Rubrika: Zkušenosti praktikujících

O pobytu ve tmě, jakožto prostředku sebepoznání, jsem uvažoval již před několika lety a přestože jsem si našel na první pohled rozumného provozovatele, tak z toho nakonec sešlo, ani nevím vlastně proč. Že bych tenkrát ještě nebyl připravený? Těžko říct.

Začátkem tohoto roku jsem se přihlásil na kurz Integrované psychoterapie, na jehož konci jsme vymýšleli a nacvičovali závěrečnou scénku, která měla mít nějakou spojitost s tím, co jsme na kurzu dělali. Má skupina si vybrala téma různých forem terapií prováděných “šíleným” doktorem a během diskuze o terapiích někdo zmínil terapii tmou. A mě se najednou rozsvítilo v hlavě! Věděl jsem, že to je přesně to, co by mě mohlo v současné fázi mého života posunout dál, lákalo mě to, přitahovalo mě to. Bavil jsem se poté s jednou holčinou, která pro zdravotní komplikace musela pobyt ve tmě předčasně ukončit a varovala mě před možnými dopady. To mě však nezviklalo, věděl jsem, že do toho chci jít a že se toho v podstatě nebojím.

Během několika následujících dní jsem si provedl průzkum provozovatelů pobytu ve tmě na internetu a zaregistroval se na stránkách lecba-tmou.cz, neboť se mi líbilo prostředí velké zahrady na konci vesnice, samotné dřevěné chatky a v neposlední řadě pojetí Tomáše a Lenči, které je mi velmi sympatické a působí důvěryhodně. Následovala registrace a žádost o zařazení mezi zájemce při uvolnění z některého termínu.

Na pobyt ve tmě jsem se přihlásil jako náhradník

Jednoho dne kouknu do pošty a vidím netradiční nabídku na týden ve tmě bez asistence a bez stravy a v podstatě okamžitě reagoval, že mám zájem. Věděl jsem, že tohle by mohlo vyjít, přestože jsem reagoval s jistou časovou prodlevou. Navíc mě lákala ta ještě obtížnější, nebo náročnější varianta něčeho, co samo o sobě v některých lidech budí hrůzu. Celkem symbolické je, že nabídky na týden s asistencí, která přišla ten samý den jsem si všiml až následně – prostě to tak mělo být.

Ač druhý v pořadí, věřil jsem, že to vyjde a pomalu to dával vědět v práci, mezi známými, kamarády, blízkými. A taky že ano – po pár dnech mi Lenka napsala, že pán přede mnou odřekl pobyt a zda mám stále zájem. Nebylo co řešit, poslal jsem zálohu a měl radost, že to vyšlo takhle nečekaně hladce.

Obavy druhých z mého pobytu ve tmě

Co mě ve dnech před nástupem hodně bavilo byly různé reakce lidí, když jsem jim řekl, do čeho jdu. Jeden známý mi na to odvětil, že zavírání do tmy byl jeden z nástrojů mučení lidí, jiná kamarádka vyjádřila hrůzu z toho, že ona by se tam určitě potkala s hadem, přičemž přesně popsala, jak by asi vypadal. Obecně mi přijde, že ženy mají větší hrůzu z pobytu ve tmě, než muži? Nebo to jsou schopni na rozdíl od chlapů přiznat?

Já osobně jsem cítil jedinou obavu z toho, že by se mi mohl během pobytu ve tmě připomenout, či znovu odžít můj 14-ti denní pobyt v nemocnici v prvním roce života, který jsem tam strávil bez své mámy a byl hodně spojený s nepříjemnými pocity strachu a úzkosti, zvláště pak v noci, ve tmě. Ale vlastně to byl jeden z důvodů, proč jsem do toho šel, abych se dokázal vyrovnat s tím, co můj život neustále komplikuje, co mě samotného tíží.

Nakoupil jsem dostatek zásob

Příprava na pobyt ve tmě probíhala ve znamení zvažování, co s sebou k jídlu, aby to vydrželo a dalo se to jednoduše připravit. Nakonec jsem zvolil hodně jednoduchou a nenáročnou variantu bez nutnosti tepelných úprav. K snídani zapékané müsli s ořechy a také kuskus, který jak jsem zjistil změkne i ve studené vodě, jen to chce mu dát čas. K tomu několik druhů ořechů, pražených semínek, datlí, fíků, hrozinek, banán, jablka.

Dále jsem si koupil moc dobré pražené fazole, kus lovečáku, roční goudu, rybí pomazánky a husí játra, oboje v malých baleních. Jako pečivo jsem si pak vzal žitný chleba na prvních pár dnů a výborný křupavý chléb s koprem z Ikey na ty zbylé. A nesmím zapomenout na rajčata a ředkvičky. No hromada toho byla pěkná!

V den nástupu jsem si zabalil oblečení, jídlo, věci na psaní, mobil bez SIMky s výdrží baterky přes týden a hlavně Koshi – úžasnou bambusovou zvonkohru, kterou jsem si pořídil jen několik dní před odjezdem.

S Tomášem a Lenkou jsem se bohužel nepotkal, posunul se jim termín odletu na dovolenou a tak mě do svatyně uvedl jejich syn, kterému jsem jen předal prohlášení a po základních instrukcích se s ním rozloučil. Rozložil jsem si podél stěny jídlo tak, abych se v něm dobře orientoval, k posteli připravil papír a propisku, vypnul mobily a přesunul se do sanitární místnůstky, kde jsem také nachystal vše potřebné.

A pobyt ve tmě mi začal

Když jsem se přesvědčil, že jsem po praktické stránce pobytu připraven, vztáhl jsem ruku ke schovanému vypínači a v tu chvíli se mi rozbušilo srdce, protože tím malým pohybem jsem měl odstartovat něco, o čem jsem měl jen mlhavou představu na základě postřehů těch, kdo tím již prošli, ale vlastně vůbec nevěděl, jak to budu prožívat právě já sám. Zhasnul jsem jedno světlo, zhasnul jsem druhé světlo a nastala tma.

První večer jsem v podstatě řešil orientaci v prostoru, přípravu něčeho malého k večeři, kdy jsem zjistil, jaký obrovský problém je si ve tmě namazat chleba pomazánkou a zanedlouho šel ulehnout. Následující celý den jsem v podstatě prospal, či proležel s pocitem ospalosti. Druhý den byl velice podobný tomu prvnímu, ale bolení zad z toho neustálého ležení mě donutilo se začít trochu hýbat. Na bolení zad trpím už delší dobu, mám sedavé zaměstnání a kulatá záda, takže se snažím pravidelně cvičit protahovací a posilovací cviky právě se zaměřením na zádový svalový korzet, což se mi ve tmě náramně hodilo, protože si posloupnost jednotlivých cviků již velmi dobře pamatuji. Druhý den jsem cvičil jen jednu sestavu, následující dny pak již dvě denně, což bylo celkem náročné, ale nezbytné vzhledem k omezené možnosti pohybu ve svatyni.

Měl jsem velmi dobrý nápad vzít si s sebou tužku a papír na poznámky, přestože je psaní potmě o něco náročnější, než za světla. Jednak jsem si zapisoval všechny sny, kterých se mi za celou dobu pobytu zdálo hodně a za další jsem si zapisoval stěžejní myšlenky a podněty, kterých se mi v hlavě urodilo také požehnaně.

Do tmy jsem si s sebou vzal zvonkohru

Dostávám se pomalu k tomu nejdůležitějšímu, o čem pro mě vlastně pobyt ve tmě byl. Jednak tmu samotnou jsem vnímal velmi neutrálně, nevadila mi, přestože mé oči se neustále snažili alespoň něco v té tmě rozpoznat, z čehož byly dost unavené. Dále jsem přijal za vlastní prostor, v kterém jsem se nacházel, stal se mým dočasným domovem, poskytoval mi základní potřeby a byl díky dřevěnému obložení velmi příjemný pocitově. Zvonkohra Koshi, kterou jsem si pověsil pod světlo do ložnice, se mi stala blízkým společníkem a příjemným šiřitelem zvukové harmonie v prostoru, kde jsem se nacházel a díky výšce zavěšení i příjemným zpestřením, kdy jsem se hlavou snažil “trefovat” do míst, kde jsem předpokládal, že se nachází její spodní část, aby mi zahrála.

Čas jsem trávil spaním, cvičením, jídlem, hygienou a přemýšlením, přičemž to poslední jmenované bylo díky podmínkám velmi jiné, než obvykle. Jednak jsem cítil velký klid a uvolnění, kdy jsem se dostával snad až do stavu blízkého meditacím? V mojí mysli se začali odvíjet příběhy z různých oblastí mého života – tu z práce, tu z rodiny, tu s někým blízkým. Někdy to byly příběhy které se staly, někdy příběhy, které by se třeba mohly stát a bylo zajímavé sledovat, jak se odvíjí. Jako příkladu takové jedné fikce uvedu návštěvu hudebního klubu s jednou mou dobrou kamarádkou, kde vypukl požár a my se velice obtížně dostávali jednak z tlačícího se davu a následně pak ven na ulici skrz malé boční okénko. Všechny tyto příběhy jsem viděl jak na filmovém plátně, velice realisticky a vyvolávali ve mě příslušné emoce včetně projevů, jako je tlukot srdce a zrychlený dech.

Přicházely mi myšlenky, co dělat dál

Čas od času mi v hlavě vytanula myšlenka, která mi dávala nějakou zásadní informaci pro můj život, pro mé další směřování v něm, pro to, co je důležité a podstatné. Opět uvedu příklad jedné takové myšlenky, kterou jsem si zapsal: “Vše, co se nám kdy stalo je, nenávratně pryč, v minulosti. My setím můžeme a nemusíme nechat ovlivňovat, my se na to můžeme a nemusíme vymlouvat, jaký život žijeme. Jediné skutečné je tady a teď. V přítomném okamžiku se rozhodujme dle vnitřního hlasu, jak je nám to bytostně přirozené, v souladu s tím, kým skutečně jsme. Budoucnost je otevřená, až její poznání nám dá zpětnou vazbu. Nepředjímejme na základě minulosti věci budoucí, omezujeme si tím cesty, po kterých se můžeme vydat”.

Druhou, pro mě velice neobvyklou věcí bylo, kolik se mi během celého týdne zdálo snů, nebo spíš kolik jsem si jich po probuzení vybavoval a v jaké obsáhlosti, či detailech. Bylo velice důležité si je co nejdříve zapsat, neboť i když jsem měl po probuzení pocit, že je přeci jasné, co se mi zdálo, tak postupem času to pro svoji snovou podivnost tuto jasnost ztrácelo. Možná i samotný proces zápisu pomohl tomu, že se mi jejich obsah lépe zapsal do paměti a tudíž následně mohl proběhnout i nějaký můj pokus o výklad, o čem ten který sen mohl být.

Ve tmě jsem pak viděl světlo

Asi jako největší “zvláštnost” pobytu ve tmě se mi udála ráno po probuzení třetí noci a opakovala se pak až do konce. Ač jsem to vůbec nečekal, tak jsem byl alespoň omezeně schopen v té absolutní tmě vidět. Poprvé jsem z toho byl poměrně vyděšený a zmateně jsem se rozhlížel po zdroji toho světla, které ozařovalo okruh cca jednoho metru okolo mě a navíc to celé vypadalo jako natočené infra kamerou. Viděl jsem své tělo na posteli, matraci, peřinu, přičemž zrakové vjemy přesně odpovídaly pohybům, které jsem prováděl, nejednalo se o šálení smyslů.

Následující ráno jsem provedl malý pokus s polštářkem, který jsem si na noc vzal k sobě do postele pod peřinu, aby se zahřál na tělesnou teplotu. Hned po probuzení, kdy jsem opět viděl, jsem polštářek hodil na zem a podíval se tím směrem. Když jsem ho neviděl, tak jsem usoudil, že s tepelným zářením má schopnost nemá co dělat. Další noc jsem se pokusil zjistit, kde se nachází zdroj toho světla a přišlo mi, jako by mi na čele mezi očima visela malá žárovička. Více jsem už na místě o tomto zvláštním úkazu, či fenoménu nezjistil, až následným dotazem na Tomáše a Lenku + informacemi z Internetu jsem odhalil, že to má co do činění s tzv. třetím okem, které se mi pravděpodobně aktivovalo, či projevilo.

Ukončení pobytu ve tmě není radno podceňovat

K samotnému závěru a ukončení pobytu ve tmě bych napsal, že ho není radno podceňovat. Osobně to považuji za tu nejméně příjemnou část z celého týdne a pravděpodobně souvisí s rozhozením systému orientace v prostoru, ke kterému ve tmě dojde a který se po ukončení a vrácení se na světlo opět musí stabilizovat.

Přirovnal bych to k pocitu, který jsem zažil po týdnu stráveném na lodi a následném stanutí na pevné zemi – točila se mi hlava, občas jsem zavrávoral, měl jsem divný pocit v ústech a žaludek jak na vodě. Navíc oči na světle venku jakoby těkaly, neschopné se zastavit na jednom místě a v klidu na něm spočinout, nejspíš jakožto následek neustálého snažení během celého týdnu ve tmě něco vidět, na něco se zaměřit. Tato oční roztěkanost pak celkem komplikuje i např. řízení auta, kterým jsem se ráno přesunul z Lomce do Kutné Hory, kde jsem následně strávil několik “aklimatizačních” hodin, během kterých se mi ustálilo nejen vidění, ale i žaludek a také hlava, která je opět z té záplavy obrazových a dalších vjemů zahlcená.

Následnou cestu z Kutné Hory do Prahy pak provázela naprostá pohoda a uvolnění, kdy jsem si vychutnával probouzející se jarní krajinu, klidnou jízdu po silnici s minimálním provozem, klid a vědomí, že už nic nebude stejné, jako dřív, že se do Prahy vracím jako jiný člověk.

Pobyt ve tmě mne změnil a při tom jsem to furt já

S odstupem několika dní od ukončení pobytu ve tmě mám i odezvu od několika lidí, kteří si všimli, že jsem jiný nejenom ve vystupování, ale i ve výrazu tváře a také v tom, co ze mě vyzařuje. Pravdou je, že sám vnímám změnu, ke které došlo a která se subjektivně velmi těžko popisuje, ale která jedle mého jednoznačně pozitivní, co se mého života a jeho dalšího směřování týče.

Na otázku, zda bych doporučil někomu pobyt ve tmě odpovídám jednoznačně ano, ale pouze za předpokladu, že to dotyčný chce a cítí, že je to pro něj to správné, co má vykonat a podstoupit. Jedná se bezesporu o velmi silný a účinný nástroj k sebepoznání a k vnitřnímu uzdravení, o jednu z mnoha forem terapie, která ale určitě není pro každého.

Mě v současné době velmi pomohla, za což Lenče a Tomášovi ještě jednou děkuji!