Pobyt ve tmě byl pro mě velice přínosný a obohacující. Pro mě tma nebyla vůbec děsivá, měla jsem radost z toho, že jsem se nepotřebovala vracet do minulosti a něco tam řešit, což mě opravdu potěšilo 🙂 ovšem práce s přítomností, uklidněním mysli, nastavením se na právě a teď, to už pro mě byla opravdová výzva.

 

V krizi jsem si rozsvítila

Krize přišla, byla příšerná, v jednom momentě (který trval asi milion světelných let 🙂 jsem opravdu ztratila smysl toho, proč tam jsem, co tam dělám a v tom okamžiku jsem si rozsvítila.
Naštěstí je tam ta proluka, než si oči opět zvyknou na světlo a člověk vůbec může začít dělat něco pro to, aby opustil chatku, a v té chvíli, kdy jsem koukala na zářící škvíru mezi dveřmi a přemýšlela co teď, co budu dělat, jsem si uvědomila, že tam na mě čeká ještě nedojedené jídlo (na které jsem se vždycky těšila a které mě moc bavilo) a uvědomila jsem si, že ho nechci jíst a vědět co to bude, nechci se na něj koukat a nechci o něj přijít, že si ho chci zase vychutnat po tmě jako předtím, protože to bylo moc fajn.

 

A pak jsem zase zhasla

Tak jsem vstala, zhasla a vrátila se zpátky do tmy. 

Do té příjemné, klidné, objímající a útulné tmy. A v ten okamžik, kdy jsem se vrátila, se čas konečně zastavil. Nastal klid. Klid byl jak v celé chatce, tak uvnitř mě. Kdybych to měla popsat Tomáši Tvými slovy tak: "mraky se rozestoupily a na malinkou chvilku vykouklo slunce". Nějakou "dobu" jsem si v tom stavu lebedila a prozkoumávala ho. Bylo to fajn. Když se připlížila úzkost, tak jsem se ji snažila vystopovat a pak jsem jí dovolila odejít a ona odešla a když jsem usnula, měla jsem sen:
Byla jsem v doma, věděla jsem, že je manžel v práci, dcera ve školce a já jsem v domě sama. Šla jsem se podívat do sklepa a všimla si, že tam z trubek vyšlehl plamen. Šla jsem po schodech nahoru, že se podívám po nějakém hasičáku a když jsem se vrátila opět do sklepa, tak už se plameny plazily po stropě a po stěnách (jako ve filmu), věděla jsem, že to už nedokážu uhasit. Vyběhla jsem tedy nahoru do pokoje a začala hledat věci, které můžu zachránit. Vždycky jsem vzala do ruky nějakou věc a zase ji odložila na místo, vzala jsem druhou věc a zase ji položila zpátky, vzala jinou a zase ji položila, protože žádná z těch věcí neměla cenu. Všechny věci byly bezcenné. Všechno co mělo cenu zachránit, nebylo v domě.

Po pobytu ve tmě přišlo světlo

To je celé. To je moje poučení. Dálší čas už se nesl v duchu, kdy jsem se šíleně těšila domů na rodinu.
Vyjít zpět na světlo bylo úžasné! Byla jsem jak pod vlivem omamných látek, ta krása, štěstí, úžas, radost...ještě teď se usmívám, jen o tom píši a vím ,že ani tehdy jsem se nemohla přestat usmívat minimálně dva dny.

Děkuji Vám za krásný zážitek, milou péči a pozornost a přeji Vám i Vašim dětem, aby každý den byl, jako ten první den poté, co vyjdete z chatky :).
Doufám, že si pobyt ještě někdy budu moci zopakovat.

Mějte se moc krásně.

Jitka