Rubrika: Zkušenosti praktikujících

Vystupuji na vlakovém nádraží v Kutné Hoře a jako svůj dopravní prostředek pro dosažení Lomce, cíle své cesty, volím vlastní nohy. Rád se ještě projdu a podívám po krajině, říkám si, když teď týden nic neuvidím. Sněhové vločky mi vítr pálí rovnou do obličeje, ale to jen přidává cestě na zajímavosti.

První uvědomění si závažnosti mé situace vlastně přišlo již v předvečer odjezdu – to mi poprvé dochází, že týden terapie tmou, týden tmoucí samoty možná nebude jen tak.

A pobyt ve tmě začal

Druhé přichází pár minut poté, co si zhasnu. Ležím v posteli, vymrzlý z cesty, s nohama u topení a s myšlenkou v hlavě: „Tak tohle bude fakt marast“. Ticho a tma tmoucí mě objaly a já se cítil jak prostinké vědomí v nekonečně rozlehlé jeskyni, kde není nic jiného, než toto mé vědomí.

Pakliže existuje něco takového jako očistec, musí vypadat takto.

Postupně si však uvědomuji, že jsou mi k dispozici dva veliké dary, které můj úděl ulehčí – tělo a hlas. A tak začínám zpívat a radovat se z každého nadechnutí.

První dny se nesou v duchu spánku, zpěvu a hry na flétnu, kterou jsem si s sebou (a ukázalo se, že to byl čin velmi prozřetelný) také vzal, radosti z toho mála pohybu na který mám chuť a energii, z výborného jídla, jež je mi každý den překvapením, a z krátké společnosti Tomáše či Lenči, jejichž přítomnost je jiskrou v temnotě a samotě.

Až v polovině pobytu tmu přijímám, zvykám si a přestávám ji vnímat jako překážku a nepřítele, nýbrž jako přítele, který mi odhaluje věci, kterým člověk v běžném životě nemá ve zvyku věnovat pozornost.

Terapii tmou nechávám běžet

Na Tomášovo doporučení nic nevyvolávám a vše nechávám běžet samovolně. Čas ubíhá a já si začínám uvědomovat, že k žádnému zjevení a osvícení asi nedojde. Uvědomění, která přichází jsou menší, ale vždy potěšující.

Zde by bylo vhodné dodat, že motivací pro pobyt mi není řešení nějaké obtížné životní situace, jak tomu bývá u mnoha dalších. Přestože musím připustit, že i já jsem došel k nápadu pobyt ve tmě absolvovat vlivem životních dilemat. Do značné míry se však vyřešila samovolně ještě před samotným nástupem do tmy.

Nyní tedy do tmy vstupuji se vcelku jednoduchou otázkou na rtech: „Je možné být sám se sebou, jen se svou myslí/svým vědomím, bez jakýchkoli všedních rozptýlení celý týden?“ Říkám si, že by to měla být přeci ta nejzákladnější lidská přirozenost – dokázat být sám se sebou. Jak má být člověk schopen fungovat v rámci společnosti a celého světa, pokud není schopen fungovat v rámci sebe sama, ptám se.

Inu, lze to. A není natolik obtížné, jak by se mohlo zdát – alespoň mně to tak přišlo. Mé svědomí v této záležitosti však není tak docela čisté, jelikož přeci jen jsem se rozptyloval. Sám sebe, nicméně bych to rozptýlením nazval – ať už se jednalo o zpěv či o celé dlouhé chvíle strávené v představách a vzpomínkách naprosto jimi naplněn. Na druhou stranu mám za to, že toto vše k člověku také přirozeně patří a možná bych mohl být označen za člověka na sebe až přespříliš přísného, pokud bych zkombinoval svůj případný další pobyt ve tmě se silenciem, kterážto představa mě však momentálně láká.

Energie do života po léčbě tmou

V každém případě však vycházím ze tmy jednoho krásného sobotního rána naplněn energií, optimismem a chutí do života. Své rozhodně udělaly i rozhovory s Tomášem a Lenčou, kteří mi byli skvělými rádci, důvěrníky a průvodci, za což jim náleží můj upřímný dík.

A přestože jsem ke konci pobytu nabyl přesvědčení, že od jistého momentu mi tento pobyt už nemá co více dát, jsem rád, že jsem zůstal až do konce. Odměnou mi byl pocit, který se u mě projevil až předposlední večer – pocit, že je vnitřek chatky ozářen tím nejmatnější světlem, které si dokážete představit. Něco jako měsíční záře, deroucí se zpoza mračen, kerý dává tušit rysy okolí. Tedy pocit vskutku magický.

S odstupem jsem svůj názor (tedy ten, že tma mi již dala vše, co mohla) přehodnotil a až dozraje čas a budu opět cítit ono nutkání být několik dnů, ba týdnů sám se sebou, nebudu váhat pobyt zopakovat, možná i na delší dobu.

Jsem po pobytu ve tmě o rok moudřejší?

Na závěr, abych tomuto všemu dodal pomyslnou třešničku, se přiznám, že jsem ve tmě oslavil své narozeniny – dvaadvacáté (i když to byl vlastně Tomáš, kterého hned trklo, jak krásné by bylo napsat, že jsem vstoupil v jednadvaceti a vyšel ve dvaadvaceti).

Z chatky jsem tak vyšel zas o rok starší a věřím, že i o něco uvědomělejší …

Děkuju za vše a každému mohu pobyt ve tmě jedině doporučit.

Honza