O pobytu ve tmě jsem uvažovala už dva roky, ale dlouho mi trvalo, než jsem našla vyhovující termín. Bála jsem se totiž toho, že mě ve tmě dožene můj ne úplně pravidelný a ani ne zcela bezbolestný cyklus. Ostatně právě ženská cykličnost a vztah k vlastnímu tělu byla hlavní témata, která jsem si s sebou nesla. Ironií osudu (nebo mých vlastních hormonů) se mi cyklus zcela nečekaně o dva týdny posunul, takže i když jsem měla pobyt ve tmě termínově skvěle propočítaný, stejně jsem nakonec byla konfrontována se svým strachem. Ale právě díky tomu jsem si mohla ověřit, že vlastně nebyl vůbec opodstatněný. Bolesti se tentokrát nedostavily, tělesná očista ve tmě zdaleka nebyla tak složitá, jak jsem se obávala, a navíc jsem si konečně mohla pořádně odpočinout a nechat své tělo zrelaxovat.
Příprava na pobyt ve tmě
S poctivostí sobě vlastní jsem se na pobyt intenzivně připravovala i tím, že jsem si četla dojmy a zážitky předchozích praktikujících. Možná mě pak mírně zklamalo, že nepřišel žádný přelomový duchovní zážitek, jak jsem tak trochu doufala. Nakonec jsem ale si uvědomila, že i s ohledem na moje výše zmíněné hlavní téma bylo vlastně potřebné a prospěšné, že se můj pobyt odehrával především na tělesné rovině. I v této oblasti mi pobyt přinesl mnoho nového. Zjistila jsem, jaké to je, když opravdu naplno dokážu vnímat své tělo a jeho potřeby. Například nejíst, když nemám hlad – jenom proto, že mi to jídlo někdo přinesl a že se to ode mě jaksi očekává. Nebo naopak spát, kdy se mi zachce – bez ohledu na to, jaká je zrovna denní doba. Zdá se to možná jako banalita, ale věřím, že nejsem jediná, kdo se od svého těla odpojil natolik, že si spaní nebo jedení řídil podle čísel na ciferníku a ne podle svých vnitřních hodin.
Zvuky zvenku jsem ve tmě vítala
Protože už od dětství nosím brýle kvůli krátkozrakosti, myslím, že na zrakové vjemy spoléhám o něco méně než většina lidí. Věřím, že i díky tomu mi ve tmě bylo dobře. Prostor jsem si „prohlížela“ rukama a překvapivě rychle jsem se v něm začala bezpečně orientovat. Díky tomu jsem si také uvědomovala, že používání zraku můj život především značně zrychluje – ono totiž ve tmě šlo provádět nečekaně širokou škálu činností, jenom to bylo trochu pomalejší. Vedle hmatu jsem hodně využívala i zesílený sluch. (A přiznávám, že jsem ráda, že ke mně pronikaly aspoň nějaké zvuky zvenčí, protože absolutní ticho by pro mě jistě bylo daleko náročnější než absolutní tma.) Díky tomu jsem se dokázala orientovat aspoň v tom, zda je zrovna den či noc. Zároveň kdykoli jsem zaslechla štěkot psa nebo ržání koně, najednou jsem z toho měla radost, že jsou tu i další živé bytosti kolem mě – že i když je nevidím, jsou tu přítomné a dávají o sobě vědět na jiné úrovni.
Pobyt ve tmě na týden ukončen ráno
Když jsem po týdnu chatku opouštěla, měla jsem pocit, že mě zalilo bílé světlo, přestože jsem dveře otevírala za hluboké tmy ve čtyři ráno. A když jsem po týdnu znovu ucítila vlhkou trávu pod nohama a lehký vánek na tváři, bylo to jako pohlazení. K tomu přišel ještě nečekaný bonus: když jsem si nasadila brýle, okamžitě jsem je musela zase sundat, protože na mě najednou byly příliš silné. Zrak se mi sice nespravil úplně, ale zlepšil se natolik, že to potvrdilo i měření u optometristy a já jsem si – poprvé v životě – kupovala nové brýle s tím, že se dioptrie snižují, místo aby se přidávaly.