Jitka – pobyt ve tmě byl velice přínosný

Pobyt ve tmě byl pro mě velice přínosný a obohacující. Pro mě tma nebyla vůbec děsivá, měla jsem radost z toho, že jsem se nepotřebovala vracet do minulosti a něco tam řešit, což mě opravdu potěšilo 🙂 ovšem práce s přítomností, uklidněním mysli, nastavením se na právě a teď, to už pro mě byla opravdová výzva.

 

V krizi jsem si rozsvítila

Krize přišla, byla příšerná, v jednom momentě (který trval asi milion světelných let 🙂 jsem opravdu ztratila smysl toho, proč tam jsem, co tam dělám a v tom okamžiku jsem si rozsvítila.
Naštěstí je tam ta proluka, než si oči opět zvyknou na světlo a člověk vůbec může začít dělat něco pro to, aby opustil chatku, a v té chvíli, kdy jsem koukala na zářící škvíru mezi dveřmi a přemýšlela co teď, co budu dělat, jsem si uvědomila, že tam na mě čeká ještě nedojedené jídlo (na které jsem se vždycky těšila a které mě moc bavilo) a uvědomila jsem si, že ho nechci jíst a vědět co to bude, nechci se na něj koukat a nechci o něj přijít, že si ho chci zase vychutnat po tmě jako předtím, protože to bylo moc fajn.

 

A pak jsem zase zhasla

Tak jsem vstala, zhasla a vrátila se zpátky do tmy. 

Do té příjemné, klidné, objímající a útulné tmy. A v ten okamžik, kdy jsem se vrátila, se čas konečně zastavil. Nastal klid. Klid byl jak v celé chatce, tak uvnitř mě. Kdybych to měla popsat Tomáši Tvými slovy tak: “mraky se rozestoupily a na malinkou chvilku vykouklo slunce”. Nějakou “dobu” jsem si v tom stavu lebedila a prozkoumávala ho. Bylo to fajn. Když se připlížila úzkost, tak jsem se ji snažila vystopovat a pak jsem jí dovolila odejít a ona odešla a když jsem usnula, měla jsem sen:
Byla jsem v doma, věděla jsem, že je manžel v práci, dcera ve školce a já jsem v domě sama. Šla jsem se podívat do sklepa a všimla si, že tam z trubek vyšlehl plamen. Šla jsem po schodech nahoru, že se podívám po nějakém hasičáku a když jsem se vrátila opět do sklepa, tak už se plameny plazily po stropě a po stěnách (jako ve filmu), věděla jsem, že to už nedokážu uhasit. Vyběhla jsem tedy nahoru do pokoje a začala hledat věci, které můžu zachránit. Vždycky jsem vzala do ruky nějakou věc a zase ji odložila na místo, vzala jsem druhou věc a zase ji položila zpátky, vzala jinou a zase ji položila, protože žádná z těch věcí neměla cenu. Všechny věci byly bezcenné. Všechno co mělo cenu zachránit, nebylo v domě.

Po pobytu ve tmě přišlo světlo

To je celé. To je moje poučení. Dálší čas už se nesl v duchu, kdy jsem se šíleně těšila domů na rodinu.
Vyjít zpět na světlo bylo úžasné! Byla jsem jak pod vlivem omamných látek, ta krása, štěstí, úžas, radost…ještě teď se usmívám, jen o tom píši a vím ,že ani tehdy jsem se nemohla přestat usmívat minimálně dva dny.

Děkuji Vám za krásný zážitek, milou péči a pozornost a přeji Vám i Vašim dětem, aby každý den byl, jako ten první den poté, co vyjdete z chatky :).
Doufám, že si pobyt ještě někdy budu moci zopakovat.

Mějte se moc krásně.

Jitka

Víťa – pobyt ve tmě přináší dary

Na pobyt ve tmě jsem se přihlásil jelikož mě zaujala knížka TvaryTmy od pana Duška. Neměl jsem žádné konkrétní očekávání, počítal jsem s tím, že si dost možná jen odpočinu. Ale i jsem doufal, že se mi objeví nějaká rada do života, popřípadě uleví se mým bolavým zádům. A rada do života se skutečně objevila jako hluboký zážitek (který popisuju v kapitole Hlavní zážitek), ale to bych předbíhal… Začněme popořadě…

 

Praktické rady

Předně musím potvrdit, že 3 noci jsou málo. Já měl 6 nocí a pro mě to bylo tak akorát. Rozhodně bych doporučoval alespoň 6 nocí. Myslím, že dobrý nápad je vzít si s sebou několik tužek a blok. Neberte si propisky – ty můžou dopsat. Moc poznámek jsem si nedělal, ale po skončení jsem byl za každou poznámku rád. Příště bych si zkusil dělat víc poznámek. Přece jen ve tmě po probuzení se člověku vše pamatuje snadno a je vše jasné, ale pořád je to maličko sen a může se časem zapomenout… Taky jsem byl rád, že jsem si spoustu věcí zkusil hned po zhasnutí a pak si ještě rozsvítil a doladil věci, které mi potmě nebyly úplně jasné… Poslední praktická poznámka je, že jsem byl rád, že jsem si vzal teplé ponožky a papuče – klimatizace totiž nahoře fouká teplý vzduch, ale ten se také nahoře drží a u podlahy je chladněji.

Takže své věci mám vybalené a hezky rozložené pod postelí. Blok s tužkami u hlavy a teď již vše může začít…

První dojmy – jak se vypořádat s horory

První 3 dny si člověk zvyká. Dotáčí se mu v hlavě kolo myšlenek běžného života a práce… Naštěstí si člověk může říct, že tady není od toho, aby mlel své všední životní situace. Nemusí. Taky po pár otočkách jasně vidí, že intelekt se točí v kruhu, což je další důvod ty myšlenky pustit. Minimálně pro teď. Nastává chvíle, kdy je člověk sám se sebou. Nemůže se na nikoho a na nic vymlouvat. Je tu jen ON. Shodou okolností mamka i taťka byly ve tmě v podobnou dobu. A zajímavé bylo, že taťka se spíš nudil a měl ze tmy blbou náladu, mamka zase si to užívala a prý se nádherně uvolnila. U mě byly oba stavy. Spíše to bylo pozitivní, ale přicházely i ty negativní pocity. Pro mě osobně bylo nejhorší, když se objevila myšlenka toho, že přestože jsem ve tmě, nejsem vůbec o nic blíž žádné životní pravdě. Že vlastně netuším, jak mám vést svůj život a co má v životě smysl. Takový nepříjemný pocit bezradnosti, zmaru, zbytečnosti. Jak jsem již napsal – ve tmě jste jen VY a VY si to můžete dát pěkně sežrat. Není kam uniknout. Není se čím rozptýlit. Tma může být intenzivní a může být dost nesnesitelná. Ale abych jen nestrašil – některé strachy, kterých jsem se před tmou bál, se ukázaly lepší než jsem čekal. Možná jsem strašpytel, ale když se koukám na nějaký horor a pak zhasnu, tak se dokážu dost vyděsit nějakým stínem a jsem rád, že si tam můžu posvítit. Naštěstí jsem se před tmou na žádný horor aspoň půl roku nedíval a doufal jsem, že si ve tmě na žádný nevzpomenu. No tak to ani náhodou :). Samozřejmě že jsem si vzpomněl na všechny horory, které jsem kdy viděl. Ale kupodivu mě už tak neděsily. Jednak v absolutní tmě nejsou stíny, které by dráždily představivost. A jednak když je člověk klidný, může včas a v klidu si hned říct, že to jsou jen myšlenky a nemůžou mu ublížit. V podstatě s nimi může i člověk trénovat odevzdání. Říct si, že fyzicky je v bezpečí a mentálně to tu teď je a nemá smysl tomu unikat. Řekl jsem  myšlenkám „tak si mě sežerte“. Pak tam ty hororové postavičky stály trošku udiveně. Zkoušely přicházet blíž a dál a pak už to byla nuda, tak je mysl pustila :). Další dobrá rada, kterou mi Tomáš (hostitel) dal, je zhluboka dýchat. Na hororové postavičky to nebylo ještě úplně potřeba. Ale neuškodilo při první představě se párkrát zhluboka nadechnout a vydechnout, než je člověk pozval k hostině na sobě :). Další mocný nástroj na strach je důvěra v boha. Když si člověk řekne a uvědomí, jak komplikovaný a úžasný je život, a že jej nedokážeme uměle vytvořit – pak je zřejmé, že síly (či bůh), které toto vše vytvořili, dalece přesahují náš intelekt a můžeme se jim s důvěrou odevzdat. Důvěra a odevzdání se je mocný nástroj a jeho síla závisí jen na tom jak upřímně to člověk myslí. Smyšlené hororové postavy před tímhle kanónem nemůžou obstát. Takže dohromady: vědomé rozlišení, že mi myšlenky nemohou ublížit, dýchání, klidné pozorování, důvěra v boha a odevzdanost jemu mi byly více než dostatečnou ochranou.

 

Postřehy z bdění a sny v noci

Po krátké hororové odbočce k zajímavějším věcem. Jak už jsem napsal – ve tmě jste jen Vy. Proto je dobré umět být sám se sebou. Myslím, že dobrá příprava je, když se člověk už o nějakou duchovní cestu snaží i v běžném životě. Pokud třeba umí nějaké jógové cviky a umí z nich mít radost, pak si ve tmě může krásně zacvičit. Je na to čas i prostor a může své tělo snadno procítit bez rušení z vnějšku. Dobré je se pokoušet i meditovat. Pokud člověk je zvyklý alespoň 15 minut denně sedět v tichu a sem tam si užívat klid mysli, je to skvělý trumf do tmy. Zde máte čas si to ticho užívat i mnohem déle 😉 Já si oboje ve tmě užíval. Hodně jsem spal. Moc mi chutnalo jídlo, na které se ve tmě člověk dobře soustředí a vychutnává každou jednotlivou chuť. Taky jsem si uvědomil, že když vychutnávám a jím pomalu, tak toho mnohem méně sním. A taky jsem po prvním dnu, kdy jsem ještě zhltal všechno, pocítil, jak náročné je pro tělo trávení. Další dny jsem jedl méně a cítil se lépe. Ale i přesto jsem si po jídle většinou chvilku schrupl :).

Velmi zajímavé byly sny. S otevřenýma očima člověk vidí jen černo, ale když usne vidí barevné sny :). (Tedy skoro jen černo – až na to, že i v absolutní tmě jsem měl pocit, že vidím své tělo a ruce jako stříbrný obrys. Možná jsem si to jen představoval – nevím. Ale nechtěl jsem se tím moc rozptylovat, tak jsem se na sebe moc nekoukal). Sny byly docela příjemné rozptýlení od tmy. Nejzajímavější mi to přišlo po probuzení. Zdál se mi barevný sen – otevřu oči

 

 – a černo. Zavřu oči a uvidím světlo. Jako by mi někdo zpoza očí zapnul starou promítačku se žlutým světlem. Světlo nabírá na intenzitě a vykreslí se barevný obraz snu. Znovu otevřu oči a blik-tma. Zavřu oči a promítačka se zase rozsvěcuje. Přišlo mi zajímavé, že se to otočilo – ve světě, který normálně nabízí spoustu obrazů, je absolutní tma a mysl dokáže po zavření očí vygenerovat živý věrohodný snový obraz. I když už jsem v podstatě vzbuzený a vnímám.

První sny byly takové normální. Nejdřív se mi zdálo, že jsem nějaký vědec, nebo kouzelník, nebo snad jen pomocník v nějaké vědecko-kouzelnické dílně 🙂 Protože jsem ještě mladý a sen byl zajímavý, tak jsem ještě pomáhal nějaké sexy slečně v koženém oblečku 🙂 Sen byl dlouhý a už si přesně nepamatuju, co vše jsem dělal (ale nic nemravného ;)). Pak se do snu vloudila informace, že bude konec světa. Snažili jsme se tomu nějak zabránit, ale brzo bylo jasné, že to je marné. Podařilo se nám ale zjistit, že lidi, co si rozříznou ruku určitým způsobem mezi prsty, to přežijí. Tak jsme to udělali. Pak si toho moc nepamatuju, ale přežili jsme to. Najednou jsme se ve snu probudili s nějakou partou mladých lidí, kteří říkali, že je super, že jsme to přežili. Ale nějak mi přišlo, že si neuvědomují velikost té události. Každopádně vše vypadalo normálně. A oni se rozhodli, že to půjdou zapít. Mně to přišlo nepatřičné nakládání s tím, že jsme měli tu možnost přežít. Ale co se dalo dělat – život šel dál a nemělo cenu jim to vymlouvat… Pak už jsem se asi nějak probudil. Pocit z toho snu po probuzení byl – že to byl zajímavý příběh. A taky, že lidi jsou docela lehkovážní…

Zajímavější byl další sen – myslím, že to bylo 3. den. Byl kratší a méně propracovaný. Taky mě trošku zklamalo, že nebyl barevný, ale tak nějak černobílý. Ale o to byl zajímavější obsahově. Byl jsem ve třídě, kde nás vyučovala nějaká stará paní. Ze začátku jsem ji viděl a měla hrozně svraštělou kůži. Pak jsem přestal vidět detaily a místo lidí jsem jen viděl taková šedá vajíčka. Bylo pro mě těžké rozlišovat co se děje. Ale pochopil jsem, že někdo říkal, že ta stará učitelka umřela při hodině. Na chvilku mi probliklo její ležící tělo na podlaze. Ale pak jsem zase viděl jen ty šedá vajíčka místo lidí. Bylo mi divné, že i když umřela, tak její šedé vajíčko existuje beze změny. Šedá vajíčka studentů se zvedaly a chodily k ní. Byly nervozní. Ale její vajíčko bylo klidné. Beze změny. Přišel nějaký lékař, něco jí píchl, položil ji na lehátko a odnesl ji z místnosti. Přišlo mi to zbytečné, když teda byla mrtvá a hlavně zbytečné, protože její vajíčko bylo klidné a nepotřebovalo žádnou intervenci. Pocit z toho snu byl takový, že to, že umřela, nebyla vůbec tak významná událost a vlastně to nic moc nezměnilo.

Další sny si už nevybavuju. Tady je možná maličko škoda, že jsem si je nezapisoval.

První úžasný zážitek

Místo snů přichází opravdu krásný bdělý zážitek. Po probuzení 4. dne jsem se probudil do úžasného klidu. Klidu, který těžko něčemu přirovnat. Snad jen pár povedeným meditacím. Nebo částečně možná klidu, kdy do Prahy přijel na přednášku/satsang pan Šrí Brahmam. (mimochodem pan Brahmam má přijet i letos – tak vřele doporučuji. Místo a datum viz: http://www.brahmam.cz ). Těžko ten klid srovnávat nebo vysvětlovat. Byl to krásný pocit hlubokého klidu. Klidu, kdy člověku vůbec nic nechybí a vůbec nic dalšího nepotřebuje. Vůbec nic nemá potřebu řešit a tudíž je vlastně šťastný, ale ani to, zda je nebo není šťastný, nemá potřebu řešit. Prostě klidu, kdy běžná slova a pojmy nemají význam.  Nevím jak dlouho to trvalo. Tipnul bych si, že tak 20 minut. Postupně se pomalu ten klid vytrácel. Ne že bych měl nějakou rušivou myšlenku. Jen ta hloubka klidu se ztenčovala. Bylo mi to docela líto, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Pořád jsem měl klid, ale už to nebylo tak úžasné. Zkoušel jsem ho znovu prohloubit, ale jednak jsem netušil jak, protože mysl byla pořád bez myšlenek, a jednak mi došlo, že to je dar a mysl nebo nějaké mé chtění nemá možnosti takového klidu dosáhnout. Zbytek dne byl fajn, ale hluboký klid zůstal jen ranním zážitkem.

 

Druhý den po probuzení tu byl klid znova :)! Byl jsem hrozně šťastný, že ho znovu zažívám. Ale vlastně to, že jsem byl šťastný, bylo jen na pozadí, protože ten klid byl úžasný sám o sobě. Hrozně jsem si to užíval. Možná že trval o trošku déle. Nevím jak dlouho. Snad jen o málo víc než 20 minut. Ale hned jak jsem viděl, že začíná ubývat, přál jsem si jej podržet co nejdéle. Ale ta snaha byla marná. Zdálo se, že když jsem se snažil klid udržet, tak se objevilo víc chtění a ten klid ucházel rychleji. Zjistil jsem,  že opět s tím nemůžu nic dělat a tak jsem si užil posledních pár krásných minut. Těžko to vysvětlovat. Sám tomu úplně nerozumím. Ale pokud to budu chtít nějak rozebrat, řekl bych, že ten klid je uvnitř neustále. Jen naše mysl není schopná jej normálně prožívat. Zdá se, že samo chtění je překážkou. Zdá se, že je potřeba se snažit mysl zklidnit a neuchopovat myšlenkové koncepty. Nezabředávat do názorů a myšlenek a chtění. Postupně se vyvázat ze silných tužeb obrácených do vnějšího světa. Pak možná se zase objeví klid… Nevím…

Hlavní zážitek z pobytu ve tmě

Po zážitku hlubokého klidu jsem si říkal, že jsem dostal víc, než jsem čekal. Snad i víc než si zasloužím… Ale ten nejsilnější zážitek na mě teprve čekal… Mám problémy se zádama a zrovna poslední večer mě začaly bolet nějak víc. Nevím už co bylo dřív, ale zároveň jsem se mučil myšlenkou, že venkovní svět je bezútěšný. Mechanický. Bez smyslu. A plný trápení – zvlášť, když člověka bolí záda. Říkal jsem si, že je zbytečné světu pomáhat a přivádět na něj další děti. Záda mě bolely čím dál víc. A myšlenky o světu bez smyslu a bez lásky byly snad chvílemi i horší než záda. Říkal jsem si, že takové dary jsem zde ve tmě dostal a nejsem o nic lepší, snad jsem i horší. Bylo mi špatně z mých myšlenek, z toho, že nevím kudy kam, z toho že nevím co se svými zády a z toho, že to bolí… Tady jsem využil Tomášovu radu. Bylo potřeba to rozdýchat. Zhluboka jsem dýchal a funěl tu marnost pryč. Odfukoval jsem jí ať ji nemám ani před sebou. Docela mi to hodně pomohlo. Vyfoukal jsem mučivé bezvýchodné myšlenky o ubohosti světa. Zbyla po nich jen pachuť. Říkal jsem si, že to teď zaspím. Ale záda se rozhodly, že ne. Ležel jsem na posteli a měl jsem pocit, že se mi drtí nerv mezi bederní páteří a pánevní kostí. Vždycky jsem se nějak převalil, chvilku to bylo lepší a pak zase bolest. Byl jsem rád, že už se mi nehoní v hlavě myšlenky na to, jak bezútěšný a mechanický je svět, ale bolest mi nedovolila usnout. Nevím jak dlouho jsem se převaloval, ale pak už jsem toho nechal. Ležel jsem a vzdal jsem převalování. Pozoroval jsem bolest. Říkal jsem si, zda na takovou silnou bolest můžu umřít. Při té bolesti, unavě a odevzdanosti už mě ta myšlenka smrti ani moc neděsila. Najednou jsem viděl, jak se prosvětluje můj hrudník světlem. Přišlo mi, jako kdyby má energie začala opouštět mé tělo. Napadlo mě, že umírám. Pak mě napadlo, že je mi líto, že tu přítelkyně bude sama. Abych byl upřímný, nevím přesně v jakém pořadí se následující věci odehrály. Lítost nad opuštěním přítelkyně se prohloubila a přerostla do obrovské lítosti nad tím, že jsem lidem kolem sebe nedával dost lásky. Nebylo už to konkrétním lidem z mého okolí. Bylo to myšleno všem lidem a ve všech situacích. Myslím, že mám relativně čisté svědomí, ale najednou mi myšlenka na to, že jsem lidem víceméně neškodil a spíš byl užitečný, přišla zoufale a nepopsatelně nedostatečná. Připadal jsem si jako bych do teď byl hrozně neznalý a slepý. Jako kdybych si doteď o sobě myslel, že mám maturitu lidství a po nadzvednutí závoje nevědomosti jsem zjistil, že jsem stěží prvňáček. Bylo mi hrozně líto, že jsem ve svém životě nezářil více lásky. Někdy při tomhle uvědomování jsem viděl, že se ta energie, která stoupala z trupu, pootočila a já pocítil úlevu v zádech. Pořád mě bolely, ale bolest začala ustupovat. Pak jsem cítil prostředek hrudníku. Jakoby mé srdce chtělo dohnat to, co zameškalo a zářilo kolem a tlačilo se z hrudníku. A já se hrozně rozbrečel. Jako už dlouho ne. Bylo mi líto mého promarněného dosavadního života. Cítil jsem obrovskou lásku a bylo mi hrozně líto, že jsem ji nedával. Obrovsky to kontrastovalo s tou zoufalostí a mechaničností světa, o které jsem přemýšlel večer. Bylo mi jasné, že to, co chybělo, bylo to, abych dával lásku. To bylo to, co mi v té mechaničnosti chybělo. Asi jsem se dřív bál dávat lásku, protože jsem žil v iluzi světa, kde věci můžou dojít, a neuvědomil jsem si, že láska není ten druh věcí. Taky možná jsem nedával dost lásky, protože jsem se narodil v kultuře, která si zvykla dávat lásku jen podmíněně za odměnu, za pochvalu. Ale teď jsem jasně viděl, že láska je něco, co září a září pořád. Že láska je spíš jako sval a čím víc jí člověk používá, tím víc jí má a může dát. Cítil jsem hroznou lítost, že jsem lásku schovával a bál se o ní. Bylo mi jasné, že každá bytost prahne právě po lásce. A že náš koncept dávat lásku jen podmíněně, je hrozné nepochopení řádu světa. Bylo mi jasné, že lásku je potřeba dávat všem a pořád. A snad těm lidem, kteří by dělali něco špatně, ještě více. Když jsem to druhý den cestou vlakem přebíral v hlavě, narážel jsem na náš kulturní koncept, že přece nejde dávat lidem lásku, když někomu škodí. Ale to je jen nějaký koncept, který jsme si v naší kultuře vypěstovali díky nepochopení lásky a jejímu zaměňování s pomocí a jiným konáním. Nejde vůbec o to někoho podporovat nebo schvalovat to, co dělá. Jediné o co jde, je vyzařovat kolem sebe všem lásku. Láska není to, že bych někomu sloužil nebo mu pomáhal. To je ta mechanická stránka věci. Láska je jen Láska. Hřejivý pocit náklonnosti a vřelosti, který chcete zářit do okolí. Podle mě nejvýstižněji se skrývá za úsměvem, který rozdáváme neznámým lidem, aniž bychom z toho něco mohli mít. Láska je to, když šíříte kolem sebe pohodu. Září vám oči. Když nad tím tak uvažuju, možná je tahle pohoda daleko prospěšnější k tomu, aby se lidé kolem změnili k lepšímu, než naše zažitá metoda lásky až za odměnu. Podle mě láska působí daleko příměji než se na někoho mračit za to, že udělal něco špatně. Každopádně tohle byl pro mě obrovský zážitek. Nyní, po 3 týdnech kdy to píšu, už je to jen vzpomínka. Ale pořád mě to dokáže zahřát uprostřed hrudníku a dojmout. Každopádně zážitek sám o sobě nedokáže změnit naše zvyky. Pořád nejsem věčně usměvavý člověk a spíš se usmívám málo. Ale pořád si tento zážitek připomínám a snažím se být vřelejší ke svému okolí. Jde to pomalu a bojím se, že přijdou chvíle, kdy na to pozapomenu. Ale pro mě osobně teď znám alespoň jeden velký smysl života. Už nemůžu dál předstírat, že nevím jak žít svůj život. Vnímám to jako dar i závazek. Zážitek hluboké lítosti při umírání je pro mě velká motivace. Ale doufám, že každý, kdo si tohle přečte, se pokusí být vřelejší a laskavější ke svému okolí. Věřím, že se nám všem bude lépe žít a lehčeji umírat. Tak nám všem přeju hodně štěstí v praxi a spoustu lásky ;).

 

 

Myšlenky z poznámek

Z mých málo poznámek mám ještě pár zajímavých. Jsou to myšlenky, které mě napadly, a které mi přišly důležité. Neváže se k nim tak silný prožitek jako v předchozí kapitole. Zčásti jsem si je mohl vymyslet, ale zde jsou:

Ze začátku, jak dojížděly myšlenky z běžného života, jsem si uvědomil, že: Mysl neumí být přítomná. Ze své podstaty analyzuje dříve prožité děje a z nich vymýšlí budoucnost. Můžeme to zkracovat, ale mysl bude vždy kousek vzadu nebo vpředu. V přesné přítomnosti mysl není potřeba. A ani ze své podstaty nemůže v přesné přítomnosti fungovat…

Tuším, že následující myšlenka mě napadla někdy v noci, když jsem volně nadhodil otázku, co dělat v životě. V noci je výhoda, že člověk je už dost unavený na to, aby svojí urputností plašil inspiraci. Každopádně poznamenal jsem si: „Vše je v pořádku. A nejlepší, co můžu dělat, je z klidu a bez připoutávání pozorovat svůj život.“ K tomu asi není moc co dodat než, že děkuji za tuhle poznámku. 

Další mnou nebo tmou vymyšlená rada byla: „Buď vděčný – toť tvá cesta.“. Takhle s odstupem je to asi složité dodržet v některých situacích. Ale přesto, když člověk není vděčný, dá se to brát jako kontrolka, že jeho mysl ho odvádí od reality. Je na čase zklidnit mysl a podívat se na situaci s odstupem. Tohle je situace, kterou je mi umožněno zažít. Co mě má naučit? Za co v ní můžu být vděčný? Možná tohle zamyšlení pomůže, aby člověk mohl být více vděčný – nevím… Jindy, když jde člověk hezkou přírodou, může mít dobrý pocit zcela přirozeně. Když si zároveň uvědomí, že je za to vděčný, pak je dobrý pocit umocněn a to mi přijde fajn…

 

Poslední praktická rada

Ještě se chci podělit o jednu překážku. Jeden den jsem se asi vzbudil dřív a Lenča s Tomášem se opozdili s jídlem. Mně už se samozřejmě v hlavě roztočil kolotoč myšlenek na to, co všechno se jim stalo. A už jsem uvažoval, že je půjdu ven zachránit. Naštěstí jsem to ještě posunoval a posunoval a pak přišli. Prostě když vám přijde, že dlouho nejdou, tak je daleko pravděpodobnější, že vy něco fabulujete než že se něco skutečně stalo. Nenechte se zlákat a nevycházejte dříve ze své tmy. Nikdy nevíte jaké zážitky vás ještě čekají a o co byste se mohli ochudit.

Závěr

Jsem moc rád, že jsem pobyt ve tmě vyzkoušel. Bylo to pro mě daleko intenzivnější než jsem si myslel. Rád bych šel znovu, ale nejdřív tak za 2 roky. Přece jen zážitek, kdy člověk umírá, si člověk nechce jen tak zopakovat. Vlastně trošku doufám, že to bude příště méně intenzivní i za cenu, že to pak bude méně poučné…

Víťa

Jakub – až vypadnu ze svého běžného života

Ahoj,

na pobyt ve tmě jsem se strašně těšil. Těšil jsem se až vypadnu ze svého běžného života. Až budu sedět sám se sebou, ve tmě, bez čehokoliv co by mě rušilo a budu hledat své pravé já. Nebude nikdo kdo by mě z hledání vyrušil, nebude žádný vnější podnět, na který bych mohl zaměřit pozornost.

Hledání vnitřního klidu ve tmě

První dny to tak skutečně bylo. Člověk nemá co dělat jiného, a tak jsem se uzavřel do sebe a hledal vnitřní klid. Ten se několikrát dostavil a já měl ze tmy jen pozitivní zkušenosti. Ruku v ruce s tím přišla i touha po dalším duchovním cvičení, což byl přesně důvod proč jsem do tmy šel.

Tuším, že to bylo pondělí ráno. Zdál se mi sen, celkem příjemný, natáčeli jsme vtipnou reklamní kampaň. Proběhla první sekvence, po které režisér oznámil, že si to sjedeme ještě jednou. V tu chvíli jsem se probudil.

Vědomí bylo probuzené, ale mozek nedokázal opustit sen. Nastal vnitřní souboj o ustanovení reality. Já si byl jistý, že realita je v chatce, mozek mne furt vracel do snu. Snažil jsem se ho uklidnit cvičením, jídlem, sprchou. Nic nepomáhalo a začínal jsem mít pocit, že za chvíli zešílím. Potřeboval jsem obrazový vjem, nechtěl jsem rozsvěcet velké světlo a hodit za hlavu dosavadní pobyt ve tmě, zapnul jsem tedy na chvíli telefon a posvítil si jeho matným světlem. V okamžiku, kdy jsem zahlédl podlahu a stěny, se vše uklidnilo. Oči se měli na čem ukotvit a mozek konečně pochopil, že už nejsem ve snu.

Zkušenost to byla značně nepříjemná. Tomáš mi doporučil, ať to příště nechám plynout a nebojuji s tím. Možnost si to vyzkoušet na sebe nedala dlouho čekat a hned další noc se mi stala podobná situace. Nebyla naštěstí tak intenzivní. Po probuzení jsem zůstal ležet a snažil se na nic nesoustředit. Po chvíli se skutečně vše samo srovnalo.

Současně s tím se ale rozjely “halucinace”. Před očima mi neustále běhali fantas magorie, padající jehly, vodopády, lezoucí lidi, obrovské točící disky. Střídavě mi v očích blikalo jasné zelené světlo. Neustále a stále dokola. Mohl jsem cvičit, ležet v klidu, přemýšlet nebo naopak nemyslet vůbec. Stále to tam běhalo a odpoutávalo mojí pozornost. Nemohl jsem meditovat, nedařilo se mi najít vnitřní klid, který se dostavoval během prvních dní. Připadal jsem si jak zfetovaný a zažíval jsem velkou úzkost. Jelikož jsem už nemohl dělat to, s čím jsem do tmy šel a cítil se velice nepříjemně, rozhodl jsem se pobyt ukončit předčasně.

Rozsvítil jsem světlo

Rozsvítil jsem světlo. Venku byla tma, telefon jsem dal Tomášovi, aby mi ho dobil. Netušil jsem proto kolik je hodin, v domě se sice svítilo, ale bál jsem se takto v noci pohybovat po zahradě hlídané dvěma kavkazákama.

Říkal jsem si, že bude asi ráno a počkám si chvíli na východ slunce.

Ráno nebylo, východ nastal cca po 14 hodinách 😀 Úzkost i tik během pár hodin ale přestal. Po opuštění chatky na pobyt ve tmě jsem cítil obrovskou úlevu a radoval se ze znovu objeveného světa venku. Rozloučil jsem se s Tomášem a po svých se vydal domů.

Pobyt ve tmě jsem ukončil dříve

Nevydržel jsem sice ve tmě celý týden, ale získal jsem to, proč jsem do ní šel. Znovu už bych terapii tmou asi nepodstoupil, ale rozhodně nelituji.

Děkuji Tomášovi (Lenka byla zrovna pryč) za obstarávání základních potřeb a třeba někdy na shledanou 😉

Jakub

Květoš – pobyt ve tmě byl nejdřív nuda

Nejdřív to byla nuda. Kromě mžitků před očima se toho moc nedělo. Zajímavé bylo jak přesně si člověk dokáže zapamatovat každý předmět a jeho polohu ve tmě.

Ve tmě jsem viděl obrazy

Postupem času začal splývat den a noc…bdění i spánek…snění…krásné i smutné obrazy.

Moje prostorová paměť si začala hrát, chatička na pobyt ve tmě se měnila, jednou měla barokní strop a jindy tam byla obloha a stromy. Párkrát jsem narazil do  stěny – dveře byly jinde 🙂

A jednou jsem se takhle probudil…bylo mi asi tak 6 let. Bylo mi dobře. Jako kdysi dávno…

Pobyt ve tmě skončil, uběhlo to rychle. Hodně tomu pomohlo skvělé jídlo a vlídná Tomášova podpora.

Domů jsem odjel nad ránem

Odjel jsem domů. Práce, povinnosti, řád. Vše se vrátilo do starých kolejí…anebo ne ?

Dívám se a hladinu vody jak na ní tančí jiskřičky světla se sluníčka. Nebo na hvězdy na nebi. Občas mám pocit že to dávno znám…dávno…dávno…znám.

Děkuji Lence a Tomášovi za tu možnost se u Vás zastavit 🙂

Mějte se krásně

Květoš

 

Lenka – pobyt ve tmě je v pravdě světlem

Milá Lenčo, milý Tome,

moc vám oběma děkuju za možnost prožít u vás ten báječný týden, pobyt ve tmě, za skvělé jídlo a prozření, kterého se mi dostalo.

 

Tobě Leni děkuji za Tvou úžasnou dynamickou energii, která mi doslova vlila krev do žil a lásku, se kterou připravuješ jídlo, které je tak naprosto nezapomenutelné, Tobě Tome za Tvou jemnou, klidnou energii, která umocnila prožitek hlubokého klidu a míru, za hluboká slova, díky nimž jsem měla možnost podívat se na své prožitky a myšlenky z jiného úhlu a dojít tak smíření.
Není den, abych nevzpomněla na Tmu, na Vás…

Pobyt ve tmě = cesta k sobě, tak to vidím a cítím.

Jen těžko bych hledala slova, která by vyjádřila, co jsem při pobytu ve tmě prožila, viděla, cítila…
Nemám potřebu ani touhu popisovat, co mi pobyt ve tmě odhalil. Prožitky jsou nepřenosné a jsou jen mé. Jen těžko by někdo mohl pochopit…
O co se podělím ráda je fakt, že tma je v pravdě světlem a že to, co hledáme, máme v sobě samých.
Tma každému dá právě to, co je třeba. Je krásná, hebká přítelkyně, která Tě obklopí láskou a vyjeví Ti holou pravdu. Obnaží Tě a najednou stojíš nahý sám před sebou bez masek a postojů, které nasazuješ tam venku…

Tma každému dá právě to, co je třeba.

Tma mi dala zakusit to “nejhorší i nejlepší” ze mě samé, abych pochopila, že nic není ani špatné ani dobré. Srazila mě na kolena a dala mi pocítit pokoru, bezpodmínečnou lásku, jednotu a hluboký klid.

Poprvé ve svém životě se cítím být šťastná. Cítím hluboký klid a smíření po celou dobu od pobytu a je to nádherné a pro mě dosud nepoznané. Našla jsem ve tmě cestu k sobě, samu sebe. Jsem vděčná za to, že jsem měla možnost prožít každičký okamžik pobytu, i když byly dvě noci, které jsem v danou chvíli vnímala jako negativní prožitek. Dnes vím, že to byl dar a jsem za něj neskonale vděčná (za to díky i Tobě Tome, za Tvá slova…)

Strach jít na pobyt ve tmě?

Do tmy jsem se těšila mimo jiné na to, že se vyspím a smáznu tak svůj spánkový deficit. Z celého týdne jsem spala jednu noc. Další překvapení pro mě byla orientace ve tmě, se kterou jsem neměla nejmenší problém. A strach ze tmy? Cítila jsem se ve tmě v naprostém bezpečí a svobodná.
Prošla jsem tolika kurzy, semináři, přečetla tolik duchovních knih, stála jsem ale cítila rozpor, nenaplnění a silné nutkání, volání vyvěrající z hloubi mě samé. Až ve tmě jsem prožila to, o čem jsem jen tušila…našla cestu domů, k sobě.

Žila jsem jako otrok své mysli a ega. Že Já není mysl ani tělo jsem zacítila až ve tmě.

Je tolik slov a žádné nemůže vyjádřit můj dík za ten hluboký týden.

Děkuji.

S láskou, pokorou a úctou

Lenka

Jan – pobyt ve tmě je jedna relaxace za druhou

Pobyt ve tmě pěškyPro pobyt ve tmě jsem se rozhodl v lednu. Prošel jsem nabídky a nejvíce se mi líbila nabídka do Tomáše a Lenky. Zjistil jsem, že volný termín je až za půl roku, což mě trochu překvapilo, ale prostě jsem si počkal. V září jsem tedy vyrazil do Bykáně a odtud pěšky do Lomce. Od března chodím na boso, tedy mám někdy problém s některými cestami a ta z Bykáně opravdu nebyla úplně ta nejpříjemnější, ale dalo se to. Za Úmonínem přišla odměna v podobě aleje hrušek a jablek. Při příchodu mě překvapil klid, nikdo mě neuvítal, tak jsem se prošel po zahradě a zkoumal zda je někdo přítomen. Po nějaké době se objevil syn Tomáše a Lenky, který mi vše vysvětlil a já tedy mohl zahájit týdenní pobyt ve tmě.

Průběh pobytu ve tmě

K mému překvapení jsem se velmi rychle zorientoval a pohyb v prostoru byl úplně bez problémů. Co jsem však nedokázal, bylo cvičení prvního cviku z pěti tibeťanů v plném rozsahu. Při tomto cviku se člověk točí dokola a má udělat 21 otoček, ve tmě jsem zvládal max. 14 otoček. První den jsem prospal téměř celý a vůbec jsem spal hodně cca 14-16 hodin denně (opravdu to nevím přesně, protože čas je ve tmě úplně jiný). Úžasné bylo jídlo, které Tomáš a Lenka nosili. Nevím jestli to bylo tím, že jsem měl zbystřené ostatní smysly nebo prostě tím, že i tak bylo skvělé, ale to je asi jedno. Poslední noc už jsem mnoho nespal a těšil se na východ slunce. Bohužel přišel mírný déšť, tak jsme slunce neviděli.

V průběhu jsem zaznamenal, že se nejsem schopen moc koncentrovat na meditace, spíše jsem přecházel do nějaké formy relaxace a zbavit se myšlenek bylo těžké. Také jsem se dost nudil. Příště bych si vzal určitě nějaké pletení nebo pruty na vyrábění košů, abych mohl něco vyrábět. I když možná, že i to mělo být součástí mé terapie tmou, tedy naučit se nedělat nic.

Po pobytu ve tmě pěšky domů

Domů jsem se vydal pěšky, tentokrát přímo do Kutné hory. Vzal jsem to přes pole, lesem, potokem a bylo to delší, ale krásnější než z Bykáně. Doma vše při starém, i když možná, že nějaké změny teprve přijdou. Zatím mám pocit, že jsem trochu klidnější než dříve, ale to je asi obtížné posoudit.

Pobyt ve tmě bych doporučil každému. Osobně se asi někdy na pobyt ve tmě vrátím, ale spíše než to si každý rok vyberu týden, někde kde budu úplně sám (nebo tak nějak). Pro mě byl pobyt ve tmě parádní relax a fantasticky jsem si odpočinul.

Mějte se moc pěkně

Jan

Pobyt ve tmě není jen o tmě

Vážení přátelé pobytů ve tmě,

všimli jsme si, že u nás rádi trávíte nějaký čas i před pobytem ve tmě i po pobytu.

Rozhodli jsme se tedy zařídit vám i okolí svatyní tak, aby váš pobyt u nás byl co nejpříjemnější.

Vesele tedy můžete relaxovat podle libosti, někdo si rád lehne do trávy, někdo si sedne na lavičku, někdo se půjde projít do lesa, či k rybníku.

Přikládáme fotografie a jedno video z dnešního rána a ze stavění lavičky 🙂

 

Severní svatyně ze zarostlé strany

Alča – moc jsem trpěla a moc získala

Ahoj Tome a Leni,

tak jsem si konečně sedla k notebooku a píši Vám…..

zkráceně bych mohla napsat:

MOC JSEM SE TĚŠILA

MOC JSEM OČEKÁVALA

MOC JSEM TRPĚLA

MOC JSEM ZÍSKALA

Už tak dva roky jsem o terapii tmou věděla, ale rozhodnutí vykrystalizovalo postupně a já si v listopadu rezervovala týden na červen.

Ó ta doba …. v momentě, kdy jsem se rozhodla, jsem se tak moc těšila, že jsem se nemohla dočkat, až spočinu ve tmě a budu mít týden nic nedělání jenom pro sebe. Již jsem zažila několik mimosmyslových okamžiků, kdy jsem mohla nakouknout pod závoj zapomnění i napojení …. a tak jsem očekávala hlavně tuto “komunikaci”. Myslela jsem si, že to, že jsem neustále v nějakém kolotoči práce, domácnost, lidi kolem mne atd., že nemám možnost se věnovat své spiritualitě, odpočinku od shonu běžných dní a napojení sama na sebe.

A přišel pobyt ve tmě

Tak nadešel ten čas a já stála před svou chatkou. Byla jsem po noční směně a to se vždy cítím jako praštěná pytlem po hlavě 🙂 Tak jsem se cítila rozlámaná, malátná a svým způsobem “tupá” i ten den…. 

Tom mi dal instrukce, abych se zabydlela a až budu připravena, sama si zhasla a že když se dostaví pocit úzkosti, který mne bude hnát ven ze tmy (prý se dostaví téměř vždy), ať se snažím zklidnit a vydýchat to, ať mohu pokračovat.

Už když jsem vešla do chatky, tak jsem si říkala : ” ty jsi ale úplně praštěná Ali … to nedáš … to je „brutus“, ta tma je doslova hustá, že by ji mohl nejenom Rákosníček krájet ” 🙂 Dnes se pokorně usmívám, když si na ty smíšené pocity strachu, úzkosti a nejistoty vzpomenu. 

Tak jsem si vybalila tu trochu šatstva a hygienických potřeb, co jsem si přinesla a uložila tak, abych je po celý týden mohla bez potíží nalézt, osprchovala se ještě za světla, abych si to vše mohla “osahat” a … ZHASLA a šla spát ….

…. najednou jsem se vzbudila … ta absolutní tma byla tak hustá a TĚŽKÁ, že jsem opravdu cítila její tíhu na mých prsou, nemohla jsem ani dýchat  a ze strachu , že mne zadusí, jsem zběsile vyletěla z postele a plácala jsem po stěně v chodbě po vypínači NEBYL ČAS NA VYDÝCHÁVÁNÍ – sorry Tome :))) … našla jsem ho … rozsvítila … otevřela dveře chatky … a zděšeně dýchala … slyšela jsem v dálce smích dovádějících dětí Toma a Lenky u bazénu, bylo už šero … nikdo netušil, čím si zrovna teď procházím … zjistila jsem , že uplynula pouhá půlhodina, poslala jsem sousedce sms, že to asi nedám a že si dáme brzy doma zase spolu kafe a šla jsem na “DRUHÝ POKUS”

Od této chvíle jsem již nepřerušila proces léčby ve tmě i když jsem často k tomu neměla daleko.

Už jsem neměla pocit těžkosti a hutnosti tmy. Dny jsem vnímala pouze podle toho, že přišlo jídlo.

První den jsem spala 6x a další dny asi 4x za den.

Zajímavé bylo, že jsem neměla ani jedno bezesné spaní. Sny přicházely a byly opravdu živé a zajímavé bylo, že jsem si často v nich uvědomovala, že jsem ve tmě, jako by to bylo propojené a jako by každý den byl zasvěcen jedné čakře. První den jsem měla sny o uzemnění, jsem… vidím … vše jsem ve snu viděla, mnoho tváří, mnoho lidí, mnoho duší, a hluboce jsem si ve snu uvědomovala bytí těla, hmoty, byla jsem nadšená, že vidím ve tmě zcela jasně (ve snu) a chtěla to vykřičet ven.

Druhý den jsem měla sny erotické, všechny spojené se sexualitou.

Třetí den byl nejtěžší, ego, projev ega … STRACH, bála jsem se i usnout, ty sny byly tak živé, tak ohromující, sny o krokodýlech, o žralocích… likvidovali mne i moje blízké, o ohni, o vodě …ukazovaly mi mou závislost na mém životě, na lpění na něm (to mi došlo samozřejmě až zpětně daleko později) , měla jsem strach o syny, strach, že nebudu vědět, jestli jsou v pořádku, jestli se nenabourali na motorkách, že mi nikdo nedá vědět, protože jsem neřekla jejich otci, kam jedu, jen kluci to věděli a sousedka … ale co když se nabourají oba na jedné motorce? kdo mi to řekne? Co jsem to za matku? Ve snu jsem je viděla zraněné, po operaci, bolelo je to … mladší mi říkal : “mami, mně bolí noha” … a já viděla sešroubovanou stehenní kost po operaci. Jedna z nejhorších chvílí mé terapie tmou

Na pobyt ve tmě jsem nepřišla jen tak

Ten den jsem řekla Lence, která mi přinesla jídlo, že ráno odejdu. Řekla mi větu, která pro mne byla motivační: “myslela jsem si, že to řekneš. Udělej jak chceš, psa na noc uvážu, ať tě neposkáče, můžeš odejít kdykoli, aniž bys nám musela říci, ale byla by to škoda, z nějakého důvodu tady jsi. Nepřišla jsi sem jen tak ” Neměla ten den čas se vybavovat, spěchala, ale chvíli mi věnovala, aby mi řekla, že nemohu ovlivnit dění světa a nemohu mít vše pořád pod kontrolou a já najednou pochopila, že vlastně pod kontrolou nemám nic a je to tak správně. A já zůstala. 

Další dny jsem se nudila, čas mi utíkal tak pomalu, že jsem si s humorem říkala, že naše planeta je v invazi mimozemšťanů, kteří si s námi hrají a čas dilatují podle svých choutek. Jediné sledování času mi umožňovaly pouze situace, kdy jsem zaslechla nějaké hlasy dětí, ptáků, letadel a rodinky nějakých lasiček nebo myší, co si hrála na střeše chatky, říkala jsem si ” sousedka mne nenechá v klidu ani tady :)))) …zvolala jsem její jméno a říkala jsem s humorem nahlas: „ …ahoj, vítej … :))) “, když jsem neslyšela nic, byla noc. to bylo veškeré povědomí o světě mimo chatku.

Často jsem se smála sama sobě, plakala jsem, mluvila jsem sama se sebou, občas jsem si i chtěla zpívat, ale to mi nějak nešlo, jídlo bylo super a dost. Já jsem vcelku velký jedlík, ale byla jsem překvapena, že je ve tmě daleko menší potřeba jíst. Zhubla jsem 2 kg ( ty už mám samozřejmě zpátky 🙂

Jinak jsem celou dobu pobytu měla ohromné bolesti zad, krční páteře a bolesti hlavy. Často tímto trpívám i normálně, ale tady jsem si toho užila nadmíru. 

Čtvrtý a pátý den jsem viděla … byla jsem ohromena. Tmavě červené světlo osvítilo velmi jasně část mne a místnosti a já viděla, jak pohybuje moje ruka dveřmi. Ten pohyb jsem opakovala několikrát, jak jsem byla nadšená. Trvalo to asi 10 vteřin. Bylo to úžasné, doslova jsem si to nadšeně užívala. Tomáš potom říkal, že se takto otevírá třetí oko … to se mi ale asi hned zavřelo, když jsem celá nadšená, vybrala čelem futra :). Pak jsem viděla červeně ještě 2x, jednou když jsem se po sprchování utírala, tak jsem měla osvícenou celou chodbičku – koupelnu a já viděla, jak otvírám a zavírám dveře sprchového koutku a vidím obrysy celé chodby, záchod, umyvadlo, zdi … nádhera. a pak potřetí slabší vjem ještě v místnosti, ale tam už to světlo nebylo tak jasné. 

Po celou dobu terapie tmou se ukazují světelné efekty bílého a namodralého světla. Ty mi však neosvětlovaly prostor, bylo to, jako když svítí světlomety auta do husté mlhy – nic není vidět, ale světlo vnímáte. Tak tyto světelné efekty byly každý den, někdy to vypadalo, jako by světlo pronikalo přes žaluzie okna, tam ale žádné není :))) 

Jednou se mi stalo, že jsem seděla na meditačním polštářku, to mohl být tak 5., nebo 6. den, vnímám a úkosem i vidím hustý kužel bílého světla nad mou hlavou. Tak velký, že jeho nejužší část se dotýkala a plně zasahovala moji hlavu. Cítila jsem příjemné teplo, které do mne vstupovalo zároveň se světlem. Tento jev mi připadal dlouhý. Plně jsem si to vše uvědomovala, cítila jsem klid a teplo, ale bez emocí. 

Poslední den byl nejdelší, jako by nechtěl skončit. Byla jsem i naštvaná a zoufalá, že už nemohu ani spát ( byla jsem přespaná, bolavá a těšila jsem se na ráno) … prostě to nešlo.

Nakonec uplynul den a já vyšla před čtvrtou hodinou ranní ven a motala se jako opilá snad celou čtvrt hodinu. To jak oči znovu po odmlce začnou zpracovávat všechny ty informace, tak je to na mozek asi příliš moc :)))) to jsem nečekala :)))) to jsem nevěděla, o tom jsem nečetla …. :))))) … to bylo překvapení :)))

Za pobyt ve tmě děkuji

Celý pobyt jsem převážně měla bolesti a čas se mi vlekl. To jsem cítila asi nejvíc ze všeho, tu marnost mého činění a bláhovost a domýšlivost při očekávání 🙂 Zážitky, o kterých Vám tady nyní v úžasu píši, mi v té chvíli nějak zcela nedocházely, časově nenaplňovaly procentuálně mé očekávání ani den celkově. Spíše jsem vnímala hlavně bolesti, nudu a vztek sama na sebe, že nejsem raději někde na sluníčku a nedobíjím “baterky”. Tohoto vnímání bylo asi nejvíce. Proto jsem zcela otevřeně říkala, že už nikdy více. UŽ NIKDY TAKOVOU BLBOST NEUDĚLÁM :))))) 

Tomáš mi dělal společnost po celou dobu mé terapie a já jsem mu nesmírně vděčná za vše, co mi řekl, byť mne často i prudil svým postojem i názory. Ať už jsem mluvila o čemkoli, vždy byl v opozici, vždy jako by mne chtěl na něčem nachytat, připadla jsem si, jako by mi chtěl vnucovat něco, co já jsem nechtěla, co není moje … jednou jsem ho decentně i vykázala z mé pronajaté chatky … :))))))) to ho překvapilo :))))))))   ale vždy jsem se těšila, až přijde znova … Tome promiň, ale ty víš :))))))))  myslím, že i ty jsi to ode mne potřeboval. 

Mně to moc pomohlo. Tobě a tmě vděčím za to, co mi došlo … usmířila jsem se s rodiči, hlavně s tátou a jsem opravdu šťastná z toho. Děkuji Ti.

Andělé, ani moje duše se mnou nemluvili tak jak jsem doufala … z toho mi bylo smutno, že se nenaplnilo moje očekávání. Jako by mne tam nechali a smáli se mi. Takto jsem si tam připadla. Neodpovídali na mé otázky. Byla jsem na ně naštvaná, ve tmě jsem i hodně plakala. Jak je ke mně život tvrdý, jak mne nechává trpět celých těch “už” let … a nemám pomoci, jen já sama si musím pomoci.

ZÁZRAK přišel ale posléze. ODMĚNA 🙂

na druhý den po tmě se dostavil ten pocit … LÁSKA … něco, co se nedá popsat slovy … já zažila opravdovou lásku ze zdroje … lásku AGAPÉ … nepopsatelně nádherný pocit všeobjímající lásky, cítila jsem se tak volně, tak svobodně, tak lehce, nádherně, jako bych vnímala každý okamžik, každý závan větru, každou kapku deště, každý paprsek slunce … neskutečně nádherné okamžiky … a pak jsem šla do práce 🙂 … ne, dělám si legraci, jako vždy … práce ten pocit neukončila … jen odešel po třech dnech sám. Ale vím, jak to cítit, jak se napojit na přetrženou nit … když ji znova najdu :))))

Ale účinek terapie tmou stále běží…i nyní a bude běžet i každé zítra. TO JE PŘECI DOBRÁ ZPRÁVA 🙂

Celkově jsem si ve tmě uvolnila hluboké strachy a uvolnila některá svoje lpění, jsem klidnější, neřeším tolik, jako kdysi, jako by mi to bylo tak trochu jedno, nechávám “to” být. Není to však vše ještě jasné a hladké, ještě musím sama na sobě pracovat 🙂 , ještě se nechávám unést emocemi a pocity … ještě mám co zpracovávat.

Postupně jsem si prošla názory z “už nikdy víc”, přes “k něčemu mi to opravdu bylo” a “fakt dobrý” na “půjdu ještě jednou” :)))))) 

Tak to je vše, co bych Vám všem k mé terapii tmou chtěla říci. Mohla bych se ještě rozepsat, tolik vjemů mám, ale myslím, že i tak jsem Vám toho tady napsala možná až moc 🙂  

Mějte se krásně, a pokud se rozhodnete léčit se tmou, přeji Vám to, co potřebujete, každému, co jeho jest 🙂

Mnohokrát děkuji Tomášovi i Lence za vše a hlavně za to, že jsou 🙂 a taky za recept na ten skvělý dezert 🙂

Ahojky Alča

Monika – Kéž bych vám ten pocit mohla předat

Pobyt ve tmě dotekMilá Lenko a Tomáši!

Rozhodla jsem se napsat Vám své zážitky z Pobytu ve Tmě u Vás. Píšu hned večer po příjezdu domů. Jednak dokud jsou všechny vjemy ještě čerstvé a potom, i pár mých přátel a rodina, budou chtít znát každý detail a tak jim přepošlu tenhle dopis a pak už jen zodpovím případné dotazy.

Pobyt ve tmě znám již dlouho

Začnu pěkně od začátku. O léčbě Tmou vím již delší dobu. Četla jsem o tom na internetu co jsem našla, můj oblíbenec Jarda Dušek si tím taky prošel a byl nesmírně nadšený. Psalo se o tom v dobrém, vychvalovalo, ale taky s mírným despektem. Popravdě, zkoušela jsem si to představit. Zkoušela jsem si představit co by mi to mělo dát, ale převažoval strach. Týden je dlouhá doba. Celý týden……ve dne i v noci…. . ve Tmě……jen Já a Já……. my dvě a černočerná tma a ticho! Žádné zprávy z venku, žádná televize, rádio, mobil, internet, lidi, žádné rozptýlení……žádné vyrušení. No, vůbec jsem necítila ani jenom malinké přesvědčení, že tohle je něco pro mě, něco co bych zvládla. Tak jsem to odsunula stranou a nechala zrát.

Pak, za poměrně dlouhou dobu, jsem se k myšlence na Pobyt ve Tmě vrátila. Život je neuvěřitelně zábavný a vynalézavý mistr hry. Dříve nebo později vás stejně dostrká přesně tam kde potřebujete být, aby jste se posunuli kupředu, vzhůru, jak se dnes říká na vyšší level.

Prohledávala jsem internet a prozkoumala mnoho nabídek Pobytu ve Tmě. Ani jsem netušila, že toho je tolik!Po dlouhém hledání jsem si vybrala právě Vás. Z mnoha důvodu. Všechno co jsem potřebovala vědět, bylo na Vaších stránkách, popis všeho, i toho co na sebe, což je pro ženu velmi důležitá informace, i ve Tmě dobře vypadat…. . jen žertuji. Hlavně Kutnohorský kraj mě oslovil, vstřícný přístup, poloha podle mapy slibovala opravdu klid a taky jsem se pročítala příspěvky lidí, kteří již pobyt ve tmě absolvovali. Ať už byly kladné či ne, líbilo se mi, že tam dáváte všechno bez výjimky. Jednoduše jsem cítila, že tohle je to pravé místo.

Rezervovat pobyt ve tmě měla být hračka

Takže hurá zarezervovat termín. To bude hračka, zase tolik lidí se tam hlásit nebude. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že máte první volný termín až za půl roku?! No, co se dá dělat, asi to tak má být. Tak jsem se zaregistrovala, zaplatila a čekala. Snažila jsem se nějak připravit na tuhle zkoušku, podle svých vlastních představ. Tím Vás nebudu zatěžovat. Můžu jenom říct, že se na to úplně nedá připravit, pokud už tu zkušenost nemáte, protože vůbec ale vůbec nevíte co vás čeká, co přijde a jak to celé bude vypadat.

A najednou tady byl ten den. Musím říct, že jsem k Vám v sobotu v podvečer přijela s velikým respektem, ne strachem, ale respektem. Vůbec, ale ani trochu jsem si nedovedla představit do čeho jdu a co mě čeká. Jen jsem chtěla ať už se za mnou zavřou dveře a začne to a Já a Já hned zdrhneme a budeme utíkat domů. Hanba nehanba, hlavně, že nás nedostanou! Ani procházka po Kutné Hoře můj veliký respekt nijak nerozptýlila. Přijela jsem k Vám úplně první, přesně v šest večer. Ale byla jsem v takovém transu, že jsem si posléze vůbec nepamatovala jak vypadá Váš dům, zahrada, jak jsme šli k Chatce-svatyni(ten výraz se mi líbí). Trošičku se mi ulevilo, když jsem dostala instrukce co a jak bude probíhat a že Vy tam jste každý den, kdybych si potřebovala promluvit, něco rozebrat a že ze dveří můžu kdykoliv vyjít ven, odejít……světlo je jen zhasnuté, takže kdyby bylo nejhůř, můžu rozsvítit. Vždyť jsem tam z vlastní vůle a nikdo mě nenutí.

Naštěstí jsem měla Pobyt ve Tmě bez Strašidel, bez Duchů a bez štěnic a bez ramínek 😀 (teď už se mi to žertuje…. )

…a ruka na vypínač……. Blik………Tma!

Když jste odešli a popřáli mi dobrou noc, řekli jste, až budu připravená ať zhasnu a dobrodružství může začít. Prozkoumala, jsem důkladně terén, abych věděla co kde najdu, vzdálenosti. Uklidnilo mě, že mám povlečení s Ninja želvami, to mi bude dávat sílu, nemusím se ničeho bát! Pak sprcha, vyčistit zuby, svoje věci rozmístit tak abych je ve Tmě našla, kontrola………a ruka na vypínač……. Blik………Tma!

Ale tohle byla opravdu černo černá neproniknutelná Tma! No, děvče zlatý, teď se ukaž!

Nikde, ani škvírkou nepronikalo ani jenom malinká jiskřička světla. I zadek se mi ztáhl úzkostí při představě, že tady budu Já se Sebou Tichem a Tmou celý týden. Lehla jsem si na postel, koukala tam kde by měl být strop a čekala co se bude dít.

Musím říct, že k mému milému překvapení Tma mě neděsila, jak jsem se bála. Necítila jsem strach. Byla tak černá, že tam žádný prostor pro stíny a strachy nezůstal. Aspoň já jsem to tak cítila. A to celou dobu. Akorát chatička se mi různě zvětšovala a měnila tvary. Umývadlo a toaletu někdo přemisťoval, posouval zdi. Takže jednou dvakrát úplně bez problému trefím do sprchy a napotřetí je tam zeď. Tma byla tak černá, že jsem si neviděla ruku ani když jsem ji měla přímo u obličeje.

Parádně jsem se vyspala

Od soboty do úterního odpoledne, myslím (jenom podle toho, že mi Lenka přinesla jídlo, ale vlastně nevím kolik bylo hodin), jsem v jednou kuse spala. Pořád! Parádně jsem se vyspala!! Ale pak už jsem, ač po tmě, jen tak neusnula. A teď to začalo být opravdu napínavý. Přemítala jsem o všem možném, koukala do temnoty, asi dlouhé hodiny a říkala jsem si, že to byl bláznivý nápad, že to nemůžu vydržet…. . jo, dobře, tři dny, ale já tady mám být ještě celou středu, čtvrtek, pátek a až v sobotu ráno……

Nebála jsem se překvapivě temnoty, ani jsem se necítila osaměle……žádná hysterie. Ale najednou začnou na povrch vyplouvat věci ukryté kdesi hluboko ve Vás, o kterých už ani nevíte. Nejsou děsivé, jen velmi nepříjemné svou naléhavostí a neodbytností. Vycítili příležitost…. . ”a, pozor, je čas úklidu, dnes nás nemá jak zahnat do kouta, uklidit pod koberec…. nemá milá Monička vůbec ale vůbec žádné rozptýlení!”

No a tak jsem čistila a čistila a čistila…. .

”holka, to dáš!Přežiješ středu a už to pojede!”

Byla jsem nesmírně vděčná, že mám pobyt s jídlem jednou denně a ještě v různou dobu. Aspoň na chvilku mé neodbytné myšlenky a rozjímání přehlušilo hlasité kručení v břiše a taky zaťukání na chaloupku, které oznamovalo příchod Lenky, nebo Tomáše s nějakým úúúúúúúúúžasným jídlem, ovocem a hlavně, doopravdy, teplým lidským slovem! Tady je tohle klišé na místě, protože jsem za to byla nesmírně vděčná! Je to jedna z věcí, které mi pomohli vydržet a nevzdat to. A že jsem takové myšlenky měla! Říkala jsem si…. . ”holka, to dáš!Přežiješ středu a už to pojede!” Úplně to tak neplatilo, ale přece to nevzdáte, když už jste došli až sem!!!

A tak se dál čistilo a čistilo……. . má touha po světle, čerstvém vzduchu, sluníčku, šustění listí, větru na tvářích byla tak velká, že jsem ve čtvrtek a pátek tu a tam měla pocit, že tma už ani není tak černo černá, že mám čelovku, sice s velmi slabou baterii ale přece ještě svítí. Zdálo se mi, že vidím obrysy věcí, ale když jsem se chtěla podívat blíž tak mi ji někdo schválně zhasnul. To se párkrát opakovalo. Vtipná hra!

Ze ten sobotní úsvit to stálo!

Kdyby nic jiného, ale říkám kdyby…. . tak celý Pobyt ve Tmě stál za ten jeden jediný krátký a prchavý okamžik…. . a sice sobotní úsvit.

Už v pátek večer, když mi Tomáš přinesl poslední večeři (byl to oběd, ale pro mě večeře), měla jsem takovou ohromnou radost!!!! Přinesl i budík, který byl nastavený na půl šestou ráno. Krátce před tím, než začne svítat. Ovšem tenhle den a noc neutíkal tak rychle jak jsem si myslela. Naopak. A nic mi neodpustil. Jen si pěkně rovnej to v té hlavě, nebo kde všude…. .

Nakonec jsem na chvíli usnula, ale nedočkavostí vstala dřív než budík zazvonil. Těšila jsem se na svět víc než novorozeně. I bych tak křičela radostí, když budík zazvonil, ale to bych celé to kouzlo pokazila.

Tomáš říkal, že se mi bude motat hlava až otevřu dveře a že si mám sednout na zápraží než si to trochu ustane. Musím říct, že to teda házelo pěkně, jako po třech pivech, až do odpoledne.

Pobyt ve tmě se musí zažít

Ale ten báječný okamžik když po týdnu prožitém v hluboké tmě otevřete dveře chaloupky a tam svítí měsíc a hvězdy, je jasná obloha, vidíte stromy, keře, přírodu zalitou měsíčním světlem……to bylo jako za odměnu……něco nádherného…. . a já tam jen stála a cítila tak velikánskou vděčnost…. . nedá se to slovy ani popsat. Musí se to zažít!

A pak se obzor začal projasňovat…. . Kohout zakokrhal…. . a vyšlo Slunce!

Chodila jsem po zahradě (děkuji za to Tomáši, Lenko), dívala se za plot do polí jak se svět probouzí a bylo to ne jen jako, ale opravdu poprvé jinak. Ohromný klid a pokoj, všechno tak ostré a jasné…. pasoucí se srnci na dohled, v dálce jelen v říji, ptáci se předháněli ve zpěvu…. .

Kéž bych vám to mohla předat

Přála bych si mít takovou úžasnou schopnost, jako Žabák v HellBoy-ovi, že by stačil pouhý dotek dlaní a předala bych Vám své vnitřní obrazy bez toho, aby to celé kazilo zbytečně moc slov. Snad jednou……

Domů jsem dojela v pořádku, i když se stále svět houpal.

Celý svět byl osřejší a světlejší. A abych se trochu uzemnila, myslím to houpání, tak jsem se šla projít do parku a nedalekého údolí. Cítila jsem stále tak neuveřitelnou vděčnost a klid!!!!!

Zkrátka a dobře, Pobyt ve Tmě v Lomci se mnou řádně zaLomcoval a já ze srdce děkuji Lence a Tomášovi za všechnu tu Lásku a péči s jakou se o nás celou dobu starali. Srdečné díky a ať máte jen šťastné dny!!!

Je toho víc, ale mnoho zážitku a poznatku je prostě nepřenosných, nepředatelných. Díky za každý jeden. Doufám, že ještě velmi velmi dlouho, ne-li navždy, si uchovám ten nesmírný klid v duši, v sobě!

A hlubokou vděčnost za vše co mi do života přichází!

Monika

Helena – na pobyt ve tmě rovnýma nohama

Nazdar Tomáši (s Lenkou jsem se nesetkala, takže se omlouvám),

možná již nastal čas na rekapitulaci – zdá se, že se zážitky a dojmy na pobyt ve tmě již ustálily… Takže jak to bylo se mnou…

Na pobyt ve tmě rovnýma nohama

Ve spoustě příspěvků čtu, jak se zájemci k pobytu dlouho odhodlávali a jak dlouho dopředu si pobyt zařizovali… U mně to bylo jinak. Pravda – o léčbě tmou jsem již kdysi dávno něco zaslechla, ale vůbec mě to nezaujalo a zcela jsem tuto informaci vytěsnila…

Pak mi jednoho dne přišel na ošetření klient, který se v průběhu terapie zmínil, že absolvoval pobyt ve tmě. Jeho líčení zážitků ze tmy mi hodně připomínalo knihu Jacka Londona “Tulák po hvězdách”, kterou jsem kdysi milovala. Také jsem při jeho vyprávění vybavila své vlastní zážitky s částečně spontánní regresí při jednom ze svých pokusů zbavit se úporných bolestí hlavy, které mě trápí již od dětství…

 A tak přišla zvědavost 🙂

 Sedla jsem k internetu a naťukala tam hesla jako terapie tmou, pobyt ve tmě atp…. Jeden z nalezených odkazů mě zavedl na vaše stránky. Líbily se mi, tak jsem napsala vám. A hned jsem dostala nabídku na rezervaci termínu v nově budované svatyni. Ten první jsem musela odmítnout (kryl se s mým pobytem v zahraničí), ale vyšel hned ten druhý – cca 2 měsíce od přihlášení. Prostě impuls přišel právě v době, kdy pro mě již bylo všechno připraveno, takže nebylo co řešit… 

Ještě jsem si pořídila knížku o terapii tmou, zaplatila rezervační poplatek a začala připravovat rodinu na “další z mých podivných výstřelků” 

Cíl pro pobyt ve tmě jsem neměla

Jasný cíl jsem si nestanovila. Sice jsem si říkala, že by bylo fajn trošku víc se ponořit do meditace (bez psa motajícího se pod nohama a telefonátů terapiechtivých klientů či babiček a dětí), nějakou tu exkursi do své minulosti, vyrovnání se s traumaty z dětství, odbourání starých bloků zakotvených v podvědomí atp. bych taky neodmítla, ale v zásadě jsem spíš byla prostě zvědavá, co to se mnou udělá a jestli to budu schopná vydržet. Žádný velký strach jsem ale neměla… Pokud to nepůjde, tak prostě odjedu trochu dřív, no a co…

Pak se začaly kupit problémy – pes onemocněl, auto se pokazilo, přišel neskutečně vysoký účet na doplatek za vodu (špatný společný vodoměr na baráku), babičky, zahrádka, děti… Problém na problém… Až to skoro vypadalo, že prostě neodjedu. 

Taky se objevil jeden vyloženě negativní příspěvek o pobytu ve tmě – jenže na mě to zapůsobilo tak trochu tak, že pan autor pojal pobyt ve tmě jako jistou formu soutěže sám se sebou. Nějak mi to nesedlo…tak jsem to vzala jen jako další info…

Nedala jsem se. Nechala jsem opravit auto (aby děti měly jak případně odvézt psa k veterináři), peníze se mi nakonec taky nějak sešly a odjela jsem. Všechny klienty jsem upozornila na svou nepřítomnost, zapomněla jsem namluvit vzkaz na záznamník a dětem jsem dokonce zapomněla i dát telefon na Tomáše pro případ nouze. Jen jsem jim připravila železnou finanční hotovost (a že se nakonec fakt hodila) a zmizela jsem ze světa.

Pobyt ve tmě byl vlastně sabat

Přijela jsem – trochu pozdě, takže jsem se se žádnou z dalších adeptek na pobyt nesetkala (sešly jsme se 4 baby :), seznámila jsem se s nádhernými domácími psy jezdeckými(Tomáši, prosím Tě, podrbej je za mně za uchem), Tomáš mě uvedl do chatičky vonící novotou, ukázal mi co kde je a vysvětlil, jak to bude s jídlem a pitím… Také se zeptal, jestli budu jíst, nebo si pobyt zpestřím hladovkou. Hladovka mě sice také lákala, ale protože se již nějaký ten pátek znám, vysvětlila jsem Tomovi, že jíst budu, protože když nejím, bolí mě první 3 dny hlava a při tom “bliju jako Alík”, což mě moc neláká ani normálně, natož ve tmě…

Připravila jsem si všechno tak, abych věděla kde co je, zopakovala jsem si umístění, vyzkoušela si vyhmatávání se zavřenýma očima… no a pak už jsem jenom zhasla … a byla tma…

První večer byl bez problémů. Baštila jsem ovoce (kromě třešní – na ty jsem si potmě netroufla, bo v potravinám nemám ráda použité zboží a ovoce raději konzumuji bez bílkovin) a pilně cvičila. Meditace moc nešla. Do hlavy se mi motalo kde co – hlavně teda sousedi, se kterými máme tak 8-let neskutečné problémy…, ale i děti, pes, maminka a její životní pravidla pro mě…  

Někdy druhý den Tomáš přinesl jídlo – porci jak pro horníka. Bylo moc dobré, tak jsem ho tak postupně konzumovala… 

A pak přišla “migréna”! Tfuj tajbl. Nejhorší bylo trefit se do mísy při zvracení 🙂 . No, ale ono za chvíli už stejně nebylo co zvracet… Říkala jsem si – no Tě Bůh. To bude skvěle problitý pobyt ve tmě. 

Naštěstí se tentokrát moje hlavička rozhodla bolet jen asi tak 1/2 dne. Druhé jídlo mi tam Tom sice stejně nechal, ale jako emetikum fungovalo i pouhé čichnutí, takže nic. 

No a když už si to mé tělíčko takhle nastavilo, tak co mu nevyjít vstříc – přidala jsem si k pobytu ve tmě i tu hladovku 🙂

Někdy v pondělí mě napadlo, jak je našemu psisku a přepadla mě starost o jeho bláho… pak jsem to pro sebe uzavřela tím, že to naše šikovné děti určitě nějak zvládnou (zpětně jsem zjistila, že jsem si na něj vzpomněla právě v době, kdy se mu podařilo zabodnout si aportovaný klacek do krku). Pak už jsem se jen příšerně nudila. Tomáš mi říkal, že to je dobře. Tak jsem si pomyslela své a alespoň jsem intenzivně cvičila a cvičila a cvičila, abych se nějak zabavila. 

Už jsem skoro zase udělala most ze stoje a podobné ptákoviny jako za mlada, když mé tělíčko usoudilo, že to cvičení používám jako útěk od toho, co dělat mám (nudit se :D). A zatrhlo mi to – zablokovala jsem si záda (teda spíš SI, ale výsledek byl stejný). 

A zase jsem si říkala, jestli to nemám vzdát. Jenže pak jsem si uvědomila, že v tom stavu bych stejně nezvládla dojet do Prahy, tak jsem se, pro změnu :), věnovala cvičení veskrze rehabilitačnímu a snažila se prostě přežít…

V půlce jsem měla fůru živých snů

Blížil se konec 5 dne a kromě té migrény a zablokovaných zad se celkem nic nedělo. Měla jsem teda fůru podivných živých snů, ve kterých jsem viděla spoustu černoušků v typicky africké krajině, občas se mi tam mihnul někdo z rodiny a přátel či nepřátel, ale jinak nic neobvyklého. Pohybovat jsem se moc nemohla, ležení mě taky bolelo, takže jsem tak tu a tam poklimbávala a čekala, až mi Tomáš přinese plnou termosku s čajem. Podle zvuků doléhajících ke mně skrz stěnu jsem tak trochu poznávala, jestli je zrovna den či noc, ale jinak nic a nic…

Komické mi přišlo, že jsem se přistihla, že i když byla tma, chodila jsem neustále se zavřenýma očima…

Pak jsem jednou tak nějak usnula a najednou mě probudilo světlo. Ostré, intenzivní světlo pronikající skrz stěnu domku. Tak intensivní, že mě probudilo a nedalo se před ním schovat. Takové to světlo, které můžete vidět ve filmech pojednávajících o únosech UFO :D. 

Pobyt ve tmě a světlo

První, co mě napadlo, bylo: “Kterej vůl mi to sem takhle blbě svítí tím reflektorem?” Pak jsem si uvědomila, že venku je hrobové ticho a ani psi se neozývají… Tak jsem si řekla, že to musí být Tomáš a snažila se mu na dálku vnuknout, že by mohl přestat blbnout, zhasnout a dát mi pokoj… Pak jsem si uvědomila, že ta stěna přeci je z desek a ne z prken a navíc je tam prý i izolační vrstva, takže to těžko něco může prosvítit… 

Mezitím se světlo hezky stáhlo do dolního rohu a pómaličku pomaličku matnělo a mizelo. Když už byla zase tma, uvědomila jsem si, že jsem se ani nepokusila podívat se na své ruce. 

Pak jsem si řekla – aha, světlo není, sítnice blbne… jídlo není, mozek se nudí, tak vymýšlí ptákoviny… 

A taky jsem se rozhodla, že pokud se to světlo ráčí zase vrátit, zkusím se ujistit, jestli tu ruku uvidím a užiju si to… Pak jsem (pro jistotu) prolezla všechny kouty chatičky (co mi záda dovolila) a šla zase spát. 

Někdy druhý den se světlo opravdu vrátilo. To jsem pro změnu byla v předsíňce a čistila si zuby. Tak jsem se ujistila, že prsty nevidím a nevrhají stín, v klidu si “za světla” vyčistila zuby, použila toaletu a spokojena se svými zážitky se zase jala spát… 🙂

Pak už nic moc zvláštního nepřišlo.

Vydržela jsem do konce (jako ostatně my všechny). Po rozsvícení se mi také poněkud motala kebulka a trvalo tak 2 hodinky, než jsem si troufla sednout za volant. Ještě do časných odpoledních hodin jsem si za ním nebyla moc jistá…

První závěr byl – tmu už vícekrát nemusím… Dnes už to tak radikálně nevidím – možná si to ještě někdy v budoucnu zprubnu… A už se na to vlastně tak trochu těším… 😉 

Výsledky terapie tmou? 

Ze začátku se mi zdálo, že se vlastně nic nezměnilo. 

Pak jsem si uvědomila, že na mě problémy nějak neulpívají. Ne že bych se nerozčílila, nebo nelekla… To ne. Ale emoce přijde, odejde a já se v ní nevrtám… To je něco, co jsem nikdy neuměla… Sice se to postupně zase trošku přiblížilo zpět k “normálu”, ale pořád tam ta změna přetrvává…

Kromě toho zapomínám na nedůležité věci a nějak se tím netrápím…

Mnohem lépe také chápu problémy svých pacientů – chápu osleplé a imobilní osoby… Ale soucit s nimi mě nepohlcuje. Akceptuji realitu a chápu – to je vše…

No a to je asi celý závěr poměrně dlouhého ukecaného příspěvku 🙂

Vlastně ne – ještě k tomu zmíněnému negativnímu ohlasu. 

Pán se opravdu asi příliš pral sám  se sebou a navíc pobyt ve tmě ukončil cca po 3 dnech. Podle mých zkušeností to je doba, kdy se stupňují negativní zážitky. Prostě první 3-4 dny jsou nejhorší. To příjemnější přichází později – takže je lepší vydržet a podvolit se. Prostě se nesnažit tak moc… 🙂

Ale já mám  jen 1 zkušenost a to je jako nic. 

Mějte se krásně a třeba se s vámi ještě někdy setkám

Ahoj – Helena