Jaké to bylo týden ve tmě?

Krátké.

Nepřemýšlela jsem dopředu o tom, jaké to ve tmě bude, věděla jsem uvnitř sebe, že to chci (a asi že to znám). Jen jednou se mi mihla myšlenka, jestli nejsem přehnaně sebevědomá a neměla bych si dojít alespoň do Kavárny ve tmě, ale nenašla jsem si čas, tak jsem prostě přijela.

Pobyt ve tmě jen pro mne

Na místě jsem měla jasný pocit, že je to nachystáno přesně pro mě. Domeček malý, dřevěný, teplý, příjemná postel, horká sprcha, na zemi karimatka na cvičení, přesně taková, jakou jsem nakonec nechala doma, abych nevozila moc věcí, dost místa na cvičení. Ocenila jsem, že jsem si mohla zhasnut sama a vybalit si a připravit se, jak jsem potřebovala.

Jinak to probíhalo asi hodně standartně.

První 2 dny jsem hodně spala (a trochu meditovala - cvičila - jedla).

Další 2 dny jsem hodně snila a představovala si konkrétní věci, ale nic převratného - třeba jak bych chtěla strávit se svou mladší dcerou 4 dni v Paříži nebo jak být veganem, aby mě to bavilo (a meditovala - cvičila - jedla). Někde uprostřed se mi zdál sen, že jsem v noci "omylem" šla běhat a tím celý pobyt pokazila; říkala jsem to Lence a pobavilo mě, když mi oznámila, že s něčím podobným jsme přišli ten den všichni.

A pak se pobyt ve tmě rozjel

Poslední 2 dny jsem na sobě konečně začala pracovat. Do té doby mi čas utíkal přiměřeně, v tu chvíli začal letět. Stalo se mi, že jsem měla pocit, že je ještě večer a Tomáš přišel s jídlem už na druhý den, což mě mírně vyděsilo. Otevřela se mi krátce před pobytem schopnost otevřít (si) minulé životy a čistit, tak jsem jela po problémech svého života a jejich kořenech, co jsem dokázala. Některé věci byly síla, ale hodně mě to bavilo, převládal pocit obrovské radosti a dobrodružství, že něco takového je možné, přes to, že člověk otevírá, co ještě nezvládl, že. Také jsem dostávala konkrétní nápady, co dál a odpovědi na otázky. Poslední odpověď přišla 10 minut před tím, než zazvonil budík; vrtalo mi delší dobou hlavou, jaký je vztah mezi spontánností a disciplinou (protože pro mě se dost vylučují, spontánnost obdivuji a k disciplině mě to táhne) a vnitřním vedením. (Kdyby to někoho náhodou zajímalo, v minulosti, 50, 100, 200, 1000 let zpátky, pokud se někdo chtěl stát duchovním mistrem nebo alespoň vědomějším, tak disciplina byla jedním z vhodných nástrojů, jak se dopracovat spojení nahoru (pokud vycházela z čistého srdce a touhy a nebyla vynucená nebo povinná). Dnes jsou jiné vibrace a spontánnost (= soulad, vnitřní vedení, pocit, že něco udělám prostě proto, že to tak cítím) je "lepší" než disciplina, má to ale drobné úskalí, aby se člověk opravdu nechal vést "tím, jak to cítí" a ne něčím jiným.

Příklad, když někdo spontánně dojde k tomu, že chce přestat kouřit, výborně a může mít to štěstí, že využije příhodný okamžik a nebude na to mít už ani chuť; může se ale taky stát, že za týden, měsíc... bude mít "pocit", že si jednu cigaretu dá. To ale bude paměť a zvyk těla a ne ta spontánnost, kterou se má nechat vést (nechme teď stranou, jestli je zdravé přestat kouřit najednou nebo postupně). A také jsou lidé (jako třeba já), které to spontánně táhne k určité disciplině, protože jinak mají tendenci se tak rozptylovat vším možným zajímavým kolem, že aby se v tom životě vůbec někam dostali... Silnou stránkou discipliny je spolehlivost, u spontánnosti je to otevřenost pro teď a tady a kreativita. Konec odbočky.) A cvičila jsem a meditovala a jídlo poslední den spontánně vynechala.

Terapie tmou a hezké ráno

Ráno venku bylo podmračené ale hezké. Nevnímala jsem žádné intenzivní barvy ani zvuky, ale potěšilo mě, že mě zdravil a skákal na mě pes, možná víc, než na ostatní 2 účastníky - poslední 2 věci, které jsem řešila, byly o psech... Povídali jsme si chvíli ve 3, proč jsme ten týden chtěli a jak jsme ho prožili a I když ani pořádně nevím, jak se vlastně ostatní 2 účastníci jmenovali, budu si ten rozhovor pamatovat.

Je něco jiného věci nahlédnout a něco jiného převést to do reality. Některé dílčí věci (vztah dětí k pejskovi třeba) se vylepšily a děláme pro to další věci plus já líp rozumím jejich reakcím. Svoje hlavní téma mám pořád nedořešené a nedokázala jsem udělat všechny konkrétní kroky, které jsem mohla. Pak jsem měla 2 nápady, jeden jsem realizovala a povedlo se to tak na 75 procent; ta část, na které jsem začala pracovat hned po návratu, vyšla 100 procentně, to, co jsem dotáhla až po Vánocích, už nemělo tu energii. ? Nešla jsem tu noc po návratu spát a dala se do práce; ale protože jsem moc nespala ani poslední 2 dny u Tomáše a Lenky, na další nocovku jsem si už netroufla, bylo před Vánoci, týden jsem nebyla s dětmi. Kde je ta hranice...

S druhým projektem začínám doopravdy až teď, jen praktické věci jsem zařídila hned. Je to přednáška na téma 2 knih o spirituálních regresích Dolores Cannon, které jsou jen v angličtině, a teď jsem zvědavá, jestli si přitáhne své posluchače.

Tma i po návratu domů

Druhý nebo třetí den po návratu nám doma v šatně, kde nejčastěji medituju a kde není okno, shořelo trafo, takže je tam tma :-) Namontovali jsme tam jen malou lampičku. Ideální místo pro pokračování 🙂

A objednala jsem se v létě na další termín, snad se podaří sladit dětské akce, trochu se bojím (kde je ta hranice mezi prací na sobě a sobectvím). Týden je krátký, tak tedy 14 dní, ale za sebe cítím ideálních 10. I když se dá v chatičce hýbat a cvičit, mám strach, aby mi neodešla sebekázeň, bude mi chybět jít nebo běžet... Ale to je jen detail.

Moc děkuji Tomášovi a Lence za dobrou náladu, podporu a krásnou energii, kterou kolem sebe šíří.