Je to rok, co jsem absolvovala týdenní pobyt ve tmě. Vlastně ani nevím, jestli se mi už podařilo zpracovat vše, co přinesl. I po všem, co jsem si před nástupem do tmy a samoty přečetla, jsem měla jen mlhavou představu o jeho průběhu. Realita byla stejně na hony vzdálená veškerým popisům i představám.
Proč jsem se rozhodla do tmy jít?
Chtěla jsem si “promluvit” se svou nemocí a pochopit, odkud přišla a co skrývá. Čeho jsem se obávala? Jsem trochu posera, tak tma byla výzva sama o sobě. Pak taky, čím naplním všechen ten čas. Dnes se mi tyhle obavy zdají legrační.
Největší “hrůza” byla potkat se se svými vnitřními démony, strachy a s hlubokou vnitřní bolestí. A to jsem jen nahlédla do některých tajemných komnat. Máme v sobě totiž nějaký filtr nebo ventil, který nedovolí překročit únosnou mez. Přesto jsem byla na pokraji zhroucení. Jen těžko se mi hledaly síly. A to jsem netušila, že to nejhorší mě teprve čeká…
Jaký byl průběh?
První tři dny byly celkem v pohodě. Mysl je totiž stačila “umyslet”. Koncem třetího dne však začaly dotírat pocity a tělo je ochotně zesilovalo fyzickými symptomy. Nepomáhalo cvičení ani meditace. Ještě nikdy jsem nevyplakala tolik slz, ještě nikdy jsem necítila takovou hrůzu z budoucnosti, strach ze smrti, bolest ze ztráty a očekávané ztráty, strach z umírání, pocit marnosti a nicotnosti.
Musím se ale pochválit, že mi nepřišlo na mysl, pobyt předčasně ukončit. Docela příjemné zjištění, neboť mým zvykem vždy bylo utíkat.
Jaký byl návrat na světlo?
Nejhorší zážitek z celého pobytu. Na konec jsem se těšila v domnění, že s prvními slunečními paprsky najdu znovu pevnou půdu pod nohama. Jenže přišlo něco, co mě dostalo na dno: ” Pane Bože, co já na tom světě vlastně chci? Co si na něm počnu?” To byla rána!
Šla jsem do tmy pro uzdravení, a vylezla s uvědoměním, že vlastně nevím proč ani jak žít, s poznáním, že života se bojím víc než smrti. Byla to taková hrůza, že jsem si dokonce cestou domů představovala (jen jsem se to bála přiznat), jak zemřu při dopravní nehodě. Jen jsem nechtěla, aby se něco stalo tatínkovi, který mě vezl.
No a jak to mám po roce?
Těžko říct, jestli si pořád něco nenamlouvám, ale, ač je nemoc stále tady, dokážu žít. Strach nezmizel a já vím, že tady bude vždycky. Stejně jako pocity marnosti, nicoty, lítosti. Ale jsou tady i jejich opaky. Pořád se bojím smrti, umírání, ztráty, bolesti i života, ale žiju a baví mě to. Ještě jsem se úplně nezbavila vnitřních omezení, ale je jich podstatně méně. Občas mívám pocit, že je všechno na nic, že dělám všechno špatně, ale vždycky se objeví něco, co mi dá pocítit, že to tak zlé není. Život mi stále klade do cesty překážky, ale já už se z nich tolik nehroutím, dokonce mám dost často odvahu a sílu jim čelit. Uviděla jsem sama sebe a zjistila, že to, kým jsem nezávisí na vzdělání, pohlaví, aktuálním zdravotním stavu, nýbrž na postoji k sobě, k životu. Tady mám ještě spoustu práce. A já chci pracovat a mým největším přáním je dílo dokončit.
Vám oběma, Tomáší a Lenko děkuji za všechno, přeju, ať se daří.
Daniela