Mám pár reflexi, se kterými bych se ráda podělila od mého posledního sdílení.

I přesto, že jsem byla na pobyt ve tmě krátce, stačilo to na intenzivní zážitky a obrovský postup kupředu.

Tme není ani dobrá ani zlá

Pamatuji si, jak mne obklopila černá sametová nicota..., nebyla ani dobrá, ani zlá, prostě tam byla... jako prapůvod, počátek...

V teto nicotě se volně vznášelo mé já... a hledalo bod zachyceni, nějaký začátek, něco, od čeho by se mohlo odrazit a začít pohyb.

Nic takového tam nebylo, neexistoval ani začátek ani konec, avšak to prázdno bylo zároveň nekonečně bohatým celkem... Nic a zároveň všechno.

My tady jsme zvykli na pohyb po ose, od bodu A do bodu B. Jsme buď tady, nebo tam... nechceme přijmout, že jsme součásti celku, že já jsem svět a svět jsem já... že bod A a bod B jsou jedno a totéž, že jak nahoře, tak i dole...

O to výrazněji vnímám, jak jsme omezení ve svém duálním vnímání: běžně máme kolem sebe nesmírné bohatství, různorodost a pestrost všeho... My jsme však slepí kvůli neúnavné honbě po ose, soustředíme se jedině na směr, na to, kam poběžíme chytit něco, co ještě nemáme!

Díky pobytu ve tmě vidím, že jsme slepí!

paskaŽijeme tady jako v nějaké letargii, máme k dispozici všechno, ale i přesto, že vidíme, jsme naprosto slepí!

Rychlé si zvykáme na to, co máme, a přestáváme to vidět.

Svět si vytváříme sami, ale musíme to dělat vědomě. Myslíme si, že vědomi máme stále aktivní, ale nemáme! Povaha člověka chtít stále více je běžná. Jsme jako požírači události a zážitků... takové monstrum chňapající po všem, co ještě nemá, co nezná... pokud to chytí, spolkne a už si toho dál nevšímá... Oscilujeme mezi minulosti a budoucnosti, ve stávající realitě se neumíme najít.

Máme to jako software uložený do podvědomí.

To tedy rozhodně není vědomý rozvoj a vědomá cesta.

Hodně moudrých lidí tvrdí, že je důležité se zastavit, nasměrovat svůj zrak a vnímání na přítomnost a začít vidět to celé bohatství, které nám bylo dáno mít kolem sebe, všechny dary od Vesmíru, které nás obklopují, a kterých krásu nevidíme, kolik lásky k nám proudí, a my nejsme schopní se otevřít na její přijímání. Je zvláštní, že se nám rozsvítí zrovna ve tmě B-). Tma sundavá závoj z našich očí, strhne klapky, uvolní a rozšíří zorné pole. Najednou se člověk ocitne v jiném světě. Vše je nové, jiné, krásnější, silnější, bohatší.

Terapie tmou zajistila, že se mi rozsvítilo

Snažím se tento zázračný stav udržet co nejdéle, vzpomínám, vracím se opakovaně k okamžiku uzdravení slepce, prozření..., abych opět neotupěla, neoslepla... ten dar je velice křehký.

Je to takové hýčkání okamžiku... opatrné kutálení v dlaních hřejivých a plných lásky paprsků slunce...

Vykukují, vyklouzávají z mezer mezi prsty, mrkají vesele... Držme je...ať nám neutečou, připravme pro ně v našich srdcích místo, kde se trvale zabydlí.

Při pobytu ve tmě jsem začala vnímat, že je jen a výhradně na mne, jaky můj svět bude, že svou realitu vytvářím já samotna svým výstupem zevnitř ven.

Proč jsem byla kdysi nadšená někým/něčím, a dnes po tom nadšení není ani stopa? Proč už nechceme, co máme?

Proč se neumíme trvale těšit a vážit si toho, co jsme získali, čeho jsme dosáhli, s kým jsme. Vím, život je o změně, i my se měníme, někdo běží rychle vpřed, roste a se vyvíjí, někdo zakrsne a zůstává na místě, na kterém stal před x lety. Vztahy, kdysi harmonické končí rozchody.

Relativita času? V nějakém okamžiku jsme stali na jedné startovní čáře, ale jeden se našel v rychlejší vibrační dimenzi.

Je ten druhý špatný? protože vibruje pomaleji? Nebo to jen my přestáváme vnímat vše krásné v něm, jelikož naše ego potřebuje alibi pro svého vnitřního soudce, ten vyhrožuje: Ty, ty ty...! To se nesluší, my to tady neděláme... no joooo...ale to ten druhý je děsný!!! ... ?

To je jako bychom zazlívali kameni, že neběží po louce s námi. Vše má svou krásu, a pokud již tedy vešlo do našeho života, v jakékoli příjemné či nepříjemné podobě, musí být pro nás, a nesporně je, potřebné a užitečné. Nebudeme se tomu vysmívat, nebudeme se na to zlobit, nebudeme to odsuzovat. Pokloňme se tomu a poděkujme!

Všichni jsme spojeni

Začala jsem živě vnímat svět z toho pohledu, že jsme tady všichni spojení do jednoho organismu, jakým je Vesmír. Potom, co jsem ze tmy odešla (haha... vlastně potupně utekla), jsem strávila týden o samotě na své chatě v lese a jen pozorovala, jen naslouchala... Vysoké borovice začaly ke mne promlouvat... kolísaly se na větru a šepotaly tichou píseň... Viděla jsem v nich opravdu živé bytosti, vše v symbióze se všem. Tráva najednou byla zelenější, ptáci zpívali krásněji a hlasitěji, vzduch byl čistější, květy barevnější, slunce nádherně hřejivé, voda svěžejší ...

Byla jsem tak ráda, že jsem tam, kde jsem, cítím co cítím, vidím co vidím, slyším... prostě jsem vděčná a ráda, že JSEM, a kolem mne je svět, jaký jsem si vlastně vytvořila, a do teď neviděla jeho krásu. Není důležité, jak dlouho zde zůstanu, jak rychle dál poběžím, a kam mne to až zanese. Je důležité uctívat stávající chvíli se všem bohatstvím, které v sobě nese. Vidět neviditelné a  otevřít náruč lásky.

A láska proudí

Ona ta láska začne potom proudit oběma směry.

Je zvláštní, že když jsem vyslala tu lásku ven, začala se mi vracet a to zesílená.

Je to přímo kouzelná proměna a kouzelná výměna.

Pobyt ve tmě rozhodně doporučuji

Doporučuji zkusit... Myslím si, že každý z nás by měl pro své duševní zdraví povinně podstoupit minimální 24 hodinovou terapii tmou, aby prozřel a si začal vážit štědrosti světa, kterou má na dosah své dlaně.

S láskou Aleksandra