Ondřej – Ve tmě jsem se setkal se svou vlastní duší

Šel jsem poznat své hranice 

Když jsem se rozhodl pro pobyt ve tmě u Tomáše a Lenky, k čemuž mi velikou měrou přispěla i zázračná shoda okolností, snažil jsem se připravit na všechny možné varianty toho, co by mohlo nastat. Jelikož jsem si uvědomoval, že se také mohou dít věci, které by mě ani nenapadly, již dopředu jsem si stanovil jedinou zásadní podmínku. Řekl jsem si, že i kdybych se snad měl sám ze sebe zbláznit, i kdybych toužil pobyt přerušit, neudělám to. Tolik jsem byl odhodlaný, poznat své hranice a zažít se skutečně takový, jaký jsem. A takto vybaven jsem se vydal na cestu.

Před samotným nástupem do tmy se mi samozřejmě dostalo velmi milého přijetí, ale přiznám se, že jsem události spojené s venkovním světem vnímal spíš okrajově. Byl jsem zvědavý a těšil jsem se na své veliké vnitřní dobrodružství. Po seznámení se a zrakovém ohmatání si prostoru chatičky, které jsem měl strávit následujících sedm dní, jsem se rozloučil s Tomášem a ačkoli jsem měl v plánu dočíst zhruba pět stran knihy, než se ponořím do tmy, v samém očekávání a pln nedočkavosti jsem si zhasl.

A tak začal můj pobyt ve tmě

To bylo ono. Hned z počátku bylo nejspíš vědomí, že mi tma bude po několik následujících dní dělat jedinou společnost, spouštěčem k tomu, že jsem ji nevnímal jako tmu, do které jsem ponořen, nebo v níž jsem ztracen, ale jako živoucí entitu, jako by byla jedinou další bytostí, která se mnou sdílela prostor. A zrovna tak ke mně přistupovala i sama tma. První krůčky našeho seznamování byly vlídné, něžné. A mě překvapily hnedle dvě věci.

Byl jsem připravden

Za prvé jsem byl připraven na strach, sklíčenost, na obavy, na to, jak budu čelit sám sobě, jak společně s tím, že ztratím ze zřetele celý svůj okolní svět ztratím i smysl. Byl jsem připraven čelit svým nejhorším vnitřním démonům a strachům. Protože s tím míváme tmu spojenu. Strašidla, běsy, bubáci pod postelí, kostlivci ve skříních, nepředstavitelno, prázdnota. A představe si, po dobu prvních dvou, až tří dnů se nic takového nedělo.

Byl jsem, nic víc

Seděl jsem tam připraven čelit všemu strašlivému, co na mě z té tmy mohlo přijít, seděl, a čekal, a ono se nedělo vůbec nic. Jen jsem byl. Což později nabylo na intenzitě a právě tato skutečnost byla jednou z nejkrásnějších věcí, co jsem si ze tmy přivezl. Najednou nebylo nic. Nebylo z čeho mít strach, nebylo z čeho mít obavy. Byl jsem jen já. A navíc hned zpočátku zbaven svých představ, myšlenek a očekávání.

Tma nebyla prázdná.

Nebyla tam jen ona. Byla plná mnou. Nemohlo z ní přijít nic, co by nepřišlo ze mě. A cokoli, co by přišlo ze mě, jsem byl odhodlán poznat, pochopit a přijmout. Především však jsem začal poznávat, co ono „ze mě“ vlastně skutečně je.

Mám pocit, že tak započala jistá hra na to, aby se postupně a pomalu uvolnila a opadla veškerá má očekávání. Ačkoli se dostavovala některá témata (jiná, než která jsem si naplánoval) a práce na sobě byla velice zajímavá, až zhruba po třech dnech přišel jistý znatelný zlom.

Tma mě vzala do nitra

Jako kdyby si mě tma nejprve uklidnila, počkala až strhnu své ochranné bariéry, a až teprve v pocitu naprostého bezpečí mě začala brát na odvážnější cesty. Všechny ty cesty vedly do mého nitra, někam za mě, za tu fyzickou bytost jevící se nějak druhým, kterou jsem doposud znal. Z nedostatku vnějších věmů se má mysl začala nudit, zklidnila se, až se mé myšlenky téměř vyply.

Pak začala cesta do nitra. Lidské vědomí se potřebuje dívat, vnímat, poznávat. A nemáte-li nic, co by šlo poznávat kolem; bez záplavy jevů, tlaků, představ a potřeb vašeho okolí, se zklidníte, a najednou se otevřou dveře do vašeho vnitřního bytí.

Bylo to metafyzické a nádherné. Až ve tmě jsem měl, možná poprvé od chvíle, kdy jsem se nadechl na tomto světě, skutečný prostor být sám sebou. Do té doby jsem sám sebe potkával, poznával, ale nikdy jsem se nemohl poznat doopravdy. Chyběla mi jedna veliká část, ta část, která se mnou byla vždy, ta veliká část v níž jsem ponořen každý den, tak automaticky, že jsem ji téměř přestal jasně vnímat, a ač jsem si jí byl vědom. Prostě jsem o ní tak nějak automaticky věděl, už jsem jí ale tolik neprožíval.

Ve tmě jsem se setkal se svou vlastní duší

a zjistil, jaké mnohé poklady pro mě ukrývá, kdybych jí více naslouchal a kdybych se více věnoval momentům, jako byl tento. Jako by tma umožnila mou rozlétanou pozornost navrátit zpět k sobě. Nikoli k té bytosti, která funguje v různých vztazích a vzorcích, nýbrž k podstatě mne samotného. K čistému bytí zde.

Je lepší si to zažít “na vlastní kůži” 

Mohl bych tu popsat celý pobyt, se všemi prožitky a věcmi, které se mi odhalily. Je možné, že tento svůj krátký popis ještě doplním. Ale věřím, že je mnohem lepší zažít si to na vlastní kůži. Ano, dostavily se i dva složité, či těžší momenty. Na vše ale vždy pomáhala přítomnost. Člověk se do ní prostě musel nějak vrátit, a to byl velice dobrý trénink. Ty momenty vycházely z toho, že se má mysl, nebo duše, zdržovaly jinde, než kde jsem byl právě já. Právě ono ukotvení v přítomnosti bylo jedním z největších přínosů, ačkoli zdaleka ne tím nejhlubíším a nejkrásnějším. Ty momenty se dostavily přesně v tu správnou chvíli, až když jsem získal v přítomost, i v sebe naprostou důvěru.

Zopakoval bych si to

Rád bych si tmu někdy zopakoval, třeba i na dva týdny. Záleží asi na jednotlivci, ale chcete-li poznat sami sebe, tak vězte, že ten vnější svět skrze nějž se poznáváme je tu pořád. Je dobré poznat i ten vnitřní a uvědomit si, kdo že to vlastně ten vnější svět poznává. Chcete-li si vyřešit nějaké téma, může vás tma překvapit. Bez vnější podpory vaší představivosti vás totiž nevezme tam, kde si myslíte, že je problém, ale ukáže vám místo, kde problém skutečně je, a vy náhle naprosto jistě víte, že byl skutečně v něčem jiném, než jste se domnívali.

Chcete-li poznat odkud pramení vaše inspirace, můžete zažít napojení na nekonečný zdroj, s nímž jste ve své vlastní podstatě jedním, což je úžasné, jste-li tvůrčí.

Co je na tmě nejtěžší?

Co je na tmě asi nejtěžší, je návrat na světlo. Tma, pobyt se sebou samým a v sobě samém, je snažší, než světlo, než čelit tomu světu tam venku. Ve tmě jste to skutečně vy. Neschováte se za žádnou roli. Venku pak vnímáte, jak jste vstoupili zpět na jeviště, kde jen někteří si jsou vědomi toho, že vlastně hrají.

Tak jako se střídá den a noc, je dobré zažít si sám sebe na světle, i ve tmě. Poznat se z obou stran, a spatřit, že tam uvnitř je jeden celý veliký vesmír k poznávání a objevování. Jsem za tu zkušenost velice rád. Možná bych snad jen teď v „reálném životě“ uvítal více příležitostí a prostoru hledět do sebe, a nemuset všechnu svou energii téměř neustále soustředit na věci kolem. Jelikož při jakémkoli pobytu, i v tom ve tmě, by si měl člověk uvědomit, že jde především o pobyt v sobě. Že všechno to kolem i uvnitř je pobyt „ve mně“.

Z hloubi duše Vám přeji krásný pobyt 🙂

Ondřej