Ahoj Tome a Lenčo.
Posílám pár slov ohledně mého pobytu ve tmě. Už je to víc jak měsíc co jsem podstoupila týden ve tmě a stále se mi vracejí vzpomínky na pobyt a to dost detailně. Když jsem se rozhodovala pro pobyt ve tmě někdy v říjnu loňského roku, věděla jsem o tmě jen málo. Životní situace mi v té době moc nepřála, tak jsem začala číst čtyři dohody a dost často jsem slyšela a četla o moci přítomného okamžiku, meditaci a podobně. Tak jsem z teorie přešla na praxi a meditovala a meditovala a meditovala… Bylo to osvobozující období, protože mi meditace hodně pomohla zamazat minulost a žít právě teď. Cítila jsem se hrozně dobře a tak jsem si řekla, že je to ta správná cesta. Spojovala jsem to s jógou a zdravým životním stylem, užívala si přítomnost přátel a rodiny. Pobyt ve tmě jsem si zarezervovala na konec března záměrně, protože miluji jaro a přišlo mi to jako ideální doba. I když jaro se letos dost pralo se zimou :). Kupodivu mi to vůbec nevadilo, možná si mě nakazil ty Tome, protože jsi mi často na otázku jak je venku odpověděl, že pro tebe je krásně za každého počasí a já si to vzala k srdci a nebo je to pobytem samotným, protože tam opravdu to počasí a příroda chybí.
Na týden ve tmě jsem se připravovala půl roku
Tak jsem měla půl roku na přípravu, kterou jsem opravdu nechtěla podcenit, protože je to nevšední situace, která nemusí být vůbec snadná. A udělala jsem dobře. Když jsem k vám přijela, byla jsem tak nervózní, že jsem si ani nevšimla na jak krásném místě jsem. Přivítal jsi mě Tome s úsměvem a takovou energií, která mi dodala odvahu. Po základních instrukcích, které jsi mi řekl a po rychlé prohlídce chatky už to bylo najednou tady, ta chvíle, které jsem se bála nejvíc a to je ta ruka na tom vypínači. Měla jsem v ruce mandarinku a půlku snědla za světla a druhou půlku už za tmy. Neváhala jsem dlouho, asi minutu a šup… Je to tady, vzrušení, nadšení, ale žádné pochybnosti. Hned po pár minutách jsem si byla jistá, že to zvládnu. Cítila jsem se v bezpečí. Zhasla jsem asi v šest, takže první den byl krátký, dala jsem si sprchu a šla si lehnout. Usnula jsem téměř okamžitě. Druhý den, když jsem se vzbudila už jsem neměla ponětí o čase. Orientovala jsem se celou dobu zpěvem ptáků, což mi dost pomáhalo, protože jsem měla šílenou potřebu pořád vědět jestli je ráno, večer, nebo noc… Vytvořila jsem si rituály, které jsem dělala každý den zhruba ve stejnou dobu. Tím jsem si potvrdila mou touhu mít ve věcech pořádek. První donáška jídla byla naprosto famózní za prvé proto, že se mi ulevilo, že to opravdu funguje jak jste řekli a za druhé proto, že jídlo bylo vynikající. Nikdy jsem si jídlo tak neužívala jako ten týden v chatce. Sobotu a neděli jsem tak nějak prospala a procvičila a celkem to utíkalo. V pondělí jsem byla už tak zajetá ve svých činnostech, že jsem byla naprosto v klidu jen byla prostě tma… Jediný co mi opravdu nešlo, byla meditace. Nikdy bych nevěřila, jak moc se myšlenky ve tmě dokáží prosadit a promítat do popředí. Nebránila jsem se jim, byly moje, chtěla jsem se jim otevřít. Nikdy před tím i v té nejhlubší meditaci jsem nebyla tak smířená. V podstatě to byl určitý druh meditativního stavu, jen jsem si to v tu chvíli neuvědomovala. Užívala jsem si ten pocit, že mi žádná myšlenka nedokáže narušit ten klid. V pondělí jsem také měla poprvé živé sny, které pak byly celý týden a mám je dodnes. Fascinovalo mě, že jsem dokázala ten sen dokončit i v bdělém stavu, protože mi ho nenarušil žádný vizuální podnět. Vzbudíte se a nic nevidíte, takže pokračujete, prostě skvělé :). První krizi jsem měla v úterý tuším dopoledne, protože to bylo ještě před jídlem. Najednou mě ovládl neskutečný strach, že jsem na všechno sama a poprvé jsem brečela. Uvědomila jsem si, že tyto stavy mám i v normálním životě a tak jsem sebrala všechnu sílu a řekla si, že s tím zatočím. Vzala jsem si s sebou různé předměty, které mám od různých přátel a od členů mé rodiny a v tu chvíli mi hrozně pomohly. Nejsem sama, jsou tu všichni se mnou. Vzala jsem si je jednotlivě do ruky a vzpomínala jak moc jsem šťastná, že je mám. Krize byla najednou fuč… A tak po zbytek pobytu jsem si vytvořila další rituál. A používám ho dodnes, když je potřeba:). Několikrát se mi stalo, že jsem se cítila tak krásně a čistě, že jsem prostě jen seděla a užívala si to. Užívala jsem si jídlo, cvičila hodiny a hodiny denně jógu, posilovala jsem v rámci možností, věnovala jsem se sobě tak, jak bych asi ve tmě měla. Pak přišel čtvrtek odpoledne a opět mi do chatky vstoupil nezvaný host. Strach. Tentokrát se to projevilo i fyzicky, protože jsem nemohla ani jíst ani pořádně chodit. Byla jsem jak přejetá tam a zpátky. V hlavě myšlenky typu: jak to tu mám zvládnout ještě celý pátek, to je nad mé síly, vždyť je to ještě celý den. To nedám… Trvalo to pár hodin a bylo opravdu nepříjemný až nesnesitelný. Dýchala jsem, říkala si různá pozitiva, vždyť si to užíváš, vždyť je ti tu dobře atd., ale nic nepomáhalo. Pomohl až spánek, naštěstí jsem usnula. Po probuzeni jsem dlouho koukala do tmy( haha, jak jinak) a přemýšlela o tom stavu. Uvědomila jsem si jak moc je čas relativní, jak moc nesmyslné je přemýšlet nad ním a snažit se ho ovládnout. Měla jsem za sebou pět dní a den a půl před sebou a já se toho bojím. Však jsi zvládla už tolik, říkala jsem si. Lidská mysl je opravdu k smíchu někdy, před cílem si to takto ztěžovat… Musela jsem se smát sama sobě. Byla jsem ráda, že jsem si to uvědomila. Člověk pak umí lépe pracovat s tak parazitujícími myšlenkami. Pátek byl skvělý, byla jsem nadšená a těšila se na svět tam venku.
V sobotu ráno nás vzbudil budík ještě před východem slunce. Vylezla jsem ven, kde byla ještě “tma”, ale bylo vidět všechno. Motala se mi hlava, na to jsi mě Lenčo naštěstí upozornila. Byl to tak zvláštní pocit, nepopsatelný. Neumím slovy říct jak moc zvláštně jsem se cítila. Byli jsme tři co právě opustili chatky a byli jsme plný, všichni jsme byli jak miminka co opustí matky lůno… Tak jsem si připadala. Východ slunce byl skvostný, jaro bylo všude. Krása. Vstřebávala jsem to ještě několik dní a nedokázala o tom moc mluvit. Chtěla jsem si ty pocity nechat aspoň chvíli jen pro sebe. Pobyt ve tmě mi otevřel oči. Zjistila jsem, jak moc mám ráda život. Jak moc je čas relativní, a že když stojím v autě někde v zácpě, že to není ztráta času, že je to prostě život, který žiju. Když jsem doma a jen tak se flákám, nevyčítám si to, užívám si to, neberu to jako ztrátu času. Když v květnu sněží, je to něco co nezměním, tak se tomu směju. Sníh v květnu, no a co, vždyť sníh je krásný. Zmoknu a neutíkám se schovat, prostě zmoknu a zase uschnu. Dám si dobré jídlo a neřeším kalorie, vždyť mě tak moc baví běhat… Nelituji ani jediné vteřiny pobytu a moc vám oběma děkuji za možnost. Byla to paráda.
Mějte se a smějte se 🙂
Martina
