Lenka – Ve tmě není nikdo sám

Krásný den i vám Tome a Lenčo,

moc ráda vám napíši zpětnou vazbu k mému pobytu. 

Věci v životě přicházejí v ten pravý čas

Pokud k nám má přijít pobyt ve tmě, ozve se sám. ,,Volalo” mě to skoro dva roky. Nechala jsem se inspirovat Jardou Duškem a pro svůj pobyt jsem zvolila Velikonoce.

Týdenní pobyt od soboty do soboty pro mě začal v den silného úplňku. Měla jsem strach z toho, že se budu ve tmě bát, vylezou zlí bubáci a nedám to. Dále jsem nemohla uvěřit tomu, že se tam nebudu celý týden nudit. Jsem hodně aktivní člověk a když mě zavřete na více než den doma, tak uteču oknem 🙂 .

Naštěstí se žádné z těchto strachů nepotvrdily. Svatyni jsem si prošla, zabydlela se a sama si zhasla. Najednou jsem cítila obrovskou úlevu, klid a radost. Došlo k zastavení. Jen já, ticho a milosrdná tma. Padla jsem do postele a během chvíle usnula. Paradoxně tma nepřinášela žádné strachy a démony. Dávala pocit bezpečí, uklidnění a dobrodružství.

Bála jsem se, že mi z toho přeskočí

První dny jsem si zvykala na nový režim, hodně spala a užívala si úžasná jídla, která Tomáš nosil. Když se vypne jeden smysl, zesílí se ty ostatní a tedy jídlo byla neskutečná rozkoš. Třetí den začaly silnější bolesti hlavy a záblesky před očima. Obávala jsem se, že skutečně přichází to, čeho jsem se bála a definitivně mi přeskočí. Naštěstí mě Tomáš uklidnil, že bolesti hlavy jsou normální, dokonce žádoucí. Hlava dostala konečně možnost se očistit, vypustit přebytečný balast a uklidit si. Úklid jak víme bolí. Záblesky se dějí z důvodu regenerace rohovky. Uklidněná zjištěním, že zbláznění se tedy ve tmě pravděpodobně nestane jsem vyšla vstříc dalším dnům.

Na terapii tmou s sebou…

K praktickým věcem, které bych doporučila do tmy patří sešit, tužka, pravítko a meditační mala. Každý den jsem si psala zápisky. Orientaci na papíře jsem si určovala pravítkem, které mi Tomáš po mé prosbě pořídil. Vypsala jsem se ze svých pocitů a ty zápisky jsou velmi silné. Na mnoho věcí ze tmy jsem již zapomněla, ale díky těmto poznámkám s tím mohu znovu pracovat. Ikdyž se přiznám, že jsem je po pobytu otevřela jen jednou… cítím k tomu velký respekt.

Vím však, že se k nim mohu kdykoliv vrátit. Dále mi velmi pomáhala meditační mala. Jak na odříkávání manter tak ke zpívání písniček, přemýšlení nad lidmi, které znám, co mi kdo přinesl… Každý korálek něco znamená a pomůže se krásně ukotvit ve tmě. Je dobré si cvičit i nesobeckou, čistou a krásnou sebelásku. U každého kamínku se zastavíte a nacházíte dohromady 108 důvodů, proč jste úžasní. Věřte, nevěřte, každý je najde, protože každý je úžasný svým jedinečným a originálním způsobem.

Není dobré mít očekávání

Někdy tomu ale nejde zabránit. Ano i já jsem je měla. Očekávala jsem, jak mi přijdou neuvěřitelné vize, obrazy z minulosti/budoucnosti se mi prolnou a řeknou svá tajemství. Nic z toho se nekonalo. Žádné vize ani hlasy ke mně nepřišly, ale poselství přicházelo ve formě snů, které mi pomáhal Tomáš rozklíčovat. Díky těmto diskusím jsem objevila úžasné věci. Tome, děkuji. Jsi správný člověk na správném místě.

Po pobytu ve tmě cítím větší klid

Je to již přes měsíc, co jsem uskutečnila pouť do hlubin své duše. Mohu říct, že cítím změnu. Je to malá změna, která není na první pohled znát, ale uvnitř hraje obrovskou roli. Cítím větší vnitřní klid. Dokáži se lépe vracet sama k sobě. Mám ráda tmu (dřív jsem se jí trochu bála). Postupně uklízím nejen sama v sobě, ale přerovnávám také celý byt. Dělám věci, ke kterým jsem se nutila roky… Umím vypnout v práci počítač a jít žít. Čas sama se sebou si užívám. Už necítím osamělost, vždyť žádný z nás není nikdy sám. Vždy máme uvnitř sebe svého nejlepšího kamaráda 🙂 .

Jsem vděčná za možnost tento týden prožít. Mohu to za sebe jen doporučit. Až si mě tma zavolá znovu, ráda se za ní opět vydám.

Přeji krásné dny, nevšední zážitky, lásku a radost 🙂 .

Lenka

Martin – Říká se, že si ve tmě každý najde odpověď…

Ahoj Lenko a Tomáši,

především bych vám chtěl poděkovat za vynikající podmínky, které jste pro pobyt vytvořili. Přestože pobyt ve tmě je “duchovní” záležitost, takže by materiální zajištění nemělo být podstatné, myslím, že naopak podmínky pobytu jsou klíčové pro dobrý prožitek.

Pobyt ve tmě je totiž dost náročný a mysl je v tomto stavu velice náchylná na jakýkoliv “problém”, což může vést k nepříjemným, stále se opakujícím myšlenkám, které celý pobyt mohou negativně ovlivnit.

Do tmy podruhé

K vám jsem přišel na svůj druhý pobyt ve tmě. Z předchozího, který proběhl v jiném centru, jsem si odnesl právě tuto nepříjemnou zkušenost. Proto byl pro mne velice důležitý pocit, že je na vás spolehnutí a je s vámi vynikající domluva.
Vzhledem k tomu, že jsem šel do tmy po druhé, zážitek již nebyl tak intenzivní, zároveň byl však pobyt mnohem jednodušší.

Co jsem ve tmě dělal? 

Po celou dobu pobytu jsem meditoval, cvičil a praktikoval dechová a energetická cvičení, takže jsem neměl moc času se nudit a nádherně jsem se vyladil. Myslím, že neexistuje jiné místo, kde by člověk mohl jít tak do hloubky sama sebe, zastavit se a vidět jasně a srozumitelně svoji momentální situaci.

Našel jsem odpovědi 

Říká se, že si ve tmě každý najde odpověď na důležité otázky a pro mne to platí beze zbytku. Překvapilo mne však na obou pobytech, že i ty samotné otázky, na které si potřebuji najít odpověď jsem před vstupem do tmy neznal. Až teprve ve chvíli kdy se vše zklidní, se vyjeví to podstatné a je to najednou tak jasné a jednoduché.

Každý by to měl zažít…

Myslím, že by si každý člověk měl opakovaně dopřát tuto zkušenost. Umím si představit, že pokud by si skutečně každý člověk touto zkušeností dobrovolně prošel, naše planeta by vypadala o dost jinak…

Mějte se hezky, přeji ať se vám daří dobře v tom co děláte a doufám, že se u vás za pár let znovu potkáme 🙂

Martin

 

Jirka – Pobyt ve tmě bych si rád zopakoval

Ahoj Lenko a Tomáši,

Námětů, co se mi po pobytu ve tmě honilo a pořád ještě honí hlavou je hodně, ale to je asi normální stav a nemyslím, že je to něco nového nebo zajímavého.

Samozřejmě, že asi jako skoro každý, jsem si před nástupem do tmy prošel zkušenosti ostatních lidí. Ne snad, že bych se chtěl dozvědět, co můžu očekávat nebo dokonce co bych měl a chtěl zažít, ale protože jsem měl částečně strach z toho, co bude a jestli neuteču. Pocity před samotným zhasnutím světla bych přirovnal k pocitům, když jsem podstupoval paravýcvik. Ohromné těšení a také pěkný strach.

Tohle vážně teď bude takhle sedum dní? 

Pocit po zhasnutí světla mě nezklamal. Směs strachu, pocitu marnosti, že „tohle vážně teď bude takhle sedum dní“ byl skoro nesnesitelný. Veškeré předsevzetí, jak budu cvičit, protahovat se, popřípadě jen v klidu meditovat bylo úplně nepředstavitelné. Situaci jsem vyřešil tím, že jsem prostě zalezl do postele a usnul.

Začal jsem se sžávat s tmou

Další den už bylo trochu líp a hlava se postarala o to, aby nebyla nuda. Těžko se to popisuje slovy, ale byl jsem schopný cvičit a začínal jsem se sžívat s tmou.

Krize fyzického těla přišla třetí den. Ozvala se úporná až migrénová bolest hlavy a s tím spojené další příznaky čištění jako zvracení a průjem. Ale během jednoho dne vše odeznělo a čtvrtý den ráno jsem se vrhnul na ovoce jak haldový netopýr.

Přišel klid… 

5. a 6. den byl odměnou za ty předchozí čtyři dny. Takový pocit vnitřního klidu (nevím jak to popsat, nic vystihujícího mě nenapadá) jaký se dostavil, byl něco nepopsatelného. Do značné míry za to asi mohl i fakt, že se blížil konec a na výstup ven jsem se přece jen těšil.

Každopádně beru tento stav jako cíl, kam bych se chtěl naučit se dostat při zklidňujících meditačních cvičeních.

Vyšel jsem na světlo 

Výstup ven byl daleko působivější, než jsem čekal a i přes silný mráz jsem procházky na kopeček na východ slunce určitě nelitoval.
Chtěl bych poděkovat Lence i Tomášovi za laskavý přístup a pěkné prostředí.

Celý pobyt byl velmi působivý, a pokud to situace dovolí, za rok až dva bych to rád zopakoval.

Mějte se krásně,

Jirka

 

Jakub – Další pobyt ve tmě bude na týden

Ahoj,

Rád napíšu pár řádek, ale 2 noci nebyly úplně naplněné zkušenostmi 🙂

Šel jsem do tmy ze třech důvodů

Chtěl jsem zjistit jaké to je, odpočinout si a zkusit jestli to dokážu. Bohužel jsem neměl moc času a dovolené v práci tak jsem zvolil víkendový pobyt. Vím, že na každého tma a samota působí jinak. Já si dost věřil. Dokážu se skvěle zabavit sám, ale ve tmě?

Spánek a bdění

V pátek mě vřele přivítal Tom a vysvětlil průběh pobytu. První noc jsem krásně prospal a následující den tomu bylo podobně. Když jsem bděl všechno ve tmě plynulo se zajímavým nádechem pohody a rozvahy. Člověk si v absolutní tmě nepřizpůsobí zrak a tak nezbylo nic jiného než si interiér příbytku osahat a podvědomně odkrokovat, zábavné. Pobyt se zúžil na úseky mezi spánkem a bděním, které se střídaly po celý den. Když jsem byl bdělý, dělal jsem protahovací cvičení, lehce jedl, pil čaj a vodu, jednou za den si dal sprchu a přemýšlel. Čistil jsem se.

Jídlo jsem si vychutnával

Tím, že jsem neměl moc pohybu, ani hlad nepřicházel. Jedl jsem jen pomálu, ale na druhou stranu si výborné jídlo od Lenky ve tmě skvěle vychutnal. Další noc jsem vlivem setrvačnosti podvědomí opět prospal celou. Následující den proběhl jako předchozí a už na mě klepala Léňa, že pobyt končí.

Dvě noci nestačí

Dnes už vím, že 2 noci jsou svělé na odpočinek a částečné pročištění. Nedojde zde ovšem k podstatě pobytu ve tmě – k fázi řádného bdění, které přichází přibližně po třech dnech. Už se těším na další pobyt, který si už určitě naplánuji na celý týden.

Skvělé místo, škvělí lidé, skvělé jídlo. Doporučuji 🙂

– Tak to je ve zkratce.

Krásný den
Jakub

Anna – Místo Bulharska pojedu do tmy

Ahoj Leni a Tome,

už několikrát jsem si říkala, že vám musím napsat a sdělit své domy. Původně jsem chtěla napsat hned po příjezdu, ale to mi přišlo příliš ovlivněno momentálními skvělými dojmy a obávala jsem se, že bych nedokázala být „objektivní“. Chtěla jsem tedy počkat, až ve mně vše uzraje, abych mohla vše
popsat s větším odstupem. Po měsíci – tedy s větším nadhledem – mohu s klidným srdcem říci, že mé skvělé dojmy z mého „tmového pobytu“ nevybledly, naopak se ve mně usadily a stálé sílí…
Takže tady to je.

Jak jsem se k pobytu ve tmě vůbec dostala?

Pozvolna. Poprvé jsem se o tom, že se člověk nechá
dobrovolně zavřít do tmy, dozvěděla asi před dvěma lety, kdy mi o tom vyprávěla jedna známá, která si tím prošla a byla nadšená, ačkoli popisovala i náročnost celé akce. Přišlo mi to zajímavé, takže jsem si přečetla knihu Tvarytmy od Jaroslava Duška a začala si zjišťovat informace na internetu. V té době jsem narážela na poskytovatele, kteří mě příliš nezaujali, ať už svým zaměřením, působením či celkově filozofií. S odstupem vím, že to tak bylo správně, protože jsem na svůj vlastní pobyt nebyla „správně dozrálá“.

Nebude to klasická dovolená

Letos však přišel můj čas a „náhoda“ tomu chtěla, že jsem v pondělí 9.ledna objevila stránky Lenky a Tomáše, které mě zaujaly svou otevřeností a já jsem prostě věděla, že místo do Bulharska letos pojedu do tmy, a to právě sem. Mohlo by se zdát, že jsem se rozhodla impulzivně, protože hned o pár dní později jsem vybrala termín a zaplatila zálohu, ale já to brala úplně samozřejmě a automaticky a vůbec jsem neváhala. A  pochybnosti se nedostavily ani posléze, za celých pět měsíců, než měl pobyt začít, jsem ani na vteřinu nezalitovala. Věděla jsem, že to nebude klasická dovolená v obvyklém slova
smyslu, ale že se bude jednat o další cenný kamínek do mozaiky osobn(ostn)ího růstu.

Potřebuji se hnout z místa

Cítila jsem, že nadešel správný čas a byla jsem skálopevně přesvědčená o tom, že mi tma přinese to, co potřebuji – hnout se z místa… Měla jsem pocit, že dost dlouho ve více oblastech přešlapuji na místě a točím se v kruhu, ze kterého neumím (a ze své pohodlnosti ani nechci) vystoupit, bojím se udělat něco jen proto, abych neztratila něco jiného… Lze též říci, že jsem očekávala, že mi tma
přinese prozření.

Pečlivě jsem se připravila 

K plánovanému pobytu jsem přistupovala opravdu zodpovědně – nejen že jsem si pročetla mnoho zkušeností praktikujících (většinu jsem jich četla až poté, co jsem už měla zaplacenou zálohu a věděla jsem, že ač tam bude cokoli, chci to absolvovat), ale také jsem si koupila zápisník. Ano, je to možná
úsměvné, ale jsem zapisovací typ a již předem jsem si chtěla zapisovat veškeré myšlenky, které mě budou napadat, vypsat si své strachy a obavy, očekávání, zajímavé postřehy, které jsem nasávala kolem, myšlenky z knih, které jsem zrovna četla a tak.

A pak to přišlo…

Myslím si, že jsem se při zahájení pobytu ve tmě cítila v pohodě právě proto, že jsem věděla, že jsem se adekvátně připravila, že jsem si zhmotnila mnohé myšlenky na papír a že jsem se připravila i na možné problémy či slabší místa. Naopak jsem neměla žádná velká očekávání ve smyslu, že se po tmě všechno změní a bude zalité sluncem.

Stála jsem nohama na zemi a šla jsem do toho s myslí co nejvíce otevřenou, tedy bez očekávání, které by ji jakkoli limitovalo. Věděla jsem, že mě nikdo
nebude otravovat telefonem a že budu jen sama se sebou a budu otevřená všemu, co se stane, že se budu snažit pokorně přijímat všechny symboly a podobenství, které mi budou shůry poslány.

Stačilo jedno cvaknutí

Přišel tedy den D. Bylo třetího června podvečer a já se ocitla ve své severní chatce. Severní jsem si vybrala pocitově, protože „cestu znám a neměním směr, dojdu k řece plný ryb až tak na sever“ a celkově mám raději zimu než teplo.

Po vyřízení formalit s Tomášem jsem si za světla zapsala poslední
poznámky do sešitu, osprchovala se ve studené vodě (to nikoli dobrovolně, ale bojler nebyl nahřátý, proto jsem se ochladila hned na začátku – brala jsem to jako celkem vtipnou první výzvu), osahala si místnosti a zhasla… Bylo to zvláštní. Stačilo jedno cvaknutí a v chatce jsme zůstaly samy – já a tma
tmoucí.

Zapisovala jsem si…

Jak jsem již psala, jsem zapisovací typ, proto jsem si zapisovala své postřehy i ve tmě. Aby to bylo k přečtení, měla jsem pevnou sololitovou destičku, kterou jsem posouvala místo řádků. A kupodivu je opravdu vše k přečtení, nebo alespoň k domyšlení. Kromě toho, že jsem si pocity, vjemy a úvahy zapisovala, také jsem si malovala. Měla jsem s sebou malovací kameny, které jsem v případě vnitřní potřeby náhodně tahala ze sáčku a malovala s nimi
abstraktní motivy vyjadřující mé momentální pocity… Byla jsem zvědavá, jak to bude vypadat na světle a opravdu mě překvapilo, že většinou zvolené barvy (samozřejmě naprosto náhodně – ve tmě to ani jinak nejde) zcela vystihly téma (pocit) obrázku…

 

Pocity

Obrázek 1 z 6

Před prvním jídlem (po dvou vyspáních) – momentální pocity při přemýšlení, co mě čeká...

Bez pojmu o čase

Překvapilo mě, že s orientací v prostoru jsem neměla vůbec problém, zato jsem po prvním usnutí absolutně ztratila jakákoli pojem o čase. Nevím, jestli jsem spala tři hodiny nebo deset, ale bylo mi to jedno. Poslouchala jsem své tělo a neřešila, co nemůžu ovlivnit. Ačkoli jsem člověk dosti plánovací,
najednou jsem nemohla plánovat vůbec nic a ani mě to netrápilo, což mě velmi překvapilo.

Obvyklé činnosti ve tmě

Jediný – byť stejně tak časově pohyblivý – daný bod dne bylo jídlo, které mi jednou denně přinášeli Lenka nebo Tomáš. Porce byly opravdu velké, takže jsem si je rozdělila na vícekrát a jedla častěji menší dávky. Vzhledem k tomu, že tma byla mým parťákem 24 hodin denně, bylo zajímavé dělat obvyklé
činnosti zcela ve tmě – třeba jíst něco, co nevím, co je, mě velice bavilo (nenechala jsem si říct, co mě čeká, jen jsem si to užívala).

Jediná vtipnost k orientaci v prostoru byla, že jsem se až asi do pátého dne stále vyhýbala rotopedu, který v místnosti samozřejmě nebyl. Ano, i tohle vnímám jako znamení, že bych se cvičení a pohybu neměla stále tolik vyhýbat 🙂 .

Zpracovávala jsem emoce

Tři dny mě bolela hlava, žaludek a slinivka, což přesně odpovídá mým v tu dobu nezpracovaným emocím, pocitu lítosti, neustálému přemítání a tak dále, to aspoň tvrdí východní medicína a ano, musím uznat, dělala jsem z kdečeho těžkou hlavu a leccos mi leželo v žaludku. Nebylo to nic hrozného, dalo se vydržet, přičítala jsem to právě psychosomatické očistě, která byla logická.
Průběžně mě také bolela záda, což jsem ale přisuzovala nejen psychosomatickému „léčení“, ale také měkké matraci a dlouhému ležení. Ani toto však pro mě nebylo neřešitelné – měla jsem s sebou malý
over ball, s jehož pomocí jsem si záda protáhla na karimatce a také jsem s ním cvičila, abych vyplnila čas.

Čistila jsem v sobě negativní energii

Kromě toho jsem si také opakovala mantru Ho ́oponopono „Miluji Tě – Omlouvám se – Prosím, odpusť mi – Děkuji Ti…“ a ačkoli jsem tomu nikdy moc nevěřila, opravdu mě to zklidnilo, zpřítomnilo a smířilo se sebou samou a svou životní cestou. S touto mantrou se i nadále snažím dosahovat procesu čištění negativní energie v sobě, chybných myšlenek, paradigmat, vzorců uvažování apod.

Co mi přišlo zajímavé

Nebudu se příliš rozepisovat o konkrétních obrazech, které se mi vyjevovaly, protože jejich smysl by ostatní stejně nemohli pochopit, zmíním se spíše o některých zajímavostech (alespoň pro mě). První dny jsem se snažila vybavovat si konkrétní situace, chtěla jsem třeba myslet na někoho
konkrétního a přemýšlet o něm, ale mozek mi to prostě nedovoloval. Nevím, jak je to možné, neumím to vysvětlit, ale asi mi chtěl ukázat stopku jakémukoli násilnému přemýšlení a otevřít cestu přijímání toho, co přijde samo. Nechala jsem to tedy být a čekala.

Tma byla naprosto stejná

Posléze jsem si již mohla vědomě něco představovat či vysnívat, ale jen se zavřenýma očima, asi jako v běžném životě, když si během dne člověk zavře oči a představuje si, jaké by bylo kdyby něco… Jakmile jsem oči otevřela, obraz zmizel, případně zcela vybledl, ačkoli tma byla naprosto stejná s očima otevřenýma i zavřenýma. Naopak když jsem měla vjem shůry (tak říkám všemu, co ke mně samo přišlo, aniž bych o to žádala či si to představovala), přišel s očima otevřenýma, případně zesílil či se zjasnil, když jsem oči otevřela. To mi přišlo hodně zajímavé. 

Co jsem “viděla” se zavřenýma očima

Když jsem se pak ztrácela v tom, co jsem si sama vědomě představovala často vzdušné zámky a vysněné představy) a co ke mně přišlo samo (symboly, znamení), bylo otevření či zavření očí a změna intenzity obrazu dobrým indikátorem. Zní to neuvěřitelně a nelogicky, ale je to tak… Ostatně podvědomí a nevědomí se na logiku neptá.

Mám pocit, že zpočátku jsem více spala a zároveň měla více vjemů různého charakteru, od ztřeštěných, přes něžné, až po dojemné.

 

Pátý den přišla změna

Začaly mě otravovat světelné neodbytné vjemy – jako by na mě svítily reflektory auta. Zjevovaly se mi se zavřenýma i otevřenýma
očima, blikaly, zářily, otravovaly mě v různých intervalech. Určitě měly svůj smysl, který jsem já neodhalila, nicméně tak jako tak se jednalo o nejvíce nepříjemnou část pobytu. Nevím, zda to způsobily tyto reflektory, ale od této doby ke mně přicházelo celkově méně vjemů, zároveň se mi nechtělo tolik spát, takže jsem se více převalovala, zavírala oči, co kdybych usnula, ale opět mě probouzelo jasné světlo.

Jaké by to bylo rozsvítit?

Věřím, že i čekání na další zajímavý vjem svůj smysl mělo – mělo mě to potrénovat v trpělivosti a zmírnění nedočkavosti všeho druhu, protože když po této delší etapě „zevlování“ něco přišlo, stálo to za to. Prostě se vyplatilo na to počkat. Musím se přiznat, že právě v těchto chvílích mě napadaly myšlenky, jaké by to asi bylo rozsvítit, co by se stalo, jak by to narušilo pobyt a tak. Opravdu zůstalo jen u myšlenek, protože jsem si uvědimovala, že bych se svou nedočkavostí připravila o další prožitky.

Žádní “kostlivci ve skříni”, ale rodina… 

Čekala jsem, že budu hodně brečet, až se budou odkrývat nějací kostlivci z mých skříní a byla jsem zvědavá, jestli se mi vyjeví něco, co nebudu moct říct vůbec nikomu… Tato obava se naštěstí nenaplnila. Pláč mě přemohl třikrát, a to vždy ve věci, kterou já nemohu změnit, ale je daná (nemoc maminky, setkání s babičkou, která je 22 let mrtvá, situace kolem tatínka spojená s jeho neochotou cokoli se sebou dělat).

Neplakala jsem nikdy u vjemů, které se týkaly situace kolem mě samotné, mé
současné situace, výjevů z minulosti (byť nebyly vždy realistické ani reálné, avšak často drsně symbolické) ani vizí do budoucnosti (prý napíšu knihu apod…).

Vybavovaly se mi písně

Často se mi samovolně vybavovaly písňové úryvky všeho druhu – od Travička zelená, přes Veď mě dál, cesto má, Čechy krásné, Čechy mé, až po Zlaté střevíčky (což je mimochodem písnička, kterou fakt nemám ráda) a Jednou budem dál (což je pro změnu jedna z mých nejoblíbenějších) – ta mě ostatně navštěvovala v průběhu pobytu nejčastěji.

Těšila jsem se ze tmy ven na vítr

Jak jsem již říkala, celý týden jsem prožívala v podstatě v klidu a se vší pokorou. Stejně pokorně, jako jsem se těšila do tmy, jsem se těšila i ze tmy ven. Těšení přišlo asi šestý den, kdy pokračovalo „zevlování“ a zároveň jsem se začínala nejvíce těšit ne na světlo, ale na vítr, respektive proudění vzduchu jako takové. To mi ostatně – kromě možnosti okamžitého sdílení pocitů s nejbližšími –
chybělo asi nejvíce.

Čekala jsem, až přijde ta chvíle

Šestý den mi Lenka kromě posledního jídla přinesla budík s instrukcemi, jak postupovat po jeho zazvonění ve tři hodiny ráno. Byla jsem netrpělivá, ale paradoxně jsem usnula dobře a vzbudila jsem se – odhaduji – hodinu před budíkem. Oblékla jsem se a celá rozechvělá čekala na zazvonění (čas
jsem stále nesledovala, budík byl ve vedlejší místnosti a stejně by záře displeje spíše škodila než naopak). Když zazvonil, rychle jsem dle instrukcí otevřela chatku a sedla si mezi dveře.

Obraz, který jsem viděla, byl naprosto nepopsatelný

Mezi stromy se prolínala zlatá barva oblohy. Zářivě zlatá, jakou je na gotických obrazech zobrazována „mimočasová rovina“… Něco neuvěřitelného. Svět se se mnou točil, opravdu mělo smysl sedět, případně se přidržovat futer a rozhlížet se pomalu po krajině.

Nejprve nebyl mozek schopen při pohybu hlavou zobrazit obraz kontinuálně, ale jednalo se o trhané výjevy, jako by se zasekl film. Po asi půl hodině jsem již byla opět „teď a tady“ a mohla jsem se vydat po cestě na místo východu slunce. Byla rosa, pofukoval větřík, na nebi se proháněly mraky a slunce se
nám tedy nemohlo ukázat v celé své kráse. Jako by mi chtělo říct „já nemám být zlatým hřebem Tvého pobytu, přišla jsi kvůli tomu, co je očím neviditelné a co si odnášíš v sobě...“.

Našla jsem odhodlání

Setrvala jsem na místě skoro hodinu a jen se kochala. Byla jsem neskonale šťastná, očištěná, smířená, vyklidněná, zároveň odhodlaná… Šla jsem se projít po cestičce až k majestátně vypadajícímu stromu. Když jsem k němu přišla, zjistila jsem, že to není jeden velký strom, ale „stromová rodina“, která – když je spolu soudržná – vypadá z dálky jako majestátní strom, který nikdo nepřemůže…

Spatřovala jsem v tom další pevný bod svého života – mít kolem sebe lidi, díky jejichž přítomnosti mě jen tak něco neskolí….

Byla jsem šťastná za to, co mám

Po návratu do chatičky jsem čekala na odvoz a měla jsem tedy dost času zaposlouchat se do zvuků přírody – kuňkání žab, větru v korunách stromů, ptačího zpěvu a kdejakého cvrlikání, zahledět se do zeleně a barev jinak barevných než je člověk obvykle vnímá. Byla jsem příjemně dojatá a šťastná za to, co mám…

Podívala jsem se do zápisků

Pustila jsem se do prohlížení „tmových“ malůvek a pročítání zápisků. Zaujalo mě, že některé jsem si vůbec nepamatovala, ale když jsem o nich četla, vybavily se mi, a to včetně pocitů, které jsem při jejich vidění prožívala. Místy jsem se opravdu musela smát, co je to za ne-smysl… Hned mě napadlo,
jak je čeština krásný jazyk, že ne-smysl nemusím vnímat jen ve významu hlouposti, ale také jako něco, co není ovládáno smysly, ale je mimo ně…

Jaké poselství  to s sebou nese?

Takovýto pocit se ostatně prolínal celým mým pobytem – když mi byl vnější zrak na chvíli odebrán, byl vyměněn za zrak vnitřní, kterému jsem jindy neměla
tolik možností se oddávat. Neříkala jsem si, že se mi vyjevují hlouposti, ač se to tak někomu mohlo zdát, ale snažila jsem se odhalit, co mi ta nelogičnost chce asi naznačit, co by to mohlo znamenat, jaké poselství s sebou nese.

 

Prý jsem se úplně prozářila a zklidnila

Své dojmy jsem hned po příjezdu domů sdílela se svými nejbližšími, kteří mě v mém rozhodnutí tento pobyt absolvovat podporovali, ačkoli ho třeba ne všichni chápali. Maminka mi třeba řekla, že mi to moc sluší, ačkoli jsem měla na sobě to samé, co ixkrát předtím. Prý jsem se úplně prozářila a zklidnila
se. Nebyla jediná, kdo mi to v prvním týdnu po tmě řekl. Takže na tom třeba něco bude 🙂 

A jak bych celkově svůj pobyt zhodnotila měsíc a kousek poté? Cítím se stále zharmonizovaná a vnitřně zklidněná, prostě nad věcí.

Proč jsem pobyt ve tmě podstoupila?

Vím, že budoucnost mám ve svých rukou a že jsem cestu do hlubin svojí duše potřebovala absolvovat právě proto, abych byla vnitřně silnější a abych přijala sebe samou i lidi a situace kolem sebe a mohla vykročit vstříc lepším dneškům a zítřkům, protože včerejšky nemásmysl pitvat. Při této úvaze se mi trefně připomněl postřeh z jedné knihy – co si škrábete, to se nezahojí… A tím se snažím momentálně řídit a neškrábu se víc, než je nutné…

A co mi to vzalo?

Pochybnosti, strachy, napětí z nenaplněných očekávání jiných lidí, potřebu mít vše naplánované do posledního detailu a stres s tím spojený. Čili mi to nevzalo nic, čeho bych se ráda sama nezbavila 🙂 .

Musím říci, že jsem v průběhu celého týdne vlastně nezažila žádnou těžkou chvíli, žádnou paniku, až se tomu sama trochu divím… V nepravidelných intervalech nahlížím do svých zápisků nejen pro připomenutí všeho krásného, co mě v průběhu týdne potkalo, ale také proto, abych v nich objevila další poselství a případně rozkryla další symboly.  Jsem přesvědčena o tom, že vše má svůj čas a nic se nemá uspěchat…

 

Závěrem…

Omlouvám se, vím, že je mé vyznání možná moc dlouhé a zeširoka pojaté, ale chtěla jsem uvést všechny souvislosti s mým pobytem spojené.

Děkuji Lence i Tomášovi za umožnění tohoto mého přerodu (špatně se to vyjadřuje slovy, ale cítím se prostě vnitřně jinak) a pevně věřím, že do roka a do
dne… Nebo prostě někdy jindy se zase uvidíme.

Terapie tmou mi otevřela oči

Dnes jsem po 7mi nocích konečně vylezla ze svatyně určené pro terapii tmou.

Tak strašně jsem se těšila až léčbu tmou ukončím, ale nakonec jsem zjistila, že mám obavu se do světa zase podívat. Přeci jen, když jsem vstupovala do svatyně terapie tmou bylo to pro mne něco nového. Po 7mi dnech jsem svatyni již znala, kousek po kousku jsem ji poznávala a teď mám zase opustit konfortní zónu?

Terapie tmou bylo dost, jde se do světa!

Uf, tak jsem do dokázala a jsem opravdu venku. Jestli si přejete znovu projít svým narozením, kdy vám vše připadá jako nové, zajděte si do svatyně, terapie tmou je právě pro vás. Celý svět je pro mne nový. Přistihla jsem se, že půl hodiny jen tak čumím na strom, za svatyní 🙂

“Maruš, buď v pohodě, to se tu stává běžně”, chlácholí mne průvodce 🙂

Co mne přivedlo na léčbu tmou?

Přistihla jsem se u toho, že se můj život řítí z kopce jako lavina. Ani jsem si nebyla jistá, jestli jsem za to mohla já, osud nebo příbuzní. Prostě jsem ráno vstala a těšila se na večer, kdy budu moci padnout do postele do kómatu.

Dnes je to ale jiné. Po tom týdenním “odpočinku” vidím, že je mnohem důležitější prožívat si každý okamžik, být tady a teď.

Moc děkuji za terapii tmou a určitě někdy na shledanou.

Marie, Liberec

Terapie tmou

Terapie tmou je taková forma terapie (léčebného procesu), kdy je praktikující uzavřen v temné místnosti do které se nedostává žádné světlo.

Terapie tmou není nová

Již v Tibetu, Číně či Japonsku  tmě můžeme vidět terpaie tmou několik tisíc let v minulosti. Když se mniši zavírali do tmy na dlouhé týdny a měsíce, tak tomu samozřejmě neříkali terapie, terapie tmou tomu říkáme až my “moderní lidé”.

Na bolesti současného lidstva, kdy již za chvíli bude více terapeutů, psychiatrů a psychologů než pacientů je terapie tmou ideální a začíná se v posledních letech praktikovat pro veřejnost.

Jak probíhá terapie tmou

Praktikující, (radši používáme místo slova pacient) je uzavřen v místnosti bez přístupu světla. Svatyně je zaizolována proti světlu. Jelikož zrak je dominantní smysl je pak naše mysl tak totálně zmatena, a dovolí praktikujícímu spojit se s vyšším já, s jeho osobním božstvím, v Indii zvaném Antaryamin.

Toto spojení pomáhá nalézt uložené emoce a bolístky, které jsou při běžném životě skryté a zcela neviditelné, praktikující tak má svoje potíže “jak na dlani” a lépe poznává sebe sama.

Pro které otázky zvolit terapii tmou:

  • Kdo jsem já?
  • Kdo mne sem poslal?
  • Proč nejsem větší?
  • Proč to dělají zrovna mně?
  • Nikdo mne nemá rád!

Trpíte-li fyzicky s kožními problémy, poruchou příjmu potravy, vnitřními bolestmi, je pro vás terapie tmou vhodná.

Jak dlouhou terapii tmou zvolit?

Běžně stačí 7 dní, tedy 7 nocí, v sobotu odpoledne do tmy a v sobotu ráno ze tmy. Méně než 7 dní moc nedoporučujeme, protože trvá asi 3 dny, než se mysl uklidní a spojení s vaším vyšším já zesílí.

Podotýkáme však, že délka terapie tmou vychází od vás, cítíte-li, že máte být ve tmě pouze 6 dní, zařídíme to tak. Maximální doba pobytu je však 7 týdnů.

Rezervace

Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací

Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".

Zavřít