Mirek – Týden sám se sebou?

Jak dlouho? Proč? Ty jsi blázen? Co jsi tam dělal?… a další mnohé otázky od mého okolí mne nejspíš čekají po návratu domů. Z toho důvodu jsem se na své zpáteční cestě rozhodl napsat tuto krátkou retrospektivní úvahu, abych si tak ušetřil energii, zefektivnil odpovídání na pravděpodobně ty nejčastěji položené otázky, utříbil si myšlenky a pocity. Také, jelikož jsem člověk zapomětlivý, sepsal tyto řádky pro praktické archivování mých zážitků.

Kdy jsem se o pobytu ve tmě dozvěděl?

O pobytu ve tmě jsem se dozvěděl v posledním ročníku vysoké školy. Tenkrát se nám o tom charismatickým způsobem s moudrostí a uvědoměním v očích zmínila externí lektorka čchi kungu. Té bylo v tehdy 70 let, což by jí asi málo kdo hádal jak po fyzické, ale zejména duševní stránce. Pamatuji si, že mě tenkrát její povídání velmi zaujalo a fascinovalo, ale vnuknutí myšlenky zkusit to také mě tou dobou minulo.

Vzhledem ke své povaze a chuti vyzkoušet v životě vše, co jen je možné, se nyní ptám proč? Je skutečně pravdou, že některé věci v životě přicházejí v ten správný čas? Poslední dobou nabývám myšlení, že těch informací, impulzů, inspirativních příběhů kolem nás. Impulzů, které by nás mohly v životě rapidním způsobem změnit, ovlivnit, posunout dál, je každým dnem našeho života spousta. My je však jakoby nevidíme. Povrchně je vnímáme. Vstřebáváme je a tak nějak v duchu konzumního způsobu života plynule přecházíme k dalším a dalším, aniž by nás tyto podněty nějak hlouběji zasáhly.

Spousta z nás to rovnou zavrhne

To přeci není možné být týden, dva, sedm ve tmě. Chodit v zimě do ledové vody a neonemocnět. Nepřijímat fyzickou stravu. Osobně si myslím, že člověk dnešním typu, Homo Sapiens Domesticus, žijící prakticky neustále v blaženém pocitu své komfortní zóny, nemá a ani nemůže mít zdání, čeho je jeho tělo schopné, tudíž uvažování a stanovování limitů, jež často tak rád šíří do svého okolí, mu vůbec nenáleží.

Existuje jedno čínské přísloví, které praví: „Nechť ten, kdo tvrdí že něco nejde, nezdržuje toho kdo to dělá“. Ale bohužel běžná praxe naší společnosti je vzájemné si předávání strachu, obav a falešných domněnek, že je něco nemožné a špatné. Na jednu stranu je určitě dobré bedlivě třídit v životě informace, na druhou mám však pocit, že drtivá většina lidí, vlivem podvědomě působícího strachu, svůj život prožívá dřímajíce a nevědomky za mřížemi vytvořeného vězení, které symbolizuje jejich komfortní zónu, ze kterého se zdánlivě blaženým a spokojeným prožíváním přítomnosti pozorují, jak jim života doslova plyne před očima.

Ve všem tom blahobytu se navzájem utvrzujeme. Vytváříme kolektivní “vědomí“ o věcech, které jsou v životě možné a ty, které by pravděpodobně vyžadovaly špetku našeho úsilí a pevné vůle postupně zametáme ze stolu. Neuvědomujeme si, že tím blahobytem ve skutečnosti trpíme, ztrácíme své přirozené schopnosti a jako lidstvo postupně slábneme po všech stránkách, což je ovšem vodou na mlýn mnoha dnešních společností uctívajících ekonomické náboženství, jejichž cílem je právě nás v tomto pocitu blahobytu a dřímajíce udržet. Už bylo ale dosti filozofických slov.

Informaci o pobytu ve tmě jsem v hlavě nosil asi dva roky

Čas od času jsem postřehl v médiích rozhovor s lidmi, kteří sdělovali své zážitky, jež se často velmi lišily. Navíc, jak se říká, prožitá zkušenost je nepřenosná a způsobů vnímání je na světě 7,5 miliard. Zábavné je, že ono osudné vnuknutí myšlenky zažít tuto zkušenost také, přišlo při jednom z mých otužovacích pobytů ve vodě v lednu 2019. Aby jste mohli setrvat v ledové vodě po určitou dobu, je velmi přínosné a žádoucí odpojit hlavu a mysl od aktuálního vnímání subjektivních pocitů nepohody, diskomfortu a pokud možno zbavili se všech myšlenkových pochodů v hlavě, čili čistá hlava a klidná mysl .

Proč jsem to nezkusil už dávno? 

A tak v lednový večer trávíte čas v ledové vodě. Posloucháte meditační hudbu. Snažíte se na nic nemyslet a najednou přijde ona myšlenka a moment, vnuknutí, při kterém si říkáte: “Proč jsem to nezkusil už dávno?”

Věřte nebo ne, ještě ten večer jsem přišel domů a začal pátrat po lokalitě, na kterou bych se mohl obrátit, neboť těmto vnuknutím a intuici vkládám velkou důvěru.

Mým ideálem byla lokalita, kde to lidé provozují zejména srdcem, z vlastního přesvědčení a ne pouze jako snadný, nenákladný předmět podnikání. Velmi příjemným, mi blízkým vystupováním a komunikací na mne zapůsobil pár Tomáša Lenka z Lomce u Kutné Hory. Tam kromě vřelé a přátelské komunikace vynikali od konkurence také nízkou úrovní nákladů, které představovaly 1000Kč rezervační poplatek. Zbylá výše byla dobrovolná.

K porovnání, v negativním slova smyslu, uvádím například Čeladnou, kde si účtují 2000Kč za den. Má volba tedy padla na Lomec u Kutné Hory. Každý tento pobyt končí ranním východem slunce, jež symbolizuje myšlenku, že začíná opět něco nového. To představuje z pohledu ročních období také jaro. Zvolil jsem tedy jarní čas od 27. dubna do 4. května.

Ale proč jsem vůbec chtěl zkusit pobyt ve tmě jako takový?

Musím přiznat, že mou prvotní myšlenkou byla osobní výzva, zda li to zvládnu, neboť těch domněnek, jak je to šílené, skoro nemožné, jsem do té doby slyšel spoustu. Dále mne však také zajímalo, jestli tato zkušenost se mnou nějakým způsobem vnitřně zacloumá, zda mi nastaví jiné zrcadlo, než ve kterém jsem zvyklý se vidět, nebo zda li to změní, vyvrátí některé mé zásady, které tvoří v jistém slova smyslu také mou železnou košili.

Celý příběh bych začal od předchozího dne mého nástupu

Byl to pátek, kdy jsem začal ranní směnou na rehabilitaci v Holešově. Skončil v 15 hodin a na 16.hodinu jsem přejížděl do mé praxe ve Zlíně. Zde jsem pokračoval mými klienty. Domů jsem přijel kolem deváté hodiny večer, vyložil jsem věci a jel s autem za automechanikem. Chtěl jsem totiž dopřát také mému autu týdenní lázeňský odpočinek. Vrátil jsem se po desáté hodině, udělal si lehkou večeři, zahrál na kytaru, pustil Jana Krause. No prostě žádný spěch. I přes to, že jsem o půl 2 ráno vyjížděl směr Lysá hora, abych dodržel předsevzatý harmonogram svých aktivit.

Ráno jsem tedy vyrazil na Lysou, abych si udělal ještě trochu “hlad po odpočinku“ a také abych si cestou půjčil od kamarádky Barči (za což jí patří velký dík, pozn. red.) tibetskou meditační mísu, jež byla na skromném seznamu věcí, které jsem si chtěl vzít.

 

Domů z Lysé jsem přijel o půl 9 ráno. Dal jsem si vanu. Sbalil věci, pustil si ke snídani Simposny (abych měl v hlavě do zásoby…). A půl desáté mě nabírala kamarádka Radka. Ta mi poskytla odvoz do Kutné Hory, kde jsme oba k našemu zahanbení zjistili a s údivem ve tváři prvně poznali kulturně historické centrum spolu s chrámem sv. Barbory, který je údajně dokonce na seznamu památek UNESCO.

Dali jsme si oběd a popojeli do nedalekého Lomce, kde jsme dorazili zhruba v 16 hodin. Tady se naše cesty s Radkou rozešly a já šel skrze branku přes dlouhou zahradu směrem k domu, kde mě čekal Tomáš, aby mne přivítal.

Perníková chaloupka

Nutno říci, že onen dům, kde Tomáš s rodinou žijí, vypadá jako větší perníková chaloupka ze dřeva, lemovaná po bocích a kolem oken bílými linkami. S Tomášem jsme si podali ruce, rovnou nastolili tykání a pak mi šel ukázat mou chatku. Neustále byl pobavený, že jsem přijel o dvě hodiny dříve. Zároveň ale zároveň dodával, že můžu klidně trávit čas na zahradě. On se mezitím bude věnovat opravě sekačky a pak za mnou přijde a sdělí mi organizační informace. Já jsem však bez většího otálení počkal, až Tomáš domluví, hodil jsem batoh do kouta a padnul do postele s flegmatickým vědomím „však on zase přijde a vzbudí mě“.

Tomáš po asi 2 hodinách skutečně přišel za mnou na chatku. Popadal se smíchy za břicho, když mě už musel probouzet v posteli. Vysvětlil mi tedy základní organizační instrukce, jakým způsobem bude nosit jídlo, vybavení chatky, úniková nouzová hesla (vtip). No prostě vše, co by se mohlo hodit!

A tak tedy začal můj pobyt

 Po Tomášově odchodu jsem šel do předsíňky, kde se za bojlerem nacházel vypínač světla, bez váhání jsem zhasnul a šel spát.

Chatka se tedy skládala z jedné hlavní místnosti, o velikosti menšího pokoje, která disponovala postelí, klimatizací, karimatkou, meditačním polštářkem a klasickými traktorovými sluchátky pro potřebu absolutního ticha. Při prvním pohlédnutí na sluchátka jsem byl lehce pobavený. Na druhou stranu si myslím, že sluchátka jsou třeba zejména v případech, kdy jste na 14 a více denním pobytu. Letos už tam byla paní na 7 týdnů – 49 dní, což je údajně doba pro znovuzrození vaší duchovní podstaty. Při takových delších pobytech je asi potřeba chatku čas od času řádně vyvětrat, občas musí také Tomáš kolem chatky posekat trávu apod.

To jsou tedy situace, kdy se i sluchátka mohou pro absolutní klid a eliminaci rušivých faktorů hodit. Dále chatka disponovala malou předsíňkou, kde se nacházel sprchový kout, záchod a umyvadlo. Zde mi Tomáš nosil jídlo. Tomáš chodil s jídlem nahodile jak mu to během dne vyšlo, čímž vám trochu rozhodí vaše ponětí o čase. Pokaždé vždy třikrát hlasitě zaklepal, počkal na mé zaklepání, které signalizovalo mou připravenost – zavření dveří od hlavní místnosti a ideálně zakrytí oči, jelikož pod dveřmi od předsíňky pronikalo malé množství světla.

Jídlo jsem si užíval

Při této příležitosti musím vyzdvihnout kvalitu přinášeného jídla. Měl jsem přání přípravy vegetariánského jídla, které se skládalo z polévky, hlavního jídla, dezertu, ovoce a často také dózy s klasickým slazeným musli, které bych za normální situace s opovržením odmítl, ale za stávajících podmínek to pro mne byla velmi příjemná kratochvíle a chuťový požitek, takže jsem jej vždy s povděkem přijal.

K tomu jsem dostal termosku s bylinkovým čajem, který se každý den lišil. S tím jsem musel vystačit do dalšího dne. Musím říct, že “čas krmení“ v kombinaci s chuťovým požitkem a omezeným množstvím jídla pro mne představoval euforické vyvrcholení dne, na které jsem se pokaždé velmi těšil.

Při takových podmínkách, kdy vás od jídla nic nerozptyluje, máte jej určité omezené množství a veškerou pozornost věnujete aktuální přítomnosti a jídlu samotném, si takových okamžiků velmi vážíte a s výrazným chuťovým prožitkem jídlo konzumujete.

Vzpomínky na menzu

Asi vám nyní v hlavě naskakuje představa, jakým způsobem se stravujeme v našem běžném životě. Pamatuji si období stravování ve školní menze. Tam přicházeli mnozí studenti se sluchátky na uších, které si dokonce občas nesundali ani při komunikaci s ostatními. Jiní se často v kyfotickém sedu hrbili hledíce na své telefony položené na stole vedle talíře. Při tom do pusy strkali sousta div si vidličkou v samé nevědomosti nevypíchli oko…

Bohužel mám dojem, že u mladších generací tyto zlozvyky můžeme vidět ještě častěji. Nevědomé prožívání přítomného okamžiku v praxi. Nemám rád otázku, zda je něco správné, nebo špatné, neboť každý dokážeme v hlavě vymyslet spoustu výmluvných odpovědí, tudíž nepadne jasná odpověď a tak se raději ptám, je to přirozené?

Při upřímném zodpovězení na tuto otázku si mnohdy také odpovíme, zda je to pro naše tělo dobré či nikoliv. Jeden moudrý muž, tibetský mistr, na otázku mistře jak to děláte, že dokážete meditovat prakticky neustále celý den odpověděl, když spím tak spím, když jím tak jím. Jinak řečeno, nespočívá meditace a vědomé prožívání právě na tomto principu?

První dny jsem odpočíval

První dva dny probíhaly ryze odpočinkově a uplynuly velmi rychle. Pokaždé jsem byl překvapený, že je tady Tomáš opět s jídlem. Po prvních dnech odpočinku, které tvořil převážně spánek, se intervaly mezi jídly začaly prodlužovat a subjektivní plynutí času se velmi zpomalilo.

To je podle mě okamžik, kdy končí doba pasivního odpočívání a dospávání. Okamžik, kdy tma v kombinaci s tichem začíná na vaši mysl opravdu působit. Z mého pohledu hlavním účinkem pobytu ve tmě a tichu je zklidnění mysli, zbavení se veškerých odstředivých impulzů, které poutají naši pozornost od – středu, myšleno našeho nitra. Zde se nachází místo našeho autentického já, vědomí a zároveň také naše emocionální paměť.

Nevytěsněné vzpomínky, slyšeli jste někdy ten pojem?

Vytěsnit, no dobře a odkud? Možná právě to je ten důvod, proč nahání spoustě lidem pobyt ve tmě strach a obavy. Ať už je naše emocionální nitro zaplněné čímkoliv, ať za tím vším stojí naše pochybení, zlé úmysly, kterých nyní litujeme, pocity křivdy, zrady nebo cokoliv dalšího, přijde mi velmi zajímavá myšlenka, že paradoxně tím největším strašákem pro sebe sama, jsme ve skutečnosti my sami ve svém nitru.

Ať už máme finanční nezávislost a dopřáváme si veškeré tužby s většinou krátkodobým pocitem uspokojení, nebo řešíme existencionální problémy. Vždy se jedná o odstředivé situace. Neurofyziologové tvrdí, že kapacita našeho emocionální mozku je nekonečná. Proto je dobrý regresní psycholog schopný dostat se s vámi do kterékoli etapy vašeho života. Vybavit vám přesně ty pocity, které jste tenkrát měli a zde vzniklé emoce tzv. odblokovat.

Pokud si v životě vláčíme spoustu takových potlačených vzpomínek a s nimi spojených emocí, je to podle mne ten důvod, proč se spousta lidí bojí tohoto pobytu a podvědomě bojí sebe sama, což může také vyústit v nedostatek sebelásky, kterou pokud v sobě nemáme, těžko můžeme projevovat vůči ostatním lidem. Určitě jste slyšeli o všemožných prožitcích ve smyslu halucinací, živých snů a podobně, které lidé často zažívají při takovém pobytu.

Bílé světlo

Já musím říci, že zhruba od třetího dne jsem začínal občas mít vizuální vjemy, které vypadaly jako pulzující bílé světlo, které mělo určitou frekvenci, přicházelo někdy zprava, někdy zleva. Osobně bych to připodobnil blýskající se vodní hladině, na kterou dopadají sluneční paprsky. Zajímavé však bylo, že vnímaní tohoto světla nereagovalo na zavření ani otevření očí, ale dalo se velmi dobře vědomě rozdýchat.

Stačil jeden vědomý, plynulý a plný nádech ideálně s technikou dechové vlny z břicha postupně do hrudníku a světlo bylo pryč. Jiné esoterické prožitky jsem za celý týden neprožil.

Ku příkladu soused z vedlejší chatky, starší pán, před naším odjezdem popisoval velké množství živých snů. Poslední noc za ním údajně přišla také jeho dcera, opakovaně si zakrýval oči svýma rukama, ale ona tam stále byla.

Dle mého názoru, živé sny a různé halucinace jsou projevem vašeho emocionálního nitra, které se vám snaží tímto způsobem něco sdělit, komunikovat s vámi. Myslím si, že takové prožitky mohou být někdy velmi intenzivní. Také mohou mít významný praktický dopad na váš život i po ukončení pobytu.

Působí to na každého jinak

Pobyt ve tmě může tedy na člověka zapůsobit velmi individuálně, v závislosti na již výše zmíněném stavu vašeho emocionálního nitra, vašich dosavadních prožitcích, vaší vnímavosti a morálních vlastnostech. Nevytvářejte si prosím domněnky na základě mých zkušeností nebo na základě zkušeností druhých, neboť každý člověk je individualita s osobním životním příběhem a tudíž každý pravděpodobně tento pobyt prožije jinak.

V mém případě mi k pocitu dobré nálady a pohody velmi pomohly studené sprchy, které mohu jen doporučit. Můj denní program tedy spočíval ve studených sprchách, rozvrženém jednom jídle denně, troše jógy, hraní na kytaru a meditační mísu.

Vedle toho mi zbyla spousta času na prosté ležení a koukání do stropu, vědomé dýchání a také na mé vzpomínky. Velmi hezky a detailně jsem si například zavzpomínal na období mé střední školy, na což jsem do té doby jakoby “neměl čas“.

Častou domněnkou bývá také ztráta orientace v čase a prostoru. Osobně jsem chatku předem detailně nijak nezkoumal a problémy s orientací jsem neměl. Ovšem, pohyboval jsem se po stereotypních trasách a je dobré dávat si věci na totéž místo. Na druhou stranu byla mnohdy zábava hledat ponožku nebo trsátko od kytary.

S časovou orientací jsem měl do jisté míry problém

Vzhledem k cirkadiánnímu rytmu jsem měl v určitý čas větší potřebu spát nebo bdít. Také jsem byl schopný pocitově odhadnout, zda je tomu zhruba 24 hodin od posledního jídla. Samozřejmě jako podle hodinek tomu nebylo, ale na hodině, dvou nebo třech v daných podmínkách nesejde.

Výhodou v časové orientaci, jak jsem během pobytu zjistil, bylo jarní období. Když jsem se totiž absolutně ztišil, bylo možné přes den slyšet zpěv ptáků a v noci kuňkání žabek. Ke konci pobytu mi jídlo přinesla také Tomášova žena Lenka, se kterou jsem se dosud nesetkal. Požádala mne, jestli může vstoupit dovnitř, představila se a začala mi vysvětlovat instrukce k ukončení pobytu

Jak probíhal konec pobytu?

Bylo velmi zábavné uvědomit si odehrávající se setkání dvou lidí, kteří se vzájemně seznámili, komunikují spolu, ale absolutně chybí vzájemný vizuální obraz. Konec pobytu tedy probíhal tím způsobem, že Lenka mi přinesla přednastavený digitální budík, který nijak nesvítil a umístila jej do předsíňky.

Budík byl nastavený na 4 hodiny ráno a já jsem měl za úkol v tento čas vstát a pomalu otevřít dveře od chatky a sednout si do dveří. Účelem byla postupná adaptace oči během ranního svítání. Musím se přiznat, že jsem si i tyto pokyny opět trochu modifikoval.

Venku byla totiž docela zima. Já jsem tu noc poměrně málo naspal a tušil jsem, že nad ránem bych mohl ještě něco naspat. Neměl jsem však k dispozici žádný zdroj světla a potřeboval jsem přenastavit budík na 8 hodin ráno. Musel jsem tedy klepající se a popíjejíc čaj z termosky počkat alespoň na minimální rozbřesk, nastavit budík a šel si opět lehnout.

Do 8 hodin jsem nakonec krásně usnul. Ráno jsem již radostně vstal, pootevřel dveře od chatky a již za mírného světla jsem si šel dát poslední studenou sprchu. Poté jsem si postupně začal balit osobní věci, uklidil chatku… Radostně si zahrál na kytaru. Tou dobou jsem měl velmi oblíbenou písničku od Tomáše Kluse – Napojen, jejíž slova jsem vnímal velmi aktuálně a smysluplně.

Rozloučení

Poté jsem se rozloučil s chatkou a místním velmi pozitivním klimatem Tomášovy zahrady plné ovocných stromů, keřů, zahrádky, pobíhajících slepic. Následně jsem požádal Tomáše o odvoz na nedaleké vlakové nádraží do Kutné Hory. Odtud jsem pokračoval do Olomouce, kde mě čekal zase opačný, noční program, aby bylo tak říkajíc opět vše v rovnováze. O tom ale třeba někdy příště.

CARPE DIEM

Daniela – Tma vše v jednom týdnu odkryla

Děkuji Lenko a Tomáši ,

ta tma byla pro mne velmi přínosná, skryté aspekty na světlo vynesla.
I když více než tmu jsem poustevnu hledala, ta tma mne pochybností zbavila. Vzala mne pod černá křídla noci, ukázala skryté jádro věci, kterými jsem se víc než pár měsíců trápila, tma vše v jednom týdnu odkryla.

Ukázala mi světlo mé, tak hluboko v sobě ukryté a schované. Světlo co svítí na lidi a pomáhá jim uzdravovat životy. Ukázala mi jakou moc v sobě mám, a nastínila jak naložit s ní mám.

Děkuji Vám i jižní svatyni, za ten týden tmy jediný. Za Vaši péči i podporu ,co vynesla mne k jiným obzorům.

Zážitky, které jsem tam měla, však pro sebe si ponechám, jsou osobní a jako takové je zatím v sobě uschovám.

Ještě jednou díky za cestu tmou, co byla víc než jednotýdenní dovolenou .

S láskou a úctou Vám přeji spoustu krásných dní

Daniela

 

Ještě Lence recept na rychle měkké perníčky posílám, doufám, že Vám budou chutnat ,tak jako nám 🙂 . Pečeme je na Vánoce i Velikonoce

PERNÍČKY, které jsou hned měkké

400 g hladké mouky
140 g moučkového cukru
50 g másla
2 vejce
2 lžíce dobrého tekutého medu ( může být i více )
1 lžíce kakaa
2 lžíce rumu
1 lžička perníkového koření ,nebo vlastní namíchané směsi
1 lžička jedlé sody

všechny sypké přísady smícháme v misce ,přidáme ostatní ingredience a vypracujeme těsto ,které je měkké a poddajné jako pružná plastelína

zabalíme do folie a přes noc dáme do lednice.Druhý den necháme povolit při pokojové teplotě ,vyválíme ,vykrájíme tvary a pečeme na 160°C 8-10 minut,ještě teplé potřeme žloutkem rozmíchaným v trošce vody .Po vychladnutí zdobíme .

Marie – Sice jsem ve Tmě nic nevyřešila, ale alespoň jsem žila přítomným okamžikem

Ahoj,

ráda bych se s vámi podělila o zajímavý zážitek při mém týdenním pobytu ve tmě týden po Velikonocích.

Připadala jsem si v jednom kole 

Rozhodně jsem cítila potřebu „vysadit“, protože jsem si připadala v jednom kole. A i když jsem jela sama na dovolenou, vždy mi přidělili spolubydlící nebo se ke mně přidal někdo další a já nemohla být ani minutu sama (když nepočítám spánek). Proto jsem potřebovala být týden sama se sebou, aby mě nic od sebe neodvádělo (hudba, TV, čtení, maily, telefony). Během celého týdne jsem nezažila žádné děsy, halucinace, hlasy, panika, strach, úzkost… Užívala jsem si přítomného okamžiku plnými doušky.

Neměla jsem žádná očekávání, což bylo jen dobře, protože jsem nemohla být zklamaná :

Většinu času jsem prospala

Asi dva a půl dne nostop a tím jsem dohnala spánkový deficit. Sny jsem měla barevné. Krátce před pobytem ve tmě jsem dočetla knihu se silným příběhem a viděla emotivní film. A o tom se mi hodně zdálo. Po vyčerpání těchto dvou témat jsem měla kontinuální sny na pokračování (což se mi běžně stává a z čehož jsem už jednou sepsala příběh).

„Ahoj medvěde“

První den při donášce jídla jsem Tomáše vůbec neslyšela, až když vešel dovnitř a volal mě, teprve pak jsem se s úlekem probudila a ozvala se. Prý za 4 roky se nestalo, že by někdo tak tak tvrdě spal, aniž by reagoval na zaklepání. Již od dalšího dne mě Tomáš oslovoval „Ahoj medvěde“…

Oči si pomaličku přivykaly tmě a již po 2 dnech jsem měla před očima hvězdičky i přesto, že jsem měla oči zavřené. Občas se zničehonic rozsvítil „reflektor“ v bílé či modré barvě nebo blikal jako maják upozorňující lodě na pobřežní útesy.

Nebylo tam absolutní ticho

Vzhledem k tomu, že chatka není odhlučněná, tak člověk dokázal odhadnout rytmus dne. Myslím si, že je důležité být v absolutním tichu, aby člověk nebyl odveden od okolního světa, což se vlastně děje, když slyší zvuky zvenčí a tím se vlastně zabaví člověk, který se bojí nudy. Nudu jde zabít i vytvořením režimu dne, který si vytvořili už váleční zajatci z důvodu neupadající morálky. Když se tělo nudí, tak to znamená, že tělo odpočívá a regeneruje se. Pobyt ve tmě v Čeladné u Aloise Urbiše, kde byl i Jaroslav Dušek a Kristýna Frejová, byli v absolutním tichu, což preferuji i já. Moje chyba byla ta, že jsem si to nepřečetla na internetu.

Ráno mě probouzel chlad

Měla jsem vypnutou klimatizaci, tak mě ráno probouzel chlad. Krátce po probuzení jsem slyšela zpěv ptáků, pak přelety letadel, k večeru zklidnění okolního „hluku“, a znovu zpěv ptáků a kvákání žab v nedalekém rybníce (je pár metrů od chatek). Jen mi trochu vadily přelety Gripenů v nedaleké Čáslavi, které probíhaly od rána až do večera, aby stihli letci nalétat určené hodiny než se setmí. Během pobytu jsem zažila 2x silný vítr a jednu bouřku. Naštěstí mi bouřka nevadí. Většinu času jsem používala špunty do uší. Snad jen při jídle, cvičení, sprchování a meditaci hodinu před spánkem jsem špunty do uší nepoužívala.

Přišla mi návštěva

Tomáš mi řekl, že kdysi se v chatkách používal koš na odpad, nyní, aby to tam „nesmrdělo, tak dávají odpad do uzaviratelné nádobky. Poslední den jsem vrátila dezert a tím pádem jsem neměla prázdnou nádobu na odpad. Slupku od snězeného banánu jsem nechala v plastové vaničce od hroznového vína. Když mi přinesla jídlo Lenka, tak mi řekla, že jsem neudělala dobře, když jsem nedala slupku do nádoby, protože mě navštíví mravenci, ale že už mi to může být jedno, když ráno končím pobyt ve tmě.

No, mravenci mě opravdu navštívili a pěkně mě poštípali. Rozhodně bych nenechala volně položenou slupku od banánu, kdyby mě na to hned na začátku pobytu upozornili. Klidně bych jí dala do jídlonosiče, kde je zip. Tak to je informace pro vás ostatní, pokud chcete zažít klidný pobyt bez mravenců.

Moc jsem toho nenajedla

Při pobytu ve tmě je potřeba jídla opravdu nižší. Snad jen jednou jsem snědla celé jídlo. Dezerty a sladké nemusím, těch jsem se snadno vzdala. Jen mi chyběla zelenina, kterou jím ke každému jídlu, byla jen jednou a to jako šopský salát. Občas bylo trochu zeleniny v jídle. Jelikož je strava vegetariánská, tak byla bílkovina nahrazena šmakounem, tofu.

Nejvíce mi chyběly luštěniny (čočka ať červená nebo hnědá, cizrna, fazole, hrách), které jsou rostlinnou bílkovinou a hodně zasytí. Myslela jsem si, že polévka byla z fazolí, ale mám podezření, že to bylo ze zeleného hrášku. Nejsem zastáncem obilí a produktů z něj (mám k tomu i zdravotní důvody – vyšší hladinu cukru ). Po produktech z obilí, mouky, bulguru, těstovin, rýže se zvedá glykemický index a velmi rychle nastupuje pocit hladu a chuť na sladké a zvedá se hladina cukru. Proto jím potraviny s vysokým glykemickým indexem a bílkovinou zastoupenou ve stravě (mléčné výrobky, luštěniny, semínka a ořechy) a hodně zeleniny. Klidně bych se vzdala ovoce, kterého bylo nadbytek (denně banán a jablka nebo broskve a pomeranč, případně ½ vaničky z 500 g hroznového vína) a které je navíc zdrojem přírodního jednoduchého sacharidu cukru – fruktózy s vyšší sladivostí. A i po něm se zvedá hladina cukru v krvi.

Postupně jsem si přívykala na denní světlo

Rozhodně jsem uvítala ukončení pobytu probuzením v 4:30 do tmy, kdy člověk viděl hvězdy a pomalu si přivykal na denní světlo a účastnil se východu slunce. Jak mi řekla Lenka, je důležité být po ukončení pobytu v klidu cca 2 hodiny, jít na malou procházku a až pak se sprchovat, oblékat, balit. Při rychlejším tempu se totiž stává, že někomu bývá zle a zvrací. Já jsem měla při otevření dveří z chatky pocit, že pode mnou plave podlaha a žaludek jsem měla jako na vodě. S tím žaludkem mi to vydrželo až do večera. Druhý den po probuzení pocit žaludku na vodě zmizel.

Teď k vybavení svatyně:

Postrádala jsem nějakou poličku (regál nebo skříňku) na odložení věcí. Člověk používá přece jen denně čisté spodní prádlo, ponožky, potřebuje se převléct na cvičení a pak se převléct do pyžama na spánek. Klidně by mohla být vedle postele, aby se člověk neporanil ve tmě. Polička na chodbě by mohla mít na konci vytaženou hranu směrem nahoru, aby věci nepadaly na zem, když po tmě šátrá a něco hledá.

Trošku jsem „zápasila“ s ručníky

U umyvadla i sprchového koutu nebyl žádný háček, ani madlo, kde by ručník šel pověsit. Bylo by to vhodné na případné odložení oblečení než vejdu do sprchového koutu. Vždyť u postele 2 háčky byly, tak by mohly být i u sprchového koutu, který je navíc až na konci chodbičky a frekvence pohybu je tak nízká, že tam není tak velké riziko úrazu. Měla jsem problém kam s mokrým ručníkem. Tomáš mi řekl, ať jej přehodím přes sprchový kout. To se hezky řekne, ale hůře provádí… Jelikož jsem menšího vzrůstu a sprchový kout je umístěn cca 30 cm od podlahy, tak jsem rozhodně nedosáhla na horní hranu sprchového koutu a pokud bych jej měla hodit do výšky, tak nevím, kam by dopadl…

Také se mi stávalo, že se mi někam zakutálel toaletní papír a nemohla jsem jej najít. Možná by bylo fajn tam mít tyčku/držák na které by byly naskládané ruličky papíru. Možná by nebylo špatné mít u umyvadla nebo vedle něj uchycený kelímek, kde bych si mohla odložit pastu a zubní kartáček.

Ještě mám takový poznatek, že mi chyběla miska, kam jsem si chtěla uložit umyté hrozny vína. Nechtěla jsem tím pokapat podlahu, poličku. Nakonec jsem si to odložila na svůj ručník.

Chyběl mi stůl

I kdyby byl malý a třeba skládací, tak i za něj bych byla moc ráda. Určitě by se tak zamezilo znečištění podlahy svatyně při jídle. Stůl by se omyl a podlaha by nebyla znečištěná. Postel je vysoko postavená, tak by se tam klidně malý stůl vešel.

Držák na hrníček

Musím dodržovat pitný režim, při jeho porušení mě bolí hlava a mívám silné migrény. Stále jsem řešila, kam odkládat hrníček s nápojem. 2x se mi stalo, že jsem obsah z něj vylila, při jeho hledání, naštěstí to vždy byla jen voda. Bylo mi líto té dřevěné podlahy, která se tím ničí. Vždyť by mohl být u postele malý úchyt na hrneček a tím by se zamezilo vylití obsahu z něj na podlahu.

Shrnutí

Ve výsledku jsem si pobyt ve tmě užila, odpočinula jsem si. Nikdo po mě nic nechtěl, nikdo mi nevolal, prostě jsem si užívala každé minuty, kdy jsem byla jen sama se sebou. Rozhodně jsem si zkusila, jak se žije nevidoucím spoluobčanům. A také jak je důležité říci, kam byly přemístěny věci (nalevo, napravo od čeho a kolik cm..). Ani já a ani praktikující ve vedlejší chatce jsme nic ve svém životě nevyřešily, jen jsme prostě žily přítomným okamžikem.
Marie (medvěd)

Ranier – Som ve Tme preto aby som sa prijal

Vnutri je to vsetko relativne. Neplynie tam cas a nie je tam nik okrem vas samych. Myslim, ze je v uvodzovkach trosku jedno na aku dlhu dobu pobyt absolvujete, pokial teda presiahnete aspon prve tri-styri dni. Kedze vnutri cas nie je, tma si vas tam ponecha pocitovo pre vas tak dlho, ako uzna ona za vhodne.

Mne jeden den v tme trval pocitovo tak 3-4 dni. Cize som mal pocit, ze som tam zavrety aspon dva tyzdne.

Proces terapie tmou nezacina ked zhasnete v chatke svetlo.
Zacina uz vtedy ked sa odhodlate pre booking 2-3 mesiace vopred a poslete peniaze na ucet. Pretoze to su prve otazky a schyzy ked vstupite do tmy. “Preco som tu? Ved tu stracam cas a este aj peniaze.”

Proces zacina uz tam, ked si najdete tyzden cas, aby ste do tmy vstupili.
Pretoze prave toto mnoho ludi, ktorym som o tom rozpraval, odradilo.

Najtazsie bolo zhasnut svetlo

Este teraz som pocitil v kostiach ten tazobny pocit, ked som sa rozhodol zhasnut. Podarilo sa mi poriadne spat len prvu noc. Potom to uz bol velky boj.

Prve tri dni su naozaj o niecom inom ako tie dni potom. Docela rychlo som si nato vsetko tam zvykol.

Za prve tri dni

Za prve tri dni som mal pocit, ze som si uz vyriesil vsetko co som v tej tme mal a ze by som uz vlastne mohol ist domov. Presiel som si cely zivot, vsetkych ludi, vsetky zazitky. Mnoho ludom som odpustil, niektorym podakoval a taktiez som sa snazil odpustit sebe samemu.

Na terapiu som ale prisiel s mojou priatelkou, ktora bola v chatke vedla, tak som si povedal, ze to vydrzim do konca pobytu aspon kvoli nej.
Vsetko mi sice hovorilo, ze mam ist odtial von, ale to vasa mysel presne chce. Chce vam pomoct z neprijemnej situacie a z kratkodobeho hladiska to je dobre, ale z dlhodobeho by vas ten predcasny unik pravdepodobne len zacyklil.

Stvrty den bol o ociste

Chodil som na zachod asi kazdych 15 minut niekolko hodin (casovy odhad hodnotim len pocitovo). Nechapal som co sa to so mnou deje. Bol som cely spoteny. Nedalo sa mi spat, nemal som chut jest a nemohol som uz ani lezat,
pretoze postel mi uz prisla strasne neprijemna, tvrda a moj chrbat trpel.
Snazil som sa trosku cvicit, lezat na zemi, sediet, kricat, valat sa, nerobit vobec nic a aj tak to bolo stale narocnejsie.

Kazdou chvilou mi prichadzali nove uvedomenia, ktore mi ukazali, aky som bol naivny, ked som si myslel ze za prve tri dni som dostal vsetko co som mal.
Pocitil som aj ze sa mi otvorilo nieco, co by sa dalo nazvat tretim okom a dostal som velke poznanie, ale toto by som si nechal este zatial pre seba.

Snazil som sa cele tie dni si nepripustit, ze je v tej chatke aj niekto alebo nieco ine okrem mna. Cloveka tam napadnu rozne veci a dokaze sa namotat na hocico. Vedel som, ze ak by som to co i len z casti dovolil, tak by som sa od strachu asi zblaznil. Takze nie, nic ine a nikto iny tam okrem mna nebol. Bol som to len ja sam proti sebe.

Nikto z toho tyzdna to nevydrzal do konca

Pred poslednou nocou sli tie minuty a sekundy pomalsie ako kedykolvek predtym. Ten nepojem o case a ta nekonecnost casu v tej tme je nieco, co ani nedokazem opisat. S poslednym prinesenym jedlom som sa dozvedel, ze rano ked vyjdem z chatky, budem tam sam.

Nikto z toho tyzdna to nevydrzal do konca. Neviem ci tam bola tie dni nejaka ina narocnejsia energia, alebo ako to nazvat, ale bol pre mna sok, ked som sa dozvedel, ze rano tam budem sam, a ze ani moja priatelka uz nevydrzala a sla este pred par dnami domov. V ten moment som plne pochopil, ze tam nie som kvoli nej a ani kvoli nikomu inemu, ale len kvoli sebe.

Som vo tme len kvoli sebe

Bol to moment, kedy mi zacalo vsetko dochadzat. Predsa len, ostava vam poslednych par hodin, vsetko zacina byt este intenzivnejsie. Ak som bol dost zniceny psychicky a fyzicky bez spanku dovtedy, tak som vlastne este vobec nebol. Posledny vecer bol nieco, co mi parkrat polozilo ruku na klucku vonkajsich dveri.

Rozsvietit som ale z nejakeho dovodu nedokazal. Vzdy som sa vratil naspat do postele. Cele uvedomenie toho pobytu prislo prave vtedy

Som tu preto aby som sa prijal

Som tu preto aby som prijal sameho seba presne takeho aky som. So vsetkym chybami a vecami, ktore na sebe nemam rad, pretoze len tak to mozem byt skutocne ja.

Az mam slzy v ociach ked o tom pisem. Lenka a Tomas boli uzasni radcovia a pomocnici v tej tme, ked mi venovali par svojich minut casu na rozhovor.

Prislo este par narocnych chvil

Ked som nadranom rozvalil dvere chatky von a naivne si myslel, ze uz to bude len lepsie, pretoze som to cele zvladol, prislo este par narocnych chvil.
Vonku bolo asi -15 stupnov, zacinalo svitat a co bolo najhorsie, sneh ktory inak milujem, bol to rano uplne vsade.

Co je pre vase oci uplne najhorsie, pretoze je to strasne vela svetla, ktore sa vam zo snehu odraza.

A tak som tri nekonecne hodiny trcal z chatky polkou tela von a polkou dnu.
Bola mi neopisatelna zima, ale musel som tam byt, aby si moje oci zvykli na svetlo skor nez vyjde uplne slnko.

Kym si oci zvyknu

Na internete ludia pisali nieco o polhodine kym si oci zvyknu, mne to trvalo tri hodiny, pocas ktorych mi bolo na vracanie a motala sa mi cela hlava, takze som len dokazal lezat, pit obcas vodu a zvladnut tu zimu a ukoncit pobyt ve tme.

Sadnut po tom vsetko este do auta a dostat sa do Prahy v pocasi ked je vsade sneh a musite ist obzvlast obozretne a opatrne bolo tym poslednym bonbonikom celeho tyzdna.

Je to cele konecne za mnou

Ako som uz nabehol na dialnicu do Prahy, prislo zrazu nieco neopisatelne, ked som sa zrazu zacal smiat a kricat tak, ze z toho este teraz mam zimomriavky.
Vedel som ze az v tento moment to je cele konecne za mnou. Cele telo bolo nabite euforiou a dusa chcela vyletiet von od stastia.

Myslel som, ze ked som posledne 3 noci a dni skoro vobec nic nespal, ze len pridem domov a padnem od unavy. No to naval energie co do mna v aute prisiel ma dobil na cely den a vladal som este cely den fungovat a uzivat si kazdy moment.

Mnoho veci a uvedomeni prichadza este aj teraz

Citim ako som si posilnil, ludovo povedane, ducha. Je toho mnoho a pobyt v tme bolo to najnarocnejsie, co som v zivote zazil. Ked si nato cele spomeniem, som stastny. Neopisatelne.

Naozaj,

Rainer