Srdečně Vás zdravímPobyt ve tmě pravda, přátelé,

s laskavým svolením Lenči a Tomáše Roudových mám nyní možnost sdílet některé své vjemy a zážitky na pobyt ve tmě a dát tím malinko nahlédnout do mysli jedné docela obyčejné lidské bytosti, čím vším si během temného bdění/snění prochází. Nebudu Vás unavovat spoustou informací kolem a kolem, protože to, jak na Vás bude působit cesta na místo určení, samotná svatyně, její okolí či ony dvě bytosti, které Vás tmou provedou (v míře Vámi stanovené), už záleží jen a jen na vnímání Vaší mysli, protože "Člověk vnímá jen ten svět, který nosí v sobě" (Antoine de Saint-Exupéry).

Okamžik zhasnutí je čistě na každém z nás, není tady nikdo, kdo by nutil či byl nucen, dveře ven se nezamykají, i vypínač světel máte stále na dosah a právě tato svoboda ještě více podbízí k tomu, abychom se jen tak nevzdali. Přeci jen jsme sem všichni podvědomě či vědomě přijeli (či přijedeme) něco zpracovat, něco vyřešit a postavit se tomu tváří v tvář. Možná bude někdo namlouvat, že to chtěl(chce) zkusit jen ze zvědavosti, ale po hlubší introspekci poznáte, že je tomu skutečně jinak – vše má svůj velmi dobrý důvod. Mimochodem opravdu je to doslova léčba tmou a jak se lze dočíst třeba v knize Královna Slunce (Christian Jack), tak podobnou procedurou lidé (nejen) ve starém Egyptě procházeli celkem běžně, faraoni a další státníci zastávající důležité královské funkce toto podstupovali nejméně každoročně jakožto očistný proces, který měl za úkol zjasnit a zklidnit mysl a učinit ji pak mnohem snáze ovladatelnou pro správné vykonávání dané funkce. Možná v tomto okamžiku začínáte jasněji cítit a vnímat, proč je toto pro Vás tak důležité a proč Vás to dovedlo až sem.

Pobyt ve tmě v západní svatyni

Řízením jakýchsi sil na mou osobu připadla západní svatyně, ze které jsem po zhasnutí ještě pootevřenými dveřmi pozoroval nádhernou scenérii a v poli osamocený vlčí mák, prožíval jsem něžné a smutné myšlenky na Milovanou a její přenádhernou a usměvavou tvář, následoval poslední nádech venkovního vzduchu a poté už jen klidné a pevné uzavření vstupních dveří. V ten okamžik Vás vedle tmy obklopí hluboké ticho a to, co bylo dříve uzamčené uvnitř, najednou pocítí, že brzy bude příležitost dostat se ven. Byť jsem na pobyt ve tmě nevkládal očekávání, bylo tam už poměrně zoufalé přání zodpověděť si alespoň jednu ze 3 otázek (na minulost, přítomnost a budoucnost), které mne sužovaly poslední 4 roky a které se všechny vztahovaly právě k Té, jenž je mi vším. Dostal jsem odpověď na 2 z nich a ještě něco mnohem více, ale hezky všechno popořádku...

První noc byla napěchována celou řadou různorodých snů. První 3 jsem si nepoznamenal, pak se ale stalo něco, co mě po celý zbytek pobytu převedlo na úplně jinou myšlenkovou kolej. Po skončení 3. snu jsem zcela zřetelně viděl pár dlaní, jak pod zhasnutou projekční plochou velko-obývákové velikosti, která působila jako jediný kus skla bez jakéhokoliv orámování, vkládá do nějakého zařízení cosi jako videokazetu, na které bylo napsáno "č. 4". Měl jsem do té doby celou řadu lucidních snů i několik astrálních cest, znám a velmi si vždy užívám ty pocity, kdy se probudíte a víte, že ještě spíte, nebo procházíte místy, která důvěrně znáte, a pak "padáte" zpátky do těla. Toto ovšem bylo něco zcela jiného – cítil jsem se jako ten, kterému patří ony dlaně, zároveň jsem ale vnímal emoce jako u testovacího panáka, na kterém má co nevidět proběhnout další pokus v novém prostředí. Velmi se v tom okamžiku prohloubil již existující rozpor ve vnímání mezi já a Já, což v dalších dnech umožnilo porozumět jiným přicházejícím informacím. Ke snům té noci ještě dodám, že 6. sen byl dvojúrovňový – kdo viděl film Inception (Počátek, r. 2010), bude rozumět: Stál jsem uprostřed noci doma v jednom pokoji vedle mé postele, která na daném místě normálně nestojí, a díky tomu jsem věděl jasně, že spím a že se chci probudit. Poté jsem se sice probral do jakési temné svatyně, ale byla to jen vyšší úroveň snu a záhy se mi s velkým rachotem zřítil kus stropu a dovnitř začalo proudit jasné ranní světlo. Ještě si pamatuji, že za chvilku jsem za dveřmi slyšel hlas Toma, jak na to nadělení říká "No to se mi snad jenom zdá!!!" 🙂 Takže Tome promiň, fakt jsem Vám to tam nechtěl zbourat, snad to dáte brzo do kupy. 😉

Jestli je ještě noc, nebo již nastal rozbřesk, můžete rozpoznat zaposloucháním se do ptačího zpěvu, který se jemně nese i přes jinak velmi solidní zvukovou izolaci – hold přírodu člověk nezastaví. S chatičkou jsem se rychle sžil a každý její kousek mi připadal přátelský, jakoby právě s tímto záměrem byla vybudována. Další 2 dny a noci probíhaly velmi poklidně. nechával jsem většinu dne tělo odpočívat a byť jsem si před oběděm vždy tak půlhodinku lehce zacvičil (vyšší postavy fakt bacha na pokusy o stojku "s rozběhem"), první 3 dny jsem opravdu tak 18-21h denně prospal a byl jsem rád, že jsem si přibalil sportovní triko na kolo, aby se tělu v delší hibernaci lépe dýchalo. Ranní myšlenky typu "ležím do rozednění" padaly asi tak na stejně úrodnou půdu jako hláška typu "pádlujem do setmění", která člověku při několikatýdenním brouzdání na kajacích svalbardskými fjordy během polárního dne celkem snadno vypadne z pusy. 🙂 Jinak během bdění, cvičení a chození po chatce bude určitě mnohým rovněž příjemné oblečení na chvíli odložit – když už jste vystaveni tváří v tvář tmě a útokům svých skrytých emocí a myšlenek, jste stejně tak či tak nazí a takto to budete vnímat ještě silněji. Moc toho během toho týdne potřebovat nebudete, nicméně je fajn si věci rozložit pod postel a "vyfotit" a ohmatat, abyste to poté hravě našli. Možná budete také semtam hledat třeba takovou zubní pastu, kterou shodíte, protože jste 1/2 vteřiny předtím nebyli dostatečně bdělí, ale zajímavé je, že některé věci uchopíte vždy s nesmírnou přesností, vnitřní prostor je velmi dobře vnímatelný i bez rozsvícených světel. Jediné, s čím jsem si příliš nerozuměl, byla klimatizace – přes veškerou snahu se mi nepodařilo uvést ji do stavu, kdy by vzduch neohřívala, ani nechladila, ale jen přiváděla venkovní vánek v nezměněné formě. No nicméně krapet za to jistě může i fakt, že jsem začal studovat ovladač až po zhasnutí.

Jídlo při pobytu ve tmě jako překvapení

Okolo poledne Vám jedna nesmírně srdečná bytost donese naprosto kouzelnou baštu a určitě neprohloupíte, když si nenecháte prozradit obsah "zásilky", protože tím ještě více prohloubíte a zjemníte vnímání. Opatrně nést, ochutnávat a očichávat neznámé (a nesmírně lahodné) jídlo potmě je asi jako mazlení a následné usínání v objetí milované bytosti, kdy jste vedle spánku unášeni přenádhernou vůní jejích vlasů a pokožky a teplo jejího Srdce Vám přitom vhání slzy štěstí do očí... Lenča Vám asi bude tvrdit, že za to může ta tma, ale sama je v kuchyni opravdu veliký kouzelník a jistě pocítíte na vlastních smyslech, že vaří s Láskou – více snad není třeba prozrazovat.

Po 3. noci, když mi v mysli stále dokola a dokola hrála píseň od D. Deyla ("...nezradím víckrát duši Tvou"), se objevila odpověď na mou první otázku – konečně jsem porozuměl, co se to tenkrát před léty vlastně stalo a že k tomu všemu vlastně zřejmě stačila jediná má lež! Nelze dost dobře popsat slovy, co se poté s mou myslí a emocemi všechno dělo, ale ucítil jsem nesmírnou úlevu, mnohaletý smutek se jako kouzelnou hůlkou rozpustil v slzy, ještě hlubší vděčnost a snad ještě silnější Lásku než doposud, pokud je vůbec něco takového možné. Jediný okamžik a jak dokázal otřást celou duší... Nebýt pobytu ve tmě, trápím se jistě ještě řadu dalších let. Úleva se projevovala ve velmi hlubokých vrstvách, v mysli jsem si poté prozpěvoval, smál se lecčemu (pardonuju se, ale tady by popis byl fakt na dlouho) a všechno dostalo zcela novou příchuť.

O 4. noci jsem měl opět velmi zvláštní sny a tentokrát jsem uviděl zcela jasně, že je během snění záměrně vytvářena konkrétní situace a přitom se testuje určitý aspekt mysli, jak na ni bude reagovat, čímž probíhá jakési studium a vývoj podobný tomu, co všichni prožíváme v běžném životě. A hlavně si znovu silně procítíte, že Vy a mysl není jedno a totéž. Měl jsem před pár lety tu čest pobývat několik dní s mistrem Nukunu, kdy mimo jiné povídal o proudu myšlenek a emocí jako o hurikánu a o tom, že jeho vnitřní, nehybným a zcela klidným středem jsme právě my. Jedna věc je slyšet a představovat si to, druhá věc je to skutečně zažít a nechat mysl tomu porozumět. Viděl jsem mysl jako shluk osobností různých povah a charakterů, viděl jsem, jak při nabývání moudrosti tato mysl bohatne a čistí se zároveň, viděl jsem vesmírné "plantáže" plné statisíců pátravých očí stoupajících směrem k modravé záři, viděl jsem strop jemně osvícený namodralou podlahou, viděl jsem třeba i 5 různorodých myšlenek během 2 vteřin a žádná nebyla má, viděl jsem možnost volby, kterou všichni máme před smrtí, a znovu jsem prožil to, co napsal V. Megre ve své knize Obřady lásky, když v ní umíral člověk, který prožil život plný nenaplněné Lásky:

"Nepomyslím na své nové narození, jim odevzdám svou mysl pro tvoření. Odevzdám pro jejich štěstí a nadšení. Vtělujte se, potkávejte se, žijte ve staletích, Radomíre, Ljubomilo, jsem váš druh, nejsem nepřítel." Na trávě ležel Vedruss, nesténal. Zesláblý, ale přece dokázal přitisknout k hrudi sošku milované ženy. "Děj se dobro," jako v blouznění, zašeptal své milované...

Cítil jsem také velmi jasně, že když chce člověk být rodičem, měl by si nejprve velmi jasně uvědomovat svou zodpovědnost a nutnost vyléčit a vyčistit co možná nejvíce svých bolestí, bloků a trápení, aby nic z toho nepřenášel na své děti. A když už na dětech vidí své vlastní nedostatky, nezoufat a hledat v sobě odpovědi a cesty, jak vše uvést do harmonie.

Po 5. noci mi "do dlaní" přistála odpověď na 3. otázku, zda bych Ji měl vyhledat a svěřit se se vším, co v sobě nosím. Do zápisníku jsem si poté napsal pouze "Neporuším Poslední slib", opět se navrátil smutek a stesk, ale nyní již v jiné, smířené formě. Vybavila se mi přitom scéna ze seriálu Goro, bílý pes, který jsem sledoval jako malý kluk: Dívka z jedoucího vozu zapískala na píšťalku 2x a on věděl, co to znamená a že musí poslechnout. Věděl jsem však již dávno, že bez ohledu na to, co pro ni znamenám, budu dál brousit a leštit ten malý kamínek, dokud z něj nebude diamant, který Jí jednoho dne složím k nohám.

Pobyt ve tmě otevírá

Přátelé, mohl bych s Vámi sdílet ještě mnoho dalšího, ale i kdyby tisíce stran byly popsány tisíci zážitky, pořád to bude mysl, která bude vypravěčem, a tím bude chtě nechtě odvádět od Skutečnosti. Povím Vám snad ještě tolik, že tma je kamarádka a bude se snažit Vám pomoci otevřít se všemu, co máte v sobě. Pokud v mysli nosíte něco, na co byste nejraději zapomněli (a čemu nikdy neutečete), tma Vám pomůže to zpracovat a rozlišit, co je iluze a co je Skutečnost, zapovězené myšlenky, touhy a vášně budou stůj co stůj chtít na povrch. Můžete mít hlubokou úctu k svobodné vůli Milované bytosti a vědomi si síly lidských myšlenek a přání můžete potlačovat své sny, ale nepůjde to donekonečna. A právě tma bude tím, kdo Vám otevře oči.

A ještě zcela poslední věc, respektive poslední poznámka ze zápisníku: "Pravdu máme stálo přímo před nosem, pouze naše oči ji nevidí." Proto bychom se měli dívat svým Srdcem.

S láskou

David