Léčba tmou

Terapie tmou, pobyty ve tmě

Archiv rubriky: Zkušenosti praktikujících (page 1 of 8)

Zde si můžete přečíst zkušenosti praktikujících při pobytech ve tmě. Berte prosím na zřetel, že pocity a průběh pobytu ve tmě je individuální a že zážitky ostatních praktikujících ve vás mohou iniciovat vznik očekávání.

Jakub – až vypadnu ze svého běžného života

Ahoj,

na pobyt ve tmě jsem se strašně těšil. Těšil jsem se až vypadnu ze svého běžného života. Až budu sedět sám se sebou, ve tmě, bez čehokoliv co by mě rušilo a budu hledat své pravé já. Nebude nikdo kdo by mě z hledání vyrušil, nebude žádný vnější podnět, na který bych mohl zaměřit pozornost.

Hledání vnitřního klidu ve tmě

První dny to tak skutečně bylo. Člověk nemá co dělat jiného, a tak jsem se uzavřel do sebe a hledal vnitřní klid. Ten se několikrát dostavil a já měl ze tmy jen pozitivní zkušenosti. Ruku v ruce s tím přišla i touha po dalším duchovním cvičení, což byl přesně důvod proč jsem do tmy šel.

Tuším, že to bylo pondělí ráno. Zdál se mi sen, celkem příjemný, natáčeli jsme vtipnou reklamní kampaň. Proběhla první sekvence, po které režisér oznámil, že si to sjedeme ještě jednou. V tu chvíli jsem se probudil.

Vědomí bylo probuzené, ale mozek nedokázal opustit sen. Nastal vnitřní souboj o ustanovení reality. Já si byl jistý, že realita je v chatce, mozek mne furt vracel do snu. Snažil jsem se ho uklidnit cvičením, jídlem, sprchou. Nic nepomáhalo a začínal jsem mít pocit, že za chvíli zešílím. Potřeboval jsem obrazový vjem, nechtěl jsem rozsvěcet velké světlo a hodit za hlavu dosavadní pobyt ve tmě, zapnul jsem tedy na chvíli telefon a posvítil si jeho matným světlem. V okamžiku, kdy jsem zahlédl podlahu a stěny, se vše uklidnilo. Oči se měli na čem ukotvit a mozek konečně pochopil, že už nejsem ve snu.

Zkušenost to byla značně nepříjemná. Tomáš mi doporučil, ať to příště nechám plynout a nebojuji s tím. Možnost si to vyzkoušet na sebe nedala dlouho čekat a hned další noc se mi stala podobná situace. Nebyla naštěstí tak intenzivní. Po probuzení jsem zůstal ležet a snažil se na nic nesoustředit. Po chvíli se skutečně vše samo srovnalo.

Současně s tím se ale rozjely “halucinace”. Před očima mi neustále běhali fantas magorie, padající jehly, vodopády, lezoucí lidi, obrovské točící disky. Střídavě mi v očích blikalo jasné zelené světlo. Neustále a stále dokola. Mohl jsem cvičit, ležet v klidu, přemýšlet nebo naopak nemyslet vůbec. Stále to tam běhalo a odpoutávalo mojí pozornost. Nemohl jsem meditovat, nedařilo se mi najít vnitřní klid, který se dostavoval během prvních dní. Připadal jsem si jak zfetovaný a zažíval jsem velkou úzkost. Jelikož jsem už nemohl dělat to, s čím jsem do tmy šel a cítil se velice nepříjemně, rozhodl jsem se pobyt ukončit předčasně.

Rozsvítil jsem světlo

Rozsvítil jsem světlo. Venku byla tma, telefon jsem dal Tomášovi, aby mi ho dobil. Netušil jsem proto kolik je hodin, v domě se sice svítilo, ale bál jsem se takto v noci pohybovat po zahradě hlídané dvěma kavkazákama.

Říkal jsem si, že bude asi ráno a počkám si chvíli na východ slunce.

Ráno nebylo, východ nastal cca po 14 hodinách 😀 Úzkost i tik během pár hodin ale přestal. Po opuštění chatky na pobyt ve tmě jsem cítil obrovskou úlevu a radoval se ze znovu objeveného světa venku. Rozloučil jsem se s Tomášem a po svých se vydal domů.

Pobyt ve tmě jsem ukončil dříve

Nevydržel jsem sice ve tmě celý týden, ale získal jsem to, proč jsem do ní šel. Znovu už bych terapii tmou asi nepodstoupil, ale rozhodně nelituji.

Děkuji Tomášovi (Lenka byla zrovna pryč) za obstarávání základních potřeb a třeba někdy na shledanou 😉

Jakub

Květoš – pobyt ve tmě byl nejdřív nuda

Nejdřív to byla nuda. Kromě mžitků před očima se toho moc nedělo. Zajímavé bylo jak přesně si člověk dokáže zapamatovat každý předmět a jeho polohu ve tmě.

Ve tmě jsem viděl obrazy

Postupem času začal splývat den a noc…bdění i spánek…snění…krásné i smutné obrazy.

Moje prostorová paměť si začala hrát, chatička na pobyt ve tmě se měnila, jednou měla barokní strop a jindy tam byla obloha a stromy. Párkrát jsem narazil do  stěny – dveře byly jinde 🙂

A jednou jsem se takhle probudil…bylo mi asi tak 6 let. Bylo mi dobře. Jako kdysi dávno…

Pobyt ve tmě skončil, uběhlo to rychle. Hodně tomu pomohlo skvělé jídlo a vlídná Tomášova podpora.

Domů jsem odjel nad ránem

Odjel jsem domů. Práce, povinnosti, řád. Vše se vrátilo do starých kolejí…anebo ne ?

Dívám se a hladinu vody jak na ní tančí jiskřičky světla se sluníčka. Nebo na hvězdy na nebi. Občas mám pocit že to dávno znám…dávno…dávno…znám.

Děkuji Lence a Tomášovi za tu možnost se u Vás zastavit 🙂

Mějte se krásně

Květoš

 

Lenka – pobyt ve tmě je v pravdě světlem

Milá Lenčo, milý Tome,

moc vám oběma děkuju za možnost prožít u vás ten báječný týden, pobyt ve tmě, za skvělé jídlo a prozření, kterého se mi dostalo.

 

Tobě Leni děkuji za Tvou úžasnou dynamickou energii, která mi doslova vlila krev do žil a lásku, se kterou připravuješ jídlo, které je tak naprosto nezapomenutelné, Tobě Tome za Tvou jemnou, klidnou energii, která umocnila prožitek hlubokého klidu a míru, za hluboká slova, díky nimž jsem měla možnost podívat se na své prožitky a myšlenky z jiného úhlu a dojít tak smíření.
Není den, abych nevzpomněla na Tmu, na Vás…

Pobyt ve tmě = cesta k sobě, tak to vidím a cítím.

Jen těžko bych hledala slova, která by vyjádřila, co jsem při pobytu ve tmě prožila, viděla, cítila…
Nemám potřebu ani touhu popisovat, co mi pobyt ve tmě odhalil. Prožitky jsou nepřenosné a jsou jen mé. Jen těžko by někdo mohl pochopit…
O co se podělím ráda je fakt, že tma je v pravdě světlem a že to, co hledáme, máme v sobě samých.
Tma každému dá právě to, co je třeba. Je krásná, hebká přítelkyně, která Tě obklopí láskou a vyjeví Ti holou pravdu. Obnaží Tě a najednou stojíš nahý sám před sebou bez masek a postojů, které nasazuješ tam venku…

Tma každému dá právě to, co je třeba.

Tma mi dala zakusit to “nejhorší i nejlepší” ze mě samé, abych pochopila, že nic není ani špatné ani dobré. Srazila mě na kolena a dala mi pocítit pokoru, bezpodmínečnou lásku, jednotu a hluboký klid.

Poprvé ve svém životě se cítím být šťastná. Cítím hluboký klid a smíření po celou dobu od pobytu a je to nádherné a pro mě dosud nepoznané. Našla jsem ve tmě cestu k sobě, samu sebe. Jsem vděčná za to, že jsem měla možnost prožít každičký okamžik pobytu, i když byly dvě noci, které jsem v danou chvíli vnímala jako negativní prožitek. Dnes vím, že to byl dar a jsem za něj neskonale vděčná (za to díky i Tobě Tome, za Tvá slova…)

Strach jít na pobyt ve tmě?

Do tmy jsem se těšila mimo jiné na to, že se vyspím a smáznu tak svůj spánkový deficit. Z celého týdne jsem spala jednu noc. Další překvapení pro mě byla orientace ve tmě, se kterou jsem neměla nejmenší problém. A strach ze tmy? Cítila jsem se ve tmě v naprostém bezpečí a svobodná.
Prošla jsem tolika kurzy, semináři, přečetla tolik duchovních knih, stála jsem ale cítila rozpor, nenaplnění a silné nutkání, volání vyvěrající z hloubi mě samé. Až ve tmě jsem prožila to, o čem jsem jen tušila…našla cestu domů, k sobě.

Žila jsem jako otrok své mysli a ega. Že Já není mysl ani tělo jsem zacítila až ve tmě.

Je tolik slov a žádné nemůže vyjádřit můj dík za ten hluboký týden.

Děkuji.

S láskou, pokorou a úctou

Lenka

Eva – Tma ma absolútne prijala

Ahojte,

píšem trochu opozdene, pretože sa navalilo na mňa veľa povinností predovšetkým v práci. 

Môj pobyt v tme prebiehal dá sa povedať hladko, hodnotím ho ako veľmi pozitívny zážitok. Nešla som do toho s očakávaniami, ale ani som neodchádzala odtiaľ prekvapená. Na tento pobyt som sa nejako špeciálne nepripravovala, ale že vraj som si navalila, pretože som sa rozhodla stráviť týždeň v absolútnej tme bez príjmu jedla, len o vode a vzduchu a navyše bez prítomnosti sprievodcov..nebolo by možno na tom nič zvláštne, ale v absolútnej tme som nikdy predtým nebola, takže som nemala o tom žiadnu predstavu a ani jeden deň v živote som dovtedy nevyskúšala byť len o vode (v podstate ani neviem prečo, asi som mala strach, že by moje telo nevydržalo pocity hladu alebo som nedokázala odolať pokušeniam jedla, neviem).

Samozrejme som sa musela akotak pripraviť, pretože týždeň bez jedla bez akejkoľvek prípravy je myslím dosť bláznivý nápad, takže asi 2 mesiace predtým som jedávala cca raz denne a to hlavne zeleninu a ovocie v surovom stave, nejaké pečivo a ľahko varené jedlá (mäso a mäsové výrobky nejedávam), prípadne niečo sladké semtam a týždeň pred pobytom som prijímala len čisto surovú zeleninu a ovocie na prečistenie (chcela som skúsiť aj pôst len o vode, ale nedalo mi). A ako som to tam zvládla? Na výbornú :), zistila som, že sa dá žiť nielen bez jedla ale aj bez svetla, potreba vody počas tých dní bola minimálna. Zistila som tiež ako silno sú v nás zakorenené predstavy jedla, rôzne chute, myšlienky na jedlo ma napádali pomerne často, ale bolesti brucha od hladu a ani nejaký extrémny hlad som nepociťovala.

V tme som sa cítila skvele

Tma ma absolútne prijala a ja som sa tam cítila skvele. Všetko je v našich hlavách a nastavení mysle, keby som sa tmy bála, určite by som nemala pozitívne zážitky…ako povedal Tomáš: ” Ak máte z niečoho strach, tak sa vám to v tej tme zhmotní.” Takže strach som nemala a preto boli len pekné zážitky. V tme som neriešila ani žiadne osobné problémy, pretože sa ich snažím riešiť za svetla :). Je tam ale priestor a čas na osobný rozhovor a na všetko čo potrebujete doriešiť, nie ste tam nikým a ničím rušení a na všetky otázky prichádzajú odpovede.

Tak želám všetkým, čo sa rozhodli stráviť pobyt v absolútnej tme, alebo len nad tým uvažujú, aby nemali strach (nie je sa čoho báť, všetko je len o nastavení mysle) a aby sa uvolnili a prijali všetko, čo im bude v tme ponúknuté.

Prajem len pekné zážitky 🙂
Eva

Jan – pobyt ve tmě je jedna relaxace za druhou

Pobyt ve tmě pěškyPro pobyt ve tmě jsem se rozhodl v lednu. Prošel jsem nabídky a nejvíce se mi líbila nabídka do Tomáše a Lenky. Zjistil jsem, že volný termín je až za půl roku, což mě trochu překvapilo, ale prostě jsem si počkal. V září jsem tedy vyrazil do Bykáně a odtud pěšky do Lomce. Od března chodím na boso, tedy mám někdy problém s některými cestami a ta z Bykáně opravdu nebyla úplně ta nejpříjemnější, ale dalo se to. Za Úmonínem přišla odměna v podobě aleje hrušek a jablek. Při příchodu mě překvapil klid, nikdo mě neuvítal, tak jsem se prošel po zahradě a zkoumal zda je někdo přítomen. Po nějaké době se objevil syn Tomáše a Lenky, který mi vše vysvětlil a já tedy mohl zahájit týdenní pobyt ve tmě.

Průběh pobytu ve tmě

K mému překvapení jsem se velmi rychle zorientoval a pohyb v prostoru byl úplně bez problémů. Co jsem však nedokázal, bylo cvičení prvního cviku z pěti tibeťanů v plném rozsahu. Při tomto cviku se člověk točí dokola a má udělat 21 otoček, ve tmě jsem zvládal max. 14 otoček. První den jsem prospal téměř celý a vůbec jsem spal hodně cca 14-16 hodin denně (opravdu to nevím přesně, protože čas je ve tmě úplně jiný). Úžasné bylo jídlo, které Tomáš a Lenka nosili. Nevím jestli to bylo tím, že jsem měl zbystřené ostatní smysly nebo prostě tím, že i tak bylo skvělé, ale to je asi jedno. Poslední noc už jsem mnoho nespal a těšil se na východ slunce. Bohužel přišel mírný déšť, tak jsme slunce neviděli.

V průběhu jsem zaznamenal, že se nejsem schopen moc koncentrovat na meditace, spíše jsem přecházel do nějaké formy relaxace a zbavit se myšlenek bylo těžké. Také jsem se dost nudil. Příště bych si vzal určitě nějaké pletení nebo pruty na vyrábění košů, abych mohl něco vyrábět. I když možná, že i to mělo být součástí mé terapie tmou, tedy naučit se nedělat nic.

Po pobytu ve tmě pěšky domů

Domů jsem se vydal pěšky, tentokrát přímo do Kutné hory. Vzal jsem to přes pole, lesem, potokem a bylo to delší, ale krásnější než z Bykáně. Doma vše při starém, i když možná, že nějaké změny teprve přijdou. Zatím mám pocit, že jsem trochu klidnější než dříve, ale to je asi obtížné posoudit.

Pobyt ve tmě bych doporučil každému. Osobně se asi někdy na pobyt ve tmě vrátím, ale spíše než to si každý rok vyberu týden, někde kde budu úplně sám (nebo tak nějak). Pro mě byl pobyt ve tmě parádní relax a fantasticky jsem si odpočinul.

Mějte se moc pěkně

Jan

Richard – na pobyt ve tmě ze svatby

Pobyt ve tmě samotaNa pobyt ve tmě jsem vyrazil víceméně rovnou ze svatby kamarádů (tedy jakože verze on a ona :), tedy jakože druhý den poté 🙂

Cesta na pobyt ve tmě

Busem, vlakem, cestou nějaký to pivko, chvílema jsem si připadal jako alkoholik, co jede nastoupit do léčebny 🙂 Poslední plechovka na nádraží v Kutný Hoře a pak poslední kus pěšky ze stanice … na místo, kam jsem dorazil kolem sedmý večer. Přivítal mě s úsměvem Tomáš a ukázal mi chatku. Budeš jíst? Jedna z prvních otázek. Jo, něco bych si občas dal 🙂 Jednou denně ti přineseme jídlo, tady bude termoska s čajem, tady je vypínač, zhasni si, až budeš chtít. Můžeš si kdykoli rozsvítit, odejít, je to dobrovolné, užij si to 🙂 Poslední SMS, že jsem na místě a vypnul jsem mobil. Porozhlédl jsem se po chatě, kde co je a za chvilku zhasl. Nastala tma. Dal jsem si sprchu, oblékl kraťasy a tričko.

A pak to přišlo.. co jako teď? Tak jseš tu sám ve tmě, na tohle jsi čekal takovou dobu, na to ses těšil.. a teď jsem tu seděl na posteli jak ztracenec, co spadl do temné nory a nemůže vylézt. Jak jsem byl výletově naladěný cestováním a pivkem, venkovním rozjímání po známých i neznámých krajinách, měl jsem spíše chuť někam dál putovat, užívat si Sluníčka a vandrovat, sám se svými myšlenkami. Ale teď jsem byl tady a nějakou chvíli mi trvalo, než jsem se srovnal. Napadlo mě, jestli by nebylo lepší, zase rovnou z tý chaty vypadnout a užít si týdenní vandr. Ale moment, půl roku čekám a těším se na tuhle chvíli a teď, když nastane, nevím co s ní? Jedna z prvních věcí, co jsem si uvědomil, že ten pocit samoty není nic nového. Naopak ten pocit znám velmi dobře, a ikdyž jsem mezi lidmi, jsem zvyklý být sám.

BLA BLA BLA BLA BLA BLA…. a koho to zajímá? 🙂

Teď už mi zůstala jen jediná nezodpovězená otázka. Chci být prezident nebo král?

Buď budu budoucí kandidát na prezidenta ČR v přímých prezidentských volbách roce 2023 nebo Král! Radši bych si vybral toho Krále 🙂

Ale pro jistotu si dám časem ještě jeden pobyt ve TMĚ, jestli jsem se náhodou nespletl!:-)

Richard 🙂

PS: Lenko a Tomáši,  bylo to u vás fajn, třeba zase někdy. Zdravím taky oba Tomáše, spolutmoucí 🙂 

PS2: Nebojte, už jsem se objednal k psychologovi, volno má ale až za tři měsíce, poblázněných je nás tu hodně 🙂

Alča – moc jsem trpěla a moc získala

Ahoj Tome a Leni,

tak jsem si konečně sedla k notebooku a píši Vám…..

zkráceně bych mohla napsat:

MOC JSEM SE TĚŠILA

MOC JSEM OČEKÁVALA

MOC JSEM TRPĚLA

MOC JSEM ZÍSKALA

Už tak dva roky jsem o terapii tmou věděla, ale rozhodnutí vykrystalizovalo postupně a já si v listopadu rezervovala týden na červen.

Ó ta doba …. v momentě, kdy jsem se rozhodla, jsem se tak moc těšila, že jsem se nemohla dočkat, až spočinu ve tmě a budu mít týden nic nedělání jenom pro sebe. Již jsem zažila několik mimosmyslových okamžiků, kdy jsem mohla nakouknout pod závoj zapomnění i napojení …. a tak jsem očekávala hlavně tuto “komunikaci”. Myslela jsem si, že to, že jsem neustále v nějakém kolotoči práce, domácnost, lidi kolem mne atd., že nemám možnost se věnovat své spiritualitě, odpočinku od shonu běžných dní a napojení sama na sebe.

A přišel pobyt ve tmě

Tak nadešel ten čas a já stála před svou chatkou. Byla jsem po noční směně a to se vždy cítím jako praštěná pytlem po hlavě 🙂 Tak jsem se cítila rozlámaná, malátná a svým způsobem “tupá” i ten den…. 

Tom mi dal instrukce, abych se zabydlela a až budu připravena, sama si zhasla a že když se dostaví pocit úzkosti, který mne bude hnát ven ze tmy (prý se dostaví téměř vždy), ať se snažím zklidnit a vydýchat to, ať mohu pokračovat.

Už když jsem vešla do chatky, tak jsem si říkala : ” ty jsi ale úplně praštěná Ali … to nedáš … to je „brutus“, ta tma je doslova hustá, že by ji mohl nejenom Rákosníček krájet ” 🙂 Dnes se pokorně usmívám, když si na ty smíšené pocity strachu, úzkosti a nejistoty vzpomenu. 

Tak jsem si vybalila tu trochu šatstva a hygienických potřeb, co jsem si přinesla a uložila tak, abych je po celý týden mohla bez potíží nalézt, osprchovala se ještě za světla, abych si to vše mohla “osahat” a … ZHASLA a šla spát ….

…. najednou jsem se vzbudila … ta absolutní tma byla tak hustá a TĚŽKÁ, že jsem opravdu cítila její tíhu na mých prsou, nemohla jsem ani dýchat  a ze strachu , že mne zadusí, jsem zběsile vyletěla z postele a plácala jsem po stěně v chodbě po vypínači NEBYL ČAS NA VYDÝCHÁVÁNÍ – sorry Tome :))) … našla jsem ho … rozsvítila … otevřela dveře chatky … a zděšeně dýchala … slyšela jsem v dálce smích dovádějících dětí Toma a Lenky u bazénu, bylo už šero … nikdo netušil, čím si zrovna teď procházím … zjistila jsem , že uplynula pouhá půlhodina, poslala jsem sousedce sms, že to asi nedám a že si dáme brzy doma zase spolu kafe a šla jsem na “DRUHÝ POKUS”

Od této chvíle jsem již nepřerušila proces léčby ve tmě i když jsem často k tomu neměla daleko.

Už jsem neměla pocit těžkosti a hutnosti tmy. Dny jsem vnímala pouze podle toho, že přišlo jídlo.

První den jsem spala 6x a další dny asi 4x za den.

Zajímavé bylo, že jsem neměla ani jedno bezesné spaní. Sny přicházely a byly opravdu živé a zajímavé bylo, že jsem si často v nich uvědomovala, že jsem ve tmě, jako by to bylo propojené a jako by každý den byl zasvěcen jedné čakře. První den jsem měla sny o uzemnění, jsem… vidím … vše jsem ve snu viděla, mnoho tváří, mnoho lidí, mnoho duší, a hluboce jsem si ve snu uvědomovala bytí těla, hmoty, byla jsem nadšená, že vidím ve tmě zcela jasně (ve snu) a chtěla to vykřičet ven.

Druhý den jsem měla sny erotické, všechny spojené se sexualitou.

Třetí den byl nejtěžší, ego, projev ega … STRACH, bála jsem se i usnout, ty sny byly tak živé, tak ohromující, sny o krokodýlech, o žralocích… likvidovali mne i moje blízké, o ohni, o vodě …ukazovaly mi mou závislost na mém životě, na lpění na něm (to mi došlo samozřejmě až zpětně daleko později) , měla jsem strach o syny, strach, že nebudu vědět, jestli jsou v pořádku, jestli se nenabourali na motorkách, že mi nikdo nedá vědět, protože jsem neřekla jejich otci, kam jedu, jen kluci to věděli a sousedka … ale co když se nabourají oba na jedné motorce? kdo mi to řekne? Co jsem to za matku? Ve snu jsem je viděla zraněné, po operaci, bolelo je to … mladší mi říkal : “mami, mně bolí noha” … a já viděla sešroubovanou stehenní kost po operaci. Jedna z nejhorších chvílí mé terapie tmou

Na pobyt ve tmě jsem nepřišla jen tak

Ten den jsem řekla Lence, která mi přinesla jídlo, že ráno odejdu. Řekla mi větu, která pro mne byla motivační: “myslela jsem si, že to řekneš. Udělej jak chceš, psa na noc uvážu, ať tě neposkáče, můžeš odejít kdykoli, aniž bys nám musela říci, ale byla by to škoda, z nějakého důvodu tady jsi. Nepřišla jsi sem jen tak ” Neměla ten den čas se vybavovat, spěchala, ale chvíli mi věnovala, aby mi řekla, že nemohu ovlivnit dění světa a nemohu mít vše pořád pod kontrolou a já najednou pochopila, že vlastně pod kontrolou nemám nic a je to tak správně. A já zůstala. 

Další dny jsem se nudila, čas mi utíkal tak pomalu, že jsem si s humorem říkala, že naše planeta je v invazi mimozemšťanů, kteří si s námi hrají a čas dilatují podle svých choutek. Jediné sledování času mi umožňovaly pouze situace, kdy jsem zaslechla nějaké hlasy dětí, ptáků, letadel a rodinky nějakých lasiček nebo myší, co si hrála na střeše chatky, říkala jsem si ” sousedka mne nenechá v klidu ani tady :)))) …zvolala jsem její jméno a říkala jsem s humorem nahlas: „ …ahoj, vítej … :))) “, když jsem neslyšela nic, byla noc. to bylo veškeré povědomí o světě mimo chatku.

Často jsem se smála sama sobě, plakala jsem, mluvila jsem sama se sebou, občas jsem si i chtěla zpívat, ale to mi nějak nešlo, jídlo bylo super a dost. Já jsem vcelku velký jedlík, ale byla jsem překvapena, že je ve tmě daleko menší potřeba jíst. Zhubla jsem 2 kg ( ty už mám samozřejmě zpátky 🙂

Jinak jsem celou dobu pobytu měla ohromné bolesti zad, krční páteře a bolesti hlavy. Často tímto trpívám i normálně, ale tady jsem si toho užila nadmíru. 

Čtvrtý a pátý den jsem viděla … byla jsem ohromena. Tmavě červené světlo osvítilo velmi jasně část mne a místnosti a já viděla, jak pohybuje moje ruka dveřmi. Ten pohyb jsem opakovala několikrát, jak jsem byla nadšená. Trvalo to asi 10 vteřin. Bylo to úžasné, doslova jsem si to nadšeně užívala. Tomáš potom říkal, že se takto otevírá třetí oko … to se mi ale asi hned zavřelo, když jsem celá nadšená, vybrala čelem futra :). Pak jsem viděla červeně ještě 2x, jednou když jsem se po sprchování utírala, tak jsem měla osvícenou celou chodbičku – koupelnu a já viděla, jak otvírám a zavírám dveře sprchového koutku a vidím obrysy celé chodby, záchod, umyvadlo, zdi … nádhera. a pak potřetí slabší vjem ještě v místnosti, ale tam už to světlo nebylo tak jasné. 

Po celou dobu terapie tmou se ukazují světelné efekty bílého a namodralého světla. Ty mi však neosvětlovaly prostor, bylo to, jako když svítí světlomety auta do husté mlhy – nic není vidět, ale světlo vnímáte. Tak tyto světelné efekty byly každý den, někdy to vypadalo, jako by světlo pronikalo přes žaluzie okna, tam ale žádné není :))) 

Jednou se mi stalo, že jsem seděla na meditačním polštářku, to mohl být tak 5., nebo 6. den, vnímám a úkosem i vidím hustý kužel bílého světla nad mou hlavou. Tak velký, že jeho nejužší část se dotýkala a plně zasahovala moji hlavu. Cítila jsem příjemné teplo, které do mne vstupovalo zároveň se světlem. Tento jev mi připadal dlouhý. Plně jsem si to vše uvědomovala, cítila jsem klid a teplo, ale bez emocí. 

Poslední den byl nejdelší, jako by nechtěl skončit. Byla jsem i naštvaná a zoufalá, že už nemohu ani spát ( byla jsem přespaná, bolavá a těšila jsem se na ráno) … prostě to nešlo.

Nakonec uplynul den a já vyšla před čtvrtou hodinou ranní ven a motala se jako opilá snad celou čtvrt hodinu. To jak oči znovu po odmlce začnou zpracovávat všechny ty informace, tak je to na mozek asi příliš moc :)))) to jsem nečekala :)))) to jsem nevěděla, o tom jsem nečetla …. :))))) … to bylo překvapení :)))

Za pobyt ve tmě děkuji

Celý pobyt jsem převážně měla bolesti a čas se mi vlekl. To jsem cítila asi nejvíc ze všeho, tu marnost mého činění a bláhovost a domýšlivost při očekávání 🙂 Zážitky, o kterých Vám tady nyní v úžasu píši, mi v té chvíli nějak zcela nedocházely, časově nenaplňovaly procentuálně mé očekávání ani den celkově. Spíše jsem vnímala hlavně bolesti, nudu a vztek sama na sebe, že nejsem raději někde na sluníčku a nedobíjím “baterky”. Tohoto vnímání bylo asi nejvíce. Proto jsem zcela otevřeně říkala, že už nikdy více. UŽ NIKDY TAKOVOU BLBOST NEUDĚLÁM :))))) 

Tomáš mi dělal společnost po celou dobu mé terapie a já jsem mu nesmírně vděčná za vše, co mi řekl, byť mne často i prudil svým postojem i názory. Ať už jsem mluvila o čemkoli, vždy byl v opozici, vždy jako by mne chtěl na něčem nachytat, připadla jsem si, jako by mi chtěl vnucovat něco, co já jsem nechtěla, co není moje … jednou jsem ho decentně i vykázala z mé pronajaté chatky … :))))))) to ho překvapilo :))))))))   ale vždy jsem se těšila, až přijde znova … Tome promiň, ale ty víš :))))))))  myslím, že i ty jsi to ode mne potřeboval. 

Mně to moc pomohlo. Tobě a tmě vděčím za to, co mi došlo … usmířila jsem se s rodiči, hlavně s tátou a jsem opravdu šťastná z toho. Děkuji Ti.

Andělé, ani moje duše se mnou nemluvili tak jak jsem doufala … z toho mi bylo smutno, že se nenaplnilo moje očekávání. Jako by mne tam nechali a smáli se mi. Takto jsem si tam připadla. Neodpovídali na mé otázky. Byla jsem na ně naštvaná, ve tmě jsem i hodně plakala. Jak je ke mně život tvrdý, jak mne nechává trpět celých těch “už” let … a nemám pomoci, jen já sama si musím pomoci.

ZÁZRAK přišel ale posléze. ODMĚNA 🙂

na druhý den po tmě se dostavil ten pocit … LÁSKA … něco, co se nedá popsat slovy … já zažila opravdovou lásku ze zdroje … lásku AGAPÉ … nepopsatelně nádherný pocit všeobjímající lásky, cítila jsem se tak volně, tak svobodně, tak lehce, nádherně, jako bych vnímala každý okamžik, každý závan větru, každou kapku deště, každý paprsek slunce … neskutečně nádherné okamžiky … a pak jsem šla do práce 🙂 … ne, dělám si legraci, jako vždy … práce ten pocit neukončila … jen odešel po třech dnech sám. Ale vím, jak to cítit, jak se napojit na přetrženou nit … když ji znova najdu :))))

Ale účinek terapie tmou stále běží…i nyní a bude běžet i každé zítra. TO JE PŘECI DOBRÁ ZPRÁVA 🙂

Celkově jsem si ve tmě uvolnila hluboké strachy a uvolnila některá svoje lpění, jsem klidnější, neřeším tolik, jako kdysi, jako by mi to bylo tak trochu jedno, nechávám “to” být. Není to však vše ještě jasné a hladké, ještě musím sama na sobě pracovat 🙂 , ještě se nechávám unést emocemi a pocity … ještě mám co zpracovávat.

Postupně jsem si prošla názory z “už nikdy víc”, přes “k něčemu mi to opravdu bylo” a “fakt dobrý” na “půjdu ještě jednou” :)))))) 

Tak to je vše, co bych Vám všem k mé terapii tmou chtěla říci. Mohla bych se ještě rozepsat, tolik vjemů mám, ale myslím, že i tak jsem Vám toho tady napsala možná až moc 🙂  

Mějte se krásně, a pokud se rozhodnete léčit se tmou, přeji Vám to, co potřebujete, každému, co jeho jest 🙂

Mnohokrát děkuji Tomášovi i Lence za vše a hlavně za to, že jsou 🙂 a taky za recept na ten skvělý dezert 🙂

Ahojky Alča

Monika – Kéž bych vám ten pocit mohla předat

Pobyt ve tmě dotekMilá Lenko a Tomáši!

Rozhodla jsem se napsat Vám své zážitky z Pobytu ve Tmě u Vás. Píšu hned večer po příjezdu domů. Jednak dokud jsou všechny vjemy ještě čerstvé a potom, i pár mých přátel a rodina, budou chtít znát každý detail a tak jim přepošlu tenhle dopis a pak už jen zodpovím případné dotazy.

Pobyt ve tmě znám již dlouho

Začnu pěkně od začátku. O léčbě Tmou vím již delší dobu. Četla jsem o tom na internetu co jsem našla, můj oblíbenec Jarda Dušek si tím taky prošel a byl nesmírně nadšený. Psalo se o tom v dobrém, vychvalovalo, ale taky s mírným despektem. Popravdě, zkoušela jsem si to představit. Zkoušela jsem si představit co by mi to mělo dát, ale převažoval strach. Týden je dlouhá doba. Celý týden……ve dne i v noci…. . ve Tmě……jen Já a Já……. my dvě a černočerná tma a ticho! Žádné zprávy z venku, žádná televize, rádio, mobil, internet, lidi, žádné rozptýlení……žádné vyrušení. No, vůbec jsem necítila ani jenom malinké přesvědčení, že tohle je něco pro mě, něco co bych zvládla. Tak jsem to odsunula stranou a nechala zrát.

Pak, za poměrně dlouhou dobu, jsem se k myšlence na Pobyt ve Tmě vrátila. Život je neuvěřitelně zábavný a vynalézavý mistr hry. Dříve nebo později vás stejně dostrká přesně tam kde potřebujete být, aby jste se posunuli kupředu, vzhůru, jak se dnes říká na vyšší level.

Prohledávala jsem internet a prozkoumala mnoho nabídek Pobytu ve Tmě. Ani jsem netušila, že toho je tolik!Po dlouhém hledání jsem si vybrala právě Vás. Z mnoha důvodu. Všechno co jsem potřebovala vědět, bylo na Vaších stránkách, popis všeho, i toho co na sebe, což je pro ženu velmi důležitá informace, i ve Tmě dobře vypadat…. . jen žertuji. Hlavně Kutnohorský kraj mě oslovil, vstřícný přístup, poloha podle mapy slibovala opravdu klid a taky jsem se pročítala příspěvky lidí, kteří již pobyt ve tmě absolvovali. Ať už byly kladné či ne, líbilo se mi, že tam dáváte všechno bez výjimky. Jednoduše jsem cítila, že tohle je to pravé místo.

Rezervovat pobyt ve tmě měla být hračka

Takže hurá zarezervovat termín. To bude hračka, zase tolik lidí se tam hlásit nebude. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že máte první volný termín až za půl roku?! No, co se dá dělat, asi to tak má být. Tak jsem se zaregistrovala, zaplatila a čekala. Snažila jsem se nějak připravit na tuhle zkoušku, podle svých vlastních představ. Tím Vás nebudu zatěžovat. Můžu jenom říct, že se na to úplně nedá připravit, pokud už tu zkušenost nemáte, protože vůbec ale vůbec nevíte co vás čeká, co přijde a jak to celé bude vypadat.

A najednou tady byl ten den. Musím říct, že jsem k Vám v sobotu v podvečer přijela s velikým respektem, ne strachem, ale respektem. Vůbec, ale ani trochu jsem si nedovedla představit do čeho jdu a co mě čeká. Jen jsem chtěla ať už se za mnou zavřou dveře a začne to a Já a Já hned zdrhneme a budeme utíkat domů. Hanba nehanba, hlavně, že nás nedostanou! Ani procházka po Kutné Hoře můj veliký respekt nijak nerozptýlila. Přijela jsem k Vám úplně první, přesně v šest večer. Ale byla jsem v takovém transu, že jsem si posléze vůbec nepamatovala jak vypadá Váš dům, zahrada, jak jsme šli k Chatce-svatyni(ten výraz se mi líbí). Trošičku se mi ulevilo, když jsem dostala instrukce co a jak bude probíhat a že Vy tam jste každý den, kdybych si potřebovala promluvit, něco rozebrat a že ze dveří můžu kdykoliv vyjít ven, odejít……světlo je jen zhasnuté, takže kdyby bylo nejhůř, můžu rozsvítit. Vždyť jsem tam z vlastní vůle a nikdo mě nenutí.

Naštěstí jsem měla Pobyt ve Tmě bez Strašidel, bez Duchů a bez štěnic a bez ramínek 😀 (teď už se mi to žertuje…. )

…a ruka na vypínač……. Blik………Tma!

Když jste odešli a popřáli mi dobrou noc, řekli jste, až budu připravená ať zhasnu a dobrodružství může začít. Prozkoumala, jsem důkladně terén, abych věděla co kde najdu, vzdálenosti. Uklidnilo mě, že mám povlečení s Ninja želvami, to mi bude dávat sílu, nemusím se ničeho bát! Pak sprcha, vyčistit zuby, svoje věci rozmístit tak abych je ve Tmě našla, kontrola………a ruka na vypínač……. Blik………Tma!

Ale tohle byla opravdu černo černá neproniknutelná Tma! No, děvče zlatý, teď se ukaž!

Nikde, ani škvírkou nepronikalo ani jenom malinká jiskřička světla. I zadek se mi ztáhl úzkostí při představě, že tady budu Já se Sebou Tichem a Tmou celý týden. Lehla jsem si na postel, koukala tam kde by měl být strop a čekala co se bude dít.

Musím říct, že k mému milému překvapení Tma mě neděsila, jak jsem se bála. Necítila jsem strach. Byla tak černá, že tam žádný prostor pro stíny a strachy nezůstal. Aspoň já jsem to tak cítila. A to celou dobu. Akorát chatička se mi různě zvětšovala a měnila tvary. Umývadlo a toaletu někdo přemisťoval, posouval zdi. Takže jednou dvakrát úplně bez problému trefím do sprchy a napotřetí je tam zeď. Tma byla tak černá, že jsem si neviděla ruku ani když jsem ji měla přímo u obličeje.

Parádně jsem se vyspala

Od soboty do úterního odpoledne, myslím (jenom podle toho, že mi Lenka přinesla jídlo, ale vlastně nevím kolik bylo hodin), jsem v jednou kuse spala. Pořád! Parádně jsem se vyspala!! Ale pak už jsem, ač po tmě, jen tak neusnula. A teď to začalo být opravdu napínavý. Přemítala jsem o všem možném, koukala do temnoty, asi dlouhé hodiny a říkala jsem si, že to byl bláznivý nápad, že to nemůžu vydržet…. . jo, dobře, tři dny, ale já tady mám být ještě celou středu, čtvrtek, pátek a až v sobotu ráno……

Nebála jsem se překvapivě temnoty, ani jsem se necítila osaměle……žádná hysterie. Ale najednou začnou na povrch vyplouvat věci ukryté kdesi hluboko ve Vás, o kterých už ani nevíte. Nejsou děsivé, jen velmi nepříjemné svou naléhavostí a neodbytností. Vycítili příležitost…. . ”a, pozor, je čas úklidu, dnes nás nemá jak zahnat do kouta, uklidit pod koberec…. nemá milá Monička vůbec ale vůbec žádné rozptýlení!”

No a tak jsem čistila a čistila a čistila…. .

”holka, to dáš!Přežiješ středu a už to pojede!”

Byla jsem nesmírně vděčná, že mám pobyt s jídlem jednou denně a ještě v různou dobu. Aspoň na chvilku mé neodbytné myšlenky a rozjímání přehlušilo hlasité kručení v břiše a taky zaťukání na chaloupku, které oznamovalo příchod Lenky, nebo Tomáše s nějakým úúúúúúúúúžasným jídlem, ovocem a hlavně, doopravdy, teplým lidským slovem! Tady je tohle klišé na místě, protože jsem za to byla nesmírně vděčná! Je to jedna z věcí, které mi pomohli vydržet a nevzdat to. A že jsem takové myšlenky měla! Říkala jsem si…. . ”holka, to dáš!Přežiješ středu a už to pojede!” Úplně to tak neplatilo, ale přece to nevzdáte, když už jste došli až sem!!!

A tak se dál čistilo a čistilo……. . má touha po světle, čerstvém vzduchu, sluníčku, šustění listí, větru na tvářích byla tak velká, že jsem ve čtvrtek a pátek tu a tam měla pocit, že tma už ani není tak černo černá, že mám čelovku, sice s velmi slabou baterii ale přece ještě svítí. Zdálo se mi, že vidím obrysy věcí, ale když jsem se chtěla podívat blíž tak mi ji někdo schválně zhasnul. To se párkrát opakovalo. Vtipná hra!

Ze ten sobotní úsvit to stálo!

Kdyby nic jiného, ale říkám kdyby…. . tak celý Pobyt ve Tmě stál za ten jeden jediný krátký a prchavý okamžik…. . a sice sobotní úsvit.

Už v pátek večer, když mi Tomáš přinesl poslední večeři (byl to oběd, ale pro mě večeře), měla jsem takovou ohromnou radost!!!! Přinesl i budík, který byl nastavený na půl šestou ráno. Krátce před tím, než začne svítat. Ovšem tenhle den a noc neutíkal tak rychle jak jsem si myslela. Naopak. A nic mi neodpustil. Jen si pěkně rovnej to v té hlavě, nebo kde všude…. .

Nakonec jsem na chvíli usnula, ale nedočkavostí vstala dřív než budík zazvonil. Těšila jsem se na svět víc než novorozeně. I bych tak křičela radostí, když budík zazvonil, ale to bych celé to kouzlo pokazila.

Tomáš říkal, že se mi bude motat hlava až otevřu dveře a že si mám sednout na zápraží než si to trochu ustane. Musím říct, že to teda házelo pěkně, jako po třech pivech, až do odpoledne.

Pobyt ve tmě se musí zažít

Ale ten báječný okamžik když po týdnu prožitém v hluboké tmě otevřete dveře chaloupky a tam svítí měsíc a hvězdy, je jasná obloha, vidíte stromy, keře, přírodu zalitou měsíčním světlem……to bylo jako za odměnu……něco nádherného…. . a já tam jen stála a cítila tak velikánskou vděčnost…. . nedá se to slovy ani popsat. Musí se to zažít!

A pak se obzor začal projasňovat…. . Kohout zakokrhal…. . a vyšlo Slunce!

Chodila jsem po zahradě (děkuji za to Tomáši, Lenko), dívala se za plot do polí jak se svět probouzí a bylo to ne jen jako, ale opravdu poprvé jinak. Ohromný klid a pokoj, všechno tak ostré a jasné…. pasoucí se srnci na dohled, v dálce jelen v říji, ptáci se předháněli ve zpěvu…. .

Kéž bych vám to mohla předat

Přála bych si mít takovou úžasnou schopnost, jako Žabák v HellBoy-ovi, že by stačil pouhý dotek dlaní a předala bych Vám své vnitřní obrazy bez toho, aby to celé kazilo zbytečně moc slov. Snad jednou……

Domů jsem dojela v pořádku, i když se stále svět houpal.

Celý svět byl osřejší a světlejší. A abych se trochu uzemnila, myslím to houpání, tak jsem se šla projít do parku a nedalekého údolí. Cítila jsem stále tak neuveřitelnou vděčnost a klid!!!!!

Zkrátka a dobře, Pobyt ve Tmě v Lomci se mnou řádně zaLomcoval a já ze srdce děkuji Lence a Tomášovi za všechnu tu Lásku a péči s jakou se o nás celou dobu starali. Srdečné díky a ať máte jen šťastné dny!!!

Je toho víc, ale mnoho zážitku a poznatku je prostě nepřenosných, nepředatelných. Díky za každý jeden. Doufám, že ještě velmi velmi dlouho, ne-li navždy, si uchovám ten nesmírný klid v duši, v sobě!

A hlubokou vděčnost za vše co mi do života přichází!

Monika

Helena – na pobyt ve tmě rovnýma nohama

Nazdar Tomáši (s Lenkou jsem se nesetkala, takže se omlouvám),

možná již nastal čas na rekapitulaci – zdá se, že se zážitky a dojmy na pobyt ve tmě již ustálily… Takže jak to bylo se mnou…

Na pobyt ve tmě rovnýma nohama

Ve spoustě příspěvků čtu, jak se zájemci k pobytu dlouho odhodlávali a jak dlouho dopředu si pobyt zařizovali… U mně to bylo jinak. Pravda – o léčbě tmou jsem již kdysi dávno něco zaslechla, ale vůbec mě to nezaujalo a zcela jsem tuto informaci vytěsnila…

Pak mi jednoho dne přišel na ošetření klient, který se v průběhu terapie zmínil, že absolvoval pobyt ve tmě. Jeho líčení zážitků ze tmy mi hodně připomínalo knihu Jacka Londona “Tulák po hvězdách”, kterou jsem kdysi milovala. Také jsem při jeho vyprávění vybavila své vlastní zážitky s částečně spontánní regresí při jednom ze svých pokusů zbavit se úporných bolestí hlavy, které mě trápí již od dětství…

 A tak přišla zvědavost 🙂

 Sedla jsem k internetu a naťukala tam hesla jako terapie tmou, pobyt ve tmě atp…. Jeden z nalezených odkazů mě zavedl na vaše stránky. Líbily se mi, tak jsem napsala vám. A hned jsem dostala nabídku na rezervaci termínu v nově budované svatyni. Ten první jsem musela odmítnout (kryl se s mým pobytem v zahraničí), ale vyšel hned ten druhý – cca 2 měsíce od přihlášení. Prostě impuls přišel právě v době, kdy pro mě již bylo všechno připraveno, takže nebylo co řešit… 

Ještě jsem si pořídila knížku o terapii tmou, zaplatila rezervační poplatek a začala připravovat rodinu na “další z mých podivných výstřelků” 

Cíl pro pobyt ve tmě jsem neměla

Jasný cíl jsem si nestanovila. Sice jsem si říkala, že by bylo fajn trošku víc se ponořit do meditace (bez psa motajícího se pod nohama a telefonátů terapiechtivých klientů či babiček a dětí), nějakou tu exkursi do své minulosti, vyrovnání se s traumaty z dětství, odbourání starých bloků zakotvených v podvědomí atp. bych taky neodmítla, ale v zásadě jsem spíš byla prostě zvědavá, co to se mnou udělá a jestli to budu schopná vydržet. Žádný velký strach jsem ale neměla… Pokud to nepůjde, tak prostě odjedu trochu dřív, no a co…

Pak se začaly kupit problémy – pes onemocněl, auto se pokazilo, přišel neskutečně vysoký účet na doplatek za vodu (špatný společný vodoměr na baráku), babičky, zahrádka, děti… Problém na problém… Až to skoro vypadalo, že prostě neodjedu. 

Taky se objevil jeden vyloženě negativní příspěvek o pobytu ve tmě – jenže na mě to zapůsobilo tak trochu tak, že pan autor pojal pobyt ve tmě jako jistou formu soutěže sám se sebou. Nějak mi to nesedlo…tak jsem to vzala jen jako další info…

Nedala jsem se. Nechala jsem opravit auto (aby děti měly jak případně odvézt psa k veterináři), peníze se mi nakonec taky nějak sešly a odjela jsem. Všechny klienty jsem upozornila na svou nepřítomnost, zapomněla jsem namluvit vzkaz na záznamník a dětem jsem dokonce zapomněla i dát telefon na Tomáše pro případ nouze. Jen jsem jim připravila železnou finanční hotovost (a že se nakonec fakt hodila) a zmizela jsem ze světa.

Pobyt ve tmě byl vlastně sabat

Přijela jsem – trochu pozdě, takže jsem se se žádnou z dalších adeptek na pobyt nesetkala (sešly jsme se 4 baby :), seznámila jsem se s nádhernými domácími psy jezdeckými(Tomáši, prosím Tě, podrbej je za mně za uchem), Tomáš mě uvedl do chatičky vonící novotou, ukázal mi co kde je a vysvětlil, jak to bude s jídlem a pitím… Také se zeptal, jestli budu jíst, nebo si pobyt zpestřím hladovkou. Hladovka mě sice také lákala, ale protože se již nějaký ten pátek znám, vysvětlila jsem Tomovi, že jíst budu, protože když nejím, bolí mě první 3 dny hlava a při tom “bliju jako Alík”, což mě moc neláká ani normálně, natož ve tmě…

Připravila jsem si všechno tak, abych věděla kde co je, zopakovala jsem si umístění, vyzkoušela si vyhmatávání se zavřenýma očima… no a pak už jsem jenom zhasla … a byla tma…

První večer byl bez problémů. Baštila jsem ovoce (kromě třešní – na ty jsem si potmě netroufla, bo v potravinám nemám ráda použité zboží a ovoce raději konzumuji bez bílkovin) a pilně cvičila. Meditace moc nešla. Do hlavy se mi motalo kde co – hlavně teda sousedi, se kterými máme tak 8-let neskutečné problémy…, ale i děti, pes, maminka a její životní pravidla pro mě…  

Někdy druhý den Tomáš přinesl jídlo – porci jak pro horníka. Bylo moc dobré, tak jsem ho tak postupně konzumovala… 

A pak přišla “migréna”! Tfuj tajbl. Nejhorší bylo trefit se do mísy při zvracení 🙂 . No, ale ono za chvíli už stejně nebylo co zvracet… Říkala jsem si – no Tě Bůh. To bude skvěle problitý pobyt ve tmě. 

Naštěstí se tentokrát moje hlavička rozhodla bolet jen asi tak 1/2 dne. Druhé jídlo mi tam Tom sice stejně nechal, ale jako emetikum fungovalo i pouhé čichnutí, takže nic. 

No a když už si to mé tělíčko takhle nastavilo, tak co mu nevyjít vstříc – přidala jsem si k pobytu ve tmě i tu hladovku 🙂

Někdy v pondělí mě napadlo, jak je našemu psisku a přepadla mě starost o jeho bláho… pak jsem to pro sebe uzavřela tím, že to naše šikovné děti určitě nějak zvládnou (zpětně jsem zjistila, že jsem si na něj vzpomněla právě v době, kdy se mu podařilo zabodnout si aportovaný klacek do krku). Pak už jsem se jen příšerně nudila. Tomáš mi říkal, že to je dobře. Tak jsem si pomyslela své a alespoň jsem intenzivně cvičila a cvičila a cvičila, abych se nějak zabavila. 

Už jsem skoro zase udělala most ze stoje a podobné ptákoviny jako za mlada, když mé tělíčko usoudilo, že to cvičení používám jako útěk od toho, co dělat mám (nudit se :D). A zatrhlo mi to – zablokovala jsem si záda (teda spíš SI, ale výsledek byl stejný). 

A zase jsem si říkala, jestli to nemám vzdát. Jenže pak jsem si uvědomila, že v tom stavu bych stejně nezvládla dojet do Prahy, tak jsem se, pro změnu :), věnovala cvičení veskrze rehabilitačnímu a snažila se prostě přežít…

V půlce jsem měla fůru živých snů

Blížil se konec 5 dne a kromě té migrény a zablokovaných zad se celkem nic nedělo. Měla jsem teda fůru podivných živých snů, ve kterých jsem viděla spoustu černoušků v typicky africké krajině, občas se mi tam mihnul někdo z rodiny a přátel či nepřátel, ale jinak nic neobvyklého. Pohybovat jsem se moc nemohla, ležení mě taky bolelo, takže jsem tak tu a tam poklimbávala a čekala, až mi Tomáš přinese plnou termosku s čajem. Podle zvuků doléhajících ke mně skrz stěnu jsem tak trochu poznávala, jestli je zrovna den či noc, ale jinak nic a nic…

Komické mi přišlo, že jsem se přistihla, že i když byla tma, chodila jsem neustále se zavřenýma očima…

Pak jsem jednou tak nějak usnula a najednou mě probudilo světlo. Ostré, intenzivní světlo pronikající skrz stěnu domku. Tak intensivní, že mě probudilo a nedalo se před ním schovat. Takové to světlo, které můžete vidět ve filmech pojednávajících o únosech UFO :D. 

Pobyt ve tmě a světlo

První, co mě napadlo, bylo: “Kterej vůl mi to sem takhle blbě svítí tím reflektorem?” Pak jsem si uvědomila, že venku je hrobové ticho a ani psi se neozývají… Tak jsem si řekla, že to musí být Tomáš a snažila se mu na dálku vnuknout, že by mohl přestat blbnout, zhasnout a dát mi pokoj… Pak jsem si uvědomila, že ta stěna přeci je z desek a ne z prken a navíc je tam prý i izolační vrstva, takže to těžko něco může prosvítit… 

Mezitím se světlo hezky stáhlo do dolního rohu a pómaličku pomaličku matnělo a mizelo. Když už byla zase tma, uvědomila jsem si, že jsem se ani nepokusila podívat se na své ruce. 

Pak jsem si řekla – aha, světlo není, sítnice blbne… jídlo není, mozek se nudí, tak vymýšlí ptákoviny… 

A taky jsem se rozhodla, že pokud se to světlo ráčí zase vrátit, zkusím se ujistit, jestli tu ruku uvidím a užiju si to… Pak jsem (pro jistotu) prolezla všechny kouty chatičky (co mi záda dovolila) a šla zase spát. 

Někdy druhý den se světlo opravdu vrátilo. To jsem pro změnu byla v předsíňce a čistila si zuby. Tak jsem se ujistila, že prsty nevidím a nevrhají stín, v klidu si “za světla” vyčistila zuby, použila toaletu a spokojena se svými zážitky se zase jala spát… 🙂

Pak už nic moc zvláštního nepřišlo.

Vydržela jsem do konce (jako ostatně my všechny). Po rozsvícení se mi také poněkud motala kebulka a trvalo tak 2 hodinky, než jsem si troufla sednout za volant. Ještě do časných odpoledních hodin jsem si za ním nebyla moc jistá…

První závěr byl – tmu už vícekrát nemusím… Dnes už to tak radikálně nevidím – možná si to ještě někdy v budoucnu zprubnu… A už se na to vlastně tak trochu těším… 😉 

Výsledky terapie tmou? 

Ze začátku se mi zdálo, že se vlastně nic nezměnilo. 

Pak jsem si uvědomila, že na mě problémy nějak neulpívají. Ne že bych se nerozčílila, nebo nelekla… To ne. Ale emoce přijde, odejde a já se v ní nevrtám… To je něco, co jsem nikdy neuměla… Sice se to postupně zase trošku přiblížilo zpět k “normálu”, ale pořád tam ta změna přetrvává…

Kromě toho zapomínám na nedůležité věci a nějak se tím netrápím…

Mnohem lépe také chápu problémy svých pacientů – chápu osleplé a imobilní osoby… Ale soucit s nimi mě nepohlcuje. Akceptuji realitu a chápu – to je vše…

No a to je asi celý závěr poměrně dlouhého ukecaného příspěvku 🙂

Vlastně ne – ještě k tomu zmíněnému negativnímu ohlasu. 

Pán se opravdu asi příliš pral sám  se sebou a navíc pobyt ve tmě ukončil cca po 3 dnech. Podle mých zkušeností to je doba, kdy se stupňují negativní zážitky. Prostě první 3-4 dny jsou nejhorší. To příjemnější přichází později – takže je lepší vydržet a podvolit se. Prostě se nesnažit tak moc… 🙂

Ale já mám  jen 1 zkušenost a to je jako nic. 

Mějte se krásně a třeba se s vámi ještě někdy setkám

Ahoj – Helena

Tereza – s tmou přišlo hřejivé teplo

Asi před dvěma lety jsem si na internetu přečetla článek, kde byl zmíněn pobyt ve tmě. Tenkrát jsem si pomyslela, že to musí být zajímavý proces, kdy člověk v sobě leccos srovná a trochu se pročistí, ale pak jsem tuto myšlenku zcela opustila.

Uběhl nějaký čas a kolem mě i se mnou se stalo několik, pro mě dost důležitých, změn. A najednou se kolem stále častěji začaly objevovat zmínky o pobytu ve tmě. Pocit, že bych měla tímto procesem projít se stával den ode dne silnější.

Až jednoho dne mé rozhodnutí uzrálo a přihlásila jsem se.

Přihlásila jsem se na pobyt ve tmě

Cítila jsem, že proto, abych proces zvládla, musím být naprosto otevřená všem emocím, které ze mě v té tmě vylezou. Pro jistotu jsem se mentálně otevřela celému vesmíru a doufala, že mi pomůže.

Po příjezdu do místa pobytu jsem se krátce seznámila a velmi příjemnými majiteli, Lenčou a Tomášem. Krátce jsme pohovořili. Dozvěděla jsem se, že vše potřebné k pobytu mám v chatce k dispozici a  že jídlo se nosí jedenkrát denně mezi 13 a 15 hodinou. Domluvili jsme se, že se mnou mluvit nebudou a v případě, že bych potřebovala, řeknu si sama. Rozloučili jsme se a já zalezla do domku.

K dispozici jsem měla pokoj asi tak 2×2 metry s povlečenou postelí, karimatku a meditační polštářek na sezení a malou chodbičku s toaletou, umyvadlem a sprchovým koutem. Sama jsem si mohla ovládat klimatizaci.

Ubytovala jsem se ( bylo tak mezi 19 – 20 hod.), osprchovala, zklidnila se, odhodlala a zhasla.

Po zhasnutí …

Tma mě objala a na hrudi  se mi okamžitě usadilo zvláštní hřejivé teplo. Uvědomila jsem si s radostí, že nemám pocit strachu. Doufala jsem, že mi to vydrží.

Již první noc jsem zjistila, že mám obrovskou potřebu orientovat se v čase. Ale jak? Do domku nepronikaly téměř žádné zvuky. Uvědomila jsem si, že pravděpodobně jediný čas, který bude jistý, bude čas donášky jídla. Rozhodla jsem se tedy, že při každém jídle si dám do pytlíku pecku od nektarinky, které jsem si z domova přivezla. To se později ukázalo jako dobrý nápad neboť orientace v noční i denní době se ukázala téměř nemožná. Kromě toho, hned druhou noc jsem zjistila, že v rozšířeném stavu vědomí, který u mě při pobytu ve tmě brzy nastal, se téměř nedá spát.

Hned první den moje mysl začala pracovat na plné obrátky. Začaly mi hlavou probíhat myšlenky na události minulé i budoucí, na lidi se kterými mě pojily různé události. Začaly se dostavovat úzkosti a různé jiné pocity. Nebránila jsem se jim ( jak jsem si předsevzala ),  důkladně jsem je rozdýchávala a ony se po chvíli vždy rozplynuly. Má mysl však začala zacházet stále dál a dál k těm, kteří jsou nebo byli zavřeni v kobkách, celách, hladomornách. To už jsem věděla, že takové myšlenky musím  odstranit. Pokusila jsem se dostat do stavu “Tady a Teď. Pokud se mi to podařilo, nepříjemné  pocity  a obrazy zmizely  a byl tu zase ten hřejivý pocit na hrudi. Zjistila jsem, že jakmile se má mysl vychýlí z přítomného okamžiku, přijdou různé, většinou nepříjemné pocity a úzkosti.

Měla jsem pocit, že v noci spím vždy jen chvilku a nikdy jsem nevěděla jak dlouhou. Noci byly nekonečně dlouhé. Budila jsem se asi tak desetkrát za noc. Pokud se mi zdály sny, byly úzkostné a nepříjemné. Velmi jsem se potila. Snažila jsem se zorientovat, kdy je ráno nebo alespoň den. Ale jak? Jediné co jsem slyšela, bylo zakokrhání kohouta, přelet stíhaček a občasný zvuk motoru auta.

Snažila jsem se řídit podle těchto signálů, ale to jsem ještě netušila, jak ošklivě si má mysl se mnou pohraje. Bylo to přesně uprostřed týdne,  kdy už rozšířené vědomí bylo v plné síle a  já zjistila,  že tma se dokáže rozestupovat do velkých rozměrů a vytvářet různé, zajímavé obrazy hlavně tvaru místnosti ve které jsem přebývala. Tu jsem viděla velkou halu, tu krátkou uličku s věžičkou, tu indicky vyzdobený pokoj. Občas byly místnosti ozářeny jakoby tlumeným měsíčním světlem. To mě docela uklidňovalo.  Bylo zajímavé si obrazy prohlížet a nepřicházely pak úzkosti z jinak nepříjemně dotírajících myšlenek. K omezení úzkostí jsem si také pečlivě hlídala, abych vše dávala na přesné místo, všechny úkony jsem se snažila dělat pomalu a soustředěně. To mě uklidňovalo.

Středa mi pobyt ve tmě pěkně zamotala

A pak přišla ta středa. Už jsem měla naučeno, že den znamená kokrhání kohouta, občasný zvuk motoru  a hluk stíhaček. Jako vždy jsem se velmi těšila na jídlo, neboť bylo vždy velmi chutné, užívala jsem si ho téměř rituálním způsobem a také  pro mě znamenalo, že jsem zvládla zase další den. Pak už jsem se  jako vždy jen vysprchovala, vyčistila zuby, zazpívala pro dobrou náladu  zacvičila , uložila se ke spánku a modlila se, aby byl bez nočních můr. Celkem dobře jsem usnula a spánek mi připadal vcelku dlouhý. Probudím se, poslouchám zvuky zvenku, snažím se zorientovat. A tu slyším kokrhat kohouta! A za chvíli celkem jasný zvuk lidského hlasu a po nějaké době i stíhačka! Hurá, je čtvrtek ráno! To ta dnešní noc krásně uběhla. Teď ještě se dočkat jídla a můžu si odškrtnout zase jeden den peckou do pytlíčku!  Osprchovala  jsem se zacvičila, nasnídala a dala se do pravidelného denního umravňování mysli. Ale co to? Dnes to jídlo nějak dlouho nenesou. Nějakou dobu jsem ještě čekala, pak se dopátrala ke vchodovým dveřím a poslouchám zvuky, které by mi daly signál blížící se donášky jídla. Jenže venku bylo totální ticho. Ani hlásku. Ticho.

A  najednou  mi  došlo do jakého jsem se dostala omylu. Usnula jsem jen na chvilku a jsem tedy ve stále stejném dni! Nevím vůbec kolik je hodin, celá nepříjemná noc je přede mnou s probuzením do neurčitého rána a s dlouhým čekáním na jídlo! Měla jsem co dělat, abych toto zjištění rozdýchala. Ale jak to, že jsem slyšela kokrhat kohouta?

Celý další den jsem se soustředila na kohoutí kokrhání a zjistila jsem, že ten pacholek si kokrhá klidně celý den a ne jenom po ránu, jak jsem si celý život myslela. Ach jo.

Ve čtvrtek jsem už měla radost, že jsem ve svém procesu za půlkou, ale ani ty dva dny nebyly žádná brnkačka. Ale už jsem si zvykla. Musela jsem vždy ukáznit svou mysl a pak to jakžtakž šlo.

Na poslední noc jsem se vyloženě těšila. Při  jídle jsem dostala budíčka nařízeného na čtvrtou hodinu ranní s tím, že si mohu vychutnat východ slunce a pak mohu jet, neboť  Lenča s Tomášem vstávají až okolo osmé. Rozloučila jsem se s Lenčou, která si při donášce posledního jídla vlezla ke mně do tmy  a dala mi poslední instrukce. Šla jsem si brzy lehnout a modlila se, aby přišel spánek.

Poslední noc ve tmě byla nekonečně dlouhá

Ale jak už to tak bývá, co nejvíce chceme, nepřichází. Noc byla nekonečně dlouhá. Měla jsem pocit, že jsem v moci své mysli a že jenom na ní záleží, kdy se rozhodne, že je ráno. Ale nakonec jsem se přece jen dočkala a budík zazvonil. Ten nepříjemně pípající zvuk zněl pro mě jako rajská hudba! Nechala jsem ho vypípat až do vyčerpání a byla šťastná,  že i když jsem mnohokrát za týden chtěla pobyt ve tmě vzdát, že jsem to neudělala.

První otevření  dveří ze tmy vlastně ještě do tmy bylo báječné! Do nosu mě udeřila nádherná vůně přírody a  úžasný východ slunce na sebe nedal dlouho čekat. Trvalo mi asi tak dvě hodiny, než jsem si byla jistá, že mohu nasednout do auta a bezpečně odjet.

Cesta domů byla radostná. Prošla jsem sice nepříjemným procesem (vystřídaly se u mě snad všechny emoce), ale cítím, že smysluplným.

Jsem velmi vděčná Tomášovi a Lence, že mi poskytli tuto možnost očištění a že tuto terapii poskytují všem lidem, kteří o ni projeví zájem.

S láskou Tereza

1 2 3 8
Older posts

© 2017 Léčba tmou

Theme by Anders NorenUp ↑

Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací

Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".

Zavřít