Honza – pobyt ve tmě byl vysoce inspirativní

Zdravím Vás, Tomáši a Lenčo,

chtěl jsem se Vám, s poděkováním za poskytnutí možnosti zakusit tmu i za perfektní a příjemný servis během pobytu ve svatyni, ozvat sám již dříve… 

Pokusím se shrnout, co pro mě zkušenost pobyt ve tmě je. Najdete-li v tom něco alespoň trochu užitečného, klidně to použijte na stránky pro ostatní.

Na pobyt ve tmě mne přivedly knihy o Tibetu

O praktikách dobrovolného a cíleného pobývání ve tmě jsem se kdysi dozvěděl  z knížek o Tibetu, Nepálu, o józe, ale o tom, že se něco takového děje i u nás, až v pořadu Duše K, kam si Jaroslav Dušek jako hosta  pozval Romana Mlejnka, speleologa, který opravdu uskutečnil dlouhé pobyty ve tmě v krasových jeskyních – to mně připadalo trochu až příliš drsné. Potom jsem si listoval na netu nabídkou pobytů ve tmě v lidštějších podmínkách, kde jsem narazil na tu Vaši. Připadala mi sympatická, takže jsme se objednali i s Evinou.

Ve tmě přišlo, co jsem tak docela nečekal a pobyt, jak jsem si ho představoval, podle těchto představ moc neproběhl. Představám se asi nelze docela ubránit, ale při konfrontaci s realitou se většinou ukáží být pouhým mentálním cvičením. Ne příliš užitečným 🙂

Krize ve tmě mi pomohla překonat jóga

Naopak užitečnou se ukázala být zkušenost s jógou (ať už pranájámou, ásanami), čchi-kungem (nejvíce Žlutý mnich – zabere málo místa a není tak náročný na rovnováhu, která potmě potrápí; při Osmi kusech brokátu jsem narážel rukama do stropu), meditačními a koncentračními cvičeními; to pomohlo překonat krize, jichž pár bylo.

Někteří praktikující říkají, že prospali první den či dva – já spal normálně, takže spíše málo. Spánek se s každým dalším dnem zkracoval a trhal. Ke konci už jsem nespal téměř vůbec. Až poslední noc jsem málem zaspal budíka.

Jídla bylo dost a chutnalo mi. Překvapilo mě, jak moc jím očima, protože ve tmě mi nedělalo problém poznat, že mám dost, ačkoli v nádobě ještě zbývalo. A dokázal jsem nedojíst. Alespoň ne hned.

Pocit ze tmy – kupříkladu ji nevnímám jako černou.

Nemožnost zrakové kontroly vedla k tomu, že jsem se skutečně dokázal uvolnit až ve druhé polovině terapie tmou. Jinak jsem byl pořád ve stavu jakési mírné paniky, lehkého stresu. Což zase na druhou stranu asi zostřilo a prohloubilo vnímání přítomného okamžiku. A že to občas byla síla.

Bylo jiné, když jsem měl zavřené či otevřené oči – s otevřenýma očima byly vizuální představy chabější, méně barevné a chudě strukturované. Zato se zavřenýma, to byly plejády barev, nádherně prosvětlené fraktální formace, modely světů … S každým další dnem se ale rozdíly zmenšovaly, barvy bledly, ovšem tvary se více cizelovaly, přibývalo detailů.

Někdy jsem zažil transformaci taktilních podnětů na vizuální. Třeba při sprchování po mně místo vody sjíždělo nádherné zlatozelené světlo; studená voda byla více do modra, teplá více do zelena. Ale to se také dělo jen první dva dny a potom ustalo.

Prostor při pobytu ve tmě se mi měnil

… Když jsem ležel, prostor okolo se plynule proměňoval z gotické kaple do hinduistického chrámu, potom jsem zase byl ve srubu a hned v jeskyni … ale vždy jsem po levé straně „viděl“, že stěna je hustě porostlá velice sytě zelenými a nezvykle tvarovanými listy. Stejně byla porostlá i stěna přede mnou, na pravé straně. Když  jsem po týdnu vyšel ven, zjistil jsem, že v místech, kde byly stěny ve vizi porostlé, skutečně rostou stromy – myslím, že jabloň a hrušeň. A teď nevím, zda jsem se jaksi mentálně-energeticky propojil s jejich existencí anebo je podprahově zaznamenal ještě před vstupem do chaty a potom, jako i další obsahy nevědomí, bezděčně vizualizoval a umístil do představy. Ta první možnost by se mi líbila více.

 Všemožných vizí bylo hodně, vedle euforii podněcujících i takových, v nichž se asi projevily temné stránky mé osobnosti, které vytěsňuji, bezděky, jelikož o tom nevím, a daly mi zažít okamžiky čiré hrůzy a děsu, proti jejichž syrové brutalitě byla dechová cvičení a jakési pokusy o racionalizaci situace prakticky k ničemu. Prožití takových chvil ovšem vedlo k sebepřijetí

Jednou z věcí (a nejspíše tou nejpodstatnější) byl ve výsledku prožitek vlastní smrtelnosti, který stále přetrvává a skýtá mi přepych téměř neustálého vnímání přítomného okamžiku. Díky tomu se častěji těším z věcí a situací, jež předtím probíhaly a zapadaly bez povšimnutí. Což byla škoda. Den se mi teď zdá delší, asi jako dětem.

Pobyt ve tmě mi dal možnost setkat se se sebou, snad trošičku něčemu porozumět, příležitost zkusit využít čas jen a jen pro sebe, aniž bych z toho měl mít problém se svědomím, prostě vzdor omezení zažít něco svobody. Takže, s troškou patosu, vyhlížet světlo ve tmách.

Snažil jsem se napsat hned, jak jste se ozvali, ale dílem kvůli pracovní zaneprázdněnosti a dílem kvůli tomu, že jsem si musel některé emoce a pocity ohledně tmy sám ujasnit a pokusit se je převést do konkrétnějších tvarů – do slov, to trvalo déle. 

Jak jsem říkal už při našem loučení: pobyt ve tmě byl vysoce inspirativní.

Moc Vás zdravím a přeju hodně dobrého

Honza

Lenka – na Velikonoce pobyt ve tmě

Ahoj Lenko a Tomáši,

letošní velikonoce jsem strávila u vás ve svatyni a musím říct, že pobyt ve tmě na Velikonoce byla ta správná volba.

S pobytem ve tmě koketuji 5 let

O pobytu ve tmě vím už asi 5 let, ale jen tak na okraj jsem koketovala o tom jestli do toho jít nebo ne. Až můj kamarád, který u vás byl – byť jen 3 a půl dne mi doporučil ať jdu do toho.

Na internetu jsem si objednala termín – bylo to až za půl roku, ale to mi nevadilo.Mezi tím mi Tomáš s Lenčou posílali příspěvky lidí, kteří prošli pobyt ve tmě. Musím říct, že mi to dodávalo odvahu. Během této čekací doby jsem moc o pobytu ve tmě nepřemýšlela, nechávala jsem tomu volný průběh, ať to dopadne jak to dopadnout má. Chtěla jsem terapii tmou podstoupit hlavně proto, abych si vyčistila hlavu od zbytečného smetí a v koutku duše jsem doufala, že se zbavím nějakých starých psychických bloků.
Pobyt ve tmě na velikonoce

Co s sebou na pobyt ve tmě?

Asi týden před odjezdem jsem si říkala co si sebou vzít? Protože jsem zmrzlík, přibalila jsem teplé ponožky a ovčí bačkory – kdyby náhodou mi byla zima a taky africký buben, 2 čínské masážní koule na procvičování svalů ruky a masážní pomůcku na masáž hlavy. Vezl mě tam můj přítel autem. Když jsem se viděla s Tomášem a můj přítel odjel, měla jsem smíšené pocity a přiznala jsem Tomnášovi a Lenče že se trochu bojím jestli to zvládnu. Oni to se mnou moc nerozebírali, akorát říkali, že ten kdo se přizná předem a nedělá hrdinu, tak to většinou dá.

„Kdo nedelá hrdinu, tak pobyt ve tmě většinou dá.“

A už to začalo.Ještě za světla jsem se osprchovala, abych ohmatala vodovodní páky, vyčistila si zuby a pak jsem zhasla… Tomáš mi řekl že s jídlem chodí 1x denně a není přesně daný čas kdy přijdou. První dva dny a 2 noci jsem hodně spala – ostatně skoro jako všichni ostatní kdo se terapie zúčastnili. Lenka za mnou byla jen 2x, pak chodil jen Tomáš – Lenča řešila něco sama se sebou, to dál nebudu rozebírat. Každopádně musím ocenit jídlo, to bylo vždy skvělé, chuťově výborné. Třetí den už jsem víc cvičila a meditovala, masírovala si ruce, nohy a hlavu. Čtvrtý den jsem měla krizi, bolela mě hlava a už jsem se nemohla dočkat až přijde Tomáš. Ten mě ve dvou větách uklidnil, že když bolí hlava, uvolňují se bloky – to mi stačilo a uklidnila jsem se,.

Je fakt, že jsem cítila při meditaci, jak se mi uvolňuje napětí v krční páteři a dostavila se taková zvláštní úleva. Pátý den jsem věděla že je poslední celý den než se vrátím zpět do civilního světa. Poslední noc jsem toho moc nenaspala. Často jsem se budila a nemohla se dočkat zazvonění budíku.

Vítej světlo <3

První otevření dveří ven se mi trošku motala hlava – na to mě Tomáš upozornil předem. Byla jsem ráda, že jsem ten pobyt zvládla a těšila jsem se domů. Na buben jsem zkoušela bubnovat jen jednou a ten zvuk mě rušil, takže víckrát už jsem to nezkoušela. Teď už je to víc jak 6 týdnů od pobytu ve tmě. Musím říct, že mi to hodně dalo. Dívám se na věci a situace s větším nadhledem a je ze mě větší pozorovatel, nenechávám se emočně vtáhnout do nepříjemných situací. Toho si hodně všimly kolegyně v práci – pracuji v ženském kolektivu a když je hodně „BAB“ pohromadě, není o vyhrocené situace nouze.

Každopádně moc děkuji Lenče a Tomášovi, že jsem mohla díky jim prožít týden u nich. Je to zkušenost k nezaplacení.

Ještě na závěr – co mi trochu vadilo, že bylo stále odemčeno. Uvítala bych, kdyby Tomáš nebo Lenka když nosili jídlo, si odemkli a zase zamkli. Náhradní klíč mohl viset v chodbičce vedle vypínače světla pro případ, že by někdo chtěl odejí dřív.

Ještě jednou MOC DĚKUJU
Lenka