moc vám oběma děkuju za možnost prožít u vás ten báječný týden, pobyt ve tmě, za skvělé jídlo a prozření, kterého se mi dostalo.
Tobě Leni děkuji za Tvou úžasnou dynamickou energii, která mi doslova vlila krev do žil a lásku, se kterou připravuješ jídlo, které je tak naprosto nezapomenutelné, Tobě Tome za Tvou jemnou, klidnou energii, která umocnila prožitek hlubokého klidu a míru, za hluboká slova, díky nimž jsem měla možnost podívat se na své prožitky a myšlenky z jiného úhlu a dojít tak smíření.
Není den, abych nevzpomněla na Tmu, na Vás…
Pobyt ve tmě = cesta k sobě, tak to vidím a cítím.
Jen těžko bych hledala slova, která by vyjádřila, co jsem při pobytu ve tmě prožila, viděla, cítila…
Nemám potřebu ani touhu popisovat, co mi pobyt ve tmě odhalil. Prožitky jsou nepřenosné a jsou jen mé. Jen těžko by někdo mohl pochopit…
O co se podělím ráda je fakt, že tma je v pravdě světlem a že to, co hledáme, máme v sobě samých.
Tma každému dá právě to, co je třeba. Je krásná, hebká přítelkyně, která Tě obklopí láskou a vyjeví Ti holou pravdu. Obnaží Tě a najednou stojíš nahý sám před sebou bez masek a postojů, které nasazuješ tam venku…
Tma každému dá právě to, co je třeba.
Tma mi dala zakusit to “nejhorší i nejlepší” ze mě samé, abych pochopila, že nic není ani špatné ani dobré. Srazila mě na kolena a dala mi pocítit pokoru, bezpodmínečnou lásku, jednotu a hluboký klid.
Poprvé ve svém životě se cítím být šťastná. Cítím hluboký klid a smíření po celou dobu od pobytu a je to nádherné a pro mě dosud nepoznané. Našla jsem ve tmě cestu k sobě, samu sebe. Jsem vděčná za to, že jsem měla možnost prožít každičký okamžik pobytu, i když byly dvě noci, které jsem v danou chvíli vnímala jako negativní prožitek. Dnes vím, že to byl dar a jsem za něj neskonale vděčná (za to díky i Tobě Tome, za Tvá slova…)
Strach jít na pobyt ve tmě?
Do tmy jsem se těšila mimo jiné na to, že se vyspím a smáznu tak svůj spánkový deficit. Z celého týdne jsem spala jednu noc. Další překvapení pro mě byla orientace ve tmě, se kterou jsem neměla nejmenší problém. A strach ze tmy? Cítila jsem se ve tmě v naprostém bezpečí a svobodná.
Prošla jsem tolika kurzy, semináři, přečetla tolik duchovních knih, stála jsem ale cítila rozpor, nenaplnění a silné nutkání, volání vyvěrající z hloubi mě samé. Až ve tmě jsem prožila to, o čem jsem jen tušila…našla cestu domů, k sobě.
Žila jsem jako otrok své mysli a ega. Že Já není mysl ani tělo jsem zacítila až ve tmě.
Je tolik slov a žádné nemůže vyjádřit můj dík za ten hluboký týden.
Pro pobyt ve tmě jsem se rozhodl v lednu. Prošel jsem nabídky a nejvíce se mi líbila nabídka do Tomáše a Lenky. Zjistil jsem, že volný termín je až za půl roku, což mě trochu překvapilo, ale prostě jsem si počkal. V září jsem tedy vyrazil do Bykáně a odtud pěšky do Lomce. Od března chodím na boso, tedy mám někdy problém s některými cestami a ta z Bykáně opravdu nebyla úplně ta nejpříjemnější, ale dalo se to. Za Úmonínem přišla odměna v podobě aleje hrušek a jablek. Při příchodu mě překvapil klid, nikdo mě neuvítal, tak jsem se prošel po zahradě a zkoumal zda je někdo přítomen. Po nějaké době se objevil syn Tomáše a Lenky, který mi vše vysvětlil a já tedy mohl zahájit týdenní pobyt ve tmě.
Průběh pobytu ve tmě
K mému překvapení jsem se velmi rychle zorientoval a pohyb v prostoru byl úplně bez problémů. Co jsem však nedokázal, bylo cvičení prvního cviku z pěti tibeťanů v plném rozsahu. Při tomto cviku se člověk točí dokola a má udělat 21 otoček, ve tmě jsem zvládal max. 14 otoček. První den jsem prospal téměř celý a vůbec jsem spal hodně cca 14-16 hodin denně (opravdu to nevím přesně, protože čas je ve tmě úplně jiný). Úžasné bylo jídlo, které Tomáš a Lenka nosili. Nevím jestli to bylo tím, že jsem měl zbystřené ostatní smysly nebo prostě tím, že i tak bylo skvělé, ale to je asi jedno. Poslední noc už jsem mnoho nespal a těšil se na východ slunce. Bohužel přišel mírný déšť, tak jsme slunce neviděli.
V průběhu jsem zaznamenal, že se nejsem schopen moc koncentrovat na meditace, spíše jsem přecházel do nějaké formy relaxace a zbavit se myšlenek bylo těžké. Také jsem se dost nudil. Příště bych si vzal určitě nějaké pletení nebo pruty na vyrábění košů, abych mohl něco vyrábět. I když možná, že i to mělo být součástí mé terapie tmou, tedy naučit se nedělat nic.
Po pobytu ve tmě pěšky domů
Domů jsem se vydal pěšky, tentokrát přímo do Kutné hory. Vzal jsem to přes pole, lesem, potokem a bylo to delší, ale krásnější než z Bykáně. Doma vše při starém, i když možná, že nějaké změny teprve přijdou. Zatím mám pocit, že jsem trochu klidnější než dříve, ale to je asi obtížné posoudit.
Pobyt ve tmě bych doporučil každému. Osobně se asi někdy na pobyt ve tmě vrátím, ale spíše než to si každý rok vyberu týden, někde kde budu úplně sám (nebo tak nějak). Pro mě byl pobyt ve tmě parádní relax a fantasticky jsem si odpočinul.
tak jsem si konečně sedla k notebooku a píši Vám…..
zkráceně bych mohla napsat:
MOC JSEM SE TĚŠILA
MOC JSEM OČEKÁVALA
MOC JSEM TRPĚLA
MOC JSEM ZÍSKALA
Už tak dva roky jsem o terapii tmou věděla, ale rozhodnutí vykrystalizovalo postupně a já si v listopadu rezervovala týden na červen.
Ó ta doba …. v momentě, kdy jsem se rozhodla, jsem se tak moc těšila, že jsem se nemohla dočkat, až spočinu ve tmě a budu mít týden nic nedělání jenom pro sebe. Již jsem zažila několik mimosmyslových okamžiků, kdy jsem mohla nakouknout pod závoj zapomnění i napojení …. a tak jsem očekávala hlavně tuto “komunikaci”. Myslela jsem si, že to, že jsem neustále v nějakém kolotoči práce, domácnost, lidi kolem mne atd., že nemám možnost se věnovat své spiritualitě, odpočinku od shonu běžných dní a napojení sama na sebe.
A přišel pobyt ve tmě
Tak nadešel ten čas a já stála před svou chatkou. Byla jsem po noční směně a to se vždy cítím jako praštěná pytlem po hlavě 🙂 Tak jsem se cítila rozlámaná, malátná a svým způsobem “tupá” i ten den….
Tom mi dal instrukce, abych se zabydlela a až budu připravena, sama si zhasla a že když se dostaví pocit úzkosti, který mne bude hnát ven ze tmy (prý se dostaví téměř vždy), ať se snažím zklidnit a vydýchat to, ať mohu pokračovat.
Už když jsem vešla do chatky, tak jsem si říkala : ” ty jsi ale úplně praštěná Ali … to nedáš … to je „brutus“, ta tma je doslova hustá, že by ji mohl nejenom Rákosníček krájet ” 🙂 Dnes se pokorně usmívám, když si na ty smíšené pocity strachu, úzkosti a nejistoty vzpomenu.
Tak jsem si vybalila tu trochu šatstva a hygienických potřeb, co jsem si přinesla a uložila tak, abych je po celý týden mohla bez potíží nalézt, osprchovala se ještě za světla, abych si to vše mohla “osahat” a … ZHASLA a šla spát ….
…. najednou jsem se vzbudila … ta absolutní tma byla tak hustá a TĚŽKÁ, že jsem opravdu cítila její tíhu na mých prsou, nemohla jsem ani dýchat a ze strachu , že mne zadusí, jsem zběsile vyletěla z postele a plácala jsem po stěně v chodbě po vypínači NEBYL ČAS NA VYDÝCHÁVÁNÍ – sorry Tome :))) … našla jsem ho … rozsvítila … otevřela dveře chatky … a zděšeně dýchala … slyšela jsem v dálce smích dovádějících dětí Toma a Lenky u bazénu, bylo už šero … nikdo netušil, čím si zrovna teď procházím … zjistila jsem , že uplynula pouhá půlhodina, poslala jsem sousedce sms, že to asi nedám a že si dáme brzy doma zase spolu kafe a šla jsem na “DRUHÝ POKUS”
Od této chvíle jsem již nepřerušila proces léčby ve tmě i když jsem často k tomu neměla daleko.
Už jsem neměla pocit těžkosti a hutnosti tmy. Dny jsem vnímala pouze podle toho, že přišlo jídlo.
První den jsem spala 6x a další dny asi 4x za den.
Zajímavé bylo, že jsem neměla ani jedno bezesné spaní. Sny přicházely a byly opravdu živé a zajímavé bylo, že jsem si často v nich uvědomovala, že jsem ve tmě, jako by to bylo propojené a jako by každý den byl zasvěcen jedné čakře. První den jsem měla sny o uzemnění, jsem… vidím … vše jsem ve snu viděla, mnoho tváří, mnoho lidí, mnoho duší, a hluboce jsem si ve snu uvědomovala bytí těla, hmoty, byla jsem nadšená, že vidím ve tmě zcela jasně (ve snu) a chtěla to vykřičet ven.
Druhý den jsem měla sny erotické, všechny spojené se sexualitou.
Třetí den byl nejtěžší, ego, projev ega … STRACH, bála jsem se i usnout, ty sny byly tak živé, tak ohromující, sny o krokodýlech, o žralocích… likvidovali mne i moje blízké, o ohni, o vodě …ukazovaly mi mou závislost na mém životě, na lpění na něm (to mi došlo samozřejmě až zpětně daleko později) , měla jsem strach o syny, strach, že nebudu vědět, jestli jsou v pořádku, jestli se nenabourali na motorkách, že mi nikdo nedá vědět, protože jsem neřekla jejich otci, kam jedu, jen kluci to věděli a sousedka … ale co když se nabourají oba na jedné motorce? kdo mi to řekne? Co jsem to za matku? Ve snu jsem je viděla zraněné, po operaci, bolelo je to … mladší mi říkal : “mami, mně bolí noha” … a já viděla sešroubovanou stehenní kost po operaci. Jedna z nejhorších chvílí mé terapie tmou.
Na pobyt ve tmě jsem nepřišla jen tak
Ten den jsem řekla Lence, která mi přinesla jídlo, že ráno odejdu. Řekla mi větu, která pro mne byla motivační: “myslela jsem si, že to řekneš. Udělej jak chceš, psa na noc uvážu, ať tě neposkáče, můžeš odejít kdykoli, aniž bys nám musela říci, ale byla by to škoda, z nějakého důvodu tady jsi. Nepřišla jsi sem jen tak ” Neměla ten den čas se vybavovat, spěchala, ale chvíli mi věnovala, aby mi řekla, že nemohu ovlivnit dění světa a nemohu mít vše pořád pod kontrolou a já najednou pochopila, že vlastně pod kontrolou nemám nic a je to tak správně. A já zůstala.
Další dny jsem se nudila, čas mi utíkal tak pomalu, že jsem si s humorem říkala, že naše planeta je v invazi mimozemšťanů, kteří si s námi hrají a čas dilatují podle svých choutek. Jediné sledování času mi umožňovaly pouze situace, kdy jsem zaslechla nějaké hlasy dětí, ptáků, letadel a rodinky nějakých lasiček nebo myší, co si hrála na střeše chatky, říkala jsem si ” sousedka mne nenechá v klidu ani tady :)))) …zvolala jsem její jméno a říkala jsem s humorem nahlas: „ …ahoj, vítej … :))) “, když jsem neslyšela nic, byla noc. to bylo veškeré povědomí o světě mimo chatku.
Často jsem se smála sama sobě, plakala jsem, mluvila jsem sama se sebou, občas jsem si i chtěla zpívat, ale to mi nějak nešlo, jídlo bylo super a dost. Já jsem vcelku velký jedlík, ale byla jsem překvapena, že je ve tmě daleko menší potřeba jíst. Zhubla jsem 2 kg ( ty už mám samozřejmě zpátky 🙂
Jinak jsem celou dobu pobytu měla ohromné bolesti zad, krční páteře a bolesti hlavy. Často tímto trpívám i normálně, ale tady jsem si toho užila nadmíru.
Čtvrtý a pátý den jsem viděla … byla jsem ohromena. Tmavě červené světlo osvítilo velmi jasně část mne a místnosti a já viděla, jak pohybuje moje ruka dveřmi. Ten pohyb jsem opakovala několikrát, jak jsem byla nadšená. Trvalo to asi 10 vteřin. Bylo to úžasné, doslova jsem si to nadšeně užívala. Tomáš potom říkal, že se takto otevírá třetí oko … to se mi ale asi hned zavřelo, když jsem celá nadšená, vybrala čelem futra :). Pak jsem viděla červeně ještě 2x, jednou když jsem se po sprchování utírala, tak jsem měla osvícenou celou chodbičku – koupelnu a já viděla, jak otvírám a zavírám dveře sprchového koutku a vidím obrysy celé chodby, záchod, umyvadlo, zdi … nádhera. a pak potřetí slabší vjem ještě v místnosti, ale tam už to světlo nebylo tak jasné.
Po celou dobu terapie tmou se ukazují světelné efekty bílého a namodralého světla. Ty mi však neosvětlovaly prostor, bylo to, jako když svítí světlomety auta do husté mlhy – nic není vidět, ale světlo vnímáte. Tak tyto světelné efekty byly každý den, někdy to vypadalo, jako by světlo pronikalo přes žaluzie okna, tam ale žádné není :)))
Jednou se mi stalo, že jsem seděla na meditačním polštářku, to mohl být tak 5., nebo 6. den, vnímám a úkosem i vidím hustý kužel bílého světla nad mou hlavou. Tak velký, že jeho nejužší část se dotýkala a plně zasahovala moji hlavu. Cítila jsem příjemné teplo, které do mne vstupovalo zároveň se světlem. Tento jev mi připadal dlouhý. Plně jsem si to vše uvědomovala, cítila jsem klid a teplo, ale bez emocí.
Poslední den byl nejdelší, jako by nechtěl skončit. Byla jsem i naštvaná a zoufalá, že už nemohu ani spát ( byla jsem přespaná, bolavá a těšila jsem se na ráno) … prostě to nešlo.
Nakonec uplynul den a já vyšla před čtvrtou hodinou ranní ven a motala se jako opilá snad celou čtvrt hodinu. To jak oči znovu po odmlce začnou zpracovávat všechny ty informace, tak je to na mozek asi příliš moc :)))) to jsem nečekala :)))) to jsem nevěděla, o tom jsem nečetla …. :))))) … to bylo překvapení :)))
Za pobyt ve tmě děkuji
Celý pobyt jsem převážně měla bolesti a čas se mi vlekl. To jsem cítila asi nejvíc ze všeho, tu marnost mého činění a bláhovost a domýšlivost při očekávání 🙂 Zážitky, o kterých Vám tady nyní v úžasu píši, mi v té chvíli nějak zcela nedocházely, časově nenaplňovaly procentuálně mé očekávání ani den celkově. Spíše jsem vnímala hlavně bolesti, nudu a vztek sama na sebe, že nejsem raději někde na sluníčku a nedobíjím “baterky”. Tohoto vnímání bylo asi nejvíce. Proto jsem zcela otevřeně říkala, že už nikdy více. UŽ NIKDY TAKOVOU BLBOST NEUDĚLÁM :)))))
Tomáš mi dělal společnost po celou dobu mé terapie a já jsem mu nesmírně vděčná za vše, co mi řekl, byť mne často i prudil svým postojem i názory. Ať už jsem mluvila o čemkoli, vždy byl v opozici, vždy jako by mne chtěl na něčem nachytat, připadla jsem si, jako by mi chtěl vnucovat něco, co já jsem nechtěla, co není moje … jednou jsem ho decentně i vykázala z mé pronajaté chatky … :))))))) to ho překvapilo :)))))))) ale vždy jsem se těšila, až přijde znova … Tome promiň, ale ty víš :)))))))) myslím, že i ty jsi to ode mne potřeboval.
Mně to moc pomohlo. Tobě a tmě vděčím za to, co mi došlo … usmířila jsem se s rodiči, hlavně s tátou a jsem opravdu šťastná z toho. Děkuji Ti.
Andělé, ani moje duše se mnou nemluvili tak jak jsem doufala … z toho mi bylo smutno, že se nenaplnilo moje očekávání. Jako by mne tam nechali a smáli se mi. Takto jsem si tam připadla. Neodpovídali na mé otázky. Byla jsem na ně naštvaná, ve tmě jsem i hodně plakala. Jak je ke mně život tvrdý, jak mne nechává trpět celých těch “už” let … a nemám pomoci, jen já sama si musím pomoci.
ZÁZRAK přišel ale posléze. ODMĚNA 🙂
na druhý den po tmě se dostavil ten pocit … LÁSKA … něco, co se nedá popsat slovy … já zažila opravdovou lásku ze zdroje … lásku AGAPÉ … nepopsatelně nádherný pocit všeobjímající lásky, cítila jsem se tak volně, tak svobodně, tak lehce, nádherně, jako bych vnímala každý okamžik, každý závan větru, každou kapku deště, každý paprsek slunce … neskutečně nádherné okamžiky … a pak jsem šla do práce 🙂 … ne, dělám si legraci, jako vždy … práce ten pocit neukončila … jen odešel po třech dnech sám. Ale vím, jak to cítit, jak se napojit na přetrženou nit … když ji znova najdu :))))
Ale účinek terapie tmou stále běží…i nyní a bude běžet i každé zítra. TO JE PŘECI DOBRÁ ZPRÁVA 🙂
Celkově jsem si ve tmě uvolnila hluboké strachy a uvolnila některá svoje lpění, jsem klidnější, neřeším tolik, jako kdysi, jako by mi to bylo tak trochu jedno, nechávám “to” být. Není to však vše ještě jasné a hladké, ještě musím sama na sobě pracovat 🙂 , ještě se nechávám unést emocemi a pocity … ještě mám co zpracovávat.
Postupně jsem si prošla názory z “už nikdy víc”, přes “k něčemu mi to opravdu bylo” a “fakt dobrý” na “půjdu ještě jednou” :))))))
Tak to je vše, co bych Vám všem k mé terapii tmou chtěla říci. Mohla bych se ještě rozepsat, tolik vjemů mám, ale myslím, že i tak jsem Vám toho tady napsala možná až moc 🙂
Mějte se krásně, a pokud se rozhodnete léčit se tmou, přeji Vám to, co potřebujete, každému, co jeho jest 🙂
Mnohokrát děkuji Tomášovi i Lence za vše a hlavně za to, že jsou 🙂 a taky za recept na ten skvělý dezert 🙂
Rozhodla jsem se napsat Vám své zážitky z Pobytu ve Tmě u Vás. Píšu hned večer po příjezdu domů. Jednak dokud jsou všechny vjemy ještě čerstvé a potom, i pár mých přátel a rodina, budou chtít znát každý detail a tak jim přepošlu tenhle dopis a pak už jen zodpovím případné dotazy.
Pobyt ve tmě znám již dlouho
Začnu pěkně od začátku. O léčbě Tmou vím již delší dobu. Četla jsem o tom na internetu co jsem našla, můj oblíbenec Jarda Dušek si tím taky prošel a byl nesmírně nadšený. Psalo se o tom v dobrém, vychvalovalo, ale taky s mírným despektem. Popravdě, zkoušela jsem si to představit. Zkoušela jsem si představit co by mi to mělo dát, ale převažoval strach. Týden je dlouhá doba. Celý týden……ve dne i v noci…. . ve Tmě……jen Já a Já……. my dvě a černočerná tma a ticho! Žádné zprávy z venku, žádná televize, rádio, mobil, internet, lidi, žádné rozptýlení……žádné vyrušení. No, vůbec jsem necítila ani jenom malinké přesvědčení, že tohle je něco pro mě, něco co bych zvládla. Tak jsem to odsunula stranou a nechala zrát.
Pak, za poměrně dlouhou dobu, jsem se k myšlence na Pobyt ve Tmě vrátila. Život je neuvěřitelně zábavný a vynalézavý mistr hry. Dříve nebo později vás stejně dostrká přesně tam kde potřebujete být, aby jste se posunuli kupředu, vzhůru, jak se dnes říká na vyšší level.
Prohledávala jsem internet a prozkoumala mnoho nabídek Pobytu ve Tmě. Ani jsem netušila, že toho je tolik!Po dlouhém hledání jsem si vybrala právě Vás. Z mnoha důvodu. Všechno co jsem potřebovala vědět, bylo na Vaších stránkách, popis všeho, i toho co na sebe, což je pro ženu velmi důležitá informace, i ve Tmě dobře vypadat…. . jen žertuji. Hlavně Kutnohorský kraj mě oslovil, vstřícný přístup, poloha podle mapy slibovala opravdu klid a taky jsem se pročítala příspěvky lidí, kteří již pobyt ve tmě absolvovali. Ať už byly kladné či ne, líbilo se mi, že tam dáváte všechno bez výjimky. Jednoduše jsem cítila, že tohle je to pravé místo.
Rezervovat pobyt ve tmě měla být hračka
Takže hurá zarezervovat termín. To bude hračka, zase tolik lidí se tam hlásit nebude. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že máte první volný termín až za půl roku?! No, co se dá dělat, asi to tak má být. Tak jsem se zaregistrovala, zaplatila a čekala. Snažila jsem se nějak připravit na tuhle zkoušku, podle svých vlastních představ. Tím Vás nebudu zatěžovat. Můžu jenom říct, že se na to úplně nedá připravit, pokud už tu zkušenost nemáte, protože vůbec ale vůbec nevíte co vás čeká, co přijde a jak to celé bude vypadat.
A najednou tady byl ten den. Musím říct, že jsem k Vám v sobotu v podvečer přijela s velikým respektem, ne strachem, ale respektem. Vůbec, ale ani trochu jsem si nedovedla představit do čeho jdu a co mě čeká. Jen jsem chtěla ať už se za mnou zavřou dveře a začne to a Já a Já hned zdrhneme a budeme utíkat domů. Hanba nehanba, hlavně, že nás nedostanou! Ani procházka po Kutné Hoře můj veliký respekt nijak nerozptýlila. Přijela jsem k Vám úplně první, přesně v šest večer. Ale byla jsem v takovém transu, že jsem si posléze vůbec nepamatovala jak vypadá Váš dům, zahrada, jak jsme šli k Chatce-svatyni(ten výraz se mi líbí). Trošičku se mi ulevilo, když jsem dostala instrukce co a jak bude probíhat a že Vy tam jste každý den, kdybych si potřebovala promluvit, něco rozebrat a že ze dveří můžu kdykoliv vyjít ven, odejít……světlo je jen zhasnuté, takže kdyby bylo nejhůř, můžu rozsvítit. Vždyť jsem tam z vlastní vůle a nikdo mě nenutí.
Naštěstí jsem měla Pobyt ve Tmě bez Strašidel, bez Duchů a bez štěnic a bez ramínek 😀 (teď už se mi to žertuje…. )
…a ruka na vypínač……. Blik………Tma!
Když jste odešli a popřáli mi dobrou noc, řekli jste, až budu připravená ať zhasnu a dobrodružství může začít. Prozkoumala, jsem důkladně terén, abych věděla co kde najdu, vzdálenosti. Uklidnilo mě, že mám povlečení s Ninja želvami, to mi bude dávat sílu, nemusím se ničeho bát! Pak sprcha, vyčistit zuby, svoje věci rozmístit tak abych je ve Tmě našla, kontrola………a ruka na vypínač……. Blik………Tma!
Ale tohle byla opravdu černo černá neproniknutelná Tma! No, děvče zlatý, teď se ukaž!
Nikde, ani škvírkou nepronikalo ani jenom malinká jiskřička světla. I zadek se mi ztáhl úzkostí při představě, že tady budu Já se Sebou Tichem a Tmou celý týden. Lehla jsem si na postel, koukala tam kde by měl být strop a čekala co se bude dít.
Musím říct, že k mému milému překvapení Tma mě neděsila, jak jsem se bála. Necítila jsem strach. Byla tak černá, že tam žádný prostor pro stíny a strachy nezůstal. Aspoň já jsem to tak cítila. A to celou dobu. Akorát chatička se mi různě zvětšovala a měnila tvary. Umývadlo a toaletu někdo přemisťoval, posouval zdi. Takže jednou dvakrát úplně bez problému trefím do sprchy a napotřetí je tam zeď. Tma byla tak černá, že jsem si neviděla ruku ani když jsem ji měla přímo u obličeje.
Parádně jsem se vyspala
Od soboty do úterního odpoledne, myslím (jenom podle toho, že mi Lenka přinesla jídlo, ale vlastně nevím kolik bylo hodin), jsem v jednou kuse spala. Pořád! Parádně jsem se vyspala!! Ale pak už jsem, ač po tmě, jen tak neusnula. A teď to začalo být opravdu napínavý. Přemítala jsem o všem možném, koukala do temnoty, asi dlouhé hodiny a říkala jsem si, že to byl bláznivý nápad, že to nemůžu vydržet…. . jo, dobře, tři dny, ale já tady mám být ještě celou středu, čtvrtek, pátek a až v sobotu ráno……
Nebála jsem se překvapivě temnoty, ani jsem se necítila osaměle……žádná hysterie. Ale najednou začnou na povrch vyplouvat věci ukryté kdesi hluboko ve Vás, o kterých už ani nevíte. Nejsou děsivé, jen velmi nepříjemné svou naléhavostí a neodbytností. Vycítili příležitost…. . ”a, pozor, je čas úklidu, dnes nás nemá jak zahnat do kouta, uklidit pod koberec…. nemá milá Monička vůbec ale vůbec žádné rozptýlení!”
No a tak jsem čistila a čistila a čistila…. .
”holka, to dáš!Přežiješ středu a už to pojede!”
Byla jsem nesmírně vděčná, že mám pobyt s jídlem jednou denně a ještě v různou dobu. Aspoň na chvilku mé neodbytné myšlenky a rozjímání přehlušilo hlasité kručení v břiše a taky zaťukání na chaloupku, které oznamovalo příchod Lenky, nebo Tomáše s nějakým úúúúúúúúúžasným jídlem, ovocem a hlavně, doopravdy, teplým lidským slovem! Tady je tohle klišé na místě, protože jsem za to byla nesmírně vděčná! Je to jedna z věcí, které mi pomohli vydržet a nevzdat to. A že jsem takové myšlenky měla! Říkala jsem si…. . ”holka, to dáš!Přežiješ středu a už to pojede!” Úplně to tak neplatilo, ale přece to nevzdáte, když už jste došli až sem!!!
A tak se dál čistilo a čistilo……. . má touha po světle, čerstvém vzduchu, sluníčku, šustění listí, větru na tvářích byla tak velká, že jsem ve čtvrtek a pátek tu a tam měla pocit, že tma už ani není tak černo černá, že mám čelovku, sice s velmi slabou baterii ale přece ještě svítí. Zdálo se mi, že vidím obrysy věcí, ale když jsem se chtěla podívat blíž tak mi ji někdo schválně zhasnul. To se párkrát opakovalo. Vtipná hra!
Ze ten sobotní úsvit to stálo!
Kdyby nic jiného, ale říkám kdyby…. . tak celý Pobyt ve Tmě stál za ten jeden jediný krátký a prchavý okamžik…. . a sice sobotní úsvit.
Už v pátek večer, když mi Tomáš přinesl poslední večeři (byl to oběd, ale pro mě večeře), měla jsem takovou ohromnou radost!!!! Přinesl i budík, který byl nastavený na půl šestou ráno. Krátce před tím, než začne svítat. Ovšem tenhle den a noc neutíkal tak rychle jak jsem si myslela. Naopak. A nic mi neodpustil. Jen si pěkně rovnej to v té hlavě, nebo kde všude…. .
Nakonec jsem na chvíli usnula, ale nedočkavostí vstala dřív než budík zazvonil. Těšila jsem se na svět víc než novorozeně. I bych tak křičela radostí, když budík zazvonil, ale to bych celé to kouzlo pokazila.
Tomáš říkal, že se mi bude motat hlava až otevřu dveře a že si mám sednout na zápraží než si to trochu ustane. Musím říct, že to teda házelo pěkně, jako po třech pivech, až do odpoledne.
Pobyt ve tmě se musí zažít
Ale ten báječný okamžik když po týdnu prožitém v hluboké tmě otevřete dveře chaloupky a tam svítí měsíc a hvězdy, je jasná obloha, vidíte stromy, keře, přírodu zalitou měsíčním světlem……to bylo jako za odměnu……něco nádherného…. . a já tam jen stála a cítila tak velikánskou vděčnost…. . nedá se to slovy ani popsat. Musí se to zažít!
A pak se obzor začal projasňovat…. . Kohout zakokrhal…. . a vyšlo Slunce!
Chodila jsem po zahradě (děkuji za to Tomáši, Lenko), dívala se za plot do polí jak se svět probouzí a bylo to ne jen jako, ale opravdu poprvé jinak. Ohromný klid a pokoj, všechno tak ostré a jasné…. pasoucí se srnci na dohled, v dálce jelen v říji, ptáci se předháněli ve zpěvu…. .
Kéž bych vám to mohla předat
Přála bych si mít takovou úžasnou schopnost, jako Žabák v HellBoy-ovi, že by stačil pouhý dotek dlaní a předala bych Vám své vnitřní obrazy bez toho, aby to celé kazilo zbytečně moc slov. Snad jednou……
Domů jsem dojela v pořádku, i když se stále svět houpal.
Celý svět byl osřejší a světlejší. A abych se trochu uzemnila, myslím to houpání, tak jsem se šla projít do parku a nedalekého údolí. Cítila jsem stále tak neuveřitelnou vděčnost a klid!!!!!
Zkrátka a dobře, Pobyt ve Tmě v Lomci se mnou řádně zaLomcoval a já ze srdce děkuji Lence a Tomášovi za všechnu tu Lásku a péči s jakou se o nás celou dobu starali. Srdečné díky a ať máte jen šťastné dny!!!
Je toho víc, ale mnoho zážitku a poznatku je prostě nepřenosných, nepředatelných. Díky za každý jeden. Doufám, že ještě velmi velmi dlouho, ne-li navždy, si uchovám ten nesmírný klid v duši, v sobě!
A hlubokou vděčnost za vše co mi do života přichází!
Nazdar Tomáši (s Lenkou jsem se nesetkala, takže se omlouvám),
možná již nastal čas na rekapitulaci – zdá se, že se zážitky a dojmy na pobyt ve tmě již ustálily… Takže jak to bylo se mnou…
Na pobyt ve tmě rovnýma nohama
Ve spoustě příspěvků čtu, jak se zájemci k pobytu dlouho odhodlávali a jak dlouho dopředu si pobyt zařizovali… U mně to bylo jinak. Pravda – o léčbě tmou jsem již kdysi dávno něco zaslechla, ale vůbec mě to nezaujalo a zcela jsem tuto informaci vytěsnila…
Pak mi jednoho dne přišel na ošetření klient, který se v průběhu terapie zmínil, že absolvoval pobyt ve tmě. Jeho líčení zážitků ze tmy mi hodně připomínalo knihu Jacka Londona “Tulák po hvězdách”, kterou jsem kdysi milovala. Také jsem při jeho vyprávění vybavila své vlastní zážitky s částečně spontánní regresí při jednom ze svých pokusů zbavit se úporných bolestí hlavy, které mě trápí již od dětství…
A tak přišla zvědavost 🙂
Sedla jsem k internetu a naťukala tam hesla jako terapie tmou, pobyt ve tmě atp…. Jeden z nalezených odkazů mě zavedl na vaše stránky. Líbily se mi, tak jsem napsala vám. A hned jsem dostala nabídku na rezervaci termínu v nově budované svatyni. Ten první jsem musela odmítnout (kryl se s mým pobytem v zahraničí), ale vyšel hned ten druhý – cca 2 měsíce od přihlášení. Prostě impuls přišel právě v době, kdy pro mě již bylo všechno připraveno, takže nebylo co řešit…
Ještě jsem si pořídila knížku o terapii tmou, zaplatila rezervační poplatek a začala připravovat rodinu na “další z mých podivných výstřelků”
Cíl pro pobyt ve tmě jsem neměla
Jasný cíl jsem si nestanovila. Sice jsem si říkala, že by bylo fajn trošku víc se ponořit do meditace (bez psa motajícího se pod nohama a telefonátů terapiechtivých klientů či babiček a dětí), nějakou tu exkursi do své minulosti, vyrovnání se s traumaty z dětství, odbourání starých bloků zakotvených v podvědomí atp. bych taky neodmítla, ale v zásadě jsem spíš byla prostě zvědavá, co to se mnou udělá a jestli to budu schopná vydržet. Žádný velký strach jsem ale neměla… Pokud to nepůjde, tak prostě odjedu trochu dřív, no a co…
Pak se začaly kupit problémy – pes onemocněl, auto se pokazilo, přišel neskutečně vysoký účet na doplatek za vodu (špatný společný vodoměr na baráku), babičky, zahrádka, děti… Problém na problém… Až to skoro vypadalo, že prostě neodjedu.
Taky se objevil jeden vyloženě negativní příspěvek o pobytu ve tmě – jenže na mě to zapůsobilo tak trochu tak, že pan autor pojal pobyt ve tmě jako jistou formu soutěže sám se sebou. Nějak mi to nesedlo…tak jsem to vzala jen jako další info…
Nedala jsem se. Nechala jsem opravit auto (aby děti měly jak případně odvézt psa k veterináři), peníze se mi nakonec taky nějak sešly a odjela jsem. Všechny klienty jsem upozornila na svou nepřítomnost, zapomněla jsem namluvit vzkaz na záznamník a dětem jsem dokonce zapomněla i dát telefon na Tomáše pro případ nouze. Jen jsem jim připravila železnou finanční hotovost (a že se nakonec fakt hodila) a zmizela jsem ze světa.
Pobyt ve tmě byl vlastně sabat
Přijela jsem – trochu pozdě, takže jsem se se žádnou z dalších adeptek na pobyt nesetkala (sešly jsme se 4 baby :), seznámila jsem se s nádhernými domácími psy jezdeckými(Tomáši, prosím Tě, podrbej je za mně za uchem), Tomáš mě uvedl do chatičky vonící novotou, ukázal mi co kde je a vysvětlil, jak to bude s jídlem a pitím… Také se zeptal, jestli budu jíst, nebo si pobyt zpestřím hladovkou. Hladovka mě sice také lákala, ale protože se již nějaký ten pátek znám, vysvětlila jsem Tomovi, že jíst budu, protože když nejím, bolí mě první 3 dny hlava a při tom “bliju jako Alík”, což mě moc neláká ani normálně, natož ve tmě…
Připravila jsem si všechno tak, abych věděla kde co je, zopakovala jsem si umístění, vyzkoušela si vyhmatávání se zavřenýma očima… no a pak už jsem jenom zhasla … a byla tma…
První večer byl bez problémů. Baštila jsem ovoce (kromě třešní – na ty jsem si potmě netroufla, bo v potravinám nemám ráda použité zboží a ovoce raději konzumuji bez bílkovin) a pilně cvičila. Meditace moc nešla. Do hlavy se mi motalo kde co – hlavně teda sousedi, se kterými máme tak 8-let neskutečné problémy…, ale i děti, pes, maminka a její životní pravidla pro mě…
Někdy druhý den Tomáš přinesl jídlo – porci jak pro horníka. Bylo moc dobré, tak jsem ho tak postupně konzumovala…
A pak přišla “migréna”! Tfuj tajbl. Nejhorší bylo trefit se do mísy při zvracení 🙂 . No, ale ono za chvíli už stejně nebylo co zvracet… Říkala jsem si – no Tě Bůh. To bude skvěle problitý pobyt ve tmě.
Naštěstí se tentokrát moje hlavička rozhodla bolet jen asi tak 1/2 dne. Druhé jídlo mi tam Tom sice stejně nechal, ale jako emetikum fungovalo i pouhé čichnutí, takže nic.
No a když už si to mé tělíčko takhle nastavilo, tak co mu nevyjít vstříc – přidala jsem si k pobytu ve tmě i tu hladovku 🙂
Někdy v pondělí mě napadlo, jak je našemu psisku a přepadla mě starost o jeho bláho… pak jsem to pro sebe uzavřela tím, že to naše šikovné děti určitě nějak zvládnou (zpětně jsem zjistila, že jsem si na něj vzpomněla právě v době, kdy se mu podařilo zabodnout si aportovaný klacek do krku). Pak už jsem se jen příšerně nudila. Tomáš mi říkal, že to je dobře. Tak jsem si pomyslela své a alespoň jsem intenzivně cvičila a cvičila a cvičila, abych se nějak zabavila.
Už jsem skoro zase udělala most ze stoje a podobné ptákoviny jako za mlada, když mé tělíčko usoudilo, že to cvičení používám jako útěk od toho, co dělat mám (nudit se :D). A zatrhlo mi to – zablokovala jsem si záda (teda spíš SI, ale výsledek byl stejný).
A zase jsem si říkala, jestli to nemám vzdát. Jenže pak jsem si uvědomila, že v tom stavu bych stejně nezvládla dojet do Prahy, tak jsem se, pro změnu :), věnovala cvičení veskrze rehabilitačnímu a snažila se prostě přežít…
V půlce jsem měla fůru živých snů
Blížil se konec 5 dne a kromě té migrény a zablokovaných zad se celkem nic nedělo. Měla jsem teda fůru podivných živých snů, ve kterých jsem viděla spoustu černoušků v typicky africké krajině, občas se mi tam mihnul někdo z rodiny a přátel či nepřátel, ale jinak nic neobvyklého. Pohybovat jsem se moc nemohla, ležení mě taky bolelo, takže jsem tak tu a tam poklimbávala a čekala, až mi Tomáš přinese plnou termosku s čajem. Podle zvuků doléhajících ke mně skrz stěnu jsem tak trochu poznávala, jestli je zrovna den či noc, ale jinak nic a nic…
Komické mi přišlo, že jsem se přistihla, že i když byla tma, chodila jsem neustále se zavřenýma očima…
Pak jsem jednou tak nějak usnula a najednou mě probudilo světlo. Ostré, intenzivní světlo pronikající skrz stěnu domku. Tak intensivní, že mě probudilo a nedalo se před ním schovat. Takové to světlo, které můžete vidět ve filmech pojednávajících o únosech UFO :D.
První, co mě napadlo, bylo: “Kterej vůl mi to sem takhle blbě svítí tím reflektorem?” Pak jsem si uvědomila, že venku je hrobové ticho a ani psi se neozývají… Tak jsem si řekla, že to musí být Tomáš a snažila se mu na dálku vnuknout, že by mohl přestat blbnout, zhasnout a dát mi pokoj… Pak jsem si uvědomila, že ta stěna přeci je z desek a ne z prken a navíc je tam prý i izolační vrstva, takže to těžko něco může prosvítit…
Mezitím se světlo hezky stáhlo do dolního rohu a pómaličku pomaličku matnělo a mizelo. Když už byla zase tma, uvědomila jsem si, že jsem se ani nepokusila podívat se na své ruce.
Pak jsem si řekla – aha, světlo není, sítnice blbne… jídlo není, mozek se nudí, tak vymýšlí ptákoviny…
A taky jsem se rozhodla, že pokud se to světlo ráčí zase vrátit, zkusím se ujistit, jestli tu ruku uvidím a užiju si to… Pak jsem (pro jistotu) prolezla všechny kouty chatičky (co mi záda dovolila) a šla zase spát.
Někdy druhý den se světlo opravdu vrátilo. To jsem pro změnu byla v předsíňce a čistila si zuby. Tak jsem se ujistila, že prsty nevidím a nevrhají stín, v klidu si “za světla” vyčistila zuby, použila toaletu a spokojena se svými zážitky se zase jala spát… 🙂
Pak už nic moc zvláštního nepřišlo.
Vydržela jsem do konce (jako ostatně my všechny). Po rozsvícení se mi také poněkud motala kebulka a trvalo tak 2 hodinky, než jsem si troufla sednout za volant. Ještě do časných odpoledních hodin jsem si za ním nebyla moc jistá…
První závěr byl – tmu už vícekrát nemusím… Dnes už to tak radikálně nevidím – možná si to ještě někdy v budoucnu zprubnu… A už se na to vlastně tak trochu těším… 😉
Výsledky terapie tmou?
Ze začátku se mi zdálo, že se vlastně nic nezměnilo.
Pak jsem si uvědomila, že na mě problémy nějak neulpívají. Ne že bych se nerozčílila, nebo nelekla… To ne. Ale emoce přijde, odejde a já se v ní nevrtám… To je něco, co jsem nikdy neuměla… Sice se to postupně zase trošku přiblížilo zpět k “normálu”, ale pořád tam ta změna přetrvává…
Kromě toho zapomínám na nedůležité věci a nějak se tím netrápím…
Mnohem lépe také chápu problémy svých pacientů – chápu osleplé a imobilní osoby… Ale soucit s nimi mě nepohlcuje. Akceptuji realitu a chápu – to je vše…
No a to je asi celý závěr poměrně dlouhého ukecaného příspěvku 🙂
Vlastně ne – ještě k tomu zmíněnému negativnímu ohlasu.
Pán se opravdu asi příliš pral sám se sebou a navíc pobyt ve tmě ukončil cca po 3 dnech. Podle mých zkušeností to je doba, kdy se stupňují negativní zážitky. Prostě první 3-4 dny jsou nejhorší. To příjemnější přichází později – takže je lepší vydržet a podvolit se. Prostě se nesnažit tak moc… 🙂
Ale já mám jen 1 zkušenost a to je jako nic.
Mějte se krásně a třeba se s vámi ještě někdy setkám
Abych to vzal úplně od začátku… O terapii tmou jsem se dozvěděl asi před 6 lety v jednom novinovém článku. Velmi mě to zaujalo a okamžitě jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že bych si tuto “očistnou“ metodu vyzkoušel na vlastní kůži. Očistnou píši proto, že Terapie tmou byla v tomto článku takhle interpretována. Během posledních 6 let jsem se čas od času setkal s nějakým dalším článkem a později i přečetl knihu o pobytu ve tmě. I po těchto dalších informacích jsem měl “TMU“ spojenou pouze s uspořádáním myšlenek a samozřejmě s netradičním zážitkem. Na začátku roku jsem se odhodlal a zamluvil si termín. Později jsem se pokoušel kvůli termínu dovolené, který se mi kryl s termínem pobytu ve tmě, o výměnu za nějaký uvolněný, což vyšlo a 18.června jsem měl nástup. Na pobyt ve tmě jsem se těšil a v den nástupu jsem byl od rána ve zvláštním stavu apatie.
Pobyt ve tmě pěkně po západu slunce
Po západu slunce jsem zavřel dveře chatky, prožil jsem si poslední sprchu při světle, uspořádal věci a nakrokoval vzdálenosti. Nadechnul jsem se a byla tma… První noc jsem prospal a od rána jsem se snažil vytvořit si nějaký rozvrh, abych vyplnil předpokládaný týdenní pobyt ve tmě. Vstával jsem rozprouděním energií “ala“ tai chi, snídaně a hygiena, krátký odpočinek (který většinou přešel ve spánek), cvičení jógy, krátký odpočinek, pak většinou přišla Lenka s vynikajícím jídlem a nemohlo následovat nic jiného než zkoumání všech pochutin a konzumace části z nich (nejoblíbenější část dne), po jídle delší odpočinek, cvičení a sprcha a opět krátký odpočinek. Během dne jsem se pokoušel meditovat, ale většinou jsem usnul, což mě nijak nevyvádělo z míry a přijal jsem to. Další noc jsem spal o něco hůře, začaly mně pobolívat záda, možná z měkké postele možná to bylo způsobeno čištěním organizmu, kdo ví… Další den jsem pokračoval v rozvrhu a přemístil se z postele na zem, kde jsem si vytvořil pohodlnější ležení.
Ve tmě jsem viděl světelné efekty
Druhý den utekl jako voda, nic zvláštního se nedělo a já jsem si na tu velmi příjemnou tmu zvykl a prožíval intimní až láskyplné pocity samoty (samozřejmě ve vší počestnosti :). Třetí den se od rána nezdál být ničím odlišný od předchozích, po ranní rozcvičce jsem však viděl blikající spáry mezi palubkama na zdi, pokračovalo to svítící čokoládou a během dne se mi začal zobrazovat nějaký světlý kruh s pravidelnou mřížkou. Po jídle už mi nad hlavou ubíhala oblaka z kamínků. Všechny tyhle “světelné efekty“ jsem bral jako reakci mozku na nedostatek světla, takže jsem se nadále věnoval dennímu rozvrhu. Během cvičení mi však už kolem hlavy létaly světla a neznámé obličeje… Dal jsem si tedy sprchu, ulehnul na mé lože a jen jsem sledoval co mi tma dávala. Nevím jak dlouho to trvalo, ale na zrnitém plátnu před mýma očima se mi odehrával příběh nebo spíš konec životního příběhu člověka z doby dávno minulé. Třikrát dokola jsem sledoval čím si (nebo jsem si) prošel než se dostal do míst kam jednou dojdeme všichni. A kam jsem i já na pár vteřin nakouknul a pocítil bezbřehé štěstí, klid a takové množství lásky, že to slovy nelze ani přiblížit…
Celý tento příběh byl na černé plátno před mýma očima, jakoby vysílán z mnou nepoužívané části mozku a po třetím opakování už mě bolela hlava takovým způsobem, že jsem se snažil “projekci“ přerušit, ale ať jsem dělal co jsem chtěl, nedařilo se mi to.
Proto jsem se rozhodl pro opuštění chatky. Venku, ač bylo kolem 2. hodiny ranní, mě oslnilo měsíční světlo a pár minut trvalo než jsem byl schopen udělat pár kroků zpět do našeho světa. Po chvíli rozkoukávání jsem si zašel pro karimatku a ulehnul pod hvězdným nebem. Takové hvězdy jsem ještě neviděl…
Do rána j sem nezamhouřil oči a s prvními slunečními paprsky, které jsem vítal se slzami v očích, jsem se znovu narodil.
Jsem jiný… …svět kolem mě je jiný… už vím kam mířím, co chci…
Ještě je stále hodně událostí v mém životě u kterých mi není jasný důvod, proč se staly. Ale nyní, už je víc těch, které zapadly do prázdných míst a jejich důvod jsem pochopil.
Každý den měním svůj život k lepšímu… A věřím, že nejen svůj…
je to rok, co jsem u vás absolvovala pobyt ve tmě, co jsme se naposledy objali a já jsem odjela domů :).
Cítím, že je na čase posdílet s Vámi pár mých pocitů, situací, zážitků, kousek mého života po tmě…
Pro pobyt ve tmě jsem se rozhodla na Tři krále
Jít do tmy mi přišlo večer na Tři krále 2015, hned jsem sedla, ruka na klávesnici mně zavedla na Vaše stránky a pak jsem dlouho čekala, celých pět měsíců jsem občas bloudila po Vašich stránkách, hledala informace k pobytům ve tmě a vlastně se docela těšila. Mezi tím jsem onemocněla, operace basaliomu dopadla O.K., tak jsem na konci května sbalila pár věcí a medvědy a dorazila.
Krásné přivítání, čaj s Lenčou, povídání, nic lepšího jsem si nemohla přát.
A pak to přišlo, procházím chatku na pobyt ve tmě za světla, počítám kroky, ukládám věci, už držím ruku na vypínači, dlouho, dlouho…. Než jsem si naprosto jistá, že už na dalších pár dnů nerozsvítím. Pamatuju si všechny situace minutu po minutě 🙂 ještě nyní.
Bylo mi smutno a plakala jsem 2 dny
První dva dny jsem hodně plakala, bylo mi smutno po mých blízkých, moc mi scházelo objetí, dotyky, pohlazení, ne povídání, ale spíš fyzický kontakt. První den povídání s Lenčou jsem si uvědomila, že mi moji blízcí nemůžou nahrazovat lásku, kterou mám chovat sama k sobě. Boží lásku, kterou v sobě máme úplně všichni, jen na ni pod vlivem výchovy a různých životních karambolů prostě zapomínáme.
Co tu děláš, blbneš tady, ty dospělá ženská, máš dělat něco užitečnějšího a nevymýšlet kraviny, doma a v práci tě potřebujou…
Druhý den povídání s Tomášem, opět skvělá lekce. Proč mi pořád něco v hlavě říká, „Co tu děláš, blbneš tady, ty dospělá ženská, máš dělat něco užitečnějšího a nevymýšlet kraviny, doma a v práci tě potřebujou…“ Už, už bych vzala za kliku a vypadla, pak ale zase něco uvnitř mě říkalo ne. A co na to Tomáš? „Hele, vezmi si např. armády stojící proti sobě. Jedna je v tichosti, připravena k boji, je klidná a mírná, přesto statečná. Ta druhá hlučí, řve, dupe a rachotí, obě mají svou sílu a je jen na tobě, kterou si zvolíš. Co myslíš, že každá představuje? Ano, ta klidná a statečná, stojící s přímým, statečným pohledem, to je má duše, ta hřmoucí a děsivá je moje ego. Tak jsem si vybrala a zůstala…
A pak přišel u terapie tmou klid
Lenčo a Tome díky, pak už jsem nic nepotřebovala. Hodně jsem psala, představte si, vše, co je na papíře, se dá přečíst. Hodně jsem kreslila, sepsala jsem si svoje desatero života ve tmě :). Úplně prvním bodem bylo – ukládej vždy vše na své místo, opatruj své věci, protože ve tmě už to jinak nenajdeš :). Když se nad tím člověk zamyslí, je to tak i v běžném životě, jen to za světla vůbec nevnímáme. A je jedno, jestli opatrujeme hmotné věci, či něco úplně jiného, třeba lásku :).
A co mi na konec chybělo úplně nejvíc? Vůbec to nebylo světlo, ale na prvním místě zpěv ptáků a na druhém místě čerstvý vzduch. Přátelé, až ve tmě jsem si uvědomila, že bez ptáků by lidstvo zešílelo, je to neuvěřitelné a nepopsatelné, co jsem cítila a mám v sobě stále. Jsem si naprosto jistá, že lidskou psychiku ovlivňuje ptačí zpěv tím nejkrásnějším způsobem. A představte si, při cestě z města o Štědrém večeru (byla už tmavá noc) tak krásně zpívali ptáci, že mi vyhrkly slzy. V životě jsem nic podobného v tento čas neslyšela.
Pobyt ve tmě jsem ukončila po šesti dnech, měla jsem pěknou motolici, hodinu jsem seděla na zápraží Svatyně, hladila chlupatého hlídače a užívala si východu slunce. Upřímně, byla jsem velmi unavená…
Za rok se mi stalo spousty věcí, krásných i těch opačných. Ale díky tmě si uvědomuju, že všechny patří do našeho života a tak jako byla tma pro mne školou, tak beru i vše, co mi život přináší. Oslavila jsem 50, udělala inventuru ve svém životě a jak jen to jde se snažím pokud možno stát vždycky po boku té hodnější armády…
Co vím po roce od pobytu ve tmě?
Že se do tmy rozhodně ještě vrátím. S úctou a pokorou na dny ve tmě vzpomínám, není den, abych tam v myšlenkách nebyla…
S úctou a láskou vzpomínám rovněž na Lenču a Toma, vynikající kuchyni, krásné prostředí. Držím Vám moc palce, ať vše ve Vašem životě běží přesně tak, jak má.
Z pobytu ve tmě jsem měl nejdříve strach, jak už to tak u věci neznámých pro člověka bývá.
Po zabrání termínu cca půl roku před pobytem ve tmě jsem se jal něco si o tom zjistit, načíst a tak vůbec.
Netušil jsem co mám od terapie tmou čekat, ale sliboval jsem si od toho vyřešení různých zasutých problémů z dětství. Obecně věci, které mě v každodenním životě ovlivňují, ale přitom netuším, proč se někdy nějak v nějaké situaci zachovám.
Pobyt ve tmě spustil proces předem
V průběhu čekání na příchod termínu se mi spousta vzpomínek a nějakým způsobem traumatizujících témat v hlavě otevřela a postupně i vyřešila.
Když přišel očekávaný termín, vydal jsem se na cestu lehce nervózní, ale stoprocentně natěšený – BUĎ A NEBO! 😉 Vydal jsem se veřejné dostupnými dopravními prostředky a na samotné místo konání pobytu ve tmě jsem šel z nádraží pěšky.
Už samotné hledání cesty (s pomoci vytisknuté mapky, nejsem příznivcem chytrých telefonu a mobilních zařízení obecně) bylo zážitek a cítil jsem, že prostě se věci v tu chvíli dějí v životě poprvé správné a jdu si za svým cílem naplno.
Na místo jsem dorazil těsně před 19. hodinou a Tomáš mě vřele přivítal a ihned zavedl do chatky. Uvnitř bylo útulno, vše mi přišlo na svém místě (opravdu zmáknuté uspořádání, aby se člověk po tmě dobře orientoval)… a ta VÚÚÚNĚ dřeva!
Pobyt ve tmě jak potřebuju
Dostal jsem pár základních instrukcí o fungování pobytu, zařízení chatky a denním režimu. Nějaké ovoce pro přežití do rána. A hlavně uklidnění, že vše bude tak, jak já sám vnitřně potřebuju, aby to bylo. Dál jsem si rychlou sprchu a zhasnul…
Co se dělo následující týden se nedá nijak předat ani zprostředkovat. Postupně se mi tak rozvolnilo myšlení a já pouze existoval. Beze strachu, který jsem zjistil, že je mi denodennim souputníkem v mém běžném životě. Bez potřeby cokoliv dělat (cvičební nástroje a hlavolamy pro situace, kdy bych se snad nudil, jsem ani nevyndal z batohu).
Hlavním programem dne (krom nekonečného rozjímání a propadání se do větších a větších hloubek svého nitra) se pro mne stalo jídlo. To zesílení vnímání chutí způsobené vyřazením zraku, navíc podpořené tou variací dobrůtek, které Tomáše a Lenča každý den nosili …
Za celou dobu mě nepřepadl ani jeden záchvat paniky, negativní myšlenky nebo snad chuť toho nechat a odejít. Nepocítil jsem potřebu být v kontaktu dokonce ani s mými ubytovateli. Ve tmě jsem zjistil, že bych tam vlastně mohl zůstat a cítil bych se naprosto skvěle (jak v hotelu svých snů). Za celou dobu mi zachybela jediná věc – hudba, která je nedílnou součástí mého života 🙂
Při pobytu ve tmě jsem poznal světlo
Ve tmě jsem poznal jenom absolutní a hřejivé světlo, klid a mír, který mi v životě na světle chybí. To je asi můj hlavní vjem po měsíci od pobytu. Samozřejmě jsem se ráno po vylezeni na světlo domluvil na dalším pobytu někdy v zimních měsících. Stal jsem se na tmě závislým 😉
Mohu každému tuto zkušenost a tedy pobyt ve tmě jenom doporučit, protože nahlédnete sami do sebe a navíc se o vás budou ve tmě starat dvě sluníčka Tomáš a Lenča jako o vlastního!
Už je to měsíc a půl, co jsem pobyt ve tmě absolvovala, a musím říct, že mi je mnohem lépe, než před pobytem… Do tmy jsem šla pro to, že jsem cítila potřebu se nějakým způsobem zastavit, žila jsem v obrovském chaosu a neuměla jsem odpočívat. Také jsem si chtěla promyslet nějaké věci, hlavně vztahy. Měla jsem z toho dost strach, 6 dní a nocí být zavřená sama se sebou a bez možnosti rozptýlení. Doma jsem sama už nevydržela ani hodinu a pořád jen hledala důvod, proč tam nebýt, lítala z akce na akci, sportovat, za kulturou, a doma prakticky jen přespávala, a to taky špatně, měla jsem už dva měsíce velké problémy se spánkem a spala tak 2-3 hodiny denně. Pořád jsem byla strašně unavená, ale zastavit jsem se nedokázala. Od pobytu ve tmě jsem si tudíž slibovala mimo jiné i to, že si pořádně odpočinu…
Při pobytu ve tmě jsem moc nespala
Takže: spánek se téměř nedostavoval, spala jsem málo jako doma a zdálo se mi, že to nemohu nikdy vydržet, protože čas se skoro zastavil a já byla jen se svýma myšlenkama. Ke všemu mě z měkké postele třetí den hrozným způsobem chytla záda, takže jsem uvažovala, že to vzdám a docela vážně jsem se o sebe bála, protože se to stalo chvíli po tom, co mi Lenka donesla jídlo a já věděla, že Tomáš přijde až cca za 24 hodin. Ležela jsem na zemi, nemohla se hnout, bála jsem se té bolesti, věděla jsem, že když zůstanu, už si do konce pobytu ani nebudu moci zacvičit a čas bude plynout ještě pomaleji. Nakonec jsem se dočkala Tomáše, dokonce se mi podařilo udělat provizorní ležení na zemi na karimatce, kterou jsem vystlala zimní bundou a svetrem. Tak jsem ležela až do konce pobytu, měkká postel byla pro mě vyloučená. I záchod a sprchu jsem nakonec zvládla.
A pak jsem byla tady a teď
Myšlenky se mi začaly pomalu zpomalovat, bylo jich méně a méně a předposlední den pobytu jsem najednou s údivem zjistila, že nepřemýšlím vůbec o ničem, jen o tom, co je teď a tady. Bylo to pro mě jako zjevení, tenhle pocit si ve svém životě nepamatuji. I dnes, více než dva měsíce od pobytu, jsem klidnější, vyrovnanější, vztahy s lidmi kolem se zlepšily sami od sebe, aniž jsem je vlastně při pobytu řešila, a je mi víceméně fajn. Dokonce mi občas hlavou probleskne myšlenka, že se na pobyt ve tmě ještě někdy vydám.
A ještě jedna věc: zjistila jsem, že jídlo chutná mnohem lépe, když nepoužíváte oči, sníte ho méně a podařilo se mi shodit tři kila, aniž jsem pro to něco dělala. Nikdy jsem nesnědla vše, co jsem dostala, což je pro mě jev nevídaný 🙂
Děkuji Tomáši, i za to povídání každý den, když jsi mi přinesl jídlo, moc mi to pomáhalo. Přeji Vám oběma lásku, klid a ať se vám tato úžasná činnost daří.
Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací
Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".
Z pobytu ve tmě jsem měl nejdříve strach, jak už to tak u věci neznámých pro člověka bývá.