Alex – panika a válečné trauma

Pobyt ve tmě a válečné traumaUž je to skoro dva týdny, co mě Lenka s Tomášem zkontaktovali, jestli bych nenapsal něco o svém pobytu ve tmě. Sice jsem okamžitě věděl, že minimálně pár řádek napsat chci, ale ta správná slova úplně nepřicházela, protože jak jednoduše popsat pocit?

Pobyt ve tmě pro nováčka

Nevěděl jsem do čeho jdu, ale tmy jsem se nebál, protože jsem si říkal, že tma je žena, a že si tak určitě budeme dobře rozumět. Jak je tato žena záludná jsem poznal hned deset minut po zhasnutí světla, protože se mi podařilo ztratit se ve sprchovém koutě (a i po další dny bylo toto místo pro mě hotovým Bermudským trojúhelníkem).

LOL První dva dny proběhly úplně v pohodě, zato třetí den se ukázalo, že se opravdu každý dostane do tmy přesně v ten pro něj nejvhodnější okamžik.

Venku začaly hodně přelétávat stíhačky (což prý v takové míře bylo neobvyklé), a v kombinaci s bouřkou a tím, že se mi ten den úplně rozhodily biologické hodiny, a já tak ztratil pojem o čase, jsem se dostal do stavu poměrně velké paniky a spustilo mi to “válečné trauma”, které jsem už párkrát řešil třeba na rodinných konstelacích.

Před očima mi probleskovaly obrazy nebe s válečnými letouny a podobné věci, pocity to byly hodně intenzivní, a dokonce jsem se začal ve dveřích shýbat (jako kdyby to ve mně evokovalo vzpomínky na nějaký nízký strop), ale cítil jsem, že tím dochází k léčení.

Přemýšlíte ve tmě o tom kdo jste a kam jdete

Samozřejmě, že člověk má spoustu času přemýšlet o různých věcech, o tom kdo je a kam jde, a řekl bych, že mi to v tomhle ohledu hodně pomohlo utřídit si myšlenky a ujasnit si, co opravdu v životě chci. Navíc mi ta tma dodala určitý nadhled, až odvahu, protože si říkám, že když už jsem zvládl ten týdenní pobyt ve tmě, že už v životě zvládnu cokoli; a zatím mi to celkem vychází. 🙂

Děkuji Vám oběma za všechno a chci speciálně poděkovat za vynikající jídlo, asi nejvíce bych vyzvedl kuskus se sušenými rajčaty (mňam), a za trpělivost se kterou mě Lenka vyslechla, když jsem si chtěl povídat.

Nakonec se ještě podělím o poslední větu, kterou jsem si ve tmě zapsal do svého deníku:

“Děkuji ti tmo za všechno, byl to super zážitek.”

S láskou Alex

David – otázky mne sužovaly roky

Srdečně zdravím, Lenčo a Tome,

o tom, jaký byl pobyt ve tmě, se dá psát hodně a ta slova měla vměstnat do jediného, znělo by jednoznačně “DĚKUJI”, protože stále velmi zřetelně vnímám hlubokou vděčnost za tento nesmírně cenný prožitek. Přicházel jsem k vám s dosti smutnou náladou, bez očekávání, a přesto s přáním nalézt uvnitř odpovědi na 3 otázky, které mne sužovaly již více než 4 roky. Jen stěží bych se pokoušel popsat ten pocit, kdy se po několika dnech objevila první odpověď týkající se minulosti – přišla za mnou jako sluneční záblesk uprostřed temné noci, protože cítila, že bez ní se stále rychleji propadám kamsi do neznáma. Doslova jsem vnímal, jak se v několika málo vteřinách jedna energie mění ve druhou, a opět jsem si uvědomil, že k záchraně lidského života stačí jediná správná myšlenka. Následovala nesmírná úleva, smích, “zpěv” a veršování ve trojsmyslech, zkrátka nechal jsem promlouvat tu část mého já, která dokáže zcela nemilosrdně rozesmát přátele a okolí, kdykoliv se jí zamane. Je opravdu velmi příjemné cítit úsměv zevnitř, tolik mi ten pocit chyběl…

Mysl se ustálí jen částečně

Byl jsem před příjezdem k vám toho dojmu, že mysl se ve tmě ustálí a ztiší svůj jinak celkem hlasitý projev, protože jí dojdou vnější podněty. Je to pravda jen částečně, a právě díky tomu má člověk možnost nasměrovat pohled dovnitř (a přitom vlastně ven) přímo mezi tu hladovou smečku debatujících entit, což mimojiné umožní najítsvá zraněná (a zranitelná) místa, pokoušet se jim porozumět a léčit je. Asi bude stačit, když napíšu slůvko Vipassana a jistě mi porozumíte.

V posledních dnech pobytu ve tmě jsem opět stejně náhle jako předním ucítil další důležitou odpověď, která se týkala budoucnosti. Nějakou dobu jsem se rozhoupával k celkem zásadnímu životnímu kroku – po létech navštívit jednu mému Srdci nesmírně vzácnou lidskou bytost – a pořád mě nakousávaly dosti různorodé pocity, jestli to mám udělat či ne. A vlastně to nebyla přímo odpověď, ale spíše velmi jasné oživení jedné důležité vzpomínky, kterou jsem zasunul kamsi hluboko a téměř na ni zapomněl. Nyní vím, že i tento slib dodržím… Vrátil se smutek, ale už je jiného charakteru, je jakoby smířlivější, protože se rozpouštějí přání, každičký můj den od pobytu ve tmě se nese ve stále větším klidu, byť nyní nemám moc ponětí, co tady vlastně dělám a jaký že to mám ještě úkol. Tak snad se vše ve vhodný okamžik ukáže.

Nejdůležitější je láska

Během pobytu ve svatyni jsem měl řadu dalších zážitků, vjemů a uvědomění, které by se jen velmi obtížně popisovaly slovy, ale ty nakonec nejsou vůbec důležité. Důležité je pouze to, že společným jmenovatelem všech mých dnů u vás, dnů minulých i budoucích byla,  je a vždy bude Láska. A jsem si tím jistý více než tím, že zítra zase vyjde slunce, mnohem více než tím, že dýchám a žiji, že Ona se mnou půjde za hranice všeho času. A protože si života nesmírně vážím, hodlám jej prožít v Přítomnosti, ať už to bude pozorování pozvolna padajících vloček, západů slunce za kopci či nálad a enerigí lidí, kteří proudí okolo. Protože být přítomný a vnímavý je asi ten nejlepší způsob, jak uctít Život sám.

Lenčo, Tome, ještě jednou Děkuji Moc, že jste mi umožnili dojít poznání, které mou existenci tady učiní smysluplnější a bohatší. Mějte se krásně, objímám.

S přátelskými pozdravy
David

Tomáš – terapie tmou není třeba se bát

Ahoj Tome a Lenčo,

chci vám poděkovat, že provozujete tuto krásnou službu, pobyt ve tmě,  ostatním lidem i sobě. Téměř s jistotou si myslím, že jsem u vás nebyl naposledy. Těším se tedy, až bude následovat další půlroční vyčkávání na pobyt, jelikož i ten v mém životě cosi měnil.

Po příjezdu na onen pobyt ve tmě jsem byl přátelsky přivítán Tomem a ohromen hravostí jejich psů (tedy jednoho, druhý spíše dožívá a chová se duchovněji :D:D) a seznámil jsem se s další účastníkem pobytu. Následně se nás ujaly Roudovy krásné děti, které si z nás udělaly instantně kamarády, až jsem téměř zapomněl, proč jsem přijel. Pak už jsem šel rychle do chajdy, jinak bych s nimi zůstal do noci 🙂

Pobyt ve tmě o samotěVe tmě každý sám za sebe

Pak poslední rozhled v chajdě a zhasnout… V této části mého psaní jsem přemýšlel už při pobytu, jednak co bych o něm napsal, ale hlavně proč jsem si četl výpovědi ostatních. K tomu vedla určitá nejistota, je to něco nového a pro některé lidi nepochopitelného, tak jsem se prostřednictvím čtení výpovědí snažil “uklidnit” a získat více odvahy. Pokud toto bude číst někdo takový, s kým toto rezonuje a zajímá se o práci na sobě v oblasti uvědomování si, sebelásky apod., tak ho chci ujistit, že se nemá čeho bát a bude to krásný zážitek 🙂 Ve tmě potká každý sám sebe, nese tam svůj svět a tma je plátno pro podvědomí, které na ní maluje důležité zážitky a situace, které je potřeba hlouběji prozkoumat a přijmout.

Jídlo bylo magické i srandovní, člověk neví jestli to jíst rukou nebo lžící (když si to nenechá říct jako já :D) a když dostanete tortillu, naučíte se ve tmě i uklízet :D. Nejsilnější chvíle, co se týče nutnosti z chatky odejít, byla po snědení výborné čočky, kdy jsem cítil nutnost nejraději jít ven a pogratulovat kuchařce 😛

Nádherné světlo, jsem zpátky

Návrat do světa světla byl nádherný, najednou je vše neskutečně detailní a díky tomu, že jste hned po pobytu s lidmi po stejném pobytu z chatek hned vedle vás, je to o to víc nádherný návrat. Cítí vše téměř stejně.

Co pobyt ve tmě dá se těžko popisuje, odehrává se to u mě na podvědomé úrovni, přesto to cítím a jsem za to vše vděčný. Buďte odvážní a správně šílení, o tom to tu asi je 🙂

Mějte se krásně a jednou se opět sejdeme všichni na jednom místě :))

Tomáš

Jitka – psycholožka na pobyt ve tmě

Zdravím vás Lenko a Tomáši,

ten týden ve tmě byl pro mne velmi náročný, párkrát jsem to už chtěla vzdát, ale pokaždé jsem si říkala “co když třeba dnes nebo zítra přijde už něco příjemné”.

Očekávání při pobytu ve tmě

Nepříjemné bylo to, že původný úmysl strávit pobyt ve tmě hlavně meditacemi se nezdařil, jaksi se mi nedařilo ponořit se do meditací, tak jsem spíš jenom relaxovala a cvičila a spala a jedla … tak kolem dokola. Po dvouch až třech dnech to byla docela nuda, pak přišly zrakové halucinace, možná by to někdo nazval vize… Ty mne vyrušovaly tím, že do té doby už “zmáknutá” orientace v prostoru úplně zmizela, stěny i strop se bizardně měnili. No alespoň nějaké vzrůšo, i když jsem nemohla někdy trefit ani do postele.

“Někdy to bylo lepší nežtelevize”

Někdy to bylo lepší než televize, ale smysl jsem v těch obrazech nenašla. Co se týče mého přemýšlení o živote, tak to přemýšlím celý život, jsem psycholožka. Na vědomé úrovni teď nemám žádné problémy, ani nic k řešení, vlastně jsem nikdy nebyla v osobním životě tak šťasná, jako teď. A podvědomí mi ve tmě nic nenabídlo, kromě divně se měnícího prostoru…

Třeba jsem se ocitla před velkou vanou, nebo ze stropu visely stovky lamp… A tak to šlo až do konce.

Děkuji Lenko a Tomáši za starostilivost, za výborné jídlo a pití.

David – pravdu máme stále před nosem

Srdečně Vás zdravímPobyt ve tmě pravda, přátelé,

s laskavým svolením Lenči a Tomáše Roudových mám nyní možnost sdílet některé své vjemy a zážitky na pobyt ve tmě a dát tím malinko nahlédnout do mysli jedné docela obyčejné lidské bytosti, čím vším si během temného bdění/snění prochází. Nebudu Vás unavovat spoustou informací kolem a kolem, protože to, jak na Vás bude působit cesta na místo určení, samotná svatyně, její okolí či ony dvě bytosti, které Vás tmou provedou (v míře Vámi stanovené), už záleží jen a jen na vnímání Vaší mysli, protože “Člověk vnímá jen ten svět, který nosí v sobě” (Antoine de Saint-Exupéry).

Okamžik zhasnutí je čistě na každém z nás, není tady nikdo, kdo by nutil či byl nucen, dveře ven se nezamykají, i vypínač světel máte stále na dosah a právě tato svoboda ještě více podbízí k tomu, abychom se jen tak nevzdali. Přeci jen jsme sem všichni podvědomě či vědomě přijeli (či přijedeme) něco zpracovat, něco vyřešit a postavit se tomu tváří v tvář. Možná bude někdo namlouvat, že to chtěl(chce) zkusit jen ze zvědavosti, ale po hlubší introspekci poznáte, že je tomu skutečně jinak – vše má svůj velmi dobrý důvod. Mimochodem opravdu je to doslova léčba tmou a jak se lze dočíst třeba v knize Královna Slunce (Christian Jack), tak podobnou procedurou lidé (nejen) ve starém Egyptě procházeli celkem běžně, faraoni a další státníci zastávající důležité královské funkce toto podstupovali nejméně každoročně jakožto očistný proces, který měl za úkol zjasnit a zklidnit mysl a učinit ji pak mnohem snáze ovladatelnou pro správné vykonávání dané funkce. Možná v tomto okamžiku začínáte jasněji cítit a vnímat, proč je toto pro Vás tak důležité a proč Vás to dovedlo až sem.

Pobyt ve tmě v západní svatyni

Řízením jakýchsi sil na mou osobu připadla západní svatyně, ze které jsem po zhasnutí ještě pootevřenými dveřmi pozoroval nádhernou scenérii a v poli osamocený vlčí mák, prožíval jsem něžné a smutné myšlenky na Milovanou a její přenádhernou a usměvavou tvář, následoval poslední nádech venkovního vzduchu a poté už jen klidné a pevné uzavření vstupních dveří. V ten okamžik Vás vedle tmy obklopí hluboké ticho a to, co bylo dříve uzamčené uvnitř, najednou pocítí, že brzy bude příležitost dostat se ven. Byť jsem na pobyt ve tmě nevkládal očekávání, bylo tam už poměrně zoufalé přání zodpověděť si alespoň jednu ze 3 otázek (na minulost, přítomnost a budoucnost), které mne sužovaly poslední 4 roky a které se všechny vztahovaly právě k Té, jenž je mi vším. Dostal jsem odpověď na 2 z nich a ještě něco mnohem více, ale hezky všechno popořádku…

První noc byla napěchována celou řadou různorodých snů. První 3 jsem si nepoznamenal, pak se ale stalo něco, co mě po celý zbytek pobytu převedlo na úplně jinou myšlenkovou kolej. Po skončení 3. snu jsem zcela zřetelně viděl pár dlaní, jak pod zhasnutou projekční plochou velko-obývákové velikosti, která působila jako jediný kus skla bez jakéhokoliv orámování, vkládá do nějakého zařízení cosi jako videokazetu, na které bylo napsáno “č. 4”. Měl jsem do té doby celou řadu lucidních snů i několik astrálních cest, znám a velmi si vždy užívám ty pocity, kdy se probudíte a víte, že ještě spíte, nebo procházíte místy, která důvěrně znáte, a pak “padáte” zpátky do těla. Toto ovšem bylo něco zcela jiného – cítil jsem se jako ten, kterému patří ony dlaně, zároveň jsem ale vnímal emoce jako u testovacího panáka, na kterém má co nevidět proběhnout další pokus v novém prostředí. Velmi se v tom okamžiku prohloubil již existující rozpor ve vnímání mezi já a Já, což v dalších dnech umožnilo porozumět jiným přicházejícím informacím. Ke snům té noci ještě dodám, že 6. sen byl dvojúrovňový – kdo viděl film Inception (Počátek, r. 2010), bude rozumět: Stál jsem uprostřed noci doma v jednom pokoji vedle mé postele, která na daném místě normálně nestojí, a díky tomu jsem věděl jasně, že spím a že se chci probudit. Poté jsem se sice probral do jakési temné svatyně, ale byla to jen vyšší úroveň snu a záhy se mi s velkým rachotem zřítil kus stropu a dovnitř začalo proudit jasné ranní světlo. Ještě si pamatuji, že za chvilku jsem za dveřmi slyšel hlas Toma, jak na to nadělení říká “No to se mi snad jenom zdá!!!” 🙂 Takže Tome promiň, fakt jsem Vám to tam nechtěl zbourat, snad to dáte brzo do kupy. 😉

Jestli je ještě noc, nebo již nastal rozbřesk, můžete rozpoznat zaposloucháním se do ptačího zpěvu, který se jemně nese i přes jinak velmi solidní zvukovou izolaci – hold přírodu člověk nezastaví. S chatičkou jsem se rychle sžil a každý její kousek mi připadal přátelský, jakoby právě s tímto záměrem byla vybudována. Další 2 dny a noci probíhaly velmi poklidně. nechával jsem většinu dne tělo odpočívat a byť jsem si před oběděm vždy tak půlhodinku lehce zacvičil (vyšší postavy fakt bacha na pokusy o stojku “s rozběhem”), první 3 dny jsem opravdu tak 18-21h denně prospal a byl jsem rád, že jsem si přibalil sportovní triko na kolo, aby se tělu v delší hibernaci lépe dýchalo. Ranní myšlenky typu “ležím do rozednění” padaly asi tak na stejně úrodnou půdu jako hláška typu “pádlujem do setmění”, která člověku při několikatýdenním brouzdání na kajacích svalbardskými fjordy během polárního dne celkem snadno vypadne z pusy. 🙂 Jinak během bdění, cvičení a chození po chatce bude určitě mnohým rovněž příjemné oblečení na chvíli odložit – když už jste vystaveni tváří v tvář tmě a útokům svých skrytých emocí a myšlenek, jste stejně tak či tak nazí a takto to budete vnímat ještě silněji. Moc toho během toho týdne potřebovat nebudete, nicméně je fajn si věci rozložit pod postel a “vyfotit” a ohmatat, abyste to poté hravě našli. Možná budete také semtam hledat třeba takovou zubní pastu, kterou shodíte, protože jste 1/2 vteřiny předtím nebyli dostatečně bdělí, ale zajímavé je, že některé věci uchopíte vždy s nesmírnou přesností, vnitřní prostor je velmi dobře vnímatelný i bez rozsvícených světel. Jediné, s čím jsem si příliš nerozuměl, byla klimatizace – přes veškerou snahu se mi nepodařilo uvést ji do stavu, kdy by vzduch neohřívala, ani nechladila, ale jen přiváděla venkovní vánek v nezměněné formě. No nicméně krapet za to jistě může i fakt, že jsem začal studovat ovladač až po zhasnutí.

Jídlo při pobytu ve tmě jako překvapení

Okolo poledne Vám jedna nesmírně srdečná bytost donese naprosto kouzelnou baštu a určitě neprohloupíte, když si nenecháte prozradit obsah “zásilky”, protože tím ještě více prohloubíte a zjemníte vnímání. Opatrně nést, ochutnávat a očichávat neznámé (a nesmírně lahodné) jídlo potmě je asi jako mazlení a následné usínání v objetí milované bytosti, kdy jste vedle spánku unášeni přenádhernou vůní jejích vlasů a pokožky a teplo jejího Srdce Vám přitom vhání slzy štěstí do očí… Lenča Vám asi bude tvrdit, že za to může ta tma, ale sama je v kuchyni opravdu veliký kouzelník a jistě pocítíte na vlastních smyslech, že vaří s Láskou – více snad není třeba prozrazovat.

Po 3. noci, když mi v mysli stále dokola a dokola hrála píseň od D. Deyla (“…nezradím víckrát duši Tvou”), se objevila odpověď na mou první otázku – konečně jsem porozuměl, co se to tenkrát před léty vlastně stalo a že k tomu všemu vlastně zřejmě stačila jediná má lež! Nelze dost dobře popsat slovy, co se poté s mou myslí a emocemi všechno dělo, ale ucítil jsem nesmírnou úlevu, mnohaletý smutek se jako kouzelnou hůlkou rozpustil v slzy, ještě hlubší vděčnost a snad ještě silnější Lásku než doposud, pokud je vůbec něco takového možné. Jediný okamžik a jak dokázal otřást celou duší… Nebýt pobytu ve tmě, trápím se jistě ještě řadu dalších let. Úleva se projevovala ve velmi hlubokých vrstvách, v mysli jsem si poté prozpěvoval, smál se lecčemu (pardonuju se, ale tady by popis byl fakt na dlouho) a všechno dostalo zcela novou příchuť.

O 4. noci jsem měl opět velmi zvláštní sny a tentokrát jsem uviděl zcela jasně, že je během snění záměrně vytvářena konkrétní situace a přitom se testuje určitý aspekt mysli, jak na ni bude reagovat, čímž probíhá jakési studium a vývoj podobný tomu, co všichni prožíváme v běžném životě. A hlavně si znovu silně procítíte, že Vy a mysl není jedno a totéž. Měl jsem před pár lety tu čest pobývat několik dní s mistrem Nukunu, kdy mimo jiné povídal o proudu myšlenek a emocí jako o hurikánu a o tom, že jeho vnitřní, nehybným a zcela klidným středem jsme právě my. Jedna věc je slyšet a představovat si to, druhá věc je to skutečně zažít a nechat mysl tomu porozumět. Viděl jsem mysl jako shluk osobností různých povah a charakterů, viděl jsem, jak při nabývání moudrosti tato mysl bohatne a čistí se zároveň, viděl jsem vesmírné “plantáže” plné statisíců pátravých očí stoupajících směrem k modravé záři, viděl jsem strop jemně osvícený namodralou podlahou, viděl jsem třeba i 5 různorodých myšlenek během 2 vteřin a žádná nebyla má, viděl jsem možnost volby, kterou všichni máme před smrtí, a znovu jsem prožil to, co napsal V. Megre ve své knize Obřady lásky, když v ní umíral člověk, který prožil život plný nenaplněné Lásky:

“Nepomyslím na své nové narození, jim odevzdám svou mysl pro tvoření. Odevzdám pro jejich štěstí a nadšení. Vtělujte se, potkávejte se, žijte ve staletích, Radomíre, Ljubomilo, jsem váš druh, nejsem nepřítel.” Na trávě ležel Vedruss, nesténal. Zesláblý, ale přece dokázal přitisknout k hrudi sošku milované ženy. “Děj se dobro,” jako v blouznění, zašeptal své milované…

Cítil jsem také velmi jasně, že když chce člověk být rodičem, měl by si nejprve velmi jasně uvědomovat svou zodpovědnost a nutnost vyléčit a vyčistit co možná nejvíce svých bolestí, bloků a trápení, aby nic z toho nepřenášel na své děti. A když už na dětech vidí své vlastní nedostatky, nezoufat a hledat v sobě odpovědi a cesty, jak vše uvést do harmonie.

Po 5. noci mi “do dlaní” přistála odpověď na 3. otázku, zda bych Ji měl vyhledat a svěřit se se vším, co v sobě nosím. Do zápisníku jsem si poté napsal pouze “Neporuším Poslední slib”, opět se navrátil smutek a stesk, ale nyní již v jiné, smířené formě. Vybavila se mi přitom scéna ze seriálu Goro, bílý pes, který jsem sledoval jako malý kluk: Dívka z jedoucího vozu zapískala na píšťalku 2x a on věděl, co to znamená a že musí poslechnout. Věděl jsem však již dávno, že bez ohledu na to, co pro ni znamenám, budu dál brousit a leštit ten malý kamínek, dokud z něj nebude diamant, který Jí jednoho dne složím k nohám.

Pobyt ve tmě otevírá

Přátelé, mohl bych s Vámi sdílet ještě mnoho dalšího, ale i kdyby tisíce stran byly popsány tisíci zážitky, pořád to bude mysl, která bude vypravěčem, a tím bude chtě nechtě odvádět od Skutečnosti. Povím Vám snad ještě tolik, že tma je kamarádka a bude se snažit Vám pomoci otevřít se všemu, co máte v sobě. Pokud v mysli nosíte něco, na co byste nejraději zapomněli (a čemu nikdy neutečete), tma Vám pomůže to zpracovat a rozlišit, co je iluze a co je Skutečnost, zapovězené myšlenky, touhy a vášně budou stůj co stůj chtít na povrch. Můžete mít hlubokou úctu k svobodné vůli Milované bytosti a vědomi si síly lidských myšlenek a přání můžete potlačovat své sny, ale nepůjde to donekonečna. A právě tma bude tím, kdo Vám otevře oči.

A ještě zcela poslední věc, respektive poslední poznámka ze zápisníku: “Pravdu máme stálo přímo před nosem, pouze naše oči ji nevidí.” Proto bychom se měli dívat svým Srdcem.

S láskou

David

Ivana – dospělá ženská, co si blbne ve tmě

Pobyt ve tmě a ptáčkovéMilá Lenko, milý Tomáši,

je to rok, co jsem u vás absolvovala pobyt ve tmě, co jsme se naposledy objali a já jsem odjela domů :).
Cítím, že je na čase posdílet s Vámi pár mých pocitů, situací, zážitků, kousek mého života po tmě…

Pro pobyt ve tmě jsem se rozhodla na Tři krále

Jít do tmy mi přišlo večer na Tři krále 2015, hned jsem sedla, ruka na klávesnici mně zavedla na Vaše stránky a pak jsem dlouho čekala, celých pět měsíců jsem občas bloudila po Vašich stránkách, hledala informace k pobytům ve tmě a vlastně se docela těšila. Mezi tím jsem onemocněla, operace basaliomu dopadla O.K., tak jsem na konci května sbalila pár věcí a medvědy a dorazila.
Krásné přivítání, čaj s Lenčou, povídání, nic lepšího jsem si nemohla přát.
A pak to přišlo, procházím chatku na pobyt ve tmě za světla, počítám kroky, ukládám věci, už držím ruku na vypínači, dlouho, dlouho…. Než jsem si naprosto jistá, že už na dalších pár dnů nerozsvítím. Pamatuju si všechny situace minutu po minutě 🙂 ještě nyní.

Bylo mi smutno a plakala jsem 2 dny

První dva dny jsem hodně plakala, bylo mi smutno po mých blízkých, moc mi scházelo objetí, dotyky, pohlazení, ne povídání, ale spíš fyzický kontakt. První den povídání s Lenčou jsem si uvědomila, že mi moji blízcí nemůžou nahrazovat lásku, kterou mám chovat sama k sobě. Boží lásku, kterou v sobě máme úplně všichni, jen na ni pod vlivem výchovy a různých životních karambolů prostě zapomínáme.

Co tu děláš, blbneš tady, ty dospělá ženská, máš dělat něco užitečnějšího a nevymýšlet kraviny, doma a v práci tě potřebujou…

Druhý den povídání s Tomášem, opět skvělá lekce. Proč mi pořád něco v hlavě říká, „Co tu děláš, blbneš tady, ty dospělá ženská, máš dělat něco užitečnějšího a nevymýšlet kraviny, doma a v práci tě potřebujou…“ Už, už bych vzala za kliku a vypadla, pak ale zase něco uvnitř mě říkalo ne. A co na to Tomáš? „Hele, vezmi si např. armády stojící proti sobě. Jedna je v tichosti, připravena k boji, je klidná a mírná, přesto statečná. Ta druhá hlučí, řve, dupe a rachotí, obě mají svou sílu a je jen na tobě, kterou si zvolíš. Co myslíš, že každá představuje? Ano, ta klidná a statečná, stojící s přímým, statečným pohledem, to je má duše, ta hřmoucí a děsivá je moje ego. Tak jsem si vybrala a zůstala…

A pak přišel u terapie tmou klid

Lenčo a Tome díky, pak už jsem nic nepotřebovala. Hodně jsem psala, představte si, vše, co je na papíře, se dá přečíst. Hodně jsem kreslila, sepsala jsem si svoje desatero života ve tmě :). Úplně prvním bodem bylo – ukládej vždy vše na své místo, opatruj své věci, protože ve tmě už to jinak nenajdeš :). Když se nad tím člověk zamyslí, je to tak i v běžném životě, jen to za světla vůbec nevnímáme. A je jedno, jestli opatrujeme hmotné věci, či něco úplně jiného, třeba lásku :).

A co mi na konec chybělo úplně nejvíc? Vůbec to nebylo světlo, ale na prvním místě zpěv ptáků a na druhém místě čerstvý vzduch. Přátelé, až ve tmě jsem si uvědomila, že bez ptáků by lidstvo zešílelo, je to neuvěřitelné a nepopsatelné, co jsem cítila a mám v sobě stále. Jsem si naprosto jistá, že lidskou psychiku ovlivňuje ptačí zpěv tím nejkrásnějším způsobem. A představte si, při cestě z města o Štědrém večeru (byla už tmavá noc) tak krásně zpívali ptáci, že mi vyhrkly slzy. V životě jsem nic podobného v tento čas neslyšela.
Pobyt ve tmě jsem ukončila po šesti dnech, měla jsem pěknou motolici, hodinu jsem seděla na zápraží Svatyně, hladila chlupatého hlídače a užívala si východu slunce. Upřímně, byla jsem velmi unavená…
Za rok se mi stalo spousty věcí, krásných i těch opačných. Ale díky tmě si uvědomuju, že všechny patří do našeho života a tak jako byla tma pro mne školou, tak beru i vše, co mi život přináší. Oslavila jsem 50, udělala inventuru ve svém životě a jak jen to jde se snažím pokud možno stát vždycky po boku té hodnější armády…

Co vím po roce od pobytu ve tmě?

Že se do tmy rozhodně ještě vrátím. S úctou a pokorou na dny ve tmě vzpomínám, není den, abych tam v myšlenkách nebyla…

S úctou a láskou vzpomínám rovněž na Lenču a Toma, vynikající kuchyni, krásné prostředí. Držím Vám moc palce, ať vše ve Vašem životě běží přesně tak, jak má.

Ivana

Zbyněk – problémy na které bych nejraději zapomněl

Pobyt ve tmě ... a kladnýSvůj první pobyt ve tmě mám za sebou. Nejdřív jsem o mé zkušenosti nechtěl vůbec psát, protože pobytů ve tmě už se zúčastňuje docela hodně lidí a podobných informací se dá nalézt na Internetu spousta, ale kladný výsledek mě přiměl, abych tak učinil.

První pobyt ve tmě … a kladný

Musím říct, že jsem vystřízlivěl ze své naivní romantické představy, kterou jsem pravděpodobně získal z děl Lobsanga Rampy, jiných knih či internetových zdrojů. Myslím, že je na místě určitá demytizace pro ty, kteří přemýšlí jít na svůj první pobyt ve tmě nebo pro jejich blízké.

Nejprve bych se chtěl zmínit o místě, které jsem pro pobyt ve tmě zvolil – Léčba tmou Tomáše a Lenky. Rodinná atmosféra, dobrá organizace, výborné jídlo a hezké prostředí. Myslím, že není třeba říkat víc. Občas sem tam nějaký hluk, který mě ale nikterak nevadil (bylo by možné použít přiložená hluchátka), takže můžu každému s klidným srdcem jen doporučit.

A nyní již k samotnému průběhu. Po příjezdu a vzájemném představení jsem zalezl do svojí chatky. Zhasínal jsem relativně pozdě, protože ačkoliv jsem si myslel, že jsem přípravu nezanedbal, tak realita byla trochu jiná 🙂 Na poslední chvíli jsem si ještě zařizoval přesměrování hovorů do hlasové schránky. Příště nechám někomu pro klid mysli i plnou moc. Za světla jsem radši vyzkoušel i sprchový kout.

První dva dny terapie tmou jsem prospal

I když jsem zpočátku nemohl usnout, tak se dá říct, že první dva dny jsem prospal i když to tedy bylo dost přerušovaně. Jsem z domova zvyklý se zachumlávat do deky 200×200, takže jsem byl rád za malý spacáček, kterým jsem doplnil deku běžné velikosti. Spíše jde jen o pocit, za celou dobu jsem si nemusel přitápět. Trhal jsem si ale vlasy, že mě nenapadlo vzít si i svůj anatomický polštář, protože s ním během týdne člověk stráví docela hodně času. I když jsem byl upozorněn na to, že je třeba si při donášce stravy zakrýt oči, protože světlo kolem dveří lehce prosvítá, tak se mi to ne vždy na 100% podařilo a ze začátku ke mě trochu světla proniklo. Příště určitě přibalím šátek nebo masku na oči.

Chvílemi mi přišlo, že se mi hlava uvaří 🙂

Třetí den mě rozbolavělé tělo donutilo k protahovacím cvičením. To se pak během týdne stalo ještě jednou, ale jinak jsem kromě cesty pro pro jídlo a za hygienou, celých 6 dní a 7 nocí proležel v posteli. Najednou už bylo spánku dost a mysl se tak nemohla bránit všemu potlačovanému balastu, který najednou začal vyplouvat.  Problémy v práci, vzpomínky z dětství, vše na co by nejraději člověk zapomněl – vše v plných barvách 🙂 Nejprve jsem to zkoušel korigovat a snažil se dostat, co nejvíce k narození, což se mi podařilo tak do věku 3 let (první kroky, učení na nočník), ale to mi vydrželo jen do dalšího dne. Pak se objevil konkrétní problém, který mě neopustil až do konce. Pro přiblížení si představte nějakou vaší nejvíce neoblíbenou konfliktní situaci, která se vám s obměnami promítá v hlavě rychlostí desítek obrazů za hodinu. Chvílemi mi přišlo, že se mi hlava asi uvaří 🙂

Čímž se dostávám ke stravování. Jak už jsem se zmínil bylo velmi chutné. K snídani pár kusů ovoce, celé vegetariánské jídlo k obědu (polévka, hlavní jídlo a dezert) a jako záloha krabice ovesných vloček. Musím říct, že množství je to dostatečné a celému procesu spíše přispívá být najeden jen do polosyta. Já jsem samozřejmě nic nepodcenil a vzal si s sebou „příkrm“ v podobě ovesných tyčinek, ořechů a sušeného ovoce, ale přiznávám se, že jsem ho využíval spíše jako únik před svojí myslí než že bych měl skutečně hlad.

Audio je únikem od tmy

Jako únik bych viděl i poslech audia, které jsem si naštěstí nevzal, ale uvažoval jsem o tom. Pravděpodobně by jen odvádělo od toho, co je třeba. Dalším rozptýlením, ale příjemným a vítaným, může být popovídání s průvodcem. Osobně jsem ho ale nijak nevyužíval a ani nepotřeboval. Různé formy meditativních cvičení, které jsem zvyklý provádět, mi moc nešly, protože jsem celou dobu pociťoval setrvalý tlak v hlavě. Lepší tedy bylo jen ležet a nedělat nic.

Chtěl bych říct, že zpětně spatřuji problém ve svých nereálných očekáváních a až moc zásadní otázky na které jsem chtěl získat odpovědi. Celý týden jsem si myslel, že dělám něco špatně a pobyt bude zbytečný. Když jsem se s tím nakonec předposlední den smířil, začal se zase těšit na věci které budu venku dělat a uvolnil se, tak k mému údivu posledních pár hodin před odchodem přišlo řešení. Rozhodl jsem se, že nebudu psát nic konkrétního, protože je to relativně dost osobní a ještě budu celý zážitek pravděpodobně dlouho zpracovávat, ale dá se říct, že spojení přicházejících obrazů, vnitřního hlasu, výkladu snů a následných událostí venku mi poskytlo jasné odpovědi.

Poslední noc byla poslána včelka, aby položila život pro posílení prožitku mojí výuky. Tím, že mě bodla do ruky a já na ní pak ještě šlápnul, jsem si na pár dalších hodin způsobil docela psycho 🙂 Trvalo než jsem se uklidnil a rozptýlil představu, jak budu uprostřed noci dezorientovaný, neschopný zapnout mobil, s probíhajícím alergickým záchvatem někde hledat pomoc. Byla to jediná chvíle, kdy jsem si myslel, že budu muset předčasně opustit chatku. Nakonec jsem ocenil, že jsem si vzal přezuvky a nemusel se tak bát dalšího pohybu v místnosti.

A příroda se probouzela

V sobotu ve 4 ráno mě vzbudil budík, kterým jsem dostal od Tomáše, abych nepromeškal rozbřesk. Všichni jsme se postupně vysoukali z chatek a vyrazili na malou vycházku po okolí. Bylo hezké vidět, jak se celá příroda probouzí. Přestože se mi hlava točila dost dlouho a já myslel, že si poté ještě půjdu lehnout, byl jsem nakonec nabitý energií. Kolem 6 hodiny jsme se rozloučili, rychle jsem se osprchoval a vyrazil také k domovu.

Takže co říci na závěr? Pocitově pobyt ve tmě vnímám jako jednu dlouhou noc, která velmi rychle utekla. Nejednalo se o žádné blairwitch, instatní osvícení či rozmluvu se zelenými mužíčky. Možná po delším časovém období než 7 dní. Intenzita bude pravděpodobně velmi záležet na tom, jak je kdo „zanešený“, ale myslím že pro někoho kdo netrpí výraznou psychickou poruchou je to zážitek relativně neškodný. Osobně by mě lákalo vidět, co se děje kolem hranice 14-21 dnů, ale to až třeba někdy příště.  Každopadně týden ve tmě poskytne člověku dostatečný prostor k tomu, aby mohl sledovat svoje mentální i fyziologické pochody a na základě toho přizpůsobit svůj další život k lepšímu. Pokud by se v budoucnu objevil nějaký problém se kterým bych potřeboval poradit, tak terapie tmou určitě opět využiji.

Zbyněk

Lenka – na Velikonoce pobyt ve tmě

Ahoj Lenko a Tomáši,

letošní velikonoce jsem strávila u vás ve svatyni a musím říct, že pobyt ve tmě na Velikonoce byla ta správná volba.

S pobytem ve tmě koketuji 5 let

O pobytu ve tmě vím už asi 5 let, ale jen tak na okraj jsem koketovala o tom jestli do toho jít nebo ne. Až můj kamarád, který u vás byl – byť jen 3 a půl dne mi doporučil ať jdu do toho.

Na internetu jsem si objednala termín – bylo to až za půl roku, ale to mi nevadilo.Mezi tím mi Tomáš s Lenčou posílali příspěvky lidí, kteří prošli pobyt ve tmě. Musím říct, že mi to dodávalo odvahu. Během této čekací doby jsem moc o pobytu ve tmě nepřemýšlela, nechávala jsem tomu volný průběh, ať to dopadne jak to dopadnout má. Chtěla jsem terapii tmou podstoupit hlavně proto, abych si vyčistila hlavu od zbytečného smetí a v koutku duše jsem doufala, že se zbavím nějakých starých psychických bloků.
Pobyt ve tmě na velikonoce

Co s sebou na pobyt ve tmě?

Asi týden před odjezdem jsem si říkala co si sebou vzít? Protože jsem zmrzlík, přibalila jsem teplé ponožky a ovčí bačkory – kdyby náhodou mi byla zima a taky africký buben, 2 čínské masážní koule na procvičování svalů ruky a masážní pomůcku na masáž hlavy. Vezl mě tam můj přítel autem. Když jsem se viděla s Tomášem a můj přítel odjel, měla jsem smíšené pocity a přiznala jsem Tomnášovi a Lenče že se trochu bojím jestli to zvládnu. Oni to se mnou moc nerozebírali, akorát říkali, že ten kdo se přizná předem a nedělá hrdinu, tak to většinou dá.

“Kdo nedelá hrdinu, tak pobyt ve tmě většinou dá.”

A už to začalo.Ještě za světla jsem se osprchovala, abych ohmatala vodovodní páky, vyčistila si zuby a pak jsem zhasla… Tomáš mi řekl že s jídlem chodí 1x denně a není přesně daný čas kdy přijdou. První dva dny a 2 noci jsem hodně spala – ostatně skoro jako všichni ostatní kdo se terapie zúčastnili. Lenka za mnou byla jen 2x, pak chodil jen Tomáš – Lenča řešila něco sama se sebou, to dál nebudu rozebírat. Každopádně musím ocenit jídlo, to bylo vždy skvělé, chuťově výborné. Třetí den už jsem víc cvičila a meditovala, masírovala si ruce, nohy a hlavu. Čtvrtý den jsem měla krizi, bolela mě hlava a už jsem se nemohla dočkat až přijde Tomáš. Ten mě ve dvou větách uklidnil, že když bolí hlava, uvolňují se bloky – to mi stačilo a uklidnila jsem se,.

Je fakt, že jsem cítila při meditaci, jak se mi uvolňuje napětí v krční páteři a dostavila se taková zvláštní úleva. Pátý den jsem věděla že je poslední celý den než se vrátím zpět do civilního světa. Poslední noc jsem toho moc nenaspala. Často jsem se budila a nemohla se dočkat zazvonění budíku.

Vítej světlo <3

První otevření dveří ven se mi trošku motala hlava – na to mě Tomáš upozornil předem. Byla jsem ráda, že jsem ten pobyt zvládla a těšila jsem se domů. Na buben jsem zkoušela bubnovat jen jednou a ten zvuk mě rušil, takže víckrát už jsem to nezkoušela. Teď už je to víc jak 6 týdnů od pobytu ve tmě. Musím říct, že mi to hodně dalo. Dívám se na věci a situace s větším nadhledem a je ze mě větší pozorovatel, nenechávám se emočně vtáhnout do nepříjemných situací. Toho si hodně všimly kolegyně v práci – pracuji v ženském kolektivu a když je hodně “BAB” pohromadě, není o vyhrocené situace nouze.

Každopádně moc děkuji Lenče a Tomášovi, že jsem mohla díky jim prožít týden u nich. Je to zkušenost k nezaplacení.

Ještě na závěr – co mi trochu vadilo, že bylo stále odemčeno. Uvítala bych, kdyby Tomáš nebo Lenka když nosili jídlo, si odemkli a zase zamkli. Náhradní klíč mohl viset v chodbičce vedle vypínače světla pro případ, že by někdo chtěl odejí dřív.

Ještě jednou MOC DĚKUJU
Lenka

Martin – pobyt ve tmě na problémy z dětství

Pobyt ve tmě a dětstvíZ pobytu ve tmě jsem měl nejdříve strach, jak už to tak u věci neznámých pro člověka bývá.

Po zabrání termínu cca půl roku před pobytem ve tmě jsem se jal něco si o tom zjistit, načíst a tak vůbec.

Netušil jsem co mám od terapie tmou čekat, ale sliboval jsem si od toho vyřešení různých zasutých problémů z dětství. Obecně věci, které mě v každodenním životě ovlivňují, ale přitom netuším, proč se někdy nějak v nějaké situaci zachovám.

Pobyt ve tmě spustil proces předem

V průběhu čekání na příchod termínu se mi spousta vzpomínek a nějakým způsobem traumatizujících témat v hlavě otevřela a postupně i vyřešila.

Když přišel očekávaný termín, vydal jsem se na cestu lehce nervózní, ale stoprocentně natěšený – BUĎ A NEBO! 😉 Vydal jsem se veřejné dostupnými dopravními prostředky a na samotné místo konání pobytu ve tmě jsem šel z nádraží pěšky.

Už samotné hledání cesty (s pomoci vytisknuté mapky, nejsem příznivcem chytrých telefonu a mobilních zařízení obecně) bylo zážitek a cítil jsem, že prostě se věci v tu chvíli dějí v životě poprvé správné a jdu si za svým cílem naplno.

Na místo jsem dorazil těsně před 19. hodinou a Tomáš mě vřele přivítal a ihned zavedl do chatky. Uvnitř bylo útulno, vše mi přišlo na svém místě (opravdu zmáknuté uspořádání, aby se člověk po tmě dobře orientoval)… a ta VÚÚÚNĚ dřeva!

Pobyt ve tmě jak potřebuju

Dostal jsem pár základních instrukcí o fungování pobytu, zařízení chatky a denním režimu. Nějaké ovoce pro přežití do rána. A hlavně uklidnění, že vše bude tak, jak já sám vnitřně potřebuju, aby to bylo. Dál jsem si rychlou sprchu a zhasnul…

Co se dělo následující týden se nedá nijak předat ani zprostředkovat. Postupně se mi tak rozvolnilo myšlení a já pouze existoval. Beze strachu, který jsem zjistil, že je mi denodennim souputníkem v mém běžném životě. Bez potřeby cokoliv dělat (cvičební nástroje a hlavolamy pro situace, kdy bych se snad nudil, jsem ani nevyndal z batohu).

Hlavním programem dne (krom nekonečného rozjímání a propadání se do větších a větších hloubek svého nitra) se pro mne stalo jídlo. To zesílení vnímání chutí způsobené vyřazením zraku, navíc podpořené tou variací dobrůtek, které Tomáše a Lenča každý den nosili …

Za celou dobu mě nepřepadl ani jeden záchvat paniky, negativní myšlenky nebo snad chuť toho nechat a odejít. Nepocítil jsem potřebu být v kontaktu dokonce ani s mými ubytovateli. Ve tmě jsem zjistil, že bych tam vlastně mohl zůstat a cítil bych se naprosto skvěle (jak v hotelu svých snů). Za celou dobu mi zachybela jediná věc – hudba, která je nedílnou součástí mého života 🙂

Při pobytu ve tmě jsem poznal světlo

Ve tmě jsem poznal jenom absolutní a hřejivé světlo, klid a mír, který mi v životě na světle chybí. To je asi můj hlavní vjem po měsíci od pobytu. Samozřejmě jsem se ráno po vylezeni na světlo domluvil na dalším pobytu někdy v zimních měsících. Stal jsem se na tmě závislým 😉

Mohu každému tuto zkušenost a tedy pobyt ve tmě jenom doporučit, protože nahlédnete sami do sebe a navíc se o vás budou ve tmě starat dvě sluníčka Tomáš a Lenča jako o vlastního!

Martin

Michal – abych se vyrovnal s tím, co mi komplikuje žvot

O pobytu ve tmě, jakožto prostředku sebepoznání, jsem uvažoval již před několika lety a přestože jsem si našel na první pohled rozumného provozovatele, tak z toho nakonec sešlo, ani nevím vlastně proč. Že bych tenkrát ještě nebyl připravený? Těžko říct.

Termín terapie tmou jsem slyšel na kurzu

Začátkem tohoto roku jsem se přihlásil na kurz Integrované psychoterapie, na jehož konci jsme vymýšleli a nacvičovali závěrečnou scénku, která měla mít nějakou spojitost s tím, co jsme na kurzu dělali. Má skupina si vybrala téma různých forem terapií prováděných “šíleným” doktorem a během diskuze o terapiích někdo zmínil termín terapie tmou. A mně se najednou rozsvítilo v hlavě! Věděl jsem, že to je přesně to, co by mě mohlo v současné fázi mého života posunout dál, lákalo mě to, přitahovalo mě to. Bavil jsem se poté s jednou holčinou, která pro zdravotní komplikace musela pobyt ve tmě předčasně ukončit a varovala mě před možnými dopady. To mě však nezviklalo, věděl jsem, že do toho chci jít a že se toho v podstatě nebojím.

Jak jsem si vybral pobyt ve tmě

Během několika následujících dní jsem si provedl průzkum provozovatelů pobytu ve tmě na Internetu a zaregistroval se na stránkách www.lecba-tmou.cz, neboť se mi líbilo prostředí velké zahrady na konci vesnice, samotné dřevěné chatky a v neposlední řadě pojetí Tomáše a Lenči, které je mi velmi sympatické a působí důvěryhodně. Následovala registrace a žádost o zařazení mezi zájemce při uvolnění z některého termínu.

Jednoho dne kouknu do pošty a vidím netradiční nabídku na týden ve tmě bez asistence a bez stravy a v podstatě okamžitě reagoval, že mám zájem. Věděl jsem, že tohle by mohlo vyjít, přestože jsem reagoval s jistou časovou prodlevou. Navíc mě lákala ta ještě obtížnější, nebo náročnější varianta něčeho, co samo o sobě v některých lidech budí hrůzu. Celkem symbolické je, že nabídky na týden s asistencí, která přišla ten samý den, jsem si všiml až následně – prostě to tak mělo být.

Ač druhý v pořadí, věřil jsem, že to vyjde a pomalu to dával vědět v práci, mezi známými, kamarády a blízkými. A taky že ano – po pár dnech mi Lenka napsala, že pán přede mnou odřekl pobyt ve tmě a zda mám stále zájem. Nebylo co řešit, poslal jsem rezervační poplatek a měl radost, že to vyšlo takhle nečekaně hladce.

Okolí mne od pobytu ve tmě odrazovalo

Co mě ve dnech před nástupem hodně bavilo, byly různé reakce lidí, když jsem jim řekl, do čeho jdu. Jeden známý mi na to odvětil, že zavírání do tmy byl jeden z nástrojů mučení lidí, jiná kamarádka vyjádřila hrůzu z toho, že ona by se tam určitě potkala s hadem, přičemž přesně popsala, jak by asi vypadal. Obecně mi přijde, že ženy mají větší hrůzu jít na pobyt ve tmě, než muži. Nebo to jsou schopni na rozdíl od chlapů přiznat? Já osobně jsem cítil jedinou obavu z toho, že by se mi mohl během pobytu ve tmě připomenout, či znovu odžít můj 14-ti denní pobyt v nemocnici v prvním roce života, který jsem tam strávil bez své mámy a byl hodně spojený s nepříjemnými pocity strachu a úzkosti, zvláště pak v noci, ve tmě. Ale vlastně to byl jeden z důvodů, proč jsem do toho šel, abych se dokázal vyrovnat s tím, co můj život neustále komplikuje, co mě samotného tíží.

Příprava na pobyt ve tmě probíhala ve znamení zvažování, co s sebou k jídlu, aby to vydrželo a dalo se to jednoduše připravit. Nakonec jsem zvolil hodně jednoduchou a nenáročnou variantu bez nutnosti tepelných úprav. K snídani zapékané müsli s ořechy a také kus-kus, který, jak jsem zjistil, změkne i ve studené vodě, jen to chce mu dát čas. K tomu několik druhů ořechů, pražených semínek, datlí, fíků, hrozinek, banán a jablka. Dále jsem si koupil moc dobré pražené fazole, kus lovečáku, roční goudu, rybí pomazánky a husí játra, oboje v malých baleních. Jako pečivo jsem si pak vzal žitný chleba na prvních pár dnů a výborný křupavý chléb s koprem z Ikey na ty zbylé. A nesmím zapomenout na rajčata a ředkvičky. No hromada toho byla pěkná!

Nástup na pobyt ve tmě bez SIMky

V den nástupu jsem si zabalil oblečení, jídlo, věci na psaní, mobil bez SIMky s výdrží baterky přes týden a hlavně Koshi – úžasnou bambusovou zvonkohru, kterou jsem si pořídil jen několik dní před odjezdem.

S Tomášem a Lenkou jsem se bohužel nepotkal, posunul se jim termín odletu na dovolenou a tak mě do svatyně uvedl jejich syn, kterému jsem jen předal prohlášení o psychickém zdraví a po základních instrukcích se s ním rozloučil. Rozložil jsem si podél stěny jídlo tak, abych se v něm dobře orientoval, k posteli připravil papír a propisku, vypnul mobily a přesunul se do sanitární místnůstky, kde jsem také nachystal vše potřebné. Když jsem se přesvědčil, že jsem po praktické stránce pobytu připraven, vztáhl jsem ruku ke schovanému vypínači a v tu chvíli se mi rozbušilo srdce, protože tím malým pohybem jsem měl odstartovat něco, o čem jsem měl jen mlhavou představu na základě postřehů těch, kdo tím již prošli, ale vlastně vůbec nevěděl, jak to budu prožívat právě já sám. Zhasnul jsem jedno světlo, zhasnul jsem druhé světlo a nastala tma.

První večer jsem v podstatě řešil orientaci v prostoru, přípravu něčeho malého k večeři, kdy jsem zjistil, jaký obrovský problém je si ve tmě namazat chleba pomazánkou a zanedlouho šel ulehnout. Následující celý den jsem v podstatě prospal, či proležel s pocitem ospalosti. Druhý den byl velice podobný tomu prvnímu, ale bolení zad z toho neustálého ležení mě donutilo se začít trochu hýbat. Na bolení zad trpím už delší dobu, mám sedavé zaměstnání a kulatá záda, takže se snažím pravidelně cvičit protahovací a posilovací cviky právě se zaměřením na zádový svalový korzet, což se mi ve tmě náramně hodilo, protože si posloupnost jednotlivých cviků již velmi dobře pamatuji. Druhý den jsem cvičil jen jednu sestavu, následující dny pak již dvě denně, což bylo celkem náročné, ale nezbytné vzhledem k omezené možnosti pohybu ve svatyni.

Ještě, že jsem si na pobyt ve tmě vzal zápisník

Měl jsem velmi dobrý nápad vzít si s sebou tužku a papír na poznámky, přestože je psaní potmě o něco náročnější, než za světla. Jednak jsem si zapisoval všechny sny, kterých se mi za celou dobu pobytu zdálo hodně a za další jsem si zapisoval stěžejní myšlenky a podněty, kterých se mi v hlavě urodilo také požehnaně.

Dostávám se pomalu k tomu nejdůležitějšímu, o čem pro mě vlastně pobyt ve tmě byl. Jednak tmu samotnou jsem vnímal velmi neutrálně, nevadila mi, přestože mé oči se neustále snažili alespoň něco v té tmě rozpoznat, z čehož byly dost unavené. Dále jsem přijal za vlastní prostor, v kterém jsem se nacházel, stal se mým dočasným domovem, poskytoval mi základní potřeby a byl díky dřevěnému obložení velmi příjemný pocitově. Zvonkohra Koshi, kterou jsem si pověsil pod světlo do ložnice, se mi stala blízkým společníkem a příjemným šiřitelem zvukové harmonie v prostoru, kde jsem se nacházel a díky výšce zavěšení i příjemným zpestřením, kdy jsem se hlavou snažil “trefovat” do míst, kde jsem předpokládal, že se nachází její spodní část, aby mi zahrála. Čas jsem trávil spaním, cvičením, jídlem, hygienou a přemýšlením, přičemž to poslední jmenované bylo díky podmínkám velmi jiné, než obvykle. Jednak jsem cítil velký klid a uvolnění, kdy jsem se dostával snad až do stavu blízkého meditacím? V mojí mysli se začali odvíjet příběhy z různých oblastí mého života – tu z práce, tu z rodiny, tu s někým blízkým. Někdy to byly příběhy, které se staly, někdy příběhy, které by se třeba mohly stát a bylo zajímavé sledovat, jak se odvíjí. Jako příkladu takové jedné fikce uvedu návštěvu hudebního klubu s jednou mou dobrou kamarádkou, kde vypukl požár a my se velice obtížně dostávali jednak z tlačícího se davu a následně pak ven na ulici skrz malé boční okénko. Všechny tyto příběhy jsem viděl jak na filmovém plátně, velice realisticky a vyvolávali ve mě příslušné emoce včetně projevů, jako je tlukot srdce a zrychlený dech. Čas od času mi v hlavě vytanula myšlenka, která mi dávala nějakou zásadní informaci pro můj život, pro mé další směřování v něm, pro to, co je důležité a podstatné. Opět uvedu příklad jedné takové myšlenky, kterou jsem si zapsal: “Vše, co se nám kdy stalo je, nenávratně pryč, v minulosti. My se tím můžeme a nemusíme nechat ovlivňovat, my se na to můžeme a nemusíme vymlouvat, jaký život žijeme. Jediné skutečné je tady a teď. V přítomném okamžiku se rozhodujme dle vnitřního hlasu, jak je nám to bytostně přirozené, v souladu s tím, kým skutečně jsme. Budoucnost je otevřená, až její poznání nám dá zpětnou vazbu. Nepředjímejme na základě minulosti věci budoucí, omezujeme si tím cesty, po kterých se můžeme vydat“.

Pobyt ve tmě nešetří sny

Druhou, pro mě velice neobvyklou věcí bylo, kolik se mi během celého týdne zdálo snů, nebo spíš kolik jsem si jich po probuzení vybavoval a v jaké obsáhlosti, či detailech. Bylo velice důležité si je co nejdříve zapsat, neboť i když jsem měl po probuzení pocit, že je přeci jasné, co se mi zdálo, tak postupem času to pro svoji snovou podivnost tuto jasnost ztrácelo. Možná i samotný proces zápisu pomohl tomu, že se mi jejich obsah lépe zapsal do paměti a tudíž následně mohl proběhnout i nějaký můj pokus o výklad, o čem ten který sen mohl být.

Asi jako největší “zvláštnost” pobytu ve tmě se mi udála ráno po probuzení třetí noci a opakovala se pak až do konce. Ač jsem to vůbec nečekal, tak jsem byl alespoň omezeně schopen v té absolutní tmě vidět. Poprvé jsem z toho byl poměrně vyděšený a zmateně jsem se rozhlížel po zdroji toho světla, které ozařovalo okruh cca jednoho metru okolo mě a navíc to celé vypadalo jako natočené infrakamerou. Viděl jsem své tělo na posteli, matraci, peřinu, přičemž zrakové vjemy přesně odpovídaly pohybům, které jsem prováděl, nejednalo se o šálení smyslů. Následující ráno jsem provedl malý pokus s polštářkem, který jsem si na noc vzal k sobě do postele pod peřinu, aby se zahřál na tělesnou teplotu. Hned po probuzení, kdy jsem opět viděl, jsem polštářek hodil na zem a podíval se tím směrem. Když jsem ho neviděl, tak jsem usoudil, že s tepelným zářením má schopnost nemá co dělat. Další noc jsem se pokusil zjistit, kde se nachází zdroj toho světla a přišlo mi, jako by mi na čele mezi očima visela malá žárovička. Více jsem už na místě o tomto zvláštním úkazu, či fenoménu nezjistil, až následným dotazem na Tomáše a Lenku + informacemi z Internetu jsem odhalil, že to má co do činění s tzv. třetím okem, které se mi pravděpodobně aktivovalo, či projevilo.

Ukončení terapie tmou není radno podceňovat

K samotnému závěru a ukončení pobytu ve tmě bych napsal, že ho není radno podceňovat. Osobně to považuji za tu nejméně příjemnou část z celého týdne a pravděpodobně souvisí s rozhozením systému orientace v prostoru, ke kterému ve tmě dojde a který se po ukončení a vrácení se na světlo opět musí stabilizovat. Přirovnal bych to k pocitu, který jsem zažil po týdnu stráveném na lodi a následném stanutí na pevné zemi – točila se mi hlava, občas jsem zavrávoral, měl jsem divný pocit v ústech a žaludek jak na vodě. Navíc oči na světle venku jakoby těkaly, neschopné se zastavit na jednom místě a v klidu na něm spočinout, nejspíš jakožto následek neustálého snažení během celého týdnu ve tmě něco vidět, na něco se zaměřit. Tato oční roztěkanost pak celkem komplikuje i např. řízení auta, kterým jsem se ráno přesunul z Lomce do Kutné Hory, kde jsem následně strávil několik “aklimatizačních” hodin, během kterých se mi ustálilo nejen vidění, ale i žaludek a také hlava, která je opět z té záplavy obrazových a dalších vjemů zahlcená. Následnou cestu z Kutné Hory do Prahy pak provázela naprostá pohoda a uvolnění, kdy jsem si vychutnával probouzející se jarní krajinu, klidnou jízdu po silnici s minimálním provozem, klid a vědomí, že už nic nebude stejné, jako dřív, že se do Prahy vracím jako jiný člověk.

Pobyt ve tmě mě změnil

S odstupem několika dní od ukončení pobytu ve tmě mám i odezvu od několika lidí, kteří si všimli, že jsem jiný nejenom ve vystupování, ale i ve výrazu tváře a také v tom, co ze mě vyzařuje. Pravdou je, že sám vnímám změnu, ke které došlo a která se subjektivně velmi těžko popisuje, ale která je dle mého jednoznačně pozitivní co se mého života a jeho dalšího směřování týče.

Na otázku, zda bych doporučil někomu pobyt ve tmě, odpovídám jednoznačně ano, ale pouze za předpokladu, že to dotyčný chce a cítí, že je to pro něj to správné, co má vykonat a podstoupit. Jedná se bezesporu o velmi silný a účinný nástroj k sebepoznání a k vnitřnímu uzdravení, o jednu z mnoha forem terapie, která ale určitě není pro každého.

Mě v současné době velmi pomohla, za což Lenče a Tomášovi ještě jednou děkuji!

Michal

Použitím těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací

Nastavení cookies na této stránce je nastavené na "povolit cookies" pro zachování uživatelské použitelnosti. Používáním těchto stránek souhlasíte s použitím cookies, pro schování hlášky o cookies, klikněte na tlačítko "Rozumím".

Zavřít