Setkání s nicotou, stavem nula. Zmítání se s člověkem a uvězněnou v něm vyšší bytosti. Kdo z koho? Chce ten člověk opravdu vědět, odkud přišel? Kým je? Znát do gruntu své posvátné já? Jak mu to pomůže v cestě životem, zde a tady? Nevytrhne ho to z tak pracně vytvořeného a ještě nepevného hmotného světa?

To nebude platit pro většinu lidi, kteří se rozhodli pro pobyt ve tmě. Je to jen o mne a mých pocitech.

Ve svém životě jsem hodně dlouho a pracně hledala sama sebe. Svou podstatu jsem však nakonec našla! Povědomí svého původu někde daleko mimo pozemskou sféru mne doprovázelo od raného dětství. Nutkání neustále hledat, učit se, poznávat... všechno..., jak a proč existuje, principy, na kterých fungujeme. Dlouhá léta kontaktu s vyšším světem, proročí sny, práce s archetypy, snovými symboly, podvědomím a nakonec zkoušení sdělit ostatním, že jsou zde, aby pokročili dál, v rámci svých lidských možnosti, kde je každý sám za sebe, musí najít svou cestu a smysl plnohodnotného života. Moje pitvání sebe sama, až na ruby..., do řvoucí bolesti. Vytahování stínů, programů naočkovaných kolektivním vědomím, jen abychom se dokázali zařádit mezi lidstvo, fungovat zde a zachovat svou pravou hodnotu a směr. Odbourávání balastu a přijímání svých vnitřních démonů, krocení svých cenících zuby šelem...,, učení, učení a učení, jak vycházet se svým já versus má tělesná schránka.

Událostí a zkušeností, které mým člověkem dosud zmítaly do hranic zoufalství a poskytly pochopení vyššího řadu a zákonů vesmíru. To byl můj život a moje cesta. A bylo toho dost! Celý život jsem létala nahoře a chyběla mi přistávací dráha. Když se mi objevila, tak jsem ji odmítla a létala dál.

Ve tmě jsem překvapivě pochopila, že já musím jít teď a tady opačným směrem. Nastal životní okamžik zvratu! Už nesmím ulétnout do výšin, naopak jít směrem dolu. Nechat zarůst své kořeny do živlu země, do hloubky. Proto jsem se narodila jako člověk. Má podstata je ve vesmíru, mé tělo je zde a tady. Musím dbát o svého člověka, svého avatara. Jeho místo je na Zemi, jeho komfort a pohoda. Nepomohu mu tím, že od něj odtrhnu duševní podstatu. Takto by se stalo! Vím to!

Prvních par hodin ve tmě mne varovalo: přenesla jsem se do živé paralelní reality, kde jsem fungovala mezi stejnými blízkými lidmi, akorát děj se konal úplně odlišně! Viděla jsem sebe sama, jak do mne perou léky na schizofrenii ve snaze mne vrátit do reality zemského života.

Ve chvíli, když jsem si uvědomila, že je to iluze... , však iluze to nebyla, bylo to nadmíru reálné a živé, vrátila jsem se zpět do temné místností, ve které jsem byla už sama.

Následovaly potom rychlé obrazce karmicko - generačního zatížení rodu, které mne upozornily na aktuální dění v rodině. Byla to druhá a poslední otázka, kterou jsem potřebovala řešit a pochopit. Stalo se!

Můj další pobyt ve tmě se stal už přetrváváním a bojem s existenciálním komfortem mého člověka. Nadprůměrná vedra kolem 39°C, pocit horka (v chatce tak snad 29°C) a pocit nemožností se nadechnout čerstvého, studeného vánku (i přes to, že chatka je dost dobře izolována a ventilována), mne donutil k ukončení pobytu po 24 hodinách.

Než jsem odešla, rozhodla se ukončit pobyt, dlouho jsem vnitřně bojovala. Zmítaly se ve mně otázky jako: Jsem asi srab? Jak se budou na mne dívat ostatní, že jsem to vzdala? Vždyť jsem tak dlouho čekala... Vím, že první tři dni jsou nejtěžší... Ale? Co mi to to dál přinese? Chci to vůbec?

Nakonec: Zaplatila jsem... budu připadat ostatním jako idiot?

Najednou jsem dala na svou spolehlivou intuici!!! Nic není důležitější nad to, co opravdu chci a co cítím! A na to vždy je spoleh! Přála bych si, aby všichni se vedli svou intuici! Odbourat to, co po nás chtějí, či očekávají ostatní! Důležité je jen to, jak to cítím já! Názory lidi kolem nás, nějaké peníze, to vše je jen systém, který nás ovládá. Bytí volným a rozhodovat sám o sobě je nejdůležitějším uměním v našich životech.

Děkuji Lence a Tomášovi za jejich vstřícnost, za jejich empatii a lásku k všem a všemu, co dělají.

Jsem ráda za těch 24 hodin, které mi umožnili a které jsem absolvovala! I ten jeden den a jedná noc mi přinesly tolik poznatků a určily směr do budoucna, že bych bez nich hledala, kdo ví, jak dlouho.

Ještě na závěr: můj manžel i přesto, že do tmy jsem šla já, prožil vše se stejnou sílou a se rozhodl pro větší účast na našem společném životě, pro více sdílení a empatie. Díky za vše.

Aleksandra.