O pobytu ve tmě, jako formě terapie, jsem se dozvěděla „náhodou“ před třemi lety. Procházeli jsme právě na čundru s mým partnerem, kamarádem a kamarádkou jednou vesnicí na Broumovsku, když nás jeden neznámý místní asi pětatřicetiletý muž oslovil a pozval nás k sobě na zahradu, kde právě se svou ženou a jejich rodinným přítelem grilovali. Setrvali jsme tam několik hodin, a to ve velmi zajímavém rozhovoru, během něhož jsme se díky osobní zkušenosti dotyčného muže o léčbě tmou dozvěděli. Od té doby jsem o pobytu ve tmě přemýšlela několikrát, snažila se ho i naplánovat, ale vždy to z nějakého důvodu zkrátka nevycházelo a já jsem to brala tak, že ještě nenastal ten pravý čas. Ten měl přijít a přišel až teď…

Děti zaopatřeny, navařeno, napečeno, pusa partnerovi…a hurá na to :o)

Přivítání před pobytem ve tmě

Tomáš mě přivítal velmi přátelsky, vysvětlil co a jak, a že mi, než si vybalím nejnutnější věci, přinese ručník. Tak jsem si pomocí světla v mobilu vyrovnala věci pod postel v útulné voňavé chatce, sedla si na postel a zhasla mobil. Asi tak po minutě nebo dvou jsem pocítila panickou úzkost až hysterii, vylítla ze dveří ven a propukla v pláč, což zapříčinila i představa, že si s sebou zpět domů odvezu to, co jsem tam chtěla zanechat, nepochopím, nepřijmu ... .Za chvilku se objevil Tomáš s ručníkem a já mu s brekem říkala, že to nedám. Jelikož pršelo, šli jsme oba přeci jen dovnitř, kde jsme si povídali. Tomáš si svým přístupem ihned získal mou důvěru a já měla pocit, že se neznáme pouze pár minut, ale odjakživa. Povídali jsme si možná hodinu, možná dvě a já se rozhodla, že zůstanu.

Co se odehrávalo dny a noci potom je těžko zprostředkovatelné. Když se člověk nemůže podívat na svět kolem sebe, začne se chtíc nechtíc koukat do sebe…a to jsou věci… Po dvou nocích přišel ten největší zlom. Nenacházím vhodnější slova, než že jsem nějakým způsobem prozřela. Najednou můj život a vše co se mi za 35 let událo, začalo dávat smysl. Viděla jsem souvislosti, jedno jak následek předchozího a příprava na další, a znovu a znovu, a to ve jménu vývoje. Nejrůznější situace, bolesti a křivdy, signály a znamení, tolik jsem si toho mohla znovu prohlédnout. Díky poznání k němuž jsem tam došla, jsem ale tentokrát vše vnímala a prožívala jinak. Pocítila jsem nepopsatelnou úlevu a radost, a zároveň s tím hlubokou vděčnost, lásku, pokoru a úctu ke všemu a všem, co jsem si jen dokázala představit, včetně sebe, což byl do té doby naprosto nepoznaný pocit.

Po terapii tmou

Při psaní těchto slov sedím u okna. Pokaždé, když se podívám ven, jsem v úžasu. Nikdy dřív bych nevěřila, jak krásný může být takový mlhavý den, rozeznávám obrysy topolů, obdivuji jinovatku na střeše mého auta i dětským prstem nakreslený obrázek na jeho dveřích z dnešního rána… mám zdravé oči, vidím, Bože děkuji. Děkuji, děkuji.

Gábi

PS: Z naší čundrácké čtveřice jsem druhá v pořadí, kdo pobyt ve tmě absolvoval. Třetí z nás má v této chvíli rezervovaný termín…