Pavel – Ve Tmě spadly okovy mé představivosti

Hojky,

tak trochu se zpožděním píší ohledně svých zkušeností z týdeního pobytu ve tmě. Šel jsem do toho s tím, že většinu času strávím meditací, kdysi jsem totiž cvičil jógu a tam jsme občas meditovali. A jejikož se mi to líbílo, tak jsem si naplánoval to ve tmě meditačně rozjet ve velkém. Ale ouha, meditace mi tam vůbec nešla, ani ťuk. Tak jsem si musel najít náhradní program, v mém případě to bylo vymýšlení příběhů. Nahodil jsem ve své mysli nějaké téma a situaci a  následně nechal svou fantazii, aby z toho udělala nějakou story. Já jsem pak jen jako nezávislý pozorovatel sledoval, co se z toho vyvine a co má fantazie vymyslí a kam mne příběh dovede.

Má fantazie se chovala jako semínko pouštní růže

Semínko dlouhé roky v suchu čeká na to, až zaprší a ono pak může nádherně vykvést. Stejně tak má fantazie byla v normálním životě přikována na řetězu, ale v dlouhodobé tmě okovy spadly a má představivost se rozjela na plný výkon. Sám jsem byl převapen tím, co všechno je mé vědomí (či podvědomí) schopno vymyslet. Při sledování svých fantazií jsem byl v jakémsi tranzu či polospánku a čas utíkal rychle. Když jsem ale ve tmě svou mysl ničím nezaměstnal, tak jsem se nudil a čas utíkal strašně pomalu.

Další věc, která stojí za zmínku, byly sny

Nikdy v životě jsem neměl tak reálné sny, které bych si po vzbuzení pamatoval a v kterých jsem mohl (někdy) vnímat pocity těch snových postav. V jednom případě sen dojížděl ještě v situaci, kdy jsem už byl vzbuzený. Myslím, že se tomu stavu říká lucidní sen.

Stravování

Vaše vegetariánská strava mi docela chutnala (až na tu dýňovou polévku, co jsem měl naposled), ale já měl na maso už takovou chuť, že jsem cestou domů  usel na první benzince zastavit a dát si masovou bagetu. Dlouho jsem si na žádné tak nepochutnal.

Dále mám jednu technickou připomínku. Když jsem po týdnu vyšel poloslepý ven z chatky, tak mne hned za dveřmi bodla do oka větvička stromu nebo keře. To samé se opakovalo o pár minut později, když jsem se procházel v raním šeru po zahradě. Doporučoval bych ty větvičky ocvikat, aby lidem vyššího vzrůstu  jako jsem já) tohle nehrozilo.

Na závěr mám jedno vysvětlení

Když jste za mnou na střídačku oba do chatky chodili s jídlem, oba jste na mne působili jako těžcí sympaťáci. Plánoval jsem v tu sobotu po ukončení pobytu na vás oba počkat a s oběma dát delší řeč… ale po vylezení z chatky mne postihl takový stesk po domově, že jsem po hodině aklimatizace prostě sedl do auta a jel.

Pavel

Radka – Tma mi umožnila být k sobě zcela upřímná

Jak jsem se k pobytu ve tmě dostala?

O existenci pobytu ve tmě jsem se poprvé doslechla asi rok před tím, než jsem se rozhodla ho absolvovat. Od první chvíle mi ta myšlenka byla sympatická. Vyhledávala jsem si rozličné informace a nakonec vyzkoušela několikahodinovou lekci jógy ve tmě, kterou si lektorka vymyslela právě na základě své zkušenosti z pobytu ve tmě. Postupem času nabývalo mé odhodlání pobyt realizovat na jasných obrysech až do momentu, kdy jsem seděla v kanceláři s hlavou v dlaních a říkala si, že ho skutečně potřebuji. O pár minut později zaklepala na dveře sekretářka s formulářem k příspěvku zaměstnavatele na rekreaci. Přijala jsem to jako znamení a rovnou si pobyt zarezervovala.

Stálo za to si počkat

Ačkoli jsem si na svůj termín musela počkat tři a půl měsíce, rozhodně to stálo za to. S pobavením jsem sledovala reakce okolí, když jsem jim oznámila svůj záměr se na týden zcela sama octnout ve tmě. Většině osob ta představa byla nelibá a bezprostředně mi oznámily, že „by to nedali“, mnoha lidem se také zdály peníze za pobyt vyhozené z okna.

Dostala jsem několik nabídek „zavření do sklepa“ za poloviční cenu. Nesčetněkrát jsem vysvětlovala, že mě nikdo nikam nezavírá, nýbrž tak činím dobrovolně a mohu kdykoli odejít nebo si rozsvítit.

„A co tam budeš dělat?“

Některým lidem byla myšlenka na tak hříšně promrhaný čas natolik cizí, že vymýšleli způsoby, jak pobyt absolvovat a zároveň ho “očůrat” například audioknihami. Myslím, že odezvy hezky rezonují s tím, nakolik je česká společnost zvyklá pečovat o své psychické zdraví a kolik z nás umí být skutečně sama se sebou.

Šla jsem raději pěšky

I přes možnost spolucestování autem s dalším účastníkem jsem se rozhodla do Bykáně přijet vlakem a zbylých 6 km dojít. Ve vlaku jsem se zamyslela a zastávku projela a cestu si tak prodloužila o další dva kilometry. Rozhodnutí jít pěšky a strávit tak sama se sebou za světla hodinu a půl chůze mezi poli a osamělých cestách bylo vynikající. Měla jsem tak čas zklidnit nitro a postupně se odprostit od ruchu civilizace. Na zpáteční cestě mi cesta naopak pomohla vpravit se pomalu zpět.

Do chatky jsem vešla psychicky připravená a s nezbytnou pokorou

Po osprchování, vybalení a snězení něčeho k večeři jsem si zhasla tak, jako každý večer před spaním. Odpadl tak stres ze započetí pobytu. Ráno jsem už nerozsvítila. I když byla tma v chatce naprostá, většinu času jsem měla pocit, že je šero laděné do zelené barvy. Pak jsem obrátila hlavu a byla překvapena, jaká je tma. Stejně tak pohyb po chatce byl nad očekávání jednoduchý a neměla jsem potíže se pocitově orientovat a nenarážet do vybavení. Mnohokrát jsem se natáhla pro lžíci nebo lahev a hned na první pokus ji nahmatala.

Zachování řádu

Postupem dní jsem si vypěstovala každodenní návyky, které jsem dodržovala bez většího vynucování, a jenž mi pomáhaly zcela si nerozházet pojem času (na což jsem se při prvním pokusném pobytu necítila) a zachovat alespoň zdání uklidňujícího řádu. Zvenku jsem ráno slyšela zpěv ptáků, večer zase kvákání žab od rybníka, což byly společně s přinesením jídla mezi 11. a 15. hodinou hlavní ukazatelé dne.

Během pobytu se mi jakousi antimantrou stal rým z básně v knize Nespavost od Stephena Kinga: Všechno, co dělám, rychle odbydu, abych se už mohl věnovat něčemu jinému.

Antimantra bezpečně dokázala vrátit mé bloudící myšlenky zpět do přítomnosti k tomu, co jsem automaticky prováděla, ať se jednalo o pojídání snídaně nebo provádění cviku. Dala jsem si předsevzetí antimantru ctít i po návratu.

Očekávala jsem, že zejména první dny takřka celé prospím kvůli dlouhodobému spánkovému deficitu. Přesto prospaný čas nebyl tak obsáhlý a s každým dnem se jeho množství snižovalo. Poslední tři dny jsem přes den již nespala takřka vůbec.

Bylo těžké oddělit se od světa

Zejména první čtyři dny bylo velice těžké zůstat mimo svět a nepodívat se, jak reaguje na mou nepřítomnost. Nezapnutí telefonu a rychlou kontrolu stavu jsem si vymlouvala pouze neúprosnou logikou říkající, že ani v jedné možné variantě, která nastane po zapnutí a (ne)načtení zpráv, mi tento úkon nepřinese v tuto chvíli nic přínosného. Stejně jako nezapnout telefon bylo náročné neotevřít dveře, abych se v noci prošla po zahradě a znovu se vrátila.

Poslouhala jsem dění mimo svatyni

Část každého dne jsem seděla u venkovních dveří, kde bylo spojení se světem nejsilnější, a poslouchala zvuky plynoucího života. Jak jsem byla vděčná za zvuk sekačky na trávu nebo zřídkavého křiku dětí! Obvykle jsem u dveří jedla, opřená o zárubeň, seděla na meditačním polštářku a zpívala si. Je zajímavé, že se mi vybavovaly jiné písně, než jaké si běžně často zpívávám. Na některé jsem si nevzpomněla roky.

Poslední dva dny jsem se pak bavila songem současného písničkáře Pokáče, Sám doma.

Beze světla se mi přemýšlelo odlišně

Kromě toho, že myšlenky byly hlubší a ostřejší, fungoval celý proces jinak. Jako bych byla v polospánku. Celou dobu jsem si uvědomovala situaci, v níž se nacházím (ležím potmě na posteli), ale zároveň jsem měla daleko lepší napojení imaginace. Jistě pomohla také absence rušivých elementů, které by odváděly mou pozornost a dovolily mi prokrastinovat.

Čtvrtý den u mě nastala další změna v rovině uvažování. Začala jsem na stejnou věc nahlížet z jiného úhlu, prožitky s ní spojené se více uvolnily a lépe se s nimi pracovalo. Měla jsem náhle přístup tam, kam ještě nikdy.

Sedmý den opět došlo k prohloubení na niternější úroveň. I proto mě trochu mrzelo, že je můj pobyt ve tmě u konce a nemám tak čas nový rozměr prozkoumat. Z tohoto hlediska souhlasím s dalšími absolventy – pobyt kratší týdne nemá příliš smysl.

Někteří praktikující popisují rozličné halucinační zážitky, které zde zakusili. Nemyslela jsem si, že jsem nějaký takový zažila až do momentu, kdy jsem na otázku stran halucinací odpověděla, že žádné nenastaly. Pouze mi občas připadalo, že se mé lůžko nachází uvnitř starobylého chrámu s tesanými růžicemi na zdech nebo že se dívám na kamennou stěnu s velkou prasklinou.

Vždy šlo o představu osvětlenou zeleným světlem, jehož původ byl za mými zády. Z reakcí mi došlo, že i takový vjem asi nebude zcela běžný a dal by se za halucinaci považovat. Mimo zrakové halucinace jsem zažila značné množství neuvěřitelně živých představ či vizí. Stejně tak sny byly velice zhmotněné.

Myslela jsem si, že vím co chci ve tmě řešit

Do tmy jsem šla s poměrně jasnou představou, co si chci v sobě dořešit a na co se zaměřím. Byla to naivní představa. U některých záležitostí, nad kterými jsem v předchozích týdnech dumala, jsem zjistila, že je mám dávno uzavřeny.

Naopak jsem odhalila, že mě některé věci trápí více, než jsem si za světla ochotna připustit. Tma mi umožnila být k sobě zcela upřímná.

Největší obavou, s níž jsem do tmy přicházela, bylo, jaký vliv bude mít rýpání se v bolestivých místech na mou psychiku. Budu v hluboké depresi? Čekají mě velké výkyvy nálad? Budu zažívat strach? Naprostou většinu času jsem měla vynikající náladu a užívala si jak tmu, tak i samotu. I přes občasné chvilky s těžkými tématy, se mi dařilo zachovat si pozitivní náhled a nejednou se sama sobě zasmát.

Hojnost jídla

Jak popisují ostatní, také já jsem vnímala chuť jídla odlišně a zejména úžasné bylinné čaje mi neskutečně chutnaly. Sušené plody jsem měla možnost zažít jak za tmy, tak i ráno za světla. Co chutnalo zajímavě a nevšedně, mi ráno po shledání, o jaký plod vlastně šlo, nechutnalo ani trochu. Těstoviny mi nechutnaly ani v nejmenším. Stejně tak tempeh pro mě byl nepoživatelný. Zato manu zeleniny jsem si vychutnávala s nadšením do posledního kousku. Po celou dobu pobytu jsem měla pocit, že mám jídla hojnost a jím dosytosti. Až po ohlédnutí se jsem si uvědomila, že jsem toho zase tolik nejedla. Však jsem také měla minimální výdej energie.

Ve tmě toho potřebujete strašně málo

Veškeré oblečení, něco málo vlastních zásob ořechů a ovoce a poměrně velký plyšový freťák se mi pohodlně vešly do batohu. Na doporučení vzít si s sebou “dobrou náladu, dobrou náladu, dobrou náladu a přezůvky” jsem se na bod čtyři bohužel vykašlala a hořce své pohodlnosti litovala. Přibalila jsem si s sebou ale teplé ponožky, takže situace nebyla ztracena. Dvě nejdůležitější věci, které jsem s sebou měla, byl zmiňovaný plyšový terapeutický freťák, ke kterému jsem se mohla po celý čas tulit, a skleněná lahev na vodu. Do lahve jsem si v průběhu celého dne z termosky napouštěla horký čaj, který jsem tak nikde nevycintala a mohla ho popíjet i v posteli dle uvážení.

Takhle jsem si konec pobytu nepředstavovala…

Když přišel den odchodu, nemohla jsem již dospat a bála se, že propásnu východ slunce, na který jsem se neuvěřitelně těšila. Nakonec budík přeci jen začal zvonit a já se dle instrukcí připravila na otevření dveří ven. Jenže ouha, ať jsem za kliku brala jakkoli, nedařilo se mi je otevřít. Vzpomněla jsem si na to, jak mi Lenča při nástupu říkala cosi o tom, že se mohu v chatce zamknout. Předpokládala jsem tedy existenci nějakého klíče. Který ovšem v zámku nebyl a nakolik jsem si vybavovala, nebyl tam ani při nástupu. Zuřivě jsem tedy začala klíč po chodbě hledat. Marně. Nakonec jsem to vzdala a rozhodla se rozsvítit ve vedlejší místnosti. Takhle jsem si svůj báječný závěr pobytu nepředstavovala.

Seděla jsem na podlaze u umyvadla v pološeru, vše se se mnou točilo a čekala jsem, až si na světlo zvyknu. Po několika desítkách minut jsem se vydala klíč hledat znovu. Marně. Představě, jak čekám další tři hodiny na to, až mi někdo odemkne, jsem se musela smát tak, až mi tekly slzy. Nakonec jsem zkusila vzít za kliku po xté znovu a dveře se otevřely. Nejspíše jsem dosud táhla na opačnou stranu. Úplně jsem zapomněla na existenci dalších, vnějších dveřích. Na těch byl onen zmiňovaný zámek.

Vyrazila jsem vstříc světu venku

Dveře jsem rozrazila a zůstala v ohromení zírat. Celá zahrada, ba celý svět přenádherně voněly! Přímo před vchodem se na třešni tvořily pupence zelených třešní a po větvích poskakovali a štěbetali ptáci.

Sedla jsem si mezi futra a fascinovaně pozorovala scénu před sebou. To ráno byla velká mlha, takže z východu slunce bych tak jako tak příliš neměla.

Nasnídala jsem se, sbalila to málo, co jsem s sebou měla, a vyrazila na cestu. Procházet probouzejícím se ránem v sobě mělo cosi magického.

Návrat ze tmy pro mě byl poučný

Byl poučný i z hlediska posouzení povahy vztahů s blízkými. Zejména ze zpráv, které se mi po zapnutí telefonu začaly načítat, bylo jasně viditelné, jak mě druhý vnímá. Moc mě pak potěšily takové, ve kterých bylo psáno, že se dotyčné osobě stýská a ať si to užiji, nebo prostě jen ať vítám zpět.

Protože jsem na pobyt odešla uprostřed značných životních převratů, veškeré záležitosti k řešení se během mé nepřítomnosti naakumulovaly a po návratu mě hrozily zavalit. Týden mimo byl pouze jakousi hypotékou s hodně vysokým úrokem. Načerpanou energii, vnitřní klid a pohodu jsem tak velice rychle vydala.

Měla jsem si po všem oddychnout

Dnes již vím, že jsem si po návratu měla vzít ještě den, dva dny oddechu na slunci ode všeho a všech na zpracování zážitků. Takto jsem se násilně musela přepnout do běžného modu a na otázku, jak na pobytu bylo a co jsem si z něj odnesla (a zda jsem našla smysl života) jsem nedokázala odpovědět ani sama sobě, natož komukoli jinému.

Život venku mi prvních několik dní přišel neskutečně zrychlený a vjemy jsem naprosto nestíhala zpracovávat. Dokola jsem si pokládala otázku, proč tomu tak je, za čím se všichni tolik honíme, aniž bychom v tom častokrát viděli smysl?

I přesto vnímám zážitek týdenní tmy jako velice přínosnou zkušenost, která mě zase o trochu posunula. Byť jsem potenciál pobytu ani zdaleka nenaplnila.

 

Ráda bych se napřesrok vrátila

Tento způsob napojení se na sebe rozhodně není pro každého. Pokud člověk necítí potřebu, touhu se do tmy odebrat, nejspíše tam nevydrží. Já jsem si užila každou jeho vteřinu a ráda bych se napřesrok v zimě vrátila zpět a tentokrát na osm či devět dní, abych měla možnost se ponořit hlouběji.

Velice děkuji Tomovi a Lenče za možnost u nich pobyt zažít. Pečovali o mě perfektně a mají můj neskonalý vděk, že vyšli vstříc mým dietetickým nárokům. Dávali na mě pozor a vždy přicházeli s dobrou náladou, takže ani každodenní kontakt při podávání jídla nebyl pro terapii rušivý.

Ráda se znovu vrátím

Radka

Vlastimila – Chtěla jsem si pobyt ve Tmě zažít na vlastní kůži

Ahoj Lenko a Tomáši,

pro mě byl pobyt ve tmě okamžitý nápad. Hledala jsem na inernetu meditace v Praze a objevila vaše stránky ve chvíli, kdy byly všechny svatyně volné v jediném termínu, kdy jsem mohla přijet. Náhoda? Samozřejmě, že ne. Na náhody už nevěřím. Mám za sebou svoje osobní peklo, ze kterého jsem se těžko a dlouho dostávala. Přesto jsem se na nic nepřipravovala, nic jsem nechystala, ale taky jsem nic neočekávala. Prostě jsem v sobotu přijela, všechno jsem si prohlédla, odložila brýle, a zhasla světlo.

Rozhodnutá zažít na vlastní kůži, co to se mnou udělá. Rozhodnutá prožít týden jen s tím, kdo je pro mě nejdůležitější-sama se sebou.

Tma je nádherná

Čistá, teplá a objímající. Necítila jsem se nijak omezená a díky velikosti svatyně jsem neměla žádný problém s orientací. Od druhého dne se mi zdály krásné, dlouhé a klidné barevné sny a zdají se mi stále.

Všechno bylo v jednom cyklu

Můj režim se ustálil na “rytmu radiátoru”. Po sepnutí jsem si sedla zády k teplu a prováděla dechová cvičení. Až topení přestalo hřát, pokračovala jsem v procvičení celého těla. Následoval malý odpočinek a stále dokola.

Jestli Vám to připadá divné, tak musím napsat, že já nikdy v životě dobrovolně necvičila. (Dechová cvičení mi předepsali už před dvěma lety 🙂 ) . Změna nastala jen po jídle. To se cvičit nedá, takže jsem se uvelebila na postel a nedělala nic. Opravdu NIC.

Se zhasnutím světla ve mě zhasly i všechny myšlenky.

Nepamatuju se , že bych někdy měla pocit úplně prázdné hlavy. Je zvláštní to popisovat. Jak mám vyjádřit opravdové NIC?

Moje hlava byla jen jediná uzavřená buňka naplněná tmou. Byl to úžasný a silný odpočinek. Možná jsem Tomáše vyděsila, když jsem mu poslední den řekla, že se cítím jako v lázních…

Do tmy jsem si přivezla přání

Jen jedno přání jsem si do tmy vezla-změnit můj vztah k jídlu. Díky tmě jsem nepociťovala hlad, což bylo báječné. Ale jídlo, které vaří Lenka, je tak fantastické, že jsem prostě snědla všechno. Na tom budu muset ještě zapracovat…

Cestou ze Tmy 

Venku zatím napadl sníh. Mrzlo a já cestou ze tmy viděla jeden z nejnádhernějších východů slunce. Kromě vodorovných pruhů svítání i sloup světla mířící rovnou vzhůru do tmavého mraku.

Můj pobyt u Vás byl vlastně takový jednoduchý a obyčejný. Možná mi dal najevo, že to špatné už mám za sebou. Možná to, že se nemám čeho bát. Možná i to, že ať jsem kdekoli, vždycky je se mnou někdo důležitý-JÁ.

Vlastimila

Honza – Můj druhý pobyt ve Tmě byl jiný

 pocccAhoj Tomáši a Lenko,

ještě jednou děkuji za vaši tmu a pravidelné návštěvy.

Má druhá tma byla jiná

Tentokrát jsem šel z Bykáně sám. V Úmoníně jsem dal na svůj orientační smysl a na konci vsi jsem pokračoval rovně po polní cestě ale do vedlejší vesničky 🙂 . Ale už se mi nechtělo se vracet tak jsem to vzal přes pole.

Nebyl jsem tak nervózní jako poprvé

Musím říct, že tu tmu jsem vnímal jinak, víc přátelsky. Přijal jsem ji a bylo to znát na vnitřním rozpoložení a vnitřním naladění… Koukal jsem do té tmy jinak a po fyzické stránce jsem nemusel mít zapnuté topení na tolik stupňů.

Po prvním pobytu ve Tmě kdy mi Tomáš dal tip ať přijímám i to nepříjemné, pozoruji to a neodvádím pozornost a nebojuji s tím to dělám a dělal jsem to i druhou tmu.
První tři a půl dne jsem si to užíval jako na dovolené. Měl jsem bezva náladu, jen malinké výkyvy, které jsem pozoroval.
Čtvrtý den po jídle jsem ležel na zádech, přišel menší nepříjemný pocit. Pocit, že mám málo kyslíku. I přesto, že jsem měl zkušenost, že mi stačí kyslík a můžu mít zapnuté topení místo klimatizace (větší klid a v první tmě tělo potřebovalo horko).

Přepadl mě chvilkový pocit

Poté jsem se přetočil na pravý bok a přišel hodně silný nepříjemný pocit, že půjdu zítra ven a možná už dnes. Chodily mi myšlenky, že se nemá nic přehánět, že jiní také šli dřív z druhé tmy, že už jsem si tam vše zkusil a užil a že nic nového nebude. Po pár vteřinách se to uklidňovalo a po pár hodinách jsem se cítil jako na začátku týdne zase fajn.

Uvědomil jsem si, že to bylo dost zajímavý. Že mě to vlastně chtělo dostat ven na základě jakýchsi důkazů a důvodů ale ve skutečnosti jsem byl OK. Nic jsem nepotřeboval, byl jsem v pořádku, jako kdybych nebyl jeden ale ty myšlenky a emoce bylo oddělené a chtělo to něco jiného.

Jinak na pobyt ve Tmě rád vzpomínám, také díky ní vím, že život je vlastně o přijetí a o tom kam směřujeme pozornost.

Mějte se krásně 🙂

Honza

Milan – občas se mi po Tmě stýská

Ahoj Tomáši a Lenko,

Jak jsem se o pobytu ve tmě dozvěděl? 

O pobytu ve tmě jsem se z nějakého článku dozvěděl už před lety a bylo to pro mě zajímavé čtení . Vůbec mi v té době nenapadlo, že se toho i já osobně zůčastním. Teď to beru tak, že to ve mně zaselo semínko, který muselo vyklíčit v hlavě a uzrát, aby se vydralo do popředí myšlení , při všech těch denních starostech atd.

Uteklo to jako voda… a byl jsem ve Tmě 

Když už jsem se pro pobyt rozhodl, tak jsem byl rád, že ta čekací doba byla dlouhá a já se mezitím budu moct na to připravit a popřemýšlet do čeho jsem se to uvrtal. No najednou to bylo tady a já stejně nic nevymyslel. Doma jsem měl plnou podporu, tak mi to usnadnilo konečné rozhodnutí, jestli to nevzdat…

Příjezd 

Po příjezdu jste mě uvedli do chatky, vysvětlili pár organizačních nezbytností a nechali na mě, kdy tedy zhasnu. Bylo tam připraveno nějaké musli a ovoce. A v tom jsem se zamyslel nad tím pomerančem. Jak já tě vlastně sním po tmě? Tak jsem ho pro jistotu ještě snědl za světla 🙂 .

Stiskl jsem vypínač… a bylo to tady

Po zhasnutí jsem si začal všechno zkoušet. Ze začátku jsem chodil víc podél stěn, ale netrvalo to moc dlouho a člověk se začal orientovat celkem bez problémů – najít jídlo, záchod, vysprchovat se . Dokonce jsem měl i takovou malou trhačku, kam jsem si psal poznámky, nálady, myšlenky atp. Dá se to úplně v pohodě přečíst. Takhle hezky skoro nepíšu ani když vidím…

Proč jsem vlastně tu? 

První přibližně tři dny se mi opravdu honily hlavou otázky proč jsem tu, když je doma tolik práce, kterou bych mohl dělat, proč jsem si kvůli tomu (vyplácal) dovolenou v práci na začatku roku atd. Takže jsem to chtěl několikrát vzdát a rozsvítit si a odjet. Naštěstí jsem to ale neudělal.

Pojem o čase jsem opravdu neměl ani trochu, protože v té době řádil venku velký vítr a já neměl nic čeho bych se chytil alespoň přibližně. Sice jsem věděl, že může být odpoledne nebo těsně po obědě, když jsem dostal jídlo, ale pak jsem třeba šel spát a netušil jsem vůbec, jestli jsem spal 2 nebo 8 hodin…

Lepší je úplně se izolovat

Největší chybu jsem udělal, že jsem na začátku Tomášovi dovolil, že mi může předat zprávu z domova jestli moje jedna dcera udělala státnice a druhá jestli v pořádku doletěla do Irska. Teď už bych to nechtěl a počkal bych, až rozsvítím…

Kdo mě tam posunul?

Nevím přesně dobu, kdy mi pobyt ve tmě začal opravdu bavit, ale to je asi jedno. Pravidelně jsem si cvičil jako jsem zvyklý i doma a na trénicích (taekwondo) . Stejně ale přišel čas, kdy už nebylo ani co jíst ani co dělat jiného a v té době začaly proudit myšlenky. Vybavila se mi spousta lidí i z dětství na který už jsem dávno zapomněl a uvědomil jsem si, jak a kam mě kdo nasměroval nebo ovlivnil během života

Co mi to dalo? 

Hlavně jsem se srovnal sám se sebou a věděl jsem co je v životě důležitý, jak já ho chci vnímat… Není to ale teď po delší době tak, že jsem se ve tmě všechno dozvěděl a teď už je všechno ok. Není, ale vím, jak s tím pracovat…

Dalo mi to strašně moc a byla to moje jedna dlouhá dovolená kolem světa, i když jsem byl v jedné chatce. Ve tmě se mi před očima zobrazovaly různé barevné ornamenty, klenby, obrazce… Dělaly tak kolem mě prostředí asi abych se neztratil v nekonečné tmě.

Už to nebyla ta stejná tma 

Po tom co jsem se dozvěděl, že po rozsvícení mi může být špatně a točit se hlava, tak jsem si po svém uvážení pro jistotu rozsvítil již v pátek odpoledne – potřeboval jsem odjet už brzy ráno v sobotu, tak aby ta dlouhá cesta byla v klidu. Zvláštní na tom bylo to, že když jsem pak znovu zhasnul, abych se do rána ještě prospal, tak už tam nebyla ta MOJE tma se kterou jsem tam byl téměř týden. Byla jiná, byla neosobní, cizí a naštěstí jen krátká. Asi to chce čas než si navzájem na sebe zvykneme… třeba někdy příště… 🙂

Už teď mám chvíle, kdy se mi po tmě stýská. Po tom klidu a času na všechno bez vnějších vlivů…

Ještě jednou díky za všechno!!!
Milan

David – Do tmy jsem šel plný očekávání

Ahoj Tomáši, Lenko,

Do tmy jsem šel plný očekávání

Čekal jsem, jak zažiju pocit vyrovnanosti, klidu, stavu bez myšlenek a třeba že si leccos uvědomím co by mi ukázalo směr kam se ve svém životě ubírat. Nyní si uvědomuji, že právě ono očekávání nebylo na místě, protože se nic z toho v podstatě nedostavilo. Nejvíce mě překvapilo, že stav bez myšlenek jsem nepocítil až na pár chvilek. Naopak hlavou se mi honilo tolik věcí až jsem se sám divil.

Pomohla mi rozprava s Tomášem

Během pobytu mi Tomáš  vysvětlil, to co jsem už slyšel a četl mnohokrát, ale asi jsem to evidentně potřeboval slyšet znovu: “Myšlenky jsou kolem nás neustále a vždy se honit hlavou budou, důležité je jim nevěnovat pozornost”. To bylo moje cvičení. Zároveň jsem velmi často cvičil jogu a snažil se upřít pozornost na přítomnost. Dařilo se mi to bohužel jen částečně.

Čas?

Velmi jsem ocenil pocit plynutí času. Stalo se mi, že se mi zdálo, že uplynulo jen pár hodin a pak jsem zjistil, když mi přinesli jídlo, že uplynul celý další den. Během pobytu jsem se v podstatě vůbec nenudil.

Vnímal jsem jinými smysly

Užíval jsem si pocit, že nevidím a vše musím vnímat pouze hmatem, čichem. Prostor se dal celkem rychle osahat pak jsem se pohyboval, celkem s jistotou, ikdyž pár kopancům do stěn či postele jsem se nevyhnul 🙂 .  Stejně jsem si užíval jídlo, vnímané pouze čichem, hmatem a chutí. Jídlo bylo úžasné. K tomuto vjemu se snažím často vracet když jím.

Slyšel jsem, co se děje kolem mě 

Obával jsem se že mě budou rušit okolní zvuky. I přesto že je v chatce slyšet když někdo na dvorku nastartuje auto, nebo když soused který má plot hned vedle chatek jezdí s traktorem. Slyšel jsem i občas jak zaduněl zvuk ze sousední chatky (chatky jsou celkem dost blízko u sebe). Tyto zvuky mě nakonec vůbec nerušily. Naopak jsem si užíval zpěv ptáků.

Hodně jsem si užíval toho že jsem spal a vstával když jsem pocítil chuť či potřebu. Neřídil jsem se časem, světlem, povinnostmi. Krásný pocit.

Velmi chci poděkovat Tomášovi za rozhovor po skončení pobytu, za který jsem mu byl vděčný. Lence i Tomášovi chci poděkovat za prostor který vybudovali a jak se o mě starali.

Když jsem pak odjížděl udržel jsem si během jízdy autem i po celý zbytek dne, pocit klidu vyrovnanosti a ztišení. Druhý den jsem tento pocit klidu už vymizel.

David

Dan – Po Tmě jsem sklouzl zase zpět ke starému

Zdravím Tomáši a Lenko.

Na začátku musím pár věcí napsat, aby byl můj text srozumitelný. Jsem praktickej chlap, neumím tak květnatě a hezky “esotericky” psát jako ostatní. Píšu pravdu a jdu přímo k věci. Meditace, rozjímání a praktické terapie (jako klient – třeba regresní terapie) mi nikdy nešly dobře, protože jsem na jedné straně logický tvor, na druhé straně mám velmi neklidnou mysl.

Aktuálně se mi vede na nic a na hovno. Efekt, který na měl měl pobyt ve Tmě, je z velké části pryč. Spadl jsem opět do kolotoče všedních dnů se stejnými frustracemi, nadějemi, sny, láskami, očekáváními a nespokojeností sám se sebou. Jsem opět neklidný a hektický. Ale možná, že mě Tma pomohla podvědomě a že to ještě nevnímám… Uvidím a nechám se překvapit.

Jsem rád za Tmu

Ale i přesto jsem velmi ale opravdu velmi rád, že jsem u Vás mohl absolvovat Tmu! Nezakusil jsem pocit, že se odhalilo něco zásadního a převratného, neodhalil jsem pravdu o vesmíru, ani smysl života. Ale přesto to stálo za to.

Před nástupem jsem váhal

Musím se přiznat, že jsem den před nástupem váhal, zda mám jet. Měl jsem strach/obavu, že se týden “nic neděláním” totálně psychicky zblázním, protože nevydržím 5 minut být v klidu (pokud nespím). Mám velmi rozevlátou mysl, která mne nenechá odpočinout. Permanentně chrlí podněty a nedá se to v podstatě zastavit. Ale jaké bylo mé překvapení, že jsem se nezbláznil! Trvalo mi sice 3 dny, než jsem se uklidnil, ale pak jsem mohl na sobě psychicky pracovat.

Poprvé v životě jsem byl schopen uklidnit mou mysl a meditovat. Mohl jsem se nerušeně bavit se svým vnitřním dítětem a dokonce i se svým poradcem.

Co mi Tma přinesla?

Tma mi přinesla jistou míru uklidnění, vyváženosti. Jistotu, že kráčím správným směrem. Přitom si vždy vzpomenu na citát, že nejmoudřejší lidé kráčí vlastním směrem. Do nejmoudřejšího člověka mám ovšem strašně daleko (asi pár tisíc světelných let)!!

Během Tmy se samozřejmě ozřejmily i mé negativní stránky osobnosti, o kterých samozřejmě vím, jen se snažím je vědomě více či méně bagatelizovat a spíše nevidět. Neobjevil jsem ale žádné démony, kterých bych se musel bát, nebo kteří by mne mohli uvrhnout do akutní psychózy.

Moje zkušenost, celkový dojem a emocionální prožitek ze Tmy? Nepřenosná/ý.

Praktické věci: vegetariánské jídlo bylo výborné – a to říkám já, přesvědčený masožrout! Chatka tak akorát velká. Teplota snadno nastavitelná. Letadla jsem slyšel, ale vůbec mne nerušila.

Důležitý postřeh na konec

Mám jeden velmi důležitý postřeh na konec: kdo můžete, jeďte vlakem, busem, lodí, ponorkou, letadlem, na slonovi, popřípadě se nechte přivézt a odvézt. Nedoporučuji, abyste řídili auto po Tmě. Já jsem zkušený řidič. Jezdím sice rychle a agresivně, ale bezpečně. Ročně najezdím okolo 40 tisíc kilometrů. V den odjezdu ráno jsem cítil divně – jako kdybych nebyl ve své kůži, nebo přesněji řečeno ve svém těle. Sedl jsem si za volant a jel jsem opravdu ale opravdu pomalu. A stejně jsem se hned v první obci málem vymlátil. Neodhadl jsem hrubě zatáčku (to se mi stalo poprvé v životě!!), a málem jsem vyletěl ze silnice. Pak jsem si musel dát na pumpě velkýho red bulla a ještě kafe, jinak bych nemohl dál jet. Na cestě domů (cca. 250 kilometrů) jsem musel 3x zastavit, protože mi bylo dál divně – jako kdybych nebyl ukotven v tomto světě.

S přáním hezkého dne a vydatného deště (pro přírodu) se s Vámi loučím

Dan

Hanka – Tma mě obrovsky obdarovala

Milá Lenko, milý Tomáši

Dnešního jitra jsem od vás odjela bez rozloučení.

Věřím, že moje chováni, při vší moudrosti, nechápete jako nezdvořilost a tudíž vás nemrzí. Čekání na vaše probuzení přemohla moje touha po domově.

Teď doma, uprostřed noci, se můj spánek ztratil pod přemírou vracejícich se prožitků ze tmy a z dnešních setkání, emocí, z množství vjemů, zvuků, slov a činností tady “venku”.

A tak píšu. Dlužím vám to rozloučení. A poděkování.

Jak popsat nepopsatelné, aby to neznělo banálně…

Jméno vaší (a chvilku mojí) temné chýše – Severni svatyně, jsem zcela pochopila teprve uvnitř. Posvátný čas. Nerušený, terapeutický, plný ve své prázdnotě….

Možnost být jen sama se sebou mám ráda. Nazývám to podle pana Hrabala Moje příliš hlučná samota 🙂 . Tady byla ale navíc dlouhá a po celou dobu obestřená hlubokým vnitřním pocitem míru.

Určitému očekávání, ač jsem se snažila, se nedalo ubránit.

Nic moc z toho se zde nekonalo.

Zírání do absolutni tmy, pozorování myšlenek, naslouchání tichu, meditace a modlitby, jemná jóga – sjednocení těla, dechu a mysli, trpělivost střídající neklid, procházky podél stěn, tělesné potřeby, jídlo, přemýšlení, zpívání, snění – bdění…

Dokola, sedm dnů a nocí, jako v pohádce.

Dnů a noci, mezi nimiž se ztrácí hranice. Jedna věc v jednom čase. A času je dost 🙂 Je čas zaslechnout v tichu odpověď na svou otázku, čas odevzdat staré bolesti, rozpustit zacyklené myšlenky, čas na čisté bytí, otevření srdce..

Ve spacáku bytostný pocit larvy vážky, metamorfóza.

Usmívám se nad zrcadlením. I tady je 🙂

Rodina

Spolehlivý termostat, který tiše vrní, spíná a vypíná, aby bylo příjemně teplo (s vyjímkou, kdy si svou zbrklou manipulací s ním způsobím chladnou chvilku). Občasný zpěv ptáčka zvenku, radost přinášející, tak milý a vzácný. Vítr se svými náladami, hvízdající, až strašidelně skučící, kvílící, a zase se ztišíci. Jídlo, na které čekáš, nevíš kdy a jaké bude, s vděčností přijímáš rozmanitost chutí..

Přátelé

Vzácné maličkosti, které obrovsky pomáhají: korálková mála, tmavá čokoláda, hlaďoučký drahokámen, citrus, cedr a levandule, teplý čaj, meditační polštářek…

Další společenství

Mravenec v borůvkách, noční myš pod chýškou a její přehlasité hryzání znemožňujíci spánek, kvokající slípka, vracejíci mě do časové reality.

Patálie, která mě vyhnala ven a vzápětí přinutila přemýšlet o svých pošetilostech. Návrat a slzy vděčnosti.

Tma mě obrovsky obdarovala

Pár překvapujících vhledů ve snech a meditacích. Hluboké pocity lásky, míru a pokory. Kéž si získaný poklad dokážu uchovat. Kéž přinese užitek i ostatním.

O tom dny příští…

Venku zahvizdal kos. Je čas jít spát 🙂

A tak se s vámi loučim. A mnohokrát děkuju. Za svatyni, za vaši láskyplnou péči, za vše… díky, díky, díky.

Už ne larva a ještě ne vážka. Proměna není snadná,

Hanka

Jirka – pobyt ve tmě je užitečně strávený čas

Už dlouhou dobu jsem cítil, že potřebuji na nějakou dobu vypnout. Někam se uklidit, být sám se sebou a srovnat si myšlenky nebo jim umožnit přicházet, na což si v běžném životě bohužel zpravidla vůbec neudělám čas.

Vzhledem k zimnímu období a možnosti jen cca týdenní dovolené se tak pobyt ve tmě jevil jako nejlepší varianta.

Vzhledem k mému blízkému vztahu ke Kutnohorsku a předpokladu, že by v odlehlejší vísce mohl být větší klid, než na jiných místech (který se naplnil) jsem stěží mohl zvolit jiné, lepší místo, než je Lomec u Úmonína.

Jak to na místě vypadalo?

I samotné místo se mi líbilo, velký pozemek, profil terénu a stromy opticky i zvukově oddělují boudičky svatyň od – nepříliš frekventované – hlavní silnice. Už exteriér na mě tedy zapůsobil pozitivně, stejně jako Tomáš, který dorazivší zavedl do jejich boudiček a vysvětlil, co a jak.

Vnitřek boudiček je funkční, prostor je tak akorát, ještě pořád voní dřevem. Akorát postel pro mě byla moc měkká. Trochu jsem se bál, jak to v zimním období bude s topením, ale přímotop funguje perfektně.

Záleží to na vás

Pozitivní je, že si sami rozhodnete, kdy si zhasnete, nejste zamčení, atp. Takže je to jen na vás. Jídlo bylo taky fajn, porce veliké – jsem relativně velký chlap, ale všechno jsem to ani nemohl snít.

Pobyt mi ukázal, co je třeba řešit

Přiznám se, že dopředu jsem si o pobytu ve tmě nic moc nezjišťoval a nijak na něj netrénoval. A všechno bylo v pohodě. No, popravdě, až na to, že byl pro mě každý den delší a delší – týden tak byl pro mě právě tak akorát. Každý den jsem si zacvičil fyzicky a snažil se i meditovat. To mi ale moc nešlo.

Celý týden myšlenky ubíhaly jen k jednomu tématu – ale , jak jsem si uvědomil až s odstupem – právě toto téma jsem opravdu potřeboval řešit.

Takže když to shrnu, pobyt se mi líbil a byl pro mě užitečný.

Děkuji Lenko a Tomáši, děláte dobrou věc a děláte ji dobře!

 

Lenka – když se chce člověk změnit, tak to musí udělat sám

Ahojte,

Ve tmě jsem všechny pocity strachu, bezmoci, paniky, vzteku a smutku mohla cítit v nejvyšší možné intenzitě, co jsem zažila. A že jsem se hodně bála co tam najdu. Na druhou stranu mám pocit, že už vím co ve mě je a že jsem se možná bála, že to bude horší. Bylo pro mě ale hodně náročné prožívat všechnu tu bolest, která ve mě leží už kdo ví od kdy. Mám alespoň pocit, že jsem se s těmi emocemi naučila líp pracovat i v normálním životě, ale pořád se učím.

Před pobytem jsem na stránkách četla spoustu pozitivních ohlasů, jak lidi vycházeli ven klidní, plní světla a nevím čeho všeho pozitivního. Cítila jsem pak i tu prohru, že mě se tohle nepovedlo. Naopak mi více pomohlo slyšet, že lidi odjíždějí dřív, nebo se pak i vracejí dokončit pobyt. Necítila jsem se pak pod takovým tlakem, že to musím zvládnout.

Vím, že ten pocit je moje věc. Celý život slýchám, že musím něco vydržet, a pořád se dokola přesvědčuji, že nemusím. Proces prostě pokračuje a určitě se ve mě něco silně hnulo, když se člověk chce změnit, tak to musí stejně udělat sám.

zdraví,

Lenka

1 2 3 14