Publikováno

Zuzana – poslední den pobytu ve tmě byl nejdlůžitější

Lev v kleci pobyt ve tmě

Milí hostitelé, Lenko a Tomáši.
Moc děkuji za to, že děláte, co děláte. A že to děláte tak dobře. Pobyt ve tmě u vás byl pro mě hodně zvláštní zkušenost, dozvěděla jsem se o sobě i věci, které jsem zrovna nechtěla. Ale i ty jsou důležité. A také jsem si odpočinula. Jedna z nejlepších dovolených, jaké jsem si dopřála. Vážně uvažuji o tom, že budu potřebovat “druhé kolo”.
Ještě jednou děkuji za to, že jste se mě ujali, i když to narušilo váš program. Email jsem pak našla. Nepřečetla jsem si ho. Pobyt bych možná rozdělila do dvou kategorií. Servis, který zajišťujete vy a vlastní pobyt ve tmě, kde musíme pracovat my, praktikující.

 

Pobyt ve tmě před jídlem a po jídle

Servis byl skvělý. V chatce jsem se zorientovala rychle, uložila jsem si věci tak, že jsem je vždy našla, když jsem potřebovala. Pobyt ve tmě byl vlastně rozdělen na před jídlem a po jídle. Jen lituji toho, že jsem neviděla, jak jídlo vypadá. A že jsem někdy nepoznala, z čeho je uvařené. Co jsem ale poznala vždy, že mi hodně chutná. Pro mě bylo příjemné, že jsem měla alespoň krátký kontakt s někým, většinou s Tomášem.

Vlastní pobyt ve tmě byl moje práce

Vlastní pobyt, tedy moje práce. Tma mi vůbec nevadila, jak psala jedna praktikující:”tma mě přijala vlídně”. Přesně tak, tma mě přijala vlídně a byla mi hodně příjemná. Také děkuji za sluchátka, i ty jsem hodně používala. Pomáhaly mi izolovat se ještě více a dostat se hlouběji do sebe? Tak nějak bych to popsala. Jednou jsem v nich i usnula. I když byl program stále stejný, nenudila jsem se. První dny jsem hodně spala. Před jídlem cvičení, spát, pak mantry a modlitbičky, spát, kreslení, spát, jídlo, sprcha, spát a tak pořád dokola. Asi od středy? jsme už spala méně, takže mantry a modlitbičky byly častější. Zvláštní pro mě bylo to, že jsem se jednak velmi dobře orientovala v prostoru a že jsem “viděla” věci, které tam mám. Když jsem pro ně sáhla, byly asi tak půl metru vedle. A také když jsem pak rozsvítila, zjistila jsem, že parametry prostoru, kde jsem týden byla, jsou úplně jiné.

Nejtěžší den pobytu ve tmě byl pátek.

Už jsem si byla vědoma toho, že pobyt ve tmě končí a měla jsem silnou chuť ho ukončit hned. Chodila jsem jako lev v kleci dost dlouho a říkala si poučku, kterou jsem při nástupu dostala. Odejdi v sobotu. Nakonec jsem se uklidnila a začaly se dít věci. Najednou jsem si vzpomněla na lidi a děje, na které jsem již léta nemyslela. A mantry a modlitbičky “jely” naplno. Zpětně si myslím, že to byl ten nejdůležitější den. Mám pocit, že jsem pak už nespala, a přesto jsem byla ráno svěží a cítila jsem se skvěle. I setkání s ostatními praktikujícími bylo hodně příjemné.

Ještě jednou děkuji za možnost mít tyhle zkušenosti. Co bych řekla těm, co přijedou? Čtěte i ty emaily, které přijdou později a hlavně. Vydržte až do soboty. Ten pocit, když vyjdete ven a že jste to zvládly, je skvělý.
Ještě jednou zdravím.
Zuzana

Publikováno

Šárka – týden jsem si užila nicnedělání ve tmě

Ahoj Lenko a Tomáši,

už je to skoro dva měsíce co jsem byla ve tmě a teprve teď jsem se dostala k tomu napsat pár řádek. Než nadešel v lednu den D, hltala jsem na webovkách všechny popisy od lidí co tam byli přede mnou a přemýšlela jak to asi bude probíhat u mne.

Pobyt ve tmě byl zajímavá zkušenost

Byla to zajímavá týdenní zkušenost. Nezvyklé bylo už to, jak člověk vnímá prostor když je osvětlený a potom, když se v něm pohybuje ve tmě. Když jsem ještě za světla viděla ten malinkatý prostor v chatce, říkala jsem si, že mi určitě bude ten týden chybět pohyb a prostor, ale musím přiznat, že jsem cvičila jen první den a pak jsem se celý týden jen válela a užívala si nicnedělání a klid. Vzala jsem si s sebou spacák a syn mi půjčil svého oblíbeného plyšáka. Vytvořila jsem si na posteli bezpečné hnízdečko a tulila se k plyšákovi a připadala jsem si jako u maminky v bříšku. Naprosté bezpečí, klid a pohoda. Kolikrát jsem jen neochotně vstala, protože už jsem fakt nutně potřebovala na wc a cestou zpátky do hnízda jsem nevěřila, jak je ta cesta dlouhá. Byla jsem zvědavá jestli přijde nějaká halucinace. Přišly jen dvě, a to ještě hned první den, jinak jsem celou dobu viděla jen tmu. Druhý nebo třetí den mě trochu pálilo oko, takže jsem docela litovala, že s sebou nemám kapičky do očí. Zajímavé pro mě bylo, že ač v reálném životě neustále něco v hlavě přemílám a mám spoustu myšlenek a představ, tady nebyly žádné myšlenky, představy a dokonce jsem si nedokázala vybavit ani barvy. Sny se mi zdály černobílé. Mozek mi nedovolil o něčem přemýšlet. Takže jsem jen tak civěla do prostoru a nedělala vůbec nic. Prostě si jen tak existovala. Příjemné vždycky bylo, když si přišla Lenka popovídat. U Tomáše jsem zase ocenila všechny technické informace které přes dveře podával srozumitelným způsobem když přinesl jídlo a pokládal ho v předsíňce na poličku, např. jak otevřít termosku s polévkou nebo kolik krabiček s jídlem přinesl. Nikdy jsem si nenechala říct co dostávám za jídlo, takže bylo zábavné hrát si na chytrou a myslet si, že když to voní jako boloňské špagety tak že to jsou boloňské špagety. Jídlo bylo dobré, bylo ho opravdu hodně, takže je fakt zbytečné si brát rezervní zásoby, ale né všechno mi chutnalo.

Dostala jsem kozí sýr … fuj 🙂

Např. jednou jsem vyplivla něco co smrdělo po myších, mělo to takovou žvýkavou patlavou konzistenci a já nemohla přijít na to co to je, až mi docvaklo, že to je kozí sýr. Brrr tak ten fakt nedám. Vybrala jsem si vegetariánskou stravu, ale kdybych do toho šla znovu, zkusila bych spíš jen ovoce a zeleninu. Nikdy nezapomenu na to, jak nádherně ve tmě chutná a hlavně voní obyčejný zeleninový salát. To bylo nejlepší jídlo z celého týdne. Vůbec jsem ve tmě neměla chuť na nic teplého a zajímavé také bylo, že to co mi třeba normálně v reálu chutná, mi ve tmě zase tak extra nejelo. To není nic proti tomu jídlu, to je spíš změna chutí ve tmě. Nejvíc mi chutnala obyčejná voda z kohoutku, zelenina a ovoce. Také se mi jeden den stalo, že jsem si v duchu předem vysnila jídlo a fakt jsem to jídlo pak objevila v krabičce.

Cítila jsem vděčnost lásku a klid

Jinak první tři dny jsem cítila hlubokou vděčnost k životu samému, lásku a klid, od středy jsem se začala hrozně nudit a nastoupila vnitřní agrese a vztek kdy jsem si říkala, jestli mám tohle vůbec zapotřebí, že místo abych se tady válela v posteli, jsem třeba mohla lyžovat na horách. Takže od středy jsem v sobě objevila sebekázeň, která mi nedovolila vykašlat se na to a rozsvítit si. V sobotu po zazvonění budíku jsem na sebe byla fakt hrdá, že jsem dala pobyt ve tmě. Doufám, že mé psaní bylo alespoň trochu zajímavé pro praktikující, kteří se do tmy teprve chystají.
Lenko a Tome, myslím, že jste prostě správná dvojka.

Šárka

Publikováno

Jak je právě ve tmě

Někdy se nás ptáte, jestli vám ve svatyni nebude v zimě zima a nebo v létě moc teplo. Ač jme již psali, že je u každé svatyně tepelné čerpadlo, co v zimě zvládne vytopit na 30 °C a v létě ochladit na 18°C, rozhodli jsme se vám ukázat, jak je ve svatyních právě teď.

Milujeme technologie

Ač jsme eko a bio blázni, co jsou alternativní až za hrob, milujeme technologie a tak vám můžeme ukázat online, jak jsou na tom svatyně v tuto chvíli.

Aktualizace dat probíhá 1x za hodinu.

Senzorů jsou k dispozici desítky, což by byla velmi dlouhá tabulka a tak zde můžete sledovat ty nejdůležitější.

Pobyt ve tmě aktuálně

Poslední aktualizace k 18.06.2018 16:11.

Venku je právě 29 °C.

Svatynězápadnívýchodníjižníseverní
Obsazenáanoanoanoano
Rozsvícenoneneneano
Příkon (W)89625
Včerejší spotřeba (kW)2102
Teplota v boileru (°C)54423954
Teplota v místnosti (°C)29263026
Teplota v chodbě (°C)26222523

P.S. O tom, jak jsme několik měsíců instalovali technologie připravujeme článek na později.

 

Publikováno

Návod na pobyt ve tmě – rozhovor

Tento obrázek je příhodný k tomu, jak někteří praktikující mají v hlavě myšlenkový uragán 🙂

Jak si můžete přečíst ve zkušenostech ze tmy, jsou praktikující, jež mají zvýšenou intenzitu myšlenek a jiní zase nikoli a celý týden si užívají, jako by byli na růžovém obláčku.

Typ praktikujícího na pobyt ve tmě

V zásadě se dá říci, že někdo je více logický a někdo více pocitový. Logika je více mužská energie (jang), kdežto pocity jsou více ženská energie (jin). Což nesouvisí s pohlavím, ale s užíváním té či oné stránky životní energie.

V zásadě je jedno, jestli vlny energie v těle vnímáte jako více myšlenek či více pocitů a tak věříme, že se v některých následujících situacích najdete.

Vlny při pobytu ve tmě

Předpokládejme, že praktikující hodlá zůstat na pobyt ve tmě celý týden od soboty do soboty. Co asi tak může praktikující v hlavě napadnout? V zásadě říkáme při nástupu každému, že mysl (ty hlasy v hlavě) udělá cokoli, aby vás ze tmy dostala ven. Praktikující tedy může zažívat následující situace.

“Již jsem získal vše, pro co jsem přišel a proto mohu domů již ve středu”.
Velmi obvyklá myšlenka, která obvykle znamená, že se uvnitř praktikujícího odhaluje něco, co mysl nechce vidět. Naše doporučení OSvS.

“Kde se tenhle pocit bere?”
Obvyklý manévr mysli hledat příčinu a tím odvracet pozornost od právě probíhajícího pocitu (přítomnosti). Naše doporučení OSvS.

“Co tady vůbec dělám?”
Zpochybňování vlastního rozhodnutí pomáhá mysli odvrátit pozornost od přítomnosti a směruje vás do minulosti k neustálému přetřásání vlastních rozhodnutí. Naše doporučení OSvS.

“Půjdu domů již v úterý, zabírám totiž místo potřebnějším.”
Srovnání své životní situace s druhými je oblíbená technika mysli, abyste odvrátili pozornost od přítomnosti a raději se zabývali, jak to mají druzí. Naše doporučení OSvS.

“Nic se neděje, můžu jít domů již ve čtvrtek.”
Mysl každého člověka vytváří očekávání bez ohledu na to, jestli si to uvědomuje nebo ne. Tedy srovnávání právě probíhající životní situace s předem namalovaným očekáváním má za úkol snížit aktuální prožitek. Naše doporučení OSvS.

“Kolik je hodin?”
Moje obvyklá otázko-odpověď, “Jestli potřebuješ znát aktuální čas ke svému dalšímu duchovnímu vývoji, tak ti to prozradím.”, obvykle zabírá a praktikující se začne hlasitě smát. Naše doporučení OSvS.

“Mám tušení, že mne doma potřebují.”
Strach je pro mysl pomyslné eso v rukávu a obvykle zabírá k odvedení pozornosti z přítomnosti k rodině, blízkým či přátelům. Naše doporučení OSvS.

“Doma mám hodně práce.”
Někdo prožívá pobyt ve tmě jako zahálení, kdy vlastně může být činný, jako obvykle a ve tmě vlastně ztrácí čas. Naše doporučení OSvS.

“Doma mám hodně práce.”
Někdo prožívá pobyt ve tmě jako zahálení, kdy vlastně nemůže být činný, jako obvykle a ve tmě vlastně ztrácí čas. Při pobytu ve tmě má tělo čas pracovat samo na sobě a to někdy i neznatelně. Naše doporučení OSvS.

“Ve svatyni je moc zima/horko.”
“Ve svatyni je moc prachu.”
“Ve svatyni je moc/málo místa.”
“Ve svatyni je moc měkká/moc tvrdá  matrace.”
“…”
Takto bychom mohli pokračovat hodiny. Je to přirozené, mysl si najde cokoli a pak to neustále omílá dokola, aby odvedla vaši pozornost z přítomného okamžiku. Naše doporučení OSvS.

Možná vám teď vrtá v hlavě, co to je to OSvS.

Opustit Svatyni v Sobotu … tedy užít si celý týden ve tmě 🙂

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Publikováno

Ondra – pobyt ve tmě má mít smysl a užitek?

Ahoj Tome a Lenko,

pokusím se vyhovět vaší prosbě a popsat, jak proběhl pobyt ve tmě na týden a co po něm následovalo do dneška, kdy je to přesně měsíc, co jsem z temné komory na vaší zahradě v Lomci u Úmonína vystoupil. Myslím, že se nebudu věnovat popisnému líčení své cesty, místa samotného ani toho, co mé zkušenosti předcházelo – to vše už zde zaznělo od mnoha lidí mnohokrát, a tak si myslím, že k tomu asi nedokážu dodat nic nového a objevného. Navíc mi to vlastně ani nepřipadá podstatné. Důležité je, jakým způsobem zapůsobila tma na mou duši, a o to se s vámi pokusím podělit.

Má pobyt ve tmě smysl?

Nebudu předstírat, že jsem dokázal po dobu pobytu ve tmě dokonale rozlišovat mezi svým pozorováním situace a emocemi a myšlenkami, které se mi honily hlavou – můj zájem o celou zkušenost byl jednak „analytický“, tedy zkušenost ve tmě zažít a svýma očima popsat, a dále jsem také věřil, že pobyt ve tmě způsobí ve mně určité změny, které v konečném důsledku budou ku prospěchu mému životu. Kromě toho jsem od jednoho svého dobrého známého, který mi o pobytu ve tmě jako první poskytl už před pěti roky nějaké informace, znal jeho převyprávěnou zkušenost, která do značné míry formulovala mé očekávání – a jak už je asi z předchozích vět zřejmé, má očekávání byla docela značná 🙂

Obával jsem se zhasnout a mít tmu

Ještě než jsem si v místnosti sám zhasnul a ponořil se do tmy, prodělal jsem tísnivou chvilku, kdy jsem se obával, že na mě tma dolehne jako tíživá peřina, pod kterou nebudu moci dýchat. Jelikož se proti věcem, nad nimiž nemám plnou kontrolu, nejčastěji „bráním“ vyslovením modlitby, požádal jsem Boha (či sílu mu odpovídající) o to, aby pro mě byla tma spíše pelechem, do kterého se budu moci pohodlně uvelebit, než dusivou duchnou. A má modlitba byla vyslyšena, a skutečně jsem tmu poté vnímal mnohem vstřícněji, než jsem zpočátku očekával. Přesto se hned první noci nedostavil očekávaný dlouhý a nepřetržitý spánek, o kterém řada lidí se zkušeností ze tmy hovořívá – v mém případě se jednalo spíše o mrákoty, kdy mezi jednotlivými sny probleskovaly různé náznaky symptomů nemocí – přirovnal bych to tak trochu k dětskému zážitku horečky s jejím lehkým blouzněním. Měl jsem jakýsi polosen ohledně toho, že jsou se mnou v místnosti další dva lidé, a také jsem měl pocit, že mi do tmy neustále někudy proudí světlo – sen byl vlastně neustávající snahou zacpat všechna stále se objevující domnělá okna, průzory a škvíry, které se mi jevily „kazit“ temnostní zážitek. Ostatně, během prvních dvou dnů jsem skutečně světlo párkrát zahlédl, ať už když jsem včas nezavřel oči při příchodu Tomáše s jídlem nebo když jsem při propátrávání prostoru svatyně narazil na kontrolku elektroměru pod umyvadlem – daň za všetečnou zvídavost J

Á propos ke snům: Během celého pobytu ve tmě byly sny neskutečně barvité, pestré a velice dobře zapamatovatelné (asi i proto, že probuzením do tmy nebyly okamžitě zatlačeny mimo vědomí působením vnějšího světa), ale co mě na nich zaujalo snad ještě více – že byly jakýmsi tajemným způsobem stabilní – snový zámek například vydržel v témže tvaru a rozvržení místností po celou dlouhou dobu snu, sen o projížďce autem po pražské Libni, Holešovicích a Žižkovu víceméně trvale kopíroval jejich skutečnou mapu, neexistující náměstíčko v jakémsi polabském městě se dokonce objevilo ve dvou od sebe oddělených snech. Nevím, co si o tom myslet, ale každopádně sny byly pro mě asi nejreálnějším kontaktem s nevědomou složkou mé bytosti (sblížení těchto protikladů mi bylo dalším očekáváním a cílem), který se mi během onoho týdne udál. Není asi prostor popisovat je podrobněji, ale pokud jsem měl v onom týdnu pocit, že jsem v kontaktu s „objektivním psychičnem“, čímsi mě v duševní krajině přesahujícím, bylo to právě ve snech, a když si teď po čase osvěžuji zápisky snů, které jsem si po vyjití ze tmy poznamenal, žasnu nad bohatstvím materiálu, který se v nich objevuje. Možná přeci jen neodolám a podělím se s výjevem, který se mi zdál poslední noc ve tmě, v němž byl popravován jakýsi mladý muž – dle snu patriot a hrdina americké revoluce, odsouzený za jakýsi blíže nespecifikovaný čin k popravě gilotinou, a to shora kolmo vůči ose hlavy – tedy tak, aby byl rozpůlen přesně podélně a z anfasu nepoškozen (pro účely vystavení jeho těla v muzeu národní historie). Ač jsme já a několik dalších lidí byli pomocníky exekuce, kterou nad sebou zvláštním způsobem vykonával sám, a byli jsme vlastně jedinými jejími svědky, s popravou jsme nesouhlasili. V jakési snaze najít v celé podivné situaci nějaký rozumný smysl jsem pronesl větu, že „každou jinou zemi by takováto aféra rozbila, ale Ameriku posílí.“ Aniž bych chtěl do bezčasového světa nevědomí vtahovat politické aktuality, musel jsem se pozastavit nad tím, že se mi sen zdál v den, kdy byl „venku“ americkým prezidentem inaugurován Donald Trump 🙂

Na pobyt ve tmě jsem měl očekávání

Ale nechme již snů. Už jsem se zmiňoval, že jsem do tmy vstupoval se spoustou očekávání, a příběh onoho týdne byl vlastně poučnou cestou toho, že tato očekávání povětšinou nebyla naplňována a já se s touto skutečností smiřoval. Na základě líčení svého kamaráda jsem se například domníval, že se u mě dříve nebo později dostaví deprivační zrakové halucinace, a v prvních dnech jsem byl dokonce i poněkud nervózní, že žádné nepřicházejí. Nebyl jsem daleký i různým úvahám o „nudném nevědomí“, které jsem si v tu chvíli vykládal individuálně, což bylo rozhodně pošetilé. Na druhou stranu jsem možná i díky rozporu mezi očekáváním a tím, co mi tma ve skutečnosti nabízela, přišel na záležitosti výrazně zajímavější. V tom mi pomáhaly krátké rozmluvy s Tomášem, odehrávající se okolo poledne spolu s přinesením jídla – postupně jsem si více a více uvědomoval, že ony očekávané iluze by beztak byly spíše „pouťovým“ mámením bez skutečného smyslu, a že podstata pobytu ve tmě vězí jinde. Tímto řetězcem úvah a díky Tomášově facilitaci jsem se postupně dostal k problematice pozorovatele, skutečné trvalejší podstaty schopné dívat se na vzdutí mysli a těla, a uvědomovat si, že s nimi není identický. Patřím k lidem, kteří vzhledem ke svému spíše logickému ustrojení sice mnoho přečetli o povaze absolutna, ale jen velmi zřídkakdy se podařilo učinit s ním nějakou opravdovou zkušenost. A v tom je právě pobyt ve tmě cenný a přínosný – myšlenky a do jisté míry i emoce se tam skutečně daří lépe pozorovat a svým způsobem si být vědom, že se mi skutečně pouze dějí, ale že se mnou nejsou totožné – tma dopřává jednak odstup mezi pozorovatelem a vším vnějším, jednak i poněkud zpomaluje tok myšlenek a vjemů, čímž opět přispívá k tomu, že se jimi nechávám méně pohltit. Určitě bych si nedovolil tvrdit, že jsem ve tmě dosáhl osvícení, ale mohl jsem si konečně možná poprvé v životě zkušeností osahat záležitosti, o kterých jsem doposud jen slýchal a čítal. Sice jsem ani na okamžik (s výjimkou spánku) neměl pocit, že bych vystoupil ze svého standardního denního, spíše intelektuálního vědomí, ale zároveň jsem nepochyboval, že se věci dávají do pohybu i v těch částech duše, na které nedohlédnu. Nedokázal jsem se zcela zbavit představy, že by mi pobyt ve tmě měl dávat nějaký smysl a užitek – když se mě Tomáš zeptal, jestli mi nestačí, že věci prostě jsou, musel js

Ukončení pobytu

Vystoupení ze tmy bylo působivé. Během poslední noci jsem už vlastně příliš nespal, protože jsem se už svým způsobem nemohl dočkat vystoupení z klidného bezčasí temné komory zpět do života (zvláštní nicméně je, že ani přes zmiňovanou absenci působivých zrakových iluzí jsem se vlastně až na kratší epizodu mezi 5.-6. dnem ve tmě nenudil – spíše už pomaleji plynoucí myšlenky poskytovaly dostatek materiálu pro pozornost potřebující na něčem ulpívat, a to bylo samo o sobě docela zajímavým dobrodružstvím) – z cykličnosti se opět vrátit do linearity. Když jsem znovu vkročil do vnějšího světa, dopadal na sněhovou krustu zahrady svit čtvrtky měsíce, který byl překvapivě silný pro mé oči uvyklé absolutní tmě. Bylo asi mínus dvacet stupňů, ale i tak jsem se rozhodl vydat se na kopeček za Úmonínem podívat se na východ slunce, a rozhodně jsem nelitoval – pohled na nebesa byl impozantní. Návrat do života nebyl komplikovaný – odnesl jsem si samozřejmě spoustu impulzů, které jsem potřeboval zpracovat, a mnohé z nich na mě vyskakují ještě i nyní po měsíci, ale zároveň jsem to stále byl „já“, jak se znám – na vědomé úrovni neovlivněný. Přesto jsem, dá se říct, cítil a doteď cítím, jak se nějakým způsobem dávají do pohybu v mém životě i věci zdánlivě nesouvisející, nebo na které přeci nemohu, racionálně vzato, mít vliv – co to ale znamená pro můj život, na to je příliš brzy odpovědět. Možná by bylo zajímavé podívat se na zkušenost tmy s ještě větším odstupem, dejme tomu jednoho roku, protože si říkám, že v těchto chvílích stále mohu spíše jen odhadovat, kam mě pohyby, které se od pobytu ve tmě začaly rozbíhat, dovedou. O jednom se nedá pochybovat – přestože celá zkušenost vypadá zvnějšku jako zdánlivě pasivní a nudná, jedná se o vzácné dobrodružství, které nemá v možnostech lidského života mnoho obdob.

Ondra

Publikováno

Andrej – na sebe jsem si před pobytem ve tmě nedělal čas nikdy

Predem se omlovam ze svou cestinu.

O terapie  tmou jsem cetl clanek pred par lety na internetu a  ta myslenka me zaujala. Tam se psalo ze se to exestuje v Nemecku.  Ale schvalne  jsem nehledal jestli to je tady v CR a nahodou na webu znameho uvidel odkaz na vas web.

Precetl jsem tam info a uz jsem chtel zkusit jak to je. A potom jsem si objednal termin na Vanoce na 1 den. A tim ze jsem vedel docela dlouho dopredu ze tam budu jen 1 den tak nejakym zpusobem jsem si naplanoval na to co tam budu delat.

Kdyz jsem tam dorazil tak mi pekne  privital  pejsek a potom jsme  sli do svatyne.

Na pobyt ve tmě do svatyne

Bylo to kolem obeda.  Pred tim jak se zhasinalo zeptal jsem na veceri a mi Tomas sdelil ze donese  nejake ovoce.  A za nedlouho dones.  Ale behem te doby uz bylo zhasnuto a jsem nevim proc rozhodl ze zkusim nic nejist do rana a jen pit vodu. Opravdu z kohouta tam tece  takova megoucka a chutna voda jakou  jsem v zivote do te doby nepil.  Tak  jsem si napil a usnul. Podle  mne jsem spal kolem 1-1,5 hod. A kdyz se probudil tak zacal  jsem delat to co jsem mel v planu. Ruzne cviceni a meditace. Pak jsem usnul zase ne na dlouho. Pak po probuzeni mi se objevili myslenky  jaka informace pro mne bude uzitecna a co mam potom precist. Potom jsem nejaku dobu jen sedel a vsimal sam sobe. A byl to zajimavy pocit ve tme a tichu. Ted si uvedomuji ze takovy pocit tezko ziskat v kazdodennim zivote.  Vzdycky mas nejaky zvuky a nebo svetlo. Neved jsem kolik je hodin a kdy ten pobyt skonci. Tak ze jsem stridal nekolik krat ještě  sen , cviceni a vsimani samoho sebe.  Mel jsem sve ukoly splnene a  uz jsem zacal zkusit pochopit kolik je priblizne hodin ale marne. A v tu dobu Tomas zaklepal na dvere ze je uz cas jit ven.

Potom jsem nasel tu informace, co mi napadla za pobytu ve tme a pochopil jsem kterym smerem mam se rozvijet dal.  Sice jeste neubehlo hodne casu ale uz  jsou nejaky vysledky ze kterych mam radost.

Tak ze vsechna potrebna informace je v hlave  ale tim ze v kazdodennim zivote clovek obvykle nevenuje  sam sobe takovym zpusobem a neudela na sobe  tolik casu tak se zahrabe do rutiny a zije neuplne  svuj zivot.

A tato dulezita informace ceka nez se k ni clovek dostane potom co vyridi slozenky, prace, vztahy v prace a rodine atd. Tak ze v podstate nikdy ☺.

Pobyt ve tmě byl zajímavá zkušenost

Na zaver napisu ze je to hodne  zajimava a dobra zkusenost nebo da se  rict i zazitek. A hlavne to je fakt jako terapie ktera pomaha v zivote. Kdo o tom vaha tak muzu jen doporucit udelat jedno ze spravnych rozhodnuti ve svem zivote a jit do toho. A ohledne delky pobytu je to individualne.

Dekuji Tomasi a Lence a vsem, kdo se podilil na tom projektu a na vystavbe svatyn.

Andrej

Publikováno

Jitka – pobyt ve tmě byl velice přínosný

Pobyt ve tmě byl pro mě velice přínosný a obohacující. Pro mě tma nebyla vůbec děsivá, měla jsem radost z toho, že jsem se nepotřebovala vracet do minulosti a něco tam řešit, což mě opravdu potěšilo 🙂 ovšem práce s přítomností, uklidněním mysli, nastavením se na právě a teď, to už pro mě byla opravdová výzva.

 

V krizi jsem si rozsvítila

Krize přišla, byla příšerná, v jednom momentě (který trval asi milion světelných let 🙂 jsem opravdu ztratila smysl toho, proč tam jsem, co tam dělám a v tom okamžiku jsem si rozsvítila.
Naštěstí je tam ta proluka, než si oči opět zvyknou na světlo a člověk vůbec může začít dělat něco pro to, aby opustil chatku, a v té chvíli, kdy jsem koukala na zářící škvíru mezi dveřmi a přemýšlela co teď, co budu dělat, jsem si uvědomila, že tam na mě čeká ještě nedojedené jídlo (na které jsem se vždycky těšila a které mě moc bavilo) a uvědomila jsem si, že ho nechci jíst a vědět co to bude, nechci se na něj koukat a nechci o něj přijít, že si ho chci zase vychutnat po tmě jako předtím, protože to bylo moc fajn.

 

A pak jsem zase zhasla

Tak jsem vstala, zhasla a vrátila se zpátky do tmy. 

Do té příjemné, klidné, objímající a útulné tmy. A v ten okamžik, kdy jsem se vrátila, se čas konečně zastavil. Nastal klid. Klid byl jak v celé chatce, tak uvnitř mě. Kdybych to měla popsat Tomáši Tvými slovy tak: “mraky se rozestoupily a na malinkou chvilku vykouklo slunce”. Nějakou “dobu” jsem si v tom stavu lebedila a prozkoumávala ho. Bylo to fajn. Když se připlížila úzkost, tak jsem se ji snažila vystopovat a pak jsem jí dovolila odejít a ona odešla a když jsem usnula, měla jsem sen:
Byla jsem v doma, věděla jsem, že je manžel v práci, dcera ve školce a já jsem v domě sama. Šla jsem se podívat do sklepa a všimla si, že tam z trubek vyšlehl plamen. Šla jsem po schodech nahoru, že se podívám po nějakém hasičáku a když jsem se vrátila opět do sklepa, tak už se plameny plazily po stropě a po stěnách (jako ve filmu), věděla jsem, že to už nedokážu uhasit. Vyběhla jsem tedy nahoru do pokoje a začala hledat věci, které můžu zachránit. Vždycky jsem vzala do ruky nějakou věc a zase ji odložila na místo, vzala jsem druhou věc a zase ji položila zpátky, vzala jinou a zase ji položila, protože žádná z těch věcí neměla cenu. Všechny věci byly bezcenné. Všechno co mělo cenu zachránit, nebylo v domě.

Po pobytu ve tmě přišlo světlo

To je celé. To je moje poučení. Dálší čas už se nesl v duchu, kdy jsem se šíleně těšila domů na rodinu.
Vyjít zpět na světlo bylo úžasné! Byla jsem jak pod vlivem omamných látek, ta krása, štěstí, úžas, radost…ještě teď se usmívám, jen o tom píši a vím ,že ani tehdy jsem se nemohla přestat usmívat minimálně dva dny.

Děkuji Vám za krásný zážitek, milou péči a pozornost a přeji Vám i Vašim dětem, aby každý den byl, jako ten první den poté, co vyjdete z chatky :).
Doufám, že si pobyt ještě někdy budu moci zopakovat.

Mějte se moc krásně.

Jitka

Publikováno

Víťa – pobyt ve tmě přináší dary

Na pobyt ve tmě jsem se přihlásil jelikož mě zaujala knížka TvaryTmy od pana Duška. Neměl jsem žádné konkrétní očekávání, počítal jsem s tím, že si dost možná jen odpočinu. Ale i jsem doufal, že se mi objeví nějaká rada do života, popřípadě uleví se mým bolavým zádům. A rada do života se skutečně objevila jako hluboký zážitek (který popisuju v kapitole Hlavní zážitek), ale to bych předbíhal… Začněme popořadě…

 

Praktické rady

Předně musím potvrdit, že 3 noci jsou málo. Já měl 6 nocí a pro mě to bylo tak akorát. Rozhodně bych doporučoval alespoň 6 nocí. Myslím, že dobrý nápad je vzít si s sebou několik tužek a blok. Neberte si propisky – ty můžou dopsat. Moc poznámek jsem si nedělal, ale po skončení jsem byl za každou poznámku rád. Příště bych si zkusil dělat víc poznámek. Přece jen ve tmě po probuzení se člověku vše pamatuje snadno a je vše jasné, ale pořád je to maličko sen a může se časem zapomenout… Taky jsem byl rád, že jsem si spoustu věcí zkusil hned po zhasnutí a pak si ještě rozsvítil a doladil věci, které mi potmě nebyly úplně jasné… Poslední praktická poznámka je, že jsem byl rád, že jsem si vzal teplé ponožky a papuče – klimatizace totiž nahoře fouká teplý vzduch, ale ten se také nahoře drží a u podlahy je chladněji.

Takže své věci mám vybalené a hezky rozložené pod postelí. Blok s tužkami u hlavy a teď již vše může začít…

První dojmy – jak se vypořádat s horory

První 3 dny si člověk zvyká. Dotáčí se mu v hlavě kolo myšlenek běžného života a práce… Naštěstí si člověk může říct, že tady není od toho, aby mlel své všední životní situace. Nemusí. Taky po pár otočkách jasně vidí, že intelekt se točí v kruhu, což je další důvod ty myšlenky pustit. Minimálně pro teď. Nastává chvíle, kdy je člověk sám se sebou. Nemůže se na nikoho a na nic vymlouvat. Je tu jen ON. Shodou okolností mamka i taťka byly ve tmě v podobnou dobu. A zajímavé bylo, že taťka se spíš nudil a měl ze tmy blbou náladu, mamka zase si to užívala a prý se nádherně uvolnila. U mě byly oba stavy. Spíše to bylo pozitivní, ale přicházely i ty negativní pocity. Pro mě osobně bylo nejhorší, když se objevila myšlenka toho, že přestože jsem ve tmě, nejsem vůbec o nic blíž žádné životní pravdě. Že vlastně netuším, jak mám vést svůj život a co má v životě smysl. Takový nepříjemný pocit bezradnosti, zmaru, zbytečnosti. Jak jsem již napsal – ve tmě jste jen VY a VY si to můžete dát pěkně sežrat. Není kam uniknout. Není se čím rozptýlit. Tma může být intenzivní a může být dost nesnesitelná. Ale abych jen nestrašil – některé strachy, kterých jsem se před tmou bál, se ukázaly lepší než jsem čekal. Možná jsem strašpytel, ale když se koukám na nějaký horor a pak zhasnu, tak se dokážu dost vyděsit nějakým stínem a jsem rád, že si tam můžu posvítit. Naštěstí jsem se před tmou na žádný horor aspoň půl roku nedíval a doufal jsem, že si ve tmě na žádný nevzpomenu. No tak to ani náhodou :). Samozřejmě že jsem si vzpomněl na všechny horory, které jsem kdy viděl. Ale kupodivu mě už tak neděsily. Jednak v absolutní tmě nejsou stíny, které by dráždily představivost. A jednak když je člověk klidný, může včas a v klidu si hned říct, že to jsou jen myšlenky a nemůžou mu ublížit. V podstatě s nimi může i člověk trénovat odevzdání. Říct si, že fyzicky je v bezpečí a mentálně to tu teď je a nemá smysl tomu unikat. Řekl jsem  myšlenkám „tak si mě sežerte“. Pak tam ty hororové postavičky stály trošku udiveně. Zkoušely přicházet blíž a dál a pak už to byla nuda, tak je mysl pustila :). Další dobrá rada, kterou mi Tomáš (hostitel) dal, je zhluboka dýchat. Na hororové postavičky to nebylo ještě úplně potřeba. Ale neuškodilo při první představě se párkrát zhluboka nadechnout a vydechnout, než je člověk pozval k hostině na sobě :). Další mocný nástroj na strach je důvěra v boha. Když si člověk řekne a uvědomí, jak komplikovaný a úžasný je život, a že jej nedokážeme uměle vytvořit – pak je zřejmé, že síly (či bůh), které toto vše vytvořili, dalece přesahují náš intelekt a můžeme se jim s důvěrou odevzdat. Důvěra a odevzdání se je mocný nástroj a jeho síla závisí jen na tom jak upřímně to člověk myslí. Smyšlené hororové postavy před tímhle kanónem nemůžou obstát. Takže dohromady: vědomé rozlišení, že mi myšlenky nemohou ublížit, dýchání, klidné pozorování, důvěra v boha a odevzdanost jemu mi byly více než dostatečnou ochranou.

 

Postřehy z bdění a sny v noci

Po krátké hororové odbočce k zajímavějším věcem. Jak už jsem napsal – ve tmě jste jen Vy. Proto je dobré umět být sám se sebou. Myslím, že dobrá příprava je, když se člověk už o nějakou duchovní cestu snaží i v běžném životě. Pokud třeba umí nějaké jógové cviky a umí z nich mít radost, pak si ve tmě může krásně zacvičit. Je na to čas i prostor a může své tělo snadno procítit bez rušení z vnějšku. Dobré je se pokoušet i meditovat. Pokud člověk je zvyklý alespoň 15 minut denně sedět v tichu a sem tam si užívat klid mysli, je to skvělý trumf do tmy. Zde máte čas si to ticho užívat i mnohem déle 😉 Já si oboje ve tmě užíval. Hodně jsem spal. Moc mi chutnalo jídlo, na které se ve tmě člověk dobře soustředí a vychutnává každou jednotlivou chuť. Taky jsem si uvědomil, že když vychutnávám a jím pomalu, tak toho mnohem méně sním. A taky jsem po prvním dnu, kdy jsem ještě zhltal všechno, pocítil, jak náročné je pro tělo trávení. Další dny jsem jedl méně a cítil se lépe. Ale i přesto jsem si po jídle většinou chvilku schrupl :).

Velmi zajímavé byly sny. S otevřenýma očima člověk vidí jen černo, ale když usne vidí barevné sny :). (Tedy skoro jen černo – až na to, že i v absolutní tmě jsem měl pocit, že vidím své tělo a ruce jako stříbrný obrys. Možná jsem si to jen představoval – nevím. Ale nechtěl jsem se tím moc rozptylovat, tak jsem se na sebe moc nekoukal). Sny byly docela příjemné rozptýlení od tmy. Nejzajímavější mi to přišlo po probuzení. Zdál se mi barevný sen – otevřu oči

 

 – a černo. Zavřu oči a uvidím světlo. Jako by mi někdo zpoza očí zapnul starou promítačku se žlutým světlem. Světlo nabírá na intenzitě a vykreslí se barevný obraz snu. Znovu otevřu oči a blik-tma. Zavřu oči a promítačka se zase rozsvěcuje. Přišlo mi zajímavé, že se to otočilo – ve světě, který normálně nabízí spoustu obrazů, je absolutní tma a mysl dokáže po zavření očí vygenerovat živý věrohodný snový obraz. I když už jsem v podstatě vzbuzený a vnímám.

První sny byly takové normální. Nejdřív se mi zdálo, že jsem nějaký vědec, nebo kouzelník, nebo snad jen pomocník v nějaké vědecko-kouzelnické dílně 🙂 Protože jsem ještě mladý a sen byl zajímavý, tak jsem ještě pomáhal nějaké sexy slečně v koženém oblečku 🙂 Sen byl dlouhý a už si přesně nepamatuju, co vše jsem dělal (ale nic nemravného ;)). Pak se do snu vloudila informace, že bude konec světa. Snažili jsme se tomu nějak zabránit, ale brzo bylo jasné, že to je marné. Podařilo se nám ale zjistit, že lidi, co si rozříznou ruku určitým způsobem mezi prsty, to přežijí. Tak jsme to udělali. Pak si toho moc nepamatuju, ale přežili jsme to. Najednou jsme se ve snu probudili s nějakou partou mladých lidí, kteří říkali, že je super, že jsme to přežili. Ale nějak mi přišlo, že si neuvědomují velikost té události. Každopádně vše vypadalo normálně. A oni se rozhodli, že to půjdou zapít. Mně to přišlo nepatřičné nakládání s tím, že jsme měli tu možnost přežít. Ale co se dalo dělat – život šel dál a nemělo cenu jim to vymlouvat… Pak už jsem se asi nějak probudil. Pocit z toho snu po probuzení byl – že to byl zajímavý příběh. A taky, že lidi jsou docela lehkovážní…

Zajímavější byl další sen – myslím, že to bylo 3. den. Byl kratší a méně propracovaný. Taky mě trošku zklamalo, že nebyl barevný, ale tak nějak černobílý. Ale o to byl zajímavější obsahově. Byl jsem ve třídě, kde nás vyučovala nějaká stará paní. Ze začátku jsem ji viděl a měla hrozně svraštělou kůži. Pak jsem přestal vidět detaily a místo lidí jsem jen viděl taková šedá vajíčka. Bylo pro mě těžké rozlišovat co se děje. Ale pochopil jsem, že někdo říkal, že ta stará učitelka umřela při hodině. Na chvilku mi probliklo její ležící tělo na podlaze. Ale pak jsem zase viděl jen ty šedá vajíčka místo lidí. Bylo mi divné, že i když umřela, tak její šedé vajíčko existuje beze změny. Šedá vajíčka studentů se zvedaly a chodily k ní. Byly nervozní. Ale její vajíčko bylo klidné. Beze změny. Přišel nějaký lékař, něco jí píchl, položil ji na lehátko a odnesl ji z místnosti. Přišlo mi to zbytečné, když teda byla mrtvá a hlavně zbytečné, protože její vajíčko bylo klidné a nepotřebovalo žádnou intervenci. Pocit z toho snu byl takový, že to, že umřela, nebyla vůbec tak významná událost a vlastně to nic moc nezměnilo.

Další sny si už nevybavuju. Tady je možná maličko škoda, že jsem si je nezapisoval.

První úžasný zážitek

Místo snů přichází opravdu krásný bdělý zážitek. Po probuzení 4. dne jsem se probudil do úžasného klidu. Klidu, který těžko něčemu přirovnat. Snad jen pár povedeným meditacím. Nebo částečně možná klidu, kdy do Prahy přijel na přednášku/satsang pan Šrí Brahmam. (mimochodem pan Brahmam má přijet i letos – tak vřele doporučuji. Místo a datum viz: http://www.brahmam.cz ). Těžko ten klid srovnávat nebo vysvětlovat. Byl to krásný pocit hlubokého klidu. Klidu, kdy člověku vůbec nic nechybí a vůbec nic dalšího nepotřebuje. Vůbec nic nemá potřebu řešit a tudíž je vlastně šťastný, ale ani to, zda je nebo není šťastný, nemá potřebu řešit. Prostě klidu, kdy běžná slova a pojmy nemají význam.  Nevím jak dlouho to trvalo. Tipnul bych si, že tak 20 minut. Postupně se pomalu ten klid vytrácel. Ne že bych měl nějakou rušivou myšlenku. Jen ta hloubka klidu se ztenčovala. Bylo mi to docela líto, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Pořád jsem měl klid, ale už to nebylo tak úžasné. Zkoušel jsem ho znovu prohloubit, ale jednak jsem netušil jak, protože mysl byla pořád bez myšlenek, a jednak mi došlo, že to je dar a mysl nebo nějaké mé chtění nemá možnosti takového klidu dosáhnout. Zbytek dne byl fajn, ale hluboký klid zůstal jen ranním zážitkem.

 

Druhý den po probuzení tu byl klid znova :)! Byl jsem hrozně šťastný, že ho znovu zažívám. Ale vlastně to, že jsem byl šťastný, bylo jen na pozadí, protože ten klid byl úžasný sám o sobě. Hrozně jsem si to užíval. Možná že trval o trošku déle. Nevím jak dlouho. Snad jen o málo víc než 20 minut. Ale hned jak jsem viděl, že začíná ubývat, přál jsem si jej podržet co nejdéle. Ale ta snaha byla marná. Zdálo se, že když jsem se snažil klid udržet, tak se objevilo víc chtění a ten klid ucházel rychleji. Zjistil jsem,  že opět s tím nemůžu nic dělat a tak jsem si užil posledních pár krásných minut. Těžko to vysvětlovat. Sám tomu úplně nerozumím. Ale pokud to budu chtít nějak rozebrat, řekl bych, že ten klid je uvnitř neustále. Jen naše mysl není schopná jej normálně prožívat. Zdá se, že samo chtění je překážkou. Zdá se, že je potřeba se snažit mysl zklidnit a neuchopovat myšlenkové koncepty. Nezabředávat do názorů a myšlenek a chtění. Postupně se vyvázat ze silných tužeb obrácených do vnějšího světa. Pak možná se zase objeví klid… Nevím…

Hlavní zážitek z pobytu ve tmě

Po zážitku hlubokého klidu jsem si říkal, že jsem dostal víc, než jsem čekal. Snad i víc než si zasloužím… Ale ten nejsilnější zážitek na mě teprve čekal… Mám problémy se zádama a zrovna poslední večer mě začaly bolet nějak víc. Nevím už co bylo dřív, ale zároveň jsem se mučil myšlenkou, že venkovní svět je bezútěšný. Mechanický. Bez smyslu. A plný trápení – zvlášť, když člověka bolí záda. Říkal jsem si, že je zbytečné světu pomáhat a přivádět na něj další děti. Záda mě bolely čím dál víc. A myšlenky o světu bez smyslu a bez lásky byly snad chvílemi i horší než záda. Říkal jsem si, že takové dary jsem zde ve tmě dostal a nejsem o nic lepší, snad jsem i horší. Bylo mi špatně z mých myšlenek, z toho, že nevím kudy kam, z toho že nevím co se svými zády a z toho, že to bolí… Tady jsem využil Tomášovu radu. Bylo potřeba to rozdýchat. Zhluboka jsem dýchal a funěl tu marnost pryč. Odfukoval jsem jí ať ji nemám ani před sebou. Docela mi to hodně pomohlo. Vyfoukal jsem mučivé bezvýchodné myšlenky o ubohosti světa. Zbyla po nich jen pachuť. Říkal jsem si, že to teď zaspím. Ale záda se rozhodly, že ne. Ležel jsem na posteli a měl jsem pocit, že se mi drtí nerv mezi bederní páteří a pánevní kostí. Vždycky jsem se nějak převalil, chvilku to bylo lepší a pak zase bolest. Byl jsem rád, že už se mi nehoní v hlavě myšlenky na to, jak bezútěšný a mechanický je svět, ale bolest mi nedovolila usnout. Nevím jak dlouho jsem se převaloval, ale pak už jsem toho nechal. Ležel jsem a vzdal jsem převalování. Pozoroval jsem bolest. Říkal jsem si, zda na takovou silnou bolest můžu umřít. Při té bolesti, unavě a odevzdanosti už mě ta myšlenka smrti ani moc neděsila. Najednou jsem viděl, jak se prosvětluje můj hrudník světlem. Přišlo mi, jako kdyby má energie začala opouštět mé tělo. Napadlo mě, že umírám. Pak mě napadlo, že je mi líto, že tu přítelkyně bude sama. Abych byl upřímný, nevím přesně v jakém pořadí se následující věci odehrály. Lítost nad opuštěním přítelkyně se prohloubila a přerostla do obrovské lítosti nad tím, že jsem lidem kolem sebe nedával dost lásky. Nebylo už to konkrétním lidem z mého okolí. Bylo to myšleno všem lidem a ve všech situacích. Myslím, že mám relativně čisté svědomí, ale najednou mi myšlenka na to, že jsem lidem víceméně neškodil a spíš byl užitečný, přišla zoufale a nepopsatelně nedostatečná. Připadal jsem si jako bych do teď byl hrozně neznalý a slepý. Jako kdybych si doteď o sobě myslel, že mám maturitu lidství a po nadzvednutí závoje nevědomosti jsem zjistil, že jsem stěží prvňáček. Bylo mi hrozně líto, že jsem ve svém životě nezářil více lásky. Někdy při tomhle uvědomování jsem viděl, že se ta energie, která stoupala z trupu, pootočila a já pocítil úlevu v zádech. Pořád mě bolely, ale bolest začala ustupovat. Pak jsem cítil prostředek hrudníku. Jakoby mé srdce chtělo dohnat to, co zameškalo a zářilo kolem a tlačilo se z hrudníku. A já se hrozně rozbrečel. Jako už dlouho ne. Bylo mi líto mého promarněného dosavadního života. Cítil jsem obrovskou lásku a bylo mi hrozně líto, že jsem ji nedával. Obrovsky to kontrastovalo s tou zoufalostí a mechaničností světa, o které jsem přemýšlel večer. Bylo mi jasné, že to, co chybělo, bylo to, abych dával lásku. To bylo to, co mi v té mechaničnosti chybělo. Asi jsem se dřív bál dávat lásku, protože jsem žil v iluzi světa, kde věci můžou dojít, a neuvědomil jsem si, že láska není ten druh věcí. Taky možná jsem nedával dost lásky, protože jsem se narodil v kultuře, která si zvykla dávat lásku jen podmíněně za odměnu, za pochvalu. Ale teď jsem jasně viděl, že láska je něco, co září a září pořád. Že láska je spíš jako sval a čím víc jí člověk používá, tím víc jí má a může dát. Cítil jsem hroznou lítost, že jsem lásku schovával a bál se o ní. Bylo mi jasné, že každá bytost prahne právě po lásce. A že náš koncept dávat lásku jen podmíněně, je hrozné nepochopení řádu světa. Bylo mi jasné, že lásku je potřeba dávat všem a pořád. A snad těm lidem, kteří by dělali něco špatně, ještě více. Když jsem to druhý den cestou vlakem přebíral v hlavě, narážel jsem na náš kulturní koncept, že přece nejde dávat lidem lásku, když někomu škodí. Ale to je jen nějaký koncept, který jsme si v naší kultuře vypěstovali díky nepochopení lásky a jejímu zaměňování s pomocí a jiným konáním. Nejde vůbec o to někoho podporovat nebo schvalovat to, co dělá. Jediné o co jde, je vyzařovat kolem sebe všem lásku. Láska není to, že bych někomu sloužil nebo mu pomáhal. To je ta mechanická stránka věci. Láska je jen Láska. Hřejivý pocit náklonnosti a vřelosti, který chcete zářit do okolí. Podle mě nejvýstižněji se skrývá za úsměvem, který rozdáváme neznámým lidem, aniž bychom z toho něco mohli mít. Láska je to, když šíříte kolem sebe pohodu. Září vám oči. Když nad tím tak uvažuju, možná je tahle pohoda daleko prospěšnější k tomu, aby se lidé kolem změnili k lepšímu, než naše zažitá metoda lásky až za odměnu. Podle mě láska působí daleko příměji než se na někoho mračit za to, že udělal něco špatně. Každopádně tohle byl pro mě obrovský zážitek. Nyní, po 3 týdnech kdy to píšu, už je to jen vzpomínka. Ale pořád mě to dokáže zahřát uprostřed hrudníku a dojmout. Každopádně zážitek sám o sobě nedokáže změnit naše zvyky. Pořád nejsem věčně usměvavý člověk a spíš se usmívám málo. Ale pořád si tento zážitek připomínám a snažím se být vřelejší ke svému okolí. Jde to pomalu a bojím se, že přijdou chvíle, kdy na to pozapomenu. Ale pro mě osobně teď znám alespoň jeden velký smysl života. Už nemůžu dál předstírat, že nevím jak žít svůj život. Vnímám to jako dar i závazek. Zážitek hluboké lítosti při umírání je pro mě velká motivace. Ale doufám, že každý, kdo si tohle přečte, se pokusí být vřelejší a laskavější ke svému okolí. Věřím, že se nám všem bude lépe žít a lehčeji umírat. Tak nám všem přeju hodně štěstí v praxi a spoustu lásky ;).

 

 

Myšlenky z poznámek

Z mých málo poznámek mám ještě pár zajímavých. Jsou to myšlenky, které mě napadly, a které mi přišly důležité. Neváže se k nim tak silný prožitek jako v předchozí kapitole. Zčásti jsem si je mohl vymyslet, ale zde jsou:

Ze začátku, jak dojížděly myšlenky z běžného života, jsem si uvědomil, že: Mysl neumí být přítomná. Ze své podstaty analyzuje dříve prožité děje a z nich vymýšlí budoucnost. Můžeme to zkracovat, ale mysl bude vždy kousek vzadu nebo vpředu. V přesné přítomnosti mysl není potřeba. A ani ze své podstaty nemůže v přesné přítomnosti fungovat…

Tuším, že následující myšlenka mě napadla někdy v noci, když jsem volně nadhodil otázku, co dělat v životě. V noci je výhoda, že člověk je už dost unavený na to, aby svojí urputností plašil inspiraci. Každopádně poznamenal jsem si: „Vše je v pořádku. A nejlepší, co můžu dělat, je z klidu a bez připoutávání pozorovat svůj život.“ K tomu asi není moc co dodat než, že děkuji za tuhle poznámku. 

Další mnou nebo tmou vymyšlená rada byla: „Buď vděčný – toť tvá cesta.“. Takhle s odstupem je to asi složité dodržet v některých situacích. Ale přesto, když člověk není vděčný, dá se to brát jako kontrolka, že jeho mysl ho odvádí od reality. Je na čase zklidnit mysl a podívat se na situaci s odstupem. Tohle je situace, kterou je mi umožněno zažít. Co mě má naučit? Za co v ní můžu být vděčný? Možná tohle zamyšlení pomůže, aby člověk mohl být více vděčný – nevím… Jindy, když jde člověk hezkou přírodou, může mít dobrý pocit zcela přirozeně. Když si zároveň uvědomí, že je za to vděčný, pak je dobrý pocit umocněn a to mi přijde fajn…

 

Poslední praktická rada

Ještě se chci podělit o jednu překážku. Jeden den jsem se asi vzbudil dřív a Lenča s Tomášem se opozdili s jídlem. Mně už se samozřejmě v hlavě roztočil kolotoč myšlenek na to, co všechno se jim stalo. A už jsem uvažoval, že je půjdu ven zachránit. Naštěstí jsem to ještě posunoval a posunoval a pak přišli. Prostě když vám přijde, že dlouho nejdou, tak je daleko pravděpodobnější, že vy něco fabulujete než že se něco skutečně stalo. Nenechte se zlákat a nevycházejte dříve ze své tmy. Nikdy nevíte jaké zážitky vás ještě čekají a o co byste se mohli ochudit.

Závěr

Jsem moc rád, že jsem pobyt ve tmě vyzkoušel. Bylo to pro mě daleko intenzivnější než jsem si myslel. Rád bych šel znovu, ale nejdřív tak za 2 roky. Přece jen zážitek, kdy člověk umírá, si člověk nechce jen tak zopakovat. Vlastně trošku doufám, že to bude příště méně intenzivní i za cenu, že to pak bude méně poučné…

Víťa

Publikováno

Petr – po pobytu ve tmě si víc vážím sám sebe

Sion pobyt ve tmě
zdroj: http://destinace.kutnahora.cz/photo_full/sion-chlistovice-7

Ahoj Lenčo a Tomáši,

na pobyt ve tmě jsem nastupoval v prosinci. Pamatuji si jasný slunečný den. Krásnou cestu z Kutné Hory podél říčky Vrchlice, přes Sion do Lomce. K večeru krajina potemněla. Obloha explodovala v záři červánků, když slunce pomalu mizelo za obzorem. Byl jsem odhodlán zažít něco nového, neobvyklého. Blíž poznat sám sebe.

Svatyně na pobyt ve tmě

Svatyně působila příjemně, útulně a bylo tam teplo. Mohl jsem si regulovat teplotu uvnitř. Tma!

…Rozčilení a obavy: Co tady budu celou tu dobu dělat?! Čas se zdál být nekonečný. Emoce a výčitky: Co jsem to provedl?!

Tělo si postupně zvykalo na tmu. Mysl vnímala dech a zklidnění. Pomáhalo mi cvičení, tanec i otužování. Masírování chodidel a rukou. Každá aktivita ve Svatyni byla dobrodružstvím. U jídla jsem vnímal každou jeho jednotlivou složku s intenzivní radostí. Zahnalo i smutek. Někdy mě emoce rozplakaly a jindy jsem se smál sám sobě. Výčitky a vzpomínky bolely. Pláč mě uzdravil. Učil jsem se mluvit sám k sobě. Po sedmi dnech jsem se těšil ven a zároveň chtěl zůstat uvnitř Svatyně a pobyt ve tmě si prodloužit.

Ještě dlouho po pobytu mám pocit, že si víc vážím sám sebe. Umím si projevit lásku a důvěru.
Jsem vděčný, že jsem mohl udělat krok mimo kruh běžných starostí, zvyků a času. Vnímat přítomnost a sebe sama.

Děkuji a přeju vám hodně zdraví.

S pozdravem
Petr

Publikováno

Jakub – až vypadnu ze svého běžného života

Ahoj,

na pobyt ve tmě jsem se strašně těšil. Těšil jsem se až vypadnu ze svého běžného života. Až budu sedět sám se sebou, ve tmě, bez čehokoliv co by mě rušilo a budu hledat své pravé já. Nebude nikdo kdo by mě z hledání vyrušil, nebude žádný vnější podnět, na který bych mohl zaměřit pozornost.

Hledání vnitřního klidu ve tmě

První dny to tak skutečně bylo. Člověk nemá co dělat jiného, a tak jsem se uzavřel do sebe a hledal vnitřní klid. Ten se několikrát dostavil a já měl ze tmy jen pozitivní zkušenosti. Ruku v ruce s tím přišla i touha po dalším duchovním cvičení, což byl přesně důvod proč jsem do tmy šel.

Tuším, že to bylo pondělí ráno. Zdál se mi sen, celkem příjemný, natáčeli jsme vtipnou reklamní kampaň. Proběhla první sekvence, po které režisér oznámil, že si to sjedeme ještě jednou. V tu chvíli jsem se probudil.

Vědomí bylo probuzené, ale mozek nedokázal opustit sen. Nastal vnitřní souboj o ustanovení reality. Já si byl jistý, že realita je v chatce, mozek mne furt vracel do snu. Snažil jsem se ho uklidnit cvičením, jídlem, sprchou. Nic nepomáhalo a začínal jsem mít pocit, že za chvíli zešílím. Potřeboval jsem obrazový vjem, nechtěl jsem rozsvěcet velké světlo a hodit za hlavu dosavadní pobyt ve tmě, zapnul jsem tedy na chvíli telefon a posvítil si jeho matným světlem. V okamžiku, kdy jsem zahlédl podlahu a stěny, se vše uklidnilo. Oči se měli na čem ukotvit a mozek konečně pochopil, že už nejsem ve snu.

Zkušenost to byla značně nepříjemná. Tomáš mi doporučil, ať to příště nechám plynout a nebojuji s tím. Možnost si to vyzkoušet na sebe nedala dlouho čekat a hned další noc se mi stala podobná situace. Nebyla naštěstí tak intenzivní. Po probuzení jsem zůstal ležet a snažil se na nic nesoustředit. Po chvíli se skutečně vše samo srovnalo.

Současně s tím se ale rozjely “halucinace”. Před očima mi neustále běhali fantas magorie, padající jehly, vodopády, lezoucí lidi, obrovské točící disky. Střídavě mi v očích blikalo jasné zelené světlo. Neustále a stále dokola. Mohl jsem cvičit, ležet v klidu, přemýšlet nebo naopak nemyslet vůbec. Stále to tam běhalo a odpoutávalo mojí pozornost. Nemohl jsem meditovat, nedařilo se mi najít vnitřní klid, který se dostavoval během prvních dní. Připadal jsem si jak zfetovaný a zažíval jsem velkou úzkost. Jelikož jsem už nemohl dělat to, s čím jsem do tmy šel a cítil se velice nepříjemně, rozhodl jsem se pobyt ukončit předčasně.

Rozsvítil jsem světlo

Rozsvítil jsem světlo. Venku byla tma, telefon jsem dal Tomášovi, aby mi ho dobil. Netušil jsem proto kolik je hodin, v domě se sice svítilo, ale bál jsem se takto v noci pohybovat po zahradě hlídané dvěma kavkazákama.

Říkal jsem si, že bude asi ráno a počkám si chvíli na východ slunce.

Ráno nebylo, východ nastal cca po 14 hodinách 😀 Úzkost i tik během pár hodin ale přestal. Po opuštění chatky na pobyt ve tmě jsem cítil obrovskou úlevu a radoval se ze znovu objeveného světa venku. Rozloučil jsem se s Tomášem a po svých se vydal domů.

Pobyt ve tmě jsem ukončil dříve

Nevydržel jsem sice ve tmě celý týden, ale získal jsem to, proč jsem do ní šel. Znovu už bych terapii tmou asi nepodstoupil, ale rozhodně nelituji.

Děkuji Tomášovi (Lenka byla zrovna pryč) za obstarávání základních potřeb a třeba někdy na shledanou 😉

Jakub

1 2 3 … 15