Štítek: migréna

Nazdar Tomáši (s Lenkou jsem se nesetkala, takže se omlouvám),

možná již nastal čas na rekapitulaci – zdá se, že se zážitky a dojmy na pobyt ve tmě již ustálily… Takže jak to bylo se mnou…

Na pobyt ve tmě rovnýma nohama

Ve spoustě příspěvků čtu, jak se zájemci k pobytu dlouho odhodlávali a jak dlouho dopředu si pobyt zařizovali… U mně to bylo jinak. Pravda – o léčbě tmou jsem již kdysi dávno něco zaslechla, ale vůbec mě to nezaujalo a zcela jsem tuto informaci vytěsnila…

Pak mi jednoho dne přišel na ošetření klient, který se v průběhu terapie zmínil, že absolvoval pobyt ve tmě. Jeho líčení zážitků ze tmy mi hodně připomínalo knihu Jacka Londona „Tulák po hvězdách“, kterou jsem kdysi milovala. Také jsem při jeho vyprávění vybavila své vlastní zážitky s částečně spontánní regresí při jednom ze svých pokusů zbavit se úporných bolestí hlavy, které mě trápí již od dětství…

 A tak přišla zvědavost 🙂

 Sedla jsem k internetu a naťukala tam hesla jako terapie tmou, pobyt ve tmě atp…. Jeden z nalezených odkazů mě zavedl na vaše stránky. Líbily se mi, tak jsem napsala vám. A hned jsem dostala nabídku na rezervaci termínu v nově budované svatyni. Ten první jsem musela odmítnout (kryl se s mým pobytem v zahraničí), ale vyšel hned ten druhý – cca 2 měsíce od přihlášení. Prostě impuls přišel právě v době, kdy pro mě již bylo všechno připraveno, takže nebylo co řešit… 

Ještě jsem si pořídila knížku o terapii tmou, zaplatila rezervační poplatek a začala připravovat rodinu na „další z mých podivných výstřelků“ 

Cíl pro pobyt ve tmě jsem neměla

Jasný cíl jsem si nestanovila. Sice jsem si říkala, že by bylo fajn trošku víc se ponořit do meditace (bez psa motajícího se pod nohama a telefonátů terapiechtivých klientů či babiček a dětí), nějakou tu exkursi do své minulosti, vyrovnání se s traumaty z dětství, odbourání starých bloků zakotvených v podvědomí atp. bych taky neodmítla, ale v zásadě jsem spíš byla prostě zvědavá, co to se mnou udělá a jestli to budu schopná vydržet. Žádný velký strach jsem ale neměla… Pokud to nepůjde, tak prostě odjedu trochu dřív, no a co…

Pak se začaly kupit problémy – pes onemocněl, auto se pokazilo, přišel neskutečně vysoký účet na doplatek za vodu (špatný společný vodoměr na baráku), babičky, zahrádka, děti… Problém na problém… Až to skoro vypadalo, že prostě neodjedu. 

Taky se objevil jeden vyloženě negativní příspěvek o pobytu ve tmě – jenže na mě to zapůsobilo tak trochu tak, že pan autor pojal pobyt ve tmě jako jistou formu soutěže sám se sebou. Nějak mi to nesedlo…tak jsem to vzala jen jako další info…

Nedala jsem se. Nechala jsem opravit auto (aby děti měly jak případně odvézt psa k veterináři), peníze se mi nakonec taky nějak sešly a odjela jsem. Všechny klienty jsem upozornila na svou nepřítomnost, zapomněla jsem namluvit vzkaz na záznamník a dětem jsem dokonce zapomněla i dát telefon na Tomáše pro případ nouze. Jen jsem jim připravila železnou finanční hotovost (a že se nakonec fakt hodila) a zmizela jsem ze světa.

Pobyt ve tmě byl vlastně sabat

Přijela jsem – trochu pozdě, takže jsem se se žádnou z dalších adeptek na pobyt nesetkala (sešly jsme se 4 baby :), seznámila jsem se s nádhernými domácími psy jezdeckými(Tomáši, prosím Tě, podrbej je za mně za uchem), Tomáš mě uvedl do chatičky vonící novotou, ukázal mi co kde je a vysvětlil, jak to bude s jídlem a pitím… Také se zeptal, jestli budu jíst, nebo si pobyt zpestřím hladovkou. Hladovka mě sice také lákala, ale protože se již nějaký ten pátek znám, vysvětlila jsem Tomovi, že jíst budu, protože když nejím, bolí mě první 3 dny hlava a při tom „bliju jako Alík“, což mě moc neláká ani normálně, natož ve tmě…

Připravila jsem si všechno tak, abych věděla kde co je, zopakovala jsem si umístění, vyzkoušela si vyhmatávání se zavřenýma očima… no a pak už jsem jenom zhasla … a byla tma…

První večer byl bez problémů. Baštila jsem ovoce (kromě třešní – na ty jsem si potmě netroufla, bo v potravinám nemám ráda použité zboží a ovoce raději konzumuji bez bílkovin) a pilně cvičila. Meditace moc nešla. Do hlavy se mi motalo kde co – hlavně teda sousedi, se kterými máme tak 8-let neskutečné problémy…, ale i děti, pes, maminka a její životní pravidla pro mě…  

Někdy druhý den Tomáš přinesl jídlo – porci jak pro horníka. Bylo moc dobré, tak jsem ho tak postupně konzumovala… 

A pak přišla „migréna“! Tfuj tajbl. Nejhorší bylo trefit se do mísy při zvracení 🙂 . No, ale ono za chvíli už stejně nebylo co zvracet… Říkala jsem si – no Tě Bůh. To bude skvěle problitý pobyt ve tmě. 

Naštěstí se tentokrát moje hlavička rozhodla bolet jen asi tak 1/2 dne. Druhé jídlo mi tam Tom sice stejně nechal, ale jako emetikum fungovalo i pouhé čichnutí, takže nic. 

No a když už si to mé tělíčko takhle nastavilo, tak co mu nevyjít vstříc – přidala jsem si k pobytu ve tmě i tu hladovku 🙂

Někdy v pondělí mě napadlo, jak je našemu psisku a přepadla mě starost o jeho bláho… pak jsem to pro sebe uzavřela tím, že to naše šikovné děti určitě nějak zvládnou (zpětně jsem zjistila, že jsem si na něj vzpomněla právě v době, kdy se mu podařilo zabodnout si aportovaný klacek do krku). Pak už jsem se jen příšerně nudila. Tomáš mi říkal, že to je dobře. Tak jsem si pomyslela své a alespoň jsem intenzivně cvičila a cvičila a cvičila, abych se nějak zabavila. 

Už jsem skoro zase udělala most ze stoje a podobné ptákoviny jako za mlada, když mé tělíčko usoudilo, že to cvičení používám jako útěk od toho, co dělat mám (nudit se :D). A zatrhlo mi to – zablokovala jsem si záda (teda spíš SI, ale výsledek byl stejný). 

A zase jsem si říkala, jestli to nemám vzdát. Jenže pak jsem si uvědomila, že v tom stavu bych stejně nezvládla dojet do Prahy, tak jsem se, pro změnu :), věnovala cvičení veskrze rehabilitačnímu a snažila se prostě přežít…

V půlce jsem měla fůru živých snů

Blížil se konec 5 dne a kromě té migrény a zablokovaných zad se celkem nic nedělo. Měla jsem teda fůru podivných živých snů, ve kterých jsem viděla spoustu černoušků v typicky africké krajině, občas se mi tam mihnul někdo z rodiny a přátel či nepřátel, ale jinak nic neobvyklého. Pohybovat jsem se moc nemohla, ležení mě taky bolelo, takže jsem tak tu a tam poklimbávala a čekala, až mi Tomáš přinese plnou termosku s čajem. Podle zvuků doléhajících ke mně skrz stěnu jsem tak trochu poznávala, jestli je zrovna den či noc, ale jinak nic a nic…

Komické mi přišlo, že jsem se přistihla, že i když byla tma, chodila jsem neustále se zavřenýma očima…

Pak jsem jednou tak nějak usnula a najednou mě probudilo světlo. Ostré, intenzivní světlo pronikající skrz stěnu domku. Tak intensivní, že mě probudilo a nedalo se před ním schovat. Takové to světlo, které můžete vidět ve filmech pojednávajících o únosech UFO :D. 

První, co mě napadlo, bylo: „Kterej vůl mi to sem takhle blbě svítí tím reflektorem?“ Pak jsem si uvědomila, že venku je hrobové ticho a ani psi se neozývají… Tak jsem si řekla, že to musí být Tomáš a snažila se mu na dálku vnuknout, že by mohl přestat blbnout, zhasnout a dát mi pokoj… Pak jsem si uvědomila, že ta stěna přeci je z desek a ne z prken a navíc je tam prý i izolační vrstva, takže to těžko něco může prosvítit… 

Mezitím se světlo hezky stáhlo do dolního rohu a pómaličku pomaličku matnělo a mizelo. Když už byla zase tma, uvědomila jsem si, že jsem se ani nepokusila podívat se na své ruce. 

Pak jsem si řekla – aha, světlo není, sítnice blbne… jídlo není, mozek se nudí, tak vymýšlí ptákoviny… 

A taky jsem se rozhodla, že pokud se to světlo ráčí zase vrátit, zkusím se ujistit, jestli tu ruku uvidím a užiju si to… Pak jsem (pro jistotu) prolezla všechny kouty chatičky (co mi záda dovolila) a šla zase spát. 

Někdy druhý den se světlo opravdu vrátilo. To jsem pro změnu byla v předsíňce a čistila si zuby. Tak jsem se ujistila, že prsty nevidím a nevrhají stín, v klidu si „za světla“ vyčistila zuby, použila toaletu a spokojena se svými zážitky se zase jala spát… 🙂

Pak už nic moc zvláštního nepřišlo.

Vydržela jsem do konce (jako ostatně my všechny). Po rozsvícení se mi také poněkud motala kebulka a trvalo tak 2 hodinky, než jsem si troufla sednout za volant. Ještě do časných odpoledních hodin jsem si za ním nebyla moc jistá…

První závěr byl – tmu už vícekrát nemusím… Dnes už to tak radikálně nevidím – možná si to ještě někdy v budoucnu zprubnu… A už se na to vlastně tak trochu těším… 😉 

Výsledky terapie tmou? 

Ze začátku se mi zdálo, že se vlastně nic nezměnilo. 

Pak jsem si uvědomila, že na mě problémy nějak neulpívají. Ne že bych se nerozčílila, nebo nelekla… To ne. Ale emoce přijde, odejde a já se v ní nevrtám… To je něco, co jsem nikdy neuměla… Sice se to postupně zase trošku přiblížilo zpět k „normálu“, ale pořád tam ta změna přetrvává…

Kromě toho zapomínám na nedůležité věci a nějak se tím netrápím…

Mnohem lépe také chápu problémy svých pacientů – chápu osleplé a imobilní osoby… Ale soucit s nimi mě nepohlcuje. Akceptuji realitu a chápu – to je vše…

No a to je asi celý závěr poměrně dlouhého ukecaného příspěvku 🙂

Vlastně ne – ještě k tomu zmíněnému negativnímu ohlasu. 

Pán se opravdu asi příliš pral sám  se sebou a navíc pobyt ve tmě ukončil cca po 3 dnech. Podle mých zkušeností to je doba, kdy se stupňují negativní zážitky. Prostě první 3-4 dny jsou nejhorší. To příjemnější přichází později – takže je lepší vydržet a podvolit se. Prostě se nesnažit tak moc… 🙂

Ale já mám  jen 1 zkušenost a to je jako nic. 

Mějte se krásně a třeba se s vámi ještě někdy setkám

Ahoj – Helena