Milí přátelé v Lomci,

dala jsem si pár dnů na čas, než se mé myšlenky usadily a teď si myslím, že mohu s odstupem formulovat to, co mi pobyt ve tmě přinesl.

Pobyt ve tmě začal už když jsem vystoupila z vlaku

004Všechno začalo už ve chvíli, kdy jsem vystoupila v Bykáni na zastávce na znamení. Slunko svítilo a já se dívala na tabuli s názvem a zjišťovala, že stojím uprostřed „ničeho“. Naštěstí odtud vedla jen jedna cesta. Tak jsem vytáhla trekové hole a vydala se po ní. Jakmile jsem se dostala do obce Bykáň, už jsem se vcelku orientovala. Šla jsem pomalu, rozhlížela se po kraji, fotila čmeláky na bodláku, vnímala jsem atmosféru krásného teplého dne.

Hned 006na okraji obce Lomec mě vítal kříž a na návsi další. Chvíli jsem si sedla na lavičku na autobusové zastávce. Opřela jsem se a zavřela oči. No a pak jsem vzala mobil a volala. Tomáš mě navedl na správný směr. Šla jsem do mírného kopečka a po cestě mi běžel vstříc malý chlapec a velký pes. Clapec volal: „Ahoj Týno“. Nádherné uvítání.

Nahoře u roubenky čekal Tomáš. Podali jsme si ruce a já věděla, že mi tam bude dobře. Podívala jsem se na svatyni, která na mě čekala. Dostala jsem všechny potřebné informace a dva banány a ještě chvíli jsem se rozhlížela po okolí.

Přišel čas na pobyt ve tmě

010No a pak nastal čas vstoupit dovnitř. Uložila jsem si věci vedle postele, prohlédla a osahala si celý domeček, dala si sprchu, chvilku poseděla na posteli a pak jsem prostě vstala a šla zhasnout. Opatrně jsem se vrátila na postel a hleděla do tmy doširoka otevřenýma očima.

Cestování dvěma rychlíky a osobním vláčkem a pak i pěší cesta z Bykáně –to mě poněkud uondalo. Natáhla jsem se a usnula. Po probuzení jsem ještě chvíli ležela se zavřenýma očima. A pak jsem je otevřela do tmy. Neměla jsem ani to nejmenší ponětí o tom, kolik je hodin.

Zážitky z pobytu ve tmě?

Ty moje vlastní, osobní, prozrazovat nebudu nebudu. Jsou zkrátka jen hluboce moje a jako takové v podstatě nesdělitelné. Už proto, že každý si životem neseme prožitky, o nichž zhusta víme jen my sami nebo naši nejbližší lidé. Těžko čekat, že by je někdo cizí pochopil.

Takže jsem se rozhodla napsat jen nějaké postřehy a dojmy.

-Co je to tma? Tma je vším, čím vaše podvědomí chce, aby byla. Máte týden na to, aby se vaše podvědomí dohodlo s vědomím. Aby si to navzájem ujasnili a sjednotili se.

-Hned první den se mi v mysli vynořila vzpomínka na jednu debatu, jíž jsem byla přítomná před asi čtyřiceti lety. Tenkrát mi to připadalo hluboce filozofické. Byla nastolena možnost, že to, co se nám ve spánku zdá, je skutečný život. Zatímco to, o čem jsme přesvědčeni že žijeme, je sen. Byla z toho hodně bouřlivá debata, do níž jsem se nevměšovala, jen jem naslouchala, chvílemi si v duchu klepala na čela a myslela si svoje. Celá léta jsem na to nemyslela. A najednou se to vynořilo. Kolem mě byla neproniknutelná tma, žádný „děj“, ale sny byly živé, samozřejmě barevné, velmi realistické, jiné než bývají doma.

-Čas se stal pouhým pojmem bez obsahu. Jednou denně přišel Tomáš nebo Lenka s jídlem. Ale netušila jsem kolik může být hodin. Zvuků pronikalo do svatyně jen málo. Slyšela jsem občas zaštěkání psa, zvuk čtyřtaktního nebo dvoutaktního motoru, letadlo. Ale nic z toho se nedalo nějak časově identifikovat. Jediný údaj, který měl hodnotu, bylo 18.30 v sobotu, kdy jsem do svatyně vstoupila. A od toho okamžiku pak až následující sobotu ve 4.00 , kdy zapípal budík do tmy a hlásil, že je čas otevřít dveře do světa.

-Zajímavý postřeh prvního dne byl, že stále zavírám oči, když se nad něčím zamýšlím. Tak, jako doma, když člověk potřebuje zavřít oči a tím se oddělit od vnějších rušivých věcí. Třeba od obrazů na stěně. Nějakou dobu to trvalo, než si mozek uvědomil, že zavírat oči netřeba.

-Překvapilo mě, jak moc jsem ve tmě ztratila prostorovou orientaci. Myslela jsem, že jsem se třeba otočila o 180 stupňů. Ale ukázalo se, že jsem obrat třeba maličko nedotočila a najednou přišla trochu panika, když jsem po dvou krocích nebyla tam, kde jsem čekala.

Strava byla vynikající a mě si po mnoha letech stalo, že jsem neměla pocit hladu. Ano, znám se. Proto jsem byla vybavená. Vzala jsem si sebou několik balíčků plátkového sýru, pár sušenek, slané sýrové oplatky. Za celý týden jsem na ně vůbec nepomyslela. Žádný hlad, ani chuť na cokoliv jiného, než to, co jsem dostala. Všechen proviant jsem zase odvezla.

Když se mě přátelé ptali, co jsem ve svatyni stále dělala, odpovídám, že jsem skládala puzzle. Použila bych to jako podobenství. Velká krabice plná dílků. A na víku žádný obrázek. Samozřejmě, že jsem si v životě kus toho obrazu už poskládala. Ale ve tmě se ukázalo, že některé části byly špatně. Napasovala jsem do sebe něco, co nesedělo správně a najednou jsem viděla, že to patří jinam. „Obrázek“ se navíc rozšířoval na všechny strany, ačkoliv jsem si myslela, že okraje jsou dané. Někdy jsem ani nemohla uvěřit tomu, co se objevilo. Ale najednou jsem porozumněla spoustě věcí, které mě potkaly. A začala se těšit na další dílky. Jako bych je brala do ruky a prohlížela si je s úžasem.

Problém jsem měla se sopustředěním. Myšlenky se několikrát rozeběhly na všechny strany. Pochytala jsem je pomocí kamenů a řeckých korálků. Jakmile jsem je vzala do ruky a prsty si s nimi začaly hrát, myšlenky se vrátily. „Sesedly“ se do kruhu a zůstaly. To se to pak skládalo.

V pátek jsem spolu s jídlem dostala také pokyn k ránu. Budík, o němž mi bylo řečeno, že je nařízený na čtvrtou. Bála jsem se na něj sáhnout, abych zvonění nevypla. Nebyly vidět ani rafičky, ani jiné značky. Opatrně jsm ho postavila na podlahu a snažila se na něj nemyslet.

Těšila jsem se na otevření dveří

020

A pak se najednou začalo ozývat pípání. Sedla jsem si na posteli a spustila nohy na podlahu. Dívala jsem se do tmy a čekala na chvíli, kdy budu chtít otevřít dveře. Těšila jsem se na to. Věděla jsem, že Měsíc je v úplňku, takže nebude tak docela tma. Přesto jsem se šla napřed ještě potmě vysprchovat. Teprve pak jsem otevřela vnitřní a po nich i vnější dveře. Nadechla jsem se příjemného vzduchu.

Vyšla jsem ven a připadalo mi, jako bych byla opilá. První mě přivítal pes. Nádherný pocit v prstech zabořených do husté srsti.Venku už byl také „kolega“ z vedlejší svatyně. Sdělovali jsme si dojmy. Ten pocit opojení jsme měli oba. Zvolna jsem chodila a držela se stromů. Pak jsem chvíli jen tak seděla venku a když jsem nabyla jistotu, vydala jsem se slunci vstříc. Východ je na druhé straně Lomce, než roubenka. Tak jsem vyšla nahoru a po polní cestě šla stále směrem na východ. Až jsem došla na konec kukuřičného pole a tam jsem si sedla na pařez a dívala se na mraky osvětlované pomalu blížícím se Sluncem. Vítala jsem to Slunce a ono vítalo mne.

Děkuji za pobyt ve tmě

Teď už zbývá jen znovu s pokorou poděkovat Tomášovi a Lenče za tu poskytnutou šanci, za přijetí, za jídlo. Za souznění a pochopení. Za všechno, co mi bylo dáno prožít a procítit. Za to, co jsem pobytem ve tmě získala i za to, čeho jsem se zbavila.

Také chci poděkovat Západní Svatyni. Za to, že otevřela svou měkkou, teplou a dřevem vonící náruč a dovolila mi schoulit se do ní.

Nikdy nezapomenu ani na „vítacího“ psa. Na jeho přátelské přijetí, na podanou tlapu, pohled očí.008007

Přeji všem, kteří k vám přijedou, aby se cítili tak úžasně jako já. Nejen v době pobytu, ale i po odjezdu.

DĚKUJI

Týna