Léčba tmou

Terapie tmou, pobyty ve tmě

Archiv pro měsíc: Srpen 2015

Aleksandra – reflexe po měsíci

Mám pár reflexi, se kterými bych se ráda podělila od mého posledního sdílení.

I přesto, že jsem byla na pobyt ve tmě krátce, stačilo to na intenzivní zážitky a obrovský postup kupředu.

Tme není ani dobrá ani zlá

Pamatuji si, jak mne obklopila černá sametová nicota…, nebyla ani dobrá, ani zlá, prostě tam byla… jako prapůvod, počátek…

V teto nicotě se volně vznášelo mé já… a hledalo bod zachyceni, nějaký začátek, něco, od čeho by se mohlo odrazit a začít pohyb.

Nic takového tam nebylo, neexistoval ani začátek ani konec, avšak to prázdno bylo zároveň nekonečně bohatým celkem… Nic a zároveň všechno.

My tady jsme zvykli na pohyb po ose, od bodu A do bodu B. Jsme buď tady, nebo tam… nechceme přijmout, že jsme součásti celku, že já jsem svět a svět jsem já… že bod A a bod B jsou jedno a totéž, že jak nahoře, tak i dole…

O to výrazněji vnímám, jak jsme omezení ve svém duálním vnímání: běžně máme kolem sebe nesmírné bohatství, různorodost a pestrost všeho… My jsme však slepí kvůli neúnavné honbě po ose, soustředíme se jedině na směr, na to, kam poběžíme chytit něco, co ještě nemáme!

Díky pobytu ve tmě vidím, že jsme slepí!

paskaŽijeme tady jako v nějaké letargii, máme k dispozici všechno, ale i přesto, že vidíme, jsme naprosto slepí!

Rychlé si zvykáme na to, co máme, a přestáváme to vidět.

Svět si vytváříme sami, ale musíme to dělat vědomě. Myslíme si, že vědomi máme stále aktivní, ale nemáme! Povaha člověka chtít stále více je běžná. Jsme jako požírači události a zážitků… takové monstrum chňapající po všem, co ještě nemá, co nezná… pokud to chytí, spolkne a už si toho dál nevšímá… Oscilujeme mezi minulosti a budoucnosti, ve stávající realitě se neumíme najít.

Máme to jako software uložený do podvědomí.

To tedy rozhodně není vědomý rozvoj a vědomá cesta.

Hodně moudrých lidí tvrdí, že je důležité se zastavit, nasměrovat svůj zrak a vnímání na přítomnost a začít vidět to celé bohatství, které nám bylo dáno mít kolem sebe, všechny dary od Vesmíru, které nás obklopují, a kterých krásu nevidíme, kolik lásky k nám proudí, a my nejsme schopní se otevřít na její přijímání. Je zvláštní, že se nám rozsvítí zrovna ve tmě B-). Tma sundavá závoj z našich očí, strhne klapky, uvolní a rozšíří zorné pole. Najednou se člověk ocitne v jiném světě. Vše je nové, jiné, krásnější, silnější, bohatší.

Terapie tmou zajistila, že se mi rozsvítilo

Snažím se tento zázračný stav udržet co nejdéle, vzpomínám, vracím se opakovaně k okamžiku uzdravení slepce, prozření…, abych opět neotupěla, neoslepla… ten dar je velice křehký.

Je to takové hýčkání okamžiku… opatrné kutálení v dlaních hřejivých a plných lásky paprsků slunce…

Vykukují, vyklouzávají z mezer mezi prsty, mrkají vesele… Držme je…ať nám neutečou, připravme pro ně v našich srdcích místo, kde se trvale zabydlí.

Při pobytu ve tmě jsem začala vnímat, že je jen a výhradně na mne, jaky můj svět bude, že svou realitu vytvářím já samotna svým výstupem zevnitř ven.

Proč jsem byla kdysi nadšená někým/něčím, a dnes po tom nadšení není ani stopa? Proč už nechceme, co máme?

Proč se neumíme trvale těšit a vážit si toho, co jsme získali, čeho jsme dosáhli, s kým jsme. Vím, život je o změně, i my se měníme, někdo běží rychle vpřed, roste a se vyvíjí, někdo zakrsne a zůstává na místě, na kterém stal před x lety. Vztahy, kdysi harmonické končí rozchody.

Relativita času? V nějakém okamžiku jsme stali na jedné startovní čáře, ale jeden se našel v rychlejší vibrační dimenzi.

Je ten druhý špatný? protože vibruje pomaleji? Nebo to jen my přestáváme vnímat vše krásné v něm, jelikož naše ego potřebuje alibi pro svého vnitřního soudce, ten vyhrožuje: Ty, ty ty…! To se nesluší, my to tady neděláme… no joooo…ale to ten druhý je děsný!!! … ?

To je jako bychom zazlívali kameni, že neběží po louce s námi. Vše má svou krásu, a pokud již tedy vešlo do našeho života, v jakékoli příjemné či nepříjemné podobě, musí být pro nás, a nesporně je, potřebné a užitečné. Nebudeme se tomu vysmívat, nebudeme se na to zlobit, nebudeme to odsuzovat. Pokloňme se tomu a poděkujme!

Všichni jsme spojeni

Začala jsem živě vnímat svět z toho pohledu, že jsme tady všichni spojení do jednoho organismu, jakým je Vesmír. Potom, co jsem ze tmy odešla (haha… vlastně potupně utekla), jsem strávila týden o samotě na své chatě v lese a jen pozorovala, jen naslouchala… Vysoké borovice začaly ke mne promlouvat… kolísaly se na větru a šepotaly tichou píseň… Viděla jsem v nich opravdu živé bytosti, vše v symbióze se všem. Tráva najednou byla zelenější, ptáci zpívali krásněji a hlasitěji, vzduch byl čistější, květy barevnější, slunce nádherně hřejivé, voda svěžejší …

Byla jsem tak ráda, že jsem tam, kde jsem, cítím co cítím, vidím co vidím, slyším… prostě jsem vděčná a ráda, že JSEM, a kolem mne je svět, jaký jsem si vlastně vytvořila, a do teď neviděla jeho krásu. Není důležité, jak dlouho zde zůstanu, jak rychle dál poběžím, a kam mne to až zanese. Je důležité uctívat stávající chvíli se všem bohatstvím, které v sobě nese. Vidět neviditelné a  otevřít náruč lásky.

A láska proudí

Ona ta láska začne potom proudit oběma směry.

Je zvláštní, že když jsem vyslala tu lásku ven, začala se mi vracet a to zesílená.

Je to přímo kouzelná proměna a kouzelná výměna.

Pobyt ve tmě rozhodně doporučuji

Doporučuji zkusit… Myslím si, že každý z nás by měl pro své duševní zdraví povinně podstoupit minimální 24 hodinovou terapii tmou, aby prozřel a si začal vážit štědrosti světa, kterou má na dosah své dlaně.

S láskou Aleksandra

Jarda – terapie tmou mne doprovází životem

Zdravím přátelé pobytů ve tmě.

Je to už dlouhé doba, co jsem navštívil terapii tmou, ale stále ji mám v paměti a doprovází mne životem.

Příprava na pobyt ve tmě

Do “svatyně” jsem se připravoval, jak po psychycké tak i fyzické stránce, delší dobu před vstupem. Dnes vím, že to bylo zbytečné a možná i trochu na škodu.

Pobyt ve tmě mi nedělal problém a orientace byla až překvapivě dobrá. Pohyb byl oproti životu na světle pomalejší a rozvážnější. Dnes chápu, že jde pro mě o symboliku uspěchané doby.

Na pobyt ve tmě jsem šel s nadějí

Domácí jídlo bylo výborné a chutě byly překvapivě intezivní. Po krátkém půstu jsem objevil skrytou chuť potravin.

Do tmy jsem šel s nadějí, že dostanu informace o mé budoucnosti, jak mám nasměrovat svůj život. Místo toho přišlo velké zklamání, že odpověd nepřišla.

Život si člověk řídí sám, sám si ho nastavuje a vytváří, jen je prostě jednodušší být s někým, kdo ho vede za ručičku a nebýt zoodpovědný za své činy. Čím více jsem chtěl odpověď, tím více se mi rozjíděla mysl.

Myšlenková bouře a očekávání. Myšlenky nešly zastavit, zahodit, schovat. Byly tam a budou, jen je na mě, jak to vnímám. Jestli to je pro mě útok z hlubin duše či z v šeru zacházející slunce.

11_22_8_prevVše má svůj čas

Dnešní život po tmě je procitáním a pochopením toho, že vše má svůj čas na projevení. A to, co jsem si, tak moc přál se mi začíná se zpožděním projevovat.

Vše si s odstupem času začínám více uvědomovat.

Netvrdím, že je to vždy krásné a naplňující. Je to takové, jak jsem si to přál. A v tom je ten háček.

Protože si tvrdím říci, že málo lidiček doopravdy ví, co chce.

Pobyt ve tmě pro každého

Děkuji za nezapomenutelnou zkušenost, kterou by si měl projít každý alespoň jednou ve svém životě.

Děkuji za ochotu s kterou se lidem věnujete a co z vás vyzařuje.

Jarda

Petr – pobyt ve tmě byl pro mě novou zkušeností

Ahoj Tomáši a Lenko,

pobyt ve tmě byl pro mě novou zkušeností. O pobytu ve tmě jsem před nástupem něco věděl a měl též něco přečtené.

Pobyt ve tmě a vzorné technické zázemí

Byl jsem mile přijat a vzorné technické zázemí v hezkém prostředí splňovalo mé představy. Na pobyt jsem nenastupoval jako na léčebný, ale byl jsem hlavně zvědavý na své pocity,reakce a možnost lépe pracovat se svými  myšlenkami.

Pobyt ve tmě a strava

Jsem vegetarián, ale vybral jsem si ze všech možností raw food, která u mě stejně převažuje a dávám ji přednost. Strava byla velice chutná, jen jsem litoval,že na ni nevidím a uvědomoval jsem si tak více, že v běžném životě se raduji i s barevností jídla.Snažil jsem se zachovávat  svůj denní rytmus s tím, že jsem zvyklý ráno cvičit, ale stejně mě to v časovém odhadu o dost ujelo. Přinesení jídla jednou denně byl totiž pro mě jediný bod kterého jsem se chytal a zjišťoval tak přibližně čas.

Po ukončení pobytu jsem si vychutnával mírné pomalé vplutí do všedního života a radost z možnosti vnímat citlivěji okolí.

Petr

Aleksandra – terapie tmou krátce a překvapivě naruby

Setkání s nicotou, stavem nula. Zmítání se s člověkem a uvězněnou v něm vyšší bytosti. Kdo z koho? Chce ten člověk opravdu vědět, odkud přišel? Kým je? Znát do gruntu své posvátné já? Jak mu to pomůže v cestě životem, zde a tady? Nevytrhne ho to z tak pracně vytvořeného a ještě nepevného hmotného světa?

To nebude platit pro většinu lidi, kteří se rozhodli pro pobyt ve tmě. Je to jen o mne a mých pocitech.

Ve svém životě jsem hodně dlouho a pracně hledala sama sebe. Svou podstatu jsem však nakonec našla! Povědomí svého původu někde daleko mimo pozemskou sféru mne doprovázelo od raného dětství. Nutkání neustále hledat, učit se, poznávat… všechno…, jak a proč existuje, principy, na kterých fungujeme. Dlouhá léta kontaktu s vyšším světem, proročí sny, práce s archetypy, snovými symboly, podvědomím a nakonec zkoušení sdělit ostatním, že jsou zde, aby pokročili dál, v rámci svých lidských možnosti, kde je každý sám za sebe, musí najít svou cestu a smysl plnohodnotného života. Moje pitvání sebe sama, až na ruby…, do řvoucí bolesti. Vytahování stínů, programů naočkovaných kolektivním vědomím, jen abychom se dokázali zařádit mezi lidstvo, fungovat zde a zachovat svou pravou hodnotu a směr. Odbourávání balastu a přijímání svých vnitřních démonů, krocení svých cenících zuby šelem…,, učení, učení a učení, jak vycházet se svým já versus má tělesná schránka.

Událostí a zkušeností, které mým člověkem dosud zmítaly do hranic zoufalství a poskytly pochopení vyššího řadu a zákonů vesmíru. To byl můj život a moje cesta. A bylo toho dost! Celý život jsem létala nahoře a chyběla mi přistávací dráha. Když se mi objevila, tak jsem ji odmítla a létala dál.

Ve tmě jsem překvapivě pochopila, že já musím jít teď a tady opačným směrem. Nastal životní okamžik zvratu! Už nesmím ulétnout do výšin, naopak jít směrem dolu. Nechat zarůst své kořeny do živlu země, do hloubky. Proto jsem se narodila jako člověk. Má podstata je ve vesmíru, mé tělo je zde a tady. Musím dbát o svého člověka, svého avatara. Jeho místo je na Zemi, jeho komfort a pohoda. Nepomohu mu tím, že od něj odtrhnu duševní podstatu. Takto by se stalo! Vím to!

Prvních par hodin ve tmě mne varovalo: přenesla jsem se do živé paralelní reality, kde jsem fungovala mezi stejnými blízkými lidmi, akorát děj se konal úplně odlišně! Viděla jsem sebe sama, jak do mne perou léky na schizofrenii ve snaze mne vrátit do reality zemského života.

Ve chvíli, když jsem si uvědomila, že je to iluze… , však iluze to nebyla, bylo to nadmíru reálné a živé, vrátila jsem se zpět do temné místností, ve které jsem byla už sama.

Následovaly potom rychlé obrazce karmicko – generačního zatížení rodu, které mne upozornily na aktuální dění v rodině. Byla to druhá a poslední otázka, kterou jsem potřebovala řešit a pochopit. Stalo se!

Můj další pobyt ve tmě se stal už přetrváváním a bojem s existenciálním komfortem mého člověka. Nadprůměrná vedra kolem 39°C, pocit horka (v chatce tak snad 29°C) a pocit nemožností se nadechnout čerstvého, studeného vánku (i přes to, že chatka je dost dobře izolována a ventilována), mne donutil k ukončení pobytu po 24 hodinách.

Než jsem odešla, rozhodla se ukončit pobyt, dlouho jsem vnitřně bojovala. Zmítaly se ve mně otázky jako: Jsem asi srab? Jak se budou na mne dívat ostatní, že jsem to vzdala? Vždyť jsem tak dlouho čekala… Vím, že první tři dni jsou nejtěžší… Ale? Co mi to to dál přinese? Chci to vůbec?

Nakonec: Zaplatila jsem… budu připadat ostatním jako idiot?

Najednou jsem dala na svou spolehlivou intuici!!! Nic není důležitější nad to, co opravdu chci a co cítím! A na to vždy je spoleh! Přála bych si, aby všichni se vedli svou intuici! Odbourat to, co po nás chtějí, či očekávají ostatní! Důležité je jen to, jak to cítím já! Názory lidi kolem nás, nějaké peníze, to vše je jen systém, který nás ovládá. Bytí volným a rozhodovat sám o sobě je nejdůležitějším uměním v našich životech.

Děkuji Lence a Tomášovi za jejich vstřícnost, za jejich empatii a lásku k všem a všemu, co dělají.

Jsem ráda za těch 24 hodin, které mi umožnili a které jsem absolvovala! I ten jeden den a jedná noc mi přinesly tolik poznatků a určily směr do budoucna, že bych bez nich hledala, kdo ví, jak dlouho.

Ještě na závěr: můj manžel i přesto, že do tmy jsem šla já, prožil vše se stejnou sílou a se rozhodl pro větší účast na našem společném životě, pro více sdílení a empatie. Díky za vše.

Aleksandra.

© 2017 Léčba tmou

Theme by Anders NorenUp ↑

Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací

Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".

Zavřít