučení. To byl pozdrav. Po něm následovalo seznamování. Moucha zahájila nálety z jedné strany na druhou, nahoru dolů všemi směry. V místnosti o pár metrech čtverečních si pak člověk začne připadat jako na Pearl Harbour při útoku japonských kamikaze stihaček. Když ztratíme jeden smysl, údajně se zesílí ty ostatní, aby tu ztrátu vykompenzovaly. Při ztrátě zraku se tedy automaticky zesílí sluch! Není těžké si představit, jaký úžasný akustický zážitek pak taková moucha v tomto malém prostoru ve tmě dokáže nabídnout. Po nalétání několika kilometrů se ale naštěstí i moucha unaví, usedne a ztichne. V této poloze zůstane obvykle přesně do té doby, než začnete usínat. Pak opět nastartuje svoje turbo motory a můžete si být jistí, že vyrazí směrem na váš nos nebo ucho. Když se pak s neuvěřitelným rachotem pokouší dostat dovnitř vašeho ucha a plácá kolem sebe křídly, pak má terapií tmou ztišený člověk pocit, jako by na něm přistával velký pták nejméně o velikosti havrana J

Následující den přinesl jídlo Tom a na můj dotaz, co by se dalo s mouchu dělat povídá: nic, za den dva moucha pojde. Mám to prý brát tak, že se tam objevila z nějakého důvodu a že to tak má být. Pohotově přidal příběh o meditujícím samurajovi, kterému na nose přistane moucha. Mečem ji přepůlí na dvě části. Každé té části pak doroste tělo a z jedné mouchy jsou dvě. Samuraj všechny likviduje a za chvíli má kolem sebe much celý roj. Hezký příběh, hezká pointa. Mouchu akceptuji, nebojuji s ní, aby problém nenarůstal, nechávám jej rozpustit. A skutečně, moucha slábne, je stále tišší, náletů ubývá.

Další den při donášce jídla už o mouše ani nevím a užívám si to. Ovšem jen do té doby, než se zavřou za Lenkou dveře a po chvíli se opět ozve známé zabzučení. Tentokrát ovšem silnější. Na návštěvu totiž dorazila evidentně čerstvá moucha, mladší, nová generace. Moucha s elánem násobně převyšujícím elán té mouchy první. A nálety začínají nanovo… J Poslední noc pak vtipný Vesmír mouchu nahradil komárem… J

Zpět k terapii tmou …

Během celé terapie tmou jsem vnímal, jak mě tma láskyplně objímá ve své náruči. Nekonečná tma bez jakýchkoliv ohraničení. Pátý den ve mně při sezení na zemi doslova zatrnulo. Najednou jsem začínal mít pocit, že rozeznávám obrys svojí nohy. Vpravo vedle mě jako by bylo světlejší místo a když jsem máchl rukou, zastiňoval jsem jej. Začínal jsem mít dojem, že vidím i prostor pokoje. Naskočila mi husí kůže. Bylo to nečekané a mělo to navíc překvapivě nepříjemně- pochmurný nádech. Čekal jsem, co se bude dít dál, ale k mému překvapení to po chvíli zmizelo a opět se rozhostila tma. Znovu to nahodit se mi už nepodařilo. Zůstal jen nepříjemný pocit, při kterém se mi, nevím proč, vybavila princezna z pohádky Bajaja, jak vstupuje do dračí sluje… Když jsem pak po chvíli opět ulehl a usínal, objevila se krátká vize dětské postele s pokrývkou a měnícími se obrázky zvířat. Došlo mi, že to byla scéna z mého dětství a zkoušel jsem se proto do toho hlouběji vnořit a pracovat s tím. Bylo to nesmírně zajímavé a cítil jsem, že i očistné. Stále více se poslední dobou přikláním k teorii, že nestačí být jen pozitivním „sluníčkářem“, ale že pokud chce být člověk psychicky i fyzicky zdravý, tak si svoje traumata a bloky dříve nebo později zkrátka nakonec stejně musí vyčistit.

Během celého týdne se u mě střídaly různé pocity a nálady a já snadno vnímal vychylování emočního kyvadla na jednu či druhou stranu. Jednou jsem třeba bezprostředně po probuzení pociťoval velice příjemné proudění energie v těle, že jsem nabyl pocitu, že terapie začíná být s každým dalším dnem zajímavější a že pro opravdové „fajnšmekry“ je jeden týden proklatě málo. Jindy jsem si naopak kladl otázku, co tady vlastně dělám, když už dávno vím, že bych měl jít cestou radosti v přítomném okamžiku. Docházelo mi, že jeden lidský život je příliš krátký na to, aby byl promarněn děláním věcí, které dělat nechceme a handrkovali se o něco, co vlastně není vůbec důležité.

Závěrem k mému pobytu ve tmě …

Po pobytu ve tmě je teď pro mě snazší uvědomovat si stejnou světelnou podstatu všech živých bytostí a absurditu snah vyvolávat dojem oddělenosti a odlišnosti jednoho od druhého. Dokázal bych si proto představit zavedení povinnosti absolvování terapií ve věznicích, kde se nacházejí lidé nejvíce ztraceni v iluzi oddělenosti. Na námitky typu , že zločince nelze nutit jít do tmy proti jejich svobodné vůli bych odpovídal dotazem, zda –li náhodou není proti jejich svobodné vůli už jen ta skutečnost, že musí být zavřeni ve věznicích? Aby ale právu svobodné vůle bylo učiněno zadost, nabídl bych zločincům zkrácení trestu výměnou za absolvování terapie tmou J

Byl jsem Lenkou vyzván, abych v popisu svých dojmů a zkušeností popsal i ty případné negativní (tento sympatický přístup osobně obzvlášť oceňuji). Trvalo mi docela dlouho, než se mi vůbec vybavilo něco, na co bych mohl nějak „negativně“ poukázat. Tak tedy…snad jen ta dřevěná podlaha by nemusela vrzat, elektrický přímotop při chladnutí občas hlasitě praskat a sprcháč bych uvítal o něco větší 🙂

Kromě toho bych doporučil energetické čištění prostor-chatek, ve kterých podle mého názoru ulpívají nejrůznější energie po předchozích návštěvnících, kteří se zde v poměrně hojném počtu střídají. Ideální bych zde viděl přístroj Somavedic, který tyto věci spolehlivě čistí (mám s ním téměř dvouletou zkušenost). Myslím si, že tma sama o sobě tyto věci nedokáže odstranit, to by pak temná podzemní sklepení hradních mučíren, ve kterých docházelo k násilným činům, musela patřit k těm nejčistším místům. Že to tak není a zůstávají tam negativní energetické otisky, to ví asi většina z nás…

Moje velké poděkování patří Lenče a Tomášovi za to, že tuto možnost lidem nabízejí. Velké poděkování za jejich celkovou péči o klienty. Speciální poděkování Lenče za její skvělá rozmanitá jídla úžasných chutí evidentně vytvářených s láskou.

DÍKY!!!

Martin

Po měsíci terapie tmou ….

Na pobyt ve tmě pořád vzpomínám jako na zajímavou zkušenost. Trochu jsem nakouknul do svého nitra. Nezprostředkovávaly mi to ale ani tak vize, jako spíš  emoce, myšlenky, intuice. V té tmě a tichu se dalo ledacos zajímavého pozorovat, jako třeba že slova jsou spojená s obrázky. Vyslovím-li slovo dům, v mysli naskočí obrázek domu. Je to automatický a krátký proces, kterého si běžně nevšimneme. Potvrzuje mi to teorii, že pokud je realita kolem nás projekcí našich vnitřních představ (obrázků), pak je evidentně dobré si dávat pozor na to, co říkáme, o čem mluvíme. Tvoříme to tím. Dává mi to smysl. To je důležité poselství hlavně pro věčné “pesimisty, stěžovatele a nadávače”, my si to už naštěstí uvědomujeme.

Nejzajímavější zkušenost byla asi ta s tím vnitřním světlem, jak jsem předtím zmínil. My jsme ze světla, rostliny se živí světlem, zvířata rostlinami nebo jiným masem, které je zase jenom “uskladněným” světlem. Mohli bychom žít jen ze světla, kdybychom neměli programy o nutnosti jíst.

Mě osobně neláká přejít definitivně na pránickou stravu a zříci se jídla. Láká mě na tom ale ta svoboda volby. Nejíst jen proto že musím a protože jsem na tom závislý, ale proto, že chci. Dneska vím, že když nebudu jíst 21 dní (po mém půstu), tak přežiju. To je taková jednadvacetidenní jistota svobody. Já bych ale docela uvítal svobodu trvalou, tzn. vědět, že můžu kdykoliv na jakkoliv dlouho jídlo vysadit a pak se zase kdykoliv vrátit zpět. To by byl podle mě ideální stav. Zas tolik potom ale neprahnu, jen se mi ta myšlenka líbí. Měl bych ale nejspíš začít tím, že se přestanu přežírat a ubírat si tím energii 🙂  Přestat jíst při prvním pocitu nasycení namísto mého stávajícího “při třetím pocitu přežrání”! 🙂

Na dotaz, jestli jsem se při pobytu ve tmě nenudil, odpovídám, že vyloženě nudou bych to nenazval. Absence činností, to ano, ale pod nudou si představuji něco trochu jiného. Tady jsem po celou dobu věděl, že něco probíhá, i když to tak třeba nevypadá. Tu nečinnost jsem si naplánoval, takže jsem tam vlastně celou dobu “realizoval” svůj plán… 🙂 Je ale fakt, že každá změna polohy, pár kroků na toaletu, dojít si pro čaj, to vše byla neuvěřitelně příjemná zpestření, doslova zážitek, tyto momenty jsem si náramně vychutnával. Netrpěl jsem tedy, ale je fakt, že jsem se těšil, až to budu mít za sebou.

Ještě jsem si vzpomněl, že když jsem se začal soustředit na to blikání a ono se to ústálilo v konstantní intenzivní světlo, že jsem najednou začal slyšet nádherné zvuky noční spící džungle, tak jak je znám z expedic do peruánské Amazonie. Přesně, jako když člověk po skončené ayahuascové seanci spočívá v náruči noci a vychutnává to spojení s přírodou, s Vesmírem…. ještě první večer doma jsem ty zvuky džungle slyšel, teď už ne.

Ve tmě jsem si často vzpomněl na ayahuascu. Jak by ne, obě rozšiřují vědomí, vedou ke stejnému cíli, jen každá trochu jiným způsobem. Zatímco tma je takovým pozvolným rozepínáním blůzky knoflíček po knoflíčku, tak ayahuasca je rozerváním blůzky jedním trhnutím 🙂

Tolik můj dodatek k pobytu ve tmě.

Martin

© 2017 Léčba tmou

Theme by Anders NorenUp ↑

Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací

Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".

Zavřít