Martin – Říká se, že si ve tmě každý najde odpověď…

Ahoj Lenko a Tomáši,

především bych vám chtěl poděkovat za vynikající podmínky, které jste pro pobyt vytvořili. Přestože pobyt ve tmě je “duchovní” záležitost, takže by materiální zajištění nemělo být podstatné, myslím, že naopak podmínky pobytu jsou klíčové pro dobrý prožitek.

Pobyt ve tmě je totiž dost náročný a mysl je v tomto stavu velice náchylná na jakýkoliv “problém”, což může vést k nepříjemným, stále se opakujícím myšlenkám, které celý pobyt mohou negativně ovlivnit.

Do tmy podruhé

K vám jsem přišel na svůj druhý pobyt ve tmě. Z předchozího, který proběhl v jiném centru, jsem si odnesl právě tuto nepříjemnou zkušenost. Proto byl pro mne velice důležitý pocit, že je na vás spolehnutí a je s vámi vynikající domluva.
Vzhledem k tomu, že jsem šel do tmy po druhé, zážitek již nebyl tak intenzivní, zároveň byl však pobyt mnohem jednodušší.

Co jsem ve tmě dělal? 

Po celou dobu pobytu jsem meditoval, cvičil a praktikoval dechová a energetická cvičení, takže jsem neměl moc času se nudit a nádherně jsem se vyladil. Myslím, že neexistuje jiné místo, kde by člověk mohl jít tak do hloubky sama sebe, zastavit se a vidět jasně a srozumitelně svoji momentální situaci.

Našel jsem odpovědi 

Říká se, že si ve tmě každý najde odpověď na důležité otázky a pro mne to platí beze zbytku. Překvapilo mne však na obou pobytech, že i ty samotné otázky, na které si potřebuji najít odpověď jsem před vstupem do tmy neznal. Až teprve ve chvíli kdy se vše zklidní, se vyjeví to podstatné a je to najednou tak jasné a jednoduché.

Každý by to měl zažít…

Myslím, že by si každý člověk měl opakovaně dopřát tuto zkušenost. Umím si představit, že pokud by si skutečně každý člověk touto zkušeností dobrovolně prošel, naše planeta by vypadala o dost jinak…

Mějte se hezky, přeji ať se vám daří dobře v tom co děláte a doufám, že se u vás za pár let znovu potkáme 🙂

Martin

 

Jarda – šel bych do tmy znovu a rád

Absolvoval jsem svůj první pobyt ve tmě (7 nocí). Bylo velmi zajímavé být bez kontaktu s okolím a srovnat si, že je vše určitě v pořádku. Myslel jsem si, že bude nuda, budu hodně spát, cvičit a meditovat, ale opak byl pravdou.

První večer jsem se sice nějakou dobu srovnával se skutečností, ale druhý den jsem si zameditoval (jen zklidnil mysl) a dostal se do příjemného stavu, který mi vydržel, v podstatě, až do konce a proto jsem necítil potřebu moc meditovat.

Spal jsem asi kolem 8 hodin denně. Jednou denně jsem dopřál tělu protahovačky, protože můj pobyt byl jinak fyzicky velmi pasivní. Jen jsem si ležel a rozjímal. I když jsem rozjímal o věcech, ze kterých jsem měl běžně horší pocit, tady v klidu a příjemném rozpoložení jsem je mohl skrz na skrz prozkoumat a vyladit.

Jinak jsem si rovnal priority a hlouběji jsem chápal, co jsem se za 6 let vnitřního rozvoje naučil. I když ty “aha” zažívám často, tady v klidu a dlouhodobě nerozptylován jsem měl četnější poznání. Udělal jsem si asi 50 krátkých poznámek. Polovinu jsem přečetl hned v sobotu ráno po rozsvícení (zajímavé písmo 🙂 ) a zbytek jsem ještě nečetl. Také jsem čekal, jak se to tedy promítne následně do života a předpokládal jsem spíš konkrétní posuny, ale byl jsem velmi překvapen, jak znatelně jednodušší, lehčí a jasnější se mi celkově život potom zdál. I když se občas nechám strhnout okolnostmi, ten vnitřní klid je určitě větší.

Už asi po týdnu jsem si uměl představit, že bych šel do tmy znovu a rád. Pro mě byl tedy pobyt ve tmě “osvícením”. Myslím tím proces, jelikož nevnímám osvícení jako konečný stav, protože je naštěstí vždy kam pokračovat.

Jarda

Jirka – Pobyt ve tmě bych si rád zopakoval

Ahoj Lenko a Tomáši,

Námětů, co se mi po pobytu ve tmě honilo a pořád ještě honí hlavou je hodně, ale to je asi normální stav a nemyslím, že je to něco nového nebo zajímavého.

Samozřejmě, že asi jako skoro každý, jsem si před nástupem do tmy prošel zkušenosti ostatních lidí. Ne snad, že bych se chtěl dozvědět, co můžu očekávat nebo dokonce co bych měl a chtěl zažít, ale protože jsem měl částečně strach z toho, co bude a jestli neuteču. Pocity před samotným zhasnutím světla bych přirovnal k pocitům, když jsem podstupoval paravýcvik. Ohromné těšení a také pěkný strach.

Tohle vážně teď bude takhle sedum dní? 

Pocit po zhasnutí světla mě nezklamal. Směs strachu, pocitu marnosti, že „tohle vážně teď bude takhle sedum dní“ byl skoro nesnesitelný. Veškeré předsevzetí, jak budu cvičit, protahovat se, popřípadě jen v klidu meditovat bylo úplně nepředstavitelné. Situaci jsem vyřešil tím, že jsem prostě zalezl do postele a usnul.

Začal jsem se sžávat s tmou

Další den už bylo trochu líp a hlava se postarala o to, aby nebyla nuda. Těžko se to popisuje slovy, ale byl jsem schopný cvičit a začínal jsem se sžívat s tmou.

Krize fyzického těla přišla třetí den. Ozvala se úporná až migrénová bolest hlavy a s tím spojené další příznaky čištění jako zvracení a průjem. Ale během jednoho dne vše odeznělo a čtvrtý den ráno jsem se vrhnul na ovoce jak haldový netopýr.

Přišel klid… 

5. a 6. den byl odměnou za ty předchozí čtyři dny. Takový pocit vnitřního klidu (nevím jak to popsat, nic vystihujícího mě nenapadá) jaký se dostavil, byl něco nepopsatelného. Do značné míry za to asi mohl i fakt, že se blížil konec a na výstup ven jsem se přece jen těšil.

Každopádně beru tento stav jako cíl, kam bych se chtěl naučit se dostat při zklidňujících meditačních cvičeních.

Vyšel jsem na světlo 

Výstup ven byl daleko působivější, než jsem čekal a i přes silný mráz jsem procházky na kopeček na východ slunce určitě nelitoval.
Chtěl bych poděkovat Lence i Tomášovi za laskavý přístup a pěkné prostředí.

Celý pobyt byl velmi působivý, a pokud to situace dovolí, za rok až dva bych to rád zopakoval.

Mějte se krásně,

Jirka

 

Bára – Ako ma tma prijala ma do svojho náručia

Ahoj Tomáš a Lenka,

prepáčte, že odpisujem trochu neskôr, život na svetle ma trochu pohltil 🙂

Ďakujem Vám ešte raz za všetko, na celý týždeň v tme spomínam ako na mimoriadne silnú a prospešnú skúsenosť.

Do tmy som išla s rešpektom a čo nejmenšími očakávaniami.
Na každého pôsobí tma inak a ja som sa bála najmä prvého momentu po tom, čo zhasnem svetlo.
Tiež som si nevedela predstaviť, ako strávim celý týždeň sama so sebou a bez ničoho extra na práci.

Na prípravu som mala štyri mesiace. Tie som využila tak, že som sa naučila naspamäť pár zostáv cvikov z jógy, čchi-kungu, 5 Tibeťanov a nejaké cviky na dýchanie a meditáciu a pár mantier.
Prečítala som tiež pár kníh a najviac mi dala asi Tolleho Moc přítomného okamžiku.

Počas tých 4 mesiacov som pri cvičení jednotlivých prvkov a prebúdzania sa do prítomnosti niekedy nadobúdala pocit, že už tmu ani nepotrebujem, tak mi to pomáhalo už samo o sebe. Ale vedela som, že sú to len momentálne stavy a že by som tam určite ísť mala.

Preto som 29.4. nastúpila podľa dohody na 7 nocí do tmy.
Po tom, čo som si zhasla svetlo, ma tma ohromila. Bola tak intenzívna, že som pred ňou zatvárala oči. Všade som videla mžitky a nevedela som sa v priestore zorientovať.
Bol to ten prvopočiatočný šok, ktorého som sa tak bála, a asi práve preto prišiel.
No po chvíli som si sadla na posteľ a skľudnila som sa. Uvedomila som si, že som tam dobrovoľne, že tam byť predsa chcem a že tá tma vlastne nehryzie.
Postupne som sa s tmou skamarátila. Prosila som ju, aby mi dala, čo mi má dať, aby mi odhalila kúsok vlastného vnútra. A tma bola dobrá a milá. Prijala ma do svojho náručia.

Hovorí sa, že prvé dva dni človek prespí.

Ja som asi spánkový deficit veľmi nemala, a tak som sa už v prvý deň nevedela dočkať, kedy príde Tomáš s jedlom.
Po všetky dni sa mi podarilo dodržať nejaký ten režim. Keď totiž človek ide do tmy na jar, má asi tú výhodu, že do chatky prenikajú zvuky spievajúcich vtákov oznamujúcich deň a cvrlikanie cikád vymedzujúce noc. Snažila som sa chodiť spať až keď som počula cikády. Uprostred dňa zase prišiel Tomáš alebo Lenka, a tak mi dni napokon celkom ubiehali.
Cez deň som cvičila všetky tie veci, čo som sa predtým naučila a bola som rada, že mám niečo na vyplnenie času. Každý cvičebný aj relaxačný prvok som mohla natiahnuť do aleluja, pretože času som mala kopu.

V tme som mala veľa času…

Tak som sa naučila trochu spomaliť a vychutnať si každý pohyb svojho tela. Všetko mi v tme trvalo trochu dlhšie a celý čas som vôbec nevidela svoje telo. Hoci ani na svetle veľa času pred zrkadlom netrávim, bolo zaujímavé sledovať, ako funguje bez ohľadu na to, že je všade tma. Ako v ňom aj naďalej tlčie srdce, žalúdok trávi, atď. Nevidela som, či nie som špinavá alebo strapatá (česky rozcuchaná 🙂 a vôbec na tom nezáležalo. Myslím, že mám od vtedy trochu iný vzťah k vlastnému telu a viac ho počúvam.

Myšlienky mi zato vôbec neutíchli za celý čas. Pochopila som, že nám asi ozaj nepatria, keď sú tu aj bez akéhokoľvek vonkajšieho podnetu. V tme bolo všetko oveľa živšie, každá spomienka, každá ľudská tvár sa mi zjavovala s presnými črtami tváre. Mohla som sa preniesť, kam som chcela, občas som tmu úplne prestala vnímať. Tak tomu bolo prvé tri dni.

Na štvrtý deň sa myšlienky zmenili na obrazy

Už to nebolo len niečo, čo by ma napadlo. Už to boli obrazy objavujúce sa pred mojimi očami v tme rad radom bez prestania trochu ako sen, bez začiatku a bez konca, len som pritom nespala.

Boli to rôzne veci, ktorých sa bojím, od hadov cez strelné zbrane a postavy v tých predstavách som nepoznala, ale videla som ich tam veľmi živo, akoby som ich kedysi videla, len si na ne vedome nepamätám. Našťastie som sa tých predstáv veľmi nebála, pretože som videla, že keď ich budem ignorovať, vystriedajú ich ďalšie. A tak som ich začala len pozorovať, a oni sa predo mnou striedali ako upútavky k filmom. Vtedy som pocítila, že pod tými myšlienkami sa skrýva moje skutočné ja. A tým, že som svoje telo vôbec nevidela, som navyše dokázala uveriť, že sme bytosťami, ktoré siahajú oveľa ďalej za naše telesné schránky.
Niečo takéto som túžila prežiť a som za túto skúsenosť vďačná.

Začala som vidieť steny

Na štvrtý deň som tiež začala vidieť steny. Mozog si asi potreboval priestor okolo seba ohraničiť, a tak si vymyslel červené murované steny, hoci chatka je drevená a hnedá.

Inak som žiadne extra efekty nezaznamenala, iba raz som videla letieť žltý chumáč svetla popri strope a párkrát som videla oproti záchodu na stene prebliknúť svetelnú čiaru.
Pripadalo mi to, ako keby som v tej veľkej tme dokázala vidieť elektrické výboje vo vedení, ktoré je tam pravdepodobne zabudované v stene, lebo o niečo vyššie bola zásuvka. Zabudla som sa potom na to Tomáša spýtať 🙂
Celý týždeň som mala pred očami mžitky buď menej alebo viac, alebo sa tma trochu rozjasňovala potom zase stmavovala. Čiernočiernu tmu som videla málokedy.

V tme sa mi darilo aj bez problémov orientovať. Veci som si dávala k jednej stene, a tak som ich aj bez problémov našla. Len chôdza naprieč miestnosťou mi robila problém. Lepšie bolo kráčať rovnobežne so stenami.

Co som si vzala do tmy?

Do tmy som si priniesla pár kameňov, tibetskú misku, na ktorej som si občas hrala a doprevádzala svoje mantry a papiere a pastelky na písane a kreslenie. Každý večer som si písala denník, ktorý sa dá aj prečítať 🙂 a posledný deň som si skúšala intuitívne zakresliť vlastnú auru.

Jedlo bylo skvelé

Ďakujem Lenke za skvelé jedlo. Už pred tmou som počas pár jednodňových hladoviek zistila, že mi hladovanie nerobí dobre. Podľa ájurvédy som zčasti vzdušnej povahy a potrebujem neustály prísun kalórii, inak mám žalúdočné kŕče. Preto som sa rozhodla tmu absolvovať s vegetariánskou stravou bez toho, že by mi bolo dopredu povedané, aké jedlo ma čaká.
Zistila som, že na svetle jem s očakávaniami. Dopredu viem, ako ktorá potravina chutí a už kým si ju vložím do úst tak nejak viem, čo čakať a tak sa plne na jej samotnú chuť napokon nesústredím.
Tu to bolo naopak a bolo zaujímavé sledovať, ako chutí napríklad roztopená čokoláda či paradajková polievka. Tiež som si nikdy neuvedomila že udusený karfiol (česky kvéták) a brokolica majú podobnú štruktúru a chutia podobne.

 

Tomáš mi odporúčal…

Tomáš mi odporúčal, že najlepšie je v tme sedieť a nič nerobiť a pozorovať myšlienky. Mne to šlo najlepšie práve po cvičení, keď bolo telo trochu unavené. Vtedy sa mi najlepšie “meditovalo”.

V noci som mala občas hlavne zo začiatku nočné mory. V tme som si pamätala každý sen, pretože ma nič po zobudení nerozptýlilo. Na odporúčanie Tomáša som si zlý sen proste rozdýchala. Emócie z neho sa tak rozpustili.

Zotriedila som si myšlienky

Tma mi celkovo pomohla si utriediť myšlienky a prostredníctvom prítomnosti samej so sebou si všetky uplynulé pozitívne aj negatívne skúsenosti uležať v podvedomí a prestať ich znovu a znovu rozoberať.

Do chatky som si priniesla aj MP3 s nahratými meditáciami. Tie som si asi tri posledné dni po večeroch púšťala a obzvlášť dobre na mňa v tme pôsobil Sri Mooji, ktorý vedie človeka ku sprítomneniu.

Posledný deň

Posledný deň – v sobotu ráno o štvrtej – mi zazvonil budík a tak ma vyšokoval, že som pri jeho vypínaní spadla z postele a sen tej noci je jediný, ktorý si nepamätám 🙂

Zacivičila som si ešte 5 Tibeťanov a vyšla vonku do tmy. Mne to však už pripadalo ako svetlo. Prvé kroky boli ako po opici. Krátke, neisté a bolela ma hlava, najmä za očnými buľvami, pretože som očami nemusela hýbať celý týždeň. Preto asi slepci hľadia iba strnulo pred seba, lebo im ochabli očné svaly. Ešte vyše hodiny mi trvalo, kým so sa zbavila mierneho pocitu závrate.
Vtáčiky o dušu spievali, zdalo sa mi, že až moc nahlas. Šla som za dedinu pozorovať východ slnka, ale žiadny kvôli hmle vidieť nebolo.
Aj tak však bola atmosféra rána čarovná a ja som prežívala eufóriu, že som to zvládla.

Cesta domov

Cestou nazad vo vlaku mi došlo, aké je to krásne vôbec môcť vidieť všetku krásu sveta a ako všetko, čo robíme, stojí zato. Život je to najpodstatnejšie, čo musíme na tejto zemi prejaviť akýmkoľvek spôsobom túžime.

Pobyt v tme odporúčam každému, kto nad tým uvažuje.

Za celý pobyt sa mi nestalo nič “prevratné”, žiadna závažná trauma, ani chuť vybehnúť z chatky, ani ma “neosvietilo” 🙂
Ale dalo mi to veľa menších uvedomení, dovolilo mi to ukončiť si niektoré veci z minulosti, skľudniť sa, vyčistiť si hlavu a zistiť niečo viac o sebe a svojom podvedomí.

Ďakujem Vám Tomáš a Lenka za to, že ľuďom touto cestou umožňujete ponoriť sa do seba a stretnúť sa so sebou samými.

Prajem Vám krásny život!
Bára

Iva – Léčba tmou mi otevřela oči

Ze začátku jsem měla strach cítila jsem úzkost ale hned druhý den mě to přešlo…

Hodně jsem přemýšlela

Uvědomila jsem si tam jednu věc, že mám ráda jednoho kluka a že s nim chci být. Nikdy předtím se mi nějak nelíbil, byl to můj automechanik, on se mnou chtěl hodně krát jít ven ale odmítala jsem. Ve tmě jsem o něm nicméně pořád uvažovala.

Zrekapitulovala jsem si tam celý můj život, všechny mé vztahy, všechny chlapy v mém životě a vlezl mi do hlavy on…

Jako by to tak mělo být…

Přestože jsem to nechtěla a chtěla to potlačit, nešlo to… Jako by tak mělo být… Nedalo mi to tak jsem mu nakonec napsala a šli jsme spolu ven.

Byla to neděle. Den po tom co jsem vyšla ze tmy. Měla jsem ještě otevřenou mysl a brala vše jinak než dřív. V horoskopu jsem ten den měla, že dnes nemám sedět doma, protože bych mohla prošvihnout osudové setkání a že by mi mohla láska proklouznout mezi prsty. Jsem střelec a on je náhodou, taky střelec.

Tak jsme šli a nakonec jsme spolu skončili na trávě na sídlišti mezi domy a pozorovali asi 2 hodiny hvězdy… Čas jako by se zastavil… Bylo to krásné…

A od té doby jsme spolu…

Jako by námi projel blesk stalo se to neplánovaně a nečekaně… Po hodně dlouhé době jsem se zamilovala. A je to oboustranné, ale bylo to jiné než kdykoliv předtím.  Jako by to byl osud. Nechápala jsem to… Jako by za to mohla ta tma. Za to, že jsem si to tam uvědomila.

 

Myslím si, že kdybych do tmy nešla nikdy by se to nestalo. Ani ve snu by mě nenapadlo, že skončím zrovna s ním. To bylo asi to nejlepší, co mi tma dala.

Odpustila jsem mamince

Další věc byla, že jsem odpustila mé matce moje zpackané dětství a strašně moc se nám zlepšil vztah. Už se s ní dokážu bavit normálně a nevybuchnu pokaždé, když má blbé řeči.  Přijala jsem ji takovou jaká je… Před tmou jsem pokaždé vybuchla, ale jak jsem vyšla ven, jako by mi spadl obrovský kámen ze srdce a ulevilo se mi.

Život se mi vážně zlepšil

Našla jsem si lásku a udobřila se s maminkou. To mi dala tma a jsem za to hrozně vděčná.

Taky mi hodně pomohly rozhovory s Lenčou. Povídala si se mnou a bylo to pro mě velkým přínosem.

Děkuji! Dělejte to dál, jde vám to dobře 🙂

Přeji ať se máte krásně

Iva

Ondra – Až budu potřebovat mentální detox, určitě se do tmy vrátím

Dobrý den, Tomáši

Pobyt ve tmě jsem si užil z několika důvodů. Co se týče komfortu, chatka poskytuje ideální prostředí. Není tam nic navíc, vše je nové a čisté a i přes jednoduchost dává pocit pohodlí a bezpečí.

Podpora od Toma a Lenky je výborná, spousta hotelů by se mohla učit od jejich úrovně zákaznického servisu. 🙂

Léčba tmou jako taková splnila očekávání. Člověk se opravdu vyklidní, naladí se sám na sebe a získá nové úhly pohledu. Musí nicméně chtít, protože ten reálný posun se děje až v samém závěru (4. den a dál). To je samozřejmě taky doba, kdy už si na život ve tmě zvyknete a mozku dojdou vjemy, které Vám do té doby sám od sebe zprostředkovával. V tu chvíli pro mě osobně začalo to, proč jsem přijel.

I když jsem v průběhu pobytu několikrát pochyboval, jestli to zvládnu, ten pocit, když vylezete ven si budu dlouho pamatovat. Jestli budu někdy v budoucnu potřebovat mentální detox, určitě se vrátím.

Stačí tak? 😉

Ještě jednou děkuji,

Ondra

 

Honza – Jsem vděčný za tmu

Ahoj Lenko a Tomáši,

posílám pár řádků o svých zkušenostech z pobytu ve tmě a o tom jak se mám a cítím pár týdnů po tmě.

K rozhodnutí jsem dozrával asi půl roku. Vybírat místo jsem začal koncem srpna a i přesto, že v jiných tmách bylo volno dříve, vybral jsem Lomec u Úmonína. Byl jsem plný očekávání a představ.

Jak jsem dorazil?

Rozhodl jsem se pro cestu vlakem a zbytek pěšky. Na zastávce v Bykáňi jsem potkal kolegu který mířil do vedlejší chatky.
Trochu jsme si povídali ale byl jsem v takovém očekávání a lehce nervózní, že jsem neměl tolik chuť mluvit.

Dorazili jsme na zahradu, kde nás vítal pes štěkotem a za chvilku vyšel průvodce tmou, Tomáš.

Vysvětlil vše potřebné, hlavně kladl důraz na to jak postupovat abych nebyl oslněn při jeho příchodu když mi ponese jídlo.
Řekl mi, že mne nebude nutit do povídání ale že sdělená starost je poloviční starost, na tom jsme se shodli.

Chatka měla dvoje dveře, vnější měly oboustranný zámek. Při odchodu mě vždy zamknul a já si mohl kdykoli odemknout a odejít. Vybalil jsem si, oblečení dal na hromádky, prošel si chatku, trochu se jakoby vnitřně naladil na zhasnutí a asi po dvaceti minutách zhasnul.

Tma to byla stoprocentní

Taková tma, kterou jsem vlastně neznal. Asi po dvou hodinách kdy jsem ležel na posteli, chtěla jedna třetina mne domů, i přes to, že jsem měl nastavenu teplotu na 24 stupňů mi byla zima v teplákách, mikině a pod peřinou.
Asi pracovaly nervíky a nebo nízký tlak 🙂 . Každopádně jsem si říkal: rodina je doma v teple u televize a já jsem tady sám a je mi zima, bylo mi trochu smutno. Zároveň jsem ale někde ve své hloubce cítil, že tam chci být a že to má pro mně smysl.

Změnilo se mi vnímání času

První část ze soboty na neděli byla docela dlouhá, zvykal jsem si na jiné vnímání plynutí času.
Když přišel poprvé, prohodili jsme pár vět. Řekl jsem mu, že mi tam je docela dost zima a jak se cítím, ochotně mi zvýšil teplotu. Přinesl mi vegetariánské jídlo které bylo moc dobré, salát, moučník, čaj a doplnil ovoce.
Hlad jsem nikdy neměl.

I po zvýšení teploty jsem tam neměl teplotní komfort, tak mi Tomáš zapnul topení. Byl jsem připraven, že to bude delší fáze než ta první a hodně jsem spal takže ve výsledku ten den rychle utekl.

Bylo mi zvláštně…

Z pondělí na úterý když jsem ležel na posteli mi bylo vnitřně divně.
Poté jsem šel meditovat na karimatku ale tyto pocity přicházely znovu, snažil jsem se soustředit na svůj dech, trochu to pomohlo.

Když přišel Tomáš, popsal jsem mu co jsem vnitřního bolestivého prožíval. Poradil mi ať se pocitům nebráním a nepřesměrovávám pozornost jinam ale naopak ať si tyto pocity vyvolám, vítám je když přijdou, ať jsem jim otevřen.

Najedl jsem se na zemi za dveřmi v pokoji, opřel se o stěnu a zavnímal Tomášovo doporučení o úplném přijetí.
Přijímal jsem v sobě, že vnitřní bolest, kterou jsem nechtěl mám naopak vyvolat a přijímat.
Cítil jsem se takový rozervaný, nahý. Jsou to pocity vlastně nepopsatelné.
Od té chvíle jsem se je snažil přijímat a i si je vyvolávat.

Povídali jsme si s Tomášem

Z úterý na středu úzkosti a strachy přicházely ale ne tak silné jak jsem čekal.
Ve středu jsme si hodně povídali a já byl rád, že můžu vše říct a i když některý den neměl Tomáš čas rychle jsem se mu snažil vše říct. Za to jsem byl moc rád.

Získal jsem odhad vzdálenosti

Ze středy na čtvrtek jsem trošku chodil po pokoji. Odhad vzdálenosti již dávno nebyl problém ale úhel nasměrování jsem párkrát neodhadl 🙂 .

Zůstat, nebo jet domů? 

Ve čtvrtek a pátek se mi mísily pocity kdy jsem měl chuť zůstat i déle ale jindy jsem se již těšil domů. Tyto dva dny se mi více dařilo být v přítomnosti.
V pátek mi přišla myšlenka, že je vše vlastně jedno, ne ve smyslu beznaděje a že nemám chuť žít, ale že se stejně pořád něco děje, že prostě věci jsou tak jak jsou.
V pátek večer jsme ještě s Tomášem popovídali, sdělil jsem mu opět co jsem měl na srdci.

Cestou domů jsem si užíval ten klid…

V sobotu ráno jsem se budil budíkem necelou hodinku před svítáním.
Nejdříve jsem se připravoval na to že opustím chatku, dal si sprchu, sbalil se, pomalu se rozkoukal a vyrazil.
Jen jsem zacítil lehké motání hlavy ale jinak v pořádku.
Cesta na vlak byla nádherná, hodně jsem vše vnímal a užíval si to, ten klid, vzduch, krajinu, koukal jsem se zaujetím na traktor při práci 🙂 .

Jak se cítím po návratu?

Po návratu jsem rodině vše vyprávěl, byl jsem plný dojmů tak jsem to na ně chrlil.

Asi pět týdnů po návratu můžu říct, že si trochu víc uvědomuji přítomný okamžik. Mám trochu silnější pocit jako že už teď je to dobrý, že vlastně každý okamžik je cíl. Snažím se víc přijímat pro mne příjemné ale i nepříjemné věci, pocity a myšlenky, nic nepotlačovat. Řekl bych, že tma přispěla k mé uvolněnosti a když něco udělám např. proflákám celé odpoledne tak nemám druhý den výčitky.

Jsem vděčný za tmu, byla upřímná, nekompromisní, byl to silný zážitek a zkušenost.

Ještě jednou děkuji za povídání a opatrování Tomáši!

Honza

Jakub – Další pobyt ve tmě bude na týden

Ahoj,

Rád napíšu pár řádek, ale 2 noci nebyly úplně naplněné zkušenostmi 🙂

Šel jsem do tmy ze třech důvodů

Chtěl jsem zjistit jaké to je, odpočinout si a zkusit jestli to dokážu. Bohužel jsem neměl moc času a dovolené v práci tak jsem zvolil víkendový pobyt. Vím, že na každého tma a samota působí jinak. Já si dost věřil. Dokážu se skvěle zabavit sám, ale ve tmě?

Spánek a bdění

V pátek mě vřele přivítal Tom a vysvětlil průběh pobytu. První noc jsem krásně prospal a následující den tomu bylo podobně. Když jsem bděl všechno ve tmě plynulo se zajímavým nádechem pohody a rozvahy. Člověk si v absolutní tmě nepřizpůsobí zrak a tak nezbylo nic jiného než si interiér příbytku osahat a podvědomně odkrokovat, zábavné. Pobyt se zúžil na úseky mezi spánkem a bděním, které se střídaly po celý den. Když jsem byl bdělý, dělal jsem protahovací cvičení, lehce jedl, pil čaj a vodu, jednou za den si dal sprchu a přemýšlel. Čistil jsem se.

Jídlo jsem si vychutnával

Tím, že jsem neměl moc pohybu, ani hlad nepřicházel. Jedl jsem jen pomálu, ale na druhou stranu si výborné jídlo od Lenky ve tmě skvěle vychutnal. Další noc jsem vlivem setrvačnosti podvědomí opět prospal celou. Následující den proběhl jako předchozí a už na mě klepala Léňa, že pobyt končí.

Dvě noci nestačí

Dnes už vím, že 2 noci jsou svělé na odpočinek a částečné pročištění. Nedojde zde ovšem k podstatě pobytu ve tmě – k fázi řádného bdění, které přichází přibližně po třech dnech. Už se těším na další pobyt, který si už určitě naplánuji na celý týden.

Skvělé místo, škvělí lidé, skvělé jídlo. Doporučuji 🙂

– Tak to je ve zkratce.

Krásný den
Jakub

Kateřina – Ve tmě jsem našla velkou část sebe

 

Absolvovala jsem pobyt ve tmě s vědomím, že vůbec nevím, proč to dělám 🙂 Byla jsem tam tři noci a byla to síla!

Byla to velká zahrada, na které stály čtyři chatky. Všude bylo ticho. Měla jsem pocit, že už teď se mi zesílily všechny smysly. Jakoby tělo vědělo, co chci podnikat. Začala jsem se cítit nervózně a natěšeně. Slyšela jsem se v hlavě “Co tady sakra děláš? Proč to děláš?”

Tomáš mě zavedl k mé chatce a uvedl mě dovnitř. Chatička to byla krásná. Vetší než jsem si představovala, velmi útulná a teplá. Měla sprchový kout, toaletu, umyvadlo se skřínkou a pokojík s povlečenou postelí, karimatkou a meditačním polštářkem. Tomáš mi řekl všechny potřebné pokyny k pobytu, popřál mi štěstí, sílu a odešel. Bylo na mě, kdy si zhasnu. Cítila jsem zvědavost a napětí. Vybalila jsem si všechny věci podél zdi, abych k nim měla snadný přístup. Vypnula si telefon. Převlékla jsem se, přitopila si pomocí klimatizace, zhluboka se nadechla a zhasla.

 

Tma to byla naprostá

Takovou tmu jsem doposud nezažila. Chvíli jsem stála nehnutě, stále s rukou na vypínači a žasla nad tou plnou tmou Začala jsem šátrat kolem sebe. Došla jsem k posteli, sedla si na ní a začala si tmu užívat. Cítila jsem se bezpečně a lehce. Cítila jsem přítomnost tmy. Jako kdyby to byl černý samet a já se do něj celá ponořila. Zaslechla jsem venku ptáky. Slyšela jsem je jen slabě, chatka měla padesát centimetrů tlusté, odhlučněné zdi. Lehla jsem si na postel a užívala si klid, samotu a nic nedělání. Usnula jsem během chvíle.

Ztratila jsem pojem o čase

Nevím za jak dlouho jsem se probudila. Došlo mi, že ztrácím úplně pojem o čase. Jak dlouho jsem spala? Kolik je hodin? Je ještě den nebo už je hluboká noc? Zjistila jsem, že to je pro mě úplně nové a zvláštní netušit, kolik je hodin.

Rozhodla jsem se, že si ještě pospím. Myslím, že jsem prospala celý den. Tomáš mi v jeho průběhu donesl jídlo. Ptal se přes zavřené dveře zda chci vědět, co to je. Řekla jsem mu, že si na to zkusím přijít sama. Po jeho odchodu mi došlo jak pro mě bylo milé slyšet lidský hlas.

Špagety potmě 

Vzala jsem si nejprve polévku. Byla výborná a jedla se snadno. U druhého jídla už to nebylo tolik snadné. Vzala jsem si lžíci a zajela s ní do jídla, vložila si jí do úst, ale lžíce byla prázdná. Zjistila jsem, že ji mám obráceně. Otočila jsem jí a zase zajela do jídla. Opět jsem cítila, že na lžíci něco je a šup s ní do pusy, ale zase nic. Nedalo mi to, sáhla jsem do jídla prstem. Byly to špagety 🙂 Dotápala jsem si pro vidličku a v klidu se najedla. Jíst ve tmě bylo něco. Spoustu chutí jsem nedokázala poznat a jen jsem tipovala, co to může být. A to, že jsem musela vypadat jako čuně o tom nepochybuji. Po jídle jsem se opláchla a si šla zase lehnout. Bylo mi moc dobře. Usnula jsem.

Všechno potmě

Probudila jsem se a zaslechla jsem ptáky. Říkala jsem si, že to bude ráno. Šla jsme si vyčistit zuby a tam byl “aha” moment. Jak si dát pastu na kartáček aniž by byla pasta všude okolo. Smála jsem se jak se tady setkávám se všedními věcmi v nevšední situaci. Pak jsem si chtěla zkusit zacvičit. Jaká prča byla, když jsem neustála jedinou balanční polohu z jógy. V té absolutní tmě to prostě nešlo. Padala jsem pokaždé. Zůstala jsem u klasického protahování. Pak došlo na sprchu, která byla intenzivní než kdy dříve. Víc jsem vnímala vodu, kapky a její teplotu. Užívala jsem si jí. 

Nebylo kam se schovat před myšlenkami

Vrátila jsem se do postele, ale už se mi nechtělo spát. Byla jsem plná energie. Přišlo to, pro co se do tmy nejspíš chodí. Mé myšlenky v hlavě se nechtěly zastavit, nešlo jim jak utéci. V běžném životě na světle si vždy něco najdu. Jdu se projít nebo jen jdu umýt nádobí, podrbat kočky, zalít kytky, cokoliv, ale tady to nešlo. Nepomohlo zavřít otevřít oči, tma byla pořád stejná a všude. Byla jsem nucena sama sebou zůstat se svou hlavou. Věřím, že si každý aspoň trošku dokážete představit tu beznaděj 🙂
 

Už jsem spala méně, a více byla sama se sebou. Čas mi začal velmi pomalu utíkat. A ve chvílích, kdy jsem byla vzhůru mi nebylo dobře. Zapojovala jsem dýchání a meditaci. Začala jsem se ve tmě bát a těšila jsem se na Tomáše až mi přinese další jídlo. Když tomu tak bylo, chvilku jsem s ním mluvila a udělalo se mi o moc lépe. Donesl mi rovnou budíka na druhý den, který byl nařízený na východ slunce. Zacvičila jsem si, osprchovala se a dala si skvělé jídlo. Dokonce jsem se i nahlas smála, jak mi bylo najednou moc krásně. Tančila jsem po chatce a bavila se. Zaslechla jsem Tomáše jak mluví s mým sousedem, který byl o chatku vedle. Najednou jakoby žádné strachy a myšlenky nebyly a užívala jsem si opět tu krásnou sametovou tmu.

Za pár hodin budu volná

Vrátila jsem se do postele. Už nešlo vůbec spát. A zničeho nic mi došlo, že už jen pár hodin (i když jsem vůbec netušila kolik) a já budu volná, budu zase na světle. A v tu dobu začal očistec. Jakoby tím, že jsem věděla, že se blíží konec jsem chtěla o to víc aby už se tak stalo. Nevěděla jsem jak se zabavit, jak ten čas zkrátit. Panikařila jsem. Věděla jsem, že si mohu kdykoliv rozsvítit, ale to moje ego a můj strach nedovolil.

Seděla jsem na posteli, která byla pro mě od začátku mým útočištěm. Doslova jsem si zalézala pod peřinu, abych se cítila bezpečně. Mé strachy se začaly zhmotňovat. Byla jsem sama sebou paralyzována. Nemohla jsem se pohnout. Až síla mého vzteku mě dostala z postele a na záchod. Nepomyslela jsem jaké to je, když se mi zdá noční můra a probudím se z ní a jsem ve tmě. Netušila jsem zda ta můra skončila nebo pokračuje. Moc jsem si přála usnout, ale nešlo to. Čas se táhl neskutečně pomalu. Poslouchala jsem pečlivě, ale neslyšela už nic, krom letadel. Moje křivka paniky ze strachu rostla a moje tělo tuhlo. Nevím jakým zázrakem se mi podařilo usnout. 

Viděla jsem tolik světla… 

Vzbudil mě zvuk budíku a já jej zamáčkla tak rychle, že jsem opět nevěděla zda je to sen nebo ne. Zda ten budík opravdu zvonil. Nemohla jsem se na něj podívat a zjistit kolik je hodin. Rozhodla jsem se, že se mi to nezdálo, že je čas. Oblékla jsem se, opláchla a otevřela dveře.

Zamotal se mi celý svět, nahoře bylo dole. Sedla jsem si na zápraží a zírala na to “světlo”. Bylo půl šesté ráno a pro běžný život byla tma jako v pytli, ale já viděla tolik světla. Seděla jsem na zápraží a čekala na východ slunce. Postupně vše začalo dostávat barvy. Obloha byla jasnější, barvy byly sytější. Po hodině jsem se sbalila a rozloučila se s chatkou. Šla jsem pěšky a toužila po tom jít pěšky, co to půjde. Volala jsem manželovi, zda mě může vyzvednout jinde než jsme byli dohodnutí, abych mohla být chvilku sama tam venku, tam na světle! 

Cestou domů jsem vychutnávala krásu okolí

To co jsem cítila na cestě je nepřenositelné. Byl to pocit obrovského štěstí, lásky, pokory k sobě samé. Vyrostla jsem o padesát metrů. Cítila jsem, že dokážu cokoliv. Smála jsem se barvám venku a zastavovala se na každém pátém kroku, abych si vychutnala okolní krásu. Poskakovala jsem si, utíkala. Vše mi přišlo neuvěřitelné a při tom tolik plné. Byla jsem jako hravé dítě. Došlo mi, co jsem udělala, co jsem dokázala, čím jsem si prošla.

Setkala jsem se se svými strachy

Ve tmě jsem našla velkou část sebe a pocítila ji. Setkala jsem se se sebou jak jsem nikdy nechtěla. Setkala jsem se se svými strachy. Vím, že se jim už nemám vyhýbat, ale přijmout je, protože jsou moje a patří ke mně. Být s nimi a prožít je. Stejně tak jako prožívám lásku, radost nebo naštvanost. 
Někdo doporučuje pobyt ve tmě jako já projít si Camino Santiago de Compostela. Za mě prozatím říkám, že bych si to nezopakovala, ale za zkušenost jsem velmi vděčná 🙂

A teď si jdu rozsvítit 🙂

Blog autorky naleznete zde 🤗❤

Rezervace

Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací

Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".

Zavřít