Maru – jsem vděčná a tak nějak visím v časoprostoru

Tak milý Tome a Lenko,

uplynul měsíc od pobytu ve tmě? To mě docela šokovalo, ale vzhledem k tomu, že je každý den nabitý, tak se tomu ani moc nedivím..

Pár měsíců jsem si hrála s myšlenkami na pobyt ve tmě

Můj příběh je prozaický, přišel mi pocit, že mám jít do tmy, pár měsíců jsem si s ním hrála a pak začala hledat, kam půjdu. U vás mi to přišlo dle www nejsrdečnější a tak nějak bez zbytečného pozlátka a balastu a tak jsem vás oslovila. Byla jsem velmi ráda, že jsem dostala termín až za půl roku neboť jsem věděla, že se má ještě něco stát, abych si pobyt ve tmě užila…stalo se spousta věcí a já sílila a sílila, až jsme cítila, že se začínám těšit a být zvědavá sama na sebe. Strachy, které byly před půl rokem už zmizely, spousta věcí se vyřešila už jen samotným rozhodnutím podívat se na sebe – takovou já jsem a pokud se podaří třeba si ujasnit, co bych ráda na další roky se svým životem.

Na pobyt ve tmě jsem šla pěšky

Nástup byl úžasný, přišla jsem (pěšky) s těžkým batohem a uřícená, takže moje jediná starost byla sprcha, jídlo a zhasnout. Tomáš mi vysvětlil co a jak, vše se mi zdálo jednoduché pro pochopení ( a bylo to tak i v reálu) a tak jsem se sprchla, najedla a hned zhasla. čekala jsem co bude, nic nepřicházelo, jen pocit, že se mám seznámit s místností a zjistit, jestli bych si třeba nevyrobila nějaký strach sama když se neukazuje ha ha no tak jsem vlezla pod postel, procházela kolem zdí, šla na záchod a nikde nic…tak si říkám lehnu a spím…a ono nic…únava nikde, já oči dokořán, občas jsem si zacvičila, zameditovala  a snažila se odhadnout kolik je hodin….měla jsem totiž opět hlad ha ha ..Tomáš mi přinesl druhý den jídlo, to jsem se snažila nesníst zároveň a pak jsem zase jen ležela a podřimovala…přicházely zvláštní sny…z některých jsem se vzbudila vyděšená, ale pak jsem si uvědomila, že ten strach nemusím řešit a bylo mi dobře…z jednoho snu jsem se vzbudila s pláčem a prosila za odpuštění lidi, ke kterým jsem to tak cítila…bylo to úžasné !!! Brečela jsem si pěkně nahlas, mluvila jsem si nahlas…nikdo mě neviděl, neslyšel, ani já jsem nikoho neřešila, jen ten pocit odpuštění…nic moc jiného se nedělo, jen pocit, že není třeba nic dělat, ani se hýbat…pocit prázdného časoprostoru ve kterém tak nějak visím 🙂

Po návratu jsem dostala zánět očí, který mi velmi pomohl pěkně další čtrnáct dní nekoukat ven, ale dovnitř…každý den děkuji za vše, co je mi dáno a jsem vděčná, že jsem si mohla udělat zastavení, které přišlo v pravý čas a plynule navázalo na celý můj předešlý jak duchovní tak fyzický život.

Přátelé, pokud vás to ťukne, nebojte se, pokud přijmete rozhodnutí, než přijdete na řadu ve tmě, většina věcí se vyřeší sama 🙂

Krásné životy všem přeje Maru 🙂

Rezervace