Jiří – Pobyt ve tmě je osvobozující

Život přináší spousty situací a chvilek, kdy v sobě jasně a přesně vnímáte, co bude následovat.

V mém případě je to dnešní sobotní večer kdy signál z „nitra“ vyslal informaci, abych napsal něco k mému pobytu ve tmě, (který ještě malinko doplním o myšlenky, které jsem si při pobytu psal tužkou do bloku, tak jak to tu radili někteří přede mnou). 

Už jsou to čtyři měsíce, kdy jsem odjel z týdenního pobytu ve tmě a rozhodně nechci psát jen o tom, jak jsem se změnil, nebo jak to změnilo můj život.

Tato životní cesta je natolik individuální a osobní, že je vlastně nepřenosná a těžko popsatelná.

„Každý máme na počátku zrození jasně dáno, jakým směrem se bude náš život ubírat. nMyslet si snad, že můžeme vše ovlivnit, … Tak tím se dopouštíme proti vesmíru zcela nesmyslného pokusu změnit proud energií, manipulovat s přítomností a být zcela odpojen od zdroje všeho“.

Jak to tak bývá, jedno dopoledne v práci mi můj vnitřní hlas jasně řekl – je čas, teď je ten čas.

Pobyt ve tmě pro mne nebyl ničím neznámým

O pobytu ve tmě jsem věděl již řadu let, ale zřejmě až teď mi proud života přinesl do cesty jasnou informaci.

Byl duben a termín jsem dostal na 18. listopad. Již nějakou dobu jsem zvyklý být v tichosti a sám, navíc podle indiánů je 52 rok života tím zlomovým, takže jsem ze tmy obavu neměl, spíše jsem cítil nějaký respekt, nebo tak něco a těšil se úplně nejvíc nato, že nebudu konečně vnímat čas a neustálé hranice odněkud někam apod… To jsem ještě vůbec netušil, jaká nádhera to bude a co tím v sobě zažiji.

ČAS NENÍ NUTNÝ – když se s ním plyne, je všeho akorát. Jen je potřeba se vnímat a s tím i okolí. Pak je rovnováha a harmonie.

Pobyt mne naprosto uchvátil. Mám pro něj pouze jediné slovo – osvobozující.

A k pobytu?

Vidiny nebo obrazce v prostoru okolo mne jako mívají jiní, kteří zažili pobyty ve tmě jsem neměl. – Tomáš mi řekl, že je to prý individuální. Samozřejmě vizualizace v sobě jsem vnímal naprosto zřetelně, včetně některých aktérů…

JEN POZORUJ!
Je jedno, kdo a jak hraje. Jaké jsou role. Je jedno, jestli je to drama, nebo komedie.

TY JSI TO DIVADLO
Jen pozoruj!
Buď nezúčastněný!
Pozoruj a nehodnoť

JSI DIVADLEM

VNÍMEJ VELIKOST VELIKÉHO
Vše je jedno, jakmile se mysl oddělí od těla – není v jednotě
Vše je vším – veliké, nekonečné

(na to jsem dostal vysvětlení hned druhý den – velmi osobní J )

Všechno vnímám…

Přímé hlasy jsem také neslyšel, ale například hluboké sténání starého stromu vedle chatky, (domnívám se, že to byl strom) tak s ním jsem mluvil možná celý den, všechno mi to řekl, postěžoval si a tak. 

Ovšem to vnímání všeho, že já jsem vším, že vše je mnou, že si mohu veškeré myšlenky prohlédnou jako ve 3D, uvidět vše zcela jinak, překulit se z postele do prostoru vedle mne, do hmoty, která vůbec není černá, plavat v ní, užívat si že jsem – ano, to je ono, že jsem!

Tak na tenhle popis stavu slova prostě nestačí a hlavně nejsou.

Dostal jsem odpovědi i na věci, o kterých jsem vůbec netušil, že jsou v hloubce mé duše tak silně zakořeněny a nedořešeny.

Jít po společné cestě je nesmysl.

Lze jít pouze vedle sebe, každý máme cestu svou a hlavně naše děti. Nesnažit se nikoho nutit jít po naší cestě. Jedině to je svoboda, to je poskytnutí lásky, volnosti a svobody. Každý vesmír jednotlivce pluje společným vesmírem…

Celý týden jsem si navíc náramně užil za zvuku tibetských misek, cvičení Jin jógy a meditací.

Vaše cesta, Vaše rozhodnutí

Takže pokud se někdo cítí „vnitřně“ prázdný (byť má ženu, děti, milenku, majetek a další bla, bla), a poslouchá svoje vnitřní dítě, které mu jasně sděluje, co chce a je tam i zmínka o tom, že tma může být cesta, pak věřte a jděte.

Je to Vaše cesta, Vaše rozhodnutí a rozhodně si do toho nenechte mluvit od druhých, hlavně těch, kteří to nezkusili, ale rozhodně ví, že je to blbost, za kterou si ještě platíte.

Co jsem řekl na otázky svým kolegům po návratu ze tmy?

„Pokud o tom budete přemýšlet, nebo pochybovat, bude Vám chybět mobil, internet a další naprosto zbytečné věci, které vás odvádějí od přítomnosti, očekávat že Vám to něco dá … pak to nepodstupujte. Cesta do tmy, je cestou Vašeho osobního rozvoje… Cesta vědomí, na jejímž konci Vás čeká překrásné světlo a pochopení té hry, která se okolo Vás hraje“.

Poslední poznámka před opuštěním svatyně

Na závěr jedna z posledních poznámek před opuštěním svatyně. Ve tmě děláš vše vědomě. I věci odkládáš naprosto vědomě a v přítomnosti. Vše má své místo (myslím předměty), i když klika mi někdy odjede o ½ metru sem a tam.

Jsou tady úžasné vůně – Dřevo, čaje… je tu obrovský klid a pocit hojnosti a bezpečí. Zpomal tempo – uvolníš tlak, tím vzniká větší prostor a čas pro řešení, nebo vyplynutí stavu věcí. Pořád sleduj, pozoruj a volni tlak a napětí. Nenaléháš, nezávodíš, nepoměřuješ – plyneš a užíváš si to. Nikomu do ničeho nevstupuj. Nech ho dělat věci svým způsobem a jen pozoruj. Můžeš být součástí všeho, ale zároveň můžeš kdykoliv odejít. Kamkoliv, bez důvodu a vysvětlování.

Závěrem…

Mé velké osobní poděkování patří Tomášovi a Lence, kteří se postarali o to, že jsem se ve svém životě mohl zastavit a uvědomit si, co je důležité a hlavně, HLAVNĚ se osvobodit od programů mysli a nesmyslných scénářů mých domněnek.

Pochopit své rodiče, své děti, své nefunkční vztahy a proč se vše děje a opakuje tak, jak se to děje…a hlavně proč!

Děkuji za skvělé jídlo, které jsem sice neviděl, ale chuť byla úžasná a dodnes mi chybí 🙂 . Lenka je skvělá kuchařka. Tomáši, tobě pak zvláště za velmi přínosné rozhovory!

Tome, určitě se přijedu ještě někdy odpojit z tohoto „Matrixu“ kolem mne 😀 a budu zase chvíli doma, v sobě.

Jirka

 

Lucie – Pobyt ve tmě mohu jen doporučit

Ahoj Lenko a Tomáši

přestože už jsem z pobytu ve tmě zpátky už víc než měsíc, ještě jsem se nedostala k sepsání alespoň něco málo postřehů, které jsou ale jen okrajové.

Vlastní zkušennost je nepopsatelná a kdo by někdy váhal, zda pobyt absolvovat, mohu jen doporučit.

Bála jsem se toho… 

Nejvíc vyděšená jsem byla v den, kdy jsem nastupovala, tedy v sobotu. Příjezd byl mezi 16:00 a 17:00 hodinou a já jsem byla od rána nervózní a několikrát mě i napadlo, že to ještě na poslední chvíli zruším a co teprve, když jsem viděla chatku bez oken 😉 .

Trochu mě uklidnil Tomáš (poskytovatel a ubytovatel), když jsem se mu tam téměř rozplakala a pověděla, že mám strach, řekl, že je to naprosto v pořádku, naopak, ten kdo je příliš namyšlený a má pocit, že si pobytem ve tmě splní dalšího Bobříka do sbírky, většinou druhý den balí kufry. Pro jistotu jsem si ale ověřila, kde si mohu rozsvítit, a že si i sama mohu odemknout a odejít. Bála jsem se, že bych mohla začít panikařit a nutně bych potřebovala na vzduch, nebo že se unudím, a že bez pohybu se to tam zvládnout nedá ap. NIC Z TOHO SE NESTALO!

Co mi to přineslo? 

Tak abych se dostala k tomu, co mi to vlastně přineslo. Kupodivu mě asi po 2 hodinách, od chvíle, co jsem si zhasla začalo to temno uklidňovat. Přemýšlela jsem o věcech, které jsem měla nevyřešené nebo potlačené, litovala jsem chyb, které jsem udělala a moc se mi ulevilo, když jsem se vybrečela.

Přicházely i pěkné vzpomínky a dokonce i takové, o kterých jsem nepřemýšlela už asi 100 let, třeba jak jsem si ve školce strčila korálek do nosu a nemohla ho vyndat a tak… Přišlo mi, že si moc nemůžu vybírat, o čem budu přemýšlet a tak jsem to nechala plynout, tak jak to přicházelo a pak zase odcházelo.

Jednou denně mi Tomáš nebo jeho žena nosili jídlo a když jsem chtěla, mohla jsem si s nimi povídat o tom, co prožívám. To mi vyhovovalo a taky jsem věděla kolikátý den a kolik přibližně je. Samozřejmě jsem se těšila, až to skončí a já zase uvidím přírodu, ale zároveň jsem už tam věděla a vím to i teď, že si to ještě ráda zopakuju.

Moc za všechno děkuju a těším se zase někdy na viděnou.
Lucka

Martin – Říká se, že si ve tmě každý najde odpověď…

Ahoj Lenko a Tomáši,

především bych vám chtěl poděkovat za vynikající podmínky, které jste pro pobyt vytvořili. Přestože pobyt ve tmě je “duchovní” záležitost, takže by materiální zajištění nemělo být podstatné, myslím, že naopak podmínky pobytu jsou klíčové pro dobrý prožitek.

Pobyt ve tmě je totiž dost náročný a mysl je v tomto stavu velice náchylná na jakýkoliv “problém”, což může vést k nepříjemným, stále se opakujícím myšlenkám, které celý pobyt mohou negativně ovlivnit.

Do tmy podruhé

K vám jsem přišel na svůj druhý pobyt ve tmě. Z předchozího, který proběhl v jiném centru, jsem si odnesl právě tuto nepříjemnou zkušenost. Proto byl pro mne velice důležitý pocit, že je na vás spolehnutí a je s vámi vynikající domluva.
Vzhledem k tomu, že jsem šel do tmy po druhé, zážitek již nebyl tak intenzivní, zároveň byl však pobyt mnohem jednodušší.

Co jsem ve tmě dělal? 

Po celou dobu pobytu jsem meditoval, cvičil a praktikoval dechová a energetická cvičení, takže jsem neměl moc času se nudit a nádherně jsem se vyladil. Myslím, že neexistuje jiné místo, kde by člověk mohl jít tak do hloubky sama sebe, zastavit se a vidět jasně a srozumitelně svoji momentální situaci.

Našel jsem odpovědi 

Říká se, že si ve tmě každý najde odpověď na důležité otázky a pro mne to platí beze zbytku. Překvapilo mne však na obou pobytech, že i ty samotné otázky, na které si potřebuji najít odpověď jsem před vstupem do tmy neznal. Až teprve ve chvíli kdy se vše zklidní, se vyjeví to podstatné a je to najednou tak jasné a jednoduché.

Každý by to měl zažít…

Myslím, že by si každý člověk měl opakovaně dopřát tuto zkušenost. Umím si představit, že pokud by si skutečně každý člověk touto zkušeností dobrovolně prošel, naše planeta by vypadala o dost jinak…

Mějte se hezky, přeji ať se vám daří dobře v tom co děláte a doufám, že se u vás za pár let znovu potkáme 🙂

Martin

 

Jarda – šel bych do tmy znovu a rád

Absolvoval jsem svůj první pobyt ve tmě (7 nocí). Bylo velmi zajímavé být bez kontaktu s okolím a srovnat si, že je vše určitě v pořádku. Myslel jsem si, že bude nuda, budu hodně spát, cvičit a meditovat, ale opak byl pravdou.

První večer jsem se sice nějakou dobu srovnával se skutečností, ale druhý den jsem si zameditoval (jen zklidnil mysl) a dostal se do příjemného stavu, který mi vydržel, v podstatě, až do konce a proto jsem necítil potřebu moc meditovat.

Spal jsem asi kolem 8 hodin denně. Jednou denně jsem dopřál tělu protahovačky, protože můj pobyt byl jinak fyzicky velmi pasivní. Jen jsem si ležel a rozjímal. I když jsem rozjímal o věcech, ze kterých jsem měl běžně horší pocit, tady v klidu a příjemném rozpoložení jsem je mohl skrz na skrz prozkoumat a vyladit.

Jinak jsem si rovnal priority a hlouběji jsem chápal, co jsem se za 6 let vnitřního rozvoje naučil. I když ty “aha” zažívám často, tady v klidu a dlouhodobě nerozptylován jsem měl četnější poznání. Udělal jsem si asi 50 krátkých poznámek. Polovinu jsem přečetl hned v sobotu ráno po rozsvícení (zajímavé písmo 🙂 ) a zbytek jsem ještě nečetl. Také jsem čekal, jak se to tedy promítne následně do života a předpokládal jsem spíš konkrétní posuny, ale byl jsem velmi překvapen, jak znatelně jednodušší, lehčí a jasnější se mi celkově život potom zdál. I když se občas nechám strhnout okolnostmi, ten vnitřní klid je určitě větší.

Už asi po týdnu jsem si uměl představit, že bych šel do tmy znovu a rád. Pro mě byl tedy pobyt ve tmě “osvícením”. Myslím tím proces, jelikož nevnímám osvícení jako konečný stav, protože je naštěstí vždy kam pokračovat.

Jarda

Jirka – Pobyt ve tmě bych si rád zopakoval

Ahoj Lenko a Tomáši,

Námětů, co se mi po pobytu ve tmě honilo a pořád ještě honí hlavou je hodně, ale to je asi normální stav a nemyslím, že je to něco nového nebo zajímavého.

Samozřejmě, že asi jako skoro každý, jsem si před nástupem do tmy prošel zkušenosti ostatních lidí. Ne snad, že bych se chtěl dozvědět, co můžu očekávat nebo dokonce co bych měl a chtěl zažít, ale protože jsem měl částečně strach z toho, co bude a jestli neuteču. Pocity před samotným zhasnutím světla bych přirovnal k pocitům, když jsem podstupoval paravýcvik. Ohromné těšení a také pěkný strach.

Tohle vážně teď bude takhle sedum dní? 

Pocit po zhasnutí světla mě nezklamal. Směs strachu, pocitu marnosti, že „tohle vážně teď bude takhle sedum dní“ byl skoro nesnesitelný. Veškeré předsevzetí, jak budu cvičit, protahovat se, popřípadě jen v klidu meditovat bylo úplně nepředstavitelné. Situaci jsem vyřešil tím, že jsem prostě zalezl do postele a usnul.

Začal jsem se sžávat s tmou

Další den už bylo trochu líp a hlava se postarala o to, aby nebyla nuda. Těžko se to popisuje slovy, ale byl jsem schopný cvičit a začínal jsem se sžívat s tmou.

Krize fyzického těla přišla třetí den. Ozvala se úporná až migrénová bolest hlavy a s tím spojené další příznaky čištění jako zvracení a průjem. Ale během jednoho dne vše odeznělo a čtvrtý den ráno jsem se vrhnul na ovoce jak haldový netopýr.

Přišel klid… 

5. a 6. den byl odměnou za ty předchozí čtyři dny. Takový pocit vnitřního klidu (nevím jak to popsat, nic vystihujícího mě nenapadá) jaký se dostavil, byl něco nepopsatelného. Do značné míry za to asi mohl i fakt, že se blížil konec a na výstup ven jsem se přece jen těšil.

Každopádně beru tento stav jako cíl, kam bych se chtěl naučit se dostat při zklidňujících meditačních cvičeních.

Vyšel jsem na světlo 

Výstup ven byl daleko působivější, než jsem čekal a i přes silný mráz jsem procházky na kopeček na východ slunce určitě nelitoval.
Chtěl bych poděkovat Lence i Tomášovi za laskavý přístup a pěkné prostředí.

Celý pobyt byl velmi působivý, a pokud to situace dovolí, za rok až dva bych to rád zopakoval.

Mějte se krásně,

Jirka

 

Honza – Jsem vděčný za tmu

Ahoj Lenko a Tomáši,

posílám pár řádků o svých zkušenostech z pobytu ve tmě a o tom jak se mám a cítím pár týdnů po tmě.

K rozhodnutí jsem dozrával asi půl roku. Vybírat místo jsem začal koncem srpna a i přesto, že v jiných tmách bylo volno dříve, vybral jsem Lomec u Úmonína. Byl jsem plný očekávání a představ.

Jak jsem dorazil?

Rozhodl jsem se pro cestu vlakem a zbytek pěšky. Na zastávce v Bykáňi jsem potkal kolegu který mířil do vedlejší chatky.
Trochu jsme si povídali ale byl jsem v takovém očekávání a lehce nervózní, že jsem neměl tolik chuť mluvit.

Dorazili jsme na zahradu, kde nás vítal pes štěkotem a za chvilku vyšel průvodce tmou, Tomáš.

Vysvětlil vše potřebné, hlavně kladl důraz na to jak postupovat abych nebyl oslněn při jeho příchodu když mi ponese jídlo.
Řekl mi, že mne nebude nutit do povídání ale že sdělená starost je poloviční starost, na tom jsme se shodli.

Chatka měla dvoje dveře, vnější měly oboustranný zámek. Při odchodu mě vždy zamknul a já si mohl kdykoli odemknout a odejít. Vybalil jsem si, oblečení dal na hromádky, prošel si chatku, trochu se jakoby vnitřně naladil na zhasnutí a asi po dvaceti minutách zhasnul.

Tma to byla stoprocentní

Taková tma, kterou jsem vlastně neznal. Asi po dvou hodinách kdy jsem ležel na posteli, chtěla jedna třetina mne domů, i přes to, že jsem měl nastavenu teplotu na 24 stupňů mi byla zima v teplákách, mikině a pod peřinou.
Asi pracovaly nervíky a nebo nízký tlak 🙂 . Každopádně jsem si říkal: rodina je doma v teple u televize a já jsem tady sám a je mi zima, bylo mi trochu smutno. Zároveň jsem ale někde ve své hloubce cítil, že tam chci být a že to má pro mně smysl.

Změnilo se mi vnímání času

První část ze soboty na neděli byla docela dlouhá, zvykal jsem si na jiné vnímání plynutí času.
Když přišel poprvé, prohodili jsme pár vět. Řekl jsem mu, že mi tam je docela dost zima a jak se cítím, ochotně mi zvýšil teplotu. Přinesl mi vegetariánské jídlo které bylo moc dobré, salát, moučník, čaj a doplnil ovoce.
Hlad jsem nikdy neměl.

I po zvýšení teploty jsem tam neměl teplotní komfort, tak mi Tomáš zapnul topení. Byl jsem připraven, že to bude delší fáze než ta první a hodně jsem spal takže ve výsledku ten den rychle utekl.

Bylo mi zvláštně…

Z pondělí na úterý když jsem ležel na posteli mi bylo vnitřně divně.
Poté jsem šel meditovat na karimatku ale tyto pocity přicházely znovu, snažil jsem se soustředit na svůj dech, trochu to pomohlo.

Když přišel Tomáš, popsal jsem mu co jsem vnitřního bolestivého prožíval. Poradil mi ať se pocitům nebráním a nepřesměrovávám pozornost jinam ale naopak ať si tyto pocity vyvolám, vítám je když přijdou, ať jsem jim otevřen.

Najedl jsem se na zemi za dveřmi v pokoji, opřel se o stěnu a zavnímal Tomášovo doporučení o úplném přijetí.
Přijímal jsem v sobě, že vnitřní bolest, kterou jsem nechtěl mám naopak vyvolat a přijímat.
Cítil jsem se takový rozervaný, nahý. Jsou to pocity vlastně nepopsatelné.
Od té chvíle jsem se je snažil přijímat a i si je vyvolávat.

Povídali jsme si s Tomášem

Z úterý na středu úzkosti a strachy přicházely ale ne tak silné jak jsem čekal.
Ve středu jsme si hodně povídali a já byl rád, že můžu vše říct a i když některý den neměl Tomáš čas rychle jsem se mu snažil vše říct. Za to jsem byl moc rád.

Získal jsem odhad vzdálenosti

Ze středy na čtvrtek jsem trošku chodil po pokoji. Odhad vzdálenosti již dávno nebyl problém ale úhel nasměrování jsem párkrát neodhadl 🙂 .

Zůstat, nebo jet domů? 

Ve čtvrtek a pátek se mi mísily pocity kdy jsem měl chuť zůstat i déle ale jindy jsem se již těšil domů. Tyto dva dny se mi více dařilo být v přítomnosti.
V pátek mi přišla myšlenka, že je vše vlastně jedno, ne ve smyslu beznaděje a že nemám chuť žít, ale že se stejně pořád něco děje, že prostě věci jsou tak jak jsou.
V pátek večer jsme ještě s Tomášem popovídali, sdělil jsem mu opět co jsem měl na srdci.

Cestou domů jsem si užíval ten klid…

V sobotu ráno jsem se budil budíkem necelou hodinku před svítáním.
Nejdříve jsem se připravoval na to že opustím chatku, dal si sprchu, sbalil se, pomalu se rozkoukal a vyrazil.
Jen jsem zacítil lehké motání hlavy ale jinak v pořádku.
Cesta na vlak byla nádherná, hodně jsem vše vnímal a užíval si to, ten klid, vzduch, krajinu, koukal jsem se zaujetím na traktor při práci 🙂 .

Jak se cítím po návratu?

Po návratu jsem rodině vše vyprávěl, byl jsem plný dojmů tak jsem to na ně chrlil.

Asi pět týdnů po návratu můžu říct, že si trochu víc uvědomuji přítomný okamžik. Mám trochu silnější pocit jako že už teď je to dobrý, že vlastně každý okamžik je cíl. Snažím se víc přijímat pro mne příjemné ale i nepříjemné věci, pocity a myšlenky, nic nepotlačovat. Řekl bych, že tma přispěla k mé uvolněnosti a když něco udělám např. proflákám celé odpoledne tak nemám druhý den výčitky.

Jsem vděčný za tmu, byla upřímná, nekompromisní, byl to silný zážitek a zkušenost.

Ještě jednou děkuji za povídání a opatrování Tomáši!

Honza

Anička – Pobyt ve tmě byla neocenitelná zkušenost a zážitek

Drahá Lenko a Tomáši,

pobyt ve tmě byl pro mě úžasným zážitkem! Zpětně musím říct, že to bylo krásné, i když to bylo chvílemi velmi náročné. Píši až teď, neboť jsem chtěla zjistit, jaké dlouhodobé výsledky to má. A že to jsou výsledky!

Jsem teď mnohem klidnější, rozvážnější a nedělám si ze všeho těžkou hlavu. Užívám si moment “teď ta tady, a neřeším, co bude zítra (s mírou samozřejmě). Na mou cestu mi nyní svítí usměvavé sluníčko a já si to zcela prostě užívám 🙂 .

Co se týká problémů, na které jsem ve tmě přišla, tak je dobré o nich vědět. Mnohé se tím pro mě vysvětlilo a určitě to pro mě bude dobré i do budoucna.

Zjistila jsem, že se mám ráda taková, jaká jsem – a že jsem každý den jiná, své názory se nebojím často měnit a chci být všem a všemu otevřená, což někdy bolí. I přesto se mám ráda a mám ráda být tady a učit se znovu a znovu.

Všichni známí nad mým pobytem ve tmě kroutí hlavou, ale mě je to jedno. Dokonce jim rozumím – na tmu musí být člověk určitým způsobem psychicky připravený. Pro mě to byla neocenitelná zkušenost a zážitek. S vaší péčí tím více. Jak jsem říkala už Tomášovi, ten malý krásný domeček je jako děloha a človíček je v ní jako malé miminko chráněné všech problémů a starostí okolního světa.

V klidu si tak může řešit, co potřebuje. A dva úžasní “bozi”, jak to říká Jaroslav Dušek, se tam o něj starají. Bylo to úžasné,.. ještě jednou velké díky a jednou třeba zase na shledanou.

Přeji Vám jen to nejlepší

Anička

Katka – Při pobytu ve tmě jsem objevila své světlo

Bože ten čas ale letí. Jakoby to bylo včera, co jsem učinila jedno z nejlepších rozhodnutí mého života, a to že jsem se rozhodla přijít k vám a vyzkoušet pobyt ve tmě. Musím říct, že ze všech těch nabídek pobytů ve tmě, jste mi byli vy a váš přístup k tomu, nejblíže k srdci.

Jak jsem se k tomu dostala

No ale jak to teda začalo. O léčbě tmou jsem se dozvěděla jak jinak, než přes mého „inspirátora“ Jaroslava Duška, který o tom veřejně mluvil již dávno a napsal o tom i knihu a velmi mě to zaujalo, nicméně na nějakou dobu mi to vyšumělo z hlavy. Tma se přihlásila v mé hlavě sama, když jsem prostě dostala z ničeho nic chuť to udělat. A netrvalo to tak dlouho, a už jsem balila baťoh na cestu.

Začalo to všechno příchodem vlaku do Bykáně a jelikož bylo krásně, tak jsem se rozhodla jít těch pár kilometrů pěšky přírodou, abych měla čas to všechno vstřebat a užít si to vzrušení před pobytem v chatce. Tak jsem zula botky a jelikož jsem nenapravitelný bosonožec, rozhodla jsem se projít si tu cestu holýma nohama. Jak se tak kochám přírodou, přidal se ke mně sympatický klučina, který shodou okolností šel tam kam já, tedy taky na pobyt ve tmě. Cesta nám uběhla velmi rychle a ani jsme si to neuvědomili a už jsme přicházeli k bráně domku, kde jsme měli strávit následující dny.

Musím říct, že prostředí mě úplně ohromilo, krásný domeček v okolí lesa, všude příroda a klid. Takhle nějak jsem si vždy představovala, že chci bydlet. V blízkosti 4 malé chatky, které čekaly na své nové hosty. Po chvíli rozkoukávání se kolem přišel Tomáš a ukázal nám, kde budeme bydlet a obeznámil nás s pravidly.

Nebylo nic, jenom tma.

Musím říct, že se mi dovnitř ještě moc nechtělo, tak jsem se potloukala ještě kolem chatky a užívala si krásu okolí. K večeru jsem se teda odhodlala, zavřela chatku a zhasla. Nedělala jsem s tím velké obstrukce, prostě jsem zhasla a čekala jsem co bude. Nebylo nic, jenom tma. Černočerná tma, která se rozprostírala všude. Začalo mě to bavit.

Pocítila jsem svobodu volnosti bytí

První co mě napadlo, byla myšlenka, že jsem se vrátila úplně na začátek, asi takhle nějak to vypadalo na počátku všeho. S touto myšlenkou přišel i nápad, svléknout se do naha, i když jsem měla nachystané věci na převléknutí, tato varianta se mi zdála daleko příznačnější a vhodnější, nebýt nikým a ničím omezována ani něčím tak obyčejným jako je oblečení. Rázem jsem pocítila tu svobodu a volnost bytí, být nahá uprostřed ničeho, kde nic nevidíte, nic neslyšíte a nikdo nevidí vás. Byl to tak osvobozující pocit. Nahá jsem nakonec zůstala po celou dobu mého pobytu. V chatce se dala regulovat teplota, takže tam bylo velmi příjemně.

Užívala jsem si ten přítomný okamžik, žádná minulost, žádná budoucnost, jenom teď a tady. To jsem potřebovala. Nebýt omezena ani časem ani prostorem. Hlava vůbec neřešila stupidity jako normálně. Zbyla jsem jenom já. V takovém stavu jsem byla snad hodiny, kdo ví. Mé první zjištění bylo to, že jsem asi mentálně naprosto v pořádku, protože u mě nenastoupily žádné návaly zoufalství ani pocity úzkosti, žádná panika ani stres či pocity klaustrofobie. Nevystoupaly na povrch žádné strachy, bloky ani negativní vzorce myšlení. Nic takové jsem necítila. Spíš naopak.

Cítila jsem se v bezpečí

Tmu jsem vnímala velmi příjemně, jako svoji kamarádku, ve které objetí jsem se cítila velmi dobře a bezpečně. Kupodivu tady v té tmě, sama daleko od domova jsem se cítila bezpečně. Mohla jsem dělat co chci, být v ten okamžik čím chci, prostě být sama sebou. Ten pocit bezpečí a klidu byl nenahraditelný.

Bylo to intenzivnější

Po nějaké době jsem usnula, vůbec nevím na jak dlouho, nebyla jsem nikým rušena, takže jsem nevěděla zdali je den či noc. A bylo mi to jedno. Popravdě mi to takhle naprosto vyhovovalo. Po probuzení jsem cítila, že mozek se už přepnul na režim čichu a hmatu, protože jsem všechno cítila daleko intenzivněji. Dotyky rukou byly intenzivnější, chuť jablíčka byla výraznější, prostě všechno bylo tak nějak jiné, opravdovější.

Co mě ale docela překvapilo bylo, že teď, víc než kdykoliv jindy, jsem tady vedle sebe chtěla mít někoho, s kým bych se mohla v té tmě objímat a hladit, jenom tak uprostřed tmy, kde cítiš jenom doteky a nevnímáš věci kolem a jenom se oddáš tomu pocitu splynutí. No musela jsem to ale velice rychle vytěsnit z hlavy, jinak bych se asi zbláznila. I když teda byl se mnou v místnosti i Orlando Bloom vytištěný na povlečení, chtělo to něco víc fyzického.

Nechala jsem se unášet okamžikem

Pak jsem zase usnula,, myslím že první dny jsem jenom spala. Další dny už se i oči přizpůsobily tmě, takže jsem čelem už nenarážela do stěn a začala se vcelku dobře orientovat v prostoru. Přes den jsem často meditovala, jelikož mi to šlo velmi lehce, snažila jsem se také ze sebe dostat odpovědi na otázky co mě poslední dobou trápily, ale nějak se nedostavovaly. Tak jsem to nechala být a opět se nechala unášet okamžikem.

Co to mělo znamenat?

Ani nevím který to byl den, kdy jsem si začala říkat, že to je asi vše, už nic jiného asi nezažiju. Seděla jsem na zemi opřená o zeď a dívala se do blba. Během několika okamžiků se ale něco začalo dít, začala vnímat své ruce jakoby zprůhledněly, i když jsem je fyzicky neviděla , zdi se začaly měnit, viděla jsem jak se přibližují a zase oddalují, dokonce měnily tvar i strukturu. To už jsem si myslela, že začínám bláznit. No ale pak to co přišlo pak, mě totálně smetlo.

Naprosto jasně jsem viděla na zdi jak se mi promítají obrazy. První obraz byl nějaké ženy v dlouhých bílých vlasech v tmavomodrém rouchu s čelenkou ve vlasech se symbolem hada. Věděla jsem, že to je nějaká kněžka. Nevím, kdo to byl nebo zdali to nebyl jeden z mých minulých životů, kdo ví. Následně na to se mi v živé formě objevil na zdi tygr, který jakoby se schovával ve vysoké trávě a viděla jsem jak na mně cení zuby a vedle něho levhart, který jen tak klidně ležel a díval se. Tento výjev jsem viděla tak živě, jako kdybych seděla v kině a koukala na plátno.

Musela jsem to dlouho vstřebávat a dodnes se marně snažím přijít na to, co mělo znamenat. Nicméně se mi stávalo, že jsem v té tmě viděla světlo, světlezelené světlo vycházející jakoby z jediného bodu. Když jsem se ale tím směrem snažila podívat, tak hned zmizlo. Věděla jsem že je to hloupost, že žádný reálný podklad pro to, aby tady někde bylo světlo, není. Ale bylo tam. Byla to hra mého mozku se mnou. Tak jsme spolu s mozkem rozehrávali partii kdo z koho, až do té doby, než nastal konec mého pobytu, který utekl velmi rychle.

Návrat do světla světa

Poslední den jsem měla nastavený budík na 3h ráno, ještě předtím než začalo svítat, aby si oči přivykly pomalu na světlo. Tahle fáze byla pro mne nejvtipnější. Můžu říct, že stav opilství jsem za střízliva nikdy neměla 😀 Motorika vůbec nefungovala a motala jsem se jak opilá. Když jsem vyšla z chatky všechno se se mnou hýbalo a svalila jsem se hned do trávy. Kdyby se na mne tehdy zvenčí někdo díval, určitě by si myslel, že mám v sobě přinejmenším 4 promile. Pak se to ale ustálilo a já se cítila klidná, spokojená a odpočinutá.

Po celou dobu jsem se tam cítila nádherně. Vysvobozená z vězení těla, času i prostoru. Byl to zážitek, na který do smrti nezapomenu. V té tmě jsem potkala sama sebe a dosáhla jsem daru sebe hodnoty. Přestala jsem porovnávat svůj život s ostatními a začala si vážit toho, co jsem sama dosáhla jak na fyzické tak i duševní úrovni. Takový dar je požehnání. Už vidím to, co jsem předtím neviděla, jak jsem vyjímečná.

V té tmě jsem objevila své světlo.

A za to vám, milá Lenko a Tomáši, nebudu moct nikdy dost dobře poděkovat.

S úctou a srdečným pozdravem Katka, Praha.

Marie – Jak jsem ve tmě našla světlo

Na pobyt ve tmě jsem se přihlásila skoro před rokem. Už od chvíle, kdy jsem se o pobytech ve tmě doslechla mě to lákalo, ale chvilku mi trvalo, než jsem sebrala odvahu se na jeden přihlásit. Když jsem narazila na tyto stránky, které mě zaujaly mě svojí detailností a srdečným přístupem, tak jsem se přečtení několika zkušeností lidí, co pobyt podstoupili rozhodla, že do toho půjdu. V průběhu roku jsem měla stále dost obav o tom, jak to tam budu zvládat – ne ani tak moc ze tmy, jako spíše z toho, že budu týden zavřená v malé chatce jen sama se svýma myšlenkama (jsem takový typ člověka, co se pořád zahrnuje informacemi, vzdělává se, něco čte, atd. nebo něco dělá). Přemýšlela jsem o tom, že si s sebou vezmu nějaký hudební nástroj nebo něco, čím bych se mohla zabavit.

Rok rychle uplynul a já jsem se hodně posunula ve vývoji. Rozhodla jsem se totiž začít dělat věci, kterých se bojím a poslouchat svoji intuici. Tak jsem překonala pár strachů, rozšířila své vědomí a hodně jsem se zklidnila. Před nástupem na pobyt už jsem obavy neměla. Vzala jsem si s sebou jen oblečení a hygienu a šla jsem do toho s tím, že to zvládnu a že to bude zajímavá zkušenost.

Ve tmě jsem si na chvíli zhasla

Ubytovala jsem se a zkusila jsem si na chvíli zhasnout světlo. Ani mě předtím nenapadlo, jak velká tam bude tma. Trochu mě to vyděsilo. Vzpomněla jsem si, že jako malá jsem se tak velké tmy bála. Pak jsem si vzpomněla na svůj oblíbený citát: “Tma je pouhá absence světla.” Dost mě to uklidnilo. Chvíli jsem si po tmě procházela chatu s mobilem v roce, než jsem nabrala jistotu, pak jsem se najedla, umyla a zhasla natrvalo.

Od začátku pobytu jsem ležela v posteli nebo na karimatce a sledovala svůj tok myšlenek. Byly stejné, jako obvykle (v mém aktuálním stádiu vývoje :)), emoce nebo něco negativního se neobjevovalo. Usnula jsem se zapnutou klimatizací, tak jsem se trochu prochladla a dostala zánět močových cest. Zatopila jsem si a hodně pila a odpoledne už jsem byla v pořádku. Bolesti jako při zánětu se párkrát ráno opakovaly, protože přes noc, když jsem měla vypnuté topení vždy místnost trochu vychladla a také jsem cítila tlak kvůli neschopnosti jít během pobytu ve tmě na velkou. Normálně se při zánětu něčím zabavuji, abych se nesoustředila na bolest, tak bylo zajímavé se s ní vypořádávat jen s pomocí své mysli.Pobyt ve tmě mi přinesl světlo

Ve tmě jsem viděla světlo

První den pobytu jsem z ničeho nic začala cítit pulsující bílé světlo uvnitř své hlavy, hlavně nalevo od čela a uprostřed čela. Těžko se to popisuje, jako bych ho viděla a cítila, prostupovalo mnou. Nejdříve jsem z toho měla strach, zároveň se mi těžko dýchalo a byla jsem roztřesená. Pak jsem ho začala přijímat a pozorovat. Tak jako svoji bolest při zánětu. Světlo se za mnou vracelo několikrát denně. Celé dny jsem trávila užíváním si sledování toků svých myšlenek a návštěv světla, mezitím jsem jen jedla a spala. Také mě překvapilo, jak se změnila vůně mého těla – hned po prvním večeru jsem voněla jako něco mezi medem, ovocem a mlékem. Vůně byla tak silná, že se mě Lenka ptala, co tam tak voní 😀 Návštěvy Lenky a Tomáše a jídlo byly příjemné, ale trochu mě vytrhávaly z mého soustředění. Příště asi půjdu do tmy bez průvodců a bez jídla. 

Poslední den pobytu jsem se nemohla dočkat, až se dostanu ven a na start nového směru života, který jsem si srovnávala v myšlenkách. Pobyt ve tmě mi potvrdil, že se ubírám správnou cestou. 

Zvuky z venku mi ve tmě pomáhaly

Každý den jsem se orientovala v čase pomocí zvuků ptáků a večerního cvrkání a kuňkání. Kochala jsem se zvuky něčeho, co jsem celý týden nemohla vidět, myslela jsem na tu krásu venku, na to, jak miluji světlo a přírodu. Takže návrat do světla byl naprosto kouzelný. Vstala jsem brzo ráno a strávila pár hodin sledováním východu slunce a procházením se po okolních lesích. Bylo krásné zase vidět.

Pobyt ve tmě rozhodně všem doporučuji. Ať se ubíráte kamkoli, překonání svých strachů a své zóny pohodlí vás posune a pomůže vám najít sílu 🙂

S pozdravem,

Marie

Ondra – pobyt ve tmě byl znovuzrozením

Do tmy se lidé mohou odebrat z několika důvodů. Buď si chtějí odpočinout od pracovního shonu nebo vyzkoušet netradiční, trochu mysteriózní atrakci, ale většina si jde na pobyt ve tmě pro odpovědi, pro návod jak vyřešit své problémy nebo otazníky ve svém životě.

Pobyt ve tmě znovuzrození

V mém případě šlo o ,,znovuzrození” Potřeboval jsem se znova narodit do vyrovnaného, pohodového, vysmátého stavu. Poslední měsíc jsem se ztratil v emocích, které jsem považoval za LÁSKU. Byl jsem často smutný, emocionálně labilní, nevyrovnaný…Prostě jsem to nebyl JÁ. Pokoušel jsem se nalézt své ztracené JÁ na cestách po Evropě, bez valného úspěchu. Veškeré mé myšlenky se točily kolem jediného tématu. No tom by nebylo nic špatného, nebýt sebelítosti a obav, doprovázejících tyto myšlenky. Pohltila mě touha, lpění, žárlivost, chtíč a vydávala se za Lásku.

Na pobyt ve tmě jsem se objednal ze zahraničí

V Litvě jsem reagoval na uvolněný termín ve Tmě a doufal, že nebude pozdě.

A teď jsem tu! Nic, opravdu nic nevidím (čumím do tmy) a čekám co se bude dít. Jak by mě pobyt v zatemněné chatce mohl hodit do ztracené pohody?

Začalo to báječně. Po 23. hodinách chůze (111,5 km) do Lomce ulehám a spím až do prvního zaklepání. Zaklepání? Tomáš zaklepe, já zavřu oči a pak už se oddávám vynikajícímu veganskému jídlu složeného z hlavního chodu, polévky, hromady ovoce a RAW tyčinky. Na všech dobrotách jsem si náramně pochutnal.

Co dělat ve tmě? (věřím, že budete nápaditější než já 🙂

  1. Posilování: Svatyně nabízí dostatek prostoru pro kliky, sed lehy, stojky, jógu…, každopádně je posilování ve tmě zvláštním způsobem náročnější než na světle, proto po několika dnech venku ze tmy zvládám přes 100 kliků v kuse.
  2. Meditace: Zpívání manter a dechová cvičení by měla neodmyslitelně patřit k náplni každého dne ve tmě- uklidní, duchovně nasytí, příjemně naladí na další činnost.
  3. Foukací harmonika: Hudební nástroj je skvělým společníkem do Tmy i meditační pomůckou (doufám, že mé improvizace nerušili obyvatele ostatních svatyní)
  4. Spánek: Většinu času jednoduše prospíte. Tma vám nepřetržitě pumpuje melatonin do těla, takže si pořádně odpočinete. Společnost vám budou dělat sny, které díky tmě neztrácí na živosti.
  5. Přemýšlení: Kvůli přemýšlení jsem málem předčasně ukončil pobyt ve tmě. Myšlenkám se neubráníte. Není nic, co by rozptýlilo vaši pozornost…nevidíte 🙂 Samozřejmě, že se myšlenky dotýkají těch nejcitlivějších zákoutí duše. Může to být dost bolestivé, ale nakonec to posílí. V kombinaci se ,,šťastnými” myšlenkami se na ty ,,smutné” dá dívat pozitivněji. To se mi nakonec povedlo, ale nebyl jsem na to sám. V půlce pobytu jsem byl v krizi a zvažoval ukončení, tak jsem si do tmy pozval terapeuta Tomáše. Svěřil jsem se mu a on mi několika slovy přeprogramoval myšlení. Tom mě přehodil na jinou kolej a já ji neopustil do konce pobytu (do teď :-)).
  6. Jednorázové či jiné aktivity ve Tmě:

– spláchnutí hlavy v záchodu (chtěl jsem se vžít do pocitů šikanovaných jedinců, kteří k tomu byli donuceni- dobrovolně je to příjemně osvěžující :-))

– intimní vztah s mouchou (4 dny mi bzučela ve svatyni a sedla mi snad na všechna místa na těle)

– měření rozměrů chatky (palci jsem každý den vyměřoval rozměry svatyně)

– masturbace (bez komentáře :-))

– sledování pulzujících světelných obrazců na sítnici (prý za to může ,,zmatený”oční nerv)

– vedení slepeckého deníku (kupodivu bylo vše čitelné a obrázky velmi legrační)

Po ukončení terapie tmou

Ze svatyně vycházím nesměle. S velkým očekáváním, ale také trochou strachu. Opustil jsem dělohu (bezpečí tmy) a narodil se do krásného světa. Od té doby se pořád usmívám a užívám si života jako dříve. 

Děkuji Tomovi a jeho rodině za pomoc!