pocccAhoj Tomáši a Lenko,
ještě jednou děkuji za vaši tmu a pravidelné návštěvy.
Má druhá tma byla jiná
Tentokrát jsem šel z Bykáně sám. V Úmoníně jsem dal na svůj orientační smysl a na konci vsi jsem pokračoval rovně po polní cestě ale do vedlejší vesničky 🙂 . Ale už se mi nechtělo se vracet tak jsem to vzal přes pole.
Nebyl jsem tak nervózní jako poprvé
Musím říct, že tu tmu jsem vnímal jinak, víc přátelsky. Přijal jsem ji a bylo to znát na vnitřním rozpoložení a vnitřním naladění… Koukal jsem do té tmy jinak a po fyzické stránce jsem nemusel mít zapnuté topení na tolik stupňů.
Po prvním pobytu ve Tmě kdy mi Tomáš dal tip ať přijímám i to nepříjemné, pozoruji to a neodvádím pozornost a nebojuji s tím to dělám a dělal jsem to i druhou tmu.
První tři a půl dne jsem si to užíval jako na dovolené. Měl jsem bezva náladu, jen malinké výkyvy, které jsem pozoroval.
Čtvrtý den po jídle jsem ležel na zádech, přišel menší nepříjemný pocit. Pocit, že mám málo kyslíku. I přesto, že jsem měl zkušenost, že mi stačí kyslík a můžu mít zapnuté topení místo klimatizace (větší klid a v první tmě tělo potřebovalo horko).
Přepadl mě chvilkový pocit
Poté jsem se přetočil na pravý bok a přišel hodně silný nepříjemný pocit, že půjdu zítra ven a možná už dnes. Chodily mi myšlenky, že se nemá nic přehánět, že jiní také šli dřív z druhé tmy, že už jsem si tam vše zkusil a užil a že nic nového nebude. Po pár vteřinách se to uklidňovalo a po pár hodinách jsem se cítil jako na začátku týdne zase fajn.
Uvědomil jsem si, že to bylo dost zajímavý. Že mě to vlastně chtělo dostat ven na základě jakýchsi důkazů a důvodů ale ve skutečnosti jsem byl OK. Nic jsem nepotřeboval, byl jsem v pořádku, jako kdybych nebyl jeden ale ty myšlenky a emoce bylo oddělené a chtělo to něco jiného.
Jinak na pobyt ve Tmě rád vzpomínám, také díky ní vím, že život je vlastně o přijetí a o tom kam směřujeme pozornost.
Mějte se krásně 🙂
Honza