Ahoj Leni a Tome,
už několikrát jsem si říkala, že vám musím napsat a sdělit své domy. Původně jsem chtěla napsat hned po příjezdu, ale to mi přišlo příliš ovlivněno momentálními skvělými dojmy a obávala jsem se, že bych nedokázala být „objektivní“. Chtěla jsem tedy počkat, až ve mně vše uzraje, abych mohla vše
popsat s větším odstupem. Po měsíci – tedy s větším nadhledem – mohu s klidným srdcem říci, že mé skvělé dojmy z mého „tmového pobytu“ nevybledly, naopak se ve mně usadily a stálé sílí…
Takže tady to je.
Jak jsem se k pobytu ve tmě vůbec dostala?
Pozvolna. Poprvé jsem se o tom, že se člověk nechá
dobrovolně zavřít do tmy, dozvěděla asi před dvěma lety, kdy mi o tom vyprávěla jedna známá, která si tím prošla a byla nadšená, ačkoli popisovala i náročnost celé akce. Přišlo mi to zajímavé, takže jsem si přečetla knihu Tvarytmy od Jaroslava Duška a začala si zjišťovat informace na internetu. V té době jsem narážela na poskytovatele, kteří mě příliš nezaujali, ať už svým zaměřením, působením či celkově filozofií. S odstupem vím, že to tak bylo správně, protože jsem na svůj vlastní pobyt nebyla „správně dozrálá“.
Nebude to klasická dovolená
Letos však přišel můj čas a „náhoda“ tomu chtěla, že jsem v pondělí 9.ledna objevila stránky Lenky a Tomáše, které mě zaujaly svou otevřeností a já jsem prostě věděla, že místo do Bulharska letos pojedu do tmy, a to právě sem. Mohlo by se zdát, že jsem se rozhodla impulzivně, protože hned o pár dní později jsem vybrala termín a zaplatila zálohu, ale já to brala úplně samozřejmě a automaticky a vůbec jsem neváhala. A pochybnosti se nedostavily ani posléze, za celých pět měsíců, než měl pobyt začít, jsem ani na vteřinu nezalitovala. Věděla jsem, že to nebude klasická dovolená v obvyklém slova
smyslu, ale že se bude jednat o další cenný kamínek do mozaiky osobn(ostn)ího růstu.
Potřebuji se hnout z místa
Cítila jsem, že nadešel správný čas a byla jsem skálopevně přesvědčená o tom, že mi tma přinese to, co potřebuji – hnout se z místa… Měla jsem pocit, že dost dlouho ve více oblastech přešlapuji na místě a točím se v kruhu, ze kterého neumím (a ze své pohodlnosti ani nechci) vystoupit, bojím se udělat něco jen proto, abych neztratila něco jiného… Lze též říci, že jsem očekávala, že mi tma
přinese prozření.
Pečlivě jsem se připravila
K plánovanému pobytu jsem přistupovala opravdu zodpovědně – nejen že jsem si pročetla mnoho zkušeností praktikujících (většinu jsem jich četla až poté, co jsem už měla zaplacenou zálohu a věděla jsem, že ač tam bude cokoli, chci to absolvovat), ale také jsem si koupila zápisník. Ano, je to možná
úsměvné, ale jsem zapisovací typ a již předem jsem si chtěla zapisovat veškeré myšlenky, které mě budou napadat, vypsat si své strachy a obavy, očekávání, zajímavé postřehy, které jsem nasávala kolem, myšlenky z knih, které jsem zrovna četla a tak.
A pak to přišlo…
Myslím si, že jsem se při zahájení pobytu ve tmě cítila v pohodě právě proto, že jsem věděla, že jsem se adekvátně připravila, že jsem si zhmotnila mnohé myšlenky na papír a že jsem se připravila i na možné problémy či slabší místa. Naopak jsem neměla žádná velká očekávání ve smyslu, že se po tmě všechno změní a bude zalité sluncem.
Stála jsem nohama na zemi a šla jsem do toho s myslí co nejvíce otevřenou, tedy bez očekávání, které by ji jakkoli limitovalo. Věděla jsem, že mě nikdo
nebude otravovat telefonem a že budu jen sama se sebou a budu otevřená všemu, co se stane, že se budu snažit pokorně přijímat všechny symboly a podobenství, které mi budou shůry poslány.
Stačilo jedno cvaknutí
Přišel tedy den D. Bylo třetího června podvečer a já se ocitla ve své severní chatce. Severní jsem si vybrala pocitově, protože „cestu znám a neměním směr, dojdu k řece plný ryb až tak na sever“ a celkově mám raději zimu než teplo.
Po vyřízení formalit s Tomášem jsem si za světla zapsala poslední
poznámky do sešitu, osprchovala se ve studené vodě (to nikoli dobrovolně, ale bojler nebyl nahřátý, proto jsem se ochladila hned na začátku – brala jsem to jako celkem vtipnou první výzvu), osahala si místnosti a zhasla… Bylo to zvláštní. Stačilo jedno cvaknutí a v chatce jsme zůstaly samy – já a tma
tmoucí.
Zapisovala jsem si…
Jak jsem již psala, jsem zapisovací typ, proto jsem si zapisovala své postřehy i ve tmě. Aby to bylo k přečtení, měla jsem pevnou sololitovou destičku, kterou jsem posouvala místo řádků. A kupodivu je opravdu vše k přečtení, nebo alespoň k domyšlení. Kromě toho, že jsem si pocity, vjemy a úvahy zapisovala, také jsem si malovala. Měla jsem s sebou malovací kameny, které jsem v případě vnitřní potřeby náhodně tahala ze sáčku a malovala s nimi
abstraktní motivy vyjadřující mé momentální pocity… Byla jsem zvědavá, jak to bude vypadat na světle a opravdu mě překvapilo, že většinou zvolené barvy (samozřejmě naprosto náhodně – ve tmě to ani jinak nejde) zcela vystihly téma (pocit) obrázku…
Pocity
Obrázek 1 z 6
Před prvním jídlem (po dvou vyspáních) – momentální pocity při přemýšlení, co mě čeká...
Bez pojmu o čase
Překvapilo mě, že s orientací v prostoru jsem neměla vůbec problém, zato jsem po prvním usnutí absolutně ztratila jakákoli pojem o čase. Nevím, jestli jsem spala tři hodiny nebo deset, ale bylo mi to jedno. Poslouchala jsem své tělo a neřešila, co nemůžu ovlivnit. Ačkoli jsem člověk dosti plánovací,
najednou jsem nemohla plánovat vůbec nic a ani mě to netrápilo, což mě velmi překvapilo.
Obvyklé činnosti ve tmě
Jediný – byť stejně tak časově pohyblivý – daný bod dne bylo jídlo, které mi jednou denně přinášeli Lenka nebo Tomáš. Porce byly opravdu velké, takže jsem si je rozdělila na vícekrát a jedla častěji menší dávky. Vzhledem k tomu, že tma byla mým parťákem 24 hodin denně, bylo zajímavé dělat obvyklé
činnosti zcela ve tmě – třeba jíst něco, co nevím, co je, mě velice bavilo (nenechala jsem si říct, co mě čeká, jen jsem si to užívala).
Jediná vtipnost k orientaci v prostoru byla, že jsem se až asi do pátého dne stále vyhýbala rotopedu, který v místnosti samozřejmě nebyl. Ano, i tohle vnímám jako znamení, že bych se cvičení a pohybu neměla stále tolik vyhýbat 🙂 .
Zpracovávala jsem emoce
Tři dny mě bolela hlava, žaludek a slinivka, což přesně odpovídá mým v tu dobu nezpracovaným emocím, pocitu lítosti, neustálému přemítání a tak dále, to aspoň tvrdí východní medicína a ano, musím uznat, dělala jsem z kdečeho těžkou hlavu a leccos mi leželo v žaludku. Nebylo to nic hrozného, dalo se vydržet, přičítala jsem to právě psychosomatické očistě, která byla logická.
Průběžně mě také bolela záda, což jsem ale přisuzovala nejen psychosomatickému „léčení“, ale také měkké matraci a dlouhému ležení. Ani toto však pro mě nebylo neřešitelné – měla jsem s sebou malý
over ball, s jehož pomocí jsem si záda protáhla na karimatce a také jsem s ním cvičila, abych vyplnila čas.
Čistila jsem v sobě negativní energii
Kromě toho jsem si také opakovala mantru Ho ́oponopono „Miluji Tě – Omlouvám se – Prosím, odpusť mi – Děkuji Ti…“ a ačkoli jsem tomu nikdy moc nevěřila, opravdu mě to zklidnilo, zpřítomnilo a smířilo se sebou samou a svou životní cestou. S touto mantrou se i nadále snažím dosahovat procesu čištění negativní energie v sobě, chybných myšlenek, paradigmat, vzorců uvažování apod.
Co mi přišlo zajímavé
Nebudu se příliš rozepisovat o konkrétních obrazech, které se mi vyjevovaly, protože jejich smysl by ostatní stejně nemohli pochopit, zmíním se spíše o některých zajímavostech (alespoň pro mě). První dny jsem se snažila vybavovat si konkrétní situace, chtěla jsem třeba myslet na někoho
konkrétního a přemýšlet o něm, ale mozek mi to prostě nedovoloval. Nevím, jak je to možné, neumím to vysvětlit, ale asi mi chtěl ukázat stopku jakémukoli násilnému přemýšlení a otevřít cestu přijímání toho, co přijde samo. Nechala jsem to tedy být a čekala.
Tma byla naprosto stejná
Posléze jsem si již mohla vědomě něco představovat či vysnívat, ale jen se zavřenýma očima, asi jako v běžném životě, když si během dne člověk zavře oči a představuje si, jaké by bylo kdyby něco… Jakmile jsem oči otevřela, obraz zmizel, případně zcela vybledl, ačkoli tma byla naprosto stejná s očima otevřenýma i zavřenýma. Naopak když jsem měla vjem shůry (tak říkám všemu, co ke mně samo přišlo, aniž bych o to žádala či si to představovala), přišel s očima otevřenýma, případně zesílil či se zjasnil, když jsem oči otevřela. To mi přišlo hodně zajímavé.
Co jsem “viděla” se zavřenýma očima
Když jsem se pak ztrácela v tom, co jsem si sama vědomě představovala často vzdušné zámky a vysněné představy) a co ke mně přišlo samo (symboly, znamení), bylo otevření či zavření očí a změna intenzity obrazu dobrým indikátorem. Zní to neuvěřitelně a nelogicky, ale je to tak… Ostatně podvědomí a nevědomí se na logiku neptá.
Mám pocit, že zpočátku jsem více spala a zároveň měla více vjemů různého charakteru, od ztřeštěných, přes něžné, až po dojemné.
Pátý den přišla změna
Začaly mě otravovat světelné neodbytné vjemy – jako by na mě svítily reflektory auta. Zjevovaly se mi se zavřenýma i otevřenýma
očima, blikaly, zářily, otravovaly mě v různých intervalech. Určitě měly svůj smysl, který jsem já neodhalila, nicméně tak jako tak se jednalo o nejvíce nepříjemnou část pobytu. Nevím, zda to způsobily tyto reflektory, ale od této doby ke mně přicházelo celkově méně vjemů, zároveň se mi nechtělo tolik spát, takže jsem se více převalovala, zavírala oči, co kdybych usnula, ale opět mě probouzelo jasné světlo.
Jaké by to bylo rozsvítit?
Věřím, že i čekání na další zajímavý vjem svůj smysl mělo – mělo mě to potrénovat v trpělivosti a zmírnění nedočkavosti všeho druhu, protože když po této delší etapě „zevlování“ něco přišlo, stálo to za to. Prostě se vyplatilo na to počkat. Musím se přiznat, že právě v těchto chvílích mě napadaly myšlenky, jaké by to asi bylo rozsvítit, co by se stalo, jak by to narušilo pobyt a tak. Opravdu zůstalo jen u myšlenek, protože jsem si uvědimovala, že bych se svou nedočkavostí připravila o další prožitky.
Žádní “kostlivci ve skříni”, ale rodina…
Čekala jsem, že budu hodně brečet, až se budou odkrývat nějací kostlivci z mých skříní a byla jsem zvědavá, jestli se mi vyjeví něco, co nebudu moct říct vůbec nikomu… Tato obava se naštěstí nenaplnila. Pláč mě přemohl třikrát, a to vždy ve věci, kterou já nemohu změnit, ale je daná (nemoc maminky, setkání s babičkou, která je 22 let mrtvá, situace kolem tatínka spojená s jeho neochotou cokoli se sebou dělat).
Neplakala jsem nikdy u vjemů, které se týkaly situace kolem mě samotné, mé
současné situace, výjevů z minulosti (byť nebyly vždy realistické ani reálné, avšak často drsně symbolické) ani vizí do budoucnosti (prý napíšu knihu apod…).
Vybavovaly se mi písně
Často se mi samovolně vybavovaly písňové úryvky všeho druhu – od Travička zelená, přes Veď mě dál, cesto má, Čechy krásné, Čechy mé, až po Zlaté střevíčky (což je mimochodem písnička, kterou fakt nemám ráda) a Jednou budem dál (což je pro změnu jedna z mých nejoblíbenějších) – ta mě ostatně navštěvovala v průběhu pobytu nejčastěji.
Těšila jsem se ze tmy ven na vítr
Jak jsem již říkala, celý týden jsem prožívala v podstatě v klidu a se vší pokorou. Stejně pokorně, jako jsem se těšila do tmy, jsem se těšila i ze tmy ven. Těšení přišlo asi šestý den, kdy pokračovalo „zevlování“ a zároveň jsem se začínala nejvíce těšit ne na světlo, ale na vítr, respektive proudění vzduchu jako takové. To mi ostatně – kromě možnosti okamžitého sdílení pocitů s nejbližšími –
chybělo asi nejvíce.
Čekala jsem, až přijde ta chvíle
Šestý den mi Lenka kromě posledního jídla přinesla budík s instrukcemi, jak postupovat po jeho zazvonění ve tři hodiny ráno. Byla jsem netrpělivá, ale paradoxně jsem usnula dobře a vzbudila jsem se – odhaduji – hodinu před budíkem. Oblékla jsem se a celá rozechvělá čekala na zazvonění (čas
jsem stále nesledovala, budík byl ve vedlejší místnosti a stejně by záře displeje spíše škodila než naopak). Když zazvonil, rychle jsem dle instrukcí otevřela chatku a sedla si mezi dveře.
Obraz, který jsem viděla, byl naprosto nepopsatelný
Mezi stromy se prolínala zlatá barva oblohy. Zářivě zlatá, jakou je na gotických obrazech zobrazována „mimočasová rovina“… Něco neuvěřitelného. Svět se se mnou točil, opravdu mělo smysl sedět, případně se přidržovat futer a rozhlížet se pomalu po krajině.
Nejprve nebyl mozek schopen při pohybu hlavou zobrazit obraz kontinuálně, ale jednalo se o trhané výjevy, jako by se zasekl film. Po asi půl hodině jsem již byla opět „teď a tady“ a mohla jsem se vydat po cestě na místo východu slunce. Byla rosa, pofukoval větřík, na nebi se proháněly mraky a slunce se
nám tedy nemohlo ukázat v celé své kráse. Jako by mi chtělo říct „já nemám být zlatým hřebem Tvého pobytu, přišla jsi kvůli tomu, co je očím neviditelné a co si odnášíš v sobě...“.
Našla jsem odhodlání
Setrvala jsem na místě skoro hodinu a jen se kochala. Byla jsem neskonale šťastná, očištěná, smířená, vyklidněná, zároveň odhodlaná… Šla jsem se projít po cestičce až k majestátně vypadajícímu stromu. Když jsem k němu přišla, zjistila jsem, že to není jeden velký strom, ale „stromová rodina“, která – když je spolu soudržná – vypadá z dálky jako majestátní strom, který nikdo nepřemůže…
Spatřovala jsem v tom další pevný bod svého života – mít kolem sebe lidi, díky jejichž přítomnosti mě jen tak něco neskolí….
Byla jsem šťastná za to, co mám
Po návratu do chatičky jsem čekala na odvoz a měla jsem tedy dost času zaposlouchat se do zvuků přírody – kuňkání žab, větru v korunách stromů, ptačího zpěvu a kdejakého cvrlikání, zahledět se do zeleně a barev jinak barevných než je člověk obvykle vnímá. Byla jsem příjemně dojatá a šťastná za to, co mám…
Podívala jsem se do zápisků
Pustila jsem se do prohlížení „tmových“ malůvek a pročítání zápisků. Zaujalo mě, že některé jsem si vůbec nepamatovala, ale když jsem o nich četla, vybavily se mi, a to včetně pocitů, které jsem při jejich vidění prožívala. Místy jsem se opravdu musela smát, co je to za ne-smysl… Hned mě napadlo,
jak je čeština krásný jazyk, že ne-smysl nemusím vnímat jen ve významu hlouposti, ale také jako něco, co není ovládáno smysly, ale je mimo ně…
Jaké poselství to s sebou nese?
Takovýto pocit se ostatně prolínal celým mým pobytem – když mi byl vnější zrak na chvíli odebrán, byl vyměněn za zrak vnitřní, kterému jsem jindy neměla
tolik možností se oddávat. Neříkala jsem si, že se mi vyjevují hlouposti, ač se to tak někomu mohlo zdát, ale snažila jsem se odhalit, co mi ta nelogičnost chce asi naznačit, co by to mohlo znamenat, jaké poselství s sebou nese.
Prý jsem se úplně prozářila a zklidnila
Své dojmy jsem hned po příjezdu domů sdílela se svými nejbližšími, kteří mě v mém rozhodnutí tento pobyt absolvovat podporovali, ačkoli ho třeba ne všichni chápali. Maminka mi třeba řekla, že mi to moc sluší, ačkoli jsem měla na sobě to samé, co ixkrát předtím. Prý jsem se úplně prozářila a zklidnila
se. Nebyla jediná, kdo mi to v prvním týdnu po tmě řekl. Takže na tom třeba něco bude 🙂
A jak bych celkově svůj pobyt zhodnotila měsíc a kousek poté? Cítím se stále zharmonizovaná a vnitřně zklidněná, prostě nad věcí.
Proč jsem pobyt ve tmě podstoupila?
Vím, že budoucnost mám ve svých rukou a že jsem cestu do hlubin svojí duše potřebovala absolvovat právě proto, abych byla vnitřně silnější a abych přijala sebe samou i lidi a situace kolem sebe a mohla vykročit vstříc lepším dneškům a zítřkům, protože včerejšky nemásmysl pitvat. Při této úvaze se mi trefně připomněl postřeh z jedné knihy – co si škrábete, to se nezahojí… A tím se snažím momentálně řídit a neškrábu se víc, než je nutné…
A co mi to vzalo?
Pochybnosti, strachy, napětí z nenaplněných očekávání jiných lidí, potřebu mít vše naplánované do posledního detailu a stres s tím spojený. Čili mi to nevzalo nic, čeho bych se ráda sama nezbavila 🙂 .
Musím říci, že jsem v průběhu celého týdne vlastně nezažila žádnou těžkou chvíli, žádnou paniku, až se tomu sama trochu divím… V nepravidelných intervalech nahlížím do svých zápisků nejen pro připomenutí všeho krásného, co mě v průběhu týdne potkalo, ale také proto, abych v nich objevila další poselství a případně rozkryla další symboly. Jsem přesvědčena o tom, že vše má svůj čas a nic se nemá uspěchat…
Závěrem…
Omlouvám se, vím, že je mé vyznání možná moc dlouhé a zeširoka pojaté, ale chtěla jsem uvést všechny souvislosti s mým pobytem spojené.
Děkuji Lence i Tomášovi za umožnění tohoto mého přerodu (špatně se to vyjadřuje slovy, ale cítím se prostě vnitřně jinak) a pevně věřím, že do roka a do
dne… Nebo prostě někdy jindy se zase uvidíme.
