Ivana – Pobyt ve tmě: Mír, pokora, trpělivost

Proč jsem šla do Tmy? 

Do Tmy jsem si přišla , bude-li dovoleno, pro harmonii mezi mnou: Světlem a mým Tělem… Bohužel až od určité etapy mého života si uvědomuji důležitost mé tělesné schránky, a to, že to ona mi dovoluje tady a teď prožívat a učit se.

Ne vždy je mezi mojí Duší a Tělem pevná vazba, pohybují se občas každá na jiných úrovních, především ve stresu…, důsledkem toho je oslabení, nemoc….

Je to momentálně moje učební parketa. Věřím, že nahlas vyslovené, vejde do reality. Omlouvám se proto při té příležitosti svým sousedům ve Tmě, neboť jsem někdy musela pěkně od plic hulákat a plakat.  Taky se smát… bez ohledu na čas…

Stromy života 

Věděla jsem a také se stalo, že k tomu budu používat čistící techniku Bílého světla, energii, kdy se od prstů noh systematicky pokračuje vzhůru, nejdříve mechanicky. Soustředěna na dech, posléze převezme dění Univerzum a vede scénář tak, aby to bylo v souladu s vývojem všech…. je žádoucí se vědomě dobře zakořenit do Matky Země (jinak se může stát, že člověk ulítne a místo domů jede do Havlíčkova Brodu)

Jsem v souladu s faktem, že jsme Stromy života, vzájemně propojeny (proto nám okolí zrcadlí , co zrovna žijeme), naše kořeny souvisí s jádrem Země a naše koruna s Univerzem…

Strom Života má několik bran, chci zmínit Bránu Lidí v místě bránice a Bránu Bohů v místě krku… neproudí-li energie volně dolů a nahoru, nahoru a dolů, městná a zakládáme na nemoci.

Univerzum je pro mě přirozenost , teprve nedávno mi ale došlo, že opačný směr má rovnocennou důležitost… to je ta harmonie, která mi schází….

Úcta a obdiv

Hned po prvním dni stráveném ve Tmě  – obrovská úcta a obdiv k nevidomým.

Obdiv, úcta k síle a touze po životě lidí, kteří prošli koncentrákem…v jedné chvíli jsem najednou ležela na tvrdé pryčně v pruhovaném oblečku a bylo mi zima, měla jsem hlad, žmoulala v kapse svoji kůrčičku na ještě horší časy, ale tak nějak jsem byla obdivuhodně silná, beze strachu, s vírou v dobrý konec

O co jsem si řekla, to jsem ve finále dostala…

Moje pochopení šlo skrze tělo se všemi důsledky, které jsou lidské a netřeba jich jmenovat 🙂 . Plnou měrou nastoupily, když jsem otevřela dveře chatky, prožila jsem něco čemu se říká restart…

Naštěstí můj muž ví o co jde, zachoval klid a postaral se o mě. Teď už to bude pouze o mě, jestli profit z toho uvědomění uvedu do svého bytí tady a teď.

Jsem pesimista

Bylo celkem bolestivé a překvapivé zjištění, že nevidím sklenici polo-plnou, ale polo-prázdnou a jak to ovlivňuje celé moje bytí, plánování, reakce.

Myslela jsem, že toto mám již dávno zmáknuté…. jistě ano na určitých úrovních, ale všichni víme, že těch úrovní je nekonečno… 🙂 Přijímám tuto skutečnost a tím otvírám dveře k tomu, aby se to mohlo proměnit.

Uvědomení z mých prožitků

Vynořily se mi ve snech i ze Tmy při plném vědomí dávno zapomenuté vzpomínky, i nepříjemné zážitky, zásadní, životní. Respektovala jsem to a dovolila jsem si říct, co jsem tenkrát neudělala, pěkně od plic. Znovu je prožít…

Hodně jsem praktikovala Ho´ oponopono… cvičila pár cviků z Čchi kungu, což mi pomáhalo s bolestmi zad a hlavy. Příště si určitě nechám k jídlu nosit pouze ovoce, oříšky, čaj… a buchty 🙂

Děkuji za trpělivost a vstřícnost mému Tělu, teprve teď mohu láskyplně říct “přijímám tě”… Dovolit si pustit emoce a užít si to, v dobrém slova smyslu.

Děkuji za bohatství, kterého se mi, t.č. dostává v materiálním i duševním světě, radost z bytí, z maličkostí, z mateřství… svoboda, volnost, partnerství… příležitost učit se…

Mír Pokora a trpělivost, moudrost Matky rodu, Láska bez podmínek

objímám

Ivana

Jirka – Pobyt ve tmě bych si rád zopakoval

Ahoj Lenko a Tomáši,

Námětů, co se mi po pobytu ve tmě honilo a pořád ještě honí hlavou je hodně, ale to je asi normální stav a nemyslím, že je to něco nového nebo zajímavého.

Samozřejmě, že asi jako skoro každý, jsem si před nástupem do tmy prošel zkušenosti ostatních lidí. Ne snad, že bych se chtěl dozvědět, co můžu očekávat nebo dokonce co bych měl a chtěl zažít, ale protože jsem měl částečně strach z toho, co bude a jestli neuteču. Pocity před samotným zhasnutím světla bych přirovnal k pocitům, když jsem podstupoval paravýcvik. Ohromné těšení a také pěkný strach.

Tohle vážně teď bude takhle sedum dní? 

Pocit po zhasnutí světla mě nezklamal. Směs strachu, pocitu marnosti, že „tohle vážně teď bude takhle sedum dní“ byl skoro nesnesitelný. Veškeré předsevzetí, jak budu cvičit, protahovat se, popřípadě jen v klidu meditovat bylo úplně nepředstavitelné. Situaci jsem vyřešil tím, že jsem prostě zalezl do postele a usnul.

Začal jsem se sžávat s tmou

Další den už bylo trochu líp a hlava se postarala o to, aby nebyla nuda. Těžko se to popisuje slovy, ale byl jsem schopný cvičit a začínal jsem se sžívat s tmou.

Krize fyzického těla přišla třetí den. Ozvala se úporná až migrénová bolest hlavy a s tím spojené další příznaky čištění jako zvracení a průjem. Ale během jednoho dne vše odeznělo a čtvrtý den ráno jsem se vrhnul na ovoce jak haldový netopýr.

Přišel klid… 

5. a 6. den byl odměnou za ty předchozí čtyři dny. Takový pocit vnitřního klidu (nevím jak to popsat, nic vystihujícího mě nenapadá) jaký se dostavil, byl něco nepopsatelného. Do značné míry za to asi mohl i fakt, že se blížil konec a na výstup ven jsem se přece jen těšil.

Každopádně beru tento stav jako cíl, kam bych se chtěl naučit se dostat při zklidňujících meditačních cvičeních.

Vyšel jsem na světlo 

Výstup ven byl daleko působivější, než jsem čekal a i přes silný mráz jsem procházky na kopeček na východ slunce určitě nelitoval.
Chtěl bych poděkovat Lence i Tomášovi za laskavý přístup a pěkné prostředí.

Celý pobyt byl velmi působivý, a pokud to situace dovolí, za rok až dva bych to rád zopakoval.

Mějte se krásně,

Jirka

 

Kateřina – Ve tmě jsem našla velkou část sebe

 

Absolvovala jsem pobyt ve tmě s vědomím, že vůbec nevím, proč to dělám 🙂 Byla jsem tam tři noci a byla to síla!

Byla to velká zahrada, na které stály čtyři chatky. Všude bylo ticho. Měla jsem pocit, že už teď se mi zesílily všechny smysly. Jakoby tělo vědělo, co chci podnikat. Začala jsem se cítit nervózně a natěšeně. Slyšela jsem se v hlavě “Co tady sakra děláš? Proč to děláš?”

Tomáš mě zavedl k mé chatce a uvedl mě dovnitř. Chatička to byla krásná. Vetší než jsem si představovala, velmi útulná a teplá. Měla sprchový kout, toaletu, umyvadlo se skřínkou a pokojík s povlečenou postelí, karimatkou a meditačním polštářkem. Tomáš mi řekl všechny potřebné pokyny k pobytu, popřál mi štěstí, sílu a odešel. Bylo na mě, kdy si zhasnu. Cítila jsem zvědavost a napětí. Vybalila jsem si všechny věci podél zdi, abych k nim měla snadný přístup. Vypnula si telefon. Převlékla jsem se, přitopila si pomocí klimatizace, zhluboka se nadechla a zhasla.

 

Tma to byla naprostá

Takovou tmu jsem doposud nezažila. Chvíli jsem stála nehnutě, stále s rukou na vypínači a žasla nad tou plnou tmou Začala jsem šátrat kolem sebe. Došla jsem k posteli, sedla si na ní a začala si tmu užívat. Cítila jsem se bezpečně a lehce. Cítila jsem přítomnost tmy. Jako kdyby to byl černý samet a já se do něj celá ponořila. Zaslechla jsem venku ptáky. Slyšela jsem je jen slabě, chatka měla padesát centimetrů tlusté, odhlučněné zdi. Lehla jsem si na postel a užívala si klid, samotu a nic nedělání. Usnula jsem během chvíle.

Ztratila jsem pojem o čase

Nevím za jak dlouho jsem se probudila. Došlo mi, že ztrácím úplně pojem o čase. Jak dlouho jsem spala? Kolik je hodin? Je ještě den nebo už je hluboká noc? Zjistila jsem, že to je pro mě úplně nové a zvláštní netušit, kolik je hodin.

Rozhodla jsem se, že si ještě pospím. Myslím, že jsem prospala celý den. Tomáš mi v jeho průběhu donesl jídlo. Ptal se přes zavřené dveře zda chci vědět, co to je. Řekla jsem mu, že si na to zkusím přijít sama. Po jeho odchodu mi došlo jak pro mě bylo milé slyšet lidský hlas.

Špagety potmě 

Vzala jsem si nejprve polévku. Byla výborná a jedla se snadno. U druhého jídla už to nebylo tolik snadné. Vzala jsem si lžíci a zajela s ní do jídla, vložila si jí do úst, ale lžíce byla prázdná. Zjistila jsem, že ji mám obráceně. Otočila jsem jí a zase zajela do jídla. Opět jsem cítila, že na lžíci něco je a šup s ní do pusy, ale zase nic. Nedalo mi to, sáhla jsem do jídla prstem. Byly to špagety 🙂 Dotápala jsem si pro vidličku a v klidu se najedla. Jíst ve tmě bylo něco. Spoustu chutí jsem nedokázala poznat a jen jsem tipovala, co to může být. A to, že jsem musela vypadat jako čuně o tom nepochybuji. Po jídle jsem se opláchla a si šla zase lehnout. Bylo mi moc dobře. Usnula jsem.

Všechno potmě

Probudila jsem se a zaslechla jsem ptáky. Říkala jsem si, že to bude ráno. Šla jsme si vyčistit zuby a tam byl “aha” moment. Jak si dát pastu na kartáček aniž by byla pasta všude okolo. Smála jsem se jak se tady setkávám se všedními věcmi v nevšední situaci. Pak jsem si chtěla zkusit zacvičit. Jaká prča byla, když jsem neustála jedinou balanční polohu z jógy. V té absolutní tmě to prostě nešlo. Padala jsem pokaždé. Zůstala jsem u klasického protahování. Pak došlo na sprchu, která byla intenzivní než kdy dříve. Víc jsem vnímala vodu, kapky a její teplotu. Užívala jsem si jí. 

Nebylo kam se schovat před myšlenkami

Vrátila jsem se do postele, ale už se mi nechtělo spát. Byla jsem plná energie. Přišlo to, pro co se do tmy nejspíš chodí. Mé myšlenky v hlavě se nechtěly zastavit, nešlo jim jak utéci. V běžném životě na světle si vždy něco najdu. Jdu se projít nebo jen jdu umýt nádobí, podrbat kočky, zalít kytky, cokoliv, ale tady to nešlo. Nepomohlo zavřít otevřít oči, tma byla pořád stejná a všude. Byla jsem nucena sama sebou zůstat se svou hlavou. Věřím, že si každý aspoň trošku dokážete představit tu beznaděj 🙂
 

Už jsem spala méně, a více byla sama se sebou. Čas mi začal velmi pomalu utíkat. A ve chvílích, kdy jsem byla vzhůru mi nebylo dobře. Zapojovala jsem dýchání a meditaci. Začala jsem se ve tmě bát a těšila jsem se na Tomáše až mi přinese další jídlo. Když tomu tak bylo, chvilku jsem s ním mluvila a udělalo se mi o moc lépe. Donesl mi rovnou budíka na druhý den, který byl nařízený na východ slunce. Zacvičila jsem si, osprchovala se a dala si skvělé jídlo. Dokonce jsem se i nahlas smála, jak mi bylo najednou moc krásně. Tančila jsem po chatce a bavila se. Zaslechla jsem Tomáše jak mluví s mým sousedem, který byl o chatku vedle. Najednou jakoby žádné strachy a myšlenky nebyly a užívala jsem si opět tu krásnou sametovou tmu.

Za pár hodin budu volná

Vrátila jsem se do postele. Už nešlo vůbec spát. A zničeho nic mi došlo, že už jen pár hodin (i když jsem vůbec netušila kolik) a já budu volná, budu zase na světle. A v tu dobu začal očistec. Jakoby tím, že jsem věděla, že se blíží konec jsem chtěla o to víc aby už se tak stalo. Nevěděla jsem jak se zabavit, jak ten čas zkrátit. Panikařila jsem. Věděla jsem, že si mohu kdykoliv rozsvítit, ale to moje ego a můj strach nedovolil.

Seděla jsem na posteli, která byla pro mě od začátku mým útočištěm. Doslova jsem si zalézala pod peřinu, abych se cítila bezpečně. Mé strachy se začaly zhmotňovat. Byla jsem sama sebou paralyzována. Nemohla jsem se pohnout. Až síla mého vzteku mě dostala z postele a na záchod. Nepomyslela jsem jaké to je, když se mi zdá noční můra a probudím se z ní a jsem ve tmě. Netušila jsem zda ta můra skončila nebo pokračuje. Moc jsem si přála usnout, ale nešlo to. Čas se táhl neskutečně pomalu. Poslouchala jsem pečlivě, ale neslyšela už nic, krom letadel. Moje křivka paniky ze strachu rostla a moje tělo tuhlo. Nevím jakým zázrakem se mi podařilo usnout. 

Viděla jsem tolik světla… 

Vzbudil mě zvuk budíku a já jej zamáčkla tak rychle, že jsem opět nevěděla zda je to sen nebo ne. Zda ten budík opravdu zvonil. Nemohla jsem se na něj podívat a zjistit kolik je hodin. Rozhodla jsem se, že se mi to nezdálo, že je čas. Oblékla jsem se, opláchla a otevřela dveře.

Zamotal se mi celý svět, nahoře bylo dole. Sedla jsem si na zápraží a zírala na to “světlo”. Bylo půl šesté ráno a pro běžný život byla tma jako v pytli, ale já viděla tolik světla. Seděla jsem na zápraží a čekala na východ slunce. Postupně vše začalo dostávat barvy. Obloha byla jasnější, barvy byly sytější. Po hodině jsem se sbalila a rozloučila se s chatkou. Šla jsem pěšky a toužila po tom jít pěšky, co to půjde. Volala jsem manželovi, zda mě může vyzvednout jinde než jsme byli dohodnutí, abych mohla být chvilku sama tam venku, tam na světle! 

Cestou domů jsem vychutnávala krásu okolí

To co jsem cítila na cestě je nepřenositelné. Byl to pocit obrovského štěstí, lásky, pokory k sobě samé. Vyrostla jsem o padesát metrů. Cítila jsem, že dokážu cokoliv. Smála jsem se barvám venku a zastavovala se na každém pátém kroku, abych si vychutnala okolní krásu. Poskakovala jsem si, utíkala. Vše mi přišlo neuvěřitelné a při tom tolik plné. Byla jsem jako hravé dítě. Došlo mi, co jsem udělala, co jsem dokázala, čím jsem si prošla.

Setkala jsem se se svými strachy

Ve tmě jsem našla velkou část sebe a pocítila ji. Setkala jsem se se sebou jak jsem nikdy nechtěla. Setkala jsem se se svými strachy. Vím, že se jim už nemám vyhýbat, ale přijmout je, protože jsou moje a patří ke mně. Být s nimi a prožít je. Stejně tak jako prožívám lásku, radost nebo naštvanost. 
Někdo doporučuje pobyt ve tmě jako já projít si Camino Santiago de Compostela. Za mě prozatím říkám, že bych si to nezopakovala, ale za zkušenost jsem velmi vděčná 🙂

A teď si jdu rozsvítit 🙂

Blog autorky naleznete zde 🤗❤

Katka – Při pobytu ve tmě jsem objevila své světlo

Bože ten čas ale letí. Jakoby to bylo včera, co jsem učinila jedno z nejlepších rozhodnutí mého života, a to že jsem se rozhodla přijít k vám a vyzkoušet pobyt ve tmě. Musím říct, že ze všech těch nabídek pobytů ve tmě, jste mi byli vy a váš přístup k tomu, nejblíže k srdci.

Jak jsem se k tomu dostala

No ale jak to teda začalo. O léčbě tmou jsem se dozvěděla jak jinak, než přes mého „inspirátora“ Jaroslava Duška, který o tom veřejně mluvil již dávno a napsal o tom i knihu a velmi mě to zaujalo, nicméně na nějakou dobu mi to vyšumělo z hlavy. Tma se přihlásila v mé hlavě sama, když jsem prostě dostala z ničeho nic chuť to udělat. A netrvalo to tak dlouho, a už jsem balila baťoh na cestu.

Začalo to všechno příchodem vlaku do Bykáně a jelikož bylo krásně, tak jsem se rozhodla jít těch pár kilometrů pěšky přírodou, abych měla čas to všechno vstřebat a užít si to vzrušení před pobytem v chatce. Tak jsem zula botky a jelikož jsem nenapravitelný bosonožec, rozhodla jsem se projít si tu cestu holýma nohama. Jak se tak kochám přírodou, přidal se ke mně sympatický klučina, který shodou okolností šel tam kam já, tedy taky na pobyt ve tmě. Cesta nám uběhla velmi rychle a ani jsme si to neuvědomili a už jsme přicházeli k bráně domku, kde jsme měli strávit následující dny.

Musím říct, že prostředí mě úplně ohromilo, krásný domeček v okolí lesa, všude příroda a klid. Takhle nějak jsem si vždy představovala, že chci bydlet. V blízkosti 4 malé chatky, které čekaly na své nové hosty. Po chvíli rozkoukávání se kolem přišel Tomáš a ukázal nám, kde budeme bydlet a obeznámil nás s pravidly.

Nebylo nic, jenom tma.

Musím říct, že se mi dovnitř ještě moc nechtělo, tak jsem se potloukala ještě kolem chatky a užívala si krásu okolí. K večeru jsem se teda odhodlala, zavřela chatku a zhasla. Nedělala jsem s tím velké obstrukce, prostě jsem zhasla a čekala jsem co bude. Nebylo nic, jenom tma. Černočerná tma, která se rozprostírala všude. Začalo mě to bavit.

Pocítila jsem svobodu volnosti bytí

První co mě napadlo, byla myšlenka, že jsem se vrátila úplně na začátek, asi takhle nějak to vypadalo na počátku všeho. S touto myšlenkou přišel i nápad, svléknout se do naha, i když jsem měla nachystané věci na převléknutí, tato varianta se mi zdála daleko příznačnější a vhodnější, nebýt nikým a ničím omezována ani něčím tak obyčejným jako je oblečení. Rázem jsem pocítila tu svobodu a volnost bytí, být nahá uprostřed ničeho, kde nic nevidíte, nic neslyšíte a nikdo nevidí vás. Byl to tak osvobozující pocit. Nahá jsem nakonec zůstala po celou dobu mého pobytu. V chatce se dala regulovat teplota, takže tam bylo velmi příjemně.

Užívala jsem si ten přítomný okamžik, žádná minulost, žádná budoucnost, jenom teď a tady. To jsem potřebovala. Nebýt omezena ani časem ani prostorem. Hlava vůbec neřešila stupidity jako normálně. Zbyla jsem jenom já. V takovém stavu jsem byla snad hodiny, kdo ví. Mé první zjištění bylo to, že jsem asi mentálně naprosto v pořádku, protože u mě nenastoupily žádné návaly zoufalství ani pocity úzkosti, žádná panika ani stres či pocity klaustrofobie. Nevystoupaly na povrch žádné strachy, bloky ani negativní vzorce myšlení. Nic takové jsem necítila. Spíš naopak.

Cítila jsem se v bezpečí

Tmu jsem vnímala velmi příjemně, jako svoji kamarádku, ve které objetí jsem se cítila velmi dobře a bezpečně. Kupodivu tady v té tmě, sama daleko od domova jsem se cítila bezpečně. Mohla jsem dělat co chci, být v ten okamžik čím chci, prostě být sama sebou. Ten pocit bezpečí a klidu byl nenahraditelný.

Bylo to intenzivnější

Po nějaké době jsem usnula, vůbec nevím na jak dlouho, nebyla jsem nikým rušena, takže jsem nevěděla zdali je den či noc. A bylo mi to jedno. Popravdě mi to takhle naprosto vyhovovalo. Po probuzení jsem cítila, že mozek se už přepnul na režim čichu a hmatu, protože jsem všechno cítila daleko intenzivněji. Dotyky rukou byly intenzivnější, chuť jablíčka byla výraznější, prostě všechno bylo tak nějak jiné, opravdovější.

Co mě ale docela překvapilo bylo, že teď, víc než kdykoliv jindy, jsem tady vedle sebe chtěla mít někoho, s kým bych se mohla v té tmě objímat a hladit, jenom tak uprostřed tmy, kde cítiš jenom doteky a nevnímáš věci kolem a jenom se oddáš tomu pocitu splynutí. No musela jsem to ale velice rychle vytěsnit z hlavy, jinak bych se asi zbláznila. I když teda byl se mnou v místnosti i Orlando Bloom vytištěný na povlečení, chtělo to něco víc fyzického.

Nechala jsem se unášet okamžikem

Pak jsem zase usnula,, myslím že první dny jsem jenom spala. Další dny už se i oči přizpůsobily tmě, takže jsem čelem už nenarážela do stěn a začala se vcelku dobře orientovat v prostoru. Přes den jsem často meditovala, jelikož mi to šlo velmi lehce, snažila jsem se také ze sebe dostat odpovědi na otázky co mě poslední dobou trápily, ale nějak se nedostavovaly. Tak jsem to nechala být a opět se nechala unášet okamžikem.

Co to mělo znamenat?

Ani nevím který to byl den, kdy jsem si začala říkat, že to je asi vše, už nic jiného asi nezažiju. Seděla jsem na zemi opřená o zeď a dívala se do blba. Během několika okamžiků se ale něco začalo dít, začala vnímat své ruce jakoby zprůhledněly, i když jsem je fyzicky neviděla , zdi se začaly měnit, viděla jsem jak se přibližují a zase oddalují, dokonce měnily tvar i strukturu. To už jsem si myslela, že začínám bláznit. No ale pak to co přišlo pak, mě totálně smetlo.

Naprosto jasně jsem viděla na zdi jak se mi promítají obrazy. První obraz byl nějaké ženy v dlouhých bílých vlasech v tmavomodrém rouchu s čelenkou ve vlasech se symbolem hada. Věděla jsem, že to je nějaká kněžka. Nevím, kdo to byl nebo zdali to nebyl jeden z mých minulých životů, kdo ví. Následně na to se mi v živé formě objevil na zdi tygr, který jakoby se schovával ve vysoké trávě a viděla jsem jak na mně cení zuby a vedle něho levhart, který jen tak klidně ležel a díval se. Tento výjev jsem viděla tak živě, jako kdybych seděla v kině a koukala na plátno.

Musela jsem to dlouho vstřebávat a dodnes se marně snažím přijít na to, co mělo znamenat. Nicméně se mi stávalo, že jsem v té tmě viděla světlo, světlezelené světlo vycházející jakoby z jediného bodu. Když jsem se ale tím směrem snažila podívat, tak hned zmizlo. Věděla jsem že je to hloupost, že žádný reálný podklad pro to, aby tady někde bylo světlo, není. Ale bylo tam. Byla to hra mého mozku se mnou. Tak jsme spolu s mozkem rozehrávali partii kdo z koho, až do té doby, než nastal konec mého pobytu, který utekl velmi rychle.

Návrat do světla světa

Poslední den jsem měla nastavený budík na 3h ráno, ještě předtím než začalo svítat, aby si oči přivykly pomalu na světlo. Tahle fáze byla pro mne nejvtipnější. Můžu říct, že stav opilství jsem za střízliva nikdy neměla 😀 Motorika vůbec nefungovala a motala jsem se jak opilá. Když jsem vyšla z chatky všechno se se mnou hýbalo a svalila jsem se hned do trávy. Kdyby se na mne tehdy zvenčí někdo díval, určitě by si myslel, že mám v sobě přinejmenším 4 promile. Pak se to ale ustálilo a já se cítila klidná, spokojená a odpočinutá.

Po celou dobu jsem se tam cítila nádherně. Vysvobozená z vězení těla, času i prostoru. Byl to zážitek, na který do smrti nezapomenu. V té tmě jsem potkala sama sebe a dosáhla jsem daru sebe hodnoty. Přestala jsem porovnávat svůj život s ostatními a začala si vážit toho, co jsem sama dosáhla jak na fyzické tak i duševní úrovni. Takový dar je požehnání. Už vidím to, co jsem předtím neviděla, jak jsem vyjímečná.

V té tmě jsem objevila své světlo.

A za to vám, milá Lenko a Tomáši, nebudu moct nikdy dost dobře poděkovat.

S úctou a srdečným pozdravem Katka, Praha.

Veronika – Ve tmě jsem našla léčivou sílu

Můj pobyt ve tmě probíhal na přelomu května a června. Začal příjemně dlouhým spánkem s překvapivě živými a barevnými sny. Ty mě provázely celým pobytem. Po probuzení jsem si je dokázala velmi dobře vybavit a říkala jsem si, že by každý z nich vydal na zajímavou analýzu…

Co tady budu dělat celý týden sama? 

Po prvním probuzení, když jsem otevřela oči a uvědomila jsem si, že jsem tady ve tmě, přišla na mě úzkost s představou co tady budu dělat celý týden sama.… a venku tak krásně… Po chvíli jsem si na tmu zvykla, přišel pocit odevzdání se situaci, kterou jsem si taky sama zvolila a první 3 dny hooodně spala a snila. Situaci přijmout a jít krůček po krůčku. Netrápit se úvahami nad budoucností.

Do tmy jsem si sebou vzala šamanský buben, tibetskou mísu, jeden kámen, papír a pastelky.

Tma ale vůbec nebyla tmavá…

Po prvních dnech spánků jsem myslela, že jsem přirostlá k posteli. Ani na záchod se mi nechtělo vstávat. Když mi postel přestala být pohodlná, lehla jsem si na podložku na podlaze a jen tak hleděla do tmy. Tma ale vůbec nebyla tmavá, před očima se přehrávaly situace z minulého i současného života. Vybavovaly se mi v hloubce uložené zážitky z dětství. Mohla jsem to všechno sledovat jako film. Některé mi přinášely emoce radosti, některé smutku, některé jen neutrálně proplouvaly. Přinášely s sebou větší porozumění o sobě a mém životě.

Ve tmě jsem viděla tvary

To co mě postupně víc a víc odvádělo z mysli byly světla a někdy i tvary, které se mi ve tmě zobrazovaly. Nejvíce se mi opakoval útvar mozaiky ve tvaru květiny života prozařované barvami.
Světelné úkazy mě provázely stále a s postupem času se zintenzivňovaly. Vnímala jsem světlo vycházející z těla v hrudní oblasti a kolem hlavy. Začala jsem si z toho dělat srandu a říkala jsem si, že se mi postupně začalo rozsvěcovat. 🙂 Jako by někdo rozsvítil tlumené světýlko nad hlavou nebo po stranách.

Vnímala jsem…

Od 3-4 dne jsem začala ráno a večer cvičit pozdravy slunci, taichi a jiné cviky. Poté jsem meditovala, hrála na buben a mísu. Bylo krásné vnímat tóny takto nerušeně a plněji.
Všechny smysly kromě zraku (který si mohl odpočinout) jako by se ve tmě probouzely.
Meditace se mi dařila prohlubovat s pro mě významnou realizaci o důležitosti otevírání srdce. Síla která se v něm skrývá je léčivá jak pro mě, tak pro blízké i vzdálené okolí. Na to bych neměla v životě nikdy zapomenout a lěčivou sílu podporovat a rozvíjet.

Dočkala jsem se!

Poslední noc před budíčkem jsem už moc nespala a vzrušeně jsem se těšila na otevření dveří a vyjití ven. Dočkala jsem se a šla jsem pozorovat východ slunce 🙂 . Ptáci přitom krásně koncertovali a já si mohla užívat čerstvý vzduch a měnící se barvy až do rozbřesku a jasného letního dne.

Pokud bych to měla popsat jedním slovem, tak… vděčnost.

Děkuji…

Veronika

Marie – Jak jsem ve tmě našla světlo

Na pobyt ve tmě jsem se přihlásila skoro před rokem. Už od chvíle, kdy jsem se o pobytech ve tmě doslechla mě to lákalo, ale chvilku mi trvalo, než jsem sebrala odvahu se na jeden přihlásit. Když jsem narazila na tyto stránky, které mě zaujaly mě svojí detailností a srdečným přístupem, tak jsem se přečtení několika zkušeností lidí, co pobyt podstoupili rozhodla, že do toho půjdu. V průběhu roku jsem měla stále dost obav o tom, jak to tam budu zvládat – ne ani tak moc ze tmy, jako spíše z toho, že budu týden zavřená v malé chatce jen sama se svýma myšlenkama (jsem takový typ člověka, co se pořád zahrnuje informacemi, vzdělává se, něco čte, atd. nebo něco dělá). Přemýšlela jsem o tom, že si s sebou vezmu nějaký hudební nástroj nebo něco, čím bych se mohla zabavit.

Rok rychle uplynul a já jsem se hodně posunula ve vývoji. Rozhodla jsem se totiž začít dělat věci, kterých se bojím a poslouchat svoji intuici. Tak jsem překonala pár strachů, rozšířila své vědomí a hodně jsem se zklidnila. Před nástupem na pobyt už jsem obavy neměla. Vzala jsem si s sebou jen oblečení a hygienu a šla jsem do toho s tím, že to zvládnu a že to bude zajímavá zkušenost.

Ve tmě jsem si na chvíli zhasla

Ubytovala jsem se a zkusila jsem si na chvíli zhasnout světlo. Ani mě předtím nenapadlo, jak velká tam bude tma. Trochu mě to vyděsilo. Vzpomněla jsem si, že jako malá jsem se tak velké tmy bála. Pak jsem si vzpomněla na svůj oblíbený citát: “Tma je pouhá absence světla.” Dost mě to uklidnilo. Chvíli jsem si po tmě procházela chatu s mobilem v roce, než jsem nabrala jistotu, pak jsem se najedla, umyla a zhasla natrvalo.

Od začátku pobytu jsem ležela v posteli nebo na karimatce a sledovala svůj tok myšlenek. Byly stejné, jako obvykle (v mém aktuálním stádiu vývoje :)), emoce nebo něco negativního se neobjevovalo. Usnula jsem se zapnutou klimatizací, tak jsem se trochu prochladla a dostala zánět močových cest. Zatopila jsem si a hodně pila a odpoledne už jsem byla v pořádku. Bolesti jako při zánětu se párkrát ráno opakovaly, protože přes noc, když jsem měla vypnuté topení vždy místnost trochu vychladla a také jsem cítila tlak kvůli neschopnosti jít během pobytu ve tmě na velkou. Normálně se při zánětu něčím zabavuji, abych se nesoustředila na bolest, tak bylo zajímavé se s ní vypořádávat jen s pomocí své mysli.Pobyt ve tmě mi přinesl světlo

Ve tmě jsem viděla světlo

První den pobytu jsem z ničeho nic začala cítit pulsující bílé světlo uvnitř své hlavy, hlavně nalevo od čela a uprostřed čela. Těžko se to popisuje, jako bych ho viděla a cítila, prostupovalo mnou. Nejdříve jsem z toho měla strach, zároveň se mi těžko dýchalo a byla jsem roztřesená. Pak jsem ho začala přijímat a pozorovat. Tak jako svoji bolest při zánětu. Světlo se za mnou vracelo několikrát denně. Celé dny jsem trávila užíváním si sledování toků svých myšlenek a návštěv světla, mezitím jsem jen jedla a spala. Také mě překvapilo, jak se změnila vůně mého těla – hned po prvním večeru jsem voněla jako něco mezi medem, ovocem a mlékem. Vůně byla tak silná, že se mě Lenka ptala, co tam tak voní 😀 Návštěvy Lenky a Tomáše a jídlo byly příjemné, ale trochu mě vytrhávaly z mého soustředění. Příště asi půjdu do tmy bez průvodců a bez jídla. 

Poslední den pobytu jsem se nemohla dočkat, až se dostanu ven a na start nového směru života, který jsem si srovnávala v myšlenkách. Pobyt ve tmě mi potvrdil, že se ubírám správnou cestou. 

Zvuky z venku mi ve tmě pomáhaly

Každý den jsem se orientovala v čase pomocí zvuků ptáků a večerního cvrkání a kuňkání. Kochala jsem se zvuky něčeho, co jsem celý týden nemohla vidět, myslela jsem na tu krásu venku, na to, jak miluji světlo a přírodu. Takže návrat do světla byl naprosto kouzelný. Vstala jsem brzo ráno a strávila pár hodin sledováním východu slunce a procházením se po okolních lesích. Bylo krásné zase vidět.

Pobyt ve tmě rozhodně všem doporučuji. Ať se ubíráte kamkoli, překonání svých strachů a své zóny pohodlí vás posune a pomůže vám najít sílu 🙂

S pozdravem,

Marie

Michal – pobyt ve tmě bez stravy a asistence

O pobytu ve tmě, jakožto prostředku sebepoznání, jsem uvažoval již před několika lety a přestože jsem si našel na první pohled rozumného provozovatele, tak z toho nakonec sešlo, ani nevím vlastně proč. Že bych tenkrát ještě nebyl připravený? Těžko říct.

Světlo při pobytu ve tmě
Fotka od Thomas Budach z Pixabay

Začátkem tohoto roku jsem se přihlásil na kurz Integrované psychoterapie, na jehož konci jsme vymýšleli a nacvičovali závěrečnou scénku, která měla mít nějakou spojitost s tím, co jsme na kurzu dělali. Má skupina si vybrala téma různých forem terapií prováděných “šíleným” doktorem a během diskuze o terapiích někdo zmínil terapii tmou. A mě se najednou rozsvítilo v hlavě! Věděl jsem, že to je přesně to, co by mě mohlo v současné fázi mého života posunout dál, lákalo mě to, přitahovalo mě to. Bavil jsem se poté s jednou holčinou, která pro zdravotní komplikace musela pobyt ve tmě předčasně ukončit a varovala mě před možnými dopady. To mě však nezviklalo, věděl jsem, že do toho chci jít a že se toho v podstatě nebojím.

Během několika následujících dní jsem si provedl průzkum provozovatelů pobytu ve tmě na internetu a zaregistroval se na stránkách lecba-tmou.cz, neboť se mi líbilo prostředí velké zahrady na konci vesnice, samotné dřevěné chatky a v neposlední řadě pojetí Tomáše a Lenči, které je mi velmi sympatické a působí důvěryhodně. Následovala registrace a žádost o zařazení mezi zájemce při uvolnění z některého termínu.

Na pobyt ve tmě jsem se přihlásil jako náhradník

Jednoho dne kouknu do pošty a vidím netradiční nabídku na týden ve tmě bez asistence a bez stravy a v podstatě okamžitě reagoval, že mám zájem. Věděl jsem, že tohle by mohlo vyjít, přestože jsem reagoval s jistou časovou prodlevou. Navíc mě lákala ta ještě obtížnější, nebo náročnější varianta něčeho, co samo o sobě v některých lidech budí hrůzu. Celkem symbolické je, že nabídky na týden s asistencí, která přišla ten samý den jsem si všiml až následně – prostě to tak mělo být.

Ač druhý v pořadí, věřil jsem, že to vyjde a pomalu to dával vědět v práci, mezi známými, kamarády, blízkými. A taky že ano – po pár dnech mi Lenka napsala, že pán přede mnou odřekl pobyt a zda mám stále zájem. Nebylo co řešit, poslal jsem zálohu a měl radost, že to vyšlo takhle nečekaně hladce.

Obavy druhých z mého pobytu ve tmě

Co mě ve dnech před nástupem hodně bavilo byly různé reakce lidí, když jsem jim řekl, do čeho jdu. Jeden známý mi na to odvětil, že zavírání do tmy byl jeden z nástrojů mučení lidí, jiná kamarádka vyjádřila hrůzu z toho, že ona by se tam určitě potkala s hadem, přičemž přesně popsala, jak by asi vypadal. Obecně mi přijde, že ženy mají větší hrůzu z pobytu ve tmě, než muži? Nebo to jsou schopni na rozdíl od chlapů přiznat?

Já osobně jsem cítil jedinou obavu z toho, že by se mi mohl během pobytu ve tmě připomenout, či znovu odžít můj 14-ti denní pobyt v nemocnici v prvním roce života, který jsem tam strávil bez své mámy a byl hodně spojený s nepříjemnými pocity strachu a úzkosti, zvláště pak v noci, ve tmě. Ale vlastně to byl jeden z důvodů, proč jsem do toho šel, abych se dokázal vyrovnat s tím, co můj život neustále komplikuje, co mě samotného tíží.

Nakoupil jsem dostatek zásob

Příprava na pobyt ve tmě probíhala ve znamení zvažování, co s sebou k jídlu, aby to vydrželo a dalo se to jednoduše připravit. Nakonec jsem zvolil hodně jednoduchou a nenáročnou variantu bez nutnosti tepelných úprav. K snídani zapékané müsli s ořechy a také kuskus, který jak jsem zjistil změkne i ve studené vodě, jen to chce mu dát čas. K tomu několik druhů ořechů, pražených semínek, datlí, fíků, hrozinek, banán, jablka.

Dále jsem si koupil moc dobré pražené fazole, kus lovečáku, roční goudu, rybí pomazánky a husí játra, oboje v malých baleních. Jako pečivo jsem si pak vzal žitný chleba na prvních pár dnů a výborný křupavý chléb s koprem z Ikey na ty zbylé. A nesmím zapomenout na rajčata a ředkvičky. No hromada toho byla pěkná!

V den nástupu jsem si zabalil oblečení, jídlo, věci na psaní, mobil bez SIMky s výdrží baterky přes týden a hlavně Koshi – úžasnou bambusovou zvonkohru, kterou jsem si pořídil jen několik dní před odjezdem.

S Tomášem a Lenkou jsem se bohužel nepotkal, posunul se jim termín odletu na dovolenou a tak mě do svatyně uvedl jejich syn, kterému jsem jen předal prohlášení a po základních instrukcích se s ním rozloučil. Rozložil jsem si podél stěny jídlo tak, abych se v něm dobře orientoval, k posteli připravil papír a propisku, vypnul mobily a přesunul se do sanitární místnůstky, kde jsem také nachystal vše potřebné.

A pobyt ve tmě mi začal

Když jsem se přesvědčil, že jsem po praktické stránce pobytu připraven, vztáhl jsem ruku ke schovanému vypínači a v tu chvíli se mi rozbušilo srdce, protože tím malým pohybem jsem měl odstartovat něco, o čem jsem měl jen mlhavou představu na základě postřehů těch, kdo tím již prošli, ale vlastně vůbec nevěděl, jak to budu prožívat právě já sám. Zhasnul jsem jedno světlo, zhasnul jsem druhé světlo a nastala tma.

První večer jsem v podstatě řešil orientaci v prostoru, přípravu něčeho malého k večeři, kdy jsem zjistil, jaký obrovský problém je si ve tmě namazat chleba pomazánkou a zanedlouho šel ulehnout. Následující celý den jsem v podstatě prospal, či proležel s pocitem ospalosti. Druhý den byl velice podobný tomu prvnímu, ale bolení zad z toho neustálého ležení mě donutilo se začít trochu hýbat. Na bolení zad trpím už delší dobu, mám sedavé zaměstnání a kulatá záda, takže se snažím pravidelně cvičit protahovací a posilovací cviky právě se zaměřením na zádový svalový korzet, což se mi ve tmě náramně hodilo, protože si posloupnost jednotlivých cviků již velmi dobře pamatuji. Druhý den jsem cvičil jen jednu sestavu, následující dny pak již dvě denně, což bylo celkem náročné, ale nezbytné vzhledem k omezené možnosti pohybu ve svatyni.

Měl jsem velmi dobrý nápad vzít si s sebou tužku a papír na poznámky, přestože je psaní potmě o něco náročnější, než za světla. Jednak jsem si zapisoval všechny sny, kterých se mi za celou dobu pobytu zdálo hodně a za další jsem si zapisoval stěžejní myšlenky a podněty, kterých se mi v hlavě urodilo také požehnaně.

Do tmy jsem si s sebou vzal zvonkohru

Dostávám se pomalu k tomu nejdůležitějšímu, o čem pro mě vlastně pobyt ve tmě byl. Jednak tmu samotnou jsem vnímal velmi neutrálně, nevadila mi, přestože mé oči se neustále snažili alespoň něco v té tmě rozpoznat, z čehož byly dost unavené. Dále jsem přijal za vlastní prostor, v kterém jsem se nacházel, stal se mým dočasným domovem, poskytoval mi základní potřeby a byl díky dřevěnému obložení velmi příjemný pocitově. Zvonkohra Koshi, kterou jsem si pověsil pod světlo do ložnice, se mi stala blízkým společníkem a příjemným šiřitelem zvukové harmonie v prostoru, kde jsem se nacházel a díky výšce zavěšení i příjemným zpestřením, kdy jsem se hlavou snažil “trefovat” do míst, kde jsem předpokládal, že se nachází její spodní část, aby mi zahrála.

Čas jsem trávil spaním, cvičením, jídlem, hygienou a přemýšlením, přičemž to poslední jmenované bylo díky podmínkám velmi jiné, než obvykle. Jednak jsem cítil velký klid a uvolnění, kdy jsem se dostával snad až do stavu blízkého meditacím? V mojí mysli se začali odvíjet příběhy z různých oblastí mého života – tu z práce, tu z rodiny, tu s někým blízkým. Někdy to byly příběhy které se staly, někdy příběhy, které by se třeba mohly stát a bylo zajímavé sledovat, jak se odvíjí. Jako příkladu takové jedné fikce uvedu návštěvu hudebního klubu s jednou mou dobrou kamarádkou, kde vypukl požár a my se velice obtížně dostávali jednak z tlačícího se davu a následně pak ven na ulici skrz malé boční okénko. Všechny tyto příběhy jsem viděl jak na filmovém plátně, velice realisticky a vyvolávali ve mě příslušné emoce včetně projevů, jako je tlukot srdce a zrychlený dech.

Přicházely mi myšlenky, co dělat dál

Čas od času mi v hlavě vytanula myšlenka, která mi dávala nějakou zásadní informaci pro můj život, pro mé další směřování v něm, pro to, co je důležité a podstatné. Opět uvedu příklad jedné takové myšlenky, kterou jsem si zapsal: “Vše, co se nám kdy stalo je, nenávratně pryč, v minulosti. My setím můžeme a nemusíme nechat ovlivňovat, my se na to můžeme a nemusíme vymlouvat, jaký život žijeme. Jediné skutečné je tady a teď. V přítomném okamžiku se rozhodujme dle vnitřního hlasu, jak je nám to bytostně přirozené, v souladu s tím, kým skutečně jsme. Budoucnost je otevřená, až její poznání nám dá zpětnou vazbu. Nepředjímejme na základě minulosti věci budoucí, omezujeme si tím cesty, po kterých se můžeme vydat”.

Druhou, pro mě velice neobvyklou věcí bylo, kolik se mi během celého týdne zdálo snů, nebo spíš kolik jsem si jich po probuzení vybavoval a v jaké obsáhlosti, či detailech. Bylo velice důležité si je co nejdříve zapsat, neboť i když jsem měl po probuzení pocit, že je přeci jasné, co se mi zdálo, tak postupem času to pro svoji snovou podivnost tuto jasnost ztrácelo. Možná i samotný proces zápisu pomohl tomu, že se mi jejich obsah lépe zapsal do paměti a tudíž následně mohl proběhnout i nějaký můj pokus o výklad, o čem ten který sen mohl být.

Ve tmě jsem pak viděl světlo

Asi jako největší “zvláštnost” pobytu ve tmě se mi udála ráno po probuzení třetí noci a opakovala se pak až do konce. Ač jsem to vůbec nečekal, tak jsem byl alespoň omezeně schopen v té absolutní tmě vidět. Poprvé jsem z toho byl poměrně vyděšený a zmateně jsem se rozhlížel po zdroji toho světla, které ozařovalo okruh cca jednoho metru okolo mě a navíc to celé vypadalo jako natočené infra kamerou. Viděl jsem své tělo na posteli, matraci, peřinu, přičemž zrakové vjemy přesně odpovídaly pohybům, které jsem prováděl, nejednalo se o šálení smyslů.

Následující ráno jsem provedl malý pokus s polštářkem, který jsem si na noc vzal k sobě do postele pod peřinu, aby se zahřál na tělesnou teplotu. Hned po probuzení, kdy jsem opět viděl, jsem polštářek hodil na zem a podíval se tím směrem. Když jsem ho neviděl, tak jsem usoudil, že s tepelným zářením má schopnost nemá co dělat. Další noc jsem se pokusil zjistit, kde se nachází zdroj toho světla a přišlo mi, jako by mi na čele mezi očima visela malá žárovička. Více jsem už na místě o tomto zvláštním úkazu, či fenoménu nezjistil, až následným dotazem na Tomáše a Lenku + informacemi z Internetu jsem odhalil, že to má co do činění s tzv. třetím okem, které se mi pravděpodobně aktivovalo, či projevilo.

Ukončení pobytu ve tmě není radno podceňovat

K samotnému závěru a ukončení pobytu ve tmě bych napsal, že ho není radno podceňovat. Osobně to považuji za tu nejméně příjemnou část z celého týdne a pravděpodobně souvisí s rozhozením systému orientace v prostoru, ke kterému ve tmě dojde a který se po ukončení a vrácení se na světlo opět musí stabilizovat.

Přirovnal bych to k pocitu, který jsem zažil po týdnu stráveném na lodi a následném stanutí na pevné zemi – točila se mi hlava, občas jsem zavrávoral, měl jsem divný pocit v ústech a žaludek jak na vodě. Navíc oči na světle venku jakoby těkaly, neschopné se zastavit na jednom místě a v klidu na něm spočinout, nejspíš jakožto následek neustálého snažení během celého týdnu ve tmě něco vidět, na něco se zaměřit. Tato oční roztěkanost pak celkem komplikuje i např. řízení auta, kterým jsem se ráno přesunul z Lomce do Kutné Hory, kde jsem následně strávil několik “aklimatizačních” hodin, během kterých se mi ustálilo nejen vidění, ale i žaludek a také hlava, která je opět z té záplavy obrazových a dalších vjemů zahlcená.

Následnou cestu z Kutné Hory do Prahy pak provázela naprostá pohoda a uvolnění, kdy jsem si vychutnával probouzející se jarní krajinu, klidnou jízdu po silnici s minimálním provozem, klid a vědomí, že už nic nebude stejné, jako dřív, že se do Prahy vracím jako jiný člověk.

Pobyt ve tmě mne změnil a při tom jsem to furt já

S odstupem několika dní od ukončení pobytu ve tmě mám i odezvu od několika lidí, kteří si všimli, že jsem jiný nejenom ve vystupování, ale i ve výrazu tváře a také v tom, co ze mě vyzařuje. Pravdou je, že sám vnímám změnu, ke které došlo a která se subjektivně velmi těžko popisuje, ale která jedle mého jednoznačně pozitivní, co se mého života a jeho dalšího směřování týče.

Na otázku, zda bych doporučil někomu pobyt ve tmě odpovídám jednoznačně ano, ale pouze za předpokladu, že to dotyčný chce a cítí, že je to pro něj to správné, co má vykonat a podstoupit. Jedná se bezesporu o velmi silný a účinný nástroj k sebepoznání a k vnitřnímu uzdravení, o jednu z mnoha forem terapie, která ale určitě není pro každého.

Mě v současné době velmi pomohla, za což Lenče a Tomášovi ještě jednou děkuji!

Daniela – pobyt ve tmě vše v jednom týdnu odkryl

Na světlo pobyt ve tmě

Děkuji Lenko a Tomáši,

ta tma byla pro mne velmi přínosná, skryté aspekty na světlo vynesla.

I když více než tmu jsem poustevnu hledala ,ta tma mne pochybností zbavila.
Vzala mne pod černá křídla noci, ukázala skryté jádro věci, kterými jsem se víc než pár měsíců trápila, tma vše v jednom týdnu odkryla.

Ukázala mi světlo mé, tak hluboko v sobě ukryté a schované. Světlo co svítí na lidi a pomáhá jim uzdravovat životy.

Ukázala mi jakou moc v sobě mám, a nastínila jak naložit s ní mám.

Děkuji Vám i jižní svatyni, za ten týden tmy jediný. Za Vaši péči i podporu, co vynesla mne k jiným obzorům.

Zážitky, které jsem tam měla, však pro sebe si ponechám, jsou osobní a jako takové je zatím v sobě uschovám.

Ještě jednou díky za cestu tmou, co byla víc než jednotýdenní dovolenou.

S láskou a úctou Vám přeji spoustu krásných dní – Daniela ,praktikující  v jižní svatyni

Natálie – Pobyt ve tmě v 8. měsíci těhotenství

Pobyt ve tmě těhotenství

Ahoj lidičky, 

na pobyt ve tmě mě přivedlo moje nenarozené děťátko. Již před jeho početím, jsem občas cítila, že je to možná moje cesta, nechávala jsem tomu volný prostor, až při jedné meditaci v 7. měsíci jsem měla jasno.

Najít pobyt ve tmě v těhotenství není snadné

Díky skvělému přístupu manželů Roudových mi bylo umožněno i v 8 měsíci těhotenství terapii tmou podstoupit, i když jiní poskytovatelé této služby mě odrazovali, kvůli možným potížím a nebo možnému předčasnému porodu.

Úžasný pobyt ve tmě na 5 dní

Ve tmě jsme s miminkem strávili 5 dní. Bylo to úžasné. Zjistila jsem, že to pro mě není žádná novinka, stejný stav, jako, když je člověk každý den doma, jen tam nemáte žádné hračky (počítač, kuchyň, uklízení atd.). Takže jste opravdu sami se sebou.

Ze začátku jsem spala a až asi 3 den, přišla první vlna, kdy se z podvědomí začaly uvolňovat mé strachy, které jsem si myslela, že už mám dávno zpracované. Objevovali se v různých formách, nejlepší z nich byla noční můra.

Světlo v sobě jsem našla při pobytu ve tmě

U takových snů mi vždy pomohlo světlo nebo objetí, ovšem zde, když se probudíte, tak jste sami a všude je tma, takže jediné světlo je ve vás samotných. A to byl ten největší poklad, který jsem v sobě našla.

Světlo ve mně, které svítí, i když je všude tma. Po skončení terapie tmou samozřejmě přišlo mnoho dalších zkoušek, mělo to zhruba 14 denní dozvuk.

Teď, po měsíci, mohu říct, že toto hluboké rodinné téma je zpracované a s láskou prožité. Moc děkuji miminku a manželům Roudovým, kteří byli moc přátelští a laskaví.

A ty obědy, mňamka 😀

Natálie

Jakub – až vypadnu ze svého běžného života

Ahoj,

na pobyt ve tmě jsem se strašně těšil. Těšil jsem se až vypadnu ze svého běžného života. Až budu sedět sám se sebou, ve tmě, bez čehokoliv co by mě rušilo a budu hledat své pravé já. Nebude nikdo kdo by mě z hledání vyrušil, nebude žádný vnější podnět, na který bych mohl zaměřit pozornost.

Hledání vnitřního klidu ve tmě

První dny to tak skutečně bylo. Člověk nemá co dělat jiného, a tak jsem se uzavřel do sebe a hledal vnitřní klid. Ten se několikrát dostavil a já měl ze tmy jen pozitivní zkušenosti. Ruku v ruce s tím přišla i touha po dalším duchovním cvičení, což byl přesně důvod proč jsem do tmy šel.

Tuším, že to bylo pondělí ráno. Zdál se mi sen, celkem příjemný, natáčeli jsme vtipnou reklamní kampaň. Proběhla první sekvence, po které režisér oznámil, že si to sjedeme ještě jednou. V tu chvíli jsem se probudil.

Vědomí bylo probuzené, ale mozek nedokázal opustit sen. Nastal vnitřní souboj o ustanovení reality. Já si byl jistý, že realita je v chatce, mozek mne furt vracel do snu. Snažil jsem se ho uklidnit cvičením, jídlem, sprchou. Nic nepomáhalo a začínal jsem mít pocit, že za chvíli zešílím. Potřeboval jsem obrazový vjem, nechtěl jsem rozsvěcet velké světlo a hodit za hlavu dosavadní pobyt ve tmě, zapnul jsem tedy na chvíli telefon a posvítil si jeho matným světlem. V okamžiku, kdy jsem zahlédl podlahu a stěny, se vše uklidnilo. Oči se měli na čem ukotvit a mozek konečně pochopil, že už nejsem ve snu.

Zkušenost to byla značně nepříjemná. Tomáš mi doporučil, ať to příště nechám plynout a nebojuji s tím. Možnost si to vyzkoušet na sebe nedala dlouho čekat a hned další noc se mi stala podobná situace. Nebyla naštěstí tak intenzivní. Po probuzení jsem zůstal ležet a snažil se na nic nesoustředit. Po chvíli se skutečně vše samo srovnalo.

Současně s tím se ale rozjely “halucinace”. Před očima mi neustále běhali fantas magorie, padající jehly, vodopády, lezoucí lidi, obrovské točící disky. Střídavě mi v očích blikalo jasné zelené světlo. Neustále a stále dokola. Mohl jsem cvičit, ležet v klidu, přemýšlet nebo naopak nemyslet vůbec. Stále to tam běhalo a odpoutávalo mojí pozornost. Nemohl jsem meditovat, nedařilo se mi najít vnitřní klid, který se dostavoval během prvních dní. Připadal jsem si jak zfetovaný a zažíval jsem velkou úzkost. Jelikož jsem už nemohl dělat to, s čím jsem do tmy šel a cítil se velice nepříjemně, rozhodl jsem se pobyt ukončit předčasně.

Rozsvítil jsem světlo

Rozsvítil jsem světlo. Venku byla tma, telefon jsem dal Tomášovi, aby mi ho dobil. Netušil jsem proto kolik je hodin, v domě se sice svítilo, ale bál jsem se takto v noci pohybovat po zahradě hlídané dvěma kavkazákama.

Říkal jsem si, že bude asi ráno a počkám si chvíli na východ slunce.

Ráno nebylo, východ nastal cca po 14 hodinách 😀 Úzkost i tik během pár hodin ale přestal. Po opuštění chatky na pobyt ve tmě jsem cítil obrovskou úlevu a radoval se ze znovu objeveného světa venku. Rozloučil jsem se s Tomášem a po svých se vydal domů.

Pobyt ve tmě jsem ukončil dříve

Nevydržel jsem sice ve tmě celý týden, ale získal jsem to, proč jsem do ní šel. Znovu už bych terapii tmou asi nepodstoupil, ale rozhodně nelituji.

Děkuji Tomášovi (Lenka byla zrovna pryč) za obstarávání základních potřeb a třeba někdy na shledanou 😉

Jakub

Rezervace

Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací

Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".

Zavřít