Zdravím Vás, Tomáši a Lenčo,
chtěl jsem se Vám, s poděkováním za poskytnutí možnosti zakusit tmu i za perfektní a příjemný servis během pobytu ve svatyni, ozvat sám již dříve…
Pokusím se shrnout, co pro mě zkušenost pobyt ve tmě je. Najdete-li v tom něco alespoň trochu užitečného, klidně to použijte na stránky pro ostatní.
Na pobyt ve tmě mne přivedly knihy o Tibetu
O praktikách dobrovolného a cíleného pobývání ve tmě jsem se kdysi dozvěděl z knížek o Tibetu, Nepálu, o józe, ale o tom, že se něco takového děje i u nás, až v pořadu Duše K, kam si Jaroslav Dušek jako hosta pozval Romana Mlejnka, speleologa, který opravdu uskutečnil dlouhé pobyty ve tmě v krasových jeskyních – to mně připadalo trochu až příliš drsné. Potom jsem si listoval na netu nabídkou pobytů ve tmě v lidštějších podmínkách, kde jsem narazil na tu Vaši. Připadala mi sympatická, takže jsme se objednali i s Evinou.
Ve tmě přišlo, co jsem tak docela nečekal a pobyt, jak jsem si ho představoval, podle těchto představ moc neproběhl. Představám se asi nelze docela ubránit, ale při konfrontaci s realitou se většinou ukáží být pouhým mentálním cvičením. Ne příliš užitečným 🙂
Krize ve tmě mi pomohla překonat jóga
Naopak užitečnou se ukázala být zkušenost s jógou (ať už pranájámou, ásanami), čchi-kungem (nejvíce Žlutý mnich – zabere málo místa a není tak náročný na rovnováhu, která potmě potrápí; při Osmi kusech brokátu jsem narážel rukama do stropu), meditačními a koncentračními cvičeními; to pomohlo překonat krize, jichž pár bylo.
Někteří praktikující říkají, že prospali první den či dva – já spal normálně, takže spíše málo. Spánek se s každým dalším dnem zkracoval a trhal. Ke konci už jsem nespal téměř vůbec. Až poslední noc jsem málem zaspal budíka.
Jídla bylo dost a chutnalo mi. Překvapilo mě, jak moc jím očima, protože ve tmě mi nedělalo problém poznat, že mám dost, ačkoli v nádobě ještě zbývalo. A dokázal jsem nedojíst. Alespoň ne hned.
Pocit ze tmy – kupříkladu ji nevnímám jako černou.
Nemožnost zrakové kontroly vedla k tomu, že jsem se skutečně dokázal uvolnit až ve druhé polovině terapie tmou. Jinak jsem byl pořád ve stavu jakési mírné paniky, lehkého stresu. Což zase na druhou stranu asi zostřilo a prohloubilo vnímání přítomného okamžiku. A že to občas byla síla.
Bylo jiné, když jsem měl zavřené či otevřené oči – s otevřenýma očima byly vizuální představy chabější, méně barevné a chudě strukturované. Zato se zavřenýma, to byly plejády barev, nádherně prosvětlené fraktální formace, modely světů … S každým další dnem se ale rozdíly zmenšovaly, barvy bledly, ovšem tvary se více cizelovaly, přibývalo detailů.
Někdy jsem zažil transformaci taktilních podnětů na vizuální. Třeba při sprchování po mně místo vody sjíždělo nádherné zlatozelené světlo; studená voda byla více do modra, teplá více do zelena. Ale to se také dělo jen první dva dny a potom ustalo.
Prostor při pobytu ve tmě se mi měnil
… Když jsem ležel, prostor okolo se plynule proměňoval z gotické kaple do hinduistického chrámu, potom jsem zase byl ve srubu a hned v jeskyni … ale vždy jsem po levé straně „viděl“, že stěna je hustě porostlá velice sytě zelenými a nezvykle tvarovanými listy. Stejně byla porostlá i stěna přede mnou, na pravé straně. Když jsem po týdnu vyšel ven, zjistil jsem, že v místech, kde byly stěny ve vizi porostlé, skutečně rostou stromy – myslím, že jabloň a hrušeň. A teď nevím, zda jsem se jaksi mentálně-energeticky propojil s jejich existencí anebo je podprahově zaznamenal ještě před vstupem do chaty a potom, jako i další obsahy nevědomí, bezděčně vizualizoval a umístil do představy. Ta první možnost by se mi líbila více.
Všemožných vizí bylo hodně, vedle euforii podněcujících i takových, v nichž se asi projevily temné stránky mé osobnosti, které vytěsňuji, bezděky, jelikož o tom nevím, a daly mi zažít okamžiky čiré hrůzy a děsu, proti jejichž syrové brutalitě byla dechová cvičení a jakési pokusy o racionalizaci situace prakticky k ničemu. Prožití takových chvil ovšem vedlo k sebepřijetí.
Jednou z věcí (a nejspíše tou nejpodstatnější) byl ve výsledku prožitek vlastní smrtelnosti, který stále přetrvává a skýtá mi přepych téměř neustálého vnímání přítomného okamžiku. Díky tomu se častěji těším z věcí a situací, jež předtím probíhaly a zapadaly bez povšimnutí. Což byla škoda. Den se mi teď zdá delší, asi jako dětem.
Pobyt ve tmě mi dal možnost setkat se se sebou, snad trošičku něčemu porozumět, příležitost zkusit využít čas jen a jen pro sebe, aniž bych z toho měl mít problém se svědomím, prostě vzdor omezení zažít něco svobody. Takže, s troškou patosu, vyhlížet světlo ve tmách.
Snažil jsem se napsat hned, jak jste se ozvali, ale dílem kvůli pracovní zaneprázdněnosti a dílem kvůli tomu, že jsem si musel některé emoce a pocity ohledně tmy sám ujasnit a pokusit se je převést do konkrétnějších tvarů – do slov, to trvalo déle.
Jak jsem říkal už při našem loučení: pobyt ve tmě byl vysoce inspirativní.
Moc Vás zdravím a přeju hodně dobrého
Honza
